ČESKÁ NÁRODNÍ RADA 1976
II. volební období
146
Vládní návrh,
kterým se předkládá České národní radě k souhlasu
Úmluva o opatřeních k zákazu a zamezení nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků, přijatá na XVI. zasedání Generální konference UNESCO v Paříži dne 14. listopadu 1970
Návrh schvalovacího usnesení
Česká národní rada souhlasí s Úmluvou o opatřeních k zákazu a zamezení nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků, přijatou na XVI. zasedání Generální konference UNESCO v Paříži dne 14. listopadu 1970.
Důvodová zpráva
Generální konference Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) na svém XVI. zasedání v Paříži dne 14. listopadu 1970 přijala Úmluvu o opatřeních k zákazu a zamezení nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků, jejíž překlad je přiložen.
Přijatá Úmluva je výsledkem několikaleté práce UNESCO, která se zabývala po řadu let návrhy na přijetí účinných opatření na ochranu kulturních statků. Československá socialistická republika, podobně jako jiné socialistické státy, byla od počátku pro úpravu uvedené problematiky formou právně závazného dokumentu, tj. mezinárodní úmluvou. Na účinných opatřeních v mezinárodním měřítku má bezprostřední zájem, neboť se na jejím území nacházejí značné kulturní hodnoty.
Úmluva je významným přínosem pro další rozšíření mezinárodní spolupráce v oblasti kulturních styků. Jejím cílem je zajistit mezinárodní ochranu kulturních statků proti nedovolenému vývozu, dovozu a převodu jejich vlastnictví, jimiž je ochuzováno kulturní bohatství některých zemí, zatímco v jiných zemích dochází k právně i eticky nežádoucímu obohacování jedinečnými hodnotami.
Úmluva vstoupila v platnost dne 24. dubna 1972. K 1. lednu 1976 byla ratifikována nebo přijata 25 státy, z toho ze socialistických zemí Bulharskou lidovou republikou, Německou demokratickou republikou, Polskou lidovou republikou a Socialistickou federativní republikou Jugoslávií.
Vláda ČSR usnesením ze dne 11. února 1976 č. 38 a vláda SSR usnesením ze dne 4. února 1976 č. 24 vyslovily souhlas s návrhem ministra zahraničních věcí ČSSR, aby Československá socialistická republika tuto Úmluvu přijala. Vláda ČSSR přijala Úmluvu podle jejího článku 19 usnesením ze dne 13. května 1976 č. 133 s tím, že Úmluva bude předložena k vyslovení souhlasu národním radám. Současně uložila, aby při uložení československé listiny o přijetí Úmluvy bylo učiněno prohlášení k článkům 12, 20, 22 a 23 Úmluvy. K článku 20 bude učiněno prohlášení v tom smyslu, že Úmluva z hlediska problematiky v ní upravené by měla být otevřena pro všechny státy bez vyzvání Výkonnou radou UNESCO. K článkům 12, 22 a 23 bude učiněno prohlášení v tom smyslu, že ČSSR soudí, že zachování stavu závislosti určitých zemí, z něhož vycházejí uvedená ustanovení Úmluvy, je v rozporu s Deklarací XV. zasedání Valného shromáždění OSN ze dne 14. prosince 1960 o poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a národům.
Československá státní kulturní politika je svou koncepcí, pokud jde o péči o kulturní hodnoty celostátního významu, v podstatě v souladu s cílem Úmluvy. Naše zákonodárství již dříve vytvořilo vhodnou základnu hro určitý systém ochrany kulturních statků. V České socialistické republice to jsou z jména zákon č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, zákon č. 53/1959 Sb., o jednotné soustavě knihoven (knihovnický zákon), zákon č. 54/1959 Sb., o muzeích a galeriích a zákon ČNR č. 97/1974 Sb., o archivnictví.
V současné době se v České socialistické republice připravuje nová právní úprava na úseku památkové péče, která nahradí dosavadní zákon č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách. Obdobná právní úprava se připravuje i ve Slovenské socialistické republice. Ustanovení připravovaných zákonů, týkající se ochrany kulturních statků, budou v souladu s ustanoveními Úmluvy.
Závazky vyplývající z Úmluvy pro Československou socialistickou republiku budou zajišťovány federálními i republikovými ústředními orgány státní správy. Jejich plnění si nevyžádá mimořádných výdajů ze státního rozpočtu.
Úmluva o opatřeních k zákazu a zamezení nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků, přijatá na XVI. zasedání Generální konference UNESCO v Paříži dne 14. listopadu 7910 se předkládá České národní radě k vyslovení souhlasu podle čl. 107 odst. 1 písm. b) ústavního zákona č. 1437/1968 Sb., o československé federaci.
V Praze dne 23. června 1976
Předseda vlády České socialistické republiky:
Josef Korčák
Úmluva
o opatřeních k zákazu a zamezení nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků
Generální konference Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu, která se sešla na svém 16. zasedání v Paříži od 12. října do 14. listopadu 1970,
připomínajíc význam ustanovení Deklarace o zásadách mezinárodní kulturní spolupráce, přijaté Generální konferencí na jejím 14. zasedání,
soudíc, že výměna kulturních statků mezi zeměmi k vědeckým, kulturním a výchovným účelům prohlubuje poznání lidské civilizace, obohacuje kulturní život všeho lidu a vzbuzuje vzájemnou úctu a vážnost mezi národy,
soudíc, že kulturní statky tvoří jeden ze základních prvků civilizace a národní kultury a že jejich skutečnou hodnotu lze ocenit jen tehdy, jestliže jsou co nejúplněji známy jejich původ, historie a tradiční prostředí,
soudíc, že povinností každého státu je chránit kulturní statky na svém území proti nebezpečí krádeže, tajných vykopávek a nezákonného vývozu,
soudíc, že k odvrácení tohoto nebezpečí je nezbytné, aby si každý stát stále více uvědomoval svá morální povinnosti jak vůči vlastnímu kulturnímu dědictví, tak i vůči kulturnímu dědictví všech národů,
soudíc, že muzea, knihovny a archívy, jakožto kulturní instituce, by měly dbát o to, aby jejich sbírky byly zřizovány v souladu s všeobecně uznávanými mravními zásadami,
soudíc, že nedovolený dovoz, vývoz a převod vlastnictví kulturních statků brání porozumění mezi národy, které má UNESCO podporovat mezi jiným tím, že k tomu účelu doporučuje zúčastněným státům odpovídající mezinárodní úmluvy,
soudíc, že ochrana kulturního dědictví může být účinná jen tehdy, je-li organizována v národním i v mezinárodním měřítku a že vyžaduje úzkou spolupráci mezi státy,
berouc v úvahu, že Generální konference UNESCO přijala v roce 1964 k tomuto cíli doporučení,
majíc před sebou další návrhy na opatření k zákazu a zamezení nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků, jež jsou jako bod 19 na pořadu jednání zasedání,
poté, co rozhodla na svém 15. zasedání, že teto otázka bude předmětem mezinárodní úmluvy,
přijímá čtrnáctého listopadu 1970 tuto úmluvu:
Článek I.
Pro účely této úmluvy se výrazem "kulturní statky" rozumějí ty statky, které byly kterýmkoliv státem z důvodů náboženských nebo světských označeny za významné pro archeologii, prehistorii, historii, literaturu, umění nebo vědu a které patří do těchto kategorií:
a) vzácné sbírky nebo vzorky zoologické, botanické, mineralogické a anatomické a předměty paleontologického zájmu;
b) statky týkající se historie, včetně historie vědy a techniky, historie vojenství a společnosti, stejně jako i života významných představitelů národa, myslitelů, vědců a umělců a událostí národního významu;
c) archeologické vykopávky (prováděné oprávněně i tajně) a archeologické objevy;
d) zlomky oddělené od uměleckých a historických památek a zlomky z archeologických nalezišť;
e) starožitnosti starší než sto let, jako např. nápisy, mince a ryté pečetě;
f) národopisný materiál;
g) statky umělecké hodnoty jako:
I. obrazy, malby a kresby zhotovené ručně na jakémkoliv podkladu nebo v jakémkoliv materiálu (s výjimkou průmyslových návrhů a předmětů zdobených ručně);
II. původní díla sochařského umění a plastiky v jakémkoliv materiálu;
III. původní rytiny, tisky a litografie;
IV. původní umělecké asambláže a koláže v jakémkoliv materiálu;
h) vzácné rukopisy a prvotisky, staré knihy, dokumenty a publikace zvláštního zájmu (historické, umělecké, vědecké, literární aj.), a to jednotlivě nebo ve sbírkách;
i) známky, kolky apod. jednotlivě i v kolekcích;
j) archívy, včetně archívů zvukových, fotografických a filmových;
k) kusy nábytku, která jsou starší než sto let, a staré hudební nástroje.
Článek 2
1. Členská státy této úmluvy uznávají, že nedovolený vývoz, dovoz a převod vlastnictví kulturních statků je jednou z hlavních příčin ochuzování kulturního dědictví zemí původu těchto statků a že jejich provádění a napomáhat uskutečňování neúčinnějších prostředků k ochraně kulturních statků každé země proti všem nebezpečím s tím spojeným.
2. Členské státy se proto zavazují, že budou čelit takovýmto činům prostředky, které mají k dispozici a zvláště odstraňovat jejich příčiny, zamezit jejich provádění a napomáhat uskutečňování nezbytných náprav.
Článek 3
Dovoz, vývoz a převod vlastnictví kulturních statků uskutečněný v rozporu s opatřeními, která přijaly členské státy podle této úmluvy, je nezákonný.
Článek 4
Členské státy této úmluvy uznávají, že statky, které patří do níže uvedených kategorií, jsou pro účely této úmluvy součástí kulturního dědictví každého státu:
a) kulturní statky vytvořené individuálním nebo kolektivním tvůrčím úsilím občanů příslušného státu a kulturní statky významné pro příslušný stát, vytvořené na jeho území cizími státními příslušníky nebo osobami bez státní příslušnosti, kteří mají bydliště na tomto území;
b) kulturní statky, které byly nalezeny na území státu;
c) kulturní statky, které byly získány se souhlasem příslušných úřadů země jejich původu při archeologických, národopisných nebo přírodovědných expedicích;
d) kulturní statky získané na základě dohodnutých výměn;
e) kulturní statky, které byly se souhlasem při slušných úřadů země jejich původu darovány nebo zákonným způsobem zakoupeny.
Článek 5
K zabezpečení ochrany kulturních statků proti nedovolenému dovozu, vývozu a převodu vlastnictví se členské státy této úmluvy zavazují podle podmínek každé země zřídit tam, kde takové instituce ještě neexistují, jednu nebo více institucí pro ochranu kulturního dědictví s takovým počtem kvalifikovaných pracovníku, který bude schopen účinně plnit tyto úkoly:
a) podílet se na vypracovávání návrhů zákonů a předpisů, které upravují ochranu kulturního dědictví a zejména zabraňují nedovolenému dovozu, vývozu a převodu vlastnictví důležitých kulturních statků;
b) vytvořit a udržovat na základě národního soupisu chráněných statků seznam důležitých veřejných a soukromých kulturních statků, jejichž vývoz by představoval citelné ochuzení národního kulturního dědictví;
c) podporovat rozvoj nebo zřizování vědeckých a technických institucí (muzeí, knihoven, archívů, laboratoří, dílen atd.) potřebných pro uchování a popularizaci kulturních statků;
d) organizovat dozor nad archeologickými vykopávkami, zajišťovat na místě ochranu určitých kulturních statků a chránit určitá území vyhrazená pro budoucí archeologické výzkum;
e) stanovit ve prospěch příslušných osob (konzervátorů, sběratelů, starožitníků atd.) pravidla odpovídající mravním zásadám vytyčeným v této úmluvě a pečovat o dodržování těchto pravidel;
f) provádět výchovná opatření k povzbuzení a prohlubování úcty ke kulturnímu dědictví všech států a k rozšiřování znalosti ustanovení této úmluvy;
g) dbát o to, aby byly přiměřeným způsobem zveřejněny všechny případy zmizení kulturního statku.
Článek 6
Členské státy této úmluvy se zavazují, že
a) zavedou vhodné osvědčení, ve kterém vyvážející stát potvrdí, že zamýšlený vývoz kulturních statků je povolen. Toto osvědčení musí být připojeno ke všem kulturním statkům vyváženým v souladu s předpisy;
b) zakáží, aby z jejich území byly vyváženy kulturní statky, k nimž nebudou připojena výše uvedená osvědčení o vývozu;
c) seznámí s tímto zákazem vhodnou formou veřejnost, hlavně ty osoby, které by mohly vyvážet nebo dovážet kulturní statky.
Článek 7
Členské státy této úmluvy se zavazují, že
a) učiní v souladu se svým národním zákonodárstvím potřebná opatření zabraňující muzeím a obdobným institucím, nacházejícím se na jejich území, získávat kulturní statky, jež pocházejí z jiného členského státu této úmluvy a byly nedovoleně vyvezeny po nabytí účinnosti této úmluvy; podle možnosti budou informovat stát původu, který je členem této úmluvy, o nabídce takových kulturních statků, které byly z tohoto státu nedovoleně vyvezeny po nabytí účinnosti této úmluvy pro oba státy;
b) I. poté, co tato úmluva vstoupí v platnost pro dotyčné státy, zakáží dovoz kulturních statků odcizených z muzea, z církevního, světského nebo veřejného památníku nebo z jiného obdobného zařízení nacházejícího se na území druhého členského státu úmluvy za předpokladu, že tyto statky patří průkazně do inventáře tohoto zařízení;
II. na žádost státu původu podniknou příslušné kroky k nalezení a k navrácení jakéhokoliv takového kulturního statku, dovezeného po nabytí účinnosti této úmluvy pro oba dotyčné státy, avšak za podmínky, že žádající stát zaplatí spravedlivou náhradu osobě, která má platný právní nárok na tento statek. Žádosti o nalezení a navrácení musí být učiněny diplomatickou cestou. Žádající stát je povinen poskytnout na své náklady dokumentaci a jiné důkazy nutné k prokázání svého nároku na nalezení a navrácení. Členské státy nesmějí požadovat celní nebo jiné poplatky z kulturních statků navrácených podle tohoto článku. Všechny výdaje vzniklé s navrácením a s dopravou kulturního statku hradí žádající stát.
Článek 8
Členské státy této úmluvy se zavazují postihovat trestními nebo administrativními sankcemi každou osobu odpovědnou za porušení zákazů uvedených shora v článcích 6 písm. b) a 7 písm. b).
Článek 9
Každý členský stát této úmluvy, jehož kulturní dědictví je ohroženo loupeží archeologických nebo národopisných materiálů, se může obrátit na ostatní členské státy, jichž se taková činnost týká. Členské státy této úmluvy se zavazují zúčastnit se za těchto okolností každé mezinárodně dohodnuté akce směřující ke stanovení a provedení nezbytných konkrétních opatření, včetně kontroly vývozu, dovozu a mezinárodního obchodu s kulturními statky, jichž se to týká. Do doby dosažení takové dohody každý stát, jehož se to týká, přijme v možné míře prozatímní opatření k zabránění nenahraditelných škod, které by mohly vzniknout na kulturním dědictví žádajícího státu.
Článek 10
Členské státy této úmluvy se zavazují, že
a) omezí výchovou, informováním a bdělostí pohyb kulturních statků nezákonně vyvezených z kteréhokoliv členského státu této úmluvy a budou dbát způsobem přiměřeným pro tu kterou zemi o to, aby starožitníci vedli pod trestními nebo administrativními sankcemi záznamy obsahující označení původu každého kulturního statku, jméno a adresu dodavatele, popis a cenu každého prodaného statku a informovali nabyvatele kulturního statku o vývozním zákazu, jemuž by statek mohl podléhat;
b) budou usilovat výchovnými prostředky o to, aby vzbudily a rozvíjely ve veřejném mínění vědomí významu hodnoty kulturních statků a nebezpečí, které pro kulturní dědictví znamenají krádeže, tajné vykopávky a nedovolený vývoz.
Článek 11
Vývoz a převod vlastnictví kulturních statků, k němuž došlo pod nátlakem přímo nebo nepřímo v důsledku okupace země cizí mocí, je považován za nezákonný.
Článek 12
Členské státy této úmluvy budou respektovat kulturní dědictví na územích, za jejichž mezinárodní styky odpovídají, a přijmou veškerá vhodná opatření k zákazu nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků na těchto územích.
Článek 13
Členské státy této úmluvy se rovněž zavazují v rámci zákonodárství každého státu, že
a) zabrání všemi vhodnými prostředky takovým převodům vlastnictví kulturních statků, jež směřují k usnadnění nedovoleného dovozu a vývozu těchto statků;
b) zajistí, aby jejich příslušné instituce spolu pracovaly k usnadnění co nejrychlejšího navrácení nedovoleně vyvezených kulturních statků jejich zákonnému majiteli;
c) umožní akce k nalezení ztracených nebo odcizených kulturních statků prováděné zákonným majitelem nebo z jeho pověření;
d) uznají nezadatelné právo každého členského státu této úmluvy označit a prohlásit za nezcizitelné určité kulturní statky, které nesmějí být z tohoto titulu vyvezeny, a budou působit k tomu, aby příslušný stát mohl tyto statky dostat zpět v případech, kdy už byly vyvezeny.
Článek 14
Aby bylo zabráněno nedovolenému vývozu a aby byly plněny povinnosti vyplývající z provádění této úmluvy, poskytne každý stát úmluvy podle svých možností národním institucím odpovědným za ochranu kulturního dědictví přiměřený rozpočet, a bude-li to nutné, vytvoří pro tento účel zvláštní fond.
Článek 15
Nic v této úmluvě nebrání členským státům sjednávat mezi sebou zvláštní dohody nebo pokračovat v provádění dohod již uzavřených, které se týkají navrácení kulturních statků vyvezených z jakýchkoliv příčin z území jejich původu před nabytím účinnosti této úmluvy pro příslušné státy.
Článek 16
Členské státy této úmluvy budou ve svých pravidelných zprávách předkládaných Generální konferenci Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu k datu a formou, které budou touto konferencí určeny, informovat o zákonodárných a správních, jakož i o jiných opatřeních, které přijaly k provedení této úmluvy, a to společně s podrobnými údaji o zkušenostech získaných na tomto poli.
Článek 17
1. Členské státy této úmluvy si mohou vyžádat technickou pomoc Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu, zejména pokud jde
a) o informace a výchovu;
b) o konzultace a expertní porady;
c) o koordinaci a dobré služby.
2. Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu může z vlastního podnětu podniknout výzkumy a publikovat studie o problémech, které se týkají nedovoleného pohybu kulturních statků.
3. Za tímto účelem Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu etáže též požádat o spolupráci kteroukoliv příslušnou nevládní organizaci.
4. Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu může předkládat členským státům z vlastního podnětu návrhy na dodržování této úmluvy.
5. Na žádost nejméně dvou členských států této úmluvy, mezi nimiž vznikne spor o provádění této úmluvy, může UNESCO nabídnout své dobré služby k vyřešení tohoto sporu.
Článek 18
Tato úmluva je vyhotovena v angličtině, francouzštině, ruštině a španělštině, přičemž všechny čtyři texty mají stejnou platnost.
Článek 19
1. Tato úmluva podléhá ratifikaci nebo přijetí členskými státy Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu podle jejich příslušných ústavních předpisů.
2. Ratifikační listiny nebo listiny o přijetí se ukládají u generálního ředitele Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu.
Článek 20
1. Tato úmluva je otevřena k přístupu každému státu, který není členem Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu a který byl Výkonnou radou Organizace vyzván, aby k ní přistoupil.
2. Přístup se provádí uložením listiny o přístupu u generálního ředitele Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu.
Článek 21
Tato úmluva vstoupí v platnost za tři měsíce po datu uložení třetí listiny o ratifikaci, přijetí nebo přístupu, avšak jen ve vztahu k těm státům, které uložily své příslušné listiny k tomu datu nebo dříve. Pro každý další stát vstoupí v platnost za tři měsíce po uložení jeho listiny o ratifikaci, přijetí nebo přístupu.
Článek 22
Členské státy této úmluvy uznávají, že se úmluva vztahuje nejen na jejich metropolitní území, ale také na všechna území, za jejichž mezinárodní vztahy odpovídají; zavazují se, pokud to bude nutné, radit se o způsobech, jak zajišťovat provádění úmluvy na těchto územích s vládami nebo jinými příslušnými úřady těchto území při nebo před ratifikací, přijetím nebo přístupem, a že oznámí generálnímu řediteli Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu ta území, na nichž je úmluva prováděna. Oznámení se stane účinným za tři měsíce po datu jeho přijetí.
Článek 23
1. Každý členský stát této úmluvy může úmluvu vypovědět svým jménem nebo jménem území, za jehož mezinárodní vztahy odpovídá.
2. Výpověď se oznamuje písemným podáním, které bude uloženo u generálního ředitele Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu.
3. Výpověď nabývá účinnosti dvanáct měsíců od obdržení listiny o výpovědi.
Článek 24
Generální ředitel Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu bude informovat členské státy Organizace, státy, které nejsou členy Organizace, zmíněné v článku 20, jakož i Organizaci spojených národů o uložení každé listiny o ratifikaci, přijetí nebo přístupu podle článků 19 a 20, a o oznámeních a výpovědích podle článků 22 a 23.
Článek 25
1. Tato úmluva může být revidována Generální konferencí Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu. Tato revize však bude zavazovat jen státy, které se stanou smluvními stranami revidované úmluvy.
2. V případě, že Generální konference přijme novou úmluvu, plně nebo částečně revidující tuto úmluvu, pak - pokud nová úmluva nestanoví jinak - přestane být tato úmluva otevřena k ratifikaci, přijetí nebo přístupu, a to od data, kdy nabude platnost nová, ji revidující úmluva.
Článek 26
V souladu s článkem 102 Charty Organizace spojených národů, tato úmluva bude na žádost generálního ředitele Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu registrována v sekretariátě Organizace spojených národů.
Dáno v Paříži dne 17. listopadu 1970 ve dvou autentických vyhotoveních, podepsaných předsedou 16. zasedání Generální konference s generálním ředitelem Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu, které budou uloženy v archívech Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu a jejichž ověřené kopie budou předány všem státům uvedeným v článcích 19 a 20 a také Organizaci spojených národů.
Shora uvedený text je autentickým textem úmluvy přijaté v náležité formě Generální konferencí Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu na jejím 16. zasedání ukončeném v Paříži dne 14. listopadu 1970.
Na důkaz toho byly připojeny podpisy dne 17. listopadu 1970.