Také nejvýznamnější část tzv. společenské spotřeby společnosti, výdaje na bytové hospodářství a financování komplexní bytové výstavby národních výborů slouží bezprostředně pracujícím.

Nikoli nevýznamnou položkou je dotace na úhradu plánované ztráty bytového hospodářství národních výborů. V souhrnném finančním vztahu tace přes 2,5 miliardy Kčs, zatímco v roce 1970 činila jen 1,6 miliardy Kčs. Znamená to tedy, že na jednu nájemní jednotku připadá v roce 1974 Znamená to tedy, že na jednu nájemní jednotku připadá v roce 1974 v průměru dotace 2 a půl tisíce Kčs.

Na financování komplexní bytové výstavby národních výborů v roce 1974 jsou ve státním rozpočtu zajišťovány celkové zdroje ve výši 10,8 miliardy Kčs, tj. o 0,7 miliardy Kčs a 7,1 % více než je očekávaná skutečnost v letošním roce. Přitom se na financování celkových nákladů plánované bytové výstavby bez projekce a jiných investic bude v příštím roce podílet z 60 % státní rozpočet, 17 % podniky a 23 % obyvatelstvo.

Ve svém krátkém vystoupení jsem pochopitelně nemohl postihnout celý komplex společenské spotřeby sloužící bezprostředně pracujícím. Mám však za to, že i těchto několik čísel, která jsem uvedl, dokazuje velmi názorně přednosti socialismu před kapitalismem, které si často ani neuvědomujeme, ani jich ke škodě věci politicky nevyužíváme.

Stále se prohlubující péče o člověka, která vyvěrá z celého projednávaného návrhu státního rozpočtu ČSR na rok 1974 spolu s jeho dalšími pozitivními rysy a tendencemi a zejména důslednou orientací na zabezpečení základních úkolů hospodářské politiky stanovené XIV. sjezdem KSČ, jsou důvodem, proč podporuji schválení návrhu zákona ČNR o státním rozpočtu ČSR na rok 1974 ve znění, jak jej vláda ČSR předložila. Děkuji za pozornost. /Potlesk./

Místopředseda ČNR dr. Vladimír Ambruz: Děkuji poslanci Slukovi, diskutuje poslanec Zvěřina, připraví se poslanec Míka.

Poslanec Vladimír Zvěřina: Vážené soudružky a soudruzi, projednáváme dnes návrh státního rozpočtu na rok 1974 a dovolil bych si obrátit pozornost na oblast, která v této souvislosti není prvořadým předmětem zájmu, ale domnívám se, že je velmi aktuální s ohledem na to, že rok 1974 se má stát rozhodující pro sestavení 6. pětiletého plánu. Touto oblastí je oblast investičního rozvoje. Je jistě významná z hlediska další efektivity v národním hospodářství, zejména v budoucích letech. Význam investičního rozvoje byl zdůrazněn nejen XIV. sjezdem strany, ale zejména posledním listopadovým zasedáním ÚV KSČ.

Myslím, že vědeckovýzkumná základna je přiměřená našim možnostem. Vždyť za posledních dvacet let vzrostl počet pracovníků vědeckovýzkumné základny pětinásobně a představuje dnes 147 000 pracovníků, to je více než 2 % celkového počtu pracovníků v národním hospodářství.

Z celkového hodnocení přínosu vědeckovýzkumné základny, i když dosud nemáme vypracovány objektivní metody, které by mohly dát uspokojivou odpověď na otázku, zda podíl nákladů na výzkum a vývoj je přiměřený jeho přínosům, přesto je možné považovat za blízké pravdě, že práce vědeckovýzkumné základny není dostatečně účinná. Svědčí o tom řada ukazatelů, jako např. malé procento osvojovaných výrobků a technologií, které mají špičkové parametry. Jenom 17 % hodnocených výrobků dosáhlo prvního stupně kvality, ročně dosahujeme asi 12 % inovačních výrobků.

Úroveň vybavenosti práce technikou je rovněž nízká. Máme vysoké procento ruční práce v manipulaci s materiálem. Stále zdůrazňovaná vysoká spotřeba energie a materiálů je rovněž kritériem technické úrovně v našem hospodářství. Všichni máme zájem na dalším zvyšování životní úrovně a mohu vás ujistit, že i výzkumní pracovníci, jako lidé se zvlášť vysokou potřebou seberealizace, jsou všemi svými silami a schopnostmi ochotni přispět k tomuto cíli.

Kde je třeba hledat nedostatky a zábrany efektivnějšího působení vědeckovýzkumné základny?

Mezi nejdůležitější faktory ovlivňující účinnost vědeckovýzkumné základny je tvorba státního plánu. Jde o celý soubor opatření, která by mohla bez nároků na materiálové náklady přispět. Je to např. prohloubení a zkvalitnění procesu zadávání úkolů do výzkumu. Víme, že realizační cyklus od výzkumu, vývoje, přípravy výroby a její osvojení až po sériovou výrobu v naprosté většině přesahuje často i dvou pětiletek. Bylo by proto vhodné zavést do soustavy plánovacího systému i plán přípravy nových výrob či výrobků, který by se stal součástí celkového národohospodářského plánu, i když časovým dosahem rámec pětiletého plánu bude přesahovat. Nemám tím na mysli to, aby v době zahájení výzkumu byl sestaven plán na dvacet let dopředu v obvyklých formách; takový plán by byl nejen pracný, ale i nevěrohodný a zbytečný. Jde jen o to, zakotvit prosté vyjádření představ o budoucí výrobe do plánu, aby tyto představy sloužily pro orientaci o jejím časovém rozložení a objemech.

V souvislosti s tímto musím z praxe říci, že se nesprávně vykládá a praktikuje nařízení o potvrzení realizačních výstupů úkolů státního plánu vědy a techniky. Je pochopitelné, že podniky se brání podepisovat realizace, jestliže znají svou perspektivu na pět let dopředu a nemají záruku další investiční činnosti.

Další série opatření, více méně administrativního rázu, je z oblasti financování úkolů vědy a techniky. Souhrnně lze říci, že současná ekonomická soustava je namířena proti realizaci nové techniky. Nevytvořily se dosud potřebné předpoklady, a to ani v oblasti daňové, ani v oblasti odvodů, odpisů a tvorbě prostředků na technický rozvoj. Je přece možno nalézt celou řadu stimulátorů nové techniky, které se nedají zneužít, jako např. použití vyprodukovaných odpisů na úkoly technického rozvoje, možnost překračování hmotných limitů o výši aktivace prototypů a vůbec finanční a ekonomické hodnocení vědeckovýzkumné základny /dále VVZ/, na níž se šablonovitě uplatňují všechny ukazatele výrobní sféry. Je nepochopitelné, proč musí výzkumný ústav vykazovat stejné ekonomické ukazatele jako výrobní podnik, proč má vazbu mezd na zisk, na materiálové náklady apod., když jeho cíle leží zcela jinde, než v ukazatelích, které nám ukazují stav a efektivitu výroby. Proč nemůže výzkum v rámci "odborářské miliardy" vykázat úspory na materiálu a na energii, kterých dosáhl zlepšením technologického postupu stávající výroby.

Chci tím říci, že tyto názory se uplatňují i v masových organizacích. Jsme vedeni k tomu, abychom vykazovali úspory ve vlastních nákladech, tedy v zanedbatelných položkách a nejsme vedeni k tomu, abychom vykazovali to, co je naším posláním, tj. velké úspory a přínosy, kterých je možno dosáhnout zlepšením technologických postupů.

Negativní jevy chozrasčotního způsobu hospodaření ve VVZ /je to neblahý pozůstatek nedávné minulosti/ jsou sice dnes značně otupeny, přesto pokládám za nutné upozornit, že dosavadní systém je nevyhovující a jsem přesvědčen, že je nutné vytvořit postupně nový jednotný systém hospodaření pro všechny organizace VVZ, snad formou dotovaného či podílového hospodaření.

Je třeba nahradit stávající smlouvy o podmínkách financování úkolů technického rozvoje dlouhodobými smlouvami s VHJ o výhodách, sankcích a prostředcích pro zavádění nových výrobků a techniky. Tyto smlouvy by daleko lépe mohly postihnout komplexnost problematiky inovací než je tomu ve stávajících smlouvách. Je třeba urychleně vypracovat a zavést do života takovou soustavu řízení, která by odstranila současný stav, kdy se nová technika dostává do podniků pod vnějším tlakem, který má zpravidla jednorázový kampaňovitý charakter a nevyvolává zpětné vazby na výzkum. Je třeba např. zainteresovat úpravou soustavy daňové, cenové a úvěrové politiky VHJ na dotování fondů technického rozvoje z vlastních zdrojů, je třeba zvýšit zájem výrobců na soustavném obměňování výrobních programů s vyššími technickými a ekonomickými parametry. Dosud přijatá opatření jsou málo účinná a podniky stále raději setrvávají na starých, často neefektivních výrobách.

Zlepšení efektivnosti technického rozvoje je třeba hledat i v samotné VVZ, její skladbě. Mám na mysli především současnou skladbu VVZ. Je proto třeba věnovat zvýšené úsilí kompletaci vybavenosti. V současné době dosahují totiž kapacity poloprovozních jednotek tisíce a desetisíce tun ročně. K vybudování takovéto jednotky je zapotřebí nejen značná finanční částka, jdoucí do desítek až stovek miliónů Kčs, ale v současné vybavenosti ústavy tyto poloprovozy realizovat nemohou a realizační soustava neumožňuje podnikům, aby takovéto poloprovozy stavěly. A přesto je ve světě tato problematika řešena, nemusíme chodit daleko. Víme dobře o obdobných závodech budovaných v Sovětském svazu.

Za velmi důležitou považuji otázku ovlivnění vědomí řídících pracovníků všech stupňů v tom, že problematika technického rozvoje, jeho efektivnosti není jen otázkou vědeckovýzkumné základny. Troufám si říci, že efektivita VVZ je bezprostředním odrazem úrovně řídící činnosti a že výzkum je možno považovat jen za jednu ze složek předvýrobní činnosti.

VVZ může sloužit pouze jako prováděcí orgán, jako konzultační středisko, jako banka informací pro rozhodovací proces, ale úkoly správně zadat a připravit podmínky pro jejich nejrychlejší a nejúplnější realizaci, je povinností jiných řídících pracovníků.

Jsem rovněž přesvědčen, že stávající stav, kdy hlavní a bezprostřední vliv na řízení VVZ mají středně řídící články /ony mají rozhodující vliv i na státní plán výzkumu/, je přechodný, a že v brzké budoucnosti budou muset být vytvořeny podmínky pro řízení z centra, a to postupně až nadstátního významu. I tento proces je nutno u nás urychlit.

A ještě poslední otázku - materiálového zabezpečení VVZ. Rozbory, které provedlo ministerstvo výstavby a techniky ČSR i jednání výboru pro průmysl, obchod a dopravu FS ČSSR, ukázaly, že vybavenost VVZ aplikovaného výzkumu není uspokojivá. Podíl investic z celkových výdajů na výzkum a vývoj činí v ČSR 12 %, v ČSSR 13 %. Pro srovnání v Maďarské lidové republice 27 %, Rumunské socialistické republice 18 % a v SSSR 20 %.

Ve vyspělých kapitalistických zemích jsou investiční výdaje na 1 výzkumného pracovníka více než dvojnásobné a rostou výrazně rychleji než podíl investic do průmyslu. U nás naopak za poslední tři léta tyto výdaje stagnují a mají naopak mnohde klesající tendence. Vybavenost základními prostředky na 1 výzkumníka je mnohdy menší než poloviční vybavenost zaměstnanců průmyslových podniků.

Dlouhou dobu kritizované předpisy o nákupu přístrojové techniky vedou k tomu, že doba čekání na potřebný přístroj je delší, než doba řešení úkolu. Vznikají tak nevyužité "ležáky". Ovšem vážnější situace je v tom, že tento dlouhodobý jev se obráží ve snaze výzkumných pracovníků přejít na jiné, experimentálně méně náročné úkoly. Stále nemohou pochopit, proč nákup přístrojové techniky z dovozu i z tuzemska je ztotožňován s kapacitou výstavby, kterou mají představovat hmotné limity.

Je nezbytné vyhodnotit stávající stav vybavenosti organizací VVZ a na jeho základě připravit koncepci zlepšením přístrojového vybavení VVZ.

Chtěl bych říci, že několik těchto poznatků by mělo sloužit k tomu, aby příslušní pracovníci, kteří se budou zabývat problematikou ukazatelů a nástrojů řízení 6. pětiletky, si uvědomili, že oblast technického rozvoje vyžaduje zvláštní hodnocení podmíněné specifikem, které VVZ má, podmíněné úkoly, který VVZ v národním hospodářství plní.

Jsem přesvědčen, že i ve VVZ máme řadu nevyužitých rezerv, a že právě vhodnými opatřeními i vhodnými motivacemi výzkumných pracovníků se nám podaří efekt, který naši výzkumní pracovníci mohou dosáhnout, podstatně zvýšit. /Potlesk./