Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

vědom si povinnosti svobodně zvoleného parlamentu vyrovnat se s komunistickým režimem a nastolit spravedlnost vůči jeho obětem i viníkům,

konstatuje, že Komunistická strana Československa, její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948 - 1989,

zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, likvidací vlastnického práva, podřízením výchovy, vzdělání, vědy a kultury politickým a ideologickým účelům, bezohledným ničením přírody,

a prohlašuje, že ve své další činnosti bude vycházet z tohoto zákona.

Komunistický režim, v Československu a ti, kteří ho aktivně prosazovali,

a) upíral občanům jakoukoliv možnost svobodného vyjádření politické vůle, nutil je skrývat své názory na situaci ve státě a společnosti a nutil je veřejně vyslovovat svůj souhlas i s tím, co považovali za lež nebo zločin, a to perzekucemi nebo hrozbou perzekucí vůči nim samotným, jejich rodinám a blízkým

b) systematicky a trvale porušoval lidská práva občanů, přičemž zvlášť závažným způsobem utlačoval některé politické, sociální a náboženské skupiny občanů

c) porušoval základní zásady demokratického právního státu, mezinárodní smlouvy i své vlastní zákony a prakticky tím postavil vůli a zájmy komunistické strany a jejích představitelů nad zákon

d) používal vůči občanům všech mocenských nástrojů k jejich perzekuci:

- popravoval a žalářoval je ve věznicích a táborech nucených prací, při vyšetřování a v době žalářování vůči nim používal brutální metody včetně mučení a vystavování nelidským útrapám,

- okrádal je o majetek a porušoval jejich vlastnická práva,

- znemožňoval jim výkon zaměstnání, povolání nebo funkce a dosažení vyššího nebo odborného vzdělání,

- zabraňoval jim svobodně vycestovat do zahraničí

e) pro dosažení svých cílů neváhal páchat zločiny, umožňoval jejich beztrestné páchání a poskytoval neoprávněné výhody těm, kteří se na zločinech a perzekucích podíleli,

f) od roku 1968 udržoval uvedený stav pomocí okupačních vojsk cizí mocnosti

1) Zejména pro skutečnosti uvedené v § 1 tohoto zákona byl režim založený na komunistické ideologii, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný.

2) Komunistická strana Československa byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou stejně jako další organizace založené na jejž ideologii.

Odpor občanů proti tomuto režimu, který na základě demokratického přesvědčení politického, náboženského či mravního projevovali odbojem nebo jinou činností nebo vědomě a veřejně vyjadřovali na území státu i v zahraničí, a to i ve spojení s cizí demokratickou mocností, byl legitimní, spravedlivý a hodný úcty.

Každý, kdo byl komunistickým režimem nespravedlivě postižen a perzekuován, si zaslouží účast.

Do promlčecí doby trestných činů se nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud v souladu s výslovnou nebo domnělou vůlí státních nebo stranických orgánů a funkcionářů komunistického režimu v Československu

nedošlo z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby.

Soud na návrh v neveřejném přezkumném řízení zruší či zmírní trest uložený za trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/91 Sb. v soudní rehabilitaci ve znění pozdějších předpisů, prokáže-li navrhovatel, že jeho jednání směřovalo ne zjevně nepřiměřenými prostředky k ochraně základních lidských a občanských práv.

Vzhledem ke skutečnostem uvedeným v § 1 tohoto zákona nemusí oprávněná osoba prokazovat tíseň u převodu nemovitostí darováním, odmítnutím dědictví v dědickém řízení a uzavřením kupní smlouvy v době, kdy oprávněná osoba nemovitost fakticky nemohla užívat, a to podle zákona čís. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích ve znění pozdějších předpisů a zákona 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů u takto uzavřené kupní smlouvy se za nápadně nevýhodné podmínky pokládá i cena podle tehdy platných cenových předpisů. V těchto případech počíná lhůta pro uplatnění nároku u soudu podle zvláštních zákonů plynout ode dne účinnosti tohoto zákona.

Vláda České republiky je zmocněna, aby ve své působnosti napravila některé křivdy spáchané na odpůrcích komunistického režimu a na osobách, které byly postiženy jeho perzekucemi, zejména v oblasti sociální, zdravotní a finanční.

Po pádu komunistického režimu v Československu v roce 1989 vyvstal ve společnosti jako nejzávaznější problém nutnost vyrovnat se s touto více než čtyřicetiletou tragickou zkušeností, ať už v oblasti morální, právní nebo ekonomické. V souladu s celkovým vývojem k demokracii, trní ekonomice a k právnímu státu bylo nutno vrátit se do minulosti a napravit nebo zmírnit nespravedlnosti, křivdy a zločiny komunistického režimu. To se v zásadě podařilo zejména v oblasti odškodnění obětí komunistického režimu a v oblasti majetkové přijetím rehabilitačních a restitučních zákonů.

Z výjimkou velmi stručného zákona č. 480/91 Sb. o době nesvobody však nedošlo ke komplexnějšímu vymezení a pojmenování bezpráví a zločinu diktatury, která tak rozsáhle a systematicky poznamenala celou společnost. Absence takové právní úpravy je ve společnosti negativně pociťována, zejména ve vztahu ke konkrétním osobám, které byly viníky uvedeného stavu a za zločiny nebyly potrestány, na druhé straně pak nedošlo k morální očistě odpůrců komunistického režimu. Dokladem nespokojenosti občanů jsou usnesení řady obecních zastupitelstev, která se zabývají touto problematikou a vyzývají Parlament ČR k přijetí zákonné úpravy, dále dopisy jednotlivých občanů, výzvy KPVČ apod. To vše vedlo navrhovatele k předložení návrhu zákona.

V preambuli zákona a jeho první části je odsouzen komunistický režim a osoby, které jej prosazovaly, přičemž jsou obsáhle vymezeny důvody tohoto odsouzení, zejména v oblasti porušování zákonů a mezinárodních smluv.

Dále jsou vymezeny a morálně ospravedlněny osoby, které se postavily na odpor komunistickému režimu. Stejným způsobem jsou vymezeny oběti tohoto režimu.

Vzhledem k tomu, že majetkové křivdy a jejich náprava těchto osob byly řešeny rehabilitačními zákony, nepovažovali navrhovatelé za potřebné individualizaci obou těchto skupin a byli vedeni snahou o jejich morální ocenění a očistu.

Celá tato první část zákona by měla sloužit jako výkladová nejen ve vztahu k dalším částem tohoto zákona, ale i k jiným zákonům a eventuelně i k rozhodnutím soudů v této oblasti.

Dosavadní nemožnost trestního stíhání osob, které se v době komunistického režimu dopouštěly trestné činnosti a z politických důvodů nebyly postiženy, vyplývá z uplynutí promlčecí doby trestních činů. Promlčení a řádný běh promlčecí doby však předpokládají existenci právního státu a tedy vůli státu stíhat trestné činy a jejich pachatele. Za stavu státního nebo státem podníceného a trpěného bezpráví, kdy tato vůle chybí, se institut promlčení ve vztahu k takovýmto pachatelům jeví jako zbytečný. Faktickou nečinnost státu je tedy nutné kvalifikovat jako zákonnou překážku běhu promlčení doby. Vzhledem k tomu, že takový výklad pojmu zákonná překážka dosud nepodala judikatura, považují navrhovatelé za nutné zejména vzhledem k časovému faktoru vymezit jej zákonem. Přitom se navrhovatelé opírají i o koncepci obdobné právní úpravy přijaté v SRN.

V dalších částech zákona jsou řešeny některé dílčí novelizace rehabilitačních a restitučních zákonů, které bezprostředně vyplývají z první části zákona. Zároveň se touto úpravou zjednodušuje soudní projednávání těchto sporných věcí.

Protože celou řadu křivd není nutné napravovat formou zákona považují navrhovatelé za vhodné zmocnit k této nápravě vládu.

Navrhovaný zákon nemá přímý dopad do státního rozpočtu, jeho realizace (zejména při stíhání pachatelů dosud promlčených trestních činů) se projeví v nutnosti zvýšené činnosti a event. v organizačních opatřeních u soudu a orgánů činných v trestním řízení.

V jednotlivých písmenech jsou popsány způsoby, jaké komunistický režim, jeho aktivní prosazovatelé a vykonavatelé moci používali při rozhodování o řízení státu a o osudech občanů.

Výčet uvedený v písmenech "a" až "f'' není taxativní, při výběru byl kladen důraz zejména na ty způsoby ovládání společnosti a občanů, které byly komunistickým režimem používány systematicky a trvale a které jsou zároveň v zásadním rozporu s politickými a mravními principy demokratické společnosti a společnosti vůbec.

V odstavci 1 je s odkazem na § 1 prohlášena zločinnost, nelegitimita a zavrženíhodnost komunistického režimu. Zavrženíhodnost a zločinnost, s výjimkou případů, kdy se jednalo o porušení tehdy platných ustanovení trestního zákona, je třeba považovat za termíny spíše z oblasti politické a mravní. Legitimita, resp. nelegitimita, je i právní termín s hlubším významem než legalita.

Za kritéria nelegitimity lze označit:

a) jsou-li určité zákony nebo systematické postupy státních orgánů v zásadním a trvalém rozporu s politickými a mravními principy společnosti,

b) nejde-li o skutečné zákony, ale o vyhlášení zvůle státu nebo určitých skupin obyvatel,

c) neexistuje-li zákonná cesta, jak dosáhnout změny zákonů či nápravy situace nebo existuje-li pouze na papíře a jedinou cestou je cesta násilná.

Komunistický režim splňoval všechna tři popsaná kritéria nelegitimity. Naplnění těchto kritérií minulým režimem ovšem neznamená, že prohlásíme zpětně za neplatné všechny zákony, vyhlášky a další obecně závazné právní předpisy, které platily v inkriminovaném období. Takové prohlášení, zrušení nebo novelizace, musí být provedeno výběrově již s ohledem na to, že v řadě oblastí života společnosti prostě nějaká pravidla platit musejí a legitimitu takových pravidel, jako jsou např. pravidla silničního provozu, nelze přímo odvozovat z legitimity režimu, který je vydal.

Odstavec 2 prohlašuje zločinnost a zavrženíhodnost KSČ a dalších, na stejné ideologii založených organizací. Navrhovatelé zde měli na mysli především ty organizace, které s ideologickým odůvodněním mocensky prosazovaly tzv. vedoucí roli KSČ a používaly vůči občanům způsobů a metod popsaných v §1, jde např. o StB nebo Lidové milice.

Prohlašuje se legitimita, spravedlivost a úctyhodnost odporu vůči režimu definovanému v §2 odst. l. Odporem se rozumí odboj, tj. odpor organizovaný a popřípadě ozbrojený, ale i jiná činnost, např. organizování protirežimního rozhlasového vysílání, příprava letáků, výroba a rozšiřování samizdatových publikací, pomoc politickým vězňům apod., stejně jako demokratickým názorem a přesvědčením motivované veřejné projevy, např. ve formě peticí, otevřených dopisů nebo na veřejnosti učiněných prohlášení. Není rozhodující, zda šlo o projevy odporu učiněné na území státu nebo v zahraničí, či zda šlo případně o jednáni ve spojení s cizí demokratickou mocností.

Předkladatelé pokládají za nutné alespoň touto cestou, která ovšem nemá bezprostřední právní následky, vyjádřit, že velkému množství obyvatel byly spáchány křivdy a že i když stát není schopen všechny křivdy napravit, přesto si jich je zákonodárný sbor vědom a snaží se obětem komunistické diktatury vyslovit alespoň morální uznání.

Tímto ustanovením se vymezuje zákonná překážka běhu promlčecí doby ve smyslu § 67 trestního zákona a to ve vztahu k těm trestním činům, u nichž absence vůle státu k trestnímu stihání pachatele vycházela z politického mocenského monopolu KSČ a vůle představitelů komunistického režimu. Přitom je respektováno ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, které zakotvuje jednu ze základních zásad trestního řízení "ne bis in idem", nemůže tedy dojít ke stíhání pachatele, který již byl za trestný čin pravomocně odsouzen nebo zbaven obžaloby.

Při časovém vymezení doby, kdy promlčecí doba u výše uvedených trestních činů neběží, navrhovatelé vycházeli z toho, že 25. únor 1948 je počátkem mocenského monopolu KSČ. Dne 29. prosince 1989 pak byl zvolen prezident republiky a po kooptaci poslanců zákonodárných sborů a jmenováním vlády byl nově ustaven poslední z nejvyšších ústavních orgánů a fakticky došlo k odstraněni mocenského postavení KSČ a k zamezení možnosti ovlivňovat průběh trestního řízení.

Jeví se jako nezbytné, spolu s vyslovením protiprávnosti komunistického režimu a přerušením běhu doby promlčecí lhůty v období, kdy byla na území České republiky vůle stranických orgánů ve skutečnosti postavena nad zákon, dořešit problematiku spojenou se zmírněním křivd, způsobených obyvatelstvu na území ČR nespravedlivým vězněním. Zákon č.119/90 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů dostatečně pokrývá paragrafy trestního zákona, kterých bylo zneužíváno proti osobám, které se jakýmkoliv způsobem staly režimu, nebo jeho jednotlivým představitelům, nepohodlné. Novela zákona č. 633/92 Sb. řeší uspokojivým způsobem i otázku tzv. zbytkových trestů. Přesto se vzhledem k některým případům jeví jako účelné připustit i možnost individuálního přezkumu některých uložených trestů, které dosud režimu soudních rehabilitací nepodléhaly, pokud byl trest uložen za jednání, směřujícímu ne zjevně nepřiměřenými prostředky k ochraně základních lidských práv a které by tedy v demokratické společnosti nebylo postihováno trestním postihem. Nepředpokládá se enormní nárůst zatížení soudů, neboť podle informací, které jsou navrhovatelům k dispozici, se jedná řádově jen o stovky případů, které by pod režim tohoto paragrafu spadaly.

Vzhledem ke skutečnostem uvedeným v tomto zákoně se pokládá za nezbytné urychlit průběh restitucí a sejmout z oprávněných osob důkazní břemeno, neboť je zřejmé, že kromě čelných představitelů režimu a jejich aktivních napomahačů, byl každý občan ve stavu tísně vůči režimu, který používal zjevně totalitní praktiky. Návrh proto předpokládá, že u převodu nemovitostí darováním a u odmítnutí dědictví v dědickém řízení, není povinností oprávnění osoby, podle zákonů č.87/91 Sb. a 29/91 Sb., prokazovat v řízení před soudem tíseň. Dále se navrhuje, aby u uzavřených kupních smluv o převodu nemovitostí na stát, v případě zákona č. 87/91 Sb. či jiné právnické osoby podle zákona č. 229/91 Sb., které byly uzavřeny v době, kdy oprávněná osoba nemohla nemovitosti fakticky využívat, bylo také upuštěno od povinnosti prokazovat v řízení před soudem tíseň. Vzhledem k praxi běžné v období vlády KSČ, bylo osobě natolik omezeno její vlastnické právo, využíval-li nemovitost někdo jiný, že se nejeví za nezbytné prokazovat ještě tíseň. Navíc se navrhuje, aby v tomto případě byla cena vyplacená podle tehdy platných cenových předpisů pokládána za nápadně nevýhodné podmínky, neboť už samotná existence takových cenových předpisů byla výrazným omezením vlastnických práv a ceny v nich uvedené nikdy neodpovídaly tržním hodnotám nemovitostí. Nepředpokládá se, že by bylo možné na základě ustanovení tohoto paragrafu podávat nové žádosti o vydání, ale pouze se u už podaných žádostí prodlužuje přiměřeně doba k uplatnění nároku u soudu. Ostatní problematické okruhy v mimosoudních rehabilitacích, nesouvisející přímo s materií upravovanou v tomto zákoně, navrhovatelé doporučují řešit vydáním zvláštního zákona, který by opravil chyby a nedostatky v restitučních zákonech.

Většina velkých křivd komunistické moci byla již alespoň částečně zmírněna zákony přijatými v bývalém Federálním shromáždění (soudní a mimosoudní rehabilitace, zákon o půdě a další). Přesto existuji jednotlivé malé skupiny občanů, u nichž nebylo a není účelné řešit zmírnění křivd zákonem. Pro tyto skupiny lidí se navrhuje zmocnění pro vládu pro řešení zmírnění následků nespravedlnosti spáchaných na občanech státem v letech 1948 až 1989.

Dále předkladatelé předpokládají, že by vláda v rámci rozpočtových možností mohla přistoupit i k pomoci u skupiny již jinými zákony rehabilitovaných občanů zejména v oblasti sociální a zdravotní.