Poslanecká sněmovna
se usnesla na tomto zákoně:
Zákon č. 138/1973
Sb., o vodách (vodní zákon) se mění
a doplňuje takto:
Za § 1 se vkládá
nový § 1 a, který zní:
Vodní toky a přirozené
zásoby podzemních vod jsou ve vlastnictví
státu"
Tento zákon nabývá
účinnosti dnem vyhlášení.
L. Zubek v.r. | A. Hrazdíra v.r. |
J. Effenberger v.r. | V. Frank v.r. |
V. Kuchař v.r. | K. Hrdý v.r. |
J. Žižka v.r. | J. Melichar v.r. |
J. Krupík v.r. | V. Nájemník v.r. |
P. Kavan v. r. |
Území celého
státu je protkáno hustou hydrografickou sítí
vodních toků, které zásobují
celou kraji.nu vodou. Spolu s podzemními vodami. tvoří
systém vodního bohatství, jehož všechny
část. na sebe podle přesných zákonitostí
navazují.
Ústava z roku 1960 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů,
zakotvovala státní vlastnictví vodních
toků a přírodních zásob podzemních
vod. Toto ustanovení bylo jen projevem v evropských
zemích uznávané zásady, že vodní
toky jsou veřejným majetkem. Podrobně je
historický vývoj vlastnictví k vodám
popsán v příloze této důvodové
zprávy.
Vodní toky jsou pode ustanovení
platného zákona č. 138/1973 Sb., o vodách,
u charakterizovány jako "vody trvale tekoucí
po zemském povrch.. včetně koryta".
Lze je tedy rozdělit na dvě součásti
- tekoucí vodu a pozemek, poněmž teče
- koryto.
Tekoucí voda byla prakticky
od nepaměti. veřejným majetkem, koryta menších
vodních toků byla často soukromá,
práva vlastníka k nim však byla vždy výrazně
omezována s ohledem na veřejnost vodního
toku. Koryta větších vodních toků
byla většinou veřejným majetkem (příp.
státním vlastnictvím). Podobně je
tomu i. v ostatních evropských zemích.
Účinností
nové České Ústavy, která neupravuje
vlastnictví vodních toků, tedy ani vody v
nich, ani přírodních zásob podzemních
vod, není jejich státní ani jiné vlastnictví
vyhraženo. Tím se voda, vodní toky a přírodní
zásoby podzemních vod dostávají. do
kategorie věcí., u nich platí obvyklá
pravidla komerčního využívání.,
restitucí i privatizace.
Současný stav vyřizování
restitucí je takový, že desítky tisíc
restitučních žádostí k pozemkům,
přes které tečou vodní toky, již
byly vypořádány tak, že pozemky byly
navráceny bez vodních toků
(v souladu s dřívější. ústavou).
Jen stěží lze odůvodnit, že restituce
po 1.1.1993 budou vyřizovány opačně.
To by zakládalo znevýhodnění těch,
jejichž žádosti. byly vyřízeny
do 37.12.1992. Právní situace je navíc o
to složitější, že pozemky tvořící
koryta vodních toků nelze ve většině
případů definovat jako zemědělskou
půdu podle zákona o zemědělském
půdním fondu z roku 1976 (novelizován v roce
1992). A takové definování je nezbytnou podmínkou
pro postup podle zákona č. 229/1991 Sb., o vlastnictví
k půdě, takže by nebylo zřejmé,
které vodní toky se nyní restituovat mají
a které nikoliv. Takto nepřehledná právní.
situace může nastat, pokud tento návrh nebude
přijat.
V zájmu zachování
právní kontinuity po dobu od přijetí.
Ústavy ČR do přijetí komplexní
novely vodního zákona., je proto nezbytné
přijmou novelu stávajícího vodního
zákona č. 138/1973 Sb., která převezme
dosavadní princip státního vlastnictví
vodních toků a přírodních zásob
podzemních vod z článku 1 staré Ústavy.
Podle ji schváleného
plánu vlády ČR bul v průběhu
roku 1993 předložena zásadnější
novela vodního zákona, která počítá
se zavedením režimu soukromých a veřejných
vod, s řešením problematiky vod v nových
vlastnických poměrech a v tržním hospodářství.
Z tohoto zadání vyplývá řada
změn dosavadního vodního zákona, jejichž
důkladná příprava si. vyžádá
určitý čas. Teprve v této novele lze
konečným a právně nenapadnutelným
způsobem také stanovit, které pozemky vodních
toků budou navráceny vlastníkům příbřežních
pozemků.
Voda je základem života
v životě každé společnosti. Proto
se již od nepaměti objevují. lidská
sídla v blízkosti vodního zdroje, zpravidla
vodního toku.
S rozvojem lidská společnosti
však muselo nutně docházet k dohodám
o vztazích k vodám, neboť nároky na
je jich využívání. rostly.
Už v římském
právu byla přijata významná zásada
veřejnosti tekoucích vod Jejich veřejnost
se projevovala v tom, že nesměly byt předmětem
obchodu a byly vyhrazeny obecnému užívání.
Mohl je tedy užívat každý bez jakéhokoliv
povolení. nebo souhlasu. Výjimečně,
na základě povolení. císaře,
mohly být vodní toky užívány
i nad míru tohoto obecného užívání..
Římské právo
mělo významný vliv i na vývoj vodního
práva v Českých zemích, Základní.
zásadou byla i zde zásada veřejnosti tekoucích
vod. Je uplatněna už v prvních vodoprávních
předpisech. Příkladem je Vladislavské
zřízení. z roku 1500, které stanovilo
v čl. 552, ze "splavné reky stejne jako silnice
jsou podle starodávného obyceje statkem obecním".
Stejná zásada je stanovena i v Obnovených
zřízeních zemských (1627).
Rakouský občanský
zákoník
z roku 1811 rozeznával vody veřejné a
vody soukromé. Stanovil, že všechny splavné
toky jsou veřejným statkem určeným
k užívám. všech státních
příslušníku.
S rozvojem průmyslu vznikala
stále větší. potřeba upravit
zvláštní užívání.
vody. Stalo se tak Všeobecným mlýnským
řádem z roku 1814. Ten odstraňoval privilegia
vrchnosti ve vztahu k vodám a umožňoval každému
žádat o povolení. ke zřízení
vodního díla na vodním toku, zásadu
slyšení. stran před rozhodnutím o udělení.
vodního oprávnění.. Právo
udělovat taková povolení. k nakládání.
s vodami měl jen stát, prostřednictvím
svých orgánu, ne tedy vlastník pozemků.
Ten byl jen stranou v řízení. před
státním orgánem.
Řada rakouských
dvorských dekretů se zabývala právními
vztahy k vodním stavbám, kterých bylo stále
více třeba. Významným byl dekret o
vodních stavbách (Wasserbaunormale) z r.1830. Tam
bylo stanoveno, že ke zřizování. vodních
staveb je třeba povolení. státu a také
do jaké míry má stát na tyto stavby
přispět.
Rozvojem společnosti a
výrobních vztahů všechny tyto předpisy
nedostačoval, a proto začaly v roce 1850 práce
na novém vodním právu. Ústřední
zásadou bylo zařazení. vodního práva
do oboru práva veřejného a nikoliv pouze
soukromého. V letech 1862-1869 byl připraven rámcový
Ríšský vodní. zákon, který
ve svých ustanoveních § 18, 25 a 27 určil,
že podrobnější právní úpravy
na úseku vodního práva přísluší
zemským sněmům.
V českých zemích
byl přijat zákon č.71/1870 čes.
zák. zemských o tom, kterak lze vodu užívati,
ji svozovati a ji se brániti, moravský zemský
zákon č.65/1870 mor. zák. zemských
a slezsky zemsky zákon c.51 1870 slez. zák. zemských
o používaní a provádění
vod a obraně proti nim.
Tyto zákony byly považovány
za velmi zdařilé legislativní. dílo.
Převzaly dělení vod na veřejné
a soukromé. Za veřejné vody prohlásily
vodní toky od místa, kde byly k jeho účinnosti
používány k plavbě loděmi a vory.
Vodní. tok byl považován za veřejný
statek i s vedlejšími rameny, a to bez ohledu na to,
zda to byla ramena přirozená nebo uměle vybudována
a zda byla splavná či nikoliv. Dále stanovily,
ze veřejnými vodami jsou i ostatní tekoucí.
vody, popřípadě jezera, u nich nebylo prokázáno,
že sou soukromým vlastnictvím. Předpokládalo
se tedy u naprosté většiny tekoucích,
ale i dalších povrchových vod v přírodních
útvarech (viz jezera) ze jsou vodami veřejnými.
Opak musel být vlastníkem prokazován.
Zákon č.71/1870 čes. zák. zemských
dovoloval obecně užívaní. všech
veřejných vod a částečně
i vod soukromých. Moravský zákon č.65/1870
mor. zák. zemských a slezský zákon
č.51/1870 slez. zák. zemských obecné
užívání. soukromých vod nepřipouštěly.
Na veřejných
vodách bylo třeba ke zvláštnímu
užívání vod povolení. státního
orgánu, zejména
např. k budování. vodních děl,
která mohla mít vliv na povahu toku, průtok,
výšku hladiny nebo ohrožovat břehy. Ve
sporech rozhodovaly tyto státní orgány.
Na soukromých vodách
byl vlastník oprávněn,
šlo-li o vody uzavřené na pozemcích
v rybnících, studnách), s nimi volně
nakládat bez povolení státních
orgánů. Nesměl se dotknout cizích
práv, ani ovlivňovat jiné veřejné
vody. Případné spory řešily soudy.
Rakouské zákony
neupravovaly vztahy k podzemním vodám.
Prohlašovaly je "res nullius", čili věc
nenáležející nikomu, kterou může
okupovat každý, kdo k tomu má zákonnou
možnost, tedy především vlastník
pozemku.
S rostoucími požadavky
na užívání. vody se uvažovalo o
novelizaci těchto předpisů už od r.1908.
Došlo k některým dílčím
úpravám, zejména pro meliorační.
práce a ve věci zakládání,
údržby, užívání. a rušení.
rybníků.
V roce 1926 byla zřízena
komise na vypracování. nového vodního
zákona, která skončila své práce
v roce 1937. Výsledkem byl velmi progresivní. návrh
právní. úpravy vztahů k vodám,
který je znám jako "Referentský návrh
vodního zákona", nikdy však nebyl
přijat. I ten považoval vodní. toky za vody
jednoznačně veřejné. Institut
veřejného vlastnictví statku byl však
v roce 1949 zrušen a stal se vlastnictvím státu.
K úpravám v rámci
nových politických podmínek došlo ve
vodním právu až v roce 1955 (zákon č.11/.955
Sb.) a v roce 1959 (zákon č.12/1959 Sb.), které
fakticky přizpůsobovaly vodní. právo
centrálně řízenému hospodářství.
a omezování. vlastnických práv občanů.
Od roku 1966 se připravoval
nový vodní. zákon č.138/1973 Sb.,
o vodách, který dosud platí. prakticky bez
jakékoliv novelizace. V otázce vodních toků
vycházel z Ústavy z r.1960, která stanovila,
že vodní. toky jsou vlastnictvím státu.
Vodní zákon však definoval vodní. toky
jako "vody trvale tekoucí. po zemském povrchu...
včetně jejich koryt".
Ne rozlišuje již vody
veřejné a soukromé, ale vody ve vlastnictví.
státu a ostatní.
Základem pro tuto informaci
byly právní. předpisy Dánska, Finska,
Francie, Itálie, Německa (Bavorska), Rakouska, Řecka,
Španělska, Švédska, Švýcarska
a Velké Británie (Anglie a Walesu).
V některých zemích
jsou vody rozděleny na veřejné a soukromé
- Rakousko, Řecko, Španělsko, Švýcarsko.
Charakter soukromých vod
odpovídá zhruba tomuto pojmu platnému u nás
do r.1955. Jsou to vody vázané na pozemek, pokud
je neopustí. a není.-li prokázán veřejný
zájem (např.vody ve studních, rybnících,
pramenných úsecích vodních toků).
Ostatní. vody jsou veřejné
a stát může soukromé vody prohlásit
za určitých podmínek, za veřejné.
Pro charakter vod je obvykle užíván
termín "věc veřejná", "věc
obecního zájmu", "veřejné
bohatství.", "veřejný majetek".
Všechny tyto termíny charakterizují věc,
která se vymyká obvyklým soukromoprávním
předpisům pro zájem veřejnosti na
je jím užívání a přístupu
k ní za stejných podmínek.
V řadě zemí
jsou vodní toky rozděleny do určitých
kategorií. z hlediska významnosti - např.
Francie - vodní. toky státní, smíšené,
soukromé, nebo Bavorsko - vodstva I., II. a III. řádu.
Zároveň je stanoveno, že významnější.
vodní toky jsou státní., další.
spravují kraje (země, obce) a ne jméně
významné mohou být i soukromé.
Pokud jsou vody soukromé,
toto vlastnictví je právními předpisy
v různé míře omezováno - např.
v Dánsku má soukromý vlastník vodního
toku jediné právo - bez povolení provozovat
rybolov. Naopak ve Francii může soukromý vlastník
vodního toku těžit ze svého toku všechno
přírodní bohatství (písek,
štěrk, bahno) ovšem s podmínkou, že
nezmění. vodní. režim a odstraní.
způsobené znečištění.
Může také užívat vodu z tohoto
toku bez povolení., ale na hranici pozemku jí. musí
do vodního toku bez znečištění.
vrátit.
V některých zemích
je vodní. tok charakterizován jako tekoucí.
voda (Dánsko, Švédsko), jinde jako tekoucí.
voda v určitém prostředí. (korytě)
(Švýcarsko, Anglie).
Obvykle však všechny
sledované právní. úpravy chápou
vodní. toky, ale i další přirozené
vodní útvary (jezera, ramena vodních toků,
mokřady) jako jeden systém sestávající.
z více částí..
Vodní toky I. řádu
jsou v Bavorsku ve vlastnictví státu, ve Švýcarsku
jsou ve vlastnictví státu veřejná
povrchová vodstva, ve Francii jsou ve státním
vlastnictví státní vodní. toky.
Sledované právní.
předpisy těchto zemí, přes určité
rozdíly, považují zásadně převážnou
část vod ve vodních tocích, případně
všechny, za určité veřejné vlastnictví,
někde přímo státní. vlastnictví.
Směřují. k zajištění.
rozhodujícího vlivu státu na nakládání.
s vodami.