kterým se mění a doplňuje občanský zákoník
Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:
Občanský zákoník č. 40/1964 Sb., ve znění zákona č. 58/1969 Sb., zákona č. 131/1982 Sb., zákona č. 94/1988 Sb., zákona č. 188/1988 Sb., zákona č. 87/1990 Sb., zákona č. 105/1990 Sb., zákona č. 116/1990 Sb., zákona č. 87/1991 Sb., zákona č. 509/1991 Sb. a zákona č. 264/1992 Sb., se mění a doplňuje takto:
1. V § 4Oa se slova "589 a 701 odst. 1" nahrazují slovy "589, § 701 odst. 1 a § 775".
2. § 685 odst. 1 zní:
"(1) Nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to na dobu určitou nebo bez určení doby užívání. Nájem bytu je chráněn; pronajímatel jej může vypovědět jen z důvodů stanovených v zákoně.".
3. § 686 odst. 1 zní:
"(1) Nájemní smlouva musí obsahovat označení bytu, jeho příslušenství, rozsah jejich užívání a způsob výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejich výši. Nájemní smlouva musí mít písemnou formu.".
4. § 687 odst. 2 zní:
"(2) Nestanoví-li nájemní smlouva jinak, nájemce hradí náklady spojené s běžnou údržbou bytu a náklady na opravy vybavení bytu. Za běžnou údržbu bytu se považují zejména malování včetně opravy omítek, tapetování a vnitřní nátěry. Za opravy vybavení bytu se považují zejména opravy podlah, základního vybavení koupelny, popřípadě koupelnového nebo sprchového koutu a splachovacího záchodu, sporáku, kamen, vnitřní elektroinstalace a plynoinstalace, vnitřního osvětlení a signalizace, vnitřních rozvodů vody, plynu a odvodů odpadních vod, vnitřních rozvodů tepla kromě oprav ústředního nebo etážového vytápění. Za takové opravy se považují i výměny jednotlivých součástí předmětů vybavení bytu, nikoliv výměny celých předmětů tohoto vybavení. Nájemce není povinen hradit uvedené náklady, jestliže jejich potřeba vznikla dříve než byt převzal anebo jako důsledek oprav a výměn vybavení bytu, které jinak hradí pronajímatel.".
5. V § 687 odst. 3 se vypouští slovo "drobných".
6. V § 692 odst. 2 se slova "drobných oprav" nahrazují slovy "oprav vybavení bytu".
7. V § 692 se za odstavec 2 vkládá nový odstavec 3, který zní:
"(3) Nájemce je povinen po předchozí písemné výzvě umožnit pronajímateli nebo jím pověřené osobě, aby provedl instalaci a údržbu zařízení pro měření a regulaci tepla, teplé a studené vody jakož i odpočet naměřených hodnot. Stejně je povinen umožnit přístup k dalším technickým zařízením, pokud jsou součástí bytu a patří pronajímateli.".
8. V § 694 se na konci připojuje tato věta:
"V případě porušení této povinnosti je pronajímatel oprávněn požadovat, aby nájemce provedené úpravy a změny bez odkladu odstranil.".
9. V § 709 se vypouštějí slova "byty trvale určené jako".
10. V § 710 odst. 3 se vypouští část věty za středníkem.
11. § 711 odst. 1 písm. b) zní:
"b) jestliže nájemce přestal vykonávat práci pro pronajímatele a pronajímatel potřebuje služební byt pro jiného nájemce, který pro něho bude pracovat;".
12. § 711 se doplňuje novým odstavcem 6, který zní:
"(6) Jestliže pronajímatel bez vážných důvodů nevyužil vyklizeného bytu k účelu, pro který soud k výpovědi nájmu přivolil, může soud na návrh nájemce rozhodnout, že pronajímatel je povinen dodatečně uhradit nájemci, který byt uvolnil, stěhovací náklady a další náklady spojené s potřebnou úpravou náhradního bytu. Soud může dále uložit pronajímateli, aby nájemci uhradil rozdíl ve výši nájemného z dosavadního bytu a z bytu náhradního, až po dobu pěti let, počínaje měsícem, v němž se nájemce přestěhoval do náhradního bytu, nejdéle však do doby, kdy nájemce ukončil nájem náhradního bytu. Právo nájemce na úhradu rozdílu v nájemném se v období pěti let nepromlčí. Jiné nároky nájemce nejsou tím dotčeny.".
13. V § 712 odst. 2 zní:
"(2) Náhradním bytem je byt, který podle velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti. Skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. a), b), e), f) nebo i), má nájemce právo na náhradní byt srovnatelný s bytem, který má být vyklizen, s přihlédnutím k bytové potřebě nájemce a členů jeho domácnosti. V odůvodněných případech může soud rozhodnout, že nájemce má právo na byt rovnocenný bytu, který má být vyklizen. Skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele z důvodů podle § 711 odst. 1 písm. b) a nájemce přestal vykonávat práci spojenou s nájmem služebního bytu bez vážných důvodů, lze jako náhradní byt poskytnout i byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, než je byt, který má být vyklizen; nejde-li o rodinu s nezletilými dětmi, nebo o osobu s těžkým zdravotním postižením, lze v tomto případě poskytnout i náhradní ubytování. Skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele z důvodů podle § 711 odst. 1 písm. c) nebo d), lze jako náhradní byt poskytnout i byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, popřípadě i byt mimo obec, v níž je byt, který má být vyklizen; v odůvodněných případech lze poskytnout i náhradní ubytování.".
14. V § 712 odst. 5 první věta zní:
"(5) Skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. c) nebo d) a nejde-li o rodinu s nezletilými dětmi, může soud rozhodnout, že při vyklizení stačí poskytnout přístřeší.".
15. Za § 712 se vkládá nový § 712a, který zní:
V období mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu mají pronajímatel a uživatel bytu práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ustanovením § 687 až 699 a přiměřeně § 700 až 702 odst. 1.".
16. § 713 odst. 1 zní:
"(1) Jestliže služební byt po smrti nájemce nebo po rozvodu jeho manželství užívají dále manžel, popřípadě osoby uvedené v § 706 odst. 1, nejsou povinny se z bytu vystěhovat, dokud jim není zajištěn přiměřený náhradní byt. To platí i v případě, jestliže nájemce služebního bytu opustí trvale společnou domácnost. V odůvodněných případech soud může rozhodnout, že postačí náhradní ubytování; soud přitom přihlédne rovněž ke zdravotnímu stavu a sociálním poměrům povinné osoby, k jejímu věku a k jiným skutečnostem, které trvaly před úmrtím nájemce služebního bytu nebo před rozvodem jeho manželství.".
17. V § 714 druhá věta zní:
"Nájemce družstevního bytu není povinen se z bytu vystěhovat, pokud mu není zajištěna bytová náhrada za podmínek stanovených v § 712.".
18. V § 719 se vypouští odstavec 2. Odstavce 3 a 4 se označují jako odstavce 2 a 3.
19. V části deváté - Závěrečná, přechodná a zrušovací ustanovení se připojuje hlava sedmá, která včetně nadpisu zní:
Přechodná ustanovení k úpravám účinným od 1. ledna 1995 (zákon č. /1994 Sb.).
(1) Smlouvy o nájmu bytů uzavřené platně i v jiné než písemné formě jsou platné i nadále.
(2) Ustanovení § 712 odst. 2 čtvrté věty se vztahují na nájemní smlouvy uzavřené po účinnosti tohoto zákona.".
Zrušují se ustanovení § 2 až 6 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 45/1964 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku.
Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1995.
Obecně:
Základní úprava vztahů mezi pronajímateli a nájemci bytů je obsažena v občanském zákoníku. Jeho novela provedená zákonem č. 509/1991 Sb. odstranila nejzávažnější nedostatky, především direktivní zasahování státu do obsazování bytů a povolování dispozice s byty. Do určité míry rovněž uvolnila podmínky sjednávání nájmu bytů. Nezrušila ochranu nájemců, která se projevuje především tím, že nájem lze vypovědět ze strany pronajímatele jen z určitých důvodů, stanovených přímo v zákoně, se souhlasem soudu a při zajištění bytové náhrady. Zároveň byl podstatně rozšířen okruh osob, pro které může pronajímatel požadovat uvolnění bytu dosavadním nájemcem.
Přes tyto změny jsou vztahy mezi pronajímateli a nájemci bytů velmi často konfliktní. Těžiště řešení konfliktních vztahů v oblasti bydlení je nesporně v postupném narovnávání ekonomických poměrů. Přesto je kvalita právní úpravy nájemních vztahů velmi důležitá. Dosavadní zkušenosti s jejím uplatňováním vedou jednoznačně k závěru, že je třeba provést řadu doplnění a změn s cílem zamezit dalšímu prohlubování deformací.
Pro uplatnění funkce trhu v oblasti bydlení je třeba provést takovou právní úpravu vztahů mezi pronajímateli a nájemci bytů, která by odpovídala současným podmínkám při respektování oprávněných zájmů obou stran nájemního poměru.
Navrhovaná řešení lze provést přímou novelizací jednotlivých ustanovení občanského zákoníku. I když novelizace občanského zákoníku v krátké době je závažnou a citlivou otázkou, přesto jde o problémy naléhavé a odklad by znemožňoval řešení napjatých vztahů mezi pronajímateli a nájemci bytů.
Navrhované změny byly promítnuty do zásad, které vláda předložila v září 1993 Parlamentu České republiky. Výbory Poslanecké sněmovny projednaly návrh zásad v listopadu 1993 s tím, aby na základě jejich připomínek a doporučení byl připraven návrh zákona, kterým se mění a doplňuje občanský zákoník. Návrh novely občanského zákoníku vychází z projednaných zásad. V podstatě zachovává institut chráněného nájmu; přitom však omezuje možnosti jeho zneužití. Poskytuje daleko větší pravomoc soudu při posuzování přiměřenosti bytových náhrad zajišťovaných pronajímatelem při výpovědi z nájmu tak, aby soud mohl přihlížet k podmínkám konkrétního případu a v odůvodněných případech rozhodnout, že nebude poskytnut ani náhradní byt ani náhradní ubytování (neplacení nájemného, porušování dobrých mravů). Zpřísňuje podmínky poskytování bytové náhrady za služební byty, jejichž uživatelé bez vážných důvodů přestali pro pronajímatele pracovat. Návrh zavádí sankce vůči těm pronajímatelům, kteří zneužijí výpovědního důvodu tím, že uvolněného bytu nevyužijí k účelu, pro který soud přivolil k výpovědi.
Ekonomicky významná je navrhovaná změna povinnosti hradit náklady na opravy vnitřního vybavení bytu. Místo dosavadní zastaralé úpravy, podle níž nájemce hradí náklady na drobné opravy do výše 50 Kč (kromě vyjmenovaných oprav), se navrhuje stanovit nájemci povinnost hradit náklady na všechny opravy vnitřního vybavení bytu. Kromě snížení ztrátovosti z provozu domů tato změna povede k větší hospodárnosti při užívání vnitřního zařízení bytu. Přenesení povinnosti hradit náklady na všechny opravy vnitřního vybavení bytu na nájemce je v podstatě nepřímým zvýšením nájemného z bytu. Přitom je ovšem třeba vzít v úvahu, že značný počet nájemců si již nyní opravy v bytě obstarává vlastním nákladem, a proto v těchto případech vlastně novela do určité míry legalizuje současný stav.
Smyslem navrhovaných úprav občanského zákoníku je snížit počet vyhrocených konfliktů v nájemních vztazích. Snížení míry konfliktnosti má významný nepřímý vliv na řadu ekonomických faktorů, který je v souhrnu nesporně pozitivní, ale který nelze dost dobře kvantifikovat. Přímý dopad na státní rozpočet návrh zákona nemá.
K jednotlivým ustanovením:
K čl. I
K bodům 1 až 3
Řada nejasností a z toho vyplývajících sporů vzniká z toho, že vztahy mezi pronajímatelem a nájemcem nejsou dostatečně vymezeny v nájemní smlouvě. Občanský zákoník nestanoví povinnost uzavřít nájemní smlouvu písemně, ačkoliv ostatní právní úkony, např. dohoda o zániku nájmu bytu, přivolení pronajímatele k výměně bytu nebo k podnájmu bytu musí mít písemnou formu. Ústně sjednané podmínky nájmu se zpravidla obtížně prokazují; jde zejména o rozsah bytu a jeho příslušenství, o vymezení okruhu oprav a o jiné závažné podmínky. Je zapotřebí především v zájmu odstranění nejasností a omezení počtu soudních sporů, aby v zákoně byla stanovena písemná forma nájemní smlouvy.
K omezení komplikací, ke kterým by mohlo dojít v těch případech, kdy účastníci neuvedou v písemné nájemní smlouvě potřebné náležitosti, se navrhuje oproti dosavadnímu znění vypustit ustanovení o tom, že v nájemní smlouvě se uvede výše nájemného; postačí odkázat na způsob jeho výpočtu; totéž se týká úhrady za plnění spojená s užíváním bytu. Nebude pak zapotřebí při každé změně výše nájemného měnit nájemní smlouvu. Navrhovaná úprava posiluje postavení nájemce.
K bodům 4, 5 a 6
Dosavadní vymezení drobných oprav bytu je předmětem oprávněné kritiky. Pokud není jiné dohody (a u dosavadních nájemních vztahů tomu tak zpravidla není), platí zastaralá a nevyhovující úprava podle vyhlášky č. 45/1964 Sb., podle níž nájemce hradí tzv. drobné opravy; jsou to opravy uvedené v seznamu a dále náklady na opravy v seznamu neuvedené, pokud náklad na jednu opravu nepřevýší částku 50,- Kč. Po několikanásobném zvýšení cen od roku 1964 je jen málo oprav, které by hradili nájemci. Při současné úrovni nájemného je tato úprava zdrojem napětí mezi pronajímateli a nájemci. Je potřebné rozšířit rozsah oprav, které mají hradit nájemci. V souladu se zkušenostmi z právní úpravy v zahraničí jeví se výhodnější upustit od dosavadního způsobu, v němž vyhláška jako předpis nižší právní síly určuje, co se rozumí drobnými opravami a běžnou údržbou bytu. Je účelné stanovit jednoznačně přímo v zákoně, že nájemce má hradit náklady na běžnou údržbu bytu a na opravy vnitřního vybavení bytu, pokud ovšem jejich potřeba nevznikla předtím, než byt převzal do užívání. Nedoporučuje se však vymezit povinnost nájemce tak, aby hradil všechny opravy v bytě a výměny celých předmětů zařízení a vybavení bytu, neboť by tím vznikaly komplikace pokud jde o vlastnictví k těm předmětům vnitřního zařízení bytu, které by obstaral nájemce úplným vlastním nákladem.
Navrhovanou změnou dojde ke snížení ztrátovosti z provozu domů na straně pronajímatelů. Nájemci budou současně zainteresováni na tom, aby s vnitřním vybavením bytu šetrně nakládali. Navrhovaná úprava je ve prospěch pronajímatelů; je ovšem jednoznačným požadavkem rozvoje trhu bydlení.
Pro vymezení pojmů "běžná údržba bytu" a "opravy vybavení bytu" nebylo možné provést taxativní výčet, ale některé typické nejčastější náklady.
K bodu 7
Nájemce je povinen podle § 692 odst. 1 umožnit pronajímateli provedení potřebných oprav v bytě. Není však povinnost zpřístupnit byt pronajímateli nebo osobě jím pověřené z dalších důvodů, které sice nejsou vyvolány potřebou oprav, ale jsou nutné pro provoz domů a poskytování služeb. Jde zejména o instalaci měřidel na teplo a teplou užitkovou vodu a provádění odpočtu naměřených hodnot. Dosud je montáž těchto měřidel tepla ve spojitosti s potřebou zpřístupnit byt upravena v § 9 odst. 9 vyhlášky č. 186/1991 Sb., o hospodaření s teplem, řízení soustav centralizovaného zásobování teplem a o ochranných pásmech, což je nedostačující. Dále jde o měřiče spotřeby pitné vody, o provedení potřebných revizí technických zařízení umístěných v bytě, pokud jsou součástí bytu a patří pronajímateli.
Doplnění platné právní úpravy řeší problémy některých pronajímatelů.
K bodu 8
Někteří nájemci při užívání bytů způsobují škody na zařízení bytu a provádějí úpravy bez souhlasu pronajímatele. Pronajímatel může sice z tohoto důvodu dát nájemci výpověď s přivolením soudu. Povinnost uvést byt do původního stavu má nájemce až po skončení nájmu (§ 667 odst. 2). Je proto třeba v zákoně doplnit, že nájemce je povinen na výzvu pronajímatele uvést byt do původního stavu ihned.
K bodu 9
Jde o úpravu legislativně technické povahy, která sleduje potřebu jednoznačného vymezení pojmu služebních bytů. Tento pojem je sice vymezen v zákoně ČNR č. 102/1992 Sb., kterým se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku. Použití sousloví "trvale určené jako byty služební" v občanském zákoníku vede k nejasnostem, zda lze považovat za služební byty v tomto smyslu také jednotlivé byty v domech ve vlastnictví státu nebo obce, které získala vojenská správa pro ubytování vojáků a nájemce je vojákem z povolání (§ 8 zákona ČNR č. 102/1992 Sb.).
K bodu 10
Je zapotřebí odstranit nedostatek § 710 odst. 3 občanského zákoníku, podle něhož je sice stanovena pro výpověď nájmu obecně tříměsíční lhůta, ale neuvede-li nájemce ve své výpovědi lhůtu, skončí nájem bytu již koncem měsíce následujícího po měsíci, v němž výpověď došla pronajímateli. Tím je znevýhodňován pronajímatel, který během relativně krátké doby 1 měsíce nemá čas řádně vypořádat závazky nájemce, byt po něm převzít a znovu pronajmout. Je na místě lhůty sjednotit.
K bodu 11
Jde o úpravu legislativně technické povahy, která sleduje potřebu jasnějšího vymezení podmínek výpovědi služebního bytu. Dosavadní definice umožňuje totiž výklad, že při sjednávání nájemní smlouvy musí být určena konkrétní práce, kterou bude nájemce provádět. To je na místě jen u bytů domovnických (topičských), nevyhovuje však u bytů, jejichž nájemci budou vykonávat jiné práce (dřívější podnikové byty), které potřebuje pronajímatel.
K bodu 12
V některých případech pronajímatel dosáhne přivolení soudu k výpovědi nájmu zejména podle § 711 odst. 1 písm. a) (potřeba bytu v domě pro sebe, manžela, děti, vnuky apod.), dojde k uvolnění bytu po zajištění náhrady, ale pronajímatel pak takto uvolněný byt pronajme někomu jinému. To se děje také při výpovědi z jiných důvodů, např. pro zajištění rekonstrukce nebo oprav domu, které pak nejsou prováděny a byt je přenechán do užívání jinému, zpravidla za podmínek výhodných pro pronajímatele.
Občanský zákoník dosud nepamatuje na postih takového jednání pronajímatele. V některých jiných státech, např. v Německu, se v prokázaných případech uplatňují sankce (dodatečná náhrada, rozdíl v nájemném apod., ve prospěch toho, kdo se musel vystěhovat). Navrhuje se stanovit povinnost takového pronajímatele alespoň dodatečně uhradit stěhovací náklady a další náklady spojené s nezbytnou úpravou náhradního bytu. Půjde zejména o vymalování bytu, instalaci nábytku, drobné zámečnické a instalatérské práce, které se zpravidla při převzetí náhradního bytu provádějí. Pokud bude nájemné z náhradního bytu vyšší než z bytu dosavadního, je na místě, aby pronajímatel hradil i tento rozdíl po dobu pěti let. Pokud by však nájemce ukončil nájem náhradního bytu před uplynutím této doby, např. výměnou bytu, úhrada rozdílu v nájemném by mu už nebyla poskytována. Současně je třeba zajistit, aby se právo nájemce na náhradu v průběhu pěti let nepromlčelo.
Navrhovaná úprava směřuje k posílení postavení nájemce.
K bodu 13
Navrhuje se rozšířit možnost samostatné úvahy soudu, když bude posuzovat přiměřenost náhradního bytu. Dosavadní dikce "zásadně rovnocenný byt" vede k tomu, že například za byt značně veliký (podle dřívějších předpisů se označoval jako byt nadměrný), musí být poskytnut opět byt stejné velikosti, i když to nevyžaduje skutečná bytová potřeba nájemce a členů jeho domácnosti. Při nedostatku bytů a zejména omezeném počtu náhradních bytů se tento striktní požadavek stává brzdou při uplatňování práv vlastníků domů. Soud by měl mít možnost zvažovat všechny okolnosti případu, zejména zdravotní stav nájemce a členů jeho domácnosti, majetkovou a sociální situaci nájemce i jeho možnosti řešit bytovou situaci. Jen v odůvodněných případech třeba přiznat nájemci právo na byt rovnocenný bytu, který má vyklidit.
Proto se navrhuje, aby v případech, kdy nájemní poměr skončil bez zavinění nájemce, měl nájemce právo na byt, který je srovnatelný s dosavadním bytem, ale přitom by se přihlíželo k bytové potřebě nájemce.
Návrh sleduje dále zpřísnění podmínek pro poskytování bytových náhrad v případě výpovědi pro hrubé porušování povinností spojených s nájmem bytu a porušování dobrých mravů. Pouze náhradní ubytování by mělo být přípustné i tam, kde jde o rodinu s nezletilými děti, pokud tak rozhodne soud.
Návrh rovněž reaguje na velmi svízelnou situaci spojenou se služebními byty. Více než 50% těchto bytů je obsazeno občany, kteří nevykonávají práce, spojené s nájmem služebního bytu. Přitom mnohdy nájemci, kteří se k této práci zavázali, rozvazují pracovní poměr, aniž by k tomu měli závažné důvody, např. zdravotní. Je na místě, aby soud o kvalitě náhrady mohl podle konkrétních okolností rozhodnout.
Uplatněním tohoto návrhu se alespoň částečně sníží potíže s obstaráváním náhradních bytů a tím i počet "zablokovaných" domovnických bytů. Posiluje se tak postavení pronajímatele. Ustanovení bude platit jen pro nové nájemní smlouvy uzavřené až po účinnosti zákona.
K bodu 14
Dosavadní znění § 712 odst. 5 umožňuje, aby v případě, kdy nájemní poměr skončil výpovědí pronajímatele pro hrubé porušování povinností vyplývajících z nájmu bytu (zejména pro neplacení nájemného), soud výjimečně rozhodl, že vypovídaný nájemce nemá právo na zajištění bytové náhrady, ale pouze na přístřeší (nejde již o bytovou náhradu, tj. o náhradní byt nebo náhradní ubytování). Podmínkou je, že nejde o rodinu s nezletilými dětmi. Je oprávněný požadavek, aby to zákon připustil i pro případy výpovědi nájmu z důvodu hrubého porušování dobrých mravů v domě. Pro nájemce, kteří se dopouštějí takového jednání, není ochrana na místě. Návrh vyjadřuje oprávněné potřeby pronajímatele.
K bodu 15
Mezi skončením výpovědní lhůty a zajištěním bytové náhrady uplyne zpravidla poměrně dlouhá doba, pokud se nepodaří včas obstarat pro vypovídaného takovou bytovou náhradu, která je určena v rozsudku o přivolení soudu k výpovědi. Otázka povahy právního vztahu mezi pronajímatelem a faktickým uživatelem bytu v této době je často nejasná. Soudy je řeší tak, že jde o tzv. právo bydlení; osoba, jejíž nájem zanikl, má právo byt užívat, nemůže jej měnit, dát do podnájmu, nemůže dojít k přechodu nájmu úmrtím apod., má však právo na to, aby vlastník domu poskytoval služby spojené s bydlením a prováděl potřebné opravy. Vzhledem k tomu, že při řešení těchto otázek dochází k nejasnostem zejména pokud jde o rozsah práv a povinností faktického uživatele bytu (provádění oprav, placení úhrady za užívání bytu a za služby), je na místě, aby v zákoně bylo obsaženo samostatné ustanovení. Je to v zájmu obou stran nájemního poměru.
K bodu 16
V zákoně ČNR č. 102/1992 Sb. došlo k určitému omezení charakteru služebních bytů; jsou to v podstatě jen byty v domech, které má příslušná fyzická či právnická osoba ve vlastnictví. Některé byty, dříve označované jako podnikové, již služebními byty nejsou. Přitom situace v uvolňování těchto bytů, jejichž uživatelé pro pronajímatele nepracují, pro jiné zaměstnance, je svízelná pro nedostatek náhradních bytů. Požaduje se právem, aby zákon stanovil, že postačí jen náhradní ubytování; půjde zejména o případy, kdy jde jen o jednu osobu a je to z oprávněných důvodů na místě.
Navrhuje se proto doplnit § 713 odst. 1 tak, aby soud mohl podle své úvahy přiznat bytovou náhradu pouze ve formě náhradního ubytování.
K bodu 17
Tento návrh sleduje potřebu sjednotit podmínky, za nichž se poskytují bytové náhrady, v případě vyklizení družstevních bytů.
K bodu 18
Dosavadní úprava obsažená v § 719 odst. 2 umožňuje, aby soud na návrh nájemce mohl rozhodnout o přenechání bytu nebo jeho části do podnájmu proti vůli pronajímatele. Toto ustanovení představuje podstatný zásah do smluvní volnosti a omezuje neúnosnou mírou pronajímatele. Na rozdíl od výměny bytů, kde nahrazení vůle pronajímatele rozhodnutím soudu je v závažných případech důvodné, u podnájmu takové omezení není nezbytné. Navrhuje se proto vypustit možnost, aby soud svým rozhodnutím pronajímateli mohl vnutit podnájemníka.
K bodu 19
Potřeba doplnění přechodných ustanovení odpovídá tomu, že u již sjednaných nájmů před účinností novely by nebylo únosné nutit obě strany, aby dodatečně sjednávaly nové písemné nájemní smlouvy. Dále se omezuje použití bodu 13 (vyklizení služebních bytů) jen na nové nájemní smlouvy sjednané po účinnosti zákona.
K čl. II
Potřeba zrušit příslušná ustanovení vyhlášky č. 45/1964 Sb. souvisí s vymezením povinnosti nájemce hradit opravy vybavení bytu.
V návaznosti na novelu občanského zákoníku v oblasti nájemních vztahů bude třeba provést také změnu a doplnění zákona ČNR č. 102/1992 Sb., který je prováděcím zákonem k občanskému zákoníku. Návrh novely tohoto zákona je souběžně připravován tak, aby účinnost novely občanského zákoníku a zákona č. 102/1992 Sb. byla shodná.