Česká národní rada 1992 – 1992

K Čl. 52

Podle ústavy jsou v legislativním procesu následující stadia: do Poslanecké sněmovny je předložen návrh zákona, projednaný návrh zákona Poslaneckou sněmovnou se postupuje Senátu, po projednání v Senátu se stává návrh zákona přijatým zákonem, který se postupuje prezidentu republiky, předsedovi vlády a předsedovi Poslanecké sněmovny k podpisu. Zákon se stává platným vyhlášením. Způsob vyhlášení stanoví zákon o Sbírce zákonů České republiky.

K Čl. 53

Poslanecká sněmovna a skupina nejméně 10 poslanců mají právo interpelace. Toto právo nepřísluší Senátu, neboť mu vláda není odpovědna. Aby vláda byla chráněna před otázkami, které nejsou zásadního charakteru, nemají právo interpelace jednotliví poslanci.

K Čl. 54

Prezident je volen oběma komorami Parlamentu. Podrobnosti o způsobu hlasování, zejména zda hlasování probíhá tajně, řeší jednací řád Poslanecké sněmovny, neboť pro jednání společné schůze obou komor platí jednací řád Poslanecké sněmovny (Čl. 37 odst. 2).

K Čl. 55 až 57

Navrhnout kandidáta na prezidenta může poslanec nebo senátor. Musí jít o občana staršího čtyřiceti let, který je volitelný do Senátu.

V prvním kole je zvolen ten z kandidátů, který v obou komorách získá nadpoloviční většinu hlasů všech poslanců a senátorů a nejvíc hlasů ze všech kandidátů.

Nezíská-li žádný z kandidátů nadpoloviční většinu hlasů všech poslanců a senátorů, koná se do čtrnácti dnů nové kolo voleb. Tam postupují ti, kdo získali nejvíce hlasů v Poslanecké sněmovně a Senátu. V praxi to asi bude jedna a táž osoba, ale může se stát, že v Poslanecké sněmovně nebo v Senátu bude několik kandidátů s největším počtem hlasů, protože získají stejný počet hlasů.

V tomto případě se každému z těchto kandidátů přičítají hlasy, které získal v druhé komoře. Tím bezpochyby dojde k zúžení počtu kandidátů, neboť je nepravděpodobné, aby všichni kandidáti získali stejné počty hlasů v obou komorách. Ti, kdo takto budou mít nejvíce hlasů, postupují do druhého kola. V druhém kole stačí získat nadpoloviční většinu přítomných poslanců a senátorů. Nevede-li ani tato volba k cíli, koná se třetí kolo, ve kterém je zvolen kandidát, který získal nejvyšší počet hlasů celého Parlamentu. Nebyl-li prezident zvolen ani ve třetím kole, konají se volby znovu.

K Čl. 58 až 61

Zvolením, na rozdíl od poslance nebo senátora, prezidentu republiky ještě nezačíná funkční období. Funkční období začíná až složením slibu.

K Čl. 62

Rozhodnutí prezidenta republiky učiněná v rámci pravomoci podle čl. 62 nepodléhají kontrasignaci předsedou vlády.

Jedná se o případ jmenování a odvolání vlády, neboť tento úkon může prezident učinit sám jen na návrh předsedy vlády.

Prezident republiky může rozpustit Poslaneckou sněmovnu jen v ústavou stanovených případech. Jde buď o vzájemnou krizi vztahu vlády a Poslanecké sněmovny (Čl. 35 odstavec 1 písmeno a) a b)), nebo o krizi samotné Poslanecké sněmovny (Čl. 35 odstavec 1 písmeno c) a d)).

Prezident republiky bez kontrasignace předsedy vlády pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo jíž odvolal, vykonáváním jejích funkcí až do jmenování nové vlády. Zde fakticky není, kdo by měl kontrasignovat, neboť původní vláda podala demisi nebo je odvolána a nová dosud nebyla jmenována.

Prezident republiky jmenuje šest soudců Ústavního soudu (Čl. 83 odstavec 2). Důvodem je snaha minimalizovat promítání politických vlivů do tohoto jmenování.

Právo milosti náleží prezidentu republiky jako jeho osobní právo, na rozdíl od amnestie, která podléhá kontrasignaci předsedy vlády.

To, že prezident republiky má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon, znamená, že vláda nebude hrát dominující roli nad Parlamentem, jak by tomu bylo, kdyby mohla vracet zákony se stejnými důsledky jako prezident republiky. Její role je limitována tím, že má, na rozdíl od prezidenta republiky, právo zákonodárné iniciativy a může ovlivnit rychlost projednávání zákona podle Čl. 35 odstavec 1 písmeno b).

Mezi osobní práva prezidenta republiky náleží například právo podepisovat zákony a jmenovat vysokoškolské profesory.

K Čl. 63

Rozhodnutí v další působnosti prezidenta republiky vyžadují ke své platnosti spolupodpisu předsedy vlády. Nejde jen o taxativně vymezená oprávnění, ale i o výkon pravomocí, které nejsou výslovně v ústavě uvedeny, jestliže tak stanoví zákon. Výslovně je stanoveno, že za tato rozhodnutí nese odpovědnost předseda vlády.

K Čl. 64

Nově nemá prezident republiky právo předsedat schůzi vlády a nelze ho do schůze komory, výboru nebo komise předvolat.

K Čl. 65

Prezident republiky není odpovědný ze své funkce a na rozdíl od poslanců nebo senátorů nemůže být postižen za přestupek. Může být stíhán jen pro velezradu, jejíž skutková podstata není trestním zákonem vymezena, jelikož jde především o politická rozhodnutí. Jinak by se totiž musel aplikovat nejen trestní zákon, ale i trestní řád. Takové řízení by muselo probíhat před soudem a nemohlo by příslušet Poslanecké sněmovně právo podat žalobu. Ani ztráta prezidentského úřadu jako trest v trestním zákoně se nevyskytuje.

Z povahy věci vyplývá, že lze takto stíhat jen prezidenta republiky. Není možné takové řízení zahájit, jakmile prezident republiky se vzdá svého úřadu nebo jestliže skončí jeho funkční období, ale nic nebrání v tom, aby řízení před Ústavním soudem proběhlo nebo pokračovalo po té, co skončí funkční období prezidenta, byla-li žaloba Poslanecké sněmovny podána za trvání funkčního období.

Na rozdíl od poslanců a senátorů je trestní stíhání pro trestné činy spáchané po dobu výkonu funkce prezidenta republiky navždy vyloučeno.

K Čl. 66

Toto ustanovení upravuje přenesení některých pravomocí prezidenta republiky na předsedu vlády a předsedu Poslanecké sněmovny. Předsedovi Poslanecké sněmovny náležejí pravomoci, které podle jejich povahy nemůže vykonávat předseda vlády.

K přenesení působností je zapotřebí nejen skutečnost, že prezident republiky nemůže svůj úřad vykonávat ze závažných důvodů, ale též usnesení Poslanecké sněmovny. Toto rozhodnutí Poslanecké sněmovny je podle Čl. 85 písm. i) přezkoumatelné Ústavním soudem. Tím je prezident republiky chráněn proti nesprávnému rozhodnutí Poslanecké sněmovny. Ta je rozhodnutím Ústavního soudu vázána.

K Čl. 67 až 70

Vláda je jmenována prezidentem republiky na návrh jejího předsedy. Jen v případě, že ani podruhé nově jmenovaná vláda nezíská v Poslanecké sněmovně důvěru, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny. Tím se má docílit, aby předseda vlády byl člověk, který má důvěru většiny Poslanecké sněmovny. Na návrh předsedy vlády jmenuje prezident republiky její ostatní členy.

Vláda může žádat Poslaneckou sněmovnu o vyslovení důvěry, kdykoliv to uzná za vhodné. Tuto otázku může spojit i s žádostí, aby se Poslanecká sněmovna do tří měsíců usnesla o vládním návrhu zákona (Čl. 35 odstavec 1).

K Čl. 71

Podobně jako u poslanců nebo senátorů je vymezení činnosti, jejíž povaha odporuje výkonu funkce člena vlády, svěřeno zákonu.

K Čl. 72 až 75

K posílení stability vlády má přispět i skutečnost, že návrh na vyslovení nedůvěry vládě musí podat písemně nejméně padesát poslanců. Jednací řád může stanovit další podmínky, jako že se může o takovém návrhu hlasovat až po uplynutí lhůty několika dnů.

V Čl. 73 odstavec 2 jsou vymezeny případy, kdy je vláda povinna podat demisi. V těchto případech je také prezident republiky povinen ji přijmout. Nepodá-li vláda demisi v těchto případech, prezident republiky je povinen ji odvolat.

K Čl. 76 a 77

Tato dvě ustanovení upravují fungování vlády ve sboru. Vymezují postavení předsedy a ostatních členů vlády. Podrobnosti budou stanoveny v jednacím řádu vlády.

K Čl. 78

Toto ustanovení upravuje obecné zmocnění vlády vydávat nařízení, aniž by k tomu bylo třeba výslovné zmocnění v zákoně, k jehož provedení se nařízení vlády vydává.

K Čl. 79

Ministerstva a jiné správní úřady nelze zřídit jinak než zákonem. Jen zákonem lze stanovit jejich působnost. Na rozdíl od vlády ministerstva a jiné správní úřady mohou vydávat právní předpisy, jen jsou-li k tomu výslovně zmocněny příslušným zákonem. Právní předpis nižší právní síly nesmí překročit rámec zákonného zmocnění.

K Čl. 80 a 81

Soudní moc vykonávají nezávislé soudy prostřednictvím nezávislých soudců. Soudce se řídí jen zákony a proti jeho vůli ho nelze odvolat ani přeložit k jinému soudu.

Neslučitelnost funkce soudce s jinými funkcemi je mnohem šířeji pojata, než u člena vlády, poslance či senátora. Vztahuje se na jakoukoli funkci ve veřejné správě. Ohledně neslučitelnosti některých činností s výkonem funkce soudce se taktéž odkazuje na úpravu, kterou provede zákon.

Obě ustanovení platí pro všechny soudce Ústavního a ostatních soudů.

K Čl. 82 až 84

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž účinky jeho rozhodnutí jsou pro všechny subjekty práva závazné a nezavazují jen zúčastněné strany.

K Čl. 85

Toto ustanovení taxativně vymezuje, co patří do působnosti Ústavního soudu. Zásadní změnou je právo Ústavního soudu svým rozhodnutím zrušit zákon nebo jeho ustanovení, jestliže je v rozporu s ústavou, a právo zrušit jiný právní předpis nebo jeho ustanovení, je-li v rozporu se zákonem. Změna spočívá v tom, že podle dosavadní ústavní úpravy Ústavní soud mohl vyslovit nález, že existuje nesoulad mezi zákonem a ústavou nebo jinými právními předpisy a zákony. Poté bylo na zákonodárném sboru, aby ve lhůtě šesti měsíců ode dne vyslovení nálezu uvedl dotčený právní předpis do souladu s ústavou, jinak napadený právní předpis uplynutím lhůty pozbyl platnosti.

Na rozdíl od dosavadní právní úpravy se mohou orgány samosprávy domáhat ochrany svých práv ústavní stížností u Ústavního soudu.

Mezi významné nové pravomoci Ústavního soudu patří právo rozhodovat o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, a pokud je nelze provést jinak. Tímto ustanovením je dána pravomoc Ústavního soudu rozhodnout v konkrétním případě, kdy je provedení výkonu rozhodnutí požadováno po orgánu, který jej nemůže provést.

Ústavní soud rozhoduje o ústavnosti mezinárodní smlouvy před ratifikací prezidentem republiky.

K Čl. 87 a 88

Vykonatelná rozhodnutí jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Rozumí se tím fyzické a právnické osoby i státní orgány.

Vykonatelnost nastává vyhlášením. Ústava umožňuje, aby Ústavní soud rozhodl, že jeho rozhodnutí je předběžně vykonatelné, tedy dříve než bude vyhlášeno, nebo naopak vykonatelnost svého rozhodnutí odložil až na dobu po jeho vyhlášení.

K Čl. 89

Podstatou článku je nárok každého, aby se mohl dovolávat ochrany svých práv u soudu. Jen nezávislý a nestranný soud může v trestním řízení rozhodnout o vině a trestu za trestné činy, které jsou předmětem obžaloby.

K Čl. 90

Toto ustanovení zakládá soustavu soudů. Soustavu soudů tvoří jeden Nejvyšší soud a dále více vrchních, krajských nebo okresních soudů.

K Čl. 91

Ústava konstituuje Nejvyšší soud jako vrcholný orgán soudnictví České republiky, samozřejmě s výjimkou věcí, které náležejí do pravomoci Ústavního soudu. Příslušnost vrchních, krajských a okresních soudů k projednávání a rozhodování věcí v trestním a občanském soudním řízení stanoví zákon.

K Čl. 92 až 94

Soudce je jmenován do funkce prezidentem republiky bez časového omezení, je vázán jenom zákonem a oproti dosavadní ústavní úpravě je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem. Jeho rozhodnutí však zavazuje pouze zúčastněné strany v daném případě, jen jde-li o rozhodnutí o osobní stavu, je závazné pro každého.

Soudce nemůže posoudit také ústavnost zákona. V případě, že jde o rozpor zákona s ústavou, je povinen řízení přerušit a předložit věc Ústavnímu soudu. V řízení pokračuje, jakmile Ústavní soud rozhodne.

K Čl. 95

Toto ustanovení zakotvuje rovnost účastníků řízení.

Rozsudky se vždy vyhlašují veřejně. To neznamená, že by účastníci měli povinnost dostavit se k vyhlášení rozsudku. Je to jejich právo. Toto právo přísluší komukoli jinému. Každý může vyslechnout vyhlášení rozsudku, a to i v případě, že ve věci nebylo nařízeno jednání. Jde o formu kontroly soudů ze strany veřejnosti.

K Čl. 96

Podle tohoto ustanovení končí úloha prokuratury v trestním řízení a na její místo nastupuje státní zastupitelství, které plní i další úkoly, stanoví-li tak zákon. Ústava neřeší, zda státní zastupitelství má být nezávislé nebo podřízené ministerstvu spravedlnosti.

K Čl. 97

Ústava zakotvuje existenci nezávislého Nejvyššího kontrolního úřadu a vymezuje jeho základní poslání.

K Čl. 98

Ústava zakotvuje existenci České národní banky a vymezuje její základní poslání.

K Čl. 99

Česká republika je jednotným státem, člení se však na územní samosprávné celky, kterými jsou obce a vyšší územní samosprávné celky. Jejich počet nebo velikost nejsou dány. Ústava umožňuje volbu názvu vyššího územního samosprávného celku. Může jít o kraj, region nebo zemi.

K Čl. 100 až 105

Obec a vyšší územní samosprávný celek jsou samostatně spravována zastupitelstvem. Jde o volený orgán, který je chráněn proti zásahům státní moci. Lze mu svěřit výkon státní správy, jen stanoví-li to zákon. Zastupitelstvo může vydávat obecně závazné vyhlášky platné na daném území.

Pokud se týká označení vyššího územního samosprávného celku, je tato otázka zcela v působnosti zastupitelstva.

K Čl. 106 a 107

Ustanovením Čl. 105 se řeší problém první volby senátorů.