Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Předkládám Poslanecké sněmovně přehled ústních interpelací, otázek a podnětů vznesených poslanci na členy vlády České republiky na 19. schůzi Poslanecké sněmovny. Texty interpelací jsou převzaty ze stenografických záznamů.

Pane předsedající, pane předsedo, dámy a pánové, obracím se s interpelací na ministra průmyslu a obchodu ing. Vladimíra Dlouhého. Pozice spotřebitelů, úroveň prodeje a poskytování služeb pro obyvatelstvo, dodržování velmi volných cenových předpisů se dostávají do stále se zhoršující pozice. Zároveň dochází k značnému šizení zákazníků, jak jsme toho svědky podle údajů různých průzkumů.

Nedostatky jsou často velmi hrubé a jejich závažnost podle kontrolních nálezů vzrůstá. Naše pohostinská zařízení a také např. taxislužba se okrádáním zákazníků stávají již celosvětově pověstnými. Tento stav je často doprovázen i souběžným poškozováním státu a obcí v daňové oblasti a neuhrazováním poplatků.

Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele měl zajistit naopak zvýšenou ochranu spotřebitelů. K tomu však zjevně celkově nedochází a ani volné tržní neregulovatelné podmínky nepůsobí pro spotřebitele v oblasti prodeje a poskytování služeb, cen atd. pozitivně, často spíše naopak. Např. volné ceny v podmínkách místního monopolu, v menších obcích, v sídlištích apod. spotřebitele vydávají všanc nekorektním obchodníkům, někdy dočasně, často však dlouhodobě. Citovaný zákon o ochraně spotřebitele jako poslední přijatý Federálním shromážděním, předpokládá v § 23, 24, 26 a v jiné souvislosti také v § 22 přijetí zákona pro Českou republiku, který stanoví orgány, upřesní kompetence a vymezí podmínky pro zákonem předpokládanou ochranu spotřebitele. To se dosud, přes už provedené novelizace v tomto zákoně nestalo, ačkoli na problematice podle vystoupení ministryně české vlády Štěpové v ČNR pracovali vládní úředníci už od začátku roku 1992.

Žádám o sdělení a) - jakým způsobem bude v krátké době dosaženo obratu v nepříznivém vývoji ochrany spotřebitele, jak konkrétně bude ministerstvo, případně vláda, na tento vývoj reagovat; b) - jak a kdy budou naplněny legislativní předpoklady podle zákona č. 634/1992 Sb., zda ministerstvo nebo vláda připravují příslušné návrhy a v jakém stadiu rozpracování se nacházejí.

Pane ministře, podle zpráv v tisku věděl český konsul v Chile již před půl rokem, že se připravuje návštěva generála Pinocheta v České republice. Podle stejných pramenů, equadorská vláda generála Pinocheta, jej po jeho příjezdu do země označila za nežádoucí osobu, takže musel Equador opustit. Obdobně se zachovaly i jiné státy. Generál Pinochet mohl v poslední době navštívit pouze Čínu. Návštěva generála Pinocheta v České republice vyvolala zřetelný obecný odpor a nemělo k ní dojít. Na tom nic nemění skutečnost, že je označována jako soukromá a obchodní.

Odmítám přijmout ovšem interpretaci, že velitele pozemních sil dojednávajícího dodávky zbraní pro armádu nelze považovat za oficiálního zástupce státu, jehož jménem jednání vede. Jistě má pravdu prezident Havel, že máme zájem na rozvíjení styků s Republikou Chile, že by však bylo prospěšné, kdyby ji rozvíjely osobnosti respektované v demokratickém světě.

Podle dosavadních zpráv řada českých zbrojních firem, které připadají v úvahu pro nákup vojenského materiálu popřela, že by měla s generálem Pinochetem jednat. Vyvolává to otázku, zda se skutečně jedná pouze o obchodní cestu.

Moje otázky v této souvislosti znějí:

1. Informoval český konzul v Chile před půl rokem ministerstvo zahraničí o chystané návštěvě Pinocheta v České republice a o tom, že byl označen v některých zemích za nežádoucí osobu?

2. Pokud ne, jaká je jeho diplomatická kvalifikace a jaké důsledky z toho vyvodíte?

3. Pokud český konzul v Chile ministerstvo zahraničí informoval, jaký postoj k této zprávě ministerstvo zaujalo, a zejména, zda informovalo další členy vlády, zejména ministra vnitra?

4. Informovala naše diplomatická zastoupení, zejména v Equadoru a na Filipínách, případně i v jiných zemích ministerstvo zahraničí o tom, že návštěvy generála Pinocheta v těchto zemích byly znemožněny? Jaká opatření na základě těchto informací ministerstvo zahraničí učinilo?

Předpokládám, že se neopomněl dát podnět, aby Bezpečnostní informační služba podala zprávu o pobytu generála Pinocheta v České republice, zejména s ohledem na to, jak je jeho pohyb po našem území utajeně organizován.

Česká republika přijala dohodu o přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé. Součástí této dohody je i řada ustanovení týkajících se volného pohybu kapitálu v rámci zemí Evropského společenství, resp. zákazu diskriminace kapitálu z těchto zemí. Aplikace těchto ustanovení, pokud by byla konkretizována neodkladně v plné šíři v našich právních předpisech, mohla by mít dalekosáhlé nepříznivé důsledky pro naše hospodářství.

Vystavila by je totiž vzhledem k jeho relativní slabosti, tlakům, kterým by nebylo možno odolat a to zvláště v případech možného nabývání nemovitostí v našem státě subjekty z Evropské unie.

Takovémuto nebezpečí není vystavena jen Česká republika, ale za nebezpečí pro vlastní zájmy ho považují i jiné státy, jejichž potenciál v hospodářské sféře není příliš velký, např. Dánsko, které považovalo v zájmu ochrany svého hospodářství dosáhnout na Evropském společenství udělení jistých výjimek z ustanovení o volném pohybu kapitálu v rámci Evropského společenství. Dánsko udělení takovýchto výjimek dosáhlo.

Podobně usilovalo při svých jednáních o přistoupení k Evropské unii o udělení výjimek z ustanovení o volném pohybu kapitálu Rakousko, inspirované příkladem Dánska, neboť i ono, třeba že jeho hospodářská síla je poměrně značná, se cítí volným pohybem kapitálu ohroženo, zejména pokud jde o nabývání nemovitého majetku v Rakousku cizinci ze zemí Evropské unie.

Výjimky z principu o volném pohybu kapitálu se podařilo získat také dalším zemím - Španělsku, Portugalsku, Řecku i Rusku.

Česká vláda v průběhu jednání o naší dohodě zakládající přidružení k Evropským společenstvím o řádné udělení podobných výjimek neusilovala, ačkoliv se mohla na výše uvedené precedentní případy odvolávat. Chybou bylo i to, že vláda dostatečně českou veřejnost neinformovala o obsahu připravované Asociační dohody a postavila ji, stejně jako Parlament, před hotovou věc.

V nové situaci, kdy se Evropská unie rozhodla nepovolovat žádné výjimky ze svých ustanovení, která již byla přijata, stojí ČR před obtížným úkolem, jak se s touto skutečností vyrovnat, to jest jak ochránit naše hospodářství před neúnosným tlakem ze zemí kapitálově silných, při zachování výhod, které našemu hospodářství Dohoda o přidružení má přinést. Především jde o důsledky, které plynou z ustanovení odd. II. podnikání, čl. 45, odst. 1, odst. 2, odst. 7, a z čl. 46, odst. 2 a z čl. 62.

Obracím se na ministra zahraničí a žádám ho, aby v rámci mé interpelace mi vysvětlil:

1. v jakém duchu hodlá vláda konkretizovat jednotlivá ustanovení Asociační dohody a jaké má představy o jejich postupném uvádění v život ve lhůtách v ní uvedených,

2. jakým způsobem hodlá naše vláda využít možnosti uvedené v Asociační dohodě, zejména v čl. 51 k ochraně našich vitálních hospodářských zájmů.

Vážený pane ministerský předsedo, vážená vládo, drazí kolegové, drahé kolegyně, dovolte, abych se obrátil na vládu s následující interpelací. Při svém nedávném poslaneckém výjezdu jsem měl možnost navštívit též překrásné město Opavu a její - dle mých informací - velice úspěšnou Slezskou nemocnici. Nemohu mít zřejmě vyčerpávající informace, ale samotný fakt, že toto lůžkové zařízení je schopno v současné fázi při známých finančních problémech s ohledem na dosud nevyladěný systém bodového ohodnocení mít dokonce určitý zisk, svědčí o dobrém hospodaření.

Narazil jsem však na tak překvapivou, až úděsnou neznalost elementárních předpisu u představitelů obce, jakož i představitelů státní správy, že v lepším případě jsem musel dospět k myšlence nekompetentnosti, ale v horším případě jsem nabyl dojmu, že neznalost na jedné straně se snoubí patrně se zlým úmyslem.

Jako praktický právník si uvědomuji, že ne vždy je možné i pro právníky samotné pochopit veškerý dosah našich zákonodárných aktů. Naše hektická zákonodárná činnost totiž prakticky podvazuje to základní. co je nezbytné pro právo, to jest právní stabilitu a předvídatelnost. Ta se díky naší neutuchající činnosti stává naprosto neznámým pojmem. Přesto v daném případě jsem přesvědčen, že veškerá tolerance musí jít stranou.

Jedná se o situaci, kdy od prvopočátku je poznamenána desítkami hrubých chyb a dle mého názoru jakousi snahou vysmívat se nejen tomuto sboru, ale i vládě, občanům, prostě všem.

Tak například dne 1. 1. 1992 je prováděna transformace OÚNZ na 136 subjektů. Zřizovatelské pravomoce jsou přeneseny na obce, které následně zřídily 136 subjektů a obec Opava se tak stala zřizovatelem Slezské nemocnice. Zatím co však movitý majetek byl delimitován v průběhu roku 1992, nemovitý majetek zůstal bývalému OÚNZ. Proto chybí správcovské smlouvy, nikdo majetek neodepisuje, nikdo se nehlásí ke správě majetku, nejsou investice na opravu.

V polovině roku 1992 pak dochází k dalšímu štěpení a postupně vzniká přes 200 subjektů. Současně vychází vládou - a tady bych prosil, aby to bylo nějak zafixováno - schválený seznam privatizovaných zařízení, kde jsou uvedeny všechny právní subjekty okresu Opava. Následně vzniká celá řada privatizačních projektů jak základních, tak i konkurenčních.

1. 1. 1993 obce na okrese Opava ruší příspěvkové organizace v terénu, následuje registrace místních privátních ambulantních zařízení, avšak nejsou zřizovány nájemní smlouvy, movitý majetek je neprodaný. Nyní však přichází onen pikantní, na jedné straně rafinovaný, ale na druhé straně - dle mého soudu - i protiprávní krok okresního úřadu, který přebírá dle anachronické vyhlášky č. 61/1986 Sb., o prozatímní správě národního majetku, jak movitý, tak nemovitý majetek do této prozatímní správy.

Dovolil bych si v této souvislosti jen trochu odbočit. Tato vyhláška byla svého času bohatě využívána v minulém systému a v podstatě se vztahovala na ony případy, kdy šlo o propadnutí majetku oněch občanů, kteří majíce zato, že už zde pro ně není místo, opouštěli tuto zem. Ovšem představitelé města Opavy došli k názoru, že tato vyhláška se hodí i na tento případ. Okresní úřad zcela ignoruje onen již jednou uvedený fakt, že vláda schválila seznam privatizovaných zařízení a rozhodl se zvolit zcela netradiční způsob řešení, jímž obchází celý okruh privatizačních předpisů včetně zákona č. 92/1991 o velké privatizaci. Následně obecní úřad Opava v intimní spolupráci s okresním úřadem zvažuje, kdo a v jakém rozsahu bude podílníkem na Slezské nemocnici a. s., která vznikne.

V této souvislosti bych se chtěl zastavit u jedné skutečnosti. Je mi známo, že v téže poliklinice část zdravotníků chce vytvořit společnost sdružující všechny zdravotníky, jíní naopak chtějí být zcela samostatnými privátními lékaři. Musím však říci, že při svém kontaktu se zástupci této nemocnice jsem u všech složek, od České lékařské společnosti přes Společnost J. E. Purkyně, Odborový svaz lékařů, Unie sester, u vedení nemocnice samotné viděl unisono jeden jediný tón - zvolit jedinou formu, která vyhovuje naprosto všem. Na druhé straně oproti požadavku všech lékařů, oproti tomu, že se obrací na primátora je zde hektická snaha představitelů města za jakoukoli cenu v rozporu s představou lékařů, v rozporu s potřebami města, stůj co stůj obejít předpisy o privatizaci a na základě v podstatě totalitní vyhlášky, mimo náš rámec cosi kamsi předat.

Navíc ještě o tom, že zde existují i osobní zájmy, svědčí fakt, že před vytvořením Slezské nemocnice a. s. má být vyňata z této nemocnice lékárna, z jejíž činnosti je do značné míry činnost nemocnice udržována. Bez této lékárny nemocnice nepochybně zkolabuje. Nevím, jestli si to myslíme, v každém případě její přínos 10 milionů způsobuje, že nemocnice je v této fázi rentabilní, přičemž 60% služeb právě pro tuto lékárnu poskytuje zase nemocnice. Problematika Slezské nemocnice a. s. je nanejvýš tristní. Mám tady i dopis, fax, který mi přišel minulý týden. Fax, kdy se představitelé všech složek nemocnice obracejí na primátora, prosí, aby se znovu k této otázce vrátili. Nicméně vedení města odmítá jakoukoliv komunikaci a za každou cenu věc rozhoduje tím, že vzniká akciová společnost Slezská nemocnice s 51% podílem okresního úřadu a 49% obce Opava.

Musím říci, že při setkání jsem se setkal s jednou věcí. V Opavě má velký kredit strana, která sedí v těchto částech (rukou ukazuje do lavic poslanců ODS) a kdyby byly parlamentní volby, tak tato strana opět dostane většinu. Ale na komunální úrovni místní podnikatelé říkali "Tak to ne.". Muži na radnici toho prostě nejsou hodni. Je zapotřebí, aby tento Parlament zaujal stanovisko k situaci, kdy někdo se vysmívá vládě, Parlamentu, parlamentním předpisům, lékařům, všem, a nebere prostě v úvahu určité reality.

Protože se domnívám, že otázku představitelů obce vyřeší komunální volby, to je věc jejich, nechme to komunálním volbám. Ale velice neblahá je zde funkce přednosty okresního úřadu, který nelegální postup dle mého soudu jednoznačně podporuje a tím stvrzuje. Je to vláda, která je oprávněna jmenovat, a je to vláda, která je oprávněna odvolávat.

Proto ve své interpelaci žádám, aby vláda posoudila jednání přednosty okresního úřadu a dle mého soudu navrhla jeho odvolání. Zároveň jde o otázku, která se týká privatizace. Osobně jsem přesvědčen o tom, že i příslušné resortní orgány učiní, co je v jejich silách.

Ředitel nemocnice mě informoval, že to byli pracovníci ministerstva zdravotnictví, kteří se sami podivovali nad tím, že je tam cosi nekalého, žádali orgány prokuratury, aby nějakým způsobem zasáhly. Zdá se, že všechno je marné. Jsem proto přesvědčen, že v tomto ohledu je zde soulad nejen Poslanecké sněmovny, ale i soulad s vládou, že musíme sledovat obecné zájmy a nepřipustit, aby kdokoli jakýmkoliv způsobem porušoval zákony. Proto tedy žádám, aby pan ministr Skalický se vyjádřil, zda je vůbec ještě možné v této fázi, aby byla zjednána náprava.

Vážený pane ministerský předsedo, vážená vládo, drazí kolegové, drahé kolegyně, dovolte, abych se obrátil na vládu s následující interpelací. Při svém nedávném poslaneckém výjezdu jsem měl možnost navštívit též překrásné město Opavu a její - dle mých informací - velice úspěšnou Slezskou nemocnici. Nemohu mít zřejmě vyčerpávající informace, ale samotný fakt, že toto lůžkové zařízení je schopno v současné fázi při známých finančních problémech s ohledem na dosud nevyladěný systém bodového ohodnocení mít dokonce určitý zisk, svědčí o dobrém hospodaření.

Narazil jsem však na tak překvapivou, až úděsnou neznalost elementárních předpisu u představitelů obce, jakož i představitelů státní správy, že v lepším případě jsem musel dospět k myšlence nekompetentnosti, ale v horším případě jsem nabyl dojmu, že neznalost na jedné straně se snoubí patrně se zlým úmyslem.

Jako praktický právník si uvědomuji, že ne vždy je možné i pro právníky samotné pochopit veškerý dosah našich zákonodárných aktů. Naše hektická zákonodárná činnost totiž prakticky podvazuje to základní. co je nezbytné pro právo, to jest právní stabilitu a předvídatelnost. Ta se díky naší neutuchající činnosti stává naprosto neznámým pojmem. Přesto v daném případě jsem přesvědčen, že veškerá tolerance musí jít stranou.

Jedná se o situaci, kdy od prvopočátku je poznamenána desítkami hrubých chyb a dle mého názoru jakousi snahou vysmívat se nejen tomuto sboru, ale i vládě, občanům, prostě všem.

Tak například dne 1. 1. 1992 je prováděna transformace OÚNZ na 136 subjektů. Zřizovatelské pravomoce jsou přeneseny na obce, které následně zřídily 136 subjektů a obec Opava se tak stala zřizovatelem Slezské nemocnice. Zatím co však movitý majetek byl delimitován v průběhu roku 1992, nemovitý majetek zůstal bývalému OÚNZ. Proto chybí správcovské smlouvy, nikdo majetek neodepisuje, nikdo se nehlásí ke správě majetku, nejsou investice na opravu.

V polovině roku 1992 pak dochází k dalšímu štěpení a postupně vzniká přes 200 subjektů. Současně vychází vládou - a tady bych prosil, aby to bylo nějak zafixováno - schválený seznam privatizovaných zařízení, kde jsou uvedeny všechny právní subjekty okresu Opava. Následně vzniká celá řada privatizačních projektů jak základních, tak i konkurenčních.

1. 1. 1993 obce na okrese Opava ruší příspěvkové organizace v terénu, následuje registrace místních privátních ambulantních zařízení, avšak nejsou zřizovány nájemní smlouvy, movitý majetek je neprodaný. Nyní však přichází onen pikantní, na jedné straně rafinovaný, ale na druhé straně - dle mého soudu - i protiprávní krok okresního úřadu, který přebírá dle anachronické vyhlášky č. 61/1986 Sb., o prozatímní správě národního majetku, jak movitý, tak nemovitý majetek do této prozatímní správy.

Dovolil bych si v této souvislosti jen trochu odbočit. Tato vyhláška byla svého času bohatě využívána v minulém systému a v podstatě se vztahovala na ony případy, kdy šlo o propadnutí majetku oněch občanů, kteří majíce zato, že už zde pro ně není místo, opouštěli tuto zem. Ovšem představitelé města Opavy došli k názoru, že tato vyhláška se hodí i na tento případ. Okresní úřad zcela ignoruje onen již jednou uvedený fakt, že vláda schválila seznam privatizovaných zařízení a rozhodl se zvolit zcela netradiční způsob řešení, jímž obchází celý okruh privatizačních předpisů včetně zákona č. 92/1991 o velké privatizaci. Následně obecní úřad Opava v intimní spolupráci s okresním úřadem zvažuje, kdo a v jakém rozsahu bude podílníkem na Slezské nemocnici a. s., která vznikne.

V této souvislosti bych se chtěl zastavit u jedné skutečnosti. Je mi známo, že v téže poliklinice část zdravotníků chce vytvořit společnost sdružující všechny zdravotníky, jíní naopak chtějí být zcela samostatnými privátními lékaři. Musím však říci, že při svém kontaktu se zástupci této nemocnice jsem u všech složek, od České lékařské společnosti přes Společnost J. E. Purkyně, Odborový svaz lékařů, Unie sester, u vedení nemocnice samotné viděl unisono jeden jediný tón - zvolit jedinou formu, která vyhovuje naprosto všem. Na druhé straně oproti požadavku všech lékařů, oproti tomu, že se obrací na primátora je zde hektická snaha představitelů města za jakoukoli cenu v rozporu s představou lékařů, v rozporu s potřebami města, stůj co stůj obejít předpisy o privatizaci a na základě v podstatě totalitní vyhlášky, mimo náš rámec cosi kamsi předat.

Navíc ještě o tom, že zde existují i osobní zájmy, svědčí fakt, že před vytvořením Slezské nemocnice a. s. má být vyňata z této nemocnice lékárna, z jejíž činnosti je do značné míry činnost nemocnice udržována. Bez této lékárny nemocnice nepochybně zkolabuje. Nevím, jestli si to myslíme, v každém případě její přínos 10 milionů způsobuje, že nemocnice je v této fázi rentabilní, přičemž 60% služeb právě pro tuto lékárnu poskytuje zase nemocnice. Problematika Slezské nemocnice a. s. je nanejvýš tristní. Mám tady i dopis, fax, který mi přišel minulý týden. Fax, kdy se představitelé všech složek nemocnice obracejí na primátora, prosí, aby se znovu k této otázce vrátili. Nicméně vedení města odmítá jakoukoliv komunikaci a za každou cenu věc rozhoduje tím, že vzniká akciová společnost Slezská nemocnice s 51% podílem okresního úřadu a 49% obce Opava.

Musím říci, že při setkání jsem se setkal s jednou věcí. V Opavě má velký kredit strana, která sedí v těchto částech (rukou ukazuje do lavic poslanců ODS) a kdyby byly parlamentní volby, tak tato strana opět dostane většinu. Ale na komunální úrovni místní podnikatelé říkali "Tak to ne.". Muži na radnici toho prostě nejsou hodni. Je zapotřebí, aby tento Parlament zaujal stanovisko k situaci, kdy někdo se vysmívá vládě, Parlamentu, parlamentním předpisům, lékařům, všem, a nebere prostě v úvahu určité reality.

Protože se domnívám, že otázku představitelů obce vyřeší komunální volby, to je věc jejich, nechme to komunálním volbám. Ale velice neblahá je zde funkce přednosty okresního úřadu, který nelegální postup dle mého soudu jednoznačně podporuje a tím stvrzuje. Je to vláda, která je oprávněna jmenovat, a je to vláda, která je oprávněna odvolávat.

Proto ve své interpelaci žádám, aby vláda posoudila jednání přednosty okresního úřadu a dle mého soudu navrhla jeho odvolání. Zároveň jde o otázku, která se týká privatizace. Osobně jsem přesvědčen o tom, že i příslušné resortní orgány učiní, co je v jejich silách.

Ředitel nemocnice mě informoval, že to byli pracovníci ministerstva zdravotnictví, kteří se sami podivovali nad tím, že je tam cosi nekalého, žádali orgány prokuratury, aby nějakým způsobem zasáhly. Zdá se, že všechno je marné. Jsem proto přesvědčen, že v tomto ohledu je zde soulad nejen Poslanecké sněmovny, ale i soulad s vládou, že musíme sledovat obecné zájmy a nepřipustit, aby kdokoli jakýmkoliv způsobem porušoval zákony. Proto tedy žádám, aby pan ministr Skalický se vyjádřil, zda je vůbec ještě možné v této fázi, aby byla zjednána náprava.

Obracím se se svou interpelací na pana ministra Vodičku - ministerstvo práce a sociálních věcí a možná i pro jistotu na pana ministra Rubáše.

Obrátily se na mne sestřičky z různých částí republiky - Zlín, Karlovy Vary, Mladá Boleslav a další města, neboť zdravotnictví a sociální sféra jsou všude stejně bolavé.

Pro pacienta je stejně bolestivá a těžká zlomenina krčku, ať leží na lůžku ve zdravotnickém zařízení anebo na lůžku sociálním. Připomínka k přiznání příplatku za odborné metodické vedení vedoucím sestrám sociální péče vzešla ze školení těchto sester ve dnech 23. - 25. května 1994 v Brně. Podle výkladu ministerstva práce a sociálních věcí příplatek za metodické vedení nepřísluší, a to z toho důvodu, že jim není přímo podřízen žádný zaměstnanec. Činnost vedoucích sester sociální péče je srovnatelná s činností hlavních sester zdravotnických zařízení, které tyto příplatky za vedení pobírají. Kvalifikační předpoklady pro výkon obou funkcí jsou stejné a vychází z vyhlášky ministerstva zdravotnictví č. 77/1981 Sb., o zdravotnických pracovnících a jiných odborných pracovnících ve zdravotnictví, což znamená ÚSO vzdělání, PSS v příslušném oboru, vyšší specializace v organizaci a řízení práce zdravotnických pracovníků.

Z poslání funkce vedoucí sestry sociální péče vyplývá, že zodpovídá za organizaci a řízení práce SZP, NZP, PZP v terénní i ústavní sociální péči v územním celku, odborně metodicky tyto zaměstnance vede a kontroluje jejich práci. V katalogu prací je vedoucí sestra sociální péče zařazena do 8. platové třídy - 8.07. odborné metodické vedení zdravotnických pracovníků v zařízeních sociální péče v územním celku. Příplatek se nazývá za vedení. Není tedy jednoznačně určeno, zda jde o vedení přímé nebo nepřímé, odborné. Odborně metodicky jsou vedení ti, kteří jsou bezprostředně podřízeni vedoucímu, který je často nemůže odborně vést, protože pro tuto činnost není odborníkem. Pokud není vedoucím sestrám sociální péče přiznán příplatek za vedení v rámci územního celku, potom se její odborná práce degraduje, nepřikládá se jí důležitost ani pravomoci v řízení ošetřovatelské péče.

Postupem doby se domovy důchodců staly ošetřovatelskými odděleními s přepestrou skladbou chronicky nemocných, u kterých převažuje jak základní, tak odborná ošetřovatelská péče a garantem kvality v územním celku je právě vedoucí sestra sociální péče. Ředitelé těchto ústavů jsou ve většině případů nezdravotníci, kteří přímo řídí vrchní sestry, jejich příkazy nemohou být odborné, někdy i odporují zdravotnickým předpisům, a proto je nutné práci vedoucí sestry podpořit a tedy přiznat příplatek za vedení v rámci územního celku, protože ve skutečnosti tuto práci vykonává.

Já se domnívám - vlastně je to mým pevným přesvědčením - že řízení práce v sociální sféře musí být vykonáváno fundovanými odbornými zaměstnanci, a proto by těmto vedoucím sestrám sociální péče měl být přiznán příplatek za odborné metodické vedení, zvláště když často zodpovídají i za neodbornost svých nadřízených, kteří jsou možná odborníky v ekonomice, ale nikoli ve zdravotnictví a v sociální sféře. Péče o zdraví by měla být a vlastně musí být podle mého názoru zajištěna v každém věku - u starších občanů stejně kvalitně, jako u mladších a produktivních. Zárukou a garantem za poskytování odborné zdravotní péče a její kvality jsou právě tyto sestry sociální péče.

Obracím se v interpelaci na pana premiéra. Listina základních práv a svobod a ratifikované a vyhlášené Úmluvy Mezinárodní organizace práce zaručují všem zaměstnancům právo sdružovat se s jinými, na ochranu svých zaměstnaneckých, hospodářských a sociálních zájmů. Nedávno schválená novela zákoníku práce podstatně omezila práva odborových organizací při ochraně oprávněných zájmů zaměstnanců a doslova vylučuje možnost ochrany těchto zájmů v případech, kdy na pracovišti soukromého podnikatele není ustavena odborová organizace. Podle průzkumů existuje dnes odborová organizace jen u 22% soukromých zaměstnavatelských subjektů. Nejsou také řídké případy, kdy zaměstnavatelé si na svém závodě odbory nepřejí. Mohl bych posloužit řadou konkrétních případu.

Zcela netolerantní k odborům je i představitel Sdružení českých podnikatelů ČR pan Rudolf Baránek. Podle novelizovaného zákoníku práce v § 21 může zaměstnavatel svým vlastním předpisem stanovit pracovně právní nároky, vyjma nároků mzdových a cestovních, které se jinak upravují v kolektivních smlouvách, jestliže u něho nepůsobí odborová organizace.

Postup při ochraně zájmů zaměstnanců na pracovištích, kde nepůsobí odbory, upravuje Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 135 o ochraně zástupců pracovníků v podniku a o úlevách, které jim mají být poskytovány. Byla přijata 23. června 1971. Česká republika ji dosud neratifikovala. Žádám tedy pana premiéra, aby sdělil Parlamentu důvody, které brání tomu, aby Česká republika přistoupila k uvedené Úmluvě Mezinárodní organizace práce, resp. kdy k ní hodlá přistoupit.

Vážený pane ministře, při svém vystoupení na mezinárodní konferenci Evropa a my dne 14. května 1994 jste vyslovil názor, že česko-německé vztahy jsou v současné době lepší, než byly po rozdělení ČSFR loni v lednu. Tento váš názor zazněl v situaci, kdy je státe více našich občanů vážně znepokojováno právě vývojem českoněmeckých vztahů, především pokud jde o aktivity tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu. Ten, jak známo, stále razantněji požaduje odvolání Benešových dekretů, přiznání práva na vlast odsunutým Němcům a majetkové vyrovnání s nimi. Dostává se jim přitom nebývale otevřené podpory německých vládních míst, jak o tom svědčí např. vyhlášení spolkového ministra zahraničí Klause Kinkela při setkání s tzv. vyhnaneckými politiky v poslaneckém klubu CDU-CSU, které mimo jiné obsahovalo upozornění české a polské vládě, že Spolková republika nepovažuje problém odsunutých Němců za uzavřený a vyřešený.

Jde opravdu o znepokojivý projev, tím hůře, že s ním vystoupil právě 5. 5., v den, kdy náš národ vzpomínal 49. výročí vypuknutí květnového povstání českého lidu, které zahájilo poslední fázi osvobození naší vlasti od nacistické poroby. K jejímu nastolení významně napomáhali právě henleinovští sudeťáci a na níž se ostatně podíleli i někteří dnešní význační představitelé neblaze proslulých vyhnaneckých organizací.

Celkový kontext tohoto vystoupení a následných projevů na sudetoněmeckých dnech v Norimberku, opět za asistence představitelů bavorské, ale i spolkové německé vlády, vzbuzuje obavy, že nejde o jakousi folklorní záležitost či předvolební rétoriku, jak jsou dnes občas podobná vystoupení vykládána, mimo jiné i velvyslancem České republiky v Bonnu panem Grušou při různých příležitostech, ale o součást dlouhodobější strategie, která má za cíl připravit svět na stupňující se hegemonistické nároky SRN jak vůči střední a východní, tak ale i vůči západní Evropě.

To, že podobné projevy a výroky vyvolávají znepokojení i u demokraticky smýšlejících Němců, ukázala některá protestní vystoupení během studetoněmeckých dnů, ale rovněž vyhlášení známého spisovatele Güntera Grasse při jeho nedávném pražském pobytu. Mimo jiné vytýkal české vládě, že by měla být mnohem rozhodnější při reagování na nehorázné revanšistické požadavky z německé strany.

Ptám se vás proto, pane ministře, na základě jakých skutečností se domníváte, že během uplynulého jedna a půl roku od vzniku ČR došlo ke zlepšení českoněmeckých vztahů. Vycházíte snad ze zvyšující se jednostranné závislosti ČR na německém kapitálu, koncernech, ať již automobilových, tiskových či jakýchkoliv jiných, a bankách, které rovněž není v souladu s českými národními zájmy? Po této stránce, pokud jde o upevňování právě jednostranné závislosti ČR na německém kapitálu, se asi česko-německé vztahy opravdu zlepšily. Ale je otázka, zda-li je toto zrovna žádoucí.

Dne 21. května t. r. se uskutečnil v Ústí nad Labem první národní sněm Klubu českého pohraničí, občanského sdružení, které si klade za cíl rozhodně čelit nehorázným požadavkům sudeťáckých organizací na revizi výsledků druhé světové války. Tento sněm mimo jiné schválil výzvu vládě a Parlamentu ČR. Jakožto ministr zahraničí byste se měl vyjádřit k této věci především právě vy. Zajímalo by mne, jaké je vaše stanovisko a jak hodláte na výzvu Klubu českého pohraničí reagovat.

Moje interpelace na vládu České republiky navazuje na předešlou interpelaci (tisk 857), odpověď pana premiéra ze 17. března t. r.

K tomu sděluji následující. Porada ministrů projednala dne 23. února t. r. projekt a. s. Nové Hutě Ostrava i projekt a. s. Třineckých železáren, tedy materiály na stejné úrovni. Tuto skutečnost potvrzuje i odborná expertiza provedená katedrou ekonomiky a řízení na oba projekty v lednu t. r. včetně investičního záměru Třineckých železáren a tabulky financování zaslané na Ministerstvo průmyslu a obchodu řediteli ing. Petrovi dne 29. ledna 1994.

V kontextu těchto událostí je zarážející, že porada ministrů sice již vyslovila s projektem a. s. Nová Huť předběžný rámcový souhlas, ale pro případnou realizaci projektu a. s.Třinecké železárny vyžaduje jeho konkretizaci. Nejsou známy výsledky jednání, kterými rada ministrů pověřila pány ministry ing. Dybu, ing. Dlouhého a předsedu Fondu národního majetku pana poslance ing. Ježka spolu s vedením společnosti Nová Huť, aby se vyjasnila situace se zahraničními partnery. Není známo ani vyjádření předsedy Fondu národního majetku, zda je tento fond schopen nést záruky za leasingové splátky.

Při posuzování obou projektů bylo vzato jako prvořadé hledisko ekonomické, zatímco hlediska regionální a sociální měla jen podpůrný význam. Kritérium životního prostředí tohoto těžce zkoušeného severu Moravskoslezské země nebylo tedy vzato do úvahy vůbec.

Žádám vládu České republiky, aby sdělila výsledky předmětných jednání a časový harmonogram postupu v této záležitosti. Rovněž žádám o zdůvodnění, proč kritérium životního prostředí nebylo vzato do úvahy.

Nejprve bych se chtěl obrátit na pana ministra Stráského. Pane ministře, s vaší odpovědí na moji interpelaci ve věci privatizace ČSAD Praha-západ nevyslovil Parlament na minulé schůzi souhlas. Při jejím projednávání jsem vám položil některé dotazy, které nebyly zodpovězeny ani na minulé schůzi, ani písemně po ní. Proto se na vás obracím znovu a žádám o vyjasnění následujících problémů, které byly předmětem předchozí interpelace:

1. Kdo prováděl průzkum potencionálních zájemců o privatizaci ČSAD Praha-západ.

2. Jakým způsobem byla zabezpečena veřejná informovanost o provádění průzkumu zájmů a jakou šanci dozvědět se o prováděném průzkumu měla nejširší veřejnost.

3. Kdo, jakým způsobem, a na základě jakých kriterií bude rozhodovat o výběru uchazečů o privatizaci.

4. Jak bude zajištěna veřejná kontrola o objektivnosti rozhodování při doporučení vítězného projektu.

5. Kdy bude privatizace ČSAD Praha-západ definitivně dořešena.

Za vaše objektivní odpovědi předem děkuji.

V druhé interpelaci bych se rád obrátil na pana ministra Dlouhého, s jehož odpovědí na moji interpelaci ve věci Auto Škody Mladá Boleslav na minulé schůzi Poslanecká sněmovna rovněž nesouhlasila, respektive nevyslovila souhlas. Při jejím projednávání jsem položil panu ministrovi také několik dotazů, na které jsem při schůzi ani po ní nedostal odpověď. Proto se dovoluji obrátit na pana ministra znovu s novou interpelaci v téže věci. Podle mých posledních informací došlo v poslední době ke značnému zpomalení tempa dopracování smlouvy mezi Volkswagenem a Auto Škodou Mladá Boleslav, a to přesto, že jak správní rada, tak i dozorčí rada společného podniku byla doplněna mimo jiné o členy vlády ČR.

Chci se proto zeptat

1. V jaké fázi je v současné době zpracování konečné verze dodatku smlouvy mezi Volkswagenem a AŠ Mladá Boleslav.

2. Proč se uvažuje v první fázi výroby nového modelu pouze s výrobou 70 - 120 tisíc kusů ročně, což by pravděpodobně neumožnilo výstavbu nové lisovny, lakovny a svařovny.

Přitom již zvýšení na 150 tis. kusů by naopak podmiňovalo výstavbu těchto nových kapacit.

Domnívám se, že jistě i vám je jasné, že nebudou-li v případě najetí nového modelu uvedeny do provozu nové kapacity, nebudou realizovány vůbec a to i při budoucím zvýšení výroby o podstatně více než oněch 30 tisíc kusů. Přitom nové kapacity, budou-li v provozu, mohou zásadním způsobem ovlivnit zejména kvalitu produkce a tím následně i její cenu na světových trzích.

3. Může snad předpokládaná výroba 30 tis. kusů automobilů Škoda navíc ohrozit hospodaření mamutího Volkswagenu, který vyrábí více než 3 mil. kusů automobilů ročně?

4. Dělali jste prognózu možného negativního vlivu cenové politiky koncernu a v současnu zcela záměrně vytvářené vnitrokoncernové konkurence jednotlivých typů vozů?

Jen pro informaci: nový model Škody zřejmě bude pravděpodobně stát kolem 18 tis. DM, Toledo kolem 20 tis. DM, Vento 22 tis. DM a nový model Audi AB kolem 24 tis. DM.

Pánům ve Volgsburgu bude zcela jistě velmi záležet na tom, aby doma měli klid a budou jednoznačně propagovat výrobu Volkswagen Vento.

Pan Piech je navíc duchovním otcem modelu Audi AB a bude tedy dělat všechno pro to, aby se jeho dítku na automobilových trzích co nejvíce dařilo.

Vzhledem k postupné unifikaci všech modelů koncernu bude zákazník vybírat ze čtyř prakticky stejných automobilů. Rozhodujícím kritériem tedy může být cena. Ptám se proto, jsou pánové z Volkswagenu tak málo prozíraví, že by sami sobě proklamovanou podporou Škodovky komplikovali život. Nebo je jejich zájem o získání majoritního podílu motivován i jinými motivy? Pokud ano, tak kterými.

Má ministerstvo průmyslu skutečně jasno v tom, kam se vlastně při jednání s Volkswagenem možná řítí? A pokud ano, jak chce zajistit vývoj zcela opačný, který povede ne k úpadku, ale k prosperitě českého automobilového průmyslu v Autoškodě Mladá Boleslav.

Na závěr bych chtěl zopakovat ještě několik dotazů ve věci automobilu Audi V8, vyžadovaného náměstkem pana ministra panem Sabelou. Odpovědi jsem doposud nedostal, a proto se ptám znovu.

Je pravda, že pan náměstek Sabela požadoval na zástupcích Volkswagenu přidělení služebního vozidla Audi V8 včetně úhrady benzínu?

Za druhé, je pravda, že postupným zvyšováním nároků na jeho vybavení dokázal zvýšit cenu automobilu až téměř na 2 miliony korun?

Za třetí, je pravda, že ministerstvo průmyslu ve snaze odvrátit ostudu automobil zaplatilo? Mělo tyto prostředky rozpočtované? Kdo nahradí ministerstvu průmyslu a daňovým poplatníkům vzniklou škodu?

Za čtvrté, kdo automobil užívá a kde je garážován?

Za páté, jaké důsledky budou proti náměstkovi Sabelovi za vyžadování a obdržení úplaty od německé strany vyvozeny a do kdy?

Pane ministře, vím, že případ privatizace českého petrochemického průmyslu vzbudil značnou pozornost české veřejnosti. Smyslem mé interpelace není zjistit, zda česká cesta je či není vlastně ruská cesta. Ani zjistit, jak blízké vztahy jsou mezi vámi a panem ředitelem Junkem. Smyslem mé interpelace je získat poznatky o tom, zda ministerstvo průmyslu si je vědomo možných následků pro českou petrochemii, vzniklých ze zvoleného způsobu privatizace.

Ptám se proto:

1. Nakolik obvyklé a hlavně nakolik z hlediska tržního hospodářství životaschopné je, že nabyvatel petrochemických podniků Chemapol byl vlastně těmito podniky zřízen a je sám v jejich majetku. Jak budou v tomto spletenci probíhat majetkové vztahy?

2. Proč vláda nevyužila v době přípravy privatizace zájmu dvou velkých zahraničních konkurentů, tedy firmy Shell a konsorcia Total, Agip, Conaco k tomu, aby ve vzájemné konkurenci nabídly pro českou petrochemii co nejvýhodnější podmínky, a proč naopak byli tito velcí konkurenti přesvědčeni o tom, aby podali jeden společný projekt, pochopitelně v konečném důsledku mnohem méně výhodnější.

3. Jak je možné, že v odborné komisi, tzv. G 6, která posuzovala nabídky, pracovali kromě náměstků ministrů Sabely, Jurečky a Tery také pánové ředitel Chemapolu Junek, ředitel CHZ Litvínova Nepejchal a ředitel Kaučuku Kralupy Helebrant. Jak byla zajištěna objektivita rozhodování této odborné poradní komise?

4. Prosazoval pan ministr Dlouhý tzv. zahraniční cestu ve vládě prokazatelně "jenom jako" proto, že jak zástupci firmy Total v Paříži, tak i firmy Shell v Amsterodamu mají zdokumentovány jeho sliby a přísliby ve věci české petrochemie, i když měl zcela zřetelně sám zájem na realizaci té - v dané situaci nejméně výhodné a vhodné - tzv. české cesty?

5. Jak hodlá ministerstvo průmyslu konkurovat dvěma velkým sousedům, rafinerii v německé Leuně a v rakouském Swechatu, který se hodlá spojit se slovenským Slovnaftem?

6. Která finanční síla poskytne obrovské finanční prostředky na rekonstrukci zastaralých provozů české petrochemie?

7. Jaké jsou záruky návratnosti investic do rekonstrukce?

8. Jak bude zabráněno možnosti zvýšení tranzitních poplatků dopravy produktů z Ruska přes Slovensko ze strany Slovenské republiky?

9. Je promyšlena koordinace obou rafinerií v Kralupech a Litvínově?

10. Jak zamýšlí ministerstvo průmyslu minimalizovat náklady v rafinerii při neodstranitelném propojení prvovýroby s následnými zpracovatelskými výrobami, jejichž optimalizace je v přímém protikladu s optimalizací rafinerií?

Mám vážné obavy, že z nejrůznějších, mně dosud neznámých důvodů, příčin a motivů došlo při rozhodování o způsobu privatizace české petrochemie k tomu nejhoršímu možnému způsobu, který má z dlouhodobého hlediska jen velmi malé perspektivy a který pravděpodobně přispěje dříve či později k likvidaci další velmi významné součásti českého průmyslu.

Pokud mne, pane ministře, vyvedete z mých chmurných předpovědí na základě racionálních, objektivních a odůvodněných argumentů, budu velmi rád a předem vám za to velmi děkuji.

Pane předsedající, členové vlády, kolegyně a kolegové, já využívám svého práva, abych vznesl dva velice stručné dotazy na zde přítomné pány ministry. První dotaz bude na pana minstra Skalického a týká se problematiky Rukavičkářských závodů Dobříš, které už prodělaly nejeden proces privatizace a v podstatě do dnešního dne nebyl tento proces nikdy dokončen. Táži se pana ministra, jaký je další osud tohoto závodu v nejbližších dnech, neboť nejistota pracovníků, kterými jsou převážně ženy, ale i vedení závodu stoupá. Dotaz vznáším i proto, že podnik v podstatě není schopen tvořit další vývojovou koncepci, a to i právě proto, že snahy managementu vůči ministerstvu vyzněly naprázdno.

Druhý dotaz vznáším na pana ministra Baudyše, ministra národní obrany. Chci se zeptat, protože problematika bývalých vojenských újezdů je všeobecně známa, jaký bude další osud bývalého vojenského letiště v Milovicích, resp. jaký je záměr jeho dalšího využití. Není totiž tajemstvím, že má dojít k prodloužení přistávací dráhy a za tímto účelem je občanům obcí Straky a Zbožíčko nabízen výkup jejich rodinných domků, údajně z důvodu nepříjemných životních podmínek. Pravda, těmto občanům mají být postaveny rodinné domky v jiných lokalitách. Protože v občanské veřejnosti sílí obavy, že půjde o další vojenské využití, táži se na záměr využití letiště, příp. jaký bude jeho přínos regionu event. České republice.

Ministr obrany ČR Antonín Baudyš: Pane předsedající, dámy a pánové, vážený pane poslanče Franku, chtěl bych říci, že pokud jde o letiště v Milovicích, je to bývalý vojenský prostor, ke kterému byla správa armády zrušena už před několika lety, a tudíž ani ministerstvo obrany, ani Armáda České republiky k tomuto bývalému vojenskému újezdu už nemá žádný vztah. Nemohu vám bohužel na tuto otázku odpovědět. Armáda k tomuto prostoru ani k letišti nemá již žádný vztah. Snad pro doplnění - armáda ve svých výhledových plánech nemá žádnou představu o vojenském využívání tohoto prostoru či nějaké jeho části.

Já panu ministrovi děkuji a pokud se to netýká jeho resortu, tak se omlouvám a prosil bych o odpověď na svoji otázku pana premiéra, pana předsedu vlády Klause.

Vážený pane předsedající, dovolte, abych přednesl dva krátké dotazy na členy vlády. Jako první je to dotaz na ministra kultury pana Pavla Tigrida.

Vážený pane ministře, na základě jakých kritérií jste rozhodl o personálním složení Rady Národního divadla? Za druhé, proč musel ustanovení Rady Národního divadla oznámit národu předseda KSČM doc. Grebeníček a proč jste tak neučinil, pane ministře, vy sám?

Na to navazuje můj dotaz na ministra zahraničních věcí pana Josefa Zieleniece. Vážený pane ministře, za krátkou dobu skončí divadelní sezóna. Jaké bude vaše závazné vyjádření k uměleckým výsledkům souboru Národního divadla za tuto sezónu?

Obracím se na pana ministra spravedlnosti a na pana ministra vnitra s podnětem dodržování zákonnosti při reklamě tabákových výrobků a při prodeji pornografie.

Chtěl bych upozornit pány ministry, že reklama tabákových výrobků je v přímém rozporu se zákonem č. 37/89, dále se zákonem 303/93 a splňuje podmínky naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 188 A trestního zákona.

Co se týká prodeje pornografie jedná se zde zcela nepochybně o naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 205 trestního zákona.

Samozřejmě si uvědomuji, že u některých kolegyň a kolegů může zmíněná problematika vyvolat úsměv na tváři, ale domnívám se, že pokud chceme podporovat a budovat právní stát, že musíme dbát na to, aby zákony byly dodržovány a aby ti, kteří je porušují, byli stíháni a byli potrestáni. Samozřejmě zde je tato problematika o to složitější, že dospělá populace si zmíněnou problematiku příliš neuvědomuje, neboť tyto aktivity nejsou zaměřeny vůči dospělým lidem, ale vůči mládeži. To způsobuje i to, že dospělá populace si neuvědomuje ohrožení a marketingové strategie, které jsou zaměřeny pouze na určitou část naší populace a jsou o to nebezpečnější.

Zároveň vám dávám podnět, pane premiére, aby vláda České republiky vyvinula tlak na a. s. Omnipol k okamžitému přerušení dalších jednání s chilskou stranou, která vyslala do naší země reprezentovat osobu pochybnou, jako je generál Pinochet.

Vážený pane předsedající, dámy a pánové, obrátili se na mne občané Brna s žádostí, abych tady přednesl jeden podnět na ministra vnitra Rumla a stejně tak občané z Jablonce nad Nisou, kde došlo k napadení romských spoluobčanů. Řeknu to ve zkratce - byl přepaden dům na samotě, kde bydlelo asi 20 Romů, tyto vesměs ženy a děti byly přepadeny a zraněny. Podle vyjádření tamějšího policejního ředitelství k ničemu vážnému nedošlo. Pouze ke zranění Romů. Horší to bylo v Brně Kobylnicích, kde se - jak cituji z Lidových novin z 21. 5. 1994 - sešlo asi tisíc holých lebek na koncertu, kterého se zúčastnili skinové ze zahraničí i z domácí provenience. Namístě bylo kolem 300 policistů. Nezasáhli, ani nepořídili videozáznam, ačkoliv skini podle očitých svědků propagovali nacismus. Ve středu byl k policejnímu prezidentovi předvolán šéf krajské správy jihomoravské policie Petr Sýkora. Dva vysocí důstojníci policie jihomoravského kraje navštívili redakci novin, které se svědky hajlování mluvily. Podle nich v Kobylnicích nikdo nehajloval. Do Kobylnic přijela ve čtvrtek inspekce policejního prezidenta a svědci, kteří hajlování viděli a řekli to novinářům, byli brzo ráno odvezeni do Brna a tam několik hodin vyslýcháni jihomoravskou policií. Později svědkové prohlásili, že žádné hajlování neviděli. Výsledek šetření inspekce není znám.

To jsou dva případy, které se udály v jednom týdnu. A já zde mám před sebou dopis pana Rumla, ve kterém dává na vědomí výboru pro lidská práva a národnosti informace o tom, co hodlá podniknout v této oblasti. Dovolte mi, abych z tohoto dopisu citoval:

Aktivizace a rostoucí organizovanost skinheadského hnutí v některých regionech České republiky, porušování zákonů při jejich vystoupeních a shromážděních vyvolaly potřebu radikálnějšího postupu Policie ČR proti všem projevům, které naplňují skutkovou podstatu ustanovení § 260 tr. z., tj. podpory a propagace hnutí, směřujících k potlačení práv a svobod občanů.

Stejnou odpověď jsem dostal - a bude to projednáváno v příštím bodě od pana předsedy vlády, kde jsem podal stejný podnět. Já s tím vřele souhlasím, že je to nutné, ale ptám se, pane ministře, kdy to začnete vlastně provádět. Kdy vůbec hodláte postupovat v souladu se zákony a kdy vlastně dojde k naplňování proklamovaného § 260. Protože podle dosavadních výsledků a průzkumů známe, že z několika set napadení romských spoluobčanů nebo jiných skupin občanů v žádném případě nebyl použit § 260, ani nebyl přijat zákon, který by zakazoval veřejné shromažďování těchto skupin. Obracím se proto na pana ministra vnitra s dvěma podněty. Žádám, abych měl výsledky šetření jihomoravské policie k dispozici a mohl se o tom informovat. Za druhé - kdy pan ministr vnitra skutečně začne pracovat jako ministr vnitra. Kdy se bude chovat jako policajt.

Vážený pane předsedo, kolegyně a kolegové, Pozemkový fond spravuje podle zákona č. 229/1991 Sb. nemovitosti ve vlastnictví státu v oblasti zemědělství, řeší restituční náhrady, spolurozhoduje v oblasti privatizace, prostě svým záběrem je jedním z nejdůležitějších orgánů transformace zemědělství. Protože jsem přesvědčen, že transformace zemědělství neprobíhá úspěšně (o čemž mě přesvědčují dosahované výsledky resortu), musím konstatovat, že na tom má svůj podíl i Pozemkový fond. Ukážu to na konkrétním čísle z rozpočtu.

Ve výdajové položce je částka 588 miliónů Kč jako splátka za ručení úvěrů poskytnutých Agrobankou do 31. 12. 1993. V materiále je uváděna i další částka 382 miliónů Kč jako požadavek splátky úvěru Agrobanky ke 4. 1. 1994. Řádově se jedná o 1 miliardu Kč. Nikde jsem se ze zprávy nedověděl o jaké úvěry šlo, komu byly poskytnuty, jak byla zhodnocena jejich návratnost, že je místo klientů splácí Pozemkový fond. Jsem přesvědčen, že o použití zhruba 1 miliardy Kč pro zemědělství bychom měli jako Parlament vědět něco více.

V systému privatizace převažuje podle tabulky na str. 5 přímý prodej. Přitom do konce roku 1993 nebylo podle uzavřených kupních smluv uhrazeno zhruba 300 miliónů Kč. Dalších řádově 100 miliónů Kč dluží Pozemkovému fondu nájemci, a to jde jen o nájmy z nemovitostí. V řadě případů nejsou uhrazeny zásoby, mnohde i zvířata, které nájemci přebrali. Ani na tyto problémy mi Výroční zpráva Fondu nedává dostatečnou odpověď.

Chápu, že v řadě případů řeší Pozemkový fond závazky vyplývající třeba z nekvalitních smluv, že musí řešit spoustu problémů, vyplývajících z výrazného podcenění celé transformace zemědělství. Nic to však nemění na skutečnosti, že Pozemkový fond hospodaří se státním majetkem a přeneseně i s penězi daňových poplatníků, a proto musí být jeho činnost naprosto čitelná a průhledná.

Vážený pane předsedo, kolegyně a kolegové, protože mě pan ministr na moje diskusní vystoupení neodpověděl, byl bych rád, aby otázka Agrobanky byla chápána jako konkrétní podnět na pana ministra