Ve smyslu § 89 odst. 1 zákona ČNR č.
35/1989 Sb., o jednacím řádu České
národní rady, v platném znění,
předkládám poslancům následující
interpelaci poslankyně Evy Fischerové na předsedu
vlády Václava Klause. Interpelace je přílohou
tohoto sněmovního tisku.
Příloha
Vážený pane předsedo,
obracím se na Vás s interpelací ve věci
"Tíživá situace osamělých
matek, které pobírají výživné
prostřednictvím srážek ze mzdy".
Základem každé dobře fungující
společnosti je a má být rodina, a to rodina
hospodářsky zabezpečená, poskytující
dětem nejen dobré hmotné podmínky
k životu, ale i dobrou výchovu. V této souvislosti
si dovolím připomenout článek III
Základních zásad Zákona o rodině
/č. 94/63 Sb. v úplném znění
zákona č. 66/83 Sb./, který praví:
"Mateřství je nejčestnější
poslání ženy. Společnost poskytuje mateřství
nejen svou ochranu, ale i veškerou péči, zejména
hmotnou podporu matky i dětí a pomoci při
jejich výchově".
Je však v naší společnosti určité
procento neúplných rodin, které se v současné
době, charakteristické poklesem, životní
úrovně značné části
obyvatelstva, ocitají v dosti obtížné
životní situací. Některé osamělé
matky s malými dětmi se stávají výrazné
závislé na výživném, které
pro ně představuje významnou část
příjmů. Část otců těchto
dětí se však dobrovolnému placení
výživného brání a je nutné
tuto záležitost řešit srážkami
ze mzdy či jiných příjmů cestou
soudních rozhodnutí. Po listopadu 1989 díky
celkové liberalizaci našeho života začal
tento systém částečné ztrácet
účinnost, neboť tzv. povinné osoby,
tj. zpravidla otcové, jimž bylo soudem určeno
srážení výživného ze mzdy,
narušují faktický výkon těchto
soudních rozhodnutí. Situace se dále zhoršuje
po vstoupení v platnost Nařízení vlády
č. 185/93 Sb. o způsobu výpočtu základní
částky, která nesmí být sražena
povinnému z měsíční mzdy, při
výkonu rozhodnutí, a o stanovení částky,
nad kterou je mzda postižitelná srážkami
bez omezení /nařízení o nezabavitelných
částkách/. Toto nařízení
nabylo účinnosti 1. srpna 1993.
Vidím v této oblasti dva hlavní problémy.
První se týká samotného nařízení
vlády č. 185/93 Sb. Toto opatření
opodstatněné nutností ponechat tzv. povinným
osobám jistou část příjmů
na zajištění základních životních
potřeb, tzv. nezabavitelnou částku, totiž
způsobilo, že řada matek se ocitla náhle
bez výživného.
Vzhledem ke značnému zvýšení
nezabavitelné částky, se řada soudních
rozhodnutí, která přímo určují,
kdo nezabavitelnou částku započítává,
stala fakticky nevykonavatelných. Ve mně známém
případě paní Aleny Gebauerové
z Prahy 5, který uvedu jako příklad byla
soudním rozhodnutím určena Česká
správa sociálního zabezpečení
jako plátce dvou třetin výživného
na úkor částečného invalidního
důchodu bývalého manžela paní
Gebauerové, se současným započtením
základní nezabavitelné částky.
Zbytek výživného srážel jeho zaměstnavatel.
Poté, co vládní nařízení
č. 185/93 Sb. vstoupilo v platnost, ztratila Česká
správa sociálního zabezpečení
možnost výživné vyplácet, neboť
nezabavitelná částka je v podstatě
rovna výši onoho důchodu. Aby byla situace
napravena a došlo ke změně vyplácení
srážek výživného, musí podat
pí. Gebauerová u soudu návrh na nové
soudní rozhodnutí, v každém případě
však bude po několik měsíců bez
výživného. Ve stejném postavení
se nutně nachází řada dalších
matek, neboť jen Česká správa sociálního
zabezpečení vykonává na 12 000 podobných
soudních rozhodnutí. Víme-li, kolik práce
má každá osamělá matka se zabezpečením
provozu domácnosti,dovedeme si jistě představit,
jak je pro ni nové soudní řízení
zatěžující.
Dále se dostáváme ke druhému problému.
Mechanismus uplatňování výkonu soudního
rozhodnutí o srážkách ze mzdy na výživné
je v Občanském soudním řádu
/zákon č. 99/63 Sb. v úplném znění
zákona č. 240/93 Sb./ dobře propracován.
Od r. 1990 se však rozmáhá jeho obcházení
ze strany povinných osob, které se projevuje hlavně
neplněním povinnosti nahlašovat nové
zdroje příjmů a změny zaměstnavatele
a vyhýbáním se pobytu ve stálém
bydlišti. Toto je umožněno především
tím, že jednak samy soudy mají omezené
možnosti ve zjišťování existence
konkrétních příjmů povinných
osob, jednak sankce vůči povinným osobám
za porušování povinnosti hlásit soudu
změny ve zdrojích příjmů jsou
příliš malé. Jak ukazuje praxe např.
Okresního soudu v Olomouci, pořádková
pokuta za porušení § 294 a 295 Občanského
soudního řádu ve vši 2000,- není
pro řadu povinných osob, které se vyhýbají
zaplacení částek daleko vyšších,
vůbec podstatné, nehledě na to, že i
pokuty jsou v některých případech
těžko vymahatelné.
Závěrem si Vám dovoluji, pane předsedo,
položit tyto otázky:
1/ Co udělá vláda pro ty osamělé
matky s dětmi, které se díky Nařízení
vlády č. 185/93 Sb. ocitly v potížích
a výživné jim není v současné
době vypláceno?
2/ Vytvoří vláda nějak mechanismus,
který buď osamělým matkám s malými
dětmi výrazně napomáhal vést
soudní řízení ve věcech vymáhání
výživného?
3/ Uvažuje vláda při řešení
kritických případů o zálohování
výživného státem?
4/ Budou zesílena sankční opatření
vůči povinným osobám za neplnění
povinností vyplvajících z § 294 a 295
Občanského soudního řádu?
5/ Jaké legislativní změny vláda navrhne,
aby byla jmenovitě zajištěna povinná
spolupráce finančních úřadů,
živnostenských úřadů, policie,
úřadů práce, bankovních ústavů
a zdravotních pojišťoven se soudy při
zjišťování zdrojů příjmů
povinných osob?