Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

229

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

Zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č.36/1967 Sb., zákona č.158/1969 Sb., zákona č.49/1973 Sb., zákona č.20/1975 Sb., zákona č.133/1982 Sb., zákona č.180/1990 Sb., zákona č.328/1991 Sb., zákona č.519/1991 Sb., zákona č.263/1992 Sb. a zákona ČNR č. 24/1993 Sb., se mění a doplňuje takto:

l. § 11 odstavec l zní:

"/1/ Řízení se koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení.".

2. V § 24 se za větu první vkládá tato věta: "Nejedná-li se o zastupování podle § 26, může být zvoleným zástupcem účastníka jen fyzická osoba.". Ve větě třetí se za slova "může mít" vkládá slovo "účastník".

3. V § 26 odst.l se vypouštějí slova "nebo družstevní".

4. V § 36b odst. 1 se vypouštějí písmena a),b), e) a g).

5. Za § 38 se vkládá nový § 38a, který zní:

Zvláštní zákon stanoví, ve kterých jednoduchých věcech

mohou samostatně rozhodovat a ve kterých dalších věcech mohou

samostatně provádět jednotlivé úkony vyšší soudní úředníci. Tento zvláštní zákon stanoví též kvalifikační a další předpoklady pro výkon funkce vyššího soudního úředníka.".

6. § 42 odstavec l zní:

"/1/ Podání je možno učinit písemně, ústně do protokolu nebo telegraficky. Ústně do protokolu je možno podání učinit, jde-li o návrh na zahájení řízení o povolení uzavřít manželství, o určení a popření otcovství, o osvojení a řízení, které lze zahájit i bez návrhu a návrhy na výkon rozhodnutí v těchto řízeních vydaných.".

7. V § 42 se za odstavec 2 vkládá nový odstavec 3, který zní:

"/3/ Podání obsahující návrh ve věci samé učiněné telegraficky je třeba písemně doplnit nejpozději do 3 dnů, je-li písemné podání učiněno telefaxem, je třeba v téže lhůtě jej doplnit předložením jeho originálu. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží. Stanoví-li to soud, je účastník povinen předložit mu originál i jiných podání učiněných telefaxem.".

Dosavadní odstavec 3 se označuje jako odstavec 4.

8. V § 48 se za odstavec l vkládá nový odstavec 2, který zní:

"/2/ Jestliže se nepodaří doručit právnické osobě písemnost jí určenou ani při opakovaném pokusu o doručení na adresu jejího sídla uvedenou v obchodním či jiném rejstříku a jiná její adresa není soudu známa, považuje se třetí den od vrácení nedoručené zásilky soudu za den doručení, i když adresát se o něm nedozvěděl.".

Dosavadní odstavce 2 a 3 se označují jako odstavce 3 a 4.

9. V § 51 větě první se za slovo "telegraficky" vkládá čárka a slova "nebo telefonicky" se nahrazují slovy "telefonicky nebo telefaxem".

10. § 53 odstavec l zní:

"/1/ Tomu, kdo hrubě ztěžuje postup řízení zejména tím, že se nedostaví k soudu nebo neuposlechne příkazu soudu, nebo kdo ruší pořádek, nebo kdo učinil hrubě urážlivé podání anebo nesplnil povinnosti uvedené v § 294 a 295, může předseda senátu uložit usnesením pořádkovou pokutu do výše 50 000 Kč.".

11.V § 79 odst.l se slova "(§ 42 odst.3)" nahrazují slovy "(§ 42 odst.4)".

12. § 79 odstavec l zní:

"/1/ Řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst.4) obsahovat jméno, povolání a bydliště účastníků (obchodní jméno nebo název a sídlo právnické osoby), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, popřípadě další údaje potřebné k její identifikaci, a údaj o tom, zda některý z účastníků je zapsán v obchodním rejstříku. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.".

13. V § 87 se vypouští písmeno d).

14. V § 104 se vypouští odstavec 2; dosavadní odstavec 3 se označuje jako odstavec 2.

15. Za § 104 se vkládá nový § 104a, který zní:

/1/Věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení. Vysloví-li soud, že není příslušný, současně rozhodne, kterému věcně příslušnému soudu bude věc postoupena; právní účinky spojené s podáním návrhu na zahájení řízení zůstávají přitom zachovány.

/2/ Pokud o věcné příslušnosti mezi soudem nižšího stupně a soudem vyššího stupně nebylo rozhodnuto odvolacím soudem, a soud

vyššího stupně, jemuž byla věc postoupena, s jejím postoupením nesouhlasí, vrátí ji usnesením soudu nižšího stupně. Usnesením soudu vyššího stupně je soud nižšího stupně vázán.

/3/Pokud o věcné příslušnosti mezi krajským soudem a krajským soudem zřízeným k projednávání a rozhodování věcí určitého druhu nebylo rozhodnuto odvolacím soudem, a soud, jemuž byla věc postoupena, s jejím postoupením nesouhlasí, předloží ji k rozhodnutí o věcné příslušnosti svému nadřízenému soudu; rozhodnutím tohoto soudu je vázán i soud, který věc postoupil.".

16. § 120 zní:

/1/ Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.

/2/ Ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu, jakož i v řízení o povolení uzavřít manželství, v řízení o určení a popření otcovství, v řízení o osvojení, v řízení ve věcech obchodního rejstříku a v řízení o některých otázkách obchodních společností a družstev (§ 20Oe) je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány.

/3/ Nejde-li o řízení uvedená v odstavci 2, může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.".

17. V § 153 odst.l se slovo "skutečného" nahrazuje slovy "zjištěného skutkového".

18. Za § 153 se vkládají nové § 153a a 153b, které zní:

/1/ Uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti,rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání jen navrhne-li to žalobce.

/2/ Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst.l a 2).

/1/ Zmešká-li žalovaný, kterému bylo řádně doručeno předvolání nejméně 5 dnů přede dnem, kdy se jednání má konat (§ 47) a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které bylo ve věci nařízeno a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.

/2/ Je-li v jedné věci několik žalovaných, lze rozhodnout rozsudkem pro zmeškání jen tehdy, nedostaví-li se k jednání všichni řádně obeslaní žalovaní.

/3/ Rozsudek pro zmeškání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst.l a 2) nebo došlo-li by takovým rozsudkem ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky.

/4/ Zmešká-li žalovaný z omluvitelných důvodů první jednání ve věci při němž byl vynesen rozsudek pro zmeškání, soud na návrh žalovaného tento rozsudek usnesením zruší a nařídí jednání. Takový návrh může účastník podat nejpozději do dne právní moci rozsudku pro zmeškání.

19. § 157 se doplňuje odstavcem 4, který zní:

"/4/ V odůvodnění rozsudku pro uznání nebo rozsudku pro zmeškání uvede soud pouze předmět řízení a důvody, pro které rozhodl rozsudkem pro uznání nebo rozsudkem pro zmeškání.".

20.V § 172 odst.l větě první se vypouštějí slova "nepřesahující 20 000 Kčs, ve věcech obchodních nepřevyšující 100 000 Kčs, nebo právo na zaplacení peněžité částky, která se opírá o výpis z knih tuzemského peněžního ústavu".

21. § 20Od se doplňuje odstavcem 4, který zní:

"/4/ Změní-li se okolnosti, podle nichž se posuzuje příslušnost, soud až dosud příslušný rozhodne o přenesení své příslušnosti na soud nově příslušný; nesouhlasí-li tento soud s přenesením příslušnosti, rozhodne jeho nadřízený soud. Po doručení sdělení nově příslušného rejstříkového soudu o zápisu podnikatele do obchodního rejstříku, soud dříve příslušný zápis v obchodním rejstříku vymaže.".

22. V § 205 odst.l se slova "(§ 42 odst.3)" nahrazují slovy " (§ 42 odst.4)".

23. V § 207 odst.2 se ve větě první tečka nahrazuje středníkem a doplňují se tato slova:"v takovém případě odvolací soud odvolací řízení zastaví.".

24. V § 214 se odstavec 2 doplňuje o písmeno h), které zní:

"h) odvolání směřuje proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání".

25. V § 220 odst.2 se slova "skutečný stav" nahrazují slovy "skutkový stav".

26. § 221 zní:

/1/ Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu

rozhodnutí, soud je zruší. Učiní tak zejména, jestliže:

a) ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další důkazy (§ 120), které nemohou být provedeny v odvolacím řízení (§ 213 odst.2),

b) tu jsou takové vady, že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení, nebo rozhodoval věcně nepříslušný soud, nebo vyloučený soudce anebo soud nebyl správně obsazen,

c) rozsudek není přezkoumatelný pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů,

d) soud nepřibral za účastníka toho, kdo měl být účastníkem.

/2/ Zruší-li odvolací soud rozhodnutí, vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo postoupí věc věcně příslušnému

soudu nebo řízení zastaví, popřípadě postoupí věc orgánu, do jehož pravomoci náleží.".

27. V § 228 v odst. 2 se slova "(§ 42 odst.3)" nahrazují slovy "(§ 42 odst.4)".

28. V § 241 odst.l se slova "(§ 42 odst.3)" nahrazují slovy "(§ 42 odst.4)".

29. V § 336i větě druhé se za slova "právní moci" vkládají

slova "a zaplatil-li vydražitel nejvyšší podání".

Tento zákon platí i pro řízení zahájená před jeho účinností. Právní účinky úkonů, které v řízení nastaly před účinností tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu se zmocňuje, aby ve Sbírce zákonů České republiky vyhlásil úplné znění občanského soudního řádu, jak vyplývá z pozdějších zákonů.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem .

Obecná část:

Návrh zákona, kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád, si klade za cíl především legislativně umožnit rychlejší a pružnější vyřizování věcí v občanském soudním řízení a zejména v obchodním soudnictví. Reaguje však v nezbytném rozsahu i na některé další legislativní problémy, jak je přinesla soudní praxe.

Předložený návrh bude znamenat již několikátou novelizaci

občanského soudního řádu jako základního procesního předpisu pro činnost soudů na úseku civilního soudnictví. Z Programového

prohlášení vlády České republiky vyplývá, že bude třeba provést zcela novou právní úpravu (rekodifikaci) civilního procesu. Jde však o úkol svou závažností dlouhodobý, přičemž vyřešení problémů zejména obchodního soudnictví vyžaduje legislativní úpravu co nejrychlejší; proto je nutno volit cestu věcné novelizace občanského soudního řádu.

Návrh novelizace občanského soudního řádu se z hlediska navrhovaných věcných řešení může pohybovat pouze v rámci principů platného občanského soudního řádu, které v současné době již nesporně nevyhovují. Návrh se proto snaží alespoň v některých směrech předjímat i budoucí rekodifikaci civilního řízení soudního.

Předložený návrh respektuje v rozsahu, který je možný v rámci novelizace, doporučení a další materiály orgánů Rady Evropy. Přihlíží tedy nejen k osvědčeným právním úpravám u nás před r.1950, ale bere v úvahu i vývoj, který v oblasti procesního práva civilního nastal v uplynulých 40 letech v evropských demokratických zemích.

Orgány Rady Evropy věnují otázkám civilního soudnictví, které je přetíženo i v řadě evropských zemí, velkou pozornost. Byla ustavena zvláštní pracovní skupina ("Project Group on Efficiency and Fairness of Civil Justice"), která v průběhu

příštích dvou let zhodnotí stav civilního soudnictví a navrhne

potřebná doporučení pro členské státy Rady Evropy. Výsledky činnosti této pracovní skupiny bude však možno v plném rozsahu využít až při rekodifikaci civilního procesu.

Hlavní principy navrhovaného zákona jsou tyto:

a) Je navrhována taková změna § 120, která by respektovala i v postupu soudu při dokazování rozdíly mezi řízením sporným a nesporným a která by zakotvila, že řízení sporné bude ovládáno zásadou projednací, zatímco řízení nesporné zásadou vyšetřovací.

b) V zájmu zrychlení občanského soudního řízení budou zavedeny rozsudky pro zmeškání a rozsudky pro uznání.

c) Navrhuje se vytvořit legislativní předpoklad pro zavedení funkce kvalifikovaného vyššího soudního úředníka, který by namísto soudce rozhodoval v méně obtížných věcech a i v dalších agendách činil jednotlivé úkony; soudci tak budou zbaveni méně náročných činností.

d) S úmyslem urychlit občanské soudní řízení je navrhována možnost vydat platební rozkaz bez omezení výší peněžní částky, která je v návrhu na zahájení řízení uplatňována.

e) Do novely jsou promítnuty i dosavadní praktické poznatky z výkonu obchodního soudnictví; upřesňují se požadavky na identifikaci účastníků a navrhuje se zakotvit možnost náhradního doručení soudních písemností právnickým osobám.

f) Nová úprava týkající se věcné příslušnosti soudů je koncipována tak, aby v průběhu řízení nemuselo docházet k opakovanému přenášení této příslušnosti mezi soudy jednotlivých stupňů. Je pamatováno i na řešení možných kompetenčních konfliktů mezi soudy.

Zvláštní část:

K čl.I:

K bodům 1,14 a 15:

Zákon č.519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, zásadním způsobem změnil dosavadní

koncepci věcné příslušnosti soudů. Věcná příslušnost je nyní

rozdělena mezi okresní a krajské soudy (§ 9) a ve správním soudnictví dokonce mezi okresní soudy, krajské soudy a vrchní soudy (§ 246).

Věcná příslušnost je ve smyslu ustanovení § 103 podmínkou řízení, ke které je soud povinen přihlížet kdykoliv za řízení. Zkoumání věcné příslušnosti se tedy podle platné právní úpravy nesoustřeďuje - na rozdíl od úpravy místní příslušnosti - jen na okolnosti, které existovaly k okamžiku zahájení řízení. Taková úprava vede k tomu, že při změně okolností rozhodných pro posouzení věcné příslušnosti je soud vždy povinen postupovat podle § 104 odst.2 a věc postoupit věcně příslušnému soudu. Během řízení tak může dojít k opakované změně soudu, který ve věci jedná a rozhoduje. Kromě toho platná úprava nedůsledně řeší všechny v úvahu přicházející konflikty o věcnou příslušnost, jestliže uvažuje toliko s konfliktem mezi soudem okresním a soudem krajským. Rozdělení věcné příslušnosti, tak jak je výše uvedeno, totiž zakládá možnost konfliktu ve správním soudnictví mezi krajským soudem a vrchním soudem, a dokonce i mezi okresním soudem a vrchním soudem. Možné spory o věcnou příslušnost ještě zkomplikovalo zřízení krajských obchodních soudů v Praze, v Brně a v Ostravě, které jsou zákonem ČNR č. 436/1991 Sb. zřízeny k vyřizování obchodních věcí, ve kterých rozhodují krajské soudy jako soudy prvního stupně. Touto úpravou byla fakticky přiznána existence tzv. kauzální věcné příslušnosti, kterou nelze přehlížet v rámci úvah o možných kompetenčních konfliktech. Jde totiž o to, že posléze citovaným zákonem byly krajským soudům v Praze, v Brně a v Ostravě a městskému soudu v Praze odňaty věci obchodní a jejich projednávání a rozhodování v prvním stupni bylo

svěřeno k tomu účelu zřízeným krajským obchodním soudům. Současně to však i znamená, že krajské obchodní soudy nemohou projednávat věci svěřené krajským soudům jako soudům prvního stupně v § 9 odst.2.

Navrhovaná změna právní úpravy vychází ze zásady perpetuatio fori (trvání příslušnosti), dosud upravené jen v souvislosti s místní příslušností. Tuto zásadu je nyní navrhováno rozšířit

změnou § 11 odst.l i na věcnou příslušnost, což znamená, že

věcnou příslušnost soud bude zkoumat podle okolností, které jsou

v době zahájení řízení, a že nebude přihlížet k případným změnám těchto okolností, které během řízení mohou nastat. Na rozdíl od místní příslušnosti nelze ovšem považovat nedostatek věcné příslušnosti za nedostatek zhojitelný (§ 105 odst.l), proto je zachována povinnost soudu zkoumat věcnou příslušnost kdykoliv za řízení.

Navrhovaná úprava řešení sporů o věcnou příslušnost vychází ze zásady, že stanovisko soudu vyššího stupně k postoupení věci soudem nižšího stupně je pro tento soud závazné, nebyla-li ovšem předtím věcná příslušnost vyřešena odvolacím soudem. Návrh současně řeší kompetenční konflikty mezi krajskými soudy a krajskými soudy zřízenými pro věci určitého druhu v otázce kauzální věcné příslušnosti v případech, kdy o ní nebylo rozhodnuto v odvolacím řízení tak, že nesouhlasí-li soud, jemuž věc byla postoupena, s přenesením příslušnosti, předloží věc k rozhodnutí svému nadřízenému soudu; jeho rozhodnutím v otázce příslušnosti jsou pak oba soudy vázány.

K bodům 2,3:

Platná úprava § 24 umožňuje účastníku řízení, aby se dal na základě plné moci zastupovat zástupcem, jejž si zvolí.

Navrhovaná úprava směřuje k odstranění pochybností o tom, zda takovým zástupcem může být právnická osoba i v jiných případech, než které jsou uvedeny § 26.

Navrhuje se proto stanovit, že s výjimkou zastupování podle § 26 může být zástupcem účastníka na základě plné moci pouze fyzická osoba.

Současně se ale navrhuje, aby oprávnění právnické osoby k zastupování svého člena jako účastníka řízení před soudem zůstalo vyhraženo jen odborové organizaci a nikoliv již organizaci družstevní, a to jak s ohledem na změnu obsahu činnosti družstev vyplývající z obchodního zákoníku, tak i proto, že u družstevních organizací se toto oprávnění stejně nevžilo.

K bodu 4:

Podle platné právní úpravy v obchodních věcech, taxativně vypočtených v § 36b odst.l, jedná a rozhoduje krajský soud jako soud prvého stupně v senátu. V ostatních obchodních věcech jedná

a rozhoduje v řízení před krajským soudem samosoudce (§ 36b odst.2).

Praxe soudů ukazuje, že takto vymezený rozsah obchodních sporů, v nichž v řízení před krajským soudem jako soudem prvého stupně jedná a rozhoduje senát, je nedůvodně široký a je na místě ho omezit ve prospěch projednávání sporů samosoudcem.

Navrhuje se proto v zájmu zefektivnění soudnictví omezit rozsah obchodních sporů, v nichž jedná a rozhoduje krajský soud v senátu, pouze na obchodní věci uvedené v § 36b odst.l písm. c), d) a f). V ostatních věcech, tedy i v obchodních sporech podle § 36b odst.l písm.a), b), e) a g), dosud svěřených projednání senátem, ponechat jejich projednání samosoudci.

K bodu 5:

Ve většině evropských demokratických zemí již dlouhodobě působí vyšší soudní úředníci, kteří vykonávají jak jednotlivé úkony v určitých soudních řízeních, tak jsou i oprávněni v určitých věcech rozhodovat místo soudce. Tito úředníci se dlouhodobě osvědčují, v některých soudních agendách vyřizují podstatnou část věcí, a podle zkušeností v těchto státech by byla činnost soudnictví v nich bez těchto úředníků v podstatě nemyslitelná.

Navrhuje se vytvořit legislativní předpoklad pro zavedení této kategorie soudních úředníků pro občanské soudní řízení s tím, že přesné vymezení rozsahu jejich oprávnění bude provedeno samostatným zákonem. Půjde především o věci, v nichž je navrhováno vydání platebního rozkazu s vymezením maximální

hranice, nad níž by o návrhu musel rozhodovat soudce, o zákonem vymezené rozhodování ve věcech výkonu rozhodnutí a dále o řadu

úkonů soudu ve věcech péče o nezletilé, ve věcech opatrovnických, způsobilosti k právním úkonům apod.

Předpokládaný zákon pak upraví i rámec pro vytvoření kvalifikačních a jiných nezbytných předpokladů pro začlenění této funkce do soudního systému.

K bodům 6, 7 a 9:

Podle § 42 odst.l platné právní úpravy podání je možno učinit písemně, ústně do protokolu nebo telegraficky. Návrh reaguje na postupné zavádění moderních komunikačních prostředků a proto pamatuje i na podání učiněná telefaxem.

Navrhovaná úprava zaručuje, aby všechna důležitá podání, tj. taková, která obsahují návrh ve věci samé, byla srozumitelná, úplná, trvalá a autentická a proto ukládá u telegrafických podání jejich písemné doplnění a u telefaxových podání předložení jejich originálu. Úprava vylučuje u těchto podání jejich doplňování ústně do soudního protokolu mnohými účastníky, zneužívané, a vede je k odpovědnosti za jejich úkony, popřípadě za nečinnost oddalující rozhodnutí ve věci.

Z týchž důvodů úprava nepřipouští, aby podání byla sepisována formou soudního protokolu, pokud ovšem nejde o návrh na zahájení řízení v případech vyjmenovaných v § 42 odst.l.

Podle § 51 se předvolání k soudu děje zpravidla písemně a v naléhavých případech i telegraficky a telefonicky.

V souladu s připuštěním podání adresovaných soudu telefaxem návrh připouští tuto formu i u předvolání účastníků k soudu.Tato forma může být ovšem použita podle úvahy soudce jen v případech, kde charakter věci její použití nevylučuje.

K bodu 8:

Zkušenosti s doručováním písemností ukazují, že dosavadní úprava náhradního doručení provedená v § 46 odst.2 a § 47 odst.2 i nadále plně vyhovuje u fyzických osob, ale že pro některé právnické osoby je zdrojem prodlužování řízení

a oddalování rozhodnutí. Proto se navrhuje fikci náhradního doručení u právnických osob specifikovat způsobem, zvyšujícím význam zápisu do obchodního či jiného rejstříku.

K bodu 10:

Podle § 53 odst. 1 tomu, kdo hrubě ztěžuje postup v řízení zejména tím, že se nedostaví k soudu nebo neuposlechne příkazu

soudu, nebo kdo ruší pořádek nebo kdo učinil hrubě urážlivé podání, může předseda senátu uložit pořádkovou pokutu do výše 2 000 Kčs.

Jde-li o nesplnění povinností uvedených v § 294 a 295, tj. povinností plátce mzdy a povinného při provádění výkonu rozhodnutí, může předseda senátu uložit pořádkovou pokutu do výše 5 000 Kčs.

Podle poznatků soudů takto stanovená horní hranice výše pořádkové pokuty neplní svou sankční funkci, neboť je v řadě případů, především pak v obchodních věcech, neúměrně nízká v porovnání s hodnotou předmětu řízení. Proto je třeba dát soudům možnost, aby mohly účastníky nebo další osoby postihnout citelněji.

Bude-li horní hranice pokuty, jíž bude možno sankcionovat jednání dosud postižitelná pokutou v maximální výši 2 000 Kčs, zvýšena na 50 000 Kč, ztrácí své opodstatnění odchylně stanovená horní hranice pokuty za nesplnění povinností uvedených v § 294 a 295.

Navrhuje se stanovit horní hranici pořádkové pokuty jednotně, zvýšením na částku 50 000 Kč.

K bodům 11,22, 27 a 28:

Změny v § 42 se promítly do odkazů na jednotlivé odstavce tohoto ustanovení v § 79 odst.l, 205 odst.l, 228 odst.2 a 241 odst. 1.

K bodu 12:

Podle § 79 odst.l má návrh na zahájení řízení kromě obecných náležitostí obsahovat jméno, zaměstnání a bydliště účastníků, popřípadě též jejich zástupců.

Podle poznatků soudní praxe takto obecně formulované ustanovení není dostačující pro řízení ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů, ale i v ostatních věcech, kde je účastníkem řízení právnická osoba,neboť návrh postrádá některé další základní údaje nezbytné pro projednání věci, zejména pro posouzení věcné příslušnosti soudu.

Údaj o zápisu v obchodním rejstříku je třeba uvést v návrhu na zahájení řízení z obdobných důvodů i u fyzických osob, jde-li o řízení ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů. To v praxi vyžaduje takový návrh doplnit postupem upraveným v § 43 a tím vznikají průtahy řízení a soudy jsou zbytečně zatěžovány. Navrhuje se proto uvedené zpřesnění náležitostí návrhu na zahájení řízení.

K bodu 13:

V § 87 platné právní úpravy se stanoví,ve kterých případech může žalobce podat žalobu nejen u obecného soudu odpůrce, ale i u jiného soudu (tzv. soud daný na výběr). Jedním z případů je také možnost uvedená v § 87 písm.d).

Ust. § 87 písm. d) je pozůstatkem předchozího zvýhodnění československých socialistických organizací a v současné podobě zvýhodňuje tuzemské právnické osoby před osobami fyzickými; vytváří tedy stav nerovnosti účastníků v občanském soudním řízení, který je nutno odstranit.

K bodu 16:

Zákonem č.519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, byl učiněn počáteční krok k odstranění dosavadního nesprávného pojetí zásady materiální

pravdy v občanském soudním řízení. Protože platné znění ustanovení § 120 zásadu materiální pravdy náležitě nevyjadřuje a toto ustanovení též trpí vnitřními rozpory, je nezbytné přistoupit k nové úpravě.

Je navrhována taková změna ustanovení § 120, která by

respektovala i v postupu soudu při dokazování rozdíly mezi

řízením sporným a nesporným a která by zakotvila, že řízení

sporné musí být ovládáno zásadou projednací, zatímco řízení nesporné zásadou vyšetřovací. Občanský soudní řád terminologicky

nezná členění občanskoprávních věcí na věci sporné a nesporné, navržené nové znění § 120 proto vymezuje toto členění tím, že v odstavci 2 obsahuje výčet věcí nesporného řízení.

Pro oblast řízení sporného návrh vychází z nerozlučné jednoty povinnosti účastníka tvrdit skutečnosti a navrhovat důkazy. Důkazní povinnost účastníka je vůdčí zásadou, která ovládá dokazování před soudem. To, jakým směrem se bude ubírat

důkazní řízení, musí být určováno aktivitou účastníků a nikoliv povinností oktrojovanou soudu, která podle dosavadní úpravy nahrazuje případnou nečinnost účastníků ve sporu. Ani pro oblast řízení sporného ovšem nelze vyloučit právo soudu (nikoliv však povinnost) provést i jiné důkazy, účastníky nenavržené, jestliže v řízení vyšlo najevo, že je potřeba je provést ke zjištění skutkového stavu.

Navrhovaná úprava spojuje jednoznačně důsledky s nesplněním důkazní povinnosti účastníka řízení, neboť umožňuje soudu

rozhodnout jen na základě provedených důkazů, aniž by mu současně ukládala povinnost zjišťovat "skutečný stav věci". Tyto následky neunesení tzv. důkazního břemene se projeví nepříznivým

rozhodnutím pro účastníka, který svou důkazní povinnost

nesplnil.

Vzhledem k zásadním rozdílům řízení sporného a nesporného nemůže neunesení důkazního břemene platit i pro řízení, která lze zahájit i bez návrhu, a pro další návrhová řízení, kde je

třeba, aby bylo rozhodnuto na základě úplných skutkových poznatků

(např. v řízení o povolení uzavřít manželství, v řízení o osvojení). V těchto nesporných řízeních naopak platí zásada

vyšetřovací, která je v navrhované úpravě vyjádřena povinností soudu provést všechny důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu věci.

K bodu 17 a 25:

Navržená úprava je promítnutím změny ustanovení § 120 nově vymezující postup soudu při dokazování.

Podle platné úpravy § 153 odst.l soud rozhoduje na základě skutečného stavu věci.

Rozhodnutí soudu nelze vázat na zjištění skutečného stavu věci, spjatého se zásadou materiální pravdy, ale musí vycházet ze skutkového stavu zjištěného v řízení způsobem a v rozsahu, vymezeném podle § 120, respektujícím rozdíly mezi sporným a nesporným řízením.

Změna ustanovení § 120 a 153 odst.l je i důvodem novelizace § 220 odst.2.

K bodu 18:

Institut rozsudku na základě uznání měl v našem právním řádu dlouholetou tradici. Na základě právní úpravy zákonem č.113/1895

ř.z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní

soudní řád), byl soudy úspěšně aplikován až do 1.l.1951. Soudní praxe proto důvodně požaduje jeho opětovné zakotvení v občanském soudním řádu.

Rozsudkem na základě uznání soud rozhodne, jestliže v průběhu soudního řízení žalovaný uzná zcela nebo zčásti nárok, který proti němu žalobce uplatňuje, nebo uzná-li tento nárok co do jeho základu. Možnost vydání rozsudku pro uznání, došlo-li jen

k částečnému uznání nároku, váže osnova na výslovný návrh žalobce

s ohledem na to, že v některých věcech by nemusel být tento

postup pro něho výhodný.

Meze možností rozhodnout rozsudkem pro uznání jsou dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír.

Praxe soudů dále ukazuje, že v řadě případů dochází ke zbytečnému protahování soudního řízení i k poškozování oprávněných zájmů účastníků řízení tím, že druhý účastník řízení se svou liknavostí či záměrným jednáním vyhýbá účasti při soudním jednání. Užití pořádkových opatření vymezených v § 53 a 54 není v tomto směru dostatečně účinné.

Navrhuje se proto zakotvit možnost ve sporném řízení rozhodnout rozsudkem pro zmeškání a v tomto směru navázat na úpravu obsaženou v civilním soudním řádu (zákon č.113/1895 ř.z.), která dlouhodobou aplikací osvědčila své opodstatnění a

umožňovala soudům až do počátku roku 1951 rozhodnout rozsudkem pro zmeškání.

Na rozdíl od této úpravy, která v českých zemích umožňovala rozhodnout rozsudkem pro zmeškání jak v případě, kdy se nedostavil k prvnímu jednání řádně obeslaný žalovaný, tak i tehdy, zmeškal-li první jednání žalobce, je navrhována úprava obdobná úpravě uherského práva, jež platila na Slovensku a která připouští vydání rozsudku pro zmeškání jen v případě, kdy první jednání zmešká žalovaný.

Vede k tomu ta skutečnost, že připuštění rozsudku pro zmeškání žalobce i žalovaného by vytvářelo nerovné postavení účastníků. Zmešká-li žalovaný jednání, je mu z předem doručené žaloby znám nejen předmět řízení, ale i argumentace žalobce, i to, jaké důkazy nabízí soudu k prokázání svých tvrzení. Pokud by byl připuštěn rozsudek pro zmeškání žalobce, zmeškala by strana, která stanovisko žalovaného předem nezná a neměla možnost reagovat na tvrzení, které žalovaný teprve při jednání přednese.

I za předpokladu, že se řádně obeslaný žalovaný k prvnímu jednání nedostaví a žalobce navrhne soudu, aby rozhodl rozsudkem pro zmeškání, nemusí soud tomuto návrhu vyhovět. Bude tomu tak

tehdy, jestliže žalobou požadovaný nárok nebude v souladu s hmotným právem (např.zanikl prekluzí) nebo pokud by žalobce při jednání přednesl nová tvrzení, činil další návrhy na dokazování, rozšířil žalobu a měnil její důvod tak, že nelze učinit závěr o důvodnosti jím uplatněného nároku.

Bude-li na straně žalované několik žalovaných, je třeba s ohledem na charakter rozsudku pro zmeškání vázat možnost jeho vydání jen na takovou situaci, kdy se k jednání nedostaví žádný ze žalovaných.

Vymezuje se rozsah sporné agendy, v níž lze rozsudkem pro zmeškání rozhodnout. Je třeba jejich vydání vyloučit tam, kde rozsudek má charakter konstitutivního rozhodnutí. Poněvadž zákon nerozlišuje mezi rozhodnutími deklaratorními a konstitutivními,

je okruh věcí, vyloučených z možnosti rozhodnout v nich rozsudkem pro zmeškání vymezen tak, jak je navrženo v § 153b odst.3.

Pokud jednání, při němž byl vynesen rozsudek pro zmeškání, zmeškal žalovaný z omluvitelných důvodů, není jistě na místě, aby zrušení tohoto rozhodnutí mohl docílit pouze odvoláním proti rozsudku pro zmeškání. Je proto navrhována úprava, obdobná dříve platné možnosti, kdy mohl odvolací soud , zmeškal-li účastník z omluvitelných důvodů jednání u odvolacího soudu, při němž byl vynesen rozsudek, usnesením vynesený rozsudek zrušit.

Zakotvení § 153a a 153b ve spojení s nižšími nároky na

písemné vyhotovení těchto rozhodnutí, vyplývající z navržené úpravy § 157 odst.4, by mohlo soudům významně napomoci k zefektivnění činnosti a tím i ke zrychlení soudního řízení.

K bodu 19:

I na písemné vyhotovení rozsudků na základě uznání nebo na základě zmeškání je nutno vztáhnout zásadně požadavek § 157, aby takové rozsudky byly odůvodněny, a to již proto, že i proti nim bude přípustné odvolání a bez odůvodnění by byly tyto rozsudky

nepřezkoumatelné odvolacím soudem (§ 221 odst.l písm.c)). Pro odůvodnění písemných vyhotovení těchto rozsudků však není použitelný § 157 odst.2 a 3. Proto pro odůvodnění těchto

rozsudků je třeba stanovit jiná kriteria a navrhuje se, aby v těchto případech bylo z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku patrno,co bylo předmětem řízení a jaké důvody vedly soud k vydání rozsudku pro uznání nebo rozsudku pro zmeškání.

K bodu 20:

Podle platné právní úpravy § 172 odst.l předseda senátu může i bez výslovné žádosti navrhovatele a bez slyšení odpůrce vydat

platební rozkaz, je-li v návrhu na zahájení řízení uplatněno právo na zaplacení peněžité částky nepřesahující 20 000 Kčs, ve věcech obchodních nepřevyšující 100 000 Kčs, nebo právo na zaplacení peněžité částky, která se opírá o výpis z knih

tuzemského peněžního ústavu, vyplývá-li uplatněné právo ze

skutečností uvedených navrhovatelem.

Nadále není důvod k tomu, aby zákon setrvával na uvedených omezeních, a to navíc rozdílně v obchodních a ostatních občanskoprávních věcech. Rozšíření možnosti vydat platební rozkaz přispěje ke zjednodušení a urychlení soudního řízení, neboť se rozšíří okruh věcí, v nichž bude moci soud rozhodnout bez

jednání, budou-li k takovému postupu dány ostatní zákonné podmínky.

Podáním odporu proti platebnímu rozkazu docílí odpůrce toho, že ve věci bude nařízeno jednání, takže navržená úprava není v rozporu s mezinárodními závazky (čl.6 odst. 1 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č.3,5

a 8 - č.209/1992 Sb.), ani s Listinou základních práv a svobod (čl.38 odst.2).

K bodu 21:

Platná právní úprava znemožňuje řešit situaci, kdy dojde k takovým změnám u podnikatele, které by měly zakládat změnu příslušnosti soudu povolaného k vedení obchodního rejstříku.

Aby se předešlo situacím, kdy podnikatel bude svou podnikatelskou činnost provozovat v územním obvodu, v jehož

obchodním rejstříku vůbec není zapsán, navrhuje se přijetí uvedené úpravy § 20Od.

K bodu 23:

Platná právní úprava v ustanovení § 207 odst.2 umožňuje tomu, kdo podal odvolání, aby, pokud o něm dosud nebylo

rozhodnuto, je vzal zpět. Neobsahuje však řešení, jak má soud v takovém případě postupovat.

Užití § 211 a § 96 není jednoznačné a vzbuzuje pochybnosti o tom, v jakém rozsahu je soud povinen na svůj postup ustanovení

§ 96 aplikovat. Proto se navrhuje jednoznačně stanovit, že

v případě zpětvzetí odvolání odvolací soud odvolací řízení zastaví.

K bodu 24:

Návrh umožňuje, aby o odvoláních proti rozsudkům pro uznání a pro zmeškání rozhodoval odvolací soud bez nařízení odvolacího jednání. Za stavu, kdy kasační rozhodnutí odvolacího soudu lze vydat vždy bez nařízení odvolacího jednání za podmínek § 221 odst.l, bude pravidlem, že v případech, kdy nebude důvod ke zrušení rozsudku soudu prvého stupně, bude se o odvoláních,

zejména u rozsudků pro zmeškání, rozhodovat v odvolacím jednání.

Bude to přicházet zejména tam, kdy budou zpochybňovány pojmové znaky § 153a a § 153b, jejichž naplnění je předpokladem pro vydání takového rozsudku.

K bodu 26:

Podle platné úpravy § 221 odst.l písm.a) odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže byl rozsudek vydán na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu.

Navržená změna ustanovení § 120 vyžaduje i změnu ustanovení § 221 odst.l písm.a) platné úpravy, neboť důvodem zrušení rozsudku soudu prvního stupně nemůže být nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, ale jen takový stav dokazování, kdy potřeba provést další důkazy ke zjištění skutkového stavu vyplývá z navrhované novelizace znění § 120, popřípadě z ustanovení § 205 odst.2.

Navrhovaná úprava odpovídá zásadě plné apelace ovládající

odvolací řízení, která účastníkům umožňuje uvést v odvolání nové

skutečnosti a nabídnout i nové důkazy.

Podle § 221 odst.l písm.b) platné úpravy odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže jsou tu takové vady, že řízení nemělo pro nedostatek podmínek řízení proběhnout, nebo že rozhodoval vyloučený soudce anebo že soud nebyl správně

obsazen. Podle § 221 odst.2 zruší-li odvolací soud rozhodnutí, vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení nebo zastaví

řízení, popřípadě postoupí věc orgánu, do jehož pravomoci věc náleží.

Navrhovaná úprava navazuje i na nově navrhované řešení věcné příslušnosti soudu a obsahuje řešení následků jejího nedostatku.

Skutečnost, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud (i tzv. kauzálně věcně nepříslušný soud), navrhovaná úprava považuje za takovou vadu, která bude bez dalšího důvodem ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem. Dále je pamatováno na úpravu, jak odvolací soud naloží s věcí poté,

co z důvodu nedostatku věcné příslušnosti zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně.

K bodu 29:

Podle platné právní úpravy se vydražitel, nabude-li usnesení o udělení příklepu právní moci, stává vlastníkem věci ke dni příklepu (§ 336i). Současně však § 336e odst. 1 stanoví, že nezaplatí-li vydražitel včas nejvyšší podání, nařídí soud opětovnou dražbu nemovitosti. Pokud jde o lhůtu k zaplacení

nejvyššího podání, počíná podle § 336d odst.3 běžet právní mocí

příklepu a může být určena až o 2 měsíce delší. Tím by však

postup podle § 336e odst.l následoval až po té, kdy by vydražitel

byl již vlastníkem věci a nařízení opětovné dražby by již nebylo výkonem rozhodnutí proti témuž povinnému.

Navrhuje se proto odstranit rozpor stávající právní úpravy a stanovit, že vydražitel se stane vlastníkem věci za splnění

dvou podmínek - právní mocí usnesení o udělení příklepu a zaplacením nejvyššího podání.

K čl. II:

Tento článek je přechodným ustanovením, které má zajistit, aby úprava obsažená v tomto návrhu zákona se vztahovala i na řízení zahájená před jeho účinností.

K čl.III:

S ohledem na rozsáhlost navrhovaných změn se navrhuje zmocnění pro předsedu Poslanecké sněmovny Parlamentu, aby ve Sbírce zákonů České republiky vyhlásil úplné znění občanského soudního řádu, jak vyplývá z pozdějších zákonů.

K čl.IV:

Navrhovaná úprava je naléhavou a vyžaduje, aby nabyla účinnosti v co nejkratším termínu. Avšak s ohledem na to, že představuje rozsáhlý věcný zásah do občanského soudního řízení, který bude mít nejen závažné důsledky pro činnosti soudů, ale zejména i pro účastníky soudního řízení, je potřebné ponechat pro nabytí účinnosti zákona časový prostor alespoň jednoho měsíce od jeho platnosti.

Návrh novelizace občanského soudního řádu si při své realizaci nevyžádá žádné prostředky ze státního rozpočtu ani

další potřebu pracovních sil. Realizace změny ustanovení § 53 by

naopak mohla být přínosem pro státní rozpočet, konkrétní výši však s ohledem na to, že aplikace ustanovení je závislá na

nezávislém soudním rozhodnutí, nelze odhadnout.