Poslanec Jiří Krátký: potvrzuji
slova pana předsedy, že se jmenuji Jiří
Krátký, jsem z volebního obvodu 59 a jsem
příslušníkem Československé
strany socialistické.
Vážení páni předsedové,
paní poslankyně, páni poslanci!
Udržovat neinflační situaci v ekonomice tak,
jak o ni mluvil pan ministr Václav Klaus ve Federálním
shromáždění 28. února t. r. a
jak i dnes v podstatě odezněla i ve vystoupení
pana předsedy vlády Pitharta, je předsevzetím
velmi dobrým a každý, ať zaměstnaný
- pracovník či důchodce bude s touto politikou
vřele souhlasit.
Ovšem pan ministr Klaus ve svém vystoupen dodává,
že bude přece jen nezbytné provést co
nejdříve jednorázové změny
cen a v tomto tvrzení již si nejsem jist, zda je oprávněn
radit jinému ministru federální vlády,
co by měl a co by neměl dělat. Ale hlavně
mám vážné pochybnosti, zda vůbec
někdo může mít představu o tom,
kterou skupinu cen je potřeba změnit - zvýšit,
snížit - a hlavně proč je to potřeba
upravit.
Dále mám vážné pochybnosti o
možnosti určit rozsah oné nezbytné nutnosti
změn cen v existujícím propletenci dotací,
cenových vyrovnání, neuspořádaných
a nejednotných sazeb daně z obratu, včetně
i nekontrolovatelných neekonomických tlaků,
které se uplatnily hlavně v oblasti maloobchodních
cen, a o tom, zdali to je jediným či hlavním
lékem ekonomické situace.
Mám proto dotaz na pana předsedu vlády, který
zní: Mají naše vlády v současné
době vypracovanou komplexní koncepci přechodu
naší ekonomiky na ekonomiku tržních vztahů
a hlavně představu - přibližnou představu
alespoň -, kdy by k ní mělo dojít,
kdy by měla plně fungovat? Myslím léta
1995 nebo 2000, 2010 nebo podobně.
Druhý můj dotaz se týká konstrukce
našeho rozpočtu na rok 1990, který bude také
za 14 dní předmětem našeho jednání.
Domnívám se, že by bylo mnohem rozumnější
usilovat opravdu o zachování konstrukce rozpočtu
tak, jak byla provedena, jen pro letošní rok. Mělo
by to být skutečně naposled, kdy používáme
metodiku, podle které byly sestavovány rozpočty
v celých minulých desítkách let. Přimlouvám
se sice za vytvoření rozpočtu mírně
přebytkového, ale mělo by to být naposled
dosaženo vyrovnáním národních
rozpočtů buď přerozdělováním,
nebo prostředky, přidělenými z federace.
Pro příští rok bychom se měli
my, či naši nástupci, poslanci České
národní rady, vnitřně zavázat,
že pro všechna Příští léta
by měla každá národní ekonomika
v oblasti příjmů i výdajů být
nezávislá na přerozdělovacích
procesech nebo na dotacích z federálu, ale měla
by být postavena jen na vlastních příjmech
a vlastních vydáních.
Letošní rozpočet by bylo možno velmi zjednodušeně
- ale já nechci vulgarizovat - přirovnat k hodně
záplatovanému kabátu, jehož rovnováha
je založena jen na umu a určitých fíglech
v metodice, kterou sice výborně ovládá
úřednický aparát ministerstva financí,
které však pro mnohé poslance představují
problém často nepochopitelný. To by mělo
tedy v budoucnu zmizet. - Já tím nesnižuji
práci pracovníků ministerstva financí,
vůbec ne, ona je to totiž jediná možnost,
jak dosáhnout vyrovnanosti rozpočtu.
Proto můj druhý dotaz na předsedu vlády
České republiky: Je naše vláda rozhodnuta
pevně hájit zásadu ekonomické samostatnosti
národních republik, nebo naší národní
republiky, v jejích rozpočtech, a to trvale, alespoň
od roku 1991 a v dalších letech?
Děkuji. (Potlesk.)
Předseda ČNR Jaroslav Šafařík:
Děkuji poslanci Krátkému, hovoří
poslankyně Sobotová, připraví se poslanec
Kříž.
Poslankyně Marie Sobotová: Jsem poslankyně
Sobotová, Československá strana lidová,
volební obvod č. 14, Praha.
Páni předsedové, paní a pánové
poslanci!
Chci navázat na neutěšená leč
pravdivá slova pana předsedy vlády a vystoupení
místopředsedkyně Moserové.
Dovolte úvodem několik konstatování.
Každý desátý občan naší
země je nějakým způsobem postižen
zdravotně, tělesně, smyslově nebo
mentálně. Nejméně polovina tělesně
postižených je schopna běžného,
tzn. v našem smyslu normálního vzdělávání,
aniž se jí ho dostane. Vzdělávací
cyklus mentálně postižených patří
k nejkratším ve vyspělém světě.
Mohla bych pokračovat takto dál, ale těžko
bych v této sféře asi našla pozitivum.
Postupné, i když zatím nesmělé,
odtajňování skutečností, že
postižení občané vůbec u nás
žijí, že leccos v péči o ně
a v jejich životních podmínkách a v
podmínkách jejich rodin není v pořádku,
považuji za první krok k tomu, že konečně
budou moci tito občané žít i mezi námi
a s námi, že budou moci skutečně používat
i svých zákonných práv.
Dnes předstupuji před nové auditorium České
národní rady a české vlády,
v nové historické době. Chci znovu obrátit
pozornost k naléhavým problémům ve
vzdělání a v přípravě
na povolání a ve smysluplné realizaci postižené
mládeže a mládeže vyžadující
zvláštní péči.
Tato skupina populace stále početně narůstá,
rozšiřují se kombinace postižení.
Schopnosti této mládeže však nejsou ani
plně rozvíjeny, ani uplatňovány. A
obávám se, že potřeby této mládeže
a její zájmy se v současném vření
ekonomicky ocitnou znovu mimo zájem podniků, podnikatelů
i veřejnosti.
Aby se situace změnila k lepšímu, je třeba
1. základní vybavení ústavů,
škol a učilišť pro postiženou mládež
a mládež vyžadující zvláštní
péči, tj. vybavení prostorové, technické
i materiální, co nejrychleji uvést na žádoucí
úroveň. V první fázi alespoň
na úroveň srovnatelnou s běžným
zařízením.
Dosud totiž tato zařízení doslova živoří
na okraji zájmu příslušných odborů
národních výborů i podniků
v okresech a krajích, Prahu nevyjímaje.
Konkrétním příkladem je např.
Jedličkův ústav - dříve již
citovaný - nebo ZVŠ Vokovice, kde se před lety
propadly stropy, rekonstrukce se vleče a škola dosud
údajně funguje ve 3 objektech, v náhradních
prostorách družin.
Zcela nezbytné je však ale urychleně dobudovat
chybějící ústavy a školy.
Druhá oblast - personální vybavení
kvalifikovanými učiteli a vychovateli a zdravotníky.
Zde je třeba odstranit nedostatky v samotné vysokoškolské
přípravě speciálních pedagogů.
Jsou to otázky aprobací a kvalifikací, předmětů
atd. Vytvořit podmínky pro nutný další
od orný růst těchto pedagogů, zvýšit
současné nízké finanční
a doslova mizivé společenské hodnocení
této práce Snížit psychickou a fyzickou
náročnost práce s postiženou mládeží
především řádným vybavením
pomůckami učebními a rehabilitačními,
vybavení zvedacím zařízením,
a zejména zmenšením kolektivů žáků
a chovanců, připadajících na jednoho
učitele nebo vychovatele.
Obnovit školní lékařskou službu
ve školách pro mládež vyžadující
zvláštní péči.
Třetí je oblast vzdělávání
a pracovního uplatnění v praxi. Zde je nezbytné
podstatně rozšířit současnou
škálu učebních oborů a profesí
pro postiženou mládež a mládež vyžadující
zvláštní péči.
Příklad: Jedličkův ústav s
postupem let ze 16 učebních oborů má
pouze dva.
Dále je potřeba prodloužit dobu vzdělávání
mentálně postižené mládeže
na alespoň deset let. Je třeba napravit dosavadní
diskriminující způsob hodnocení přípravy
na povolání a výkon povolání,
a to nespravedlivé zařazení absolventů
učilišť pro mládež vyžadující
zvláštní péči do druhého
místo třetího kvalifikačního
stupně. Ačkoliv se na povolání připravují
dva až tři roky, a jsou vlastně základním
kádrem, který ve svých profesích po
vyučení skutečně pracuje, jsou zařazováni
jako nekvalifikovaní, není jim přiznávána
preference oboru podle vyhlášky 3 z roku 1987 ministerstva
školství, jsou odměňováni podle
závěrečného vysvědčení,
nikoli podle práce.
Dále je třeba zrevidovat dosavadní normy
práce, které nezohledňují druh a stupeň
postižení pracovníka. Je třeba zpřístupnit
vzdělání, kterého je postižený
jedinec schopen a umožnit vstup do zaměstnání,
a to odstraněním architektonických bariér
i společenských bariér.
Pokud je mi známo, připravovaný návrh
zákona o usměrňování zaměstnanosti
počítá s povinností podniku vůči
postiženým občanům. Je tedy nezbytné
tuto povinnost skutečně do zákona prosadit
a vyžadovat její respektování v praxi.
Paní a pánové poslanci, jistě že
není možné naráz a okamžitě
vyřešit za léta nahromaděné a
nedořešené problémy v této citlivé
oblasti. Avšak je třeba s řešením
již začít. Zde je třeba podpořit
úsilí odborné veřejnosti směřující
ke zlepšeni současného stavu.
Seznámil jsem se například s obsahem materiálu
pražské koordinační skupiny speciálních
pedagogů, který má být postoupen ministerstvu
školství, mládeže a tělovýchovy.
Proto se obracím na pana ministra Adama se žádostí,
z tento materiál byl prostudován, projednáván
s dalšími odborníky a případně
vzat v úvahu při přestavbě školství
a vzdělávací soustavy.
Spolu s panem ministrem školství, mládeže
a tělovýchovy dále žádám
i další ministry o komplexní a urychlené
řešení nedostatků ve vzdělávání
a pracovním uplatnění postižené
mládeže. Lze předpokládat, že v
mnohém konkrétně přispějí
i nové charitativní spolky, sdružení
a instituce.
Děkuji za pozornost.
Předseda ČNR Jaroslav Šafařík:
Děkuji poslankyni Sobotové. Hovoří
poslanec Kříž, připraví se poslanec
Hubálek.
Poslanec Karel Kříž: Občanské
fórum, zastupuji Sedlčansko a Rožmitálsko.
Vážený pane předsedo, dámy a
pánové, rád bych reagoval na dva výborné
diskusní příspěvky, které odezněly
z úst žen. Vůbec mám pocit, že
ženy si vedou velice dobře v České národní
radě a vůbec nehrají druhé housle.
To, co řeknu, také má návaznost na
zprávu pana předsedy vlády. Byl bych ovšem
nerad, kdyby se to bralo jako nějaká předvolební
agitka. Jsem povoláním psycholog a spiš jsem
se zaobíral lidskou duší a teď doba mě
přivedla k tomu, že se zamýšlím
nad duši společnosti, případně
stran politických, které ve společnosti působí.
K příspěvku kolegyně poslankyně
Stiborové za Komunistickou stranu Československa.
Příspěvek to byl výrazný, zanícený
a pravdivý. Obraz společnosti jako organismu, který
ke své správné funkci potřebuje zpětné
vazby, byl krásný Také je naprostá
pravda, že je třeba důsledně dodržovat
dělbu moci mezi parlamentem, vládou, soudnictvím.
U srdce mě také hřeje, že to slyšíme
z úst poslankyně Komunistické strany Československa.
Strany, která 42 let nemilosrdně rdousila společenský
organismus, podvazovala jeho cévy a zpřetrhávala
a zamotávala právě ty zpětné
vazby, o kterých hovoříme. Své vražedné
role se tato strana před čtyřmi měsíci
vzdala. Nezapomeňme ovšem, že to nebylo dobrovolně.
Podle slov, která zde slyšíme, a slyšíme
je rádi, jde už o zcela jinou stranu. A říkám
to s nadšením. Divím se jen, že se ještě
jmenuje Komunistická strana Československa.
K příspěvku paní poslankyně
Pochové, v němž reflektovala názory
poslanců československé strany socialistické.
Jakoby v tom příspěvku přece jenom
odeznělo něco, co by rozlet a podnikavost naši
vlády mělo trochu zabrzdit. Vím, že
to nemyslí špatně, ovšem proč zdůrazňovat,
že vláda má jen dočasný mandáty,
Proč by naše vláda nemohla být výjimkou
a nemohla překročit svůj stín? Naopak
si myslím, že bychom měli naši vládu
plně podpořit v jejich akcích a důvěřovat
jí. To neznamená, že ji nebudeme kritizovat.
Není to vláda, která jedná bezhlavě,
naopak, řekl bych, že velice uvážlivě,
soudě podle slov pana i předsedy vlády, ve
kterých sice prioritu vidí shodně s vládou
federální - v udržení inflace na uzdě,
ale navíc akcentuje stabilizační prvky programové.
Děkuji vám za pozornost.
Předseda ČNR Jaroslav Šafařík:
Děkuji poslanci Křížovi. Hovoří
pan poslanec Hubálek, připraví se poslanec
Střítecký.
Poslanec Bohuslav Hubálek: Vážená
Česká národní rado, vážená
vládo, dámy a pánové, můj dnešní
podnět se týká posílení hospodářské
situace našeho státu jako nezbytného předpokladu
pro nutná zlepšení zdravotní i sociální
péče. Chci to komentovat názorným
příkladem.
Už 10. prosince 1989 jsem žádal ministerstvo
zdravotnictví a sociálních věcí
ČSR, aby se zasadilo o převod prosecké SOP,
tj. Stanice odborné pomoci, přímo do pravomoci
ředitele OÚNZ Prahy 9. Tato stanice se skládá
z chirurgického sálu, anesteziologie, ordinací
a vůbec rozsáhlého zázemí.
Obměňuje se zde zdravotnický materiál
před jeho exspirační lhůtou. Působí
tu téměř každodenní dohlížecí
služba. To všechno pro případ války
- v době, kdy cell svět odzbrojuje a naše zdravotnictví
je v neutěšeném stavu.
Bez odpovědi zůstala tato výzva i její
urgence ze dne 8. února letošního roku. Proto
jsem 19. února navštívil zmíněné
ministerstvo, kde ani v právním odboru, ani v odboru
obrany nevěděli o žádném doporučeném
psaní. Přesto ředitel odboru obrany, plukovník
MUDr. František Poláček se mnou projednal celorepublikovou
problematiku podobných zařízení. Nakonec
vystavil i písemné doporučení pro
mírové využití SOP na Proseku. Vše
ostatní je už v pravomoci příslušných
místních složek, konkrétně jde
o Prahu 9.
Musím podotknout, že ve vysočanské nemocnici
se připravuje nutná rekonstrukce operačních
sálů, takže uvedeným řešením
se nabízí alespoň částečná
náhrada těchto kapacit.
Další zakopanou hřivnou rovněž
v oblasti civilní obrany jsou dosavadní, a obzvláště
pak připravované kryty. Občanské fórum
sídliště Černý most v Praze 9
žádalo už v rámci našeho obvodu o
zásadní změny v této záležitosti.
Protože jde o bolest celospolečenskou, jednal jsem
v posledních dnech s mnoha odpovědnými lidmi,
zejména pak s náčelníkem civilní
obrany FMNO panem generálmajorem ing. Jozefem Eršekem
i s jeho blízkými spolupracovníky, jakož
i na dalších úrovních.
Požádal jsem o racionální přehodnoceni
plánovaných výdajů, aby maximum peněz,
materiálních prostředků i pracovních
sil mohlo být převedeno na bytovou výstavbu
včetně občanské vybavenosti - na nemocnice,
školy, obchody. Takto uspořené hodnoty aby
byly vyčísleny, ověřeny příslušnými
orgány a předloženy veřejnosti.
Nedílnou součástí nových způsobů
je i dokonalá informovanost. Je přece absurdní,
když lidé nesměli vědět o zařízeních
a opatřeních, která je mají chránit.
Nesměli vědět, kam utíkat, kde se
nechat ošetřit atp.
ÚV KSČ výslovně zakázal publicitu
zpráv podobného druhu, zato preferoval štvavou
a nepravdivou propagandu. Tyto praktiky všeobecně
posilovaly nesvobodu a tím i nedobré mezilidské
a mezispolečenské vztahy.
Uplynula velice krátká doba od 17. listopadu 1989.
Ale i ta nám zřetelně ukazuje, kdo je kdo,
jak kdo mysli a hlavně y jak kdo jedná. Nebylo mi
dopřáno toho, po čem jsem jako chlapec toužil.
Mými vysokými školami byl pobyt ve vězeních,
vyhnanství ve své zemi, práce v šachtách,
v cihlářských pecích, na polích
státních statků i na stavbách, práce
v továrnách a podnicích. Vzhledem k takto
nabytým zkušenostem odmítám nesvobodu
a anarchii, neupřímnost a žlučovitost
v jednání. Odmítám škatulkování
lidí podle povrchních znaků. "Ne podle
slov, ale podle činů poznáte je!"
Proto je potěšitelný postoj ředitele
odboru obrany ministerstva zdravotnictví a sociálních
věcí i členů štábu civilní
obrany FMNO, kteří dokončuji práci
na nových zásadách civilní obrany.
Ne pro válku, ale s prvořadým zaměřením
na mírový život, na preventivní ochranu
před průmyslovými nebo živelnými
katastrofami. To je dotvrzeno i jejich rámcovým
stanoviskem, delegujícím rozhodováni o využiti
zařízení a prostorů civilní
obrany pro běžný život. Zde se naskýtá
široké pole působnosti všem dobrým
iniciativám - zlepšovat a řešit situace
přímo v místech bydliště nebo
pracoviště.
Co potom říci o žabách na pramenech
- zde konkrétně o té na ministerstvu zdravotnictví
a sociálních věci, která buď
z lajdáctví nebo zlého úmyslu škodí?
Po tři měsíce velkopansky přehlíží
doporučeně zaslaný podnět i jeho urgenci.
Určitě se holedbá svým odbornictvím.
erudicí a vším možným, co k takovému
pozérství patří - tedy i ukřivděným
sarkasmem o obsazování funkcí. Bez obsáhlých
komentářů zde opět platí: "Ne
podle slov, ale podle činů poznáme se!"
Na beznadějně hrubý pytel se nehodí
sametová záplata. Proto žádám
pana ministra, prof. Klenera, aby z tohoto případu
vyvodil patřičné důsledky a nás
s nimi seznámil. Jedině tak se zaručí,
že tolerance a slušnost nebudou považovány
za projev mdlého rozumu.
Jako členové zastupitelského sboru jsme součástí
vedení státu. Prvořadým úkolem
každého vedení je vytvářet podmínky
pro dobrou práci a lidské žití. Proto
si dovoluji předložit tyto podmínky:
1. Aby rozpočet na civilní obranu byl racionálním
způsobem redukován a úspory tak vzniklé
použity ke zlepšení životních podmínek
občanů.
2. Dále ve smyslu podnětu č. 9 z 18. schůze
České národní rady doporučit
vládě ČSR, aby přijala usnesení
o vyřešeni všech humanitárních
otázek občanů postižených prokazatelně
za projev demokratického smýšleni i před
17. listopadem 1989.