Česká národní rada 1992 – 1992

skupiny poslanců České národní rady Jiřiny PAVLÍKOVE, Anny RÖSCHOVÉ, Ondřeje ZEMINY, Pavla TOLLNERA, Karla LEDVINKY, Jaromíra KALUSE, Miloslava

VÝBORNEHO a Michala LOBKOWICZE

na vydání zákona České národní rady

Česká národní rada se usnesla na tomto zákoně:

Česká národní rada se usnesla na tomto zákoně:

Státními symboly jsou velký a malý státní znak, státní barvy, státní vlajka, vlajka prezidenta republiky, státní pečeť a státní hymna.

1) Velký státní znak České republiky tvoří čtvrcený štít, v jehož prvním a čtvrtém červeném poli je stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zlatou zbrojí. Ve druhém modrém poli je stříbrno-červeně šachovaná orlice se zlatou korunou a zlatou zbrojí. Ve třetím zlatém poli je černá orlice se stříbrnou pružinou na hrudi, zakončenou jetelovými trojlístky a uprostřed s křížkem, se zlatou korunou a červenou zbrojí.

Vyobrazení velkého státního znaku je přílohou 1 tohoto zákona.

2) Malý státní znak České republiky tvoří červený štít, v němž je stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zlatou zbrojí. Vyobrazení malého státní znaku je přílohou 2 tohoto zákona.

Státní barvy České republiky jsou bílá, červená, modrá v uvedeném pořadí.

Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky vlajky k délce je 2:3. Vyobrazení státní vlajky je přílohou 3 tohoto zákona.

Vlajka prezidenta České republiky je bílá, s okrajem skládajícím se z plaménků střídavě bílých, červených a modrých. Uprostřed bílého pole je velký státní znak České republiky. Pod ním je bílý (stříbrný) nápis PRAVDA VÍTĚZÍ na červené stuze podložené žlutými (zlatými) lipovými ratolestmi. Vyobrazení vlajky prezidenta republiky je přílohou 4 tohoto zákona.

1) Státní pečeť České republiky tvoří velký státní znak České republiky podložený lipovými ratolestmi po stranách, kolem něhož je opis "ČESKÁ REPUBLIKA".

Vyobrazení státní pečeti je přílohou 5 tohoto zákona.

2) Pečetidlo státní pečeti České republiky uchovává prezident České republiky.

1) Státní hymnu České republiky tvoří první sloka písně Františka Škroupa na

slova Josefa Kajetána Tyla "Kde domov můj".

Text a notový záznam státní hymny České republiky jsou přílohou 6 tohoto zákona.

Používání státních symbolů České republiky stanoví zákon České národní rady.

Zrušuje se ústavní zákon ČNR č. 67/1990 Sb., o státních symbolech České republiky.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1.1.1993.

K § 2

Země Koruny české jako celek užívaly sice zpočátku jako svůj výsostný symbol jen znak s českým lvem, avšak čeští králové záhy cítili potřebu uplatnit ve svém znaku a své pečeti nejen heraldické symboly vlastních Čech, ale i zemí vedlejších. Tak se postupně vyvinuly dva typy znaku, znak malý a velký, mající každý své určení a použití. Ve znacích českých králů i v době, kdy našim zemím vládli Habsburkové, se pro některé příležitosti kladl na hruď říšského orla pouze štít se lvem (jako např. na průčelí paláce u Hybernů v Praze, nebo na jezuitské koleji v Kutné Hoře), pro významnější příležitosti však existoval znak větší, v němž se v jednotlivých čtvrtích v úplnosti uplatnily symboly všech zemí Českého království, po dlouhou dobu dokonce i zemí dávno ztracených, jako bylo Lucembursko a Lužice, jak vidíme na majestátních pečetích.

V době právní republiky vedle sebe existovaly dokonce znaky tři: malý, střední a velký. Z praktických důvodů by bylo vhodné, aby i dnešní Česká republika měla k dispozici znaky dva, z nichž velký by vyjadřoval spojení všech historických zemí státu, tedy Čech, Moravy a Slezska.

Velký státní znak

Nejběžnější spojení jak osobních, tak zemských znaků v jediném štítu je čtvrcení. Tento přirozený způsob se v evropské heraldice poprvé objevuje v polovině 13. století, kdy se takto spojily znaky království Kastilie a Leonu, u nás jej použil jako první král Jan Lucemburský, který ve čtvrceném štítu spojil lva českého a lucemburského.

Při spojení dvou erbů v jediném štítu se každý z nich dvakrát opakuje. Mají-li být takto spojeny symboly tří celků, je symbol hlavní z nich v poli prvním a čtvrtém, druhé a třetí pole dostávají další země. Velký znak České republiky tedy zcela odpovídá heraldickým pravidlům platným v Evropě.

Podle heraldických zásad, jež jsou v podstatě společné všem evropským zemím, je třeba každý znak přesně a jednoznačně popsat (blasonovat), aby heraldik výtvarník byl při jeho ztvárnění bezpečně veden, zároveň však mu musí být v mezích heraldických pravidel dána dostatečná stylistická volnost. K tomuto účelu se během staletí vyvinula svébytná terminologie, která těmto pravidlům vyhovuje; tato terminologie se vyznačuje stručností a zřetelností, přičemž plně využívá ustálených zvyklostí, takže není třeba se zmiňovat o těch detailech, které se podle oněch zvyklostí rozumějí samy sebou. Takovému popisu odborník bez zaváhání porozumí.

Znakem Českého království byl nejpozději od počátku 13. století, ale snad už od druhé poloviny 12. století korunovaný stříbrný dvouocasý lev ve skoku, na rozdíl o jiných pozic, v kterých toto heraldické zvíře může také být zobrazováno (např. kráčející lev anglický). Postavení "ve skoku" je takové, že lev je vzpřímen, stojí jen na levé zadní noze, pravá zadní noha je zvednuta a přední tlapy jsou bojovně rozevřeny. Není-li řečeno jinak, je každé heraldické zvíře otočeno k pravé straně štítu, přičemž se strany posuzují ze stanoviska nikoliv diváka, ale toho, kdo štít před sebou drží.

Od 13. století se lev vždycky zobrazuje s široce otevřenou tlamou a vyplazeným jazykem a není proto třeba to zvlášť uvádět. Ustáleným zvykem je, že drápy a jazyk se malují odlišnou barvou než tělo zvířete i erbovní pole, je však třeba toto zbarvení v popise vyjádřit. Drápům všech dravých zvířat heraldika říká zbroj (zbrojí se rozumí i kopyta, rohy a parohy kopytnatců). Je nutno uvádět, že lev je korunovaný, není však třeba říkat, jak jeho koruna vypadá, poněvadž jde o obvyklou heraldickou korunu, jež se zobrazuje se třemi viditelnými listy a je otevřená.

Obě orlice ve velkém znaku České republiky, moravská i slezská, jež jsou historicky doloženy od 13. století, se znázorňují s rozepjatými křídly, což je jejich nejběžnější heraldická forma a není tedy třeba to v popisu uvádět. Moravská orlice je šachovaná, ale počet polí šachovnice nebyl nikdy stanovován a proto se o něm nehovoří. Podobně jako u savců i u ptáků mluvíme o zbroji, jíž se v tomto případě rozumí zobák, jazyk a spáry; zbroj je také obvykle jiné barvy než tělo ptáka.

Totéž platí i o černé orlici slezské, která podle popisu nese na hrudi stříbrnou pružinu. Tato pružina, zobrazená obvykle jako půlměsíc, zasahuje ovšem až na křídla orlice, což však není třeba popisovat, rozumí se to samo sebou. Obě orlice mají hlavy otočeny doprava podle běžné heraldické praxe. Je třeba poznamenat, že česká heraldická terminologie užívá maskulinní tvar při označení většiny zvířat, zejména savců, ale u orlů má jak označení maskulinní (orel), tak femininní (orlice). Rozdíl spočívá v tom, že orel se do 14. století zobrazuje se dvěma hlavami, kdežto jeho jednohlavá varianta se nazývá orlice. Morava a Slezsko má tedy ve znaku orlici, nikoliv orla.

V příloze zákona jsou vyobrazení velkého i malého znaku České republiky. To neznamená, že výtvarník je povinen tato vyobrazení prostě kopírovat, ale naopak že může - vědom si heraldických pravidel a zvyklostí - využít možnosti svébytného stylistického ztvárnění.

K § 3

Státní barvy jsou neobecnějším státním symbolem odvozeným od barev státního znaku a státní vlajky. Státní barvy se užívají v podobě trikolory k obecnému označení státního majetku, k dekoračním účelům při slavnostních příležitostech a mohou být i doplňkem různých výtvarných děl se státní tematikou.

K § 4

Státní vlajka je neobecnější a nejčastěji se vyskytující státní symbol. Musí být proto jednoduchá, výrazná a nezaměnitelná s jinými státními vlajkami. Její barvy mají odpovídat základním polím na státním znaku, v případě České republiky tedy barvám erbu českého a moravského. Bílo-červeno-modrá kompozice vyjadřuje zároveň slovanský charakter našeho státu, protože tyto barvy jsou do 19. století považovány za barvy všeslovanské. Navrhovaná vlajka České republiky vznikla na základě dlouhých odborných historických a politických jednání, jejichž výsledkem byl zákon č. 252/Sb. ze 30.3.1920, jako vlajka nového československého státu, o jehož zrod se zasloužili především politici a občané české národnosti. Původní česká bílo-červená vlajka, odvozená od barev českého znaku, byla doplněna klínem, jehož modrá barva byla převzata nejen ze znaku slovenského, ale i z moravského a podkarpatoruského. Unikátní vlajka s klínem se velmi rychle vžila a v meziválečném údobí úspěšně reprezentovala naší republiku jako stát masarykovské demokracie a humanity. Stejné ideály ztělesňovala i za druhé světové války jako vlajka státu, jehož, zpočátku převážně čeští vojáci, bojovali po boku Spojenců proti nacismu. V údobí totality byla tato vlajka užívána krajanskými exilovými organizacemi a i doma byla většinou občanů chápana jako symbol národní a státní suverenity, což se projevilo v letech 1968-69 odstraňováním a ničením do té doby povinně vyvěšovaných rudých a sovětských vlajek a demonstrativním jednoznačným užíváním vlajky československé, především opět na území historických zemí, zatímco na Slovensku v roce 1989 již převažovaly prapory slovenské.

Vlajka s klínem je v povědomí světové veřejnosti a světových organizací a státních reprezentací jako vlajka státu a národa, který v obou světových válkách bojoval na straně demokracie a který i v období komunistické totality se pokusil vymanit vlastními silami ze sovětského útlaku.

Zatímco Slovenská republika tento symbol vědomě odmítla a ústavním zákonem zavedla vlajku jinou, Česká republika jako státu, hlásící se k demokratickým a humanitním ideám meziválečného československého státu, nemá důvod tento symbol měnit a to tím spíše, že reprezentuje nikoliv jen českou národní, ale i občanskou pospolitost dnes v historických zemích. Kromě toho zánikem ČSFR přestává existovat československá vlajka, která je tak obecně považována za uprázděnou a Česká republika má plné právo ji užívat.

Z výše uvedených, především politických a státoprávních důvodů plyne, že nemá smysl zavádět jako státní vlajku České republiky vlajku bílo-červenou, která ovšem jako jeden z nejstarších evropských symbolů zůstane českou národní vlajkou. Navíc na státní úrovni je snadno zaměnitelná s vlajkou polskou.

K § 5

Vlajka prezidenta Republiky československé byla podle zákona č. 252/Sb. z 30.3.1920 řešena prostým položením velkého státního znaku na čtvercový list a doplněna na okrajích bílo-červeno-modrými plaménky. Její kompozice byla díky značné členitosti velkého znaku, jehož součástí bylo více prvků (štítonoši, lipové ratolesti, zlatá stuha s modrým nápisem "PRAVDA VÍTĚZÍ") poměrně vyvážená, ale složitá. Používána byla celých čtyřicet let.

Teprve zákon č. 163/Sb. ze 17.11.1960 v souvislosti se vznikem ČSSR podobu prezidentské standarty změnil. Vzhledem k zrušení velkého státního znaku byl na list vlajku položen speciální emblém prezidenta republiky utvořený z jednotného pavézového znaku a z kompozice lipových ratolestí s červenou stuhou a zlatým nápisem "PRAVDA VÍTĚZÍ". Plaménky na okrajích byly nahrazeny nepravidelnými ploškami ve státních barvách.

Zákon č. 102/Sb. z 20.4.1990 o státních symbolech ČSFR se vrátil k zjednodušenému pojetí prezidentské vlajky z roku 1920. V časové tísni však vznikla nevyvážená vlajka, na které byl bývalý emblém nahražen federálním znakem, stuha zůstala "socialisticky" červená a redukovány byly i ratolesti na čtyři nevýrazné lístky. Heslo "VERITAS VINCIT" bylo přijato jako kompromis, aby na vlajce nebyly dle, původního slovenského požadavku, nápisy v obou jazycích lišící se jen jediným písmenem.

Prezidentská vlajka patří k státním symbolům České republiky, které na rozdíl od znaku a vlajky nelze převzít z dřívějšího údobí.

§ 5 stanovuje vlajku prezidenta republiky. Je vytvořena tradičním položením velkého státního znaku do středu bílého čtvercového listu. Nápis "PRAVDA VÍTĚZÍ" na prezidentských vlajkách od roku 1920 v češtině s výjimkou protektorátní prezidentské vlajky státního prezidenta z r. 1939 (kde nebylo žádné heslo) a z r. 1990, kde latinské heslo "VERITAS VINCIT" bylo přijato jako kompromis, aby nebylo nutné užít na jedné straně vlajky nápis v češtině a na druhé nápis ve slovenštině. Heslo "PRAVDA VÍTĚZÍ" užívali nejen husité, ale i český král Jiří z Poděbrad a stalo se i důležitým odbojovým fenoménem. Z estetických důvodů je stuha podložena zlatými lipovými ratolestmi a okraje bílého listu ozdobeny bílými, červenými a modrými plaménky, jak je patrno z vyobrazení v příloze.

V návrhu zákona se hovoří o prezidentské vlajce, nikoli o standartě, která má stejnou podobu, ale na rozdíl od vlajky, která se na stožár vztyčuje pomocí lanka, je přichycena pevně k žerdi (např. autostandarta, malá standarta Hradní stráže).

K § 6

Státní pečeť vznikla jakožto "Pečeť království českého" v letech 1429-32 z původní pečeti Stavovského zemského soudu z pol. 13. století.

Zosobňovala český stát jako suverenní politický subjekt zejména při všech mezistátních písemných aktech (smlouvách), a to zpravidla nezávisle na písemném ověření představiteli země či státu.

1/ Text i melodie písně ze Škroupovy hudby ke hře J.K.Tyla Fidlovačka z roku 1834.

2/ Originální nápěv písně uveden ve sborníku Kde domov můj? (Brno 1934, příloha).

3/ V tomže sborníku (na s. 79-80) i původní text Tylův a Škroupova úprava, obsahující následující textové změny:

a/ dvojí opakování prvního verše (v obou slokách),

"země česká domov můj",

f/ změny ve druhé sloce jsou zásadní povahy.