Zmocňovací ustanovení
§ 51
Ministerstvo spravedlnosti České republiky po projednání s ústředím Unie stanoví vyhláškou sazebník odměn za právní služby poskytované podnikovými právníky v poradně.
§ 52
Alternativa I
Ministerstvo financí, cen a mezd České republiky upraví právním předpisem po projednání s ústředím Unie rozsah a podmínky pojištění podnikových právníků pro případ odpovědnosti za vadu vzniklou zastoupenému v souvislosti s poskytováním právních služeb (§ 19)
Alternativa II
Ustanovení § 52 vypustit a rozsah a podmínky pojištění podle, § 19 ponechat na pojistné smlouvě, popř. na vzorových smluvních podmínkách pojišťovny.
Závěrečná ustanovení
§ 53
Občan, který získal oprávnění k výkonu povolání podnikového právníka, může poskytovat právní služby podle tohoto zákone i vedle pracovního poměru; tím nejsou dotčena práva a povinnosti z tohoto pracovního poměnu pro něj vyplývající.
§ 54
/1/ Podnikový právník, který získal oprávnění k výkonu povolání podle tohoto zákona, může poskytovat právní služby na celém území České republiky.
/2/ Ustanovení odstavce 1 platí i pro občany, kteří získali obdobné oprávnění podle právních předpisů Slovenské republiky.
§ 55
Ustanovení tohoto zákona se použijí, nestanoví-li něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Československá federativní republika vázána.
§ 56
Tento zákon nabývá účinnosti dnem...
DŮVODOVÁ ZPRÁVA
Obecná část
Přirozeným důsledkem budování československé společnosti v Souladu s principy právního státu a tržní ekonomiky založené na rovnoprávného postavení všech forem vlastnictví bude zvýšená poptávka tuzemských i zahraničních subjektů po kvalitních právních službách, zejména v podnikatelské oblasti.
Tuto zvýšenou poptávku po právních službách nebude však schopná uspokojit současná advokacie, a to ani po její privatizaci a částečném otevření právníkům působícím doposud v jiných oblastech, jak to předvídá iniciativní návrh nového zákona ČNR o advokacii (ČNR 1990, V. volební období, tisk č. 201).
Uvedený fakt vyplývá zejména z dosavadní, více než čtyřicetileté profesionální orientace advokátů na právní pomoc občanům v jejich osobních záležitostech (právo trestní a občanské) i z nedostatečného počtu advokátů (necelých 700 v České republice) který se v důsledku privatizace advokacie zřejmě ještě sníží.
Efektivní a racionální systém právních služeb je nezbytnou integrální součástí právního státu i kulturní a duchovní infrastruktury každé vyspělé ekonomiky. Vybudování takového systému v České republice (a v Československu vůbec) však předpokládá, že se - vedle advokacie, popřípadě i jiných subjektů (patentoví zástupci či notáři) - jeho součástí stanou i podnikoví právníci. Důvodem pro toto tvrzení je jak jejich počet (zhruba 9.000 podnikových právníků v celé federaci, z toho asi dvě třetiny v České republice, tvoří zdaleka nejpočetnější právnickou profesi), tak i je jich tradiční odborné zaměření na hospodářské a v současné době opět vznikající obchodní právo.
Profese podnikového právníka vznikla v Československu na přelomu 40. a 50. let v souvislosti s přechodem ekonomiky na řízení administrativně-direktivního typu a rozchodem tehdejšího politického vedení s tradiční právní kulturou tak, jak se do té doby na našem území vyvíjela v kontextu právní kultury evropské.
Ke konstituování profese podnikového právníka došlo však nikoliv legislativním opatřením (přijetím příslušné právní úpravy) nýbrž faktickou cestou (právní předpis upravující postavení podnikových právníků nebyl vydán ani později a tento stav trvá do dnešních dnů). Bylo totiž důsledkem politicky motivovaného rozbití tehdejší advokacie a ostatních složek dosavadního právního systému: Rozhodující úlohu přitom sehrál zákonný zákaz zastoupení organizací advokátem před nově vytvořenými orgány státní arbitráže (zákon č. 99/1950 Sb.), který byl zrušen teprve v průběhu reformního hnutí koncem 60. let (zákonné opatření předsednictva Národního shromáždění č. 106/1567 Sb.). V té době však již byla profese podnikového právníka neodmyslitelnou součástí stávajícího systému, takže odvolání uvedeného zákazu na faktickém stavu věcí nic nezměnilo.
Navrhovaný zákon nemá být ovšem jakýmsi samoúčelným splácením dluhu společnosti vůči podnikovým právníkům, nová právní úprava je chápána jako systémové opatření, které má podnikové právníky, uznávané doposud de facto, včlenit s novými úkoly a jednoznačným právním statusem do nově vytvářených ekonomických a právních struktur.
Přijetím zákona nedojde k vytvoření monopolu podnikových právníků na poskytování právních služeb v podnikatelské oblasti; poskytovat právní služby v této oblasti budou moci, v souladu s jinými právními předpisy, i další subjekty, zejména právníci v pracovním nebo jiném obdobném poměru k jednotlivým organizacím a ostatním podnikatelským subjektům (zejména soukromým) a advokáti. Nebude-li právník poskytující právní služby zapsán v seznamu podnikových právníků, nebude pochopitelně povinen dodržovat povinnosti podnikového právníka tak, jak se v návrhu předpokládají (např. povinnost mlčenlivosti či povinnost pojistit se pro případ odpovědnosti za škodu, způsobenou v souvislosti s poskytováním právních služeb). Nebude však ani požívat návrhem předpokládaných výhod a práv (např. právo na odměnu podle sazebníku, postgraduální výchovu organizovanou samosprávou podnikových právníků apod.). Orgány samosprávy podnikových právníků nebudou ovšem v takovém případě moci zaručit poskytování právních služeb tímto právníkem na odpovídající odborné úrovni a v souladu s principy profesionální etiky.
Návrh vychází i že zkušeností jiných evropských zemí, kde je pluralita subjektů poskytujících právní služby (ve smyslu neexistence monopolu advokacie) obvyklá (Francie, Maďarsko, Nizozemí, Polsko, V. Británie aj.).
Hlavním cílem navrhovaného zákona je zajištění kvalitní nabídky na trhu právních služeb, zejména v podnikatelské oblasti. Za tím účelem se vedle tradičních forem poskytování právních služeb podnikovými právníky (právník v pracovním poměru) v návrhu upravují formy nové, vhodnější pro podmínky tržní ekonomiky. Jde o sdružení podnikatelů či jiných osob k zajišťování právních služeb pro vlastní potřebu a zejména pak o poradnu podnikových právníků která působí vůči klientům komerčním způsobem na smluvním principu.
Neméně důležitým aspektem je však i to, že přijetím nové právní úpravy by došlo k zásadní změně oproti dosavadnímu stavu v postavení podnikových právníků.
Návrh předpokládá, že povolení podnikového právníka bude moci vykonávat pouze právník, který - jako je tomu ve všech ostatních právnických profesích - splňuje další přesně vymezené podmínky (složení profesní zkoušky a vykonání odborné právní praxe).
Působení orgánů samosprávy podnikových právníků má přispět nejen k zachovávání pravidel profesionální etiky při poskytování privátních služeb (možnost ztráty oprávnění k výkonu povolání, možnost uložení disciplinárního opatření), ale zejména k cílevědomé a soustavné postgraduální výchově podnikových právníků jak po stránce odborné, tak i profesní a stavovské.
Návrh zákona byl schválen ustavujícím sněmem Unie podnikových právníků ČSR, který se konal 24. 2. 1990, a dopracován legislativní komisí Unie na základě připomínek z právní teorie i praxe. Představiteli Unie byl konzultován i s novými orgány české advokacie v souvislosti s rozhovory o možné budoucí koncepci poskytování právních služeb. K zásadní shodě mezi Unií podnikových právníků ČR a českou advokacií však již nemohlo dojít, neboť ČNR byl mezitím předán skupinou jejích poslanců citovaný návrh nového zákona o advokacii (tisk č. 201).
Přijetí zákona si nevyžádá zvýšení výdajů státního rozpočtu ani neúměrné zatížení státních orgánů, neboť většina úkolů souvisejících s jeho prováděním by byla plněna orgány samosprávy podnikových právníků.
Zvláštní část
Návrh zákona obsahuje celkem 56 paragrafů rozdělených do sedmi částí.
Část první - úvodní ustanovení (§ 1 a 2)
Ustanovení § 1 odst. 2 výslovně stanoví, že zákon se nevztahuje na poskytování právních služeb podle jiných právních předpisů. Předpokládá, že s rozvojem tržního hospodářství založeného na zásadách volné soutěže a demonopolizace a s budováním právního státu budou moci být právní služby poskytovány různými subjekty (např. i právníky v pracovním poměru, notáři, advokáty nebo patentovými zástupci). Příjemci těchto služeb tak budou mít, stejně jako v jiných oblastech služeb, možnost výběru. Ruší se tak dosavadní výsadní a v podstatě monopolizované postavení advokacie, které bylo charakteristické pro období administrativně byrokratického řízení ekonomiky, státu a společnosti do listopadu 1939. Zároveň stání podnikové právníky na roveň příslušníkům ostatních právnických profesí (soudci, prokurátoři, arbitři, notáři, advokáti); jejichž postavění bylo v uplynulých čtyřiceti letech vždy upraveno právním předpisem na úrovni zákona. Pluralita subjektů poskytujících práv služby je obvyklá i v jiných evropských zemích, např. v Maďarsku, Polsku a Nizozemí působí vedle advokátů i podnikoví právníci, ve Francii poskytují právní služby advokáti a právní poradci.
Ustanovení. § 2 odst. 1 vymezuje obecně předmět činnosti podnikového právníka. Návrh vychází z toho, že bude poskytovat právní služby právnickým i fyzickým osobám, a to ze jména souvislosti s jejich podnikatelskou činností (odtud i název "podnikový právník"). Nevylučuje však, aby podnikový právník neposkytoval své služby i v jiných oblastech.
Část druhá - postavení podnikového právníka (§ 3 až 13)
Návrh předpokládá, že povolání podnikového právníka bude moci vykonávat jen občan, který je zapsán ve zvláštním druhu veřejné listiny - seznamu podnikových právníků. Toto řešení je obecně přijato téměř ve všech rozvinutých evropských i mimoevropských státech.
Návrh přesně vymezuje podmínky zápisu do seznamu (§ 2 odst. 1) a podrobně tyto podmínky rozvádí (§ 4 odst. 2 až 4, § 5 a 6). Jsou-li podmínky splněny, má žadatel na zápis do seznamu právní nárok. V ustanovení § 8 jsou podrobně vymezeny i podmínky výmazu ze seznamu.
Ustanovení § 9 až 13 upravuje práva a povinnosti podnikových právníků, a to zejména převzetím tradičních profesionálních pravidel tak, jak se ustálily v průběhu dosavadního právního vývoje v rozvinutých zemích. Zvláštní důraz je kladen na zájmy zastoupeného (např. § 9 odst. 1 písm. b) a c) a § 11).
Část třetí - formy poskytování právních služeb (§ 14 až 35)
Návrh předpokládá, že podnikoví právníci budou moci poskytovat právní služby formami, které budou pro demonopolizovanou tržní ekonomiku v řadě případů nesporně vhodnější.
Především je to sdružení (§ 15) podnikatelů nebo jiných právnických i fyzických osob sloužící pro poskytování právních služeb pro jejich vlastní potřebu. Tato forma by mohla být výhodná zejména pro drobné individuální podnikatele, kterým se nevyplatí zaměstnávat podnikového právníka na plný pracovní úvazek.
Nejprogresivnější formou z hlediska současného a zejména pak budoucího právního a ekonomického vývoje je individuální nebo společné poskytování právních služeb podnikovými právo v poradně (§ 16 až 35). Tato forma, která se osvědčila např. v Maďarsku, kde byla zavedena v souvislosti s tamnější ekonomickou reformou, vzbudila mezi podnikovými právníky největší ohlas. Předpokládá se, že bude nejvhodnějším prostředkem k uspokojení značně zvýšené poptávky po právních službách ze strany domácích i zahraničních zákazníků.
Poradny podnikových právníků poskytují právní služby komerčním způsobem na smluvním principu a za odměnu. Návrh přitom ovšem předpokládá (§ 183 odst. 1 a § 51), že prováděcím předpisem budou vymezeny případy, kdy 3 ohledem na osobní nebo majetkové poměry zastoupeného bude mít podniková právník povinnost poskytovat své služby za sníženou odměnu nebo zdarma. Podrobnosti by měla stanovit společná vyhláška ministerstva spravedlnosti ČR vydaná k provedení jak tohoto zákona, tak i nového zákona o advokacii.
Zvláštní důraz klade návrh na ochranu zájmů a práv klientů a to zejména povinným pojištěním podnikového právníka pro případ odpovědnosti za škodu (§ 19) nebo zákazem majetkového vypořádání společníků po zániku poradny před uspokojením nebo zajištěním pohledávek věřitelů (§ 3).
Část čtvrtá - disciplinární odpovědnost (§ 36 až 39)
Porušení povinností podnikového právníka muže být postiženo uložením disciplinárního opatření. Tím však není vyloučena kárná odpovědnost právníka v pracovním poměru ve vztahu k jeho zaměstnavateli (§ 39).
V zájmu právní jistoty se stanoví poměrně krátké lhůty k uložení disciplinárního opatření (§ 37 odst. 2) i k jeho výkonu (§ 37 odst. 4).
Část pátá-právní čekatel (§ 40 až 43).
Návrh předpokládá, že stav podnikových právníků bude doplňován především jeho právnickým dorostem (právní čekatelé). Široce se však otevírá i ostatním právníkům, bez ohledu na jejich dosavadní profesionální orientaci (§ 4 odst. 2 až 4).
Právní čekatelé budou připravováni pro výkon povolání podnikovým právníkem. Po skončení tříleté právní praxe bude jejich způsobilost ověřena profesní zkouškou (§ 4 odst. 1 a § 5). Po dobu právní praxe bude čekatel v pracovním poměru k podnikovému právníkovi (§ 40 odst. 3).
Právní čekatelé budou zapsáni v seznamu právních čekatelů. Podmínky výmazu z tohoto seznamu jsou přesně vymezeny (§ 42 odst. 1).
Právní čekatel má při poskytování právních služeb pod vedením podnikového právníka obdobná oprávnění a povinnosti jako podnikový právník.
Část šestá - samospráva podnikových právníků (§ 44 až 46)
Návrh vychází z toho, že výkon různých oprávnění a povinností upravených zákonem (např. vedení seznamu podnikových právníků a právních čekatelů, provádění disciplinárního řízení, postgraduální výchova podnikových právníků a právních čekatelů, organizace profesních zkoušek) bude svěřen samosprávě podnikových právníků.
Vzhledem k existenci dostatečně reprezentativní profesní organizace podnikových právníků, jakou je Unie podnikových právníků ČR, se současně navrhuje, aby výkonem samosprávy byla pověřena Unie, resp. její příslušné orgány demokraticky zvolené v souladu s jejími stanoveni (§ 46).
Toto legislativní řešení není v rozporu s návrhem nové úpravy čs. sdružovacího práva, neboť vládní návrh zákona Federálního shromáždění o sdružování občanů (FS 1990, V. volební období, tisk č. 281) v ustanovení § 5 předpokládá, že společenská organizace růže být zákonem pověřena výkonem funkcí státních orgánů.
Část sedmá - ustanovení společná, přechodná a závěrečná (§ 47 až 56)
V zájmu právní jistoty, žadatelů o zápis do seznamu podnikových právníků, právních čekatelů a podnikových právníku samotných návrh stanoví, že nejdůležitější rozhodnutí orgánů Unie na úrovni krajských komor (tj. ta rozhodnutí, která mohou závažným způsobem ovlivnit jejich profesionální postavení a životná jistoty) musí být vydána v náležité formě (§ 47 odst. 1 a. 2) musí být kvalifikovaným způsobem doručena (§ 47 odst. 3). V každém případě mohou být tato rozhodnutí napadena odvoláním, o kterém rozhodují ústřední orgány Unie podnikových právníků ČR (ústředí Unie nebo její kárný senát). návrhu se z téhož důvodu dále stanoví, že odvolání k ústředním orgánům má odkladný účinek.
Pouze v těch případech (v praxi jistě nepříliš početných), kdy náprava vadného rozhodnutí orgánů krajské komory Unie nebude dosažena odvoláním k příslušným ústředním orgánům Unie, měl by dotčený účastník - v souladu s jedním ze základních principů právního státu - možnost obrátit se s návrhem na přezkoumání tohoto rozhodnutí na nezávislý soud (§ 48). Soud by pak, v souladu § 7 odst. 2 a § 8 občanského soudního řádu, postupovol podle ustanovení občanského soudního řádu o přezkoumání rozhodnutí jiných orgánů (§ 244 až 250).
Zařazení ustanovení o prominutí podmínky státního občanství 49) se jeví jako účelné především s ohledem na předpokládané zapojení Československa do evropských integračních struktur (možnost volného pohybu pracovních sil). Návrh z téhož důvodu, jako jednu z obecných podmínek pro zápis do seznamu podnikových právníky, nevyžaduje získání právnického vzdělání na tuzemské univerzitě či jiné tuzemské vysoké škole (§ 4 odst. 1).
Prominutí podmínky státního občanství je dále potřebné i proto, že její striktní vyžadování by bylo nepřiměřeně tvrdé vůči těm státním příslušníkům, kteří povolání podnikového právníka v Československu fakticky již řadu let vykonávají.
Návrh předpokládá (§ 50), že do jednoho roku od nabytí účinnosti zákona se do seznamu podnikových právníků zapíší na základě vlastní žádosti ti občasné, kteří činnost podnikového právníka v pracovním nebo jiném obdobném poměru fakticky vykonávají alespoň po dobu tří let. V tomto případě nebude k zápisu vyžadováno složení profesní zkoušky a vykonání právní praxe. Jedná se o typické přechodné ustanovení umožňující provedení zákona v co nejkratší době. Zároveň se tak má zabránit diskriminaci současných podnikových právníků, z nichž většina své povolání již řadu let kvalitně vykonává. Opačný přístup (tj. vyžadování zkoušky a vykonaní právní praxe) by byl ve zjevném rozporu s všeobecně uznávanou zásadou ochrany nezbytých práv, neboť dosavadní právní úprava podobné podmínky pro výkon povolání podnikového právníka nevyžadovala.
Ostatní podmínky stanovení pro zápis (např. ukončené vysokoškolské právnické vzdělání či občanská bezúhonnost) musí ovšem žadatel i v tom případě splňovat.
Zamítavé rozhodnutí o žádosti o zápis může být napadeno odvolána k ústředí Unie (§ 50 odst. 2).
Návrh předpokládá vydání prováděcího předpisu o odměňování podnikových právníků v poradnách (§ 51) a to ve formě vyhlášky, tj. právního předpisu uveřejňovaného ve Sbírce zákonů v plném znění.
Za legislativně nejvýhodnější lze považovat řešení, kdy by odměňování těchto podnikových právníků bylo upraveno společně advokátním tarifem, tedy společnou vyhláškou ministerstva spravedlnosti České republiky, vydanou jak k provedení navrhovaného zákona, tak i k provedení nového zákona ČNR o advokacii (§ 21 odst. 2 návrhu zákona o advokacii, ČNR 1990, V. volební období, tisk č. 201).
Podrobnější úprava pojištění podnikových právníků (§ 19) je předpokládána ve dvou variantách (§ 52), z nichž za progresivnější lze, vzhledem k novým podmínkám činnosti pojišťoven považovat alternativu II.
Jelikož přijetí navrhované právní úpravy je ve výlučné působnosti České republiky (ČNR), může se její územní působnost vztahovat pouze na území této republiky (§ 54 odst. 1). Návrh však stanoví, že povolání podnikového právníka na území České republiky mohou, vykonávat i občané, kteří získali, oprávnění k výkonu povolání podle právních předpisů Slovenské republiky. Zajištění řádného výkonu poskytovaných služeb v rámci celé federace ovšem předpokládá, že obdobná právní úprava bude recipročně přijata i ve Slovenské republice.
Ustanovení § 55 návrhu zákona, upravující prioritu mezinárodního závazku před vnitrostátním právem, se snaží pamatovat na ty případy, kdyby v budoucnosti, v rámci integračního procesu, mohlo dojít ke sjednání mezinárodních smluv i v oblasti poskytování právních služeb, resp. k přístupu Československa k takovýmto smlouvám již existujícím.
Josef Lesák v. r.
JUDr. Stanislav Křeček v. r.