Federální shromáždění Československé socialistické republiky 1970
I v. o.
35
Vládní návrh,
kterým se předkládá k souhlasu Federálnímu shromáždění Československé socialistické
republiky Úmluva o uznání a vykonatelnosti rozhodnutí o vyživovací povinnosti
k dětem, podepsaná v Haagu dne 15. dubna 1958
Návrh schvalovacího usnesení:
Federální shromáždění Československé socia-
listické republiky souhlasí s
Úmluvou o uznáni
a vykonatelnosti rozhodnuti o vyživovací povin-
nosti k dětem, podepsanou v Haagu dne 15. dubna
1958.
Důvodová zpráva
Jednou z důležitých složek péče socialistického
státu o zdravý růst mladé generace je zabezpe-
čení řádně výživy dětí. Neplní-li rodiče svou vy-
živovací povinnost k dětem dobrovolně, musí
k tomu být donuceni soudně. Žije-li jeden z po-
vinných rodičů v cizině, nutno zajistit, aby vyko-
natelnost čs. soudního rozhodnutí o výživném
uznal cizí stát.
Ve vztahu k socialistickým zemím je vzájem-
né uznání a vykonatelnost soudních rozhodnuti
o výživném zaručena systémem dvoustranných
smluv o právní pomoci. Ve vztahu ke kapitalis-
tickým zemím měla být tato otázka usnadněna
přístupem Československa k Úmluvě o vymáháni
výživného v cizině, podepsané 20. června 1956
v New Yorku, k němuž došlo s účinnosti od 2. lis-
topadu 1958. V praxi se však ukázala tato Úmluva
jako málo účinnou především proto, že upravuje
toliko postup při uplatňování nároku na výživné
pro osoby, které žiji na území některého ze smluv-
ních států a mají oprávněné nároky vůči osobám,
podléhajícím soudní pravomoci jiné smluvní stra-
ny. Nevztahuje se však na uznání a výkon rozhod-
nutí. Za této situace zůstává realizace čs. soud-
ních rozhodnutí o výživném v cizině nadále slo-
žitá a obtížná.
V zájmu zajištění řádné alimentace dětí žijí-
cích v Československu povinnými osobami, žijící-
mi v cizině, je žádoucí, aby Československá socia-
listická republika přistoupila k Úmluvě o uznáni
a vykonatelnosti rozhodnutí o vyživovací povin-
nosti k dětem, podepsaná 15. dubna 1958 v Haagu.
2
Účast Československé socialistické republiky na
této Úmluvě by znamenala podstatné usnadnění
a urychlení veškerého řízení o vyživovací povin-
nosti k dětem, poněvadž ve vztahu k smluvním
státům Úmluvy by zaručovala vzájemné uznání a
výkon rozhodnutí v této oblasti. Smluvními státy
Úmluvy jsou: Belgie, Dánsko, Finsko, Německá
spolková republika, Rakousko, Švédsko a Švýcar-
sko. Úmluvu podepsaly, ale dosud neratifikovaly
Lucembursko, Řecko a Turecko.
Uznatelnost a vykonatelnost rozhodnutí cizích
justičních orgánů podle Úmluvy je vázána na pod-
mínky, kryjící se vesměs s naší vnitrostátní úpra-
vou podle zák. č. 97/1963 Sb. o mezinárodním
právu soukromém a procesním. Přezkumná povin-
nost se omezí jen na podmínky stanovené v Úmlu-
vě. Úmluva obsahuje rovněž ustanovení o přísluš-
nosti orgánů, které o výživném rozhodují, o apli-
kaci procesních předpisů, o výkonu rozhodnutí
na opětující se dávky výživného, o změnách roz-
hodnutí o výživném o poplatkových a dalších úle-
vách, o transferu výživného, o rozsahu platnosti
vnitrostátních předpisů státu výkonu rozhodnutí,
o časovém omezení podkladů pro výkon rozhod-
nutí, o označení orgánů povolaných k rozhodování
o výživném a o územní platnosti.
Úmluva není v zásadě v rozporu s českoslo-
venským právním řádem a ani s dosavadní praxí.
Toliko v článku 3, bod 1 Úmluvy je stanovena
pravomoc orgánů způsobem, který z ustanovení
§ 39 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu
soukromém a procesním, přímo neplyne. Z tohoto
důvodu je třeba, aby ve smyslu čl. 36, odst. 3
ústavního zákona o československé federaci byla
Úmluva před přístupem předložena Federálnímu
shromáždění k vyslovení souhlasu.
Přístupem Československé socialistické re-
publiky k Úmluvě nevzniknou žádné finanční ná-
klady. Účast Československé socialistické repub-
liky na Úmluvě může naopak příznivě ovlivnit
zvýšení inkasa v devizách z titulu výživného.
Souhlas s přístupem k Úmluvě vyslovila vláda
České socialistické republiky usnesením ze dne
7. listopadu 1969 č. 230 a vláda Slovenské socia-
listické republiky usnesením ze dne 26. listopadu
1969 Č. 351. Vláda Československé socialistické
republiky schválila přístup Československé socia-
listické republiky k Úmluvě usnesením ze dne
12. února 1970 č. 22.
V Praze dne 12. února 1970
Předseda vlády ČSSR:
Dr. Štrougal v. r.
Ministr zahraničních věcí:
v z. Ing. Kurka v. r.
Úmluva
o uznání a vykonatelnosti rozhodnuti o vyživovací povinnosti k dětem, Haag, 15. dubna 1958
Signatáři této Úmluvy,
vedení snahou o přijetí obecných ustano-
vení upravujících uznání a vykonatelnost rozhod-
nutí o vyživovací povinnosti k dětem,
rozhodli se uzavřít k tomu účelu Úmluvu
a dohodli se na následujících ustanoveních:
Článek l
Účelem této Úmluvy je zajistit ve vztazích
mezi smluvními státy vzájemné uznání a vykona-
telnost rozhodnutí o žalobách mezinárodni nebo
vnitrostátní povahy, jejichž předmětem je nárok
manželského, nemanželského anebo osvojeného
dítěte na výživné, pokud toto dítě neuzavřelo man-
želství a pokud ještě nedosáhlo věku 21 let.
Obsahuje-li rozhodnutí také nárok týkající se
jiné věci než vyživovací povinnosti, omezuje se
účinnost této Úmluvy pouze na vyživovací po-
vinnost.
Tato Úmluva se netýká rozhodnutí ve věcech
výživného mezi příbuznými v poboční linii.
3
Článek 2
Rozhodnutí o výživném vydaná v jednom ze
smluvních států se bez věcného přezkoumání
uznávají a prohlašují za vykonatelná v ostatních
smluvních státech, jestliže
1. orgán, který rozhodnutí vydal, byl podle
této Úmluvy příslušný;
2. žalovaná strana byla podle práva státu, je-
hož orgán o věci rozhodl, řádně předvolána a za-
stoupena;
uznání a vykonatelnost je však možno odepřít,
jde-li o rozhodnutí vydané pro zmeškání strany,
jestliže výkonný orgán s přihlédnutím ke všem
okolnostem případu dojde k názoru, že obmeškalá
strana bez svého zavinění o řízení nevěděla nebo
se v něm nemohla hájit;
3. ve státě, který je vydal, nabylo rozhodnutí
právní moci;
předběžně vykonatelná rozhodnutí a zatímní
opatření mohou však být orgánem výkonu roz-
hodnutí prohlášena za vykonatelná, i když je
možno proti nim podat opravný prostředek, jest-
liže ve státě, jehož orgán rozhodnutí vydal, mo-
hou být obdobná rozhodnutí vydávána a vykoná-
vána;
4. rozhodnutí neodporuje jinému rozhodnutí,
které bylo vydáno v téže věci a mezi týmiž účast-
níky ve státě, v němž je uplatňováno;
uznání a výkon rozhodnutí mohou být ode-
přeny, jestliže ve státě, v němž je uplatňováno,
bylo ještě před vydáním tohoto rozhodnutí zahá-
jeno řízení v téže věci;
5. rozhodnutí zjevně neodporuje veřejnému
pořádku státu, v němž je uplatňováno.
Článek 3
Podle této Úmluvy jsou k vydání rozhodnutí
o výživném příslušné tyto orgány:
1. orgán státu, na jehož území měla osoba po-
vinná výživou svůj obvyklý pobyt v době zahájení
řízení;
2. orgány státu, na jehož území měla osoba,
které přísluší nárok na výživné, svůj obvyklý po-
byt v době zahájení řízení;
3. orgán, jehož příslušnosti se osoba povinná
výživou podrobila buď výslovně anebo tím, že se
pustila do jednání ve věci samé, aniž namítla ne-
příslušnost.
Článek 4
Strana, která se dovolává rozhodnutí nebo na-
vrhuje jeho výkon, musí předložit:
1. písemné vyhotovení rozhodnutí, které spl-
ňuje podmínky vyžadované k důkazní moci;
2. listiny osvědčující vykonatelnost rozhod-
nutí;
3. jde-li o rozhodnutí pro zmeškání, ověřený
opis předvolání nebo opatření, jímž bylo řízení
zahájeno, jakož i listiny osvědčující řádné doru-
čení tohoto předvolání nebo opatření.
Článek 5
Přezkumná činnost orgánu provádějícího vý-
kon rozhodnutí se omezí na podmínky uvedené
v článku 2 a na listiny vypočítané v článku 4.
Článek 6
Pokud není v této Úmluvě stanoveno jinak,
řídí se vykonávací řízení právem státu, kterému
podléhá orgán provádějící výkon rozhodnutí.
Každé rozhodnutí, které bylo prohlášeno za
vykonatelné má stejnou platnost a tytéž účinky,
jako kdyby je vydal příslušný orgán státu, na je-
hož území se výkon rozhodnutí navrhuje.
Článek 7
Bylo-li v rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje,
nařízeno placení výživného pravidelnými opětují-
cími se dávkami, povolí se výkon rozhodnutí jak
pro dávky již splatné, tak i pro dávky splatné
v budoucnu.
Článek 8
Podmínky stanovené pro uznání a vykonatel-
nost rozhodnutí podle této
Úmluvy v předchozích
článcích platí také pro rozhodnutí vydaná orgá-
nem uvedeným v článku 3, jimiž se vyživovací po-
vinnost mění.
Článek 9
Bezplatná právní pomoc, která byla účastníku
přiznána ve státě, ve kterém bylo rozhodnutí vy-
dáno, se vztahuje také na řízení o výkon roz-
hodnutí.
V řízení podle této Úmluvy není třeba sklá-
dat jistotu za procesní náklady (cautio judicatum
solvi).
Listiny předložené v řízení podle této Úmluvy
nepotřebují žádného dalšího ověření nebo lega-
lizace.
Článek 10
Smluvní státy se zavazují, že usnadní převod
částek, které byly přiznány na plnění vyživovací
povinnosti k dětem.
Článek 11
Tato Úmluva se nedotýká oprávnění účast-
níka, jemuž přísluší nárok na výživné, aby se do-
volal kteréhokoli jiného ustanovení použitelného
na výkon rozhodnutí o výživném, a to bez ohledu,
zda jde o vnitrostátní právo země kde má sídlo
orgán provádějící výkon anebo o ustanovení jiné
4
úmluvy, která platí ve vztazích mezi smluvními
státy.
Článek 12
Tato Úmluva se nevztahuje na rozhodnuti vy-
daná před její účinností.
Článek 13
Každý smluvní stát oznámí vládě Nizozemí,
které orgány jsou příslušné vydat rozhodnutí
o výživném a prohlásit cizí rozhodnutí za vyko-
natelné.
Vláda Nizozemí uvědomí o těchto oznámeních
ostatní smluvní státy.
Článek 14
Tato Úmluva platí ipso jure pro mateřskou
zemi každého smluvního státu.
Přeje-li si smluvní stát, aby Úmluva platila
také ve všech nebo v některých výsostných úze-
mích, jehož mezinárodni vztahy jsou jím chráně-
ny, oznámí tento svůj úmysl listinou, která bude
uložena u nizozemského ministerstva zahranič-
ních věcí. Toto ministerstvo doručí každému
smluvnímu státu diplomatickou cestou ověřený
opis.
Toto prohlášení platí pro všechna výsostná
území, jež nepatři k mateřské zemi, jenom v po-
měru mezi státem, který toto prohlášení učinil
a státy, které prohlásily, že prohlášení přijímají.
Prohlášení o přijetí se uloží u nizozemského mi-
nisterstva zahraničních věcí, které doručí každé-
mu smluvnímu státu diplomatickou cestou ově-
řený opis.
Článek 15
Tato Úmluva je vyložena k podpisu státům,
jež byly zastoupeny na osmě Haagské konferenci
o mezinárodním právu soukromém.
Úmluva vyžaduje ratifikaci; ratifikační listiny
budou uloženy u nizozemského ministerstva za-
hraničních věci.
O uložení každé ratifikační listiny se zhotoví
opis; každý ze států, který Úmluvu podepsal, ob-
drží diplomatickou cestou ověřený opis.
Článek 16
Tato Úmluva nabude účinnosti šedesátý den
po uložení čtvrté ratifikační listiny, kterou má na
mysli článek 15.
Pro každý další stát, který později Úmluvu
ratifikuje, nabývá Úmluva účinnosti šedesátý den
po uložení jeho ratifikační listiny.
V případě článku 14, odstavce 2 je Úmluva
použitelná šedesátý den po uložení prohlášeni
o přijetí.
Článek 17
Každý stát, který se nezúčastnil jednání osmé
Haagské konference o mezinárodním právu sou-
kromém může přistoupit k této Úmluvě. Stát, kte-
rý si přeje přistoupit k Úmluvě, oznámí svůj úmysl
listinou, která se uloží u nizozemského minister-
stva zahraničních věcí. Toto ministerstvo doručí
každému smluvnímu státu diplomatickou cestou
ověřený opis.
Úmluva nabývá účinnosti mezi státem, který
přistupuje, a státem, který prohlásil, že přístup
přijímá, šedesátým dnem po uložení listiny o pří-
stupu.
Přístup je účinný pouze ve vztahu mezi stá-
tem přistupujícím a těmi smluvními státy, které
prohlásily, že tento přístup přijímají. Prohlášení
o přijetí se uloží u nizozemského ministerstva za-
hraničních věcí; toto ministerstvo doručí každému
smluvnímu státu diplomatickou cestou ověřený
opis.
Je samozřejmé, že uložení listiny o přístupu
se může stát teprve tehdy, když tato Úmluva na-
byla podle článku 16 účinnosti.
Článek 18
Každý smluvní stát může při podpisu nebo
ratifikaci této Úmluvy učinit výhradu, pokud jde
o uznání a výkon rozhodnutí některého úřadu ji-
ného smluvního státu, jehož příslušnost je odů-
vodněna místem pobytu účastníka, kterému pří-
sluší nárok na výživné.
Stát, který tuto výhradu učiní, nemůže však
požadovat, aby tato Úmluva byla použita na roz-
hodnutí jeho vlastních úřadů, jejichž příslušnost
se odůvodňuje místem pobytu účastníka, kterému
přísluší nárok na výživné.
Článek 19
Doba platnosti této Úmluvy je pět let počí-
naje od okamžiku uvedeného v Článku 16 odsta-
vec 1. To platí
i pro ty státy, které ratifikuji
Úmluvu později, nebo později k ni přistupují.
Platnost této Úmluvy se prodlužuje - s vý-
jimkou výpovědi - mlčky vždy na každých dal-
ších pět let.
Výpověď je třeba notifikovat nejpozději 6 mě-
síců před uplynutím doby platnosti Úmluvy, a to
nizozemskému ministerstvu zahraničních věcí; toto
ministerstvo uvědomí o tom ostatní smluvní státy.
Výpověď se může omezit na všechna nebo jen
na některá výsostná území, uvedená v oznámení,
učiněném podle článku 14 odst. 2.
Výpověď je účinná pouze pro stát, který ji
notifikoval. Pro ostatní smluvní státy zůstává
Úmluva v platnosti.
StT l - 35694-70