Poslankyně Vlasta Vlasáková: Vážený soudruhu předsedo, vážené soudružky poslankyně a soudruzi poslanci, vážení hosté! Červencové plénum ÚV KSČ, které se zabývalo výchovou mládeže a její přípravou pro život a práci v socialistické společnosti, uložilo věnovat pozornost naší školské soustavě a řešit existující problémy a nedostatky s cílem dosáhnout nejvyšší kvalitu a efektivnost práce našich škol, posílit jejich ideově a politicko výchovnou úlohu. To platí v plné míře i pro naše umělecké školství.

I když za 30 let výstavby socialistické školy zaznamenalo naše umělecké školství nebývalý rozmach a vychovalo řady kvalifikovaných umělců, z nichž značná část pozitivně ovlivňovala rozvoj socialistické kultury v oboru hudby, divadla, tanečního a výtvarného umění, rozhlasu, filmu a televize, stojí před uměleckým školstvím, v souladu se závěry XIV. sjezdu, ideologického i červencového pléna ÚV KSČ nové, náročné úkoly. Proto je nutné včas a do důsledku řešit ony specifické problémy, které na našich uměleckých školách trvají.

I když kulturní a školský výbor ČNR ve II. volebním období samostatně problematiku uměleckého školství neprojednával, věnoval soustavnou pozornost práci všech typů a stupňů uměleckých škol, sledoval konsolidační proces na těchto školách, kádrové i materiální podmínky pro jejich práci. Hodnotil systém i výsledky výchovného a vzdělávacího procesu, zajímal se jaká pozornost je věnována péči o talenty a jejich rozvoj, jaké je uplatnění absolventů, zajímal se o způsob řízení těchto škol, jaké návrhy a opatření připravují resorty školství a kultury na řešení problémů uměleckých škol.

Klíčovým problémem je kádrové obsazení pedagogických sborů tak, aby splňovaly požadavky odborné, umělecké, pedagogické, ale i - a to chci zdůraznit - ideově politické.  

V uměleckém školství více než jinde rozhoduje osobnost učitele, jeho tvůrčí umělecké schopnosti, charakterové vlastnosti ovládání daného oboru a alespoň několikaletá praxe. A znovu zdůrazňuji - jeho osobní politické přesvědčení, upřímný vztah k socialistické společnosti a schopnost v denním, osobním styku vychovávat mladé lidi v duchu zásad komunistické morálky, socialistického vlastenectví a proletářského internacionalismu, aby mládí umělci vycházeli ze škol nejen perfektně vybavení, ale byly jim vlastní přesvědčení a příslušnost umělce socialistického státu. Aby byli schopni socialistické ideály svým uměním prakticky ztvárňovat a rozvíjet a tak kladně ovlivňovat a působit na naši veřejnost. Kdo chce strhnout a zapálit, musí sám hořet, a to platí v případě profesorů uměleckých škol a v předání pochodně svým posluchačům - tím více.

Z vlastní zkušenosti však víme, že mnozí z mladých absolventů uměleckých škol vycházejí politicky nezralí, někdy až apolitičtí, jen s individuálními zájmy a snahou rychle získat popularitu, a s tím i hmotné výhody. Práce mimo vlastní profesi - tedy veřejně politická práce, by měla být pro mladého umělce stejně důležitá jako práce pro rozhlas, film a televizi, a nelze se vymlouvat na to, že není čas. Nelze jen od společnosti brát, je nutné i vracet. V těchto souvislostech se musí věnovat ne formální, ale opravdová a stálá pozornost SSM na uměleckých školách ze strany vedení.

A nyní k uplatňování absolventů uměleckých škol. Chci upozornit na nutnost těsné spolupráce mezi resorty na úseku plánování počtu absolventů uměleckých škol, podle jejich profilu, uměleckého zaměření a stupně vzdělání. Zvlášť důležitá je spolupráce mezi ministerstvem školství a ministerstvem kultury ČSR. Bylo by vhodné, aby obě ministerstva spolu s vybranými resorty navrhly novelizaci platných předpisů pro rozmisťování absolventů uměleckých škol.

A v tomto směru i zde by měli po celou dobu studia působit na vědomí mladého posluchače profesoři uměleckých škol, aby absolventi s uvědomělým pocitem odpovědnosti vůči společnosti odcházeli do těch míst republiky, kde je jich zapotřebí a kde jejich talentu bude využito. Aby nedocházelo k tomu, že mnoho absolventů žije na tak zvané "volné noze", často za zcela podivných finančních podmínek, obvykle v Praze. To se týká jak herců, zpěváků, hudebníků i výtvarníků, z nichž většina je školena pro umělecko-průmyslovou oblast, která je v praxi potřebuje. 

Vždyť práce v oblasti - tedy mimo centrum - přináší např. divadelníkům velké i praktické zkušenosti a mnohdy prověřuje v těžších zájezdových podmínkách jejich skutečný vztah k umění. Snad ani jeden z našich velkých herců - mistrů, nepřišel hned do Národního divadla.

Dosavadní způsob plánování potřeb absolventů je nevyhovující, neboť možnosti jejich uplatnění v době ukončení studia jsou větší, než kolik jich předpokládal plán v době jejich vstupu do školy. I tak zvané územní kvóty, které stanoví přijmout počet chlapců a děvčat z jednotlivých krajů nevyhovují. Vždyť v kterékoliv oblasti umění nelze předem naplánovat kde, jaký druh a počet talentů se musí vyskytnout.

Dále je nezbytné zabývat se návazností jednotlivých typů škol. Např. hudební výchova na ZDŠ není až na výjimky na dobré úrovni. Ke zlepšení situace by přispělo vyřešení možnosti, aby absolventi konzervatoří mohli učit, po určitých zkouškách na pedagogických fakultách, tento předmět na ZDŠ a jako odborníci vyhledávat talentované děti v nejrannějším věku a doporučit je na lidové školy umění a střední umělecké školy.

Jelikož umělecké školství je oblastí vysoce ideologicky angažovanou, je zapotřebí věnovat velkou pozornost přijímacímu řízení. Zhodnotit dosavadní systém a umožnit přístup na umělecké školy i talentovaným dětem v dělnických a rolnických rodin. Vytvářet příznivé podmínky v péči o mimořádné talenty z těchto rodin. Změnit třídní strukturu, aby studium na uměleckých školách nebylo výsadou jen městských dětí. S větší odpovědností by měli umělci - profesoři při přijímacím řízení na uměleckých školách vybírat jen nejtalentovanější a to bez ohledu na protekční zásahy, ať jde o kohokoliv. Protože při sebevětší píli bez vrozeného talentu nikdy nevyroste z posluchače skutečny umělec - malíř, sochař, herec, tanečník, zpěvák atd.

Dále jen heslovitě poznamenávám, že by bylo třeba dokončit práci na obsahové přestavbě studia na uměleckých školách. Dořešit problematiku vědecké teorie jednotlivých uměleckých profesí.

Samostatnou kapitolou je taneční školství. Tak jako ve všech oblastech našeho života s úspěchem využíváme sovětských zkušeností, je potřeba je uplatnit i na úseku tanečního školství. Sovětské baletní školství má světovou pověst. A je třeba využít zkušeností, které naši taneční odborníci získali ze studijních pobytů hrazených státem na sovětských baletních učilištích. Organizační struktura tanečního školství a především počet vyučovacích hodin a délka studia nevyhovují dnešním požadavkům.

Nejzávažnějším nedostatkem našeho tanečního školství je, že se na konzervatoře přijímají žáci až po ukončení ZDŠ, tj. ve věku 15 let. Ale např. příjem žáků pro studium klasického tance si vyžaduje dětský věk 9 -10 let, kdy dítě je již fyzicky zdatné a mentálně schopné podrobit se namáhavé výuce a tak získat pevné technické základy potřebné k pozdějším virtuózním výkonům.

Jde tedy o zřízení tanečního institutu dle vzoru Sovětského svazu s přihlédnutím k našim podmínkám. Cílem je podchycení talentovaných dětí z co nejširšího okruhu, v optimálním věku, ze všech oblastí naší republiky. Zřízení tanečního institutu je podmínkou dalšího úspěšného rozvoje našich profesionálních souborů.

V omezeném čase jsem mohla poukázat jen na některé problémy v uměleckém školství. Věřím, že naše připomínky budou vzaty v úvahu při řešení školské koncepce naší jednotné školské soustavy a že jí bude dáno takové místo, jaké jí při výchově naší mladé umělecké generace náleží. Vždyť i v jejích rukou je budoucnost naší socialistické kultury. /Potlesk./

Místopředseda ČNR Oldřich Voleník: Děkuji poslankyni Vlasákové. Slovo má poslanec Hlaváček, připraví se poslankyně Židlická.

Poslanec dr. Miroslav Hlaváček: Vážené soudružky a soudruzi, jedním z významných úkolů systému socialistické kultury je harmonicky rozvíjet člověka a všestranně formovat jeho duševní a tělesný profil. V něm v této souvislosti připadá nezastupitelné poslání tělesné kultuře.

Revoluční přestavba naší společnosti na principech marxismu-leninismu vytvořila také historicky nový typ kultury. Nedílnou součástí socialistické revoluce je i revoluce kulturní, v jejímž průběhu došlo k zásadní přeměně obsahu a orientace také celé naší tělesné kultury a upevnění jejich vzájemných vazeb.  

Klement Gottwald spatřoval ideové základy naší tělesné kultury v pokrokových myšlenkách Tyršových, v tradicích revolučního dělnického tělovýchovného hnutí a ve zkušenostech sovětské fyzkultury. Ty také tvořily východisko pro formování nového systému tělesné kultury, který bylo možno realizovat teprve v podmínkách socialismu.

Oslavy 30. výročí osvobození naší vlasti Sovětskou armádou přinášejí dostatek dokladů o vzestupu socialistické kultury. V této souvislosti vystupuje do popředí nad jiné příklad Československé spartakiády 1975. Její koncepce a realizace se staly výrazem aktivity lidových mas a jejich podpory politice strany. Spartakiáda je i mezinárodně plně uznávaným příkladem rozvoje socialistické kultury.

Přitom nemáme na mysli pouze její vyvrcholení v Praze na Strahově, ale celou strukturu Československé spartakiády 1975, počínající součinností společenských a státních orgánů v místech. V obsahu Spartakiády nacházíme konkrétní vyjádření vztahu kultury a tělesné kultury v mnohotvárnosti forem a prostředků, které se ve srovnání s minulými léty dále rozšířily, a to v souladu s celkovým trendem rozvoje naší socialistické společnosti, jak je vypracoval XIV. sjezd KSČ a konkretizovala pléna ÚV strany, zejména k ideologické práci a k výchově mladé generace.

Dosažené výsledky a získané zkušenosti dovolují vykročit dále vpřed, jak to vyžadují rostoucí potřeby a zájmy naší vyspělé socialistické společnosti. V oblasti tělesné kultury je vyjadřují zejména "Zásady dalšího rozvoje tělesné výchovy v ČSSR ve smyslu usnesení XIV. sjezdu KSČ".

Tento dokument přijatý předsednictvem ÚV KSČ zdůrazňuje nezbytnost aktivního využívání předností naší socialistické společnosti pro rozvoj tělesné kultury a orientuje nás na řešení komplexu úkolů, které umožní vytvořit postupně podmínky k tomu, aby všichni naši občané, zejména mládež, měli nejen právo, ale i reálnou možnost cvičit a sportovat. Dále ukládá řešit důstojnou státní reprezentaci a vytvořit taková opatření, aby vynikající sportovci měli k mimořádným výkonům také odpovídající podmínky. Přitom vychází ze skutečnosti, že předpokladem vysoké úrovně sportovního mistrovství je široká masová základna a efektivní výběr talentované mládeže pro náročnou přípravu vrcholového sportovce. Tyto zásady vedou k tomu, aby tělesná výchova nebyla jen věcí individuální záliby, ale předmětem péče celé společnosti.  

Navrhovaná opatření vyžadují maximální integraci sil a možností příslušných článků našeho politického systému a předpokládají soustředit se na naplnění společenské funkce tělesné kultury jako komponenty socialistického životního stylu a složky komunistické výchovy, především se zřetelem na vědeckotechnický rozvoj.

Hlavní směr řešení je dán generální linií KSČ jako vedoucí síly naší společnosti. Její další konkretizace se uskutečňuje v tělovýchovném hnutí Československým svazem tělesné výchovy, organizacemi Národní fronty, orgány státní správy i národními výbory. Úroveň dosahovaných výsledků posoudí XV. sjezd KSČ a vytyčí nové úkoly.

Celé tělovýchovné hnutí se v současné době, jak vyplývá konečně z nedávných závěrů VIII. pléna ÚV i ČÚV ČSTV, všestranně aktivizuje ve smyslu Provolání ÚV KSČ, vlády ČSSR, ROH a SSM i Dopisu ÚV KSČ, aby bilance dosažených výsledků byla co nejpříznivější.

Je to jeden z nesčetných dokladů o tom, jak pozitivně byla přijata linie KSČ i v oblasti tělesné kultury a stala se závaznou pro celé tělovýchovné hnutí.

Od XIV. sjezdu bylo dosaženo určitého pokroku v řešení otázek masového rozvoje tělesné výchovy jako základního a rozhodujícího úkolu i při přestavbě struktury výkonnostního a vrcholového sportu. Veřejnost dobře přijala řadu nových forem masové účasti na tělesné výchově jako bylo hnutí "Pohybem ke zdraví", "Bud fit!", budování areálů zdraví, první kroky byly učiněny při zvyšování efektivity tělovýchovného působení jak na zdraví, tak na výchovu a výkonnost.

Mezi základní úkoly tělovýchovného hnutí patří také organické spojování ideové a tělovýchovné práce. Také ve výchově kádrů, v ekonomice tělesné kultury a vytváření jejich materiálně technické základny se pokročilo.

Jsme však teprve na samém začátku. Dosavadní výsledky potvrzují, že linie XIV. sjezdu KSČ je i v tělovýchově správná, že je v jejím uskutečňování třeba dále pokračovat.

Tělovýchova a sport jsou u nás nesmírně populární. Tělovýchovné hnutí vtisklo našemu soudobému životu i řadu svérázných rysů. Dík rozhlasu, televizi a tisku i osobní účasti prožívají statisíce a někdy milióny našich občanů spolu se sportovci úspěchy a porážky, radost i zklamání na světových i domácích sportovištích.

Tělovýchovné hnutí i ČSTV zesílilo, zvýšil se jeho vliv na masy. V ČSR se pravidelně tělovýchovou a sportem zabývá téměř 30 % mládeže a 16 % dospělé populace, vedle dalších spontánně a neorganizovaně sportujících. Jen ve 200 obcích nad 500 obyvatel v ČSR nepracují tělovýchovné jednoty. Tělesná výchova na školách, příprava trenérů, cvičitelů a učitelů, stejně jako tělovýchovná literatura mají dobrou úroveň.

Dobrovolná nezištná společenská práce je jednou ze silných deviz našeho tělovýchovného hnutí. V českých zemích máme na čtvrt milionu dobrovolných tělovýchovných pedagogů, rozhodčích a dalších funkcionářů. Věnují mnoho i hodin volného času týdně, své zkušenosti a talent tělovýchově mládeže i pracujících. Materiálně technická základna tělovýchovy, dík porozumění naší vlády, národních výborů, podniků i orgánů a organizací se v posledním období výrazně zkvalitnila, zdaleka však nestačí pojmout všechny zájemce o tělovýchovu a sport.

Rezervy dalšího rozvoje jsou především v komplexnějším a efektivnějším využívání zdrojů naší společnosti, v integrovaném a lépe koordinovaném působení jednotlivých článků tělovýchovného hnutí. Krátce, v důslednější realizaci usnesení předsednictva ÚV KSČ o rozvoji tělesné výchovy.

V tomto směru, zvláště po Československé spartakiádě 1975, která prokázala prospěšnost takového sjednoceného působení všech sil, vzrůstá koordinační úloha národních výborů. V souvislosti s blížícími se volbami by měly národní výbory spolu s ČSTV sehrát rozhodující úlohu při koncipování plánu rozvoje tělovýchovného hnutí na léta 1976 - 1980 jako součásti volebních programů. Přirozeně je i hodně problémů a nedostatků. Jasné principy rozvoje tělovýchovy uvádět do života vyžaduje houževnatou výchovnou i organizátorskou práci, přesvědčování a mnohdy také boj proti přežitkům a nedostatkům minulosti.

Dnes máme zásluhou podpory KSČ a jejího ústředního výboru, péče státu, národních výborů i Národní fronty, dík vzestupu socialistické ekonomiky a všestranného rozvoje společnosti i její kultury, nebývale příznivé podmínky k práci. Záleží na tom, jak je využijeme! Čím lépe to dokážeme, tím větší bude přínos tělesné kultury ideovému, kulturnímu i politickému rozvoji společnosti.

A to bude v souvislosti s přípravou XV. sjezdu KSČ i při realizaci jeho linie náš hlavní úkol.

Děkuji vám za pozornost. /Potlesk./

Místopředseda ČNR Oldřich Voleník: Děkuji poslanci Hlaváčkovi. Slovo má poslankyně Židlická.

Poslankyně Jana Židlická: Vážené soudružky a soudruzi, často zdůrazňujeme, že vývoj mladého člověka musí být harmonický, že v práci s mládeží je nutné nepřipouštět žádné šablony, přistupovat k ní s plnou odpovědností, trpělivě a s důvěrou. Vždyť cílem je vychovat socialistického člověka, který chápe a přijímá hodnotnou socialistickou kulturu.

K tomu je ale třeba sledovat působení a proudění kultury v nejširším slova smyslu, stav vnitřní kvality kultury a schopnost příjemce kulturních hodnot je přijímat, chápat a vnitřně zpracovat. V kulturní praxi je nutné vyvarovat se chyb, plynoucích z ignorování skutečností, které jsou pro současný život mladých lidí příznačné a vtiskují jejich myšlení a jednání specifické rysy.

Důležitými zprostředkovateli, protože ovlivňují kulturní návyky dětí, jsou rodina, škola, společenské organizace a instituce. Spolu s nimi výrazně působí též kniha, film a ostatní prostředky.

Chci obrátit vaši pozornost na to, do jaké míry jsou příjemci kulturních hodnot schopni je přijímat a zažít. Do jaké míry jsou schopni pochopit smysl toho, co čtou, slyší, vidí, co v oblasti kultury vnímají.

Vycházím z výsledků průzkumu, na kterém se podílela i pracovní skupina předsednictva ČNR pro otázky mládeže.

Došlo se zde k závěrům, že u většiny příslušníků naší mladé generace starší patnácti let převládají jednostranné pasívní vztahy ke kulturním hodnotám a výlučný zájem pouze o nenáročné oddechové žánry umění.  

Abychom docílili výraznějšího pokroku, je nezbytné usilovat výchovou již od dětství o zvýšení počtu těch, kteří najdou vztah k uměleckým dílům vyšší úrovně. Je třeba hledat nové přístupy, prostředky a formy práce, neboť posun o jednu jedinou stupnici kvality trvá celou generaci. Proto klademe tak velký důraz na systematickou kulturně výchovnou činnost, neboť má možnost svými prostředky ovlivňovat proces vývoje mladé generace, komplexně působit na rozvoj osobnosti mladého člověka, rozvíjet jeho tvůrčí schopnosti, orientovat jeho vývoj v souladu s celospolečenskými zájmy.

Má-li tato výchova být skutečně všestranná, zdůrazňuji znovu, je nutné ji realizovat jednotně a systematicky. Kulturní a výchovná zařízení musí pracovat tak, aby postupně vytvářela a zušlechťovala nové zájmy i návyky, které ovlivňují růst náročnosti mladých lidí na obsah i úroveň předkládaných kulturních hodnot. Mládeži je třeba dát více kluboven, čítáren, zajistit dostatek odborně vzdělaných a zkušených pracovníků, prostě vytvořit takové prostředí, které bude na mladé lidi emotivně působit, přitahovat je a vychovávat.

Pěstování vážných zájmů u naší mládeže je důležitým prostředkem při komunistické výchově. Hudba, tanec, zpěv, výtvarné umění i sběratelství, vztah mladého člověka ke kulturní tvorbě a k umění i ke sportu zpětně působí do ostatních oblastí. Mladí lidé mají dnes prostředky a volný čas, ale musíme je naučit tento čas a prostředky využívat pro přijímání, chápání a pěstování kultury. Vést je k tomu, aby zde uplatňovali svou vlastní tvořivou iniciativu. Musíme vyvolávat v mladých lidech touhu po umění, aby se výchova k umění stala výchovou uměním. Zde je důležité, jaké příklady na mladého člověka působí.

Mladý člověk je citlivý na vjemy a připraven k tvůrčí aktivitě, která se však často postupně vytrácí nebo se vyvíjí nežádoucím směrem.

Stále průkaznější je proto nezbytnost účinnějšího propojení všech prostředků působení na mládež, zejména důsledná koordinace místního systému kulturně výchovných zařízení a působení ústředních institucí i potřeba diferencovaného přístupu k mladým lidem. /Potlesk./

Místopředseda ČNR Oldřich Voleník: Děkuji poslankyni Židlické. Vážené soudružky a soudruzi, nyní přerušuji schůzi České národní rady na polední přestávku. V diskusi po přestávce vystoupí poslanec Hrdlička, jako druhá poslankyně Jarošová.

Přerušuji schůzi na jednu hodinu. Začneme přesně ve 13.37 hodin.

/Jednání přerušeno ve 12.37 hodin a znovu zahájeno v 13,40 hodin. Řízení schůze převzal místopředseda ČNR dr. Vladimír Ambruz./

Místopředseda ČNR dr. Vladimír Ambruz /zvoní/: Soudružky a soudruzi, budeme pokračovat v přerušeném jednání. Slovo má poslanec Hrdlička.

Poslanec Jiří Hrdlička: Soudružky a soudruzi, neobyčejně rozsáhlé a v pravdě nedocenitelné bohatství kulturních a historických památek v naší vlasti patří v souhrnu beze sporu k vzácným hodnotám kultury světové. Proto si tato oblast právem zaslouží té soustředěné pozornosti, kterou jí zvláště v posledních letech věnuje vláda ČSR. Značný rozsah finančních a hmotných prostředků určených péči o památky každoročně vzrůstá a má své obdivuhodné výsledky. Velkorysé akce jako opravy Pražského hradu, záchrana Chebu, Tábora, Českého Krumluva a dalších historických měst by jinak nebyly možné.

K nepopiratelným kladům posledního období patří také výsledky péči o památky dělnického hnutí, o doklady protifašistického odboje a o lidovou architekturu. Teprve první kroky se však dělají pro záchranu nebo dokumentaci dokladů o technické vynalézavosti, tvořivosti a zdatnosti našeho pracujícího lidu. Tyto předměty nám při modernizaci závodů rychle mizí pod rukama. A přece ostravská huť Žofinka, stejně jako cizelovaná ojnice ze starého parního stroje, představují kulturní hodnoty svého druhu a navíc jako součást výrobního a životního prostředí patří nedílně k památkám dělnického hnutí. V tomto úsilí by měly více pochopení ukázat i výrobní resorty.

Dnes se o památkách u nás vůbec více ví a hovoří. Díky za to sdělovacím prostředkům, televiznímu Matesu i turistickému ruchu s jeho naučnými trasami. Zejména pak dík akcím škol, pionýrských a mládežnických organizací, jako je Putování po trasách osvobození, Po stopách historie nebo pražská akce Poznej a chraň památky svého města.  

Postupně mizí, co sami památkáři označovali za rozpačitý klid a platonické vztahy a nastupuje skutečná péče usměrňovaná celostátně.

Přispívá i to, že se naplňují volební programy Národní fronty, kde v četných městech a obcích pamatovali na památkové objekty. Jejich opravou si zkrášlili životní prostředí, někde tak získali kulturní dům nebo obřadní síň.

Jsou však i místa, kde se ke svým památkám chovají až macešsky. Tam i velmi vzácné stavby chátrají a movité poklady utíkají mezi prsty. Dokladem je obraz od Karla Škréty, odhadnutý na 200 000 Kčs, který se našel na Mělníku jen náhodou, nebo na Benešovsku osud několika beden zlatých a stříbrných klenotů, prodaných hluboko pod cenou a roztavených. Řadu dalších příkladů uvádí poslední zpráva Výboru lidové kontroly ČSR.

Dosud ne ve všech krajích a okresech pracují komise Památkové péče, ač by to bylo užitečné. Také zodpovědnost za neuspokojivý stav movitých i nemovitých hodnot není vždy jasně vymezena, ne všude se dodržují obecné zásady o správě socialistického majetku. Mnoho podobných příčin vede k nehospodárnosti a ohrožuje i základní pořádek.

Požadavky pro památkovou péči nemohou být pochopitelně v rozporů s možnostmi našeho národního hospodářství. Avšak při průzkumech jsme si ověřili, že i s dosavadními prostředky, kterých přece není málo, je možné udělat víc, jestliže se i zde důsledně uplatní hlediska racionálnosti a efektivnosti.

Hodně se dá například uspořit hned v cílevědomém projektování oprav. Jinak jsou plány nevěcné, zastarávají, musí se předělávat, často i končí v šuplíku - a to je vždycky dost drahé.

Krátká životnost oprav u fasád a střech v Praze - příčiny prý jsou v materiálu a nedostatečné specializaci stavebních podniků - ukazuje na další možnosti ušetřit hodně peněz i práce, jestliže se prosadí technologická kázeň. Rovněž nové postupy a materiály ve stavebních a řemeslných pracech mohou přinést větší účinnost vložených prostředků. Vůbec sotva kde se dá tolik ušetřit, jako zejména včasnou údržbou a ochranou památek. Přitom každý nerozvážný nebo očividně nehospodárný krok celou věc v očích veřejnosti poškozuje, jak bylo vidět při ukvapeném zásahu do zámeckého parku v Českém Krumlově.  

Volné ceny za práce restaurátorské, stejně jako nadměrné přirážky zprostředkujících organizací taktéž nadbytečně odčerpávají prostředky. Mimochodem státní seznam odborných restaurátorů byl naposledy doplňován před deseti lety, ačkoliv v tomto oboru je nedostatek sil a mladí uchazeči marně čekají na příležitost se uplatnit.

Dá se říci, že naše památková péče postupně nachází schůdnou cestu mezi oběma krajnostmi, naprostým podceňováním dědictví minulosti a mezi staromilskou snahou zachraňovat vše.

Přednostní zájem patří samozřejmě hmotným dokladům české státnosti, které mají zásadní význam vědecký a politický. Jde o Pražský hrad, nálezy v Mikulčicích a Velké Moravě, o Levý Hradec s nejstarším sídlem Přemyslovců a tedy o kolébku českého státu, o hradní rotundu ve Znojmě, Budeč a další. Tady upozorňuji na neutěšený stav některých částí Karlštejna, kde místy postupem let vzniká stav kritický.

Ze stálých výstav, které se postupně zřizují a mají výchovné a vzdělávací poslání, chci zvláště vyzdvihnout pokusnou expozici v Muzeu husitského hnutí v Táboře. Dává možnost zamyslet se nad husitským odkazem dnešku a uvědomit si morální a kulturní sílu, která z něho vyvěrá. Přesvědčuje, že sotva která doba českých dějin měla na další osudy národa takový vliv, jako husitská revoluce a proč právě socialistický dnešek vědomě a s aktuální silou se obrací k husitské tradici.

Táborská expozice kromě toho navazuje i na mezinárodní velmi živé bádání, které již přineslo řadu obsáhlých prací o husitském revolučním hnutí, např. od vědců Laptěva a Rubcova ze Sovětského svazu, Maleczynské z Polska, Wernera Töpfera z NDR, Seibta z NSR, Heymana z Kanady a dalších z USA a Francie. Vědecké poznatky o husitství mají mimořádnou důležitost pro ideologickou práci a snad i náš státní film nám v budoucnu pomůže dokumentárním dílem, které zatím postrádáme.

Celkově se v péči o kulturní a historické bohatství naší republiky udělalo za několik posledních let podstatně více než kdykoliv předtím. Je zde rovněž ještě dosti nevyužitých možností hmotných i ideových. Výbor lidové kontroly ČSR poukazuje, a nemělo by to být přehlédnuto, zvláště na rozpory a brzdy v řízení v této oblasti. Rozhodující v dalším postupu bude, jestli se nám podaří důsledně uskutečnit koncepci vlády, a to rychlejším tempem než dosud, což ostatně předpokládalo i vládní usnesení č. 25 z roku 1973. /Potlesk./