Česká národní rada 1992 – 1992

Předseda vlády České republiky Václav Klaus zaslal odpověď na interpelaci poslance ČNR Zdeňka Vorlíčka dopisem ze dne 8. 9. 1992.

Podle § 89 zákona ČNR č. 35/1989 Sb., o jednacím řádu České národní rady předkládám České národní radě odpověď předsedy vlády České republiky Václava Klause na interpelaci poslance Zdeňka Vorlíčka. Odpověď je přílohou tohoto sněmovního tisku.

Vážený pane předsedo,

v příloze Vám zasílám k dalšímu využití odpověď na interpelaci poslance České národní rady Zdeňka Vorlíčka, vznesenou na mne na 3. schůzi České národní rady dne 25. srpna 1992 ve věci formulace zájmů České republiky před přijetím konečného řešení současných státoprávních problémů České a Slovenské Federativní Republiky.

S projevem úcty

Příloha

Vážený pane poslanče,

na 3. schůzi České národní rady dne 25. 8. 1992 jste na mne vznesl interpelaci, v níž požadujete, aby vláda České republiky před přijetím konečného řešení současných státoprávních problémů ČSFR vypracovala studii definující české národní zájmy a státní zájmy České republiky. Konstatuji, že tento Váš požadavek je jen velmi obtížně splnitelným, a to nejen pro současnou vládu ČR, nýbrž pro jakoukoliv vládu světa. Státní zájmy České republiky a české národní zájmy totiž existují nezávisle na vůli a představách té či oné politické reprezentace - jsou prostě tady a vláda, která je právě u moci, je může více či méně přesně vyjadřovat a formulovat, ale představa, že by je mohla "definovat", patří k oné ideové výbavě, jejíž součástí je pověstné "poručíme větru, dešti".

Přitom zmíněné zájmy neexistují "an sich", jako nějaký nepsaný, jednou pro vždy platící kodex zásad, ale vztahují se vždy k nějaké konkrétní situaci: na půdě parlamentu lze mluvit například o tom, zda to či ono politické rozhodnutí je či není ve státním zájmu České republiky a v českém národním zájmu apod. O národních a státních zájmech jako takových lze však nanejvýše vést sáhodlouhé, nikdy nekončící debaty na stránkách novin a časopisů či v odborných publikacích. Je to problém pro politology a historiky, ne pro praktické politiky. Pokud by se snad dostal na půdu parlamentu, vyvolal by vleklou debatu, jež by se ve svých důsledcích v mnohém rovnala parlamentní obstrukci. Věřím, že o to Vám nejde.

V tuto chvíli tedy mohu pouze uvést, jaká je současná koncepce vlády ČR, pokud jde o formy dalšího soužití a spolupráce České republiky a Slovenské republiky, a o jaké důvody vláda ČR tuto svou koncepci opírá.

Vláda ČR vychází z toho, že z důvodů, které zde snad není třeba opakovat, na místě nynější ČSFR vzniknou dva samostatné státy, Česká republika a Slovenská republika. Soustava bilaterálních smluv mezi těmito dvěma subjekty zajistí, aby se zachovalo co možná nejvíc pozitiv, jež s sebou přineslo dosavadní soužití obou republik ve společném státě. Půjde především o smluvní úpravu politických a hospodářských vztahů a dále o úpravu navazující občansko právní a sociální problematiky. Budování zastřešujících (např. konfederativních) institucí nepovažuje česká vláda za účelné. S konkrétní podobou smluvního řešení bude Česká národní rada pochopitelně včas seznamována, protože jí smlouvy budou předkládány k projednání a k případné ratifikaci.

Vláda ČR je přesvědčena, že toto řešení odpovídá státním zájmům České republiky a českým národním zájmům. Samostatná Česká republika bude už sama o sobě státem s větší vnitřní integritou než nynější ČSFR a to bude přispívat k její vnitřní stabilitě.

Vnitřní stabilita České republiky je současně podmínkou pro to, aby se upevnilo její mezinárodně politické postavení. Česká republika se musí rychle stát integrální součástí civilizovaného Západu, jíž bylo Československo až do komunistického převratu v roce 1948. Proto je nutné, aby se zapojila do procesu hospodářské, politické i vojenské integrace západní Evropy. Rozhodující politické síly na Slovensku mají poněkud odlišnou zahraničněpolitickou koncepci, přetrvávání společného československého státního útvaru by si vynutilo takové kompromisy v jeho zahraničněpolitické orientaci, jež nejsou ani ve státním zájmu ČR, ani v českém národním zájmu.

A konečně neméně důležité je hledisko regionální: v současné době se ve střední a jihovýchodní Evropě hroutí poslední zbytky evropského bezpečnostního systému, který byl ve svých hlavních rysech vytvořen již po první světové válce. Vzniká politické vákuum, které poskytuje příležitost pro nejrůznější násilné konflikty; válka na území někdejší Jugoslávie je toho výmluvným příkladem. Stabilita oblasti, v níž žijeme, je dosažitelná pouze tehdy, podaří-li se nám vytvořit pevné, solidní vazby mezi sousedícími státy, jejichž vztahy byly v minulosti problémové. V případě následnických států dnešní ČSFR jde v první řadě o vztahy k Německu a Maďarsku. Je příznačné, že zatímco pro Českou republiku jsou problémem vztahy k Německu, kdežto vztahy k Maďarsku jsou zcela neutrální a minulostí nezatížené, v případě Slovenské republiky je to přesně naopak. I tady znamená oddělení zjednodušení a zpřehlednění situace.

K sousedícím státům bude pro ČR do budoucna patřit i SR. Stabilita politické i hospodářské situace na Slovensku i to, aby se Slovensko v co největší míře zapojilo do procesu evropské integrace, patří k základním státním zájmům ČR a českým národním zájmům. Je tedy zapotřebí, aby Česká republika prováděla takovou politiku, která by Slovensku efektivně pomáhala při řešení jeho nejvážnějších vnitřních i vnějších problémů a která by v případě potřeby dokázala hrát i zprostředkující roli. K tomu je ovšem nezbytné, aby Česká republika byla nezávislým, samostatným, od Slovenské republiky odděleným státem.