Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Ústava České republiky byla dokončena a ČNR schválena v hektické atmosféře blížícího se konce společného čs. státu a vzniku samostatné ČR. Nebylo dost času ani potřebného klidu k důkladnému promyšlení všech ústavních institutů i jednotlivých ustanovení ústavy.

Nyní, po více než osmi měsících, je vhodné posoudit dosavadní zkušenosti z uplatňování ústavy.

Jestliže se z určitých politických důvodů nevytvořila v ČNR i později v PS, ve kterou se ČNR sama transformovala, politická vůle naplnit ústavní ustanovení o zřízení Prozatímního senátu, je to dostatečný důvod ke kritické revizi ústavní koncepce dvoukomorového parlamentu a ke zrušení ústavních ustanovení o Senátu včetně Prozatímního senátu.

Ústava první ČSR z roku 1920 vytvořila dvoukomorový Parlament, Národní shromáždění, jež sestávalo Poslanecké sněmovny o třech stech členech a Senátu o 150 členech. Obě sněmovny byly voleny podle principu poměrného zastoupení s tím rozdílem, že senátoři museli dosáhnout 45 let (pasivní volební právo do Poslanecké sněmovny bylo 30 let) a byli voleni na 7 let, poslanci na 6 let). V praxi se však volby do obou komor konaly vždy najednou (s využitím institutu rozpuštění).

Aktivní volební právo do PS měli občané od 21 let, do senátu od 26 let.

Již během první republiky byla tato struktura parlamentu, předmětem teoretické i praktické kritiky. Senát byl kritizován i jako instituce neúčelná a zbytečná.

Při obnovení Československa po druhé světové válce již dvoukomorová struktura parlamentu vytvořena nebyla. Národní shromáždění (Prozatímní, Ústavodárné z roku 1946 i všechny další parlamenty) existovalo až do 1.1.1969 jako jednokomorový parlament. Od 1.1.1969 v souvislosti s přeměnou unitárního státu ve stát federativní byl konstituován dvoukomorový parlament. Federální shromáždění mělo dvě sněmovny, Sněmovnu lidu o 200 členech a Sněmovnu národů o 150 členech. Tato struktura FS zůstala zachována i po 17.11.1989 až do 31.12.1992, kdy čs. stát zanikl. Jen ve volbách v r. 1990 byl zvolen snížený počet 150 členů Sněmovny lidu. Toto dvoukomorové parlamentní shromáždění fungovalo v praxi - i po 17.11.1989, kdy se začala obnovovat parlamentní demokracie - většinou do značné míry jako parlament jednokomorový; převažovaly společné schůze sněmoven.

V evropských demokratických unitárních státech se po druhé světové válce nikde nově nekonstituoval dvoukomorový parlament. Naopak, v posledních desetiletích byla druhá komora zrušena v Dánsku a ve Švédsku. I v nich je nyní parlament jednokomorový.

Střízlivá úvaha oproštěná od ideologických předsudků prokazuje, že ani v ČR nejsou dostatečné důvody pro existenci dvoukomorového parlamentu. Skutečnost, že Poslanecká sněmovna nezřídila Prozatímní senát, jak stanovila Ústava a jak předpokládal i ústavní zákon FS č.542/92 Sb. o zániku ČSFR, a diskuse ve sdělovacích prostředcích s tím spojené posílily ve veřejnosti negativní vztah k této ústavní instituci. Průzkumy veřejného mínění prokazují, že velká většina občanů není přesvědčena o nezbytnosti a účelnosti Senátu. Její stanovisko je právě opačné. V současné době, kdy autorita parlamentu je na veřejnosti nízká a má klesající tendenci, není vhodné toto veřejné mínění ignorovat. Vedlo by to k dalšímu poklesu důvěryhodnosti parlamentu ve společnosti. Jestliže se vytvořil - v důsledku rozhodnutí ČNR a PS nezřídit prozatímní senát - hluboký rozpor mezi ústavou psanou a ústavo praktickou, je to nežádoucí stav, který je třeba změnit. Vzhledem k tomu, že se Česká republika bez instituce Senátu obešla i v situacích, které jeho činnost předpokládaly (např. souhlas s jmenováním soudců Ústavního soudu), není dostatečných důvodů jej někdy v příštím roce volit. Republika se bez tohoto ústavního experimentu může i napříště obejít.

Zřízení Senátu může vážně zkomplikovat zákonodárný proces. V současném období i v dohledné budoucnosti budou nároky na zákonodárnou činnost parlamentu i nadále vysoké. Je třeba zkvalitnit přípravu návrhů zákonů i jejich projednávání v Parlamentu a jeho orgánech změnou ustanovení jednacího řádu dalšími organizačními i personálními opatřeními. Samo vytvoření senátu žádné zkvalitnění zákonodárné činnosti neznamená, může tak způsobit značné její zpomalení.

Vytvořením Senátu mohou vzniknout mezi občany neodůvodněné iluze, protože úloha Senátu a jeho členů je minimální. Protože senátoři mají být voleni v jednomandátových obvodech podle většinového principu, mohou mít občané dojem, že ti mají uplatňovat zájmy volebního obvodu a občanů v něm žijících, spíše než je tomu u poslanců, kteří jsou voleni ve velkých volebních obvodech. Tomu ovšem neodpovídá postavení Senátu a jeho členů, kteří podle ústavy nemají ani právo interpelovat členy vlády ani je zvát do schůzí Senátu a jeho orgánů. Neexistuje žádná vazba mezi senátory a orgány místní správy. Občané budou, jak svědčí již dosavadní zkušenosti, chtít od senátorů něco, co jim nebudou s to splnit. Tento stav může vést ke snižování vážnosti ústavních parlamentních institucí v očích veřejnosti. Ostatně i vzhledem k předpokládanému posílení územní samosprávy po zřízení krajů nebo zemi by se měly zužovat možnosti řešit v centru regionální a místní problémy.

Bez významu není ani, že jde o experiment, který přijde společnost dost draho. Bude klást i další nároky na demokratické instituce (na voliče, politické strany i státní orgány) tím, že každé dva roky se budou konat volby v jedné třetině obvodů pro volby do Senátu. Volby do Senátu se mají konat každé dva roky, kdy se má volit vždy třetina senátorů. Mylná je představa, že by byly vždy spojeny bud s komunálními volbami nebo s volbami do Poslanecké sněmovny. (To by vyžadovalo, aby se střídala volební období 2 a 2 1/2 roku). Celkově by se tedy v České republice velmi často konaly nějaké volby. To zatíží rozpočet státu, pokladny politických stran a znemožní ústavním činitelům soustřeďovat se i na jiné, konkrétní pozitivní aktivity. Kromě nákladů na volby by zřízení Senátu vyžadovalo 40 - vzhledem k počtu senátorů - výdajů ze státního rozpočtu určených na chod Poslanecké sněmovny; o těchto 40, by se tedy výdaje státního rozpočtu každoročně zvýšily.

Demokracie není laciný systém vlády. Tím ovšem není řečeno, že se nemá se státními prostředky, jež tak či tak plynou z kapes daňových poplatníků, tj, občanů, řádně a odpovědně hospodařit. Parlament, který schvaluje a kontroluje státní rozpočet, je jako nejvyšší volený ústavní orgán za řádné vynakládání prostředků ze státního rozpočtu ústavně politicky občanům odpovědný. I tyto důvody svědčí proti vytvoření Senátu jako druhé komory Parlamentu ČR a odůvodňují předložený návrh na změnu Ústavy ČR.

Závažným důvodem pro zrušení Senátu je možnost vzniku neústavní ústavně-polit. krize až do doby, než by byl Senát dle platné Ústavy skutečně zřízen. Protože nebylo splněno ustanovení Ústavy o ustavení Prozatímního Senátu, vykonává stále ještě i funkci Senátu Poslanecká sněmovna (čl. 106 odst. 2), takže je nerozpustitelná. Nelze ji tedy v současnosti rozpustit ani z důvodů uvedených v čl. 35 odst. 1 Ústavy. Tyto důvody by mohly nastat například při rozpadu existující vládní koalice, jestliže by vláda ztratila důvěru většiny poslanců a nepodařilo by se po její demisi jmenovat novou vládu, které by Poslanecká sněmovna vyslovila důvěru. Možnost rozpustit Parlament a vyhlásit nové volby je legitimní demokratický způsob řešení podobných vládních krizí v ústavách parlamentních republik a předpoklad fungování ústavnosti.

Veškeré změny Ústavy podle předloženého návrhu spočívají ve zrušení Senátu, tedy v zavedení jednokomorového Parlamentu. Jinak se důsledně respektuje existující koncepce Ústavy, takže ústavněprávní postavení Parlamentu, u poslanců a ostatních orgánů a činitelů se nijak nemění.

Vzhledem ke zrušení Senátu se navrhuje ustaveni Stálého výboru v Parlamentu, který by v případě rozpuštění Parlamentu plnil funkci svěřenou Senátu dosud článkem 33 Ústavy (v návrhu jde o nový článek 46).

Jinak předložený návrh nevyžaduje další zdůvodnění; v návrhu provedené změny Ústavy vyplývají výhradně jen ze záměru zrušit Senát.

kterým se mění, ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb. Ústava České republiky.

Ústavní zákon České národní rady ze dne 16. prosince 1992 č. 1/1993 Sb., ústava České republiky, se mění takto:

1. Hlava druhá se mění tak, že dosavadní články 15 až 53 se nahrazují články 15 až 46, které zní:

Zákonodárná moc v České republice náleží Parlamentu.

Parlament má 200 poslanců, kteří jsou voleni na dobu čtyř let.

(1) Volby do Parlamentu se konají ve lhůtě počínající třicátým dnem před uplynutím volebního období a končící dnem jeho uplynutí.

(2) Byl-li Parlament rozpuštěn, konají se volby do šedesáti dní po jeho rozpuštění.

(1) Volby se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásad poměrného zastoupení.

(2) Právo volit má každý občan České republiky, který dosáhl věku 18 let.

(1) Do Parlamentu může být zvolen každý občan České republiky, který má právo volit a dosáhl věku 21 let.

(2) Mandát poslance vzniká zvolením.

Další podmínky výkonu volebního práva, organizaci voleb a rozsah soudního přezkumu stanoví zákon.

(1) S funkcí poslance je neslučitelný výkon úřadu prezidenta republiky, funkce soudce a další funkce, které stanoví zákon.

(2) Dnem, kdy se poslanec ujal úřadu prezidenta republiky, nebo dnem, kdy se ujal funkce soudce nebo jiné funkce neslučitelné s funkcí poslance, zaniká jeho mandát poslance.

(1) Poslanec složí slib na první schůzi Parlamentu, které se účastní.

(2) Slib poslance zní:

"Slibuji věrnost České republice.

Poslanec se může svého mandátu vzdát prohlášením učiněným osobně na schůzi Parlamentu. Brání-li mu v tom závažné okolnost učiní tak způsobem stanoveným zákonem.

Mandát poslance zaniká

a) odepřením slibu nebo složením slibu s výhradou,

b) uplynutím volebního období,

c) vzdáním se mandátu,

d) ztrátou volitelnosti,

e) rozpuštěním Parlamentu,

f) vznikem neslučitelnosti funkcí podle č. 21.

Poslanci vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy.

(1) Poslance nelze postihnout pro hlasování v Parlamentu nebo jeho orgánech.

(2) Za projevy učiněné v Parlamentu nebo v jeho orgánech nelze poslance trestně stíhat. Poslanec podléhá jen disciplinární pravomoci Parlamentu.

(3) Za přestupky poslanec podléhá jen disciplinární pravomoci Parlamentu, pokud zákon nestanoví jinak.

(4) Poslance nelze trestně stíhat bez souhlasu Parlamentu. Odepře-li Parlament souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno.

(5) Poslance lze zadržet, jen byl-li dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadržení ihned oznámit předsedovi Parlamentu; nedá-li předseda Parlamentu do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první následující schůzi Parlament rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností.

Poslanec má právo odepřít svědectví o skutečnostech, které se dozvěděl v souvislosti s výkonem svého mandátu, a to i poté, kdy přestal být poslancem.

Parlament volí a odvolává předsedu a místopředsedy Parlamentu.

(1) Pro vyšetření věci veřejného zájmu může Parlament zřídit vyšetřovací komisi, navrhne-li to nejméně pětina poslanci.

(2) Řízení před komisí upraví zákon.

(1) Parlament zřizuje jako své orgány výbory a komise.

(2) Činnost výborů a komisí upraví zákon.

Poslanec, který je členem vlády, nemůže být předsedou či místopředsedou Parlamentu ani členem parlamentních výborů, vyšetřovací komise nebo komisí.

(1) Zasedání Parlamentu je stálé. Zasedání svolává prezident republiky tak, aby bylo zahájeno nejpozději třicátý den po dni voleb; neučiní-li tak, sejde se Parlament třicátý den po dni voleb.

(2) Zasedání Parlamentu může být usnesením přerušeno. Celková doba, po kterou může být zasedání přerušeno, nesmí překročit sto dvacet dnů v roce.

(3) V době přerušení zasedání může předseda Parlamentu svolat Parlament ke schůzí před stanoveným termínem. Učiní tak vždy, požádá-li jej o to prezident republiky, vláda nebo nejméně pětina poslanců.

(4) Zasedání Parlamentu končí uplynutím jejího volebního období nebo jeho rozpuštěním.

(1) Parlament může rozpustit prezident republiky, jestliže.

a) Parlament nevyslovil důvěru nově jmenované vládě, jejíž předseda byl prezidentem republiky jmenován na návrh předsedy Parlamentu,

b) Parlament se neusnese do tří měsíců o vládním návrhu zákona, s jehož projednáním spojila vláda otázku důvěry,

c) zasedání Parlamentu bylo přerušeno po dobu delší, než je přípustné,

d) Parlament nebyl po dobu delší tří měsíců způsobilý se usnášet, ačkoliv nebylo jeho zasedání přerušeno a ačkoliv byl v té době opakovaně svolán ke schůzi.

(2) Parlament nelze rozpustit tři měsíce před skončením jeho volebního období,

Schůze Parlamentu jsou veřejné. Veřejnost může být vyloučena Jen za podmínek stanovených zákonem.

(1) Člen vlády má právo účastnit se schůzí Parlamentu, jeho výborů a komisí a Stálého výboru. Udělí se mu slovo, kdykoliv o to požádá.

(2) Člen vlády je povinen osobně se dostavit do schůze Parlamentu nebo Stálého výboru na základě jejího usnesení. To platí i o schůzi výboru, komise nebo vyšetřovací komise, kde však se člen vlády může dát zastupovat svým náměstkem nebo jiným členem vlády, není-li výslovně požadována jeho osobní účast.

(1) Parlament je způsobilý se usnášet za přítomnosti alespoň jedné třetiny svých členů.

(2) K přijetí usnesení Parlamentu je třeba souhlasu nadpoloviční většiny přítomných poslanců, nestanoví-li Ústava jinak.

(3) K přijetí usnesení o vyhlášení válečného stavu a k přijetí usnesení o souhlasu s pobytem cizích vojsk na území České republiky je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců.

(4) K přijetí ústavního zákona a ke schválení mezinárodní smlouvy podle čl. 10 je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců.

Návrh zákona může podat poslanec, skupina poslanců, vláda nebo zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku.

(1) Návrh zákona o státním rozpočtu a návrh státního závěrečného účtu podává vláda.

(2) Tyto návrhy Parlament projednává a usnáší se o nich vždy na veřejné schůzi.

(1) Parlament může rozhodnout o vyhlášení válečného stavu, je-li Česká republika napadena nebo je-li třeba plnit mezinárodní,smluvní závazky o společné obraně proti napadení.

(2) Vyslat ozbrojené síly mimo území České republiky lze jen se souhlasem Parlamentu.

(1) Vláda má právo vyjádřit se ke všem návrhům zákonů.

(2) Nevyjádří-li se vláda do třiceti dnů od doby, kdy jí byl návrh zákona doručen, platí, že se vyjádřila kladně.

(3) Vláda je oprávněna žádat, aby Parlament skončil projednávání vládního návrhu zákona do tří měsíců od jeho předložení, pokud s tím vláda spojí žádost o vyslovení důvěry.

(1) Mezinárodní smlouvy, vyžadující souhlas Parlamentu, schvaluje Parlament obdobně jako návrhy zákonů.

(2) Souhlas Parlamentu vyžadují smlouvy o lidských právech a základních svobodách, politické smlouvy a hospodářské smlouvy všeobecné povahy, jakož i smlouvy, k jejichž provedení je třeba zákona.

(1) Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do patnáctí dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.

(2) O vráceném zákonu hlasuje Parlament znovu. Pozměňovací návrhy nejsou přípustné. Jestliže Parlament setrvá na vráceném zákonu nadpoloviční většinou všech poslanců, zákon se vyhlásí. Jinak platí, že zákon nebyl přijat.

Přijaté zákony podepisuje předseda Parlamentu, prezident republiky a předseda vlády.

K platnosti zákona je třeba, aby byl vyhlášen. Způsob vyhlášení stanoví zákon. Totéž platí o mezinárodních smlouvách schválených Parlamentem.

(1) Každý poslanec má právo interpelovat vládu nebo její členy ve věcech jejich působnosti.

(2) Interpelovaní členové vlády odpovědí na interpelaci do třiceti dnů ode dne jejího podání.

(1) Parlament ustavuje Stálý výbor o dvaceti členech podle zásady poměrného zastoupení.

(2) Předsedou a místopředsedy Stálého výboru jsou předseda a místopředsedové Parlamentu. Dalšími členy jsou poslanci delegovaní poslaneckými kluby; sdružování poslaneckých klubů je přípustné.

(3) Stálý výbor se usnáší nadpoloviční většinou všech svých členů.

(4) Dojde-li k rozpuštění Parlamentu, přísluší Stálému výboru přijímat na návrh vlády zákonná opatření ve věcech, které nesnesou odkladu a vyžadovaly by jinak zákona.

(5) Stálému výboru však nepřísluší přijímat zákonná opatření ve věcech Ústavy, státního rozpočtu, státního závěrečného účtu a volebního zákona.

(6) Zákonné opatření Stálého výboru podepisuje předseda Parlamentu, prezident republiky a předseda vlády. K jeho platnosti je třeba, aby bylo vyhlášeno stejně jako zákon.

(7) Zákonné opatření Stálého výboru musí být schváleno Parlamentem na jeho první schůzi. Neschválí-li je Parlament, pozbývá další platnosti dnem, kdy oznámení o tom je vyhlášeno. Oznámení se vyhlásí stejně jako zákon.

(8) V době od rozpuštění Parlamentu do ustavení Parlamentu nově zvoleného poslanecký mandát členů Stálého výboru nezaniká. Pravomoci, které podle čl. 26 příslušejí Parlamentu, vykonává v té době Stálý výbor a pravomoce příslušející podle čl. 26 odst. 5 předsedovi Parlamentu vykonává předseda Stálého výboru.

2. Články 54 až 56 se označují jako články 47 až 49.

3. Čl. 57 se označuje jako čl. 50 a odst. 1 v něm zní:

"(1) Prezidentem republiky může být zvolen občan, který je volitelný do Parlamentu a dosáhl věku 40 let."

4. Čl. 58 se označuje jako čl. 51 a zní:

(1) Navrhovat kandidáta je oprávněno nejméně deset poslanců.

(2) Prezidentem republiky je zvolen kandidát, který získal nadpoloviční většinu hlasů všech poslanců.

(3) Nezíská-li žádný z kandidátů nadpoloviční většinu hlasů všech poslanců, koná se do čtrnácti dnů druhé kolo volby.

(4) Do druhého kola postupují nejvýše dva kandidáti, kteří v prvním kole obdrželi nejvíce hlasů. Zvolen je kandidát, který získal nadpoloviční většinu hlásí přítomných poslanců.

(5) Nebyl-li prezident republiky zvolen ani ve druhém kole, koná se do čtrnácti dnů třetí kolo volby. Zvolen je ten, pro něhož se vysloví nejvíce přítomných poslanců."

5. Čl. 59 se označuje jako čl. 52 a odst. 1 v něm zní:

"(1) Prezident republiky složí slib do rukou předsedy Parlamentu na schůzi Parlamentu."

6. Čl. 60 se označuje jako čl. 3.

6. Čl. 61 se označuje jako čl. 54 a zní:

Prezident republiky se může vzdát svého úřadu do rukou předsedy Parlamentu."

8. Čl. 62 se označuje jako čl. 55 a výrazy "Poslanecká sněmovna" se v něm nahrazují výrazem "Parlament".

9. Čl. 63 se označuje jako čl. 56 a k jeho odst. 1 písm. f/

zní

"f/ vyhlašuje volby do Parlamentu".

10. Čl. 64 se označuje jako čl. 57 a odst. 1 v něm zní:

"(1) Prezident republiky má právo účastnit se schůzí Parlamentu, jeho výborů a komisí. Udělí se m slovo, kdykoliv o to požádá."

11. Čl. 65 se označuje jako.čl. 58 a v odst. 2 se slovo "Senátu" nahrazuje slovem "Parlamentu".

12. Čl. 66 se označuje jako čl. 59 a zní:

Uvolní-li se úřad prezidenta republiky a nový prezident republiky ještě není zvolen nebo nesložil slib, rovněž nemůže-li prezident republiky svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat a usnese-li se na tom Parlament, přísluší výkon funkcí podle čl. 56 odst. 1 písm. a), b), c), d), e), h), i), j), čl. 56 odst. 2 předsedovi vlády. Předsedovi Parlamentu přísluší v době, kdy předseda vlády vykonává vymezené funkce prezidenta republiky výkon funkcí prezidenta republiky podle čl. 55 písm. a), b), c), i), e), k). "

13. Čl. 67 se označuje jako čl. 60.

14. Čl. 68 se označuje jako čl. 61 a odst. 1 v něm zní:

"(1) Vláda je odpovědna Parlamentu".

15. Čl. 68 se označuje jako čl. 61 a v jeho odst. 1 se výraz "Poslanecké sněmovně" nahrazuje výrazem "Parlamentu", v odst. 3 na "Poslaneckou sněmovnu" výrazem "Parlamentu" a v odst. 4 výrazy "Poslanecké sněmovně" a "Poslanecké Sněmovny" výrazem "Parlamentu".

15. Články 69 a 70 se označuji jako čl. 62 a 63.

17. Čl. 71 se označuje jako Čl. 64 a zní:

Vláda může předložit Parlamentu žádost o vyslovení důvěry."

18. Čl. 72 se označuje jako čl. 65 a výrazy "Poslanecká sněmovna" se v něm nahrazují výrazy "Parlament".

19. Čl. 73 se označuje jako čl. 66 a v jeho odst. 2 se výraz "Poslanecká sněmovna" nahrazuje výrazem "Parlament" a výraz "Poslanecké sněmovny" výrazem "Parlamentu".

20. Články 74 až 83 se označují jako články 67 až 76. 21. Čl. 84 se označuje jako čl. 77 a v něm odst. 2 zní:

"(2) Soudce Ústavního soudu jmenuje prezident republiky se souhlasem Parlamentu."

odst. 3 zní:

"(3) Soudcem Ústavního soudu může být jmenován bezúhonný občan, který je volitelný do Parlamentu, dosáhl věku 40 let, má vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v právnickém povolání."

22. Čl. 85 se označuje jako čl. 78.

23. Čl. 86 se označuje jako čl. 79 a výraz "Senát" se v něm nahrazuje výrazem "Parlament".

24. Čl. 87 se označuje jako čl. 80 a v něm odst. 1 ustanovení písmen e/, f/, g/ a h/ zní:

"e/ o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance,

f/ v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a neslučitelnosti výkonu funkce poslance podle čl. 24,

g/ o ústavní žalobě Parlamentu proti prezidentu republiky podle čl. 58 odst. 2,

h/ o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Parlamentu podle čl. 59".

25. Články 88 až 96 se označují jako články 81 až 89. 26. Čl. 97 se označuje jako čl. 90 a odst. 2 v něm zní:

"(2) Prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu jmenuje prezident republiky na návrh Parlamentu."

27. Články 98 až 105 se označují jako články 91 až 98.

28. Čl. 106 se označuje jako čl. 99 a zní:

1) Dnem účinnosti této Ústavy se Česká národní rada stává Poslaneckou sněmovnou, jejíž volební období skončí dnem 6. června 1996.

(2) Dnem ... se Poslanecká sněmovna podle odstavce 1 stává Parlamentem, jehož volební období skončí dnem 6. června 1996.

(3) Do přijetí zákona o jednacím řádu Parlamentu se postupuje podle jednacího řádu České národní rady."

29. Čl. 107 se vypouští.

30. Články 108 až 113 se označují jako články 101 až 106.

Předseda Parlamentu vyhlásí ve Sbírce zákonů znění Ústavy, jak vyplývá z tohoto ústavního zákona.

Tento ústavní zákon nabývá účinnosti dnem..................

Podepsaní poslanci předkládají Poslanecké sněmovně návrh na změnu ústavního zákona, kterým se mění ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.

Záměrem navrhovatelů je nahradit dosavadní dvoukomorový Parlament jednokomorovým Parlamentem, jímž by se stala dosavadní Poslanecká sněmovna, tedy zrušit Senát, který stejně dosud nebyl zřízen.

S tímto řešením je spojena řada nezbytných úprav i mimo hlavu druhou Ústavy, v níž je upravena moc zákonodárná, tyto změny však vyjadřují pouze důsledky změn provedených v hlavě druhé.