Stát se nám rozestupuje pod nohama, jako bychom
stáli v Kalifornii na vráse svatého Ondřeje.
Nezvolení Havla je marginální symptom tektonického
procesu, jenž není pod ničí kontrolou,
takže podle mého názoru je dětinské
redukovat rozpad federálních struktur na osobní
odpovědnost jednotlivců, ať je to Havel nebo
Mečiar.
Státní krize je výrazem ekonomických
nesnází, nikoliv osobních antipatií
politiků, a proto si myslím, že kdo postaví
svůj dům na vráse, bez základů,
ten hledá viníka, jímž je sám.
Tradice někdejšího Divokého Západu:
"Napřed střílej a pak klaď otázky!"
se vloudila do Střední Evropy jako sebevražedná
alternativa, která zní: Federace nebo rozpad. Ale
jediná pravá alternativa zní naopak: Konfederace
nebo balkanizace.
A jakmile my začneme přemýšlet o budoucnosti
v tomto kontextu, ve snaze zachránit společný
stát, pak nebude možné omezit národní
zájem na ekonomickou prosperitu, na krátkodeché
obchodní výhody, což se ovšem dnes denně
děje. Žádoucí blahobyt se objeví
jako druhotný zřetel vůči životním
zájmům, bez nichž nemůžeme přežít.
Obhajoba krátkodobých zájmů je záruka
našeho dlouhodobého bankrotu. Ohrožení
národní existence nelze kompenzovat žádným
ekonomickým prospěchem.
Vládní návrh je podle mého názoru
založen právě na nedbání těchto
historických a nesmírně závažných
aspektů a je založen na mylných předpokladech.
Především vláda vychází
z rozpadu státu, což je a priori protiústavní
postup, k němuž nemá žádné
zmocnění ani od Federálního shromáždění
ani od voličů. Druhým zabudovaným
předpokladem je tříměsíční
provizórium, jež je svévolně určeno
jako terminus ad quem nebo-li je to termín, k němuž
se má ten rozpad uskutečnit. Tím se anticipuje
zatím neexistující skutečnost rozpadu
státu, k němuž výsledky voleb nedaly
nikomu zmocnění.
Konečně vláda vychází ze třetího
mylného předpokladu svého časově
omezeného mandátu a odporuje tak de facto časově
neomezené existenci federálního státu.
Vláda nebere v úvahu referendum o alternativách,
v rozporu s právním řádem.
Logicky vzato - nebo myšlenkově vzato - jsou tyto
předpoklady chybné, protože anticipují
to, co má být teprve dokázáno, totiž
že rozklad je žádoucí nebo výhodný.
Právně vzato je vládní prohlášení
opatřením in eventum, čili pro případ
skutečností, jež zatím nenastaly. Tak
se protiprávně a protiústavně pohřbívá
živý stát, k jehož vraždě
nedostal nikdo mandát.
Historicky vzato Masarykův stát potřebuje
modernizaci, ale nikoliv pohřeb. Je-li pravdou, že
státy se udržují myšlenkami, z nichž
vznikly, je také pravdou, že zanikají vraždou
myšlenek, z nichž se zrodily. Federální
shromáždění není oprávněno
k demontáži Masarykova státu.
Prohlášení dále obsahuje formulaci,
že vláda bude usilovat o prohloubení a rozvíjení
styků s NATO. Takový záměr odporuje
pražské výzvě chartistů z roku
1985, kterou levice podporuje dodnes - já ji podporuji
dodnes - zatímco chartisté od ní dezertovali.
Bývalý ministr zahraničí Jiří
Dienstbier ve svém Snění o Evropě
předpokládal zánik vojenských paktů,
nikoliv naši účast v nich. Orientace na NATO
odporuje zájmům o neutralizaci Střední
Evropy, kterou hájili Olof Palme, Bruno Kreiski, Willi
Brandt a rozchází se s názory Andrease von
Büllowa, Zbygniewa Brzezinského a Michala Gorbačova
o takzvané Nichtagressionsfähigkeit čili znemožnění
agrese. Učinit z ČSFR pásmo operací
NATO je v rozporu s našimi národními zájmy.
Konečně v minulosti silný stát zabezpečoval
naši národní existenci a slabý stát
ji vždycky ochromoval. Češi si uchovali svou
identitu tím, že odporovali, historicky vzato, cizím
řádům. Naše dobrovolná ekonomická
germanizace bude mít stejně negativní důsledky
jako naše dobrovolná sovětizace. Společný
stát je hrází proti destabilizaci nebo balkanizaci
a každý společný stát nebo příhodná
forma soužití je lepší než spořádaný
rozvod. I sametový rozvodový scénář
bude mít katastrofální důsledky -
polarizaci vnitřního života, jakousi polonizaci
naší scény, pak mexikanizaci našeho hospodářství
a macdonaldizaci naší národní identity
a kultury. To je neodvratné.
Závěr: Federální shromáždění
nezmocňuje vládu k likvidačnímu řízení
ohledně společného soužití. Prohlášení
svědčí o tom, že dnešní
vláda si nezasluhuje naši důvěru a domnívám
se, že nová osoba - jiná než Václav
Klaus - by měla být pověřena dalším
jednáním o nové federální vládě,
která by měla zachránit Masarykovu republiku,
a nikoliv ji pohřbít.
Podle indického zvyku po smrti mahárádži
se dává zaživa pohřbít také
jeho celý harém. Pokud nejsme my harém a
nechceme se jako poslanci Federálního shromáždění
přizpůsobit tomuto orientálnímu zvyku,
pak nedáme důvěru této vládě.
Pohřeb Masarykovy republiky se bude konat bez nás,
bez Levého bloku. Děkuji vám.
Předsedající první místopředseda
FS F. Šedivý: Nyní je přihlášen
poslanec Jičínský. S technickou poznámkou
se hlásí poslanec Mihalik.
Poslanec SN M. Mihalik: Len v krátkosti na okraj pohrebu
masarykovskej republiky by som pánovi Svitákovi
a Levému bloku rád pripomenul cítenie Slovákov,
pretože jeho prejav bol plný emocionality. Je to výrok
slovenského klasika Šudovíta Štúra:
"Keď má národ čo svätého
mať, potom je to nezávislosť národná."
Předsedající první místopředseda
FS F. Šedivý: Děkuji, s faktickou poznámkou
se hlásí ještě poslanec Suchánek.
Poslanec SL J. Suchánek: Také bych rád řekl
faktickou poznámku na konto pohřbu Masarykovy republiky.
Chtěl bych doplnit, že Masarykova republika zde už
dávno neexistuje a že právě předchůdci
Levého bloku jí zakroutili krkem už před
padesáti lety.
Předsedající první místopředseda
FS F. Šedivý: Děkuji. Slovo má nyní
poslanec Jičínský.
Poslanec SN Z. Jičínský: Pane předsedo,
pane předsedající, vážené
kolegyně a kolegové, nejprve jednu poznámku
k vystoupení kolegy za Slovenskou národní
stranu, který předtím mluvil v rámci
faktické poznámky o referendu - že si ho Slovenská
národní rada stanoví sama.
Chtěl bych říci, že Slovenská
národní strana se v minulém parlamentním
období chovala jako ústavní strana, hájila
ústavní principy, respektive hlásila se k
ústavnímu principu. Hlásila se k němu
i tím, že kandidovala ve volbách do FS.
Ústavní úprava referenda dává
Slovenské národní radě možnost,
aby referendem rozhodla o tom, přeje-li si být samostatná.
V tomto směru jeho požadavek není nikterak
v rozporu s danou právní úpravou. Příklady,
které uváděl o referendech, jimiž se
konstituovaly nové státy na území
bývalého Sovětského svazu nebo bývalé
Jugoslávie, svědčí, myslím,
proti tomu, co říkal. Po těchto referendech
docházelo většinou k velmi obtížným
situacím spojeným často i s krvavými
boji. Myslím, že hlásíme-li se k principu
ústavnosti, nemáme vůbec na mysli bránit
slovenskému národu, pokud si to bude přát,
aby rozhodl o vlastní národní existenci,
o vlastním státě. Tuto ústavní
možnost má, ale myslím, že si všichni
přejeme, aby řešení těchto obtížných
situací prošlo způsobem, který má
pravidla. A to je to, co spojujeme s ústavním principem.
V tomto smyslu mám také kritické stanovisko
k vládnímu prohlášení. Myslím,
že strany, které zvítězily ve volbách,
ale nezískaly nadpoloviční většinu,
získaly oprávněně mandát k
tomu, aby vytvořily vládu, ale nezískaly
mandát, aby rozhodovaly o osudu státu. Zdá
se mi, že došlo v průběhu jednání
mezi těmito stranami k tomu, že se vytvořilo
příliš hektické ovzduší,
které nesvědčí normálnímu
projednávání těchto věcí
a které i naše první jednání
v parlamentě, které má jednat o programovém
prohlášení federální vlády,
zachytilo ve stavu, kdy určité procesy už jsou
rozjety velmi nebezpečným způsobem. V tomto
směru tyto strany vzaly na sebe příliš
velkou odpovědnost - nechci teď posuzovat, jak to
budou hodnotit dějiny.
Vláda se nemůže odvolávat jenom na jednání
národních rad. O tom již hovořili další
kolegové, kteří se k této věci
vyjadřovali. Připomínám zde některým
poslancům, kteří byli v minulém parlamentě
členy tohoto sboru, že teď se opakuje situace,
o které Havlův sládek Vaněk v Audienci
říká: "To jsou ty paradoxy." Připomeňme
si tu situaci, kdy to byli zejména zástupci ODS,
kteří kritizovali postup, kdy Federální
shromáždění nechávalo jistou
iniciativu národním radám a očekávalo
jejich dohodu jako podklad pro jednání o federální
ústavě, která se v rámci tohoto parlamentu
připravovala. Teď se situace obrací, jako by
se již parlament ústavními otázkami
zabývat neměl, jako by vše záleželo
na jednání národních rad.
Chceme-li ale zachovat ústavnost, a těm kritikům
ústavy kteří nejednou vytýkali, že
to je ústava komunistická a v té souvislosti
vzpomínali i mé jméno, bych chtěl
říci, že některé problémy
ústavnosti, kterými bychom se měli zabývat,
jsou už problémy, které jsme vytvořili
my sami, to znamená poslanecké sbory vytvořené
po volbách v roce 1990. Mám na mysli situaci, že
ústavním zmocněním byly národní
rady oprávněny přijmout vlastní ústavy.
Ale toto ústavní oprávnění
předpokládalo to, což v ústavním
článku není takto vyjádřeno,
ale byl to tehdy politický předpoklad, z kterého
se vycházelo, že budou probíhat synchronně
práce na národních ústavách,
na republikových ústavách i na ústavě
federální. Teď se mluví jenom o republikových
ústavách, které mají být urychleně
přijaty jako ústavy čisté, to znamená
s plnou působností republik. V uvedeném ústavním
článku, který je i v článku
o ústavním soudě se konstatuje, že ústavní
soud není oprávněn zkoumat shodu těchto
nových ústav republik s platnou ústavou.
Měli bychom dbát jako Federální shromáždění,
které podle mého soudu má odpovědnost
za to, aby ústavní rámec procesů,
které v naší zemi probíhají,
byl zachován.
Jsem přesvědčen o tom, že o osudu státu
nemohou rozhodnout jenom zákonodárné sbory,
ale že to je věcí všech občanů,
tedy referenda. Musíme tedy posoudit, jak tohoto ústavního
prostředku, který se stal součástí
naší ústavní úpravy, vhodně
použít.
Vláda ČSFR musí být podle mého
soudu v těchto otázkách ve styku s vládami
republik, které se zabývají ústavami
republik, protože to má celou řadu důsledků
a když by se tyto věci neměly dít komplexně,
potom je zbytečné, podle mého soudu, abychom
přijímali jako dílčí nekoncepční
opatření ústavní úpravu kompetencí,
která se týká zrušení několika
ministerstev bez složitých vazeb k celkovému
koncepčnímu řešení, které
předpokládáme. Myslím, že všichni
dobře víme, že pouhá ústavní
úprava kompetencí sama ještě mnoho neřeší,
že to je složitá otázka, která
se musí promítnout změnou dalších
zákonů. Pokud bychom neměli počítat
s další existencí nějakého společného
státního útvaru - záměrně
užívám tohoto neutrálního slova
- potom bychom si mohli ušetřit, i současní
členové federální vlády, úsilí,
které by bylo brzy shledáno zbytečným.
Prosím, abychom brali tyto věci v úvahu,
a abychom z tohoto hlediska posuzovali i lhůty pro řešení
těchto otázek. Nevím, proč byla zvolena
lhůta 30. 9. Možná, že to má důvody,
spojené s přípravou rozpočtu, ale
někomu to může připomínat, že
už jsme tu jednou v našich dějinách zažili
jistý konec září, kdy se stalo něco,
co rozhodlo pro tehdejší dobu o osudu Československa.
Tehdy to bylo rozhodnutí vnějších sil
a nebylo by dobře, kdybychom připravili druhý
Mnichov, ve kterém by Československo zaniklo a přitom
by zaniklo způsobem, kdy některé strany nepočítají
s tím, že by občan do toho měl co mluvit.
Chci tedy říci jedno - padl zde návrh, který
podporuji: Federální shromáždění
by mělo velmi rychle - může to udělat
předsednictvo po jednání politického
grémia - ustavit ústavní komisi, která
by měla - a doporučuji, aby to bylo jak v kontaktu
s federální vládou tak s národními
radami - připravovat nezbytná ústavní
řešení. Záměrně neříkám
pracovat na nové federální ústavě,
protože bude záležet na tom, jaká bude
politická vůle. Prakticky ale ze všech vystoupení
se ozývá vůle po tom, aby ústavnost
byla respektována. A chceme-li ústavní princip
respektovat, musíme tedy udělat to, co je na nás,
abychom tento úkol splnili.
V tomto směru doporučuji podpořit doplňující
návrhy, které přednesl poslanec Kučera
a nakonec bych chtěl ještě říci
jednu věc. Dnes se ozývají často,
zejména mezi mladšími novináři
i představiteli politických stran, hlasy o tom,
že Československo je umělý útvar,
že jeho doba je sečtena a vyslovují se velmi
radikální soudy bez znalosti potřebných
historických i jiných souvislostí. Pokud
chceme o těchto věcech vážně
jednat, potom - a zde podporuji návrh, který byl
rovněž vznesen - je třeba, aby federální
vláda připravila podklady - a jisté podklady
lze objektivizovat - co bude znamenat, kdyby Česká
a Slovenská Federativní Republika se rozdělila,
jaké to bude mít právní, ekonomické
i jiné důsledky.
Zejména je třeba předložit výsledky
jednání s nejvýznamnějšími
mezinárodními institucemi jako je Evropské
společenství, Rada Evropy, Mezinárodní
měnový fond, Světová banka o tom,
jaké důsledky z toho plynou pro závazky,
které Československo až dosud ve vztahu k těmto
institucím má. Chceme-li se chovat odpovědně,
musíme vědět, o čem budeme mluvit
a o čem budeme rozhodovat.
Měli bychom si zároveň uvědomit, že
řešení těchto otázek je komplikované
a spěch tu není žádným dobrým
rádcem. Když slyším některé
mladé žurnalisty, mám pocit, že se inspirovali
možná nevědomky slovy velkého kormidelníka
Maa, který říkal na začátku
"kulturní revoluce", že z chaosu se zrodí
nový pořádek. Neměli bychom spekulovat
s tím, že se nám toto podaří.
Měli bychom učinit maximum pro to, aby všechny
změny, které u nás budou probíhat,
ať už budou jakékoliv, probíhaly uspořádaně.
Ale nedělejme si iluze, že pokud dojde k rozdělení,
že to bude hladký proces. Takové hladké
procesy historie nezná a není důvod, abychom
se domnívali, že v našem případě
se tak stane.
A na konec mi dovolte ještě jednu poznámku,
která souvisí s odpovědností Federálního
shromáždění volit prezidenta. Myslím,
že politické strany, které utvořily
federální vládu, se prohřešily
proti státnické odpovědnosti vůči
voličům, vůči společnosti,
protože tuto otázku nechaly otevřenou, neřešily
ji, aniž přijaly alespoň nezbytná opatření,
jestliže se v této věci nemohly dohodnout,
aby navrhly např. prodloužení volebního
období stávajícího prezidenta. Tím
se vytvořila situace, kdy dezintegrační procesy
v naší zemi se značně zesílily.
Myslím, že to je politická neodpovědnost.
(Potlesk.)
Předsedající první místopředseda
FS F. Šedivý: Nyní je přihlášen
poslanec Ransdorf. Technickou poznámku má poslanec
Filip.
Poslanec SL V. Filip: Nerad zdržuji, skutečně
technicky. Rád bych připomněl poslanci Suchánkovi
a těm, kteří mu tleskali, aby si vzpomněli,
pokud nechyběli na hodinách dějepisu, že
první tzv. Masarykovské republice nezakroutili krkem
předchůdci Levého bloku, ale že ji skončil
Mnichov, k čemuž přispěla česká
fašizující pravice té doby. (Potlesk.)
Poslanec SL P. Švec: Rád by som vyjadril pripomienku
k obsahu príspevku. Už sme teraz nedávno počuli
o prezidentovi. Pokiaľ viem, prezidenské voľby
dnes skončili. Každú chvíľu počujeme
o referende a štátoprávnom usporiadaní.
Pokiaľ viem, tento bod sme demokratickým hlasovaním
zamietli. Nech sa rečníci držia Rokovacieho
poriadku, ktorý hovorí, že treba hovoriť
k veci. V prípade, že sa toho nebudú držať,
je povinnosťou predsedajúceho, aby im odobral slovo.
Mám ešte druhú poznámku. Rokujeme o
programovom vyhlásení vlády, ktorá
má - pokiaľ vychádzame z obsahu - mandát
na 76 dní. Bol by som nerád, keby rozprava o tom
trvala tak dlho, že vytvoríme svetový rekord
v pomere medzi dĺžkou rozpravy a dĺžkou
výkonu tej vlády. (Potlesk.)
Předsedající první místopředseda
FS F. Šedivý: Nyní je připraven poslanec
Ransdorf, připraví se poslanec Čejka. Prosím,
pan Ransdorf.
Poslanec SN M. Ransdorf: Pane předsedo, pane předsedající,
dámy a pánové, myslím si, že
tady byli právem zmíněni oba zakladatelé
našeho státu, Tomáš Masaryk a Milan Rastislav
Štefánik, a jméno třetího zakladatele
- Edwarda Beneše - zde z jakýchsi záhadných
důvodů zatím zmíněno nebylo.
Ale přesto jeho téměř 80 let stará
kniha o psychologii politického stranictví je velmi
aktuální právě v těchto dnech.
Myslím, že jednání minulých týdnů
jsou plným dokladem toho, co tehdy o chování
politických stran Edward Beneš napsal.
Polistopadové garnitury slíbily našim občanům,
že budou budovat moderní společnost. Přijde
na to, jak se modernost definuje. Možná by právě
vývoj posledních dvou a půl roku a zejména
těch posledních týdnů nasvědčoval
definici modernosti, kterou podal Charles Baudelaire, francouzský
básník, když říkal, že "modernost
je přechodnost, prchavost, nepředvídavost".
Tak vypadá bohužel dnešní stav.
Myslím, že by také bylo možné v
této souvislosti zmínit Čapkův aforismus
o moderní době, která nahradila cíl
rychlostí. Rychlost, ta tu je, ale bohužel cíl
v programovém prohlášení ještě
postrádám.
Jestliže si vezmeme obsah programového prohlášení,
musíme žasnout nad nízkou úrovní
zpracovaného textu, úrovní, která
je hluboko pod texty, které byly předloženy
tomuto zákonodárnému sboru v roce 1989 a
v roce 1990. Abych neužil horšího výrazu,
prostě řeknu, že ten text je ad usum delphini.
Vezměme si třeba tezi o kontinuitě všech
procesů. Myslím, že by měla být
zachována kontinuita jen těch procesů, které
se osvědčily, které této zemi prospívají.
Vedle toho byly ale založeny určité procesy
- a někteří předřečníci
o nich mluvili - které by bylo třeba zastavit.
Myslím, že není možné předjímat
rozpad státu, že v programovém prohlášení
by měla také existovat analýza současného
stavu. Víme, že například ze špatného
odhadu výchozího stavu v roce 1989 a v roce 1990
podle mínění většiny renomovaných
ekonomů ve světě byla odvozena chybná
reformní strategie. Odtud a od odhadů a analýzy
současného stavu se také odvíjejí
potřebné kroky, které by měly být
kvantifikovány. Myslím si, že nebyla vůbec
využita šance, která byla spojena s programovým
prohlášením vlády, totiž to, aby
tento program byl natolik atraktivní a přesvědčivý,
že by se stal argumentem pro zachování našeho
společného státu. Spíš toto programové
prohlášení směřuje k pravému
opaku.
Myslím, že pro zachování našeho
společného domova, našeho státu, který
se osvědčil v těch nejdramatičtějších
dobách 20. století je třeba se spojit i s
čertem a je třeba skutečně udělat
všechno pro to, aby byl zachován.
Nejsme vázáni jen odpovědností vůči
sobě samým, jsme vázáni také
odpovědností v širším měřítku
za stabilitu střední Evropy, protože střední
Evropa zatím nebyla objektem nějakých výraznějších
zmatků, které začínají sužovat
náš kontinent, ale také odpovědností
vůči všem Evropanům, kteří
žijí na východě tohoto kontinentu, protože
bez stabilizované střední Evropy není
možný transfer technologií a kapitálu
na Východ. Myslím, že i této odpovědnosti
bychom si měli být vědomi a měli bychom
si být vědomi i toho, že ve světě
se vzedmula velká vlna iracionalismu a je třeba
této vlně iracionalismu, která je v rozporu
s tradicemi evropské civilizace, všemi prostředky
bránit.
Naše země by měla být určitým
ostrovem rozumu a nepodléhat vlně náhražkových
ideologií, které sice jsou pochopitelné,
protože se objevuje naléhavá potřeba
určitých integračních prvků
v těch společnostech, které dříve
patřily - dá se říci - k táboru
byrokratického socialismu, ale tyto integrační
prvky by rozhodně měly vypadat jinak než ony
zmíněné náhražkové ideologie.
Myslím, že má plnou pravdu Ralf Dahrendorf,
že nejvíce je třeba se obávat v prostředí
bývalých socialistických států
vlny tribalismu, jakési snahy po výlučnosti
a po neuznávání jinakosti. Soudím,
že má pravdu Ralf Dahrendorf ve svém nedávném
interview, když tvrdí, že pro země střední
Evropy je momentálně důležitější
nezávislost než spoluúčast v rodících
se evropských strukturách, kterým je podřizováno
v různé oficiální propagandě
všechno ostatní.
Myslím, že Československo je skutečně
zárukou národní nezávislosti obou
národních společenství, českého
i slovenského, je rámcem, ve kterém se může
dospět k vyšší kvalitě národního
života Čechů, Slováků i všech
národností, které obývají tento
stát. Bohužel ale v programovém prohlášení
postrádáme cesty k této vyšší
kvalitě národního života. Nevidíme
snahu specifikovat cesty k oživení ekonomiky, o které
se tam náznakově mluví. Nevidíme tam
konkretizaci onoho názoru, se kterým se pracuje,
že totiž privatizace je jakýmsi prostředkem
oživení československé ekonomiky. Vždyť
víme, že v době největší
vlny privatizačních procesů ve světě,
v letech 1980 až 1987 se privatizovalo na celé zeměkouli
jen 400 podniků, z toho polovina v pěti zemích,
Španělsku, Itálii, Velké Británii,
v Chile a Brazílii. Přitom v Chile například
privatizace měla za následek, že řada
privatizovaných podniků se neosvědčila
a bylo nutné je znovu zestátňovat. Privatizace
tedy není žádným všelékem
a k tomu, aby mohla zvýšit výkonnost ekonomiky,
je pro ni třeba vytvářet určité
předpoklady.
Myslím, že stejně tak naráží
na sebe jistá vágnost některých pasáží
s určitou ambiciózností jiných částí
textu programového prohlášení, když
se například uvažuje o tom, že se budou
dále specifikovat kroky k možnému rozdělení
státu a na druhé straně se tam hovoří
o tom, že vláda podnikne všechna opatření
k zavedení plné konvertibility národní
měny. Jak se tyto dvě věci slučují,
to ví jen Pán Bůh.
Na závěr bych chtěl říci, že
programové prohlášení ve mně
vzbuzuje velmi skličující pocity. Není
to konsistentní text, je to - jak o tom hovořili
mí předřečníci - text, který
byl lepen z více vrstev. Já osobně bych z
autora tohoto textu učinil nezaměstnaného
být na místě federální vlády.
Myslím si, že tento text je dokladem názoru
Pavla Šafaříka, který, když přišel
v roce 1832 do Prahy (tedy před 160 lety), řekl,
že mu Praha připadá jako Kocourkov. Posuďte
sami, co se od té doby změnilo. (Potlesk.)
Předsedající první místopředseda
FS F. Šedivý: Děkuji. Slovo má poslanec
Čejka. Dalším přihlášeným
je poslanec Radim Valenčík.
Poslanec SL J. Čejka: Vážený pane předsedající,
vážení páni ministři, vážení
páni poslanci, vážené paní poslankyně,
milí hosté, jsem si plně vědom politické
reality a podmínek, za kterých bylo toto programové
prohlášení vlády České
a Slovenské Federativní Republiky sestavováno.
Vím také, že vnitropolitická situace
našeho státu změnila pořadí společenských
zájmů a hodnot. Nicméně bych se chtěl
zaměřit na tu pasáž programového
prohlášení, která se dotýká
problematiky aktivní tvorby a též ochrany životního
prostředí.
Hovoří-li se o zachování kontinuity
makroekonomického rámce a zůstává-li
zachován společný ekonomický prostor,
zůstává společný - obrazně
řečeno - i prostor ekologický. Tento společný
ekologický prostor je charakterizován minimálně
ovzduším, potravinovým řetězcem,
mezinárodními závazky a již započatými
projekty v oblasti tvorby a ochrany životního prostředí
České a Slovenské Federativní Republiky.
A tak zatímco v ostatních státech existuje
jedna ústřední vládní instituce,
ministerstvo nebo alespoň agentura, koordinující
otázky tvorby a ochrany životního prostředí,
je překvapením, že předložené
programové prohlášení počítá
s rozbitím Federálního výboru pro
životní prostředí bez náhrady
a s rozdělením jeho zbývajících
kompetencí na ostatní federální ministerstva.
Vím, že struktura federální vlády
je výsledkem dohody dosažitelné mezi vítěznými
stranami, ale o to důrazněji bych si dovolil připomenout
to, že zde existují ještě jiné
hodnoty než politické ideje a politická rozhodnutí.
Jsou to hodnoty zachování života a trvale udržitelného
rozvoje pro všechny občany na území
Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. Souhlasím s tím,
že v této oblasti je nutné mít instituce
funkční a fungující, ale nemohu souhlasit
s takovým navrhovaným řešením,
které je krokem zpět, nabízí řešení,
která se nikde neosvědčila a fakticky opět
nedoceňuje vážnost situace v oblasti tvorby
a ochrany životního prostředí.
Na závěr si proto dovolím obrátit
se s apelem na zástupce vítězných
stran. Při svých dalších jednáních
mějte na paměti, že není rozdílu
v bolesti a žalu občana z Čech, Moravy nebo
Slovenska, jehož bližní trpí nebo byl
postižen následky prostředí, ve kterém
je nebo byl nucen žít. Děkuji za pozornost.
(Potlesk.)
Předsedající první místopředseda
FS F. Šedivý: Děkuji. Slovo má poslanec
Valenčík, připraví se pan poslanec
Peřich.
Poslanec SL R. Valenčík: Vážený
pane předsedající, vážené
Federální shromáždění,
předpokládám, že nikdo z nás
nemá tak krátkou paměť, alespoň
ne tak krátkou, aby si nepamatoval, co proběhlo
v tomto sálu přesně před třemi
týdny. Tehdy pan prezident Václav Havel, když
předstoupil před nově zvolený parlament,
uvedl: "Budu tuto vládu jmenovat jako normální
a plnohodnotnou vládu federace, která je sice připravena
na možnost rozdělení státu, která
však toto rozhodnutí nepředjímá
tím, že sama sebe definuje jako vládu likvidační."
Mám připravenou řadu výpisků
z programového prohlášení, ale myslím,
že jsou zbytečné. Dalo by se dokázat,
že tato vláda není plnohodnotná, o čemž
svědčí to, že si sama stanovila mandát
na necelé dva a půl měsíce (ani ne
na tři měsíce, jak se uvádí),
že je ledabylá.
Nebudu ani dokumentovat to, že toto programové prohlášení
ani nepřipravuje případnou variantu rozdělení
státu. Není v něm to nejdůležitější
- anticipace toho, co by to všechno znamenalo a předložení
možného výběru alternativ.