FEDERÁLNÍ SHROMÁŽDĚNÍ ČESKOSLOVENSKÉ SOCIALISTICKÉ REPUBLIKY 1979
III. volební období
66
Vládní návrh
kterým se předkládá Federálnímu shromáždění Československé socia-
listické republiky k souhlasu návrh na účast Československé socia-
listické republiky v pařížském revidovaném znění Všeobecné úmluvy
o autorském právu, sjednaném dne 24. července 1971, a jejího Dodat-
kového protokolu 2
Návrh schvalovacího usnesení:
Federální shromáždění Československé
socialistické republiky souhlasí, aby Čes-
koslovenská socialistická republika se stala
smluvní stranou revidovaného znění
všeobecné
úmluvy o autorském právu, sjednaného dne
24. července 1971 v Paříži, a jejího Dodat-
kového protokolu 2 s tím, že při přístupu
budou uplatněna prohlášení k článkům XIII
a XV úmluvy.
Důvodová zpráva
I.
Všeobecná úmluva o autorském právu, sjednaná po druhé
světové válce z iniciativy UNESCO /Ženeva, 6. 9. 1952/, je
vedle Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl
druhou nejrozšířenější mnohostrannou mezistátní úmluvou
z oboru práva autorského. Nabyla účinnosti dne 16. 9. 1955
ratifikací ze strany 12 států. Všeobecnou úmluvou k 1. 6. 1978
je vázáno celkem 72 států z celého světa, z toho 30 evropských
/mezi nimi ze socialistických zemí BLR, NDR, ČSSR, MLR, PLR,
SSSR a SFRJ/, 18 zemí amerického kontinentu /včetně Kuby/,
12 zemí afrických a 12 států z Asie, Austrálie a Oceánie.
Sjednáním Všeobecné úmluvy v roce 1952 byl sledován
hlavní cíl, vytčený na generální konferenci UNESCO v Mexiko
City v roce 1947, který za více než 60 let své existence
nesplnila Bernská úmluva, t. j. univerzální přijatelnost
ze strany co největšího počtu států světa. Bernská úmluva
založená na principu automatické ochrany, která nesmí být
spojována s podmínkou splnění jakýchkoli formalit, nevyhovo-
vala systému ochrany autorského práva v USA a podle něj ve
většině zemí Latinské Ameriky. Otázka mezinárodní ochrany
autorských práv v těchto státech byla proto před druhou
světovou válkou řešena jednak dvoustrannými smlouvami,
jednak nezdařenými pokusy o sjednání vícestranných dohod,
které zůstaly většinou omezeny na americký kontinent. Sle-
dovaného cíle bylo dosaženo především zavedením asimilačního
principu ochrany literárních, vědeckých a uměleckých děl
cizích státních příslušníků, t. j. zacházení s těmito autory
jako s vlastními občany. Úmluva je v podstatě kompromisem
mezi zásadami, na nichž spočívá Bernská úmluva a většina
evropského autorskoprávního zákonodárství a zásadami úmluv
případně vnitrostátních zákonů zemí západní polokoule.
- 2 -
Zásadní rozdíly mezi oběma systémy lze stručně charakteri-
zovat takto:
1. Hlavní rozdíl je v otázce vzniku autorsko-právní ochrany,
t. j. zda vzniká automaticky se vznikem díla /Bernská úmlu-
va, evropský systém/, či zda je k jejímu vzniku zapotřebí
splnění určitých formalit /např. registrace, zaplacení
poplatku, uložení výtisků nebo kopií u příslušného úřadu
apod. /. Všeobecná úmluva překlenula tento rozdíl v člán-
ku III., podle něhož veškeré formální náležitosti stano-
vené vnitřním zákonodárstvím členského státu Všeobecné
úmluvy musí být pokládány za splněné u každého díla chrá-
něného podle Všeobecné úmluvy, které bylo poprvé uveřej-
něno mimo území takového členského státu a jehož autor
není jeho státním příslušníkem, jestliže všechny exemplá-
ře díla uveřejněného se svolením autora nesou značku "C"
v kroužku /zkratka pro "Copyright"/ s připojením jména
nositele autorského práva a s označením roku prvního uve-
řejnění /vydání/ díla.
2. Druhý výrazný rozdíl mezi Bernskou úmluvou /evropským
systémem/ a americkým pojetím autorského práva se týká
okruhu děl, která jsou chráněna. Bernská úmluva má v této
otázce značně široký rozsah a chrání výsledky duševní
tvůrčí činnosti dokonce bez ohledu na formu vyjádření.
Americké mezistátní smlouvy i vnitrostátní zákony vesměs
naopak poskytují ochranu jen dílu, které je písemně vy-
jádřeno nebo je jinak vnímátelné zrakem. Všeobecná úmlu-
va zakotvuje ochranu děl vyjádřených v hmotné formě,
která lze "číst nebo je zrakem vnímat" /čl. VI. /.
3. Rozdíl je rovněž v otázce ochrany osobních práv autor-
ských. Evropský systém, promítnutý přirozeně do Bernské
úmluvy, rozumí pod pojmem subjektivních práv autorských
nejen majetková práva autora, ale zejména také jeho prá-
va osobní / právo na ochranu autorství, právo na nedotknu-
- 3 -
telnost díla, právo na nakládání s dílem způsobem/ který
nesnižuje hodnotu díla a vážnost autorovy osobnosti apod. /.
Právní řády států západní polokoule chápou práva autorská
jako práva ryze majetková. Všeobecná úmluva se proto vý-
slovně ochranou osobních práv nezabývá, platí tedy pouze
asimilační princip zakotvený v článku II.
4. Poslední výrazný rozdíl mezi zásadami Bernské úmluvy,
platnými téměř ve všech evropských zemích, a systémem
americkým, který bylo třeba ve Všeobecné úmluvě překlenout,
se týká ochranných lhůt. Minimální ochranná doba byla pro-
to stanovena na dobu autorova života a 25 let po jeho smr-
ti, avšak s tím, že stát, v němž platí pro určité druhy
děl v době nabytí účinnosti
všeobecné úmluvy pro jeho
území ochranná doba počítaná od jiné skutečnosti /např.
od prvního vydání díla nebo od registrace díla takovému
vydání předcházející/, může toto ustanovení ponechat
v platnosti, pokud lhůta není kratší než 25 let.
Původní znění Všeobecné úmluvy z roku 1952 neobsahuje
na rozdíl od Bernské úmluvy tzv. povinné minimum ochrany,
co do obsahu autorského práva a ponechává prakticky v plat-
nosti asimilační princip, odkazující na zákonodárství státu,
kde se má právo cizího autora uplatňovat. Dokumentuje to
formulace čl. I., podle něhož "každý smluvní stát se zavazu-
je zajistit dostatečnou a účinnou ochranu práv autorů a všech
ostatních nositelů těchto práv... ", přičemž tuto ochranu
blíže přímo nekonkretizuje. Jen nepřímo ze Všeobecné úmluvy
v jejím původním znění /čl. III. a V. / vyplývá povinnost
uznávat právo na rozmnožování díla a právo na překlad díla
do jiného jazyka za účelem jeho šíření.
II.
Československo přistoupilo k Všeobecné úmluvě o autor-
ském právu v jejím původním ženevském znění z roku 1952
- 4 -
s účinností od 6. ledna 1960 jako 33. členský stát.
V roce 1971 došlo po několikaleté přípravě na žádost
příslušného počtu členských států podle čl. XII. Všeo-
becné úmluvy /mezi nimi i ČSSR/ k její revizi, která se
uskutečnila na diplomatické konferenci v Paříži 1971 spo-
lečně s revizí Bernské úmluvy o ochraně literárních a umě-
leckých děl. Hlavním účelem této revize bylo řešení poža-
davků rozvojových zemí na vytvoření systému, který by jim
usnadnil přístup k světovému duchovnímu dědictví a tím byl
urychlen jejich kulturní rozvoj a tvorba vlastní inteli-
gence. Tak se v Paříži v roce 1971 vložila do Všeobecné
úmluvy nová ustanovení čl. V bis až V quater, jejichž
obsah je pečlivě koordinován s ustanoveními Dodatku k pa-
řížskému zněná Bernské úmluvy o ochraně literárních a umě-
leckých děl. Úprava založená na systému nucených licencí
je obdobná a ve svých důsledcích shodná s úpravou obsaže-
nou v Dodatku k Bernské úmluvě.
Dále zavádí pařížské znění Všeobecné úmluvy o autor-
ském právu tyto již méně významné změny:
1. V článku II., obsahujícím stěžejní princip ochra-
na na základě zásady asimilace dochází k formulačnímu dopl-
nění, neboť se zde uvádí i "ochrana zvlášť přiznaná touto
úmluvou". Tento doplněk si vyžádalo rozšíření práv posky-
tovaných Všeobecnou úmluvou v novém článku IV bis.
2. Zcela nové ustanovení článku IV bis obsahuje po-
prvé výslovně, pouze však demonstrativně, některá majetko-
vá práva přímo na základě Všeobecné úmluvy, t. j. právo na
rozmnožování díla, na veřejné provozování, na vysílání roz-
hlasem a televizí, na zpracování díla /včetně překladu do
jiného jazyka/. V druhém odstavci se stanoví možnost, aby
smluvní státy připustily ve svém zákonodárství určité vý-
jimky z těchto práv, pokud nebudou odporovat ustanovením
ani duchu Všeobecné úmluvy a nebo snižovat ochranu "pod
- 5 -
rozumnou úroveň účinné ochrany", čímž navazuje na základní
formulaci čl. I.
Zakotvení těchto zvláštních práv přímo ve Všeobecné
úmluvě, z nichž právo na rozmnožování a právo na překlad
díla a jeho šíření obsahovalo již vlastně i původní ženev-
ské znění, je v naprostém souladu s čs. autorským právem,
které tato jednotlivá oprávnění v plném rozsahu zajišťuje.
Ustanovení odstavce 2 poskytuje možnost, aby účinek někte-
rých výjimek z výlučných práv autorských, které jsou sta-
noveny v čs. platném právu, mohl být uplatněn i v meziná-
rodních vztazích, řídících se Všeobecnou úmluvou.
3. Ustanovení čl. IX. stanoví nově pro státy, které
dosud nejsou členy původního znění Všeobecné úmluvy z roku
1952, že přístup k pařížskému znění zahrnuje automaticky
i přístup k textu z roku 1952. Po nabytí platnosti paříž-
ského znění /podle odstavce 1 "tři měsíce po uložení dva-
nácti listin o ratifikaci, přijetí nebo přístupu", což by-
lo splněno dne 10. července 1974/ je možno přistoupit
k původnímu znění z roku 1952 jen současně s přístupem
k textu pařížskému. V odstavci 4 se pak upravuje otázka,
jakým zněním se řídí vztahy mezi jednotlivými smluvními
státy, které jsou účastníky různých textů Všeobecné úmlu-
vy.
4. Ustanovení čl. XIII /tzv. koloniální klauzule/ by-
lo doplněno novým odstavcem 2, podle něhož z prohlášení
smluvního státu o účinnosti Všeobecné úmluvy i na závislé
území, jehož zahraniční vztahy tento smluvní stát zajišťu-
je, nesmí být dovozováno, že by faktický stav území, jehož
se takové prohlášení týká, byl ostatními státy výslovně
nebo mlčky uznán. Jde o ustanovení shodné s čl. 31 odst. 4
Bernské úmluvy v jejím pařížském znění. Přesto se však
navrhuje učinit při přístupu ČSSR obvyklé zásadní prohlá-
šení k celému článku XIII s poukazem na nesoulad uvedeného
ustanovení s Deklarací Valného shromáždění Organizace spo-
- 6 -
jených národů o poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím
a národům - rezoluce 1514/XV/ ze dne 14. prosince 1960.
5. Ustanovení čl. XV se zabývá obligatorní jurisdikcí
Mezinárodního soudního dvora pro spory mezi dvěma nebo více
státy, týkající se výkladu nebo provádění Všeobecné úmluvy,
pokud spor nebude vyřešen vyjednáváním. ČSSR nepřijímá do-
ložku o obligatorní jurisdikci Mezinárodního soudního dvora
podle čl. 36 jeho statutu. V mnohostranných úmluvách, které
mají ustanovení o jurisdikci Mezinárodního soudního dvora,
uplatňuje ČSSR při podpisu zpravidla výhradu, podle níž je
v každém jednotlivém případě pro přijetí jurisdikce Meziná-
rodního soudního dvora zapotřebí souhlasu všech zúčastněných
stran. ČSSR zastává tedy hledisko, že je třeba příslušnost
a pravomoc Mezinárodního dvora přijímat a uznávat ad hoc pro
konkrétní případ, nikoli obecně pro všechny spory, které
z dané smlouvy mohou vzniknout. Tímto způsobem si ČSSR za-
jišťuje právo v každém jednotlivém případě rozhodovat otázku,
zda se daný spor netýká věcí, které ve své podstatě patří
do jeho vnitřní pravomoci ve smyslu čl. 2 odst. 7 Charty
OSN. V souvislosti s ustanovením čl. XX, podle něhož nejsou
k Všeobecné úmluvě přípustné výhrady, provede ČSSR při pří-
stupu k pařížskému znění příslušné prohlášení.
6. Dodatkové prohlášení k čl. XVII obsahuje změnu v při-
pojeném novém bodu /nyní bod b/, podle něhož se ustanovení
pod písm. a/, t. j. že díla, jejichž zemí původu je ve smyslu
Bernské úmluvy země, která po 1. lednu 1951 vystoupila z Bern-
ské úmluvy, nebudou na území členských států Bernské úmluvy
chráněna ani podle Všeobecné úmluvy /tzv. zajišťovací klau-
zule/, nevztahuje na rozvojovou zemi, která při výpovědi
Bernské úmluvy uplatnila příslušným oznámením právo na použi-
tí výhod podle čl. V bis až V quater Všeobecné úmluvy.
Toto ustanovení, které zajišťuje, aby úlevy stanovené
pro rozvojové země v uvedených článcích nebyly znehodnoceny
při výstupu některé rozvojové země z Bernské úmluvy tím, že
by ji stihly důsledky stanovené v Dodatkovém prohlášení k čl.
XVII Všeobecné úmluvy, je v plné shodě se zásadami politiky
ČSSR.
- 7 -
7. Pokud jde o Dodatkové protokoly nedošlo v nich
k věcné změně. ČSSR se účastní pouze na protokolu č. 2
a 3. Dodatkový protokol č. 3, který se u původního ženev-
ského znění týkal podmíněné ratifikace, přijetí nebo pří-
stupu, pozbyl pro pařížské znění významu a nebyl proto do
něj ani převzat, ani nahrazen jiným dokumentem. K protoko-
lu č. 1, týkajícímu se ochrany děl osob bez státní přísluš-
nosti a uprchlíků ČSSR nepřistoupila. Navrhuje se proto, aby
ČSSR přistoupila pouze k Dodatkovému protokolu č. 2.
Mimo tyto změny přejímá pařížská revize Všeobecné úmlu-
vy ostatní ustanovení z původního znění ženevského.
III.
Členství ČSSR ve Všeobecné úmluvě je výhodné jak z po-
litických a kulturních důvodů, tak i z důvodů ekonomických.
ČSSR uskutečňuje politiku široké mezinárodní kulturní výměny
a spolupráce se všemi státy, nevyjímaje ty, které nejsou
členskými státy Bernské úmluvy. Právní základ pro tuto výmě-
nu kulturních hodnot tvoří Všeobecná úmluva ve vztahu k něk-
terým státům za příznivějších podmínek, než tomu bylo v mi-
nulosti, před přístupem ČSSR k této úmluvě.
V důsledku přístupu ČSSR k pařížskému znění Všeobecné
úmluvy nevznikne povinnost měnit platný čs. autorský zákon
č. 35/1965 Sb., který je s textem Všeobecné úmluvy v na-
prostém souladu.
Vzhledem k tomu, že pařížské znění Všeobecné úmluvy
o autorském právu se týká oblasti upravené v ČSSR zákonem,
vyžaduje přístup k němu souhlasu Federálního shromáždění
ČSSR ve smyslu článku 36 odst. 3 ústavního zákona č. 143/
1968 Sb., o československé federaci.
V Praze dne 26. září 1979
Předseda vlády ČSSR:
Štrougal v. r.
VŠEOBECNÁ ÚMLUVA
o autorském právu revidovaná v Paříži dne 24. července 1971
Smluvní státy,
vedeny přáním zajistit ve všech zemích ochranu autorské-
ho práva k dílům literárním, vědeckým a uměleckým,
přesvědčeny, že úprava ochrany práv autorů vyhovující
všem národům a vyjádřená ve všeobecné úmluvě, navazující na
již platné mezinárodní systémy, aniž by jo narušila, zajistí
úctu k osobním právům člověka a podpoří písemnictví, vědy
a umění,
přesvědčeny, že taková všeobecná úprava ochrany práv
autorů usnadní šíření duševních děl a přispěje k lepšímu me-
zinárodnímu porozumění,
rozhodly se revidovat Všeobecnou úmluvu o autorském právu
podepsanou v Ženevě dne 6. září 1952 /dále jen"Úmluva 1952"/
a v důsledku toho
se dohodly na tomto:
ČLÁNEK I
Každý smluvní stát se zavazuje učinit všechna opatření
nutná k zajištění dostatečné a účinné ochrany práv autorů
a všech ostatních nositelů autorských práv, k dílům literárním,
vědeckým a uměleckým, jako jsou díla písemná, díla hudební,
dramatická a filmové, malby, rytiny a díla sochařská.
ČLÁNEK II
1. Uveřejněná díla příslušníků každého smluvního státu,
jakož i díla uveřejněná poprvé na území takového státu poží-
vají v každém jiném smluvním státě ochrany, kterou tento
- 2 -
jiný stát poskytuje dílům svých státních příslušníků poprvé
uveřejněným na jeho vlastním území, jakož i ochrany zvláště
přiznané touto Úmluvou.
2. Nezveřejněná díla příslušníků každého smluvního stá-
tu požívají v každém jiném smluvním státě ochrany, kterou
tento jiný stát poskytuje nezveřejněným dílům svých státních
příslušníků, jakož i ochrany zvláště přiznané touto Úmluvou.
3. Pro uplatňování této Úmluvy může každý smluvní stát
vnitřním zákonodárstvím postavit všechny osoby sídlící na je-
ho území na roven svým státním příslušníkům.
ČLÁNEK III
1. Každý smluvní stát, který podle svého vnitřního zá-
konodárství vyžaduje jako podmínku ochrany práv autorů spl-
nění formálních náležitostí jako jsou uložení, registrace,
vyznačení, notářské osvědčení, zaplacení poplatků, vyrobení
nebo uveřejnění na svém území, musí pokládat tyto požadavky
za splněné pro každé dílo chráněné podle této Úmluvy, které
bylo poprvé uveřejněno mimo území tohoto státu a jehož autor
není státním příslušníkem tohoto státu, jestliže od prvého
uveřejnění tohoto díla všechny výtisky díla, uveřejněného se
svolením autora nebo každého jiného nositele autorského prá-
va jsou opatřeny značkou s připojením jména nositele autor-
ského práva a s vyznačením roku prvého uveřejnění; značka,
jméno a rok musejí být uvedeny žákovým způsobem a na takovém
místě, aby bylo jasně patrno, že je autorské právo vyhrazeno,
2. Ustanovení prvního odstavce nebrání jednotlivému
smluvnímu státu, aby podrobil určitým formalitám nebo jiným
podmínkám nabývání a výkon autorského práva k dílům poprvé
uveřejněným na jeho území nebo díla vlastních státních pří-
- 3 -
slušníků, ať byla vydána kdekoliv.
3. Ustanovení prvního odstavce nebrání jednotlivému
smluvnímu státu vyžadovat od osoby obracející se na soud,
aby pro účely soudního řízení vyhověla předpisům soudního
řádu, jako na příklad o zastoupení žalobce advokátem v tom-
to státě oprávněným nebo o předložení jednotho výtisku díla
soudu nebo správnímu úřadu nebo oběma zároveň. Avšak nebu-
de-li těmto požadavkům vyhověno, nebude tím autorské právo
dotčeno. Žádný z těchto požadavků nemůže být uplatňován vůči
státnímu příslušníku jiného smluvního státu, není-li uplatňo-
ván vůči příslušníkům státu, kde se žádá o ochranu.
4. Každý smluvní stát je povinnen zajistit právní ochra-
nu neuveřejněných děl státních příslušníků ostatních smluv-
ních států bez formálních podmínek.
5. Poskytuje-li smluvní stát dobu ochrany na víc než
jedno období a je-li trvání prvého období delší než některá
z nejkratších dob uvedených v článku IV této Úmluvy, není
tento stát pro druhé a další období ochrany vázán ustanove-
ním odstavce 1 tohoto článku.
ČLÁNEK IV
1. Doba ochrany díla se řídí zákonem smluvního státu,
kde se o ochranu žádá, v souladu s ustanoveními článku II
a s ustanoveními uvedenými níže.
2. a/ Doba ochrany pro díla chráněná touto Úmluvou
trvá nejméně po dobu autorova života a 25 let po jeho smrti.
Avšak smluvní stát, který to době nabytí platnosti této Úmlu-
vy na svém území omezuje toto období pro určité druhy děl
na období počítané od prvního uveřejnění díla, může zachovat
- 4 -
tyto odchylky nebo je rozšířit na jiné druhy děl. Pro vše-
chny tyto druhy děl nebude doba ochrany kratší než 25 let
ode dne prvního uveřejnění.
b/ Každý smluvní stát, který v době nabytí platnosti
této Úmluvy na svém území nebere na základ doby ochrany ži-
vot autora, může počítat dobu ochrany od prvého uvěřejnění
díla nebo popřípadě od registrace tohoto díla předcházející
jeho uveřejnění; doba ochrany nesmí být krátcí než 25 let
ode dne prvého uveřejnění nebo popřípadě od registrace díla
předcházející jeho vydání.
c/ Poskytuje-li zákonodárství smluvního státu dobu
ochrany pro dvě nebo více po sobě jdoucího období, nesmí
být prvé období kratší než nejkratší doba stanovená shora
pod písmeny a/ a b/.
3. Ustanovení odstavce 2 se nevztahují na díla fotogra-
fická ani na díla užitého umění. Avšak ve smluvních státech,
které chrání fotografická díla a díla užirého umění jako dí-
la umělecká, nesmí být doba ochrany těchto děl kratší než
10 let.
4. a/ Žádný smluvní stát není povinnen zajistit ochra-
nu díla po dobu delší než je doba ochrany stanovená pro
druh děl, k němuž dílo náleží, a to jde-li o neuveřejněné
dílo, zákonem smluvního státu, jehož je autor státním pří-
slušníkem, a jde-li o uveřejněné dílo, zákonem smluvního
státu, kde bylo toto dílo uveřejněno poprvé.
b/ Stanoví-li zákonodárství některého smluvního stá-
tu dobu ochrany na dvě nebo více po sobě jdoucích období,
považuje se pro použití pododstavec a/ za dobu ochrany po-
skytovanou tímto státem součet těchto období. Jestliže však
- 5 -
určité dílo není z jakéhokoliv z důvodu chráněno tímto státem
po dobu druhého nebo některého následujících období, nejsou
ostatní smluvní státy povinny chránit toto dílo po dobu to-
hoto druhého nebo nesledujícího období,
5. Pro použití ustanovení odstavce 4 se dílo příslušníka
smluvního státu, uveřejněné poprvé v některém mimosmluvním
státě, pokládá za dílo poprvé uveřejněné ve smluvním státě,
jehož je autor příslušníkem.
6. Pro použití ustanovení shora zmíněného odstavce 4
se dílo uveřejněné současně ve dvou nebo více smluvních stá-
tech pokládá za dílo poprvé uveřejněné ve státě poskytujícím
nejkratší dobu ochrany. Za současně ve více státech uveřejně-
né se považuje dílo, které bylo uveřejněno ve dvou nebo více
státech do třiceti dnů od svého prvého uveřejnění.
ČLÁNEK IV bis
1. Práva uvedená v článku I zahrnují základní práva,
která zajišťují ochranu majetkových zájmů autorů, zejména
výlučně právo autora udílet svolení k rozmnožování jakým-
koliv prostředkem, k veřejnému provozování a provedení a k vy-
sílání rozhlasem a televizí. Ustanovení tohoto článku se vzta-
hují na díla chráněná touto Úmluvou jak v jejich původní for-
mě, tak i v každé formě odvozené zřejmě od původního díla.
2. Každý smluvní stát však může svým vnitřním zákono-
dárstvím stanovit výjimky z opráv uvedených v odstavci 1 to-
hoto článku, pokud nejsou v rozporu s duchem a ustanoveními
této Úmluvy. Státy, které popřípadě použijí této možnosti,
jsou však nicméně povinny přiznat každému z práv, pro něž
výjimka byla stanovena, rozumnou úroveň ochrany.
- 6 -
ČLÁNEK V
1. Práva uvedená v článku I zahrnují výlučné právo poři-
zovat, uveřejňovat a udílet svolení k pořízení a k uveřejnění
překladu děl chráněných podle této Úmluvy.
2. Každý smluvní stát může však svým vnitřním zákono-
dárstvím omezit pro díla písemná právo překladu, avšak jen
za těchto podmínek:
a/ Nebyl-li do sedmi let ode dno prvního uveřejnění
písemného díla uveřejněn nositelem práva na překlad nebo s je-
ho souhlasem překlad tohoto písemného díla do jazyka obecně
užívaného ve smluvním státě, může každý příslušník tohoto
smluvního státu obdržet od příslušného úřadu tohoto státu ne-
výlučnou licenci na překlad díla do tohoto jazyka a na uve-
řejnění takto přeloženého díla.
b/ Táto licenci lze udělit jen tehdy, prokáže-li
žadatel v souladu s ustanoveními platnými ve státě, ve kterém
se žádost podává, že požádal nositele práva ne překlad o svo-
lení dílo přeložit a překlad uveřejnit a že přes náležitou
snahu nemohl nositele autorského práva vypátrat nebo obdržet
jeho svolení; za týchž podmínek může být licence udílena,
jsou-li předchozí vydání překladu v jazyce obecně užívaném
ve smluvním státě
rozebrána.
c/ Nemůže-li žadatel vypátrat nostiele práva na pře-
klad, zašle opis své žádosti nakladateli, jehož jméno je uvedeno
na díle, a je-li známa státní příslušnost nositele práva na
překlad, diplomatickému nebo konzulárnímu zástupci státu,
jehož je nositelem práva na proklad příslušníkem, nebo insti-
tuci, označené vládou tohoto státu. Licence nesmí být uděle-
na
před uplynutím lhůty dvou měsíců ode dne odeslání žádosti.