Důvodová zpráva
k vládnímu návrhu zákona o podnikových daních a příspěvku na sociální zabezpečení
A. Část všeobecná
Zkušenosti s dnešní soustavou odvodů podniků do státního rozpočtu zejména v posledních dvou letech ukázaly, že je třeba změnit systém vztahů podniků ke státnímu rozpočtu. Dosavadní systém odvodů podniků do státního rozpočtu byl několikrát doplňován a měněn, je proto složitý a administrativně náročný a je z něj poskytováno mnoho výjimek. Úpravy provedené zákonem č. 131/1968 Sb. byly vyvolány i neúměrnou dělbou zdrojů mezi podniky a státních rozpočtem (v neprospěch státního rozpočtu).
Proto byl na základě širokých diskusí připraven návrh na nový systém podnikového zdanění, jehož dílčí realizace se navrhuje k 1. 1. 1970, a to v průmyslových a stavebních podnicích a jejich oborových (generálních) ředitelstvích, v organizacích zahraničního obchodu, v tuzemských akciových společnostech a v zájmových nebo účelových sdruženích průmyslových a stavebních organizací.
Podle předkládaného návrhu mají podniky, na něž se bude nová úprava vztahovat, platit namísto celé řady dnešních odvodů tyto daně:
- daň ze zisku,
- daň z jmění,
- daň z objemu mezd.
Současně budou podniky platit také samostatný příspěvek na sociální zabezpečení (na vrub nákladů, ve výši 25 % z objemu mezd).
Hlavní cíle, které návrh podnikových daní sleduje, jsou tyto:
- zracionalizovat systém podnikových odvodů, posílit důchodový princip zdanění tím, že podniky budou platit daň především podlé vytvořeného zisku;
- zajistit, aby se podniky i společnost úměrně podílely na docilovaných výsledcích hospodaření a v tom směru odstranit nelogičnost dosavadního 18 % odvodu z hrubého důchodu;
- ponechat kriteriální působení daní v nezbytné míře tam, kde je nutno působit na rozhodování podniků při vynakládání prostředků (pracovní,síla, jmění);
- podstatně zjednodušit systém zdanění;
- zrovnoměrnit dopad daní na podniky ve srovnání s dřívějším kriteriálním systémem, což pomůže omezit dotace, přerozdělení prostředků atd.
Od počátku prací na návrzích soustavy nových podnikových daní i při jejich projednávání se počítalo pro rok 1970 již s komplexním zavedením nových daní pro celé národní hospodářství (s výjimkou zemědělství). Z průběhu projednávání vyplynul závěr, že nové daně je nutno k 1. 1. 1970 uplatnit, ale jen dílčím způsobem, a to zásadně v uvedených rozhodujících odvětvích s tím, že navrhovaná soustava podnikových daní se přijímá v zásadě pro rok 1970. Počítá se s tím, že k 1. 1. 1971 by byl daňový systém zaveden v celém národním hospodářství po provedení nutných korekcí v souvislosti s pracemi na pětiletém plánu a s využitím prvních zkušeností z jeho působení.
Z dílčího zavedení nových daní k 1. 1. 1970 pouze v některých odvětvích vzniknou některé problémy, zejména:
a) pro poplatníky nových podnikových daní bude třeba upravit účetnictví a výkaznictví,
b) obtížnost postihnout stejnou činnost stejným zdaněním a tím možnost nerovných ekonomických podmínek mezi podniky se stejnou činností, ale organizačně působících v různých odvětvích; to bude přicházet v úvahu zejména v případech, kdy se v podniku prolíná několik činností; je zde nebezpečí i neracionálních organizačních opatření,
c) využití daňové soustavy jako doplňujícího nástroje ovlivňujícího vývoj mezd si vyžádá zavedení nové daně z objemu mezd i u organizací, u nichž daň ze zisku a daň z jmění nebude v roce 1970 zavedena.
Uvedené okolnosti jsou sice závažné, avšak stejné problémy vznikají prakticky i dnes, neboť dnešní modifikace ekonomických podmínek pro neprůmyslová odvětví jsou v podstatě stejného charakteru jako odlišné daně.
I dílčí řešení navrhované v osnově přináší zlepšení dosavadního stavu a dává lepší předpoklady pro přechod ke komplexnímu řešení systému k 1. 1. 1971. Ponecháním dosavadních odvodů by byly zachovány všechny nedostatky v jejich působení, a přesto by nebylo možno se vyhnout zásahům do systému včetně řady opatření zákonného charakteru.
Pokud jde o navrhovanou daň z objemu mezd, byla zvažována též alternativa zvýšení příspěvků na sociální zabezpečení na 28 %. Po projednání a zvážení všech okolností se navrhuje zavést daň z objemu mezd, která je součástí osnovy zákona.
Návrh na zavedení této daně vychází z nutnosti vyvinout maximální tlak na omezení růstu mezd vedle nástrojů plánovitého řízení mzdového vývoje. Podle navrhované stupnice sazeb daně z objemu mezd je pro podniky navrhovaná daň vhodnější než 3 % zvýšení příspěvku na sociální nebezpečení až do růstu průměrné mzdy o cca 4 %.
Při přípravě nových daní vystupuje do popředí dnešní nevhodná struktura jmění v podnicích, zejména nerovnoměrné a u oběžných prostředků vcelku nedostatečné vybavení podniků jměním, a to jak v oblasti základních prostředků, tak i v oblasti oběžných prostředků. Vzhledem k obtížnosti problematiky se navrhuje k 1. 1. 1970 vybavit podniky základním jměním v oblasti oběžných prostředků, a to ve výši 45 % z dlouhodobých úvěrů k 1. 1. 1969. Současně by byl částečně upraven dnešní systém odvodů z odpisů základních prostředků tak, že se budou odstraňovat některé jeho nepříznivé dopady.
Návrh nového zdanění vyvolá velké finanční dopady na podniky (odvětví) s dosud poskytnutými rozsáhlými odchylkami a výjimkami v soustavě odvodů (např. potravinářský a spotřební průmysl a výroba stavebních hmot). Tyto problémy bude proto nutno řešit v rámci selektivních finančních opatření, aby byl zajištěn plánovaný rozvoj. V daňové soustavě se však nepočítá s úlevami pro podporu rozvoje, neboť podporu rozvoje a nosných programů je vhodnější provádět přímými formami (dotace, vklady státních prostředků) a slevami z odvodů odpisů. Proto se v zákoně nepočítá s úlevami nebo výjimkami pro rozvojová odvětví (např. bytová výstavba, stavební hmoty), neboť tyto problémy budou řešeny jinými formami.
Selektivní finanční politika není ovšem jen politika daňové selekce a proto napříště bude větší váha soustředěna do přímých vkladů státních prostředků na rozvoj podniků. Osnova počítá se selektivními zásahy v daních podniků tím, že dává nutná mocnění k výjimkám, zvýhodněním a slevám.
Význam úpravy podnikových daní, zejména s ohledem na dnešní roztříštěné a složité odvody podniků do státního rozpočtu, mnoho výjimek a velkou redistribuci, je nesporně značný. Na druhé straně je však třeba reálně vidět možnosti působení nových daní v našich současných podmínkách a nepřeceňovat je.
Nelze předpokládat, že podnikové daně samy o sobě mohou výrazněji ovlivnit strukturální přestavbu hospodářství, zabezpečit tržní rovnováhu v jednotlivých sférách, nebo výrazněji ovlivnit vývoj mezd, zaměstnanosti, finality výroby, efektivnost zahraničního obchodu apod. Tento celý komplex musí řešit hospodářská politika státu jako celek, jejímž článkem je podniková daňová soustava.
B. Část zvláštní
Úvodní ustanovení
Úvodní ustanovení vymezuje jednak soustavu podnikových daní a jednak určuje okruh poplatníků těchto daní. Současně stanoví, že předmětem úpravy navrhovaného zákona je i příspěvek na sociální zabezpečení. Podnikovými daněmi jsou daň ze zisku, daň z jmění a daň z objemu mezd.
Okruh poplatníků je jiný u daně ze zisku a daně z jmění, než u daně z objemu mezd. V prvním případě budou poplatníky daní státní hospodářské organizace s činností převážně průmyslovou nebo stavební bez ohledu na organizační začlenění, jejich oborová (generální) ředitelství, jejich zájmová a účelová sdružení, která jsou zřízena podle § 85 odst. 6 vl. nař. č.100/1966 Sb., všechny organizace zahraničního obchodu a všechny tuzemské akciové společnosti. V druhém případě budou poplatníky daně z objemu mezd všechny státní hospodářské organizace, organizace zahraničního obchodu, tuzemské akciové společnosti, organizace zřízené podle § 85 odst. 6 vl. nař. č. 100/1966 Sb. a organizace podléhající důchodové dani s činností převážně obchodní.
Poplatníkem daně bude zásadně podnik jakožto organizace s právní subjektivitou a nikoliv jeho podřízené závody bez této subjektivity.
Osnova obsahuje návrh, aby zmocněné orgány v případě naléhavé potřeby mohly povolit odvod podnikových daní oborovými (generálními) ředitelstvími nebo obdobným orgánem hospodářského řízení. Nutno ale zdůraznit, že zmocněné orgány mohou toto opatření uplatnit jen zcela výjimečně, v nezbytných a prokazatelně výhodných případech.
Do působnosti tohoto zákona nepatří organizace, na něž se vztahuje zákon č. 159/1968 Sb., o důchodové dani (s výjimkou tuzemských akciových společností a zájmových nebo účelových sdružení průmyslových a stavebních organizací), a dále část druhá zákona č. 112/1966 Sb., o zemědělské dani, která upravuje důchodovou daň zemědělských organizací. Zákon se nebude vztahovat rovněž na organizace zemědělských služeb (např. strojní traktorové stanice, opravny, výrobny krmiv, šlechtitelské a podobné podniky), kromě zemědělských stavebních podniků, které se navrhuje zdanit podle nového zákona, neboť jde o stejné podmínky s ostatním stavebnictvím, zejména s okresními stavebními podniky.
Pro všechny ostatní organizace zůstává zásadně v platnosti dosavadní systém odvodů a daní. Důvody, proč nelze zatím použít navrhovaný zákon na podniky neprůmyslových odvětví, spočívají zejména v povaze činnosti těchto organizací (převažuje charakter veřejných služeb nad hlediskem rentability) a v problematice dané hodnotovými vztahy v těchto odvětvích.
Část I - Daň ze zisku
V této části jsou upraveny základní otázky týkající se daně ze zisku, a to základ daně, připočitatelné a odpočitatelné položky a daňová sazba.
Daň ze zisku je základní součástí navrhované soustavy podnikového zdanění. Jejím hlavním posláním je regulační funkce i zajištění potřebné dynamiky růstu zdrojů státního rozpočtu. Proto tato daň má. v nové soustavě hlavní váhu.
Osnova určuje za základ daně ze zisku bilanční zisk z veškeré činnosti poplatníka vypočtený z tržeb a dalších výnosů odpočtem veškerých nákladů včetně obnovené kategorie tzv. finančních nákladů.
Podle této zásady bilanční zisk tvoří tržby z výrobních činností, předání výrobků, prací a služeb, aktivování investic, aktivování materiálů, tržby z nevýrobních činnosti, ostatní výnosy, jakož i cenové přirážky (srážky) a dotace zvyšující tržby po odečtení.
a) nákupní ceny prodaných zásob, daně z obratu, tržby z prodaných základních prostředků, přídělů do rizikového fondu poplatníka (v případech, kde je povoleno rizikový fond tvořit z tržeb) a ostatních položek zkracujících tržby a výnosy,
b) materiálních nákladů (spotřeba materiálu, výkony výrobní povahy, odpisy základních prostředků podle platných předpisů včetně zůstatkové ceny při jejich vyřazení a odpisy z předmětů postupné spotřeby),
c) nákladů na služby a výdajů nevýrobní povahy (včetně příspěvků oborovému ředitelství na úhradu nákladů vlastní činnosti oborového ředitelství),
d) mzdových a ostatních osobních výdajů s výjimkou podílu na hospodářských výsledcích (na zisku),
e) finančních nákladů (např. bankovní úroky placené po kompenzaci s přijatými, pokuty, pasivní rozdíl penále, manka a škody),
f) odvodů do státních fondů (příspěvek na sociální zabezpečení, odvod do fondu ochrany ovzduší apod.) a odvodů do silničního fondu.
Bilanční zisk vymezí přesné předpisy účetní evidence, vydané v dohodě s federálním ministerstvem financí. V těchto předpisech budou stanoveny druhy nákladů, které je povoleno jako náklady účtovat a které budou rozhodné pro výpočet finančního zisku (např. náklady příštích období). Toto pojetí zisku znamená v podstatě návrat k definici zisku používané před zavedením systému hrubého důchodu. Tomu bude přizpůsobena účetní evidence a vykazování výsledků hospodaření. Navrhované pojetí zisku nejen odpovídá jeho ekonomické podstatě, ale také plně vyhovuje potřebám podnikové kalkulace.
Základem daně je upravený bilanční zisk; je totiž nutno k němu připočítat tzv. připočítatelné položky a od něho je možno odečítat tzv. odpočitatelné položky. Jde zejména o odpočet daně z jmění, daně z pozemků apod. Neodečítá se však daň ze zisku a daň z objemu mezd. Připočitatelnými položkami jsou např. pensijní připojištění, poplatníkem poskytnuté jakékoliv dobrovolné příspěvky (např. dobrovolným zájmovým nebo účelovým sdružením) a dary, nepovinné rezervy apod., pokud jsou zahrnuty do nákladů. V zákoně jde o taxativní výpočet připočitatelných a odpočitatelných položek. Poněvadž však v budoucnu může vzniknout potřeba změnit okruh odpočitatelných položek, dává zákon k tomu potřebné zmocnění.
Osnova počítá s tím, že i nadále budou povinně zřizovány podnikové fondy podle vládního nařízení č. 100/1966 Sb.; příspěvky organizací do některých z těchto fondů mohou být odpočitatelnou položkou. U technického rozvoje prováděného v organizacích se počítá s plným hrazením na vrub nákladů poplatníka, což znamená daňovou výhodu, např. ve srovnání s financováním investic.
Sazba daně je lineární a činí 65 % ze základu daně. Výjimku tvoří peněžní ústavy typu akciových společností, kde lineární sazba činí 85 % v případě, že mají vytvořený všeobecný rezervní fond ve výši určené stanovami. Vyšší daňová sazba u těchto organizací vyplývá ze skutečnosti, že výnosy z peněžních operací jsou zpravidla vyšší a jsou dosahovány s nepoměrně nižšími náklady než z činností v jiných organizacích; přitom potřeba vlastních finančních prostředků je podstatně nižší.
Při přípravě návrhu zákona o podnikových daních bylo zvažováno, zda má být zavedena lineární nebo progresivní sazba daně ze zisku. Po zhodnocení kladů a nedostatků u obou způsobů dospělo se v rozsáhlých jednáních k návrhu zavést lineární sazbu daně, ze zisku ve výši 65 % s tím, že selektivní politika bude paralyzovat základní nedostatky lineárního zdanění. Progresivní daň ze zisku bude vhodné v r. 1970 experimentálně vyzkoušet, což osnova umožňuje.
Vzhledem k tomu, že daně nejsou jediným nástrojem, kterým lze zabezpečit potřebnou regulaci důchodů poplatníků, je nutno i nadále v zásadě zachovat možnost redistribuce. Doporučuje se proto pro rok 1970 ponechat v platnosti ustanovení § 39, popř. § 1 vládního nařízení č. 100/1966 Sb., upravující způsob přerozdělení prostředků. Tím bude, pokud jde o redistribuci mezi podniky téže VHJ, zachována kontinuita, neboť dohody o přechodné výpomoci byly uzavírány do r. 1970.
Redistribuce bude prováděna ze zisku po zdanění a nebudou proto zdaňovány přijaté částky z redistribuce u příjemců. Výjimku tvoří pouze redistribuce prostředků v hornictví, kde je nutno zejména z důvodů důlní renty zatím zachovat dnešní zvýhodnění, spočívající v tom, že u plátce jsou částky poskytnuté v rámci přerozdělení prostředků mezi oborovými ředitelstvími odpočitatelnou položkou od základu daně ze zisku. U příjemců jsou tyto částky připočitatelnou položkou k základu daně ze zisku.
Ustanovení § 7 zabraňuje tomu, aby zisk podniku byl zdaňován dvakrát; poplatník však musí prokázat, že zisk z činnosti v zahraničí byl zdaněn stejnou nebo obdobnou daní v cizině.
Část II - Daň z jmění
Tato daň vyjadřuje minimální hranici výnosnosti prostředků organizací. Vychází se z toho, že všechny prostředky používané organizací mají mít určitou "cenu" (minimální hranici výnosnosti). Nerozlišuje se mezi prostředky vloženými státem a vlastními prostředky organizace.
Základem daně je jmění poplatníka (u akciových společností také akciový kapitál) po odečtení položek, které podle osnovy mají být od zdanění osvobozeny; od základu daně se odečítá cena některých základních a oběžných prostředků, které neslouží přímo hlavní činnosti organizace, nebo u nichž se sleduje jejich zvýhodnění, jako např. stav fondu kulturních a sociálních potřeb, fondu technického rozvoje, zůstatková cena základních prostředků sloužících pro závodní stravovaní a ubytování, pro zlepšení čistoty vody a ovzduší, k zajištění bezpečnosti a k ochraně zdraví pracujících apod. Osnova zákona stanoví, že daň z jmění bude odváděna zálohově ve stanovených obdobích. Aby nedocházelo k složitým administrativním výpočtům, osnova stanoví dále, že pro splacení záloh bude rozhodný stav jmění k 1. lednu běžného roku; pro vyměření daně po uplynutí roku bude však rozhodný průměrný stav skutečného jmění ve zdaňovacím období. Zákon řeší úpravu zúčtování a placení případných rozdílů.
S problematikou výše sazby daně z jmění souvisí vybavení podniků jměním, které není předmětem tohoto zákona. Současně se také navrhuje, aby v roce 1970 byly částečně upraveny dnešní předpisy pro odvody odpisů ze základních pro středků. Počítá se zejména se slevou odvodů z odpisů základních prostředků u podniků, u kterých je zůstatková cena základních prostředků nižší než 40 % pořizovací ceny, a se slevou odvodů z odpisů, které přesahují 95 % vytvořených odpisů.
Navrhuje se sazba daně z jmění ve výši 5 %. Vzhledem k tomu, že se navrhuje ponechat v platnosti povinnost odvodu z odpisů, bylo nutno v osnově vyjádřit, že pro poplatníky uvedené v § 2 odst. 1 platí i nadále ustanovení vládního nařízení č. 100/1966 Sb., o odvodech z odpisů základních prostředků (§ 26).
V případě, že poplatník vykáže ztrátu, nebo že základ pro daň ze zisku před odečtením daně z jmění je menší než daň z jmění, neplatí daň ze zisku; i v těchto případech však zaplatí daň z jmění a daň z objemu mezd, pokud povinnost odvodu této daně vznikla.
Část III - Daň z objemu mezd
V současných podmínkách se jeví jako nutná součást soustavy podnikového zdanění daň z objemu mezd, poněvadž je třeba ovlivnit daňovou soustavou i růst mezd.
Je-li základem zdanění zisk, je úvaha osnovy vedena tím, aby přírůstek mezd byl zatížen daní úměrně k zatížení přírůstku zisku. Jakákoliv konstrukce daně z objemu mezd nemůže zabezpečit jejich spolehlivou regulaci, může však svým sankčním působením určitým způsobem ovlivnit rozhodování podniku. Mzdovou regulaci je obecně nutno zajišťovat specifickými nástroji v oblasti mzdově politické. Proto daň z objemu mezd může v roce 1970 působit jen jako doplněk k stanovené regulaci mezd i podle ukazatelů plánu.
Uvedeným záměrům bylo proto podřízeno i odstupňování sazeb daně. Osnova vychází z toho, že sazba daně má zajistit určitou míru zdanění již při jakémkoliv růstu průměrné mzdy.
Sazby daně z objemu mezd rostou progresivně podle růstu průměrné mzdy proti předchozímu roku. Jsou stanoveny v těsné závislosti na sazbě příspěvku na sociální zabezpečení. Předložená osnova navazuje na 25% výši příspěvku. Daň z objemu mezd není také z uvedených důvodů odpočitatelnou položkou od základu daně ze zisku.
Do základu daně z objemu mezd se zahrnuji vedle všech skutečně v běžném roce zúčtovaných mezd a ostatních osobních výdajů i vyplacené podíly na hospodářském výsledku. Podíly na hospodářských výsledcích budou tedy organizace podle osnovy zákona moci platit až se zisku po zdanění. Jsou připomínky, že toto opatření povede k likvidaci podílů a že poplatníci budou přesouvat podíly do nákladů jako součást prémií. Jde o politicky závažnou otázku. Podíly na hospodářském výsledku se zahrnují do základu daně především proto, aby byl vykonán vliv na jejich optimální čerpání. Může však dojít k tomu, že u dělníků budou dnešní podíly skutečně přesouvány do nákladů.
Ostatní osobní výdaje se zahrnují do základu daně proto, aby nedocházelo k daňovému úniku tím, že by organizace na provedení některých prací uzavíraly dohody o pracovní činnosti na místo toho, aby je prováděli jejich vlastní zaměstnanci. Dále je účelem tohoto opatření, aby jiné složky účtované v ostatních výdajích se nadměrně nezvyšovaly.
Pro přesnější výpočet průměrných mezd se navrhuje od objemu mezd odečíst mzdy vyplacené učňům za produktivní práci vzhledem k tomu, že učni nejsou započítáváni do průměrného počtu pracovníků.
Část IV - Příspěvek na sociální zabezpečení
Nedílnou součástí osnovy je zavedení příspěvku na sociální zabezpečení v těch organizacích, kde se zaváli daň ze zisku a daň z jmění.
Pod pojmem sociální zabezpečení osnova zahrnuje příspěvky na nemocenské pojištění. Hlavním smyslem uplatnění tohoto příspěvku je reálněji vyjádřit náklady organizace na živou práci, vytvoření příznivějších hodnotových vztahů pro substituci živé práce moderní technikou, ovlivnění organizací při rozhodování o použití prostředků na mzdy se zaměřením na ovlivnění růstu průměrné mzdy.
Příspěvek na sociální zabezpečení není daní, ale parafiskální dávkou, která je součástí nákladů organizací.
Příspěvek na sociální zabezpečení by měl být v zásadě zaveden samostatným předpisem. Poněvadž však úzce navazuje na systém podnikových daní, je jeho zavedení navrženo v předkládané osnově.
Část V - Společná ustanovení
Tato část návrhu zákona obsahuje ustanovení obvyklá v daňových zákonech, jako jsou ustanovení o správě daní, zdaňovacím období, přiznání, vyměření daní, placení daní, promlčení a kontrole.
Správou daní a příspěvku na sociální zabezpečení se pověřují (§ 16) okresní finanční správy (v Praze obvodní finanční správy a v Brně, Plzni a Ostravě městské finanční správy), které mají být zřízeny podle současně navrhovaného zákona o finančních správách. Předpokládá se, že tento zákon bude schválen a že nabude účinnosti dnem 1. ledna 1970. Pokud by se tak nestalo, obstarávaly by správu podnikových daní a příspěvku na sociální zabezpečení dosavadní odbory státních financí okresních (obvodních, městských) národních výborů.
Nebylo možno vyhovět požadavku národních výborů, aby u organizací řízených národnímu výbory vyměřovaly podnikové daně finanční odbory národních výborů, a to jednak proto, že podle navrhovaného zákona o finančních správách mají finanční správy obstarávat správu všech daní plynoucích zcela nebo zčásti do rozpočtu republiky nebo federace a dále proto, že by nebylo účelné, aby správu týchž daní obstarávaly různé finanční orgány.
Lhůta k podání přiznání (§ 18) byla stanovena tak, aby poplatníci mohli v této lhůtě bez obtíží splnit svoji povinnost a nebylo třeba lhůtu prodlužovat a aby daně za uplynulý rok mohly být v co nejkratší době vyměřeny.
V zájmu pořádku se navrhuje poměrně přísný postih při opožděném podání přiznaní (zvýšení až o 100 %); okresní finanční správa posoudí důvody opožděného podání přiznání a rozhodne, zda a v jaké výši má být zvýšení uplatněno.
V návrhu zákona (§ 19) je také pamatováno na to, jak se budou vyměřovat daně v případě likvidace podniku.
V § 21 odst. 2 návrhu zákona se stanoví lhůta k podání odvolání proti platebnímu výměru v souladu s ustanovením správního řádu (č. 71/1967 Sb.) 15 dnů, při čemž platí všeobecná zásada počítání lhůty kde dne doručení platebního výměru. Předpokládá se, že tato doba je dostatečně dlouhá na vypracování případných námitek proti vyměření daní. V jednotlivých případech bude moci okresní finanční správa na žádost včas podanou lhůtu přiměřeně prodloužit.
Zvláštní zmínky zasluhují ustanovení o placení daní, resp. záloh na daně (§ 22). Při formulaci těchto ustanovení bylo dbáno připomínek odborníků z praxe, aby výpočet záloh byl co nejjednodušší a jejich výše se pokud možno během roku neměnila. Dokonce bylo požadováno, aby se výpočet daně ze zisku za účelem zúčtování záloh a daňové povinnosti podle skutečně dosaženého zisku neprováděl ani čtvrtletně, ale aby se zálohy na tuto daň splatily po celý rok podle posledního předpisu nebo podle plánovaného zisku. Tomu však nebylo možno vyhovět, poněvadž lze očekávat, že zisky podniků porostou a že podniky budou dosahovat i vyšších zisků, než jaké budou plánovat. V takových případech by podnikům zůstávaly volné prostředky a nebyla by zajištěna plynulost příjmů státního rozpočtu v míře odpovídající skutečně dosaženým ziskům.
Zálohy na daň z jmění se navrhuje (provádět bodle účetního stavu jmění na začátku roku a vyúčtování záloh a daňové povinnosti podle skutečného průměrného stavu jmění provádět pouze jednou ročně po uplynutí zdaňovacího období (na základě vypočtu v daňovém přiznání).
Okresní finanční správa bude moci v odůvodněných případech stanovit zálohy jinak, zejména u podniků se sezónní výrobou např. v souladu s rozložením výrobního cyklu v průběhu roku (§ 22 odst. 3).
Stejně jako u jiných daní se i u podnikových daní a příspěvků na sociální zabezpečení stanoví tříletá promlčecí lhůta (§ 24).
I na úseku podnikových daní a příspěvku na sociální zabezpečení, je třeba umožnit finančním orgánům spravujícím podnikové daně a příspěvek na sociální zabezpečení kontrolovat a prověřovat včasnost, správnost a úplnost placení daní a daňových přiznání (§ 25).
Protože příspěvek na sociální zabezpečení není daní, nevztahuje se na něj povinnost podávat přiznání a dále proto, že je splatný bez vyměření, bylo nutno stanovit v § 27, že ustanovení § 19 a 25 odst. 3 se použijí přiměřeně.
Část VI - Výjimky, zvýhodnění a slevy
Zmocnění k poskytování výjimek a slev je v osnově obsaženo, proto, že současná hospodářská situace, existující hodnotové vztahy a mnohdy ekonomicky neodůvodněné rozdíly v rentabilitě podniků nedávají faktickou možnost pro bezvýjimečné uplatnění jednotných daní.
U daně ze zisku a daně z jmění by zvýhodnění a slevy přicházely v úvahu zejména u podniků, které z objektivních. příčin (úroveň cen apod.) mají nižší rentabilitu než v 7 % a podnikům, kde celková daňová povinnost by přesahovala 85 % základu daně ze zisku.
Osnova zákona počítá také s možnosti osvobodit od daně ze zisku a daně z jmění nově budované podniky, avšak tyto podniky nelze osvobodit od povinnosti placení daně z objemu mezd.
Protože poplatníky podle osnovy zákona mají být i podniky vykonávající činnost ve veřejném zájmu a nemající zcela podnikatelský charakter nebo podniky, které vykonávají zároveň činnost obojího charakteru, počítá se s možností povolovat takovým podnikům slevu na dani ze zisku a dani z jmění přiměřeně k rozsahu činnosti vykonávané ve veřejném zájmu.
U daně z objemu mezd mají zvýhodnění a slevy umožnit, aby podniky v průmyslově málo rozvinutých oblastech, popř. odvětví a obory, příp. jednotlivé podniky, jejichž rozvoj vyžaduje růst Zaměstnanosti, nebyly za tento růst sankcionovány daní z objemu mezd vyplývající z růstu zaměstnanosti; v takových případech by platily jen daň z objemu mezd vyplývající z růstu průměrných výdělků. Umožňuje se také, aby vláda stanovila podmínky, za kterých nebude zdaňován přírůstek průměrných mezd vyplývající ze snížení zaměstnanosti. Protože nebyla zcela jednoznačně vyřešena otázka výhod a nevýhod lineárního nebo progresivního zdanění zisku, umožňuje se experimentálně vyzkoušet progresivní zdanění zisku.
Sazba daně z objemu mezd je konstruována ve vazbě na růst průměrných výdělků, k čemuž byly námitky, že to může působit ke zvyšování nežádoucí zaměstnanosti; zejména z tohoto důvodu se umožňuje experimentovat i jiné způsoby zdanění podnikových mezd.
Část VII - Přechodná a závěrečná ustanovení
Podle § 40 odst. 1 vládního nařízení č. 100/1966 Sb., o plánovitém řízení národního hospodářství, byly některým podnikům poskytnuty nebo přislíbeny dotace na jejich výstavbu v méně rozvinutých oblastech. S nimi souvisí sleva z odvodu ze základních prostředků, která byla povolena nebo přislíbena na dobu 5 let. Osnova zákona § 30 tyto slevy ponechává v platnosti tím, že umožňuje příslušnou částku odečítat od daně z jmění až do uplynutí pětileté lhůty.
Obdobný význam má i ustanovení § 31, které podnikům pro rok 1970 ponechává výhody přiznané v ustanovení § 24 odst. 2 písm. f) vládního nařízení č. 100/1966 Sb.
Z hlediska jednotné ekonomiky je třeba při povolování výjimek, zvýhodnění a slev postupovat shodně v České socialistické republice a v Slovenské socialistické republice, což ukládá § 32 osnovy zákona.
Poněvadž podnikové daně nahrazují u organizací, na které se osnova vztahuje, dosavadní odvody stanovené předpisy vyjmenovanými v § 33, zejména vládním nařízením č. 100/1966 Sb., bylo nutno vyjádřit, že tyto předpisy, případně některá jejich ustanovení se pro tyto podniky nepoužijí. Předpisy vypočítané v tomto paragrafu však zůstávají nadále v platnosti pro ostatní organizace.
Ustanovení § 4 a 5 zákona č. 131/68 Sb. se ruší pro všechny organizace proto, že pro ně bude namísto odvodu z přírůstku mezd platit touto osnovou navrhovaná daň z objemu mezd.
Platnost ustanovení § 5 zákona č. 159/1968 Sb. ve znění zákonného opatření předsednictva České národní rady č. 78/1969 Sb., podle něhož se zdaňují podnikové mzdy jednak u organizací s převážně obchodní činností, jednak u organizací s převážně neobchodní činností, končí vplynutím roku 1969.
Organizace s převážně obchodní činností jsou poplatníky daně z objemu mezd podle osnovy zákona o podnikových daních a příspěvku na sociální zabezpečení. Organizace s převážně neobchodní činností nejsou poplatníky daně z objemu mezd podle osnovy zákona o podnikových daních a příspěvku na sociální zabezpečení, to znamená, že by podnikové mzdy u těchto organizací zůstaly nezdaněny. Je proto třeba prodloužit platnost ustanovení § 5 odst. 3, 4 a 5 zákona č. 159/1968 Sb., že znění zákonného opatření předsednictva České národní rady č. 78/1958 Sb. i na rok 1970.
Část VIII - Dopad nového zdanění
Zvýšený výnos podnikových daní podle propočtu na úrovni odvětví se v české ekonomice pohybuje kolem 4,4 mld Kčs až 4,6 mld Kčs.
Ve stávajících předpisech o odvodech (vl. nař. č. 100/1966 Sb. a zákon č. 131/1968 Sb.) jsou zakotvena pro některá odvětví výjimky v odvodech. Např. ve spotřebním a potravinářském průmyslu bylo stanoveno snížení odvodů ze zisku ze 45 % na 10 %.
Protože schválením nového zákona o podnikových daních a příspěvku na sociální zabezpečení budou u poplatníků podléhajících podnikovým daním zrušeny stávající výjimky z odvodu, předpokládá se, že k zajištění plynulého přechodu na nový způsob zdanění budou v rámci selektivní finanční politiky poskytnuty podnikům ze státního rozpočtu úlevy a prostředky ve výši cca 2,3 až 2,5 mld Kčs.
Zvýšený výnos nových daní bude proto činit v českém rozpočtu 2,1 mld Kčs. Tento výnos bude upřesněn v I. čtvrtletí podle dopadu na jednotlivé podniky.
V Praze dne 11. prosince 1969.
prof. ing. Josef Kempný, CSc., v. r.