§ 33

Zrušovací ustanovení

Zrušuje se vládní nařízení č. 29/1954 Sb., o archivnictví.

§ 34

Účinnost

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. října 1974.

Důvodová zpráva

Obecná část

Archiválie, které se dochovaly na území České socialistické republiky z minulosti českého státu již od 11. století, stejně jako archiválie vzniklé v epoše budování socialismu jsou nejen významným kulturním bohatstvím a jedinečnými prameny pro poznání historie našich národů a jejich pokrokových tradic, nýbrž i nepominutelnou výchozí základnou pro řešení řady aktuálních otázek socialistické výstavby.

Právní základy pro vybudování jednotného státního archivního fondu, sloužícího budovatelskému úsilí, byly vytvořeny vládním nařízením č. 29/1954 Sb., o archivnictví, které bylo vydáno podle ústavního zákona č. 47/1950 Sb. Uvedené vládní nařízení, mající povahu rámcové normy, umožnilo uskutečnit, v podstatě sjednocení organizace a řízení archivnictví na území celého státu pod vedením ministerstva vnitra. V tehdejší etapě to byl značný krok dopředu proti dřívějšímu stavu, kdy bylo archivnictví ke své škodě řízeno různými resorty a ani základní otázky nebyly upraveny obecně závaznými právními předpisy.

Na podkladě uvedeného vládního nařízení z r. 1954 došlo pak postupem doby k vybudování Jednotného archivního fondu, soustředěného jednak ve dvou státních ústředních archivech a ve státních archivech v krajích, jednak v archivech měst Prahy, Brna, Ostravy a Plzně a v okresních archivech, jednak v podnikových archivech, jednak ve zvláštních archivech některých státních orgánů a organizací.

K provedení vládního nařízení č. 29/1954 Sb. byla v průběhu doby vydána řada norem, které upravují různé otázky týkající se zejména organizace archivů a archivních fondů (archiválií).

Formou obecně závazných právních předpisů bylo upraveno ukládání archivního materiálu ve státních archivech a v archivech národních výborů (směrnice ministerstva vnitra poř. č. 3/1964 Sb. NV, registrované v částce 25 Sbírky zákonů z r. 1964; dále pak zřizování podnikových archivů (a to původně vyhláškou ministerstva vnitra č. 153/1956 Ú. l., která byla v poslední době nahrazena vyhláškou ministerstva vnitra č. 96/1972 Sb.); ochrana a kategorizace archiválií uložených v archivech na území České socialistické republiky (směrnice ministerstva vnitra ze dne 13. 1. 1972, poř. č. 3 Ú. v. ČSR z r. 1972, reg. v částce 7 Sbírky zákonů z r. 1972).

Formou pouhých instrukcí bylo řešeno např. nahlížení do písemností uložených v archivech a ve spisovnách (pokyny ministerstva vnitra čj. Sv-1107/40-65 z r. 1965); dále organizace, činnost a řízení okresních a městských archivů (směrnice ministerstva vnitra č. 11 Bulletin ministerstva vnitra ČSR z r. 1970, částka 11 Ú. v. ČSR z r. 1970). Takto byly rovněž upraveny otázky archivní ediční činnosti státních, městských a okresních archivů (směrnice č. 6 Bulletin MV ČSR z r. 1971), dále Statut vědecké archivní rady, Statut Státního ústředního archivu v Praze (výnosy MV ČSR z r. 1970). Spolupráce archivů a muzeí byla upravena směrnicemi ministerstva vnitra, školství a kultury (poř. č. 15/1959 Sb. instr. pro výk. org. NV).

Naproti tomu nemohla být na podkladě vládního nařízení o archivnictví z r. 1954 vůbec řešena otázka vyřazování (skartace) písemností, jež byla upravena vládním usnesením publikovaným v Úředním listě vyhláškou ministerstva vnitra č. 62 z r. 1953; stanovilo zásady pro vyřazování písemností ze spisoven ústředních úřadů, národních výborů, soudů a jiných státních orgánů a jejich zařízení, národních podniků, jakož i socialistických organizací.

Dosavadní právní úprava archivnictví splnila řadu úkolů. Došlo k sjednocení řízení státního archivního fondu na území ČSR, byla dobudována soustava archivů a dosaženo jejich základní konsolidace.

V další etapě rozvoje archivnictví však dosavadní právní úprava, jejímž základem je pouze vládní nařízení č. 29/1954 Sb., o archivnictví, zdaleka nestačí pro zabezpečení stále náročnějších cílů v archivnictví, které vyplývají z požadavků vývoje vyspělé socialistické společnosti za federativního uspořádání státu.

Dosavadní právní úprava archivnictví obsažená ve vládním nařízení z r. 1954, totiž

- je omezena toliko na řešení jen některých základních otázek archivnictví, a to těch, jež byly v době vzniku tohoto vládního nařízení aktuální,

- neposkytuje dostatečný právní podklad pro řešení otázek týkajících se archiválií vzniklých z činnosti federálních orgánů,

- neupravuje ochranu spisového materiálu ("písemností") a jeho vyřazování (skartaci),

- nevěnuje vůbec pozornost uspořádání archivů národních výborů, ačkoli jde o podstatný článek archivní organizace; k úpravě těchto otázek došlo pouhými směrnicemi, které stanoví na tomto úseku působnost národních výborů,

- neupravuje rovněž ani základní otázky archivů organizací (podnikové archivy),

- obsahuje jen blanketové zmocnění k vydávání prováděcích předpisů, které není dostačující již vzhledem k tomu, že vládní nařízení neřeší všechny důležité otázky archivnictví,

- nezařazuje do jednotného státního archivního fondu archiválie vzniklé z činnosti jednotlivých osob a nestátních organizací.

Povážlivou vadou dosavadní právní úpravy archivnictví také je, že nemá náležité sankce použitelné na organizace, které porušují právní předpisy na tomto úseku. V řadě případů došlo k zničení celých archivních fondů i k zničení písemností podniků ke škodě celé společnosti, zejména na úkor zájmů kulturních i národohospodářských.

Shora uvedené nedostatky se však nedají odstranit novelizací vládního nařízení, nýbrž mohou být napraveny pouze novou zákonnou úpravou archivnictví, a to formou zákona České národní rady.

Právní úprava archivnictví patří do působnosti České socialistické republiky.

Novou zákonnou úpravu archivnictví, obsaženou v navrženém zákoně České národní rady, charakterizují zejména tyto základní zásady:

- řeší se všechny základní otázky archivnictví se zřetelem na jeho rozvoj,

- prohlubuje a upevňuje se jednotnost organizování a řízení archivnictví, které nadále má obstarávat ministerstvo vnitra ČSR,

- objasňují se základní pojmy z oboru archivnictví,

- stanoví se práva a povinnosti orgánů, organizací a občanů se zřetelem na soustavu a úlohu archivnictví,

- konstruuje se Jednotný archivní fond, jehož součástí jsou všechny archiválie vedené v evidenci na území ČSR, bez ohledu na otázku vlastnickou a otázku původu, takže sem spadají vedle archiválií vzešlých z činnosti orgánů a organizací také archiválie, jejichž původci jsou jednotlivé osoby,

- upravuje se postavení a hlavní úkoly jednotlivých druhů archivů,

- prohlubuje se ochrana archiválií a rozšiřuje se i na archiválie, které jsou ve vlastnictví osob a organizací,

- umožňuje se přiznat archiváliím, které jsou z hlediska společenského významu zvláště kvalifikované, povahu kulturních památek, popř. národních kulturních památek,

- řeší se zpřístupňování archiválií z hlediska společenského zájmu na jejich využití i se zřetelem na zájmy občanů a organizací,

- věnuje se pozornost zajištění náležité předarchivní péče o písemnosti ve spisovnách (včetně účetních archivů podle nařízení vlády ČSSR č. 153/1971 Sb.),

- stanoví se zmocnění pro bližší právní úpravu řady otázek formou prováděcích obecně závazných právních předpisů,

- stanoví se sankce na organizace za porušení právních předpisů v oboru archivnictví.

Účelné zajišťování a plnění úkolů archivnictví v další etapě společenského vývoje předpokládá nesporně jeho jednotné organizování a řízení. To se podle navržené zákonné úpravy soustřeďuje jako dosud v ministerstvu vnitra. Toto organizační začlenění se plně osvědčuje.

Ministerstvo vnitra se bude v oboru archivnictví v zájmu rozvoje archivní vědy opírat o vědeckou archivní radu jako odborný poradní orgán ministra vnitra a bude spolupracovat s Československou akademií věd. Ve věcech archiválií, které mají hodnotu kulturních památek, popřípadě národních kulturních památek, dalšího vzdělávání archivních pracovníků aj. bude ministerstvo vnitra spolupracovat s ministerstvy kultury a školství.

I v jiných socialistických státech je archivnictví řízeno ministerstvy vnitra, jak je patrno z právní úpravy archivnictví, např. v Německé demokratické republice, v Bulharské lidové republice a v Rumunské socialistické republice. Bylo tomu tak i v Sovětském svazu, kde však v současné době je hlavní správa archivnictví při radě ministrů.

Již při zpracování zásad zákona bylo přihlédnuto ke zkušenostem ze Sovětského svazu a k dostupným úpravám archivnictví v ostatních socialistických státech, zejména v Německé demokratické republice (úprava státního archivnictví vydaná dne 17. 6. 1965), v Rumunské socialistické republice (úprava Národního archivního fondu Rumunské socialistické republiky).

Návrh zákona byl vypracován na podkladě zásad schválených vládou, s nimiž vyslovily souhlas dne 26. dubna 1973 ústavně právní výbor a kulturní a školský výbor České národní rady a na základě jejich doporučení i předsednictvo ČNR.

Provádění navrženého zákona České národní rady o archivnictví si nevyžádá zvýšení rozpočtových výdajů ani zvýšení počtu pracovníků. Přitom nová zákonná úprava archivnictví počítá s již vytvořenou soustavou archivů, s budovami, kde jsou archivy již umístěny, s jejich zařízením, s pracovníky archivů atd. Případné vyšší náklady na archivnictví v budoucnosti nebudou proto vyvolány připravovanou zákonnou úpravou, nýbrž mohou být jen důsledkem nepřetržitého růstu přejímaných materiálů do archivní péče a soustavným zkvalitňováním této péče. Takovým způsobem narůstající výdaje budou stejně jako dosud uhrazovány v rámci příslušných rozpočtů.

Část zvláštní:

K § 1:

Z účelu zákona vyplývá také hlavní úkol archivnictví účinně přispívat při výstavbě socialismu v Československé socialistické republice náležitým využíváním archiválií na území ČSR, kterým se poskytuje všestranná státní ochrana a archivní péče v archivech. Toto své poslání archivnictví plní zejména při řešení úkolů vyplývajících z národohospodářských plánů i při řešení otázek vědeckých, aktuálně politických a kulturně výchovných i podporou hájení práv a právem chráněných zájmů občanů a organizací.

K § 2:

Pojem archiválie je značně široký a z hlediska vývoje neuzavřený. Jednotlivé druhy záznamů, které jsou jedním z podstatných znaků uvedeného pojmu, nelze vyjádřit taxativním vymezením.

Jinými záznamy se rozumějí např. záznamy vzniklé výpočetní technikou, paměťovými zařízeními, event. v budoucnosti způsoby dosud neznámými.

Charakteru archiválií nabývají písemnosti (záznamy písemné, obrazové, zvukové a jiné), mají-li trvalou dokumentární hodnotu se zřetelem na jejich význam historický nebo politický nebo hospodářský nebo kulturní, bez ohledu na subjekt, v jehož vlastnictví jsou. Kritéria odpovídající této zásadě budou - s přihlédnutím k různorodosti archiválií (z hlediska obsahu, formy i doby vzniku) - rozpracována v prováděcím obecně závazném právním předpisu [§ 31 odst. 1 písm. a)]. Trvalá dokumentární hodnota písemností se zjišťuje odborným hodnocením. O výsledku tohoto zhodnocení, jestliže je podle něho písemnost archiválií, musí být uvědoměn ten, kdo je oprávněn s ní nakládat. Archiválie bude poté vedena v evidenci, čímž se stane součástí Jednotného archivního fondu (§ 5). Vlastníkovi archiválie vznikne tím současně povinnost archiválii zabezpečit a plnit další úkoly (§ 10).

Pokud jde o písemnosti cizinců, které budou vneseny na území České socialistické republiky, v zásadě se nebudou považovat za archiválie podle tohoto zákona, i když by měly trvalou dokumentární hodnotu. Podrobnosti o tom stanoví prováděcí předpisy [§ 31 odst. 1 písm. a) a písm. c)].

K § 3 a 4:

Jako na úseku hmotných kulturních památek, tak i na úseku písemného dědictví naší minulosti existují památky mimořádné dokumentární hodnoty, zcela jedinečné z hlediska jejich historického společenského významu.

Navržený zákon přihlíží k této skutečnosti nejen v zájmu archivnictví, nýbrž i v zájmu vědeckém a kulturně výchovném. V ustanovení § 3 a 4 se upravuje postup při uznávání archiválií za kulturní památky a prohlášení archiválií vládou za národní kulturní památky.

Při vymezení pojmu archiválií, které mají hodnotu kulturní památky nebo národní kulturní památky, se vychází z pojmu kulturní památky ve smyslu zákona č. 22/1958 Sb. o kulturních památkách. Vzhledem však ke skutečnosti, že jde v podstatě vždy o archiválii, která je pojmem speciálním, vyžaduje, nejen konstrukce pojmu, nýbrž i ochrana uvedených archiválií pro jejich zvláštní povahu a péče o ně zvláštní právní úpravu. To je dokumentováno také ustanovením § 32 navrženého zákona.

Jako zvlášť kvalifikované kulturní památky v oboru archivnictví, tj. archiválie, které mají hodnotu národní kulturní památky, přicházejí nesporně v úvahu např. listinné bohatství Archivu České koruny a ovšem některé další významné archiválie, jako jsou např. desky zemské, Dekret kutnohorský z r. 1409, z poslední doby pak Košický vládní program, Ústava 9. května apod.; z historie dělnického hnutí např. Peckův zápis ustavujícího (svatomarkétského) sjezdu sociální demokracie aj. Jak vyplývá z povahy věci, půjde jen o velmi omezený počet archiválií mimořádně vynikajícího významu.

Společenský význam archiválií majících hodnotu kulturních a národních kulturních památek také vyžaduje, aby tu byly jednotné zásady pro způsob určování těchto hodnot, na což se pamatuje, pokud jde o archiválie uvedené v § 3, v ustanovení § 31 odst. 1 písm. b) a odst. 2 navržené zákonné úpravy. Pokud jde o archiválie uvedené v § 4, předpokládá se, že vláda stanoví usnesením obecné zásady pro předkládání návrhů na prohlášení archiválií za národní kulturní památky.

Návrh zákona upravuje působnost ministerstva vnitra na úseku archiválií jako kulturních památek a archiválií jako národních kulturních památek. Je tomu tak proto, že jde o instituty navazující pojmově na archiválie, na něž se zákon o kulturních památkách nevztahuje a které byly dosud upraveny také zvláštním právním předpisem, vydaným ještě před zákonem č. 22/1958 Sb. Tím však není dotčena působnost ministerstva kultury, která vyplývá ze zákona o kulturních památkách, na kterou též poukazuje zákon č. 2/1969 Sb.

Naopak postavení ministerstva kultury v tomto směru se v navržené zákonné úpravě archivnictví respektuje jak při stanovení podrobností o uznávání archiválií za kulturní památky [§ 31 odst. 1 písm. b) a odst. 2 návrhu zákona], tak i při předkládání návrhu ministra vnitra vládě na prohlášení archiválie jako kulturní památky za národní kulturní památku (§ 4 odst. 1 návrhu zákona).

K § 5:

Součástí Jednotného archivního fondu jsou vedle archiválií, které vznikly z činnosti orgánů a organizací (též orgánů a organizací federálních na území ČSR), i archiválie, které vznikly z činnosti jednotlivců. Rozhodným pojmovým znakem je, aby archiválie byla evidována. Nezáleží na okolnosti, v jakém vlastnictví archiválie je, ani na tom, kde je uložena.

Podrobnosti týkající se způsobu vedení evidence archiválií a skladby Jednotného archivního fondu v České socialistické republice stanoví ministerstvo vnitra [§ 31 odst. 1 písm. c)].

Součástí Jednotného archivního fondu jsou i archiválie vzniklé z činnosti politických stran, orgánů Národní fronty a orgánů Revolučního odborového hnutí (§ 26), jakož i archiválie v archivech ozbrojených sil a bezpečnostních složek (§ 25) a archiválie uložené v organizacích a zařízeních činných v oboru působnosti ministerstva kultury (§ 27).

K § 6:

V tomto ustanovení se upravují otázky tzv. předarchivní péče o písemnosti.

Tato péče zahrnuje řadu opatření, která sledují správný způsob ochrany písemností ještě před tím, než budou odevzdány do archivní péče příslušnému archivu.

Především jde o nutné zabezpečení a odbornou správu písemností ve spisovnách. [Patří sem mj. i písemnosti informační soustavy v tzv. účetních archivech - 44 nař. vlády ČSSR č. 153/1971 Sb. z nichž se po skončení úschovy archiválie vytřiďují.) Tyto písemnosti jsou pramenným základem archiválií. Písemnosti tvoří spisy, fotografie, fonografické snímky, popřípadě zápisy a doklady pořízené i jinými způsoby, které došly státním orgánům a socialistickým organizacím nebo vznikly v průběhu jejich činnosti; patří k nim i knihy a kartotéky, které slouží evidenci těchto dokumentů. Přitom jde o ochranu tohoto materiálu, pokud má význam pro služební potřebu státních orgánů a socialistických organizací, po dobu, dokud nedojde k výběru archiválií určených k trvalému uložení.

Počítá se s tím, že písemností určených ve skartačním řízení ke zničení, bude možno použít pouze jako průmyslových surovin. Pro písemnosti zvláštní povahy bude možno stanovit jiný způsob zničení.

Prováděcí předpis ministerstva vnitra upraví provádění vyřazovacího řízení a vztah archivních orgánů k státním orgánům a socialistickým organizacím v tomto řízení a stanoví, v kterých případech dohled na skartační řízení vykonává ministerstvo vnitra; k tomu je třeba také bližší právní úpravy základních jednotných kritérií pro hodnocení písemností jako archiválií [§ 31 odst. 1 písm. a)].

Zásady vyřazovacího řízení rozpracují státní orgány a socialistické organizace pro svou vnitřní potřebu se souhlasem ministerstva vnitra. Pokud jde o písemnosti jiných organizací než socialistických, bude při zajišťování předarchivní péče postupováno jako dosud cestou dohod.

K § 7 až 10:

V ustanovení § 8 a 9 se poskytuje ochrana archiváliím, které mají hodnotu kulturních památek nebo hodnotu národních kulturních památek.

Mimořádná hodnota archiválií, které mají hodnotu kulturních památek, popřípadě národních kulturních památek, si vynucuje též zvláštní ochranu jejich fyzické podoby. To se má provádět zvýšenou péčí o jejich bezpečné uložení apod. a povinným vyhotovováním tzv. zajišťovacích a studijních reprodukcí (§ 9) k zajištění náhrady za originály pro případ jejich možného zničení nebo opotřebování.

Navržená zákonná úprava chrání důsledně i evidované archiválie ve vlastnictví osob a jiných než socialistických organizací, které nejsou uložený v archivech ve smyslu navrženého zákona (§ 10).

Otázky týkající se vedení evidence těchto archiválií upraví prováděcí předpis [§ 31 odst. 1 písm. c)]. V souvislosti s tím bude zároveň upraveno, za jakých okolností a jakým způsobem dojde k vynětí archiválie z evidence archivů v České socialistické republice včetně případů, kdy dojde k přemístění takových archiválií na území Slovenské socialistické republiky.

Zákonná výhrada práva na přednostní koupi archiválie má především čelit nekalému obchodování s archiváliemi, které se v poslední době rozrůstá. Posuzování nabídky a určení odhadní ceny upraví blíže prováděcí obecně závazný právní předpis [§ 31 odst. 1 písm. h)].

Oprávnění přednostní koupě vyhrazené České socialistické republice zajišťuje zájmy společnosti nejen při prodeji, ale i při jiném způsobu převodu vlastnictví k archiváliím (směnou, darováním). Lhůta pro přijetí přednostní nabídky se stanoví na 6 měsíců proto, že je třeba počítat také se složitějšími případy, jak pokud jde o zjišťování odhadní ceny, tak i pokud jde o eventuální zkoumání, zda nabízená písemnost je vůbec archiválií; do zmíněné lhůty je zahrnuta i lhůta pro podání potřebného znaleckého posudku.

Zaviněné porušení povinnosti vyplývající pro vlastníka archiválie z ustanovení § 10 odst. 1 zakládá skutkovou podstatu přestupku podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 60/1961 Sb. ve znění zákona č. 150/1969 Sb.

Vlastník archiválie, která není v socialistickém společenském vlastnictví, je povinen ji odevzdat do bezplatné úschovy archivu jen na základě vykonatelného rozhodnutí ministerstva vnitra vydaného podle § 10 odst. 2, a to pouze na dobu nezbytně nutnou; na řízení a výkon rozhodnutí se vztahuje správní řád (§ 30).

Nepřímá ochrana archiválií je založena úpravou předarchivní péče o písemnosti (§ 6).

K realizaci nutných opatření k zajištění uchování archiválií v odpovídajícím fyzickém stavu vydá ministerstvo vnitra prováděcí obecně závazný právní předpis o ochraně a kategorizaci archiválií [§ 31 odst. 1 písm. d)].

Archiválie jsou ovšem také chráněny zákonnými předpisy o ochraně majetku, které představuje trestní zákon, zákon o přečinech a zákon upravující projednávání a postih přestupků.

Drobné poškozování archiválií se postihuje jako přestupek podle ustanovení § 19 zákona č. 60/1961 Sb., o úkolech národních výborů při zajišťování socialistického pořádku, popřípadě podle § 3 odst. 1 písm. d) zák. č. 150/1969 Sb., o přečinech.

Postih organizací je upraven zvláště v § 28.

K § 11 a 12:

Archiválie uložené v archivech slouží nejenom potřebám vědy, orgánů státní správy, soudů a jiných státních orgánů, účelům informačním a dokumentačním, ke kulturně výchovné činnosti, k vydávání publikací, nýbrž i zájmům občanů a organizací.

Navržený zákon upravuje proto také otázku zpřístupňování archiválií jednotlivcům, a to především československým státním občanům.

Přitom se přihlíží jak k státním zájmům, zejména pokud jde o ochranu státního, hospodářského a služebního tajemství, upravenou zákonem č. 102/1971 Sb. a předpisy vydanými k jeho provedení, tak i oprávněným zájmům občanů a organizací.

Z ustanovení § 11 odst. 2 v souvislosti s ustanovením odstavce 1 vyplývá, že českoslovenští státní občané a československé orgány a organizace mohou nahlížet do archiválií starších 50 let, aniž by k tomu potřebovali souhlasu nějakého orgánu. Nahlížení do takových archiválií se však odepře, jestliže by tím byly ohroženy státní nebo společenské zájmy nebo právem chráněné zájmy dosud žijících osob.

Stáří archiválie je určeno datem vzniku písemnosti. Nahlížení do archiválií mladších 50 let je vázáno na souhlas příslušného orgánu, aby se jejich obsahu nemohlo zneužít proti právem chráněným zájmům osob dosud žijících, popřípadě proti státním nebo společenským zájmům.

Cizinci potřebují vždy souhlas příslušného orgánu k nahlížení do archiválií uložených v archivech, popřípadě k pořizování výpisů z archiválií. Jim se staví naroveň čs. občané, orgány a organizace nahlížející do archiválií v zájmu cizinců nebo cizích orgánů a organizací.

Proti odepření nahlédnout do archiválie nebo proti neudělení potřebného souhlasu je možno podat jen stížnost podle vládní vyhlášky č. 150/1958 Ú. l., o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících; správního řádu nelze použít (§ 30).

Podrobnosti o podmínkách a způsobu využívání archiválií upraví ministerstvo vnitra prováděcím obecně závazným právním předpisem [§ 31 odst. 1 písm. e)].

K § 13 a 14:

Základem pro to, aby archivnictví mohlo úspěšně plnit své úkoly, je jeho jednotné organizováni, řízení a kontrolování státní správou. Tuto funkci navržený zákon svěřuje ministerstvu vnitra.

Z uvedené funkce ministerstva vnitra vyplývá řada úkolů, z nichž nejdůležitější se stanoví v § 13 odst. 1, obsahujícím jen příkladný výčet.

K otázce vydávání obecně závazných právních předpisů k provedení navrženého zákona se poukazuje na zmocňovací ustanovení § 31.

Pokud bude do některého státního archivu začleněn jiný archiv, přísluší ministerstvu vnitra učinit potřebné opatření k převzetí dnem začlenění plánovaných pracovních sil, finančních a materiálně technických prostředků, nemovitostí a ostatních archivních zařízení v rozsahu a za podmínek, za nichž se jich až dosud užívalo.

Poradním orgánem ministra vnitra pro řešení vědeckých a odborných otázek archivnictví má být vědecká archivní rada. Jejím úkolem bude zejména posuzovat všechny otázky týkající se koncepce činnosti archivů a rozvíjení jejich činnosti na úrovni požadavků, které se kladou na vědecký výzkum a na rozvoj archivní vědy.

K § 15 až 24 a 29:

Soustava archivů vychází z dosavadního právního a skutečného stavu. Pokud jde o označení, mění se pouze název dosavadních státních archivů v krajích ("státní oblastní archivy").

Některé archivy se v návrhu zákona označují jako ústavy, a to především se zřetelem na jejich vědeckovýzkumnou činnost v archivnictví, popřípadě v příbuzných oborech, která představuje trvalé důležité poslání takových archivů a je zajišťována v potřebném rozsahu jak po stránce osobní, tak i věcné (zejména pokud jde o technickou vybavenost); dále je postavení archivu jako ústavu spoluurčováno charakterem a množstvím archivního materiálu, o který pečuje. Přitom se umožňuje i řešení perspektivní, aby archiv, který v navrženém zákoně není označen jako ústav, byl za takový uznán, jsou-li splněny potřebné podmínky.

Poznamenává se, že Státní ústřední archiv v Praze a státní oblastní archivy jsou vědeckovýzkumnými ústavy. Vědeckovýzkumný charakter byl přiznán příslušnými národními výbory i Archivu hlavního města Prahy a Archivu města Brna.

Úkoly archivů jsou jednak společné všem archivům, jednak jsou stanoveny pro jednotlivé kategorie (druhy) archivů vzhledem k jejich posláni. Podrobnosti o ukládání archiválií do archivů upraví prováděcí obecně závazný právní předpis [§ 31 odst. 1 písm. f)].

Všechny archivy plní především široký okruh úkolů archivně odborných, který je nazván shrnujícím způsobem "péčí o archiválie". Předmětem této péče jsou ovšem také archiválie vzniklé z činnosti jednotlivců, jak vyplývá z ustanovení § 15 odst. 1. Kromě toho plní archivy další úkoly, stanovené v navrženém zákoně (např. při zhodnocování písemností, při provádění vyřazovacího řízení aj.).

Návrh zákona výslovně neupravuje otázku, zda archivy jsou či nejsou samostatnými organizacemi. Rozhodnutí v tomto směru ponechává zřizovateli archivu. Podle rozsahu archivního materiálu v péči archivu může jít např. o rozpočtovou organizaci. Zpravidla půjde o zařízení, které nemá plnou právní subjektivitu. Návrh zákona svěřuje archivům úkoly pro oblasti, pro které jsou zřízeny.

Archivnictví se svým specifickým způsobem podílí v rozsáhlé míře na plnění úkolů vyplývajících též ze státního plánu rozvoje vědy a techniky. Archivy podle připravovaného zákona - stejně jako dosavadní archivy - budou plnit tyto úkoly nejenom formou pracovní účasti [např. v současné době soupis důlních plánů a map pro Geofond nebo soupis map, plánů a vedut měst a městeček pro Ústav pro rekonstrukci měst a památkových objektů apod.), nýbrž i v oblasti historiografie formou přímého gestorství (např. v současné době výzkum a soupis pramenů k dějinám ČSSR v zahraničních archivech, výzkum a soupis pramenů k dějinám 1. Internacionály atd.).

Odborné styky a spolupráce mezi jednotlivými archivy (jejich druhy) jsou nutné i z hlediska výměny vzájemných znalostí pramenných materiálů a zajištění úplnosti pramenných dokladů při řešení jednotlivých vědeckých problémů.

Archivní knihovny se zaměřují především na literaturu z oblasti společenských věd se základními encyklopedickými a jazykovými slovníky, na odbornou archivní, historickou a regionální vlastivědnou literaturu, i na literaturu z oboru pomocných věd historických; obsahovat mají též časopisy a vhodné příručky z právních oborů.

Odpovědnost orgánů a organizací, které archivy zřizují, za vhodné umístění a účelné i bezpečné vybavení archivů (§ 16) je nejenom podmínkou úspěšné činnosti archivů, ale i základní podmínkou řádné ochrany a zabezpečení fyzického stavu archiválií.

Státní ústřední archiv v Praze vznikl sloučením Ústředního archivu ministerstva vnitra, Archivu země České a Ústředního archivu zemědělskolesnického v Praze.

Státní oblastní archivy navazují na dosavadní státní archivy v krajích v ČSR a jejich územní obvody se zpravidla shodují s územím kraje. Státní oblastní archiv v Praze bude plnit úkoly nejen na území Středočeského kraje, ale zčásti i na území hlavního města Prahy.

Činnost dosavadních státních archivů v krajích je po linii materiálně finanční a kádrové zajišťována krajskými správami Sboru národní bezpečnosti. Tyto archivy jsou řízeny přímo ministerstvem vnitra. Znění odstavce 1 § 18 umožňuje; aby i státní oblastní archivy byly takto spravovány a řízeny uvedenými orgány.

Z hlediska správy archiválií není účelné vázat bezvýhradně určení obvodu státního oblastního archivu na dané územní členění státu na kraje. Každá změna v územní organizaci totiž vyvolává snahu rozmístit archiválie podle nově stanovených hranic krajů apod.

Státní oblastní archivy pečují nejen o archiválie vzešlé z činnosti krajských orgánů, organizací a zařízení jimi spravovaných a národních podniků, ale i o archiválie vzešlé z činnosti původců historických fondů, jejichž obvod činnosti (působnosti) se vždy neshodoval s dnešním územím kraje a často je překračoval. Navržené řešení vylučuje, aby docházelo k nežádoucímu přemísťování archivních fondů a v souvislosti s tím k jejich poškozování. Umístění archivních fondů do archivní péče státních oblastních archivů se proto (vzhledem k nestejnému rozsahu územní působnosti jejich původců) řídí zásadou účelného rozmístění Jednotného archivního fondu. Tak např. do péče státních oblastních archivů přecházejí archiválie vzešlé z činnosti správ feudálních i kapitalistických velkostatků a z činnosti jejich majitelů; státní oblastní archivy v Brně a Opavě pečuji též o archiválie býv. zemských státních i zemských samosprávných orgánů.

Ustanovení § 18 odst. 5 umožňuje, aby např. i archiválie vysokých škol, pokud nespravují archivy zvláštního významu, byly ukládány ve státních oblastních archivech, vyžadují-li to důvody praktické účelnosti.

Významnou složkou v organizaci archivů jsou archivy národních výborů. Navržená jejich organizace navazuje tu rovněž na daný právní a skutečný stav. Zvláštní postavení přísluší Archivu hlavního města Prahy, pokud plní funkci státního oblastního archivu pro území hlavního města Prahy. Okresní archivy zabezpečuji archivní službu též pro všechny místní a městské národní výbory v obvodu příslušného okresního národního výboru. Významnou roli mají archivy měst Brna, Ostravy a Plzně.

Zřizování, zrušování, organizace a činnosti podnikových archivů, které uchovávají archiválie významné zejména z hlediska národohospodářského, se v navrženém zákoně upravují podle nových zásad. V souladu s nimi stanoví podrobnosti na tomto úseku vyhláška ministerstva vnitra č. 96/1972 Sb., o podnikových archivech, která má platit i nadále v úpravě odpovídající zákonu o archivnictví.

Institut archivů zvláštního významu byl v dosavadní organizaci archivů zahrnut pod pojem "ostatních archivů". Kromě takových archivů existujících již v době vydání vládního nařízení č. 29/1954 Sb., o archivnictví, jsou to archivy, které si vytvořily později (od r. 1954) některé ústřední státní orgány a organizace se souhlasem ministerstva vnitra vzhledem k speciální povaze archiválií, o jejichž archivní péči šlo. Sem patří na úrovni republikové: Archiv České národní rady, Archiv University Karlovy, Archiv Českého vysokého učení technického, Literární archiv Památníku národního písemnictví, Archiv Národního muzea, Ústřední archiv geodézie a kartografie a Filmotéka Českého filmového ústavu v Praze. Na úrovni federální k takovým archivům patří: Archiv Federálního shromáždění, Archiv Kanceláře presidenta republiky, Archiv Pražského hradu, Archiv ministerstva zahraničních věcí, Ústřední archiv Československé akademie věd, Vojenský historický archiv, Archiv Československého rozhlasu a Archiv Československé televize. Všechny vyjmenované archivy zvláštního významu nadále budou existovat a vyvíjet svou činnost podle navrženého zákona (§ 29). Ve své odborné činnosti postupují podle směrnic ministerstva vnitra a podléhají státnímu dohledu na archivnictví, který ministerstvo vnitra vykonává.

Ke zřízení nových archivů zvláštního významu se vyžaduje splnění podmínek uvedených v ustanovení § 24 odst. 1.

Podrobnosti o ukládání archiválií do archivů a o zřizování, zrušování, organizaci a činnosti archivů stanoví ministerstvo vnitra [§ 31 odst. 1 písm. f) a g)].

K § 25:

Funkční náplň archivů uvedených v § 25 spočívá ve shromažďování písemností vzniklých z činnosti ozbrojených sil a uvedených bezpečnostních složek, v postupné skartaci těchto písemností a v jejich dalším používání pouze pro služební účely - jejich původců. Teprve po skončení služebního zájmu o tyto archiválie a po skončení zájmu na jejich utajení - což se nutně projevuje v dlouhých uschovacích lhůtách - přecházejí archiválie v rámci působnosti federálního ministerstva národní obrany do archivu zvláštního významu (Vojenského historického archivu), v rámci působnosti federálního ministerstva vnitra a ministerstva vnitra ČSR do příslušných státních archivů.

K § 26:

Zvláštní ustanovení platí o archivech uvedených v § 26 (archivy politických stran, orgánů Národní fronty a orgánů Revolučního odborového hnutí). Vzhledem k charakteru těchto archivů se na ně navrhovaná zákonná úprava vztahuje, jen pokud je to výslovně stanoveno.

K § 27:

Ustanovení navrženého zákona se vztahují též na archiválie uložené v organizacích a zařízeních činných v oboru působnosti ministerstva kultury.

K § 28:

Zavádějí se speciální sankce za porušení některých povinností v oboru archivnictví organizacemi, jimiž je tu třeba rozumět i orgány vzhledem k jejich organizační struktuře jako rozpočtových organizací.

Zaviněná porušení povinností pracovníky a vedoucími organizací budou postihována kárným řízením a sankcemi uvedenými v § 77 zákoníku práce.

Při porušení pořádku v účetním archivu (nařízení vlády ČSSR č. 153/1971 Sb.) se postupuje podle ustanovení § 30 až 32 zákona č. 21/1971 Sb., o jednotné soustavě sociálně ekonomických informací.

K § 30 až 34:

Zvláštní povaha řízení podle navrženého zákona - až na výjimky uvedené v § 30 - nevyžaduje, aby se na ně vztahoval správní řád.

Prováděcími obecně závaznými právními předpisy podle ustanovení § 31 odst. 1 budou zrušeny a nahrazeny tyto dosavadní předpisy:

a) vyhláška ministerstva vnitra ze dne 3. 2. 1953, č. 62 Ú. l. z r. 1953, o zásadách pro vyřazování (skartaci) písemností, kterou se vyhlašuje usnesení vlády o zásadách pro vyřazování (skartaci) písemností ze spisoven a registratur ústředních úřadů, národních výborů, soudů a jiných státních orgánů a jejich. zařízení, národních a komunálních podniků, jakož i socialistických právnických osob,

b) směrnice ministerstva vnitra ze dne 13. 1. 1972, poř. č. 3 Ú. v. ČSR z r. 1972, o ochraně a kategorizaci archiválií uložených v archivech na území ČSR (reg. v částce 7 Sbírky zákonů z r. 1972),

c) směrnice ministerstva vnitra ze dne 17. 1. 1964, poř. č. 3 Sb. NV z r. 1964, o ukládání archivního materiálu ve státních archivech a v archivech národních výborů (reg. v částce 25 Sbírky zákonů z r. 1964),

d) směrnice ministerstva vnitra ze dne 14. 11. 1970, čj. Ar/2-2490/70, pro organizaci, činnost a řízení okresních a městských archivů v ČSR (Bulletin ministerstva vnitra ČSR č. 11 z r. 1970), částka 11 Ú. v. ČSR z r. 1970.

Vydáním prováděcího předpisu podle § 31 odst. 1 písm. e) v souvislosti s § 11 a 12 navrženého zákona se stanou bezpředmětnými směrnice ministerstva vnitra čj. Sv 1107/40-65, o nahlížení do písemnosti uložených v archivech a spisovnách (účinnost dnem 1. 10. 1965). Dále bude zrušena celá řada instrukcí, které jsou v rozporu s novou právní úpravou.

Nadále pak zůstanou v platnosti:

a) směrnice ministerstev vnitra a školství a kultury poř. č. 15/1959 Sb., instr., o spolupráci archivů a muzeí,

b) směrnice ministerstva vnitra pro archivní ediční činnost státních, městských a okresních archivů (Bulletin ministerstva vnitra ČSR č. 6 z r. 1971).

Pokud jde o stávající vyhlášku ministerstva vnitra č. 96/1972 Sb., o podnikových archivech, bude novelizována za tím účelem, aby její obsah byl uveden v soulad s připravovaným zákonem.

Vztah navrženého zákona k dosavadnímu zákonu č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, je dán už tím, že zákon o kulturních památkách se nevztahuje na archiválie, které - jako dosud - jsou předmětem speciální právní úpravy; dosud platné vládní nařízení č. 29/1954 Sb., o archivnictví bylo vydáno jako zvláštní předpis upravující tuto problematiku ještě před vydáním zákona č. 22/1958 Sb.

Podle návrhu zákona se archiválie uznávají za kulturní památky toliko rozhodnutím ministerstva vnitra při speciálně stanoveném postupu - na rozdíl od konstrukce obsažené v zákoně o kulturních památkách; podle zákona o kulturních památkách se zásadně považují hmotné kulturní statky za kulturní památky v jeho smyslu, mají-li předepsané náležitosti, již přímo ze samého zákona.

Ze shora uvedeného a také z odůvodnění ustanovení § 3 a 4 vyplývá, že ani způsob ochrany archiválií jako kulturních památek a archiválií jako národních kulturních památek, ani péče o tyto archiválie se nemůže řídit stávajícími obecnými právními předpisy o kulturních památkách.

V Praze dne 3. července 1974

Předseda vlády ČSR:

Josef Korčák v. r.