Česká národní rada 1992 – 1992

Za bezvadnost:

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění zákonů č. 57/1965 Sb., č. 58/1969 Sb., č. 149/1969 Sb., č. 48/1973 Sb.1,č. 29/1978 Sb., č. 43/1980 Sb., č. 159/1989 Sb., č. 178/1990 Sb., č. 303/199 Sb. a č. 558/1991 Sb., se mění a doplňuje takto:

1. V § 11 odst. 1, písm. ch) se slova "Česká a Slovenská Federativní Republika" nahrazují slovy "Česká republika".

2. § 12 odst. 2 a 3 zní:

"(2) Policejními orgány se rozumějí orgány Policie České republiky.

(3) Kde tento zákon mluví o soudu, rozumí se tím podle povahy věci okresní soud,krajský soud, vojenský obvodový soud, vyšší vojenský soud, vrchní soud nebo Nejvyšší soud České republiky (dále jen "nejvyšší soud").".

3. V § 12 odst. 4 se vypouštějí slova "a městský soud v Bratislavě".

4. V § 12 odst. 5 se vypouštějí slova "a městský prokurátor v Bratislavě".

5. V § 12 se vypouštějí odstavce 11 a 12, dosavadní odstavec 13 se označuje jako odstavec 11 a z jeho textu se vypouští slovo "federální".

6. § 13 včetně nadpisu zní:

Soudnictví v trestních věcech vykonávají okresní soudy, krajské soudy, vojenské obvodové soudy, vyšší vojenské soudy, vrchní soudy a nejvyšší soud.".

7. V § 18 odst. 2 se slova "České a Slovenské Federativní Republiky" nahrazují slovy "České republiky".

8. V § 25 se vypouští odstavec 2 a zrušuje se číslování odstavců

9. V § 31 odst. 2 se slova "Nejvyššího soudu České republiky, Nejvyššího soudu Slovenské republiky a Nejvyššího soudu České a Slovenské republiky" nahrazují slovy "nejvyššího soudu".

10. § 47 odst. 2 zní:

"(2) Části majetku určené k zajištění nároku se v usnesení o zajištění popíší a obviněnému se zakáže s nimi nakládat. Movité věci se zpravidla uloží do úschovy soudu. Jde-li o nemovitost, doručí se usnesení o zajištění příslušnému katastrálnímu úřadu. U pohledávek se přikáže dlužníku, aby místo plnění obviněnému složil předmět plnění do úschovy soudu.".

11. § 53 odst. 2 zní:

"(2) Nejvyšší soud, vrchní soud a krajský soud mohou jednotlivé úkony i ve svém obvodu vykonat dožádáním okresního soudu, v jehož obvodu má být úkon proveden: nejvyšší soud a vrchní soud to mohou učinit též dožádáním krajského soudu.".

12. V § 55 odst. 3 věta první před středníkem zní:" V českém jazyce se sepíše protokol o výpovědi osoby, i když vyslýchaná osoba vypovídá v jiném jazyce".

13. V § 60 odst. 4 písm. d) se slovo "náčelníka" nahrazuje slovem "ředitele".

14. V § 66 odst. 2 větě druhé se slovo "náčelníku" nahrazuje slovem "řediteli" a ve větě třetí se slova "velitel nebo náčelník" nahrazují slovy "velitel, náčelník nebo ředitel".

15. V § 71 odst. 5 se v první větě vypouští slovo "republiky", vypouští věta druhá a připojuje se nová věta, která zní: " Do lhůty podle odstavce 3 se nezapočítává doba, po kterou ve věci konal řízení nejvyšší soud."

16. V § 80 odst. 1 větě třetí se slova "státního notářství" nahrazují slovem "soudu".

17. V § 80 odst. 2 větě první se slova "státního notářství" nahrazují slovem "soudu".

18. V § 146 odst. 2 písm. c) část věty před středníkem zní: " předseda senátu okresního soudu nadřízenému krajskému soudu, předseda senátu vojenského obvodového soudu nadřízenému vyššímu vojenskému soudu a předseda senátu krajského nebo vyššího vojenského soudu nadřízenému vrchnímu soudu".

19. § 152 odst. 2 zní:

"(2) Denní sazbu připadající na náklady spojené s výkonem vazby a způsob úhrady těchto nákladů stanoví ministerstvo spravedlnosti obecně závazným právním předpisem.".

20. V § 152 odst. 3 se slova "ministr spravedlnosti vyhláškou" nahrazují slovy "obecně závazným právním předpisem ministerstvo spravedlnosti".

21. V § l53 odst. l se slova "ministr spravedlnosti vyhláškou" nahrazují slovy "ministerstvo spravedlnosti obecně závazným právním předpisem".

22. § l6l odst. 4 zní:

"(4) Vyšetřování konají vyšetřovatelé prokuratury a vyšetřovatelé policejních orgánů. příslušnost vyšetřovatelů stanoví generální prokurátor spolu s ministrem vnitra. Přitom mohou určit příslušnost vyšetřovatelů i pro činy, o kterých se jinak koná vyhledávání.".

23. V § 168 odst. 3 písm. a) se slovo "náčelníci" nahrazuje slovem "ředitelé".

24. § 224 odst. 5 zní:

"(5) Soud přeruší trestní stíhání, má-li za to, že zákon, jehož užití je v dané trestní věci rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, je v rozporu s ústavním zákonem a podá návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem. Nález Ústavního soudu je pro něj a pro ostatní obecné soudy závazný.".

25. § 252 včetně nadpisu zní:

O odvolání proti rozsudku okresního soudu rozhoduje nadřízený krajský soud a o odvolání proti rozsudku vojenského obvodového soudu rozhoduje nadřízený vyšší vojenský soud. O odvolání proti rozsudku krajského nebo vyššího vojenského soudu jako soudu prvního stupně rozhoduje nadřízený vrchní soud.".

26. § 266 odst. 1 větě první se slova "u nejvyššího soudu" nahrazují slovy "podle povahy věci u vrchního soudu nebo nejvyššího soudu".

27. V § 266 odst. 6 větě první se slova "nejvyšší soud" nahrazují slovy "soud rozhodující o stížnosti pro porušení zákona" a ve větě druhé se slovo "nejvyššího" nahrazuje slovem "tohoto".

28. § 266a zní:

(1) Jestliže stížnost pro porušení zákona směřuje proti rozhodnutí okresního soudu, krajského soudu, vojenského obvodového soudu nebo vyššího vojenského soudu, prokurátora, vyšetřovatele nebo vyhledávacího orgánu, rozhoduje o ní vrchní soud, v jehož obvodu má sídlo orgán, který napadené rozhodnutí vydal. Jestliže stížnost pro porušení zákona směřuje proti rozhodnutí vrchního soudu, rozhoduje o ní nejvyšší soud.

(2) Pokud se v dalších ustanoveních této hlavy mluví o nejvyšším soudu, rozumí se tím podle povahy věci též vrchní soud.".

29. V § 324 odst. 1 se slovo "náčelníka" nahrazuje slovem "ředitele".

30. V § 331 odst. 1 větě první a odstavci 2 větě druhé se slovo "náčelníka" nahrazuje slovem "ředitele".

31. V § 379 odst.l větě druhé se slova "československého občana" nahrazují slovy "občana České republiky".

32. § 383a včetně nadpisu zní:

O návrhu příslušného orgánu cizího státu, aby trestní stíhání občana České republiky, který na území tohoto státu spáchal soudně trestný čin, převzaly příslušné orgány České republiky, rozhoduje Generální prokuratura České republiky, která v případě kladného rozhodnutí o návrhu dá bezodkladně podnět věcně a místně příslušnému orgánu k trestnímu stíhání podle ustanovení tohoto zákona.".

33. V § 383b se slova "na území České a Slovenské Federativní Republiky, může Generální prokuratura České a Slovenské Federativní Republiky" nahrazují slovy "na území České republiky, může generální prokuratura".

34.V § 383c větě první se slova "Nejvyšší soud České a Slovenské Federativní Republiky" nahrazují slovy "nejvyšší soud".

35. § 384a zní:

Má-li být podle vyhlášené mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, vykonán rozsudek cizozemského soudu v trestní věci, předloží ministerstvo spravedlnosti věc nejvyššímu soudu s návrhem, aby rozhodl o uznání rozhodnutí cizozemského soudu na území České republiky.Nejvyšší soud rozhodne o návrhu po slyšení generálního prokurátora rozsudkem.".

36. V § 391a odst. 1 se slova "Federální ministerstvo" nahrazují slovem "Ministerstvo".

37. V § 391a odst. 2 se slova "Ministerstvo spravedlnosti České republiky a ministerstvo spravedlnosti Slovenské republiky se zmocňují" nahrazují slovy "Ministerstvo spravedlnosti se zmocňuje".

38. § 391b zní:

Ministerstvo financí se zmocňuje, aby v dohodě s generální prokuraturou, ministerstvem spravedlnosti a ministerstvem obrany upravilo obecně závazným právním předpisem postup příslušných orgánů při zabezpečování a správě zajištěného majetku.".

(1) K řízení ve věcech, v nichž byla podle dosavadních předpisů založena příslušnost Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky,s výjimkou řízení o řádných opravných prostředcích proti rozhodnutím vyšších vojenských soudů, je příslušný nejvyšší soud, pokud ve věci v prvním stupni rozhodoval orgán činný v trestním řízení se sídlem na území České republiky.

(2) Došel-li Nejvyššímu soudu České a Slovenské Federativní Republiky návrh na uznání rozhodnutí cizozemského soudu a ke dni účinnosti tohoto zákona o něm nebylo rozhodnuto, je k dalšímu řízení příslušný nejvyšší soud, týká-li se rozhodnutí osoby, která má trvalé bydliště na území České republiky.

(3) K řízení o stížnosti pro porušení zákona ve věcech, v nichž rozhodl bývalý Státní soud nebo bývalý Nejvyšší soud jako soud prvního stupně, je příslušný nejvyšší soud, pokud by podle nyní platných předpisů byl ve věci příslušný konat řízení v prvním stupni soud se sídlem na území České republiky.

(4) K řízení o řádných opravných prostředcích proti rozhodnutím vyšších vojenských soudů, o nichž ke dni účinnosti tohoto zákona Nejvyšší soud České a Slovenské Federativní republiky nerozhodl, je příslušný vrchní soud, v jehož obvodu má vyšší vojenský soud sídlo.

(5) V řízení o odnětí věci soudu se sídlem v České republice a jeho přikázání soudu ve Slovenské republice a naopak se od účinnosti tohoto zákona nepokračuje.

(6) Rozhodnutí soudů bývalé České a Slovenské Federativní republiky, pokud měly sídlo na území České republiky, jsou vykonatelná za stejných podmínek, jako rozhodnutí soudů České republiky.

(7) Jestliže bylo před účinností tohoto zákona započato na území České republiky s výkonem rozhodnutí soudu Slovenské republiky nebo soudu bývalé České a Slovenské Federativní republiky,který měl sídlo na území Slovenské republiky,pokračuje se v něm, jako by se jednalo o rozhodnutí soudu České republiky, pokud mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána, nestanoví jinak.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1993.

Obecná část:

V souvislosti s předpokládaným rozpadem ČSFR a vznikem dvou zcela suverénních republik je třeba řešit otázku změny některých zákonů, jejichž přijetí dosud patří do působnosti Federálního shromáždění, a to v těch ustanoveních, která svěřují určité kompetence federálním orgánům. Platný trestní řád vychází ze stavu, kdy rozhodnutí soudů jedné z republik jsou bez dalšího platná a vykonatelná i na území druhé republiky a proto také nerozlišuje např. mezi okresními soudy téže republiky a okresními soudy obou republik při postupování věcí, výkonu soudních rozhodnutí atd. Soustavu trestního soudnictví završuje Nejvyšší soud ČSFR, kterému trestní řád svěřuje poměrně široké kompetence. pro případ zániku ČSFR je proto třeba připravit takovou úpravu trestního řádu, která by umožnila aplikaci tohoto zákona ve svrchované České republice, tedy za stavu, kdy by již neexistovaly žádné orgány federace a vzájemné právní vztahy obou nově vzniklých samostatných republik by se řídily podle stejných principů, jaké se uplatňují v právních vztazích s kterýmkoliv cizím státem.

Návrh novelizace předpokládá, že se vznikem dvou samostatných republik zůstane v České republice zachována stávající soustava republikových soudů, která bude doplněna soustavou dvou vrchních soudů tak, jak to předpokládá návrh ústavy České republiky. i připravený návrh novelizace zákona č. 35/l991 Sb., o soudech a soudcích.

V souvislosti se shora uvedenými úpravami se navrhuje provedení dalších dílčích změn, jejichž smyslem je uvést trestní řád do souladu s ostatními právními předpisy vyhlášenými v době od jeho poslední novelizace (novela občanského soudního řádu, nový notářský řád, nová struktura Sboru nápravné výchovy České republiky).

Pokud jde o dopad navrhované právní úpravy na státní rozpočet, odkazuje se na důvodovou zprávu návrhu zákona České národní rady, kterým se mění a doplňuje zákon č. 335/l99l Sb., o soudech a soudcích.

Zvláštní část:

K bodu 1

Platný trestní řád mezi překážky trestního stíhání v § 11 odst. 1 písm. ch) zařazuje i skutečnost, že trestní postih vylučuje mezinárodní smlouva, kterou je ČSFR vázána. Po vzniku samostatné České republiky je třeba překážky trestního postihu posuzovat podle mezinárodních smluv, které budou vázat nově vzniklou republiku.

K bodům 2 až 5

Změny v ustanovení § 12 předpokládají, že v České republice vznikne samostatná ucelená soustava státních orgánů bez vzájemných institucionálních vazeb na Slovenskou republiku.

Navrhovaná úprava vychází z koncepce, podle níž i po přijetí ústavy České republiky budou ještě po určitou dobu existovat vojenské soudy, které budou začleněny do soustavy republikových soudů. Se zánikem federace nutně souvisí i zrušení Nejvyššího soudu ČSFR.

K bodu 6

Výčet soudů, které se podílejí na výkonu trestního soudnictví, se přizpůsobuje nově vytvářené soustavě soudů podle návrhu ústavy České republiky i návrhu novelizace zák. č. 35/1991 Sb.

K bodu 7

S rozpadem ČSFR a vznikem dvou plně svrchovaných republik logicky souvisí, že zákon nadále bude upravovat otázku místní příslušnosti soudu pouze v rámci jedné republiky.

K bodu 8

Z principu plné svrchovanosti republiky vyplývá, že k odnětí a přikázání věci může nadále dojít pouze mezi soudy uvnitř státu.

K bodu 9

Změna navrhovaná v § 31 souvisí se zrušením Nejvyššího soudu ČSFR a skutečností, že trestní řád se bude v tomto znění aplikovat pouze v České republice.

K bodu 10

Navrhovaná změna vyplývá ze skutečnosti, že k 1. 1. 1993 zaniknou státní notářství a agendu úschov podle již schválené novely občanského soudního řádu převezmou v trestním řízení soudy.

K bodu 11

Stávající právní úprava, podle níž nadřízené soudy v zájmu rychlosti a hospodárnosti řízení mohou o provedení jednotlivého úkonu požádat některý z podřízených soudů v jejich obvodu, se doplňuje tak, aby ze stejných důvodů mohl takto postupovat i vrchní soud.

K bodu 12

Rozpadem ČSFR na dvě plně svrchované republiky vznikne logicky situace, že slovenský jazyk bude na území České republiky považován za cizí.

K bodům 13 a 14

Změna v § 60 odst. 4 vyplývá z provedené reorganizace Sboru nápravné výchovy ČR i z organizační struktury, jak vyplývá ze zákona ČNR o Vězeňské službě České republiky. Ze stejných důvodů se navrhuje provést obdobnou změnu i v § 66 odst. 2.

K bodu 15

Zrušením Nejvyššího soudu ČSFR a vojenských soudů odpadají důvody pro zvláštní úpravu prodlužování vazby ve věcech, v nichž tyto soudy konají řízení. Za situace, kdy nad nejvyšším soudem republiky nebude stát další soud, který by byť jen v některých případech působil jako soud vyššího stupně, by o prodlužování vazby v řízení před nejvyšším soudem republiky musel rozhodovat tentýž soud (pokud nepřipustíme složitou a spornou možnost, že v těchto případech by rozhodoval jiný orgán, než soudní). Takový postup se jeví jako značně formální a zbytečně administrativně náročný, a navíc by znamenal vyjádření nedůvěry, zda nejvyšší soudní orgán republiky postupuje ve všech směrech podle zákona, tedy i s nejvyšším urychlením a při průběžném zkoumání existence důvodů dalšího trvání vazby, jak trestní řád ukládá. Z těchto důvodů se navrhuje dobu řízení před nejvyšším soudem do doby uvedené v § 71 odst. 3 nezapočítávat.

K bodům 16 a 17

Navrhované změny jsou odůvodněny skutečností, že od 1. 1. 1993 již nebudou existovat státní notářství.

K bodu 18

Kompetence vrchních soudů v řízení o stížnosti se vymezuje tak, aby logicky odpovídala jejich zařazení v soustavě soudů.

K bodům 19 až 21

Stávající i navrhované ústavní zákony nepředpokládají, že by člen vlády měl právo vydávat obecně závazné právní předpisy. Proto se zmocnění uvedené v § 152 a 153 vztahuje na odpovídající ústřední orgán státní správy.

K bodu 22

Vzhledem k tomu, že zánikem ČSFR přestanou existovat federální orgány, stane se určení příslušnosti vyšetřovatelů výlučně záležitostí každé z republik.

K bodu 23

Důvody, pro které se navrhuje změna v § 168 odst. 3 jsou stejné, jako u bodů 13 a 14.

K bodu 24

Změna podmínek, za nichž soud přeruší řízení, koresponduje článku 94 vládního návrhu ústavy České republiky.

K bodu 25

Kompetence vrchních soudů v řízení o odvolání se upravuje tak, jak to logicky vyplývá z jejich postavení v soustavě soudů.

K bodům 26 až 28

Podle navržené úpravy budou o stížnosti pro porušení zákona rozhodovat i vrchní soudy.

K bodům 29 a 30

Důvody nové úpravy jsou shodné s důvody uvedenými k bodům 13 a 14.

K bodu 31

Jednou z podmínek k vydání do ciziny po zániku federace bude, že vydávaná osoba nemá státní občanství dožádané republiky. Státní občanství druhé republiky nebude v těchto případech překážkou.

K bodům 32 až 35

Po zániku federace budou místo federálních orgánů v uvedených případech zajišťovat právní pomoc v nejširším smyslu slova pouze republikové orgány.

K bodům 36 až 38

Zmocnění pro federální ministerstvo obrany při zrušení federace postrádá nadále odůvodnění, a proto se předává na republikové ministerstvu obrany. Dále se navrhuje, aby zmocnění k vydání prováděcích předpisů uvedených v § 391a odst. 2 a § 391b přešlo výlučně na ústřední orgány státní správy České republiky.

K článku II

V přechodných ustanoveních se upravuje otázka přechodu kompetence Nejvyššího soudu ČSFR na Nejvyšší soud České republiky, a to jednak ve věcech, které k datu účinnosti tohoto zákona zůstanou neskončeny, jednak ve věcech, v nichž teprve bude podána stížnost pro porušení zákona, o níž by byl podle dosavadních předpisů příslušný rozhodovat NS ČSFR.

Vznikem dvou zcela samostatných republik pozbude významu rozhodování o odnětí věci soudu v jedné republice a přikázání soudu v druhé republice, a proto se navrhuje tuto stávající pravomoc NS ČSFR ani zčásti nepřebírat.

Dosud platné ustanovení § 2 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích prohlašuje rozhodnutí všech soudů působících na území ČSFR za účinná a vykonatelná na celém jejím území. Návrh zákona ČNR, kterým se zákon o soudech a soudcích mění a doplňuje, předpokládá, že ustanovení § 2 bude zrušeno. Naopak v obdobném návrhu zákona SNR se § 2 formuluje tak, že rozhodnutí všech soudů Slovenské republiky jsou účinná a vykonatelná na celém jejím území. Žádný z těchto návrhů ani v přechodných ustanoveních výslovně neřeší otázku další vykonatelnosti rozhodnutí soudů jedné republiky na území druhé republiky po rozpadu ČSFR ani otázku vykonatelnosti rozhodnutí federálních soudů na území kterékoliv z republik. Existují argumenty, jimiž lze zdůvodnit, proč i po rozpadu ČSFR by na území obou republik měly být bez dalšího vykonatelná rozhodnutí všech soudů působících na území stávající ČSFR i argumenty pro opačný závěr. V zájmu jednotného výkladu zákona se proto jeví účelné tuto otázku řešit přímo v zákoně a vzhledem k odlišnostem mezi občanskoprávním a trestním řízením formou přechodných ustanovení v novele trestního řádu.

Návrh znění odstavců 6 a 7 článku II trestního řádu upravuje jednak otázku další vykonatelnosti rozhodnutí soudů ČSFR, jednak podmínky, za nichž se bude na území České republiky pokračovat ve výkonu rozhodnutí soudu Slovenské republiky. V případě, že soud ČSFR (t. j. NS ČSFR nebo vojenský soud) měl sídlo na území České republiky, není důvodu podmiňovat vykonatelnost jeho rozhodnutí po zániku federace jakoukoliv další podmínkou. Pro tento závěr svědčí skutečnost, že tyto soudy budou v podstatě převzaty do republikové soudní soustavy. Odlišná je situace v případě, kdy se jedná o rozhodnutí soudu Slovenské republiky. Po zániku federace se vztahy mezi oběma plně suverénními státy budou řídit smlouvou o právní pomoci a nelze bez dalšího převzít závěr, že všechna soudní rozhodnutí soudu jedné republiky z doby trvání ČSFR, jsou bez dalšího vykonatelná na území druhé republiky. Přijetí takového postupu by vyvolávalo komplikace v i rámci jednoho řízení, kdy zčásti by se vykonávala rozhodnutí soudu bez dalšího, a zčásti by se musel volit postup podle mezinárodní smlouvy (např. příkaz k zatčení soudu Slovenské republiky vydaný za trvání federace, by byl na území České republiky vykonatelný, avšak po zatčení obviněného by se již musel volit postup podle mezinárodní smlouvy). Jako logické hledisko pro rozlišení těchto případů se jeví skutečnost, zda za trvání ČSFR již bylo s výkonem rozhodnutí soudu Slovenské republiky na území České republiky započato (typicky výkon trestu odnětí svobody na občanu České republiky odsouzeném rozsudkem slovenského soudu). V době, kdy se takové rozhodnutí začalo vykonávat, pro to existoval právní podklad v § 2 zák. č. 335/1991 Sb. a samotné zrušení tohoto ustanovení by nemělo odůvodňovat odmítnutí dalšího výkonu. I kdyby se totiž zvolila cesta zvláštního uznávacího řízení v těchto věcech, lze vzhledem k dosud totožnému hmotnému i procesnímu právu v obou republikách tvrdit, že výkon takového rozhodnutí by byl povolen. Jiná je situace v případě, kdy rozhodnutí soudu druhé republiky bylo sice vydáno za trvání ČSFR, ale o jeho výkon se bude žádat až po rozpadu ČSFR, t.j. kdykoliv během promlčecí doby (tedy např. u nejzávažnějších trestných činů teoreticky i za 20 let). Nelze předpokládat, že by právní vývoj v obou republikách po rozpadu federace byl shodný, ale naopak je třeba vycházet z toho, že právní řád se bude rozcházet, což má zejména v oblasti hmotného práva zásadní význam. Pokud bychom stanovili, že i do budoucna se na území České republiky budou bez dalšího vykonávat rozhodnutí soudů Slovenské republiky učiněná za trvání ČSFR, mohlo by dojít k situaci, že by na území České republiky byl přípustný např. výkon rozsudku pro trestný čin, který právní řád České republiky již za trestný nepovažuje.

K článku III

Datum účinnosti zákona se navrhuje stanovit souhlasně s předpokládaným datem zániku federace.