Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Pokud není v této hlavě stanoveno jinak, použijí se na výkon vazby obviněných, kteří nejsou občany České republiky, ostatní ustanovení tohoto zákona.

/1/ Obviněného cizince je bezprostředně po přijetí do vazby nutno poučit o jeho právu obracet se na diplomatickou misi a konzulární úřad státu, jehož je státním občanem. Uprchlíci a bezdomovci se poučí o právu obracet se na diplomatickou misi státu, pověřeného chránit jeho zájmy nebo na mezinárodní orgány, jejichž posláním je tyto zájmy chránit. Tím není dotčena povinnost orgánu činného v trestním řízení vyrozumět, v souladu s příslušnou mezinárodní smlouvou, o vzetí do vazby zastupitelský orgán státu, jehož je obviněný občanem.

/2/ Obviněný cizinec, bezdomovec nebo uprchlík se poučí o právu na přijetí konzulární návštěvy zástupců orgánů, uvedených v odstavci 1. Konzulární návštěva se uskuteční za podmínek stanovených zvláštními předpisy. Tato návštěva se nezapočítává do návštěv podle ustanovení § 14 odst.l tohoto zákona.

/3/ Poučení obviněného se provede v jeho mateřském jazyce nebo v jazyce, jemuž rozumí.

/4/ Při výkonu vazby na cizincích se podle možnosti přihlédne k požadavkům jejich kulturních a náboženských tradic.

/1/ Kontrolu nad výkonem vazby provádějí orgány určené k tomu účelu Parlamentem nebo zvláštním zákonem. Kromě těchto orgánů mají toto oprávnění ministr spravedlnosti, generální ředitel Vězeňské služby a jejich náměstci.

/2/ Osoby uvedené v odstavci 1 mohou pověřit prováděním kontroly i jiné osoby.

Ministerstvo spravedlnosti vyhláškou stanoví pravidla vnitřního pořádku v ústavu.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. listopadu 1993.

Obecná část:

Současná právní úprava výkonu vazby je provedena předpisem vydaným ministrem spravedlnosti (Řád výkonu vazby) na základě zmocnění daného mu v § 360 odst. 3 trestního řádu. Některé otázky výkonu vazby jsou upraveny zákonem ČNR o Vězeňské službě a justiční stráži ČR č. 555/1992 Sb., který upravuje postavení Vězeňské služby, zajištující vedle výkonu trestu odnětí svobody také výkon vazby.

Vazba je významným zásahem do osobní svobody a jejím výkonem dochází k omezování základních lidských a občanských práv. Je proto třeba, aby rozsah omezení těchto práv a všechny podstatné otázky výkonu vazby byly upraveny zákonem. Navrhovaný zákon vychází z Listiny základních práv a svobod a v jejím duchu upravuje postavení osob ve vazbě. Zejména je sledován požadavek, aby omezení práv a svobod těchto osob plně vycházelo ze zákona a bylo v souladu s podstatou a smyslem vazby.

Při koncipování návrhu zákona byl brán zřetel také k mezinárodním dokumentům přijatým v rámci OSN, které mají vztah k úpravě vazebního režimu. Jedná se především o Standardní minimální pravidla pro zacházení s vězni, která vydala Hospodářská a sociální rada OSN v roce 1958, a Rezoluci k vyšetřovací vazbě přijatou 8.kongresem OSN o prevenci zločinu a zacházení s pachateli z roku 1990.

S realizaci navrhovaného zákona nejsou přímo spojeny zvláštní požadavky na státní rozpočet.

Zvláštní část:

K § 1:

Způsob výkonu vazby v trestním řízení má být upraven zákonem, vymezujícím zejména práva a povinnosti osob ve vazbě a postavení osob zajištujících výkon vazby a dozor nad tímto výkonem.

K § 2:

Toto ustanovení obsahuje základní kriteria pro vymezení práv a povinností osob ve vazbě. Jsou to princip presumpce neviny, účel vazby odvozený od důvodu, pro který je vazba uvalena, a objektivní potřeba omezení vyvolaná společným pobytem v ústavu. Účel vazby vyplývá ze zákonných důvodů, pro které lze obviněného vzít do vazby (§ 67 tr. ř.), u vydávací vazby je její účel dán potřebou zajistit vydání osoby do ciziny (§ 381 tr. ř.).

K § 3:

Ustanovení vychází ze zákona ČNR č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, která je pověřena zajišťováním výkonu vazby.

K § 4:

Vychází se z předpokladu, že výkon vazby se provádí buď v zařízeních určených pouze pro výkon vazby (věznice) nebo lze pro vazební účely určit zvláštní oddělení v ústavech pro výkon trest odnětí svobody. Při označení těchto zařízení se respektuje terminologie, použitá již v zákoně ČNR č. 5 S 5/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky.

K § 5:

Písemný příkaz soudu je jednou ze záruk zákonnosti při umisťování osob ve věznicích. Pro věznici, která není účastníkem trestního řízení, je písemný příkaz soudu jediným závazným aktem pro přijetí obviněného do věznice. Pravomoc a příslušnost soud k vydání příkazu vyplývá z trestního řádu.

K § 6:

Ustanovení obsahuje obecné principy umisťování obviněných do cely a možnost umístit obviněného samostatně na cele, jsou-li pro to podmínky ve věznici nebo vyžaduje-li takové umístění situace v ústavu.

K § 7:

V tomto ustanovení jsou vymezena hlediska pro diferencované umisťování obviněných do cel. Úprava obsahuje v souladu se shora citovanými mezinárodními dokumenty obvyklá diferenciační kriteria, jakými jsou pohlaví, vazební důvody, spolupachatelství, formy zavinění trestných činů, stupeň nebezpečnosti činů, z nichž jsou osoby obviněny, zdravotní hlediska. Zakotvuje se i možnost umístit z důvodů zachování vnitřního pořádku a kázně do samostatné cely obviněného s agresivním nebo jinak nevhodným chováním.

K § 8:

Zmírněný režim výkonu vazby lze aplikovat v rámci principu presumpce neviny u obviněných, jejichž chování dává záruku, že povolený volný pohyb a styk s druhými obviněnými nebude ohrožovat účel vazby.

K § 9:

Rozsah zákonem zaručeného minimálního vybavení cel pro jednotlivou osobu umístěnou v cele, je vymezen obdobně jako u osob ve výkonu trestu odnětí svobody (§ 11 odst. 1 zák. č. 59/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

K § 10:

V souladu s platnou právní úpravou se stanoví, že k propuštění obviněného z ústavu je třeba písemného příkazu soudu. Zvláštní zákon může stanovit, v kterých případech toto právo přísluší i prokurátorovi (v současné době tak stanoví § 72 odst. 2 tr. řádu).

K § 11:

Obviněnému se zákonem zaručuje strava v odpovídajícím množství a kvalitě tak, aby výkon vazby nebyl na újmu jeho zdraví.

K § 12:

Obviněnému se dává možnost užívat v ústavu vlastní ošacení, předpokladem však je jeho hygienická a estetická nezávadnost a výměna na vlastní náklady. Pokud této možnosti nechce nebo nemůže využít, má nárok na oblečení a obuv z prostředků ústavu.

K § 13:

S ohledem na presumpci neviny není zásadně omezována četnost korespondence obviněného. Její kontrola se provádí vzhledem k nutnosti zajistit účel vazby a dále bezpečnost osob a majetku v ústavech.

K § 14:

Možnost, aby obvinění přijímali v ústavu návštěvy, je limitována současnými podmínkami v našem vězeňství. Zákonem se pouze garantuje právo na minimální rozsah návštěv, což nevylučuje, aby návštěva se obviněnému povolila v častějších intervalech (zejména u mladistvého) v závislosti na důvodech pro takový postup a provozních možnostech ústavu. K zajištění účelu vazby a vnitřního pořádku v ústavech se připouští při návštěvách přítomnost orgánu Vězeňské služby a s přihlédnutím k důvodu vazby i orgánu, který vede ve věci řízení.

K § 15:

Z mravních a náboženských důvodů je třeba, aby se obviněným umožnilo využívat duchovních služeb, které jsou součástí posláni církví a náboženských společností. Ve smyslu § 9 odst. 2 zák. č. 308/1991 Sb., dohodnou církve a náboženské společnosti se správou věznice pravidla výkonu náboženských úkonů v ústavu. Je třeba rovněž umožnit návštěvu sociálních pracovníků v ústavu, pokud plní úkoly vyplývající z obecně závazných právních předpisů.

K § 16 až 18:

V těchto ustanoveních se zaručuje zabezpečení elementárních potřeb obviněných ve sféře materiální, zdravotní a kulturní, v souladu s požadavkem minimalizace zásahů do základních lidských práv a se zřetelem k mezinárodním dokumentům, jež se týkají vězeňství.

K § 19:

V souladu s mezinárodními vězeňskými pravidly se obviněným umožňuje pracovat, jestliže o to požádají a umožňují-li to provozní podmínky ústavu. Práce je - zejména při dlouhodobějším výkonu vazby - významným činitelem, který může pozitivně ovlivňovat psychický a fyzický stav obviněného.

K § 20:

Protože obviněný ve vazbě má mnohem omezenější možnosti domáhat se svých práv, dává se mu zákonná záruka k podáváni stížností a žádostí státním orgánům k uplatňování jeho práv. Nejde ovšem o petiční právo, které je upraveno zvláštním zákonem. K ochraně práv obviněného se mu rovněž zaručuje rozmluva s ředitelem ústavu nebo s osobou, vykonávající v ústavu kontrolu nad výkonem vazby.

K § 21:

Jde o obecné vymezení povinností obviněného, jejichž konkretizaci obsahují zejména ústavní řády. K povinnostem obviněného patří i povinnost strpět úkony, které jsou vůči němu oprávněny provést orgány vězeňského služby podle zákona o Vězeňské službě. V tomto zákoně se také stanoví prostředky, jimiž je dovoleno donutit obviněného k plnění jeho povinností (tzv. donucovací prostředky).

K § 22 až 24:

Navrhovanou úpravou se jasně diferencuje mezi kázeňským trestem jako dodatečnou sankcí za porušení pořádku nebo kázně a pořádkovým opatřením (t. j. podle zákona ČNR č. 555/1992 Sb., donucovacím prostředkem), jehož smyslem je zabránit obviněnému v dalším protiprávním jednání. Dosavadní řád výkonu vazby tento rozdíl dostatečně nerespektoval, ačkoliv se jedná o rozdílné prostředky z hlediska jejich účelu, cíle i podmínek použití.

Systém kázeňských trestů převážně navazuje na dosavadní úpravu v předpise vydaném ministrem spravedlnosti, nově se zavádí možnost uložení pokuty, jako obdoba postihu za podobná jednání na základě zák. ČNR č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z praktických důvodů se upravuje i zabrání věci. Na rozdíl od kázeňského práva u osob ve výkonu trestu odnětí svobody, které zahrnuje i udělování kázeňských odměn a je nástrojem spolupůsobícím v penitenciární činnosti, je úprava kázeňského trestání obviněných jednodušší a je omezena na nezbytný pořádek při výkonu vazby.

Zakotvení možnosti ukládání kázeňských trestů není v rozporu s presumpcí neviny obviněných. Kázeňské tresty je možné ukládat pouze za zaviněná jednání spočívající v nerespektování právní povinnosti během pobytu v ústavu (obdobně jako je tomu např. u vojáků v kasárnách).

Stížnosti obviněného proti rozhodnuti o uložení kázeňského trestu se zásadně přiznává odkladný účinek. Výjimku tvoř i rozhodnutí o uložení trestu samovazby, kde za zákonem stanovených dalších podmínek by se přiznáním odkladného účinku fakticky zmařil účel tohoto kázeňského trestu. Naopak odkladný účinek lze přiznat i stížnosti proti usnesení o propadnutí nebo zabráni věci, která jinak by mohla být použita např. k ohrožení bezpečnosti osob a majetku nebo k útěku. Takové věci do právní moci rozhodnutí o uložení kázeňského trestu lze podle § 21 odst. 2,4 obviněnému odejmout a uložit do úschovy.

K § 25 a 26:

U mladistvých obviněných se vychází z principu, že se na ně použijí ve výkonu vazby stejná ustanovení jako pro dospělé obviněné, pokud zvláštní ustanovení tohoto zákona nestanoví něco jiného. Zvláštní ustanovení upravují u této skupiny obviněných odchylně jejich umisťování do cel, povolují se častější návštěvy a zmírňuje se kázeňský trest odnětí práva na přijetí balíčku a zákaz nákupu věcí osobní potřeby a kázeňský trest umístění do samovazby.

K § 27 a 28:

Při výkonu vazby obviněných, kteří nejsou občany ČR, se použije stejných ustanovení jako pro ostatní obviněné, pokud u této kategorie obviněných nejsou některé otázky výkonu vazby upraveny odchylně. Odchylky se týkají hlavně práva těchto cizích občanů obracet se na diplomatickou misi a konsulární úřad státu, jehož jsou státními občany, práva na konsulární návštěvy a práva na poučení v jazyce, kterému rozumí.

K § 29:

Navrhovaná úprava vychází z předpokladu, že kontrolu nad výkonem vazby by měly provádět orgány, které určí Parlament (v současné době komise Poslanecké sněmovny pro vězeňství), nebo orgány, které jsou k tomu zmocněny zvláštním zákonem (dosud má toto právo prokuratura). Kromě těchto orgánů mají právo kontroly ze zákona ministr spravedlnosti, generální ředitel Vězeňské služby ČR a jejich náměstci, vzhledem k jejich odpovědnosti za vězeňství. Jiné osoby mohou kontrolu provádět pouze na základě zvláštního pověření.

K § 30:

Navrhovaným zákonem se upravují pouze zásadní otázky výkonu vazby, zvláště pokud se týkají práv a povinností obviněných, a proto je třeba, aby ministerstvo spravedlnosti vyhláškou stanovilo pravidla vnitřního pořádku v ústavu, obsahující (obdobně jako u řádu výkonu trestu odnětí svobody) ustanovení převážně organizační povahy.

K § 31:

Datum účinnosti se stanoví v závislosti na předpokládaném průběhu legislativního procesu.

K čl. II

Shodně s ukončením činnosti vojenských soudů a s předpokládaným nabytím účinnosti zákona o státním zastupitelství se navrhuje nabyti účinnosti tohoto zákona dnem 1. ledna 1994.