Česká národní rada 1969 – 1971

Místopředseda dr. Jičínský: Dávám slovo posl. Haasovi.

Posl. Haas: Vážený soudruhu místopředsedo, vážená Česká národní rado, s ohledem na pokročilou dobu se omezím jen na dvě faktické připomínky.

První se týká nejbližších spolupracovníků vlády, jak správně nazval předseda vlády ing. Rázl národní výbory. O této oblasti jsme zatím málo hovořili. Přesto však se domnívám, že převážná část našeho politického a ekonomického života - a nejen našeho, nýbrž života každého národa a státu - se odvíjí právě v obcích.

Když sledujeme život a prohlášení našich představitelů celostátně, víme, že je rozhodující, jaké jsou vzájemné vztahy v obcích mezi občany a jak se plní základní úkoly v obcích. Myslím proto, že bychom měli vypracovat komplexní návrh na reorganizaci funkce národních výborů, na jejich řízení, plánování a financování. Nemůžeme se dobře spokojit s postupným reformováním.

Pokud si vzpomínáme, od roku 1945 jsme prodělali mnoho velkých i malých reforem a vydali mnoho zákonů. Normální občan to nemůže ani řádně evidovat, přičemž tyto zákony se podstatně proti sobě rozcházejí. Domnívám se, že chceme-li zvýšit prestiž národních výborů jako orgánů mocenských, ale i správních, musíme usilovat o jejich velkou stabilitu. K tomu je potřebí reformy dokonalé, promyšlené, která nemůže být hotova za krátkou dobu. V této reformě musíme vyřešit především systém národních výborů, protože v každém případě je rozhodující systém a funkce národních výborů. Musíme vyřešit problém složky zastupitelské a složky výkonné, problém pléna, rady, problém komisí, problém třeba předsedy komise a vedoucího odboru. Je zde spousta problémů, které se ještě stále nejasně rýsují.

Jsem proto názoru, že když jsme se kdysi dohodli, že vydáme koncem června harmonogram, resp. uzavřeme tuto kampaň a dáme určité zásady, že to bylo poměrně unáhlené. Myslím, že by naše vláda měla říci lidem, že tyto práce se zdržely, že je nutné s ohledem na velkou problematiku a velké úkoly, které nás čekají, prodloužit termín a vydat zásadní reformu, která bude daleko trvanlivějšího charakteru. Bereme v úvahu z ekonomického hlediska, že každá reforma ve správě znamená zpomalení chodu správy a také podstatné zvýšení nákladů.

Druhou poznámku bych měl k referátu o ekonomických problémech, k pasáži týkající se ekonomické reformy, zákona o podniku apod. My všichni jsme se na jaře v této oblasti hodně exponovali. I v naší pracovní skupině výboru pro plán a rozpočet jsme projednávali podrobně návrh zákona o podniku a problémy v podnikové sféře. Je správné a souhlasím, že bylo potřebné ukončit experimentální dobu zakládání rad pracujících apod. Jsem však toho názoru jak v obecní samosprávě, že i v podnikové správě je potřeba dělat opatření trvanlivějšího charakteru. Je potřebí, aby zde fungovaly zastupitelské prvky a prvky výkonné. Domnívám se, že zastupitelské prvky - a my jsme se o tom sami přesvědčili - byly poměrně dobře vybírány do podnikových rad. Pokud jsme měli ve skupině možnost posoudit některé, byly vesměs vybírány uvážlivým způsobem. Měli bychom zkoumat funkci těchto orgánů a funkci ředitelů. I když souhlasíme s tím, že naprostá většina ředitelů plní dobře své funkce, nejsou takoví všichni. Někteří viděli v podnikových radách určité oponenty, myslím, že správné oponenty. Známe třeba případy, kdy si podnikoví ředitelé připravovali podnikové rady k obrazu svému. Bylo to vlastně předělání bývalých ekonomických rad. Když byly rady zvoleny, tehdy velmi solidním způsobem, myslím, že by mohly fungovat i dále a na nich zkoumat a ověřovat zákon o podniku. Jsem toho názoru, že bychom tento zákon měli v každém případě vydat letos.

Ještě mám poznámku k činnosti poslanců. Soudružka Kolaříková zde hovořila správně. Myslím, že dnešní vládní prohlášení hodnotíme všichni jako velmi solidní, otevřené a velmi optimistické. Je to však prohlášení, které bude postupně přinášet další opatření, která budou méně populární a méně přijatelná. Myslím, že bychom zde měli mít dvě funkce nás, poslanců. Měli bychom přinášet naší vládě své zkušenosti z hovorů s občany a informovat je o situaci. To je spíše naše pasívní funkce. Daleko závažnější bude funkce aktivní, kde budeme muset vládu podporovat. Myslím, že dnešní vláda si to zaslouží a vládní prohlášení můžeme všichni s klidným svědomím přijmout a také ho propagovat. /Potlesk./

Místopředseda dr. Jičínský: Slovo má posl. ing. Souček.

Posl. ing. Souček: Vážená Česká národní rado, členové vlády, vážení hosté. Místopředseda ČNR soudruh Jičínský v úvodním slově uvedl, že náš nový zákonodárný sbor malou zkušenost kompenzoval zvýšenou iniciativou, angažovaností a snahou. Proto snad více než v legislativní činnosti dosáhla ČNR konkrétních výsledků ve své poznávací a kontrolní činnosti.

Dovolte mi několik poznámek k dopolední zprávě ing. Rázla ze zkušeností komise průmyslového výboru pro chemický průmysl a ze zkušenosti vlastní. Řád do současného hospodářského systému je nutné uvést. K tomu byla připravována řada zákonných opatření, většinou na úrovni federální, která byla odsunuta na konec letošního roku. Předložený vládní rozbor vidím proto v nezbytné podmíněnosti s řešením základních hospodářských zákonů. Stabilizační a regulační zásahy vlády za dané situace jsou nezbytné. Pochybuji však o účinnosti a potřebném účinku zavádění takových kritérií jako limitování počtu pracovníků podnikům, o němž byla řeč ráno nebo zvyšováním odvodů na bázi průměrných výdělků. Taková kritéria spíše odpovídají administrativně direktivnímu řízení, než zásadě naší vlády, cituji: "Dělat politiku tlaku na neprogresívní výrobu a poskytovat maximální šance podnikům, které zvyšují výrobu, produktivitu, kvalitu a hospodárnost."

Opatření vlády mohou být impulsem k tomu, aby byl prohlouben kontakt mezi jednotlivými stupni řízení, aby se řízení ekonomiky zaměřilo na zastavení nepříznivého vývoje. Je však více než pravděpodobné, že z jednání mezi podnikovou sférou a ministerstvy vyjde množství zásadních problémů, jejichž řešení bude muset mít koncepční, nikoliv nouzový nebo operativní charakter.

Chtěl bych uvést některé příklady z chemického průmyslu, s nimiž se naše komise průmyslového výboru při své práci setkala. V roce 1969 se mají podniky chemického průmyslu podílet zhruba 20 % na celkovém aktivním saldu vztahu průmyslu a stavebnictví ke státnímu rozpočtu, ačkoliv srovnatelný podíl jejich hrubého důchodu činí jen asi 10 %.

Za první čtvrtletí tohoto roku vyprodukovaly podniky chemického průmyslu ČSR 1200 mil. Kčs hrubého zisku, avšak po splátkách úvěru a po splnění povinností ke státní pokladně se zmenšil na pouhých 150 mil. Kčs pro celý československý průmysl. Zadluženost chemických podniků koncem tohoto roku dosáhne zhruba 5 mld. Kčs. Toto číslo odpovídá celkovému objemu ročního hrubého zisku všech podniků chemického průmyslu v českých zemích. Tato čísla ukazují opak než se všeobecně proklamuje, že podniky jsou bohaté a stát chudý. Řada podniků chemického průmyslu a myslím i jiných odvětví se dostala do finančních obtíží a tyto podniky bude muset v nejbližší době řešit sama vláda. V chemickém průmyslu jde o takové velké a tradiční podniky, jako Spolana Neratovice, Silon Planá, Přerovské chemické závody a Urxovy závody. Řešení jejich situace skutečně přesahuje jejich možnosti a možnosti nadřízených sdružení. U těchto podniků dochází totiž k paradoxní situaci, že podniky se zadlužují proto, aby měly na odvody státu, takže odvodové zatížení čistého zisku je v některých případech astronomicky vysoké. Čísla nebudu uvádět, ale u jmenovaných podniků dělá odvodové zatížení čistého zisku několik set procent.

V těchto i v dalších podnicích, které se dostaly do finančních obtíží, začínají působit výrazné psychologické momenty, které nemůžeme podceňovat. Není nesnadné zviklat víru pracovních kolektivů ve stabilitu podniků, případně celého odvětví. K tomu docela stačí, abychom provedli pronikavé zpřísnění ekonomických pravidel a nerozhodli včas o státní účasti na rozvoji takových průmyslových odvětví, jako např. chemie.

Chemické podniky dnes pomalu ztrácejí perspektivu, ztrácejí půdu pod nohama a důvěru pracovních kolektivů. Bylo by proto užitečné, aby se již v průběhu stabilizačních opatření projevil určitý koncepční přístup k problémům. Aby si vláda ujasnila, zda chce na dlouhé roky podvázat rozvoj chemického průmyslu, a pak nemusí příliš mnoho měnit na dosavadním vývoji - anebo zda jej chce rozvíjet v souladu se žádoucí přestavbou struktury národního hospodářství. A pak se nemůže spokojit jen s tím, že zhorší podmínky, zvýší tlak - ale nedá šanci.

Kladu proto vládě dvě otázky:

1. Jaký zaujímá vláda postoj k podnikům, které se dostaly do finančních obtíží v důsledku zdražení investic, importu, dopravních tarifů apod.

2. Jaký zaujímá vláda postoj k dalšímu rozvoji chemického průmyslu, jakožto důležité součásti požadovaných strukturálních změn národního hospodářství.

Nakonec mi dovolte krátkou poznámku ke kázni a disciplíně. Pouhé zvýšení kázně nám nevyřeší hospodářské potíže. Ovšem bez disciplíny a kázně sebedokonalejší systém nelze efektivně uplatňovat. Připojuji se k těm slovům, která zde byla vyřčena na podporu kázně a disciplíny, a to pro všechny občany, vládou počínaje a dílnou konče podle principu čím vyšší pravomoc, tím větší odpovědnost. /Potlesk./

Místopředseda dr. Jičínský: Dávám slovo posl. ing. Kabelkovi.

Posl. ing. Kabelka: Vážená Česká národní rado, vyslechli jsme zprávu předsedy vlády ČSR ing. Rázla o opatřeních, která vláda hodlá realizovat, aby dosáhla stabilizace našeho hospodářství.

Dovolte mi při této příležitosti, abych upozornil na jednu oblast, kde máme určité rezervy - na pohraničí. Otázkou pohraničí jsme se v uplynulých létech zabývali mnohokrát. Jestliže k ní přistupujeme v přítomné době znova, znamená to, že se nám nepodařilo vyřešit všechny problémy v této oblasti s konečnou platností, že i zde jsme měli určité představy, které se plně nekryly se skutečností. Jestliže hodnotíme určité dílčí úspěchy kladně, pak tím více nás to zavazuje, abychom přistupovali k dalším úkolům ještě vážněji.

Snahy o ekonomické využití těchto oblastí byly několikeré. Přístupy však byly převážně resortní, nekomplexní a tím se také stalo, že prostředky, ačkoliv nebyly malé, nepřinesly žádaný efekt. Pod problémem pohraničí musíme vidět několik dílčích otázek. Pohraničí není totiž jen území za čarou, která oddělovala v době okupace od naší republiky část z našeho celistvého území. Je to také území o různé ekonomické síle, což se projevuje ve stupni stabilizace této oblasti k dnešnímu dni. Je to také vzájemný vztah zemědělství a lesnictví k průmyslu. Projevuje se v tom vztah minulého období k různým složkám společnosti a k řešení ekonomických problémů našeho státu.

Přivítali jsme proto rozhodnutí o zřízení stálé vládní komise pro pohraničí, která přistupuje k řešení těchto otázek a má za sebou značný kus dobré koncepční práce. I když zemědělský výbor ČNR vyslovil se zprávou o postupu prací na plánu rozvoje pohraničí souhlas a tím vyslovil i souhlas s koncepcí vládní komise, dovolte mi, abych zde zdůraznil některé aspekty, které budou hrát podle mého názoru ve stabilizaci pohraničí důležitou, možná rozhodující roli.

Zmínil jsem se o tom, že pohraničí není jen území oddělené protektorátní hranicí, ale že je to území různé ekonomické síly. Jsem přesvědčen, že právě tento aspekt je nutné zdůraznit, neboť bych se nemohl ztotožnit s tím, kdo by chtěl stavět průmyslovou oblast severních Čech na úroveň Šumavy a Bruntálska a chtěl je řadit na stejnou preferenční úroveň.

Avšak ani rozdělením na zemědělskou a průmyslovou oblast bychom nedošli ke spravedlivému zařazení oblasti, neboť i mezi zemědělstvím Znojemska a Šumavy je podstatný rozdíl. Přitom, máme-li na mysli cíl vyrovnat úroveň pohraničí na úroveň vnitrozemí, musíme sledovat, jak pomoci podnikům a závodům, které zde jsou, tak i podporu těm podnikům, které částí své výroby pohraničí pomáhají. Stejným způsobem musíme pokračovat v případě preferenčních příplatků i jiných ekonomických nástrojů, podporujících rozvoj i těchto oblastí.

S tím souvisí velmi důležitá, v této chvíli otevřená otázka kategorizace pohraničí. Podařilo se stanovit území pohraničí. Pokud jde o zařazení do jedné ze 3 kategorií, zjišťujeme, že do první - s extrémními podmínkami, je zařazeno velmi málo obcí. Je otázkou, zda do těchto míst - i když mají největší dotace - je účelné investovat, protože předpoklad, že nám tam budou lidé spokojeně žít, je velmi malý.

Když však probíráme podmínky pro kategorizaci pohraničí a srovnáváme je se skutečností, zjišťujeme, že ani vysloveně pohraniční obce, jako je Kvilda, Borová Lada a celé pásmo jihočeského pohraničí, by do této kategorie nepatřilo, protože služby, podle kterých se to převážně posuzuje, jsou dosažitelné snadněji, než se předpokládá, a přece životní podmínky plynoucí už jen z nadmořské výšky jsou značně ztížené. Stavět Kvildu s Českými Velenicemi na jednu úroveň jen proto, že rozsah služeb je téměř stejný, a přehlížet rozdíl v kvalitě, je nemožné. Musíme si vážit obyvatel těchto oblastí a udělat všechno pro to, aby zde zůstali jako jádro pro další osidlování. V přítomné době musíme vidět toto posílení v preferenčních mzdových příplatcích, nesmíme však vidět v nich cíl, ale jen prostředek k řešení konečných záměrů.

Musíme se také rozhodnout, jak tuto oblast budeme obhospodařovat. Zde nejde jen o to, jak využít oblastí, které se dají osídlit, ale také jak využít ta místa, která mohou poskytnout užitek, ale kde životní podmínky jsou takové, že v přítomné době je skutečně obtížné připravit snesitelné životní prostředí. Musíme proto hledat řešení, jak tuto oblast využít, zvláště tam, kde životní podmínky jsou příliš drsné. Rozlišit oblast, kterou chci jen využít, s jinou, kterou chci také doosídlit a která má být výchozím bodem pro využití širšího obvodu. Chceme-li prospět společnosti, musíme celé pohraničí využít, ale není již nutné celé pohraničí plně doosídlit.

Jde nám především o ekonomické posílení této oblasti, o to, aby byla schopna sama vytvořit takové podmínky, aby lidé přicházeli a zůstávali. Jde tedy o to, posílit zdroje efektivních pracovních příležitostí.

K tomu účelu by mělo především směřovat využití fondu pro rozvoj pohraničí, protože mzdovou preferencí zlepšujeme pouze minimální podmínky obyvatel, avšak nezvyšujeme výrobu, která by kryla vznikající kupní sílu. Jestliže jsem již uvedl, že jednotlivé oblasti pohraničí jsou různě silné, potvrdil jsem tím, že mnohé těžkosti není možno běžně řešit z fondu pro rozvoj pohraničí, ale že je nutno hledat nápravu nejdříve ve výrobní sféře. Jde nám o hospodářsky silné pohraničí. Toho můžeme dosáhnout tím, že zde posílíme rozvoj těch odvětví hospodářství, které zde jsou, nebo sem svou přirozenou povahou patří. Toho můžeme dosáhnout tím, že jejich rozvojem zlepšíme mzdové podmínky natolik, že mzdová úroveň bude vyplývat z pracovních výsledků a nikoliv z preferencí. To by mělo být základním požadavkem řešení a zároveň i cílem celé akce.

Tím také vyřešíme otázku, zda má dostat mzdové příplatky ten, kdo v pohraničí pracuje, nebo ten, kdo zde bydlí nebo ten, kdo tu bydlí i pracuje.

V souvislosti s tím se bude vyžadovat velmi citlivý přístup ke stanovení bodu zvratu, kdy preferenční mzdový příplatek bude ekonomicky i morálně neúnosný i kdy funkci preference bude muset nahradit efekt výroby.

Musíme mít přitom na mysli, že stát chce řešit problém sice dlouhodobě, avšak přece jen v omezeném časovém rozpětí.

Dovolte mi nyní, vážení poslanci, abych tato opatření, o kterých jsem se zmiňoval, označil jako koncepční a programová. Jsou zde ještě dvě oblasti, které nelze přehlédnout: Oblast konkrétního provádění a oblasti vztahů životního prostředí a člověka, pro kterého toto všechno děláme a který nám oživení a využití má zajistit.

První oblast bude ležet přímo ve výrobní sféře a bude záležet na národních výborech, jakým způsobem budou kloubit jednotlivé plány různých sektorů do sebe tak, aby do sebe zapadaly, to je abychom pamatovali nejdříve na byty, kde budou bydlet ti, kteří budou rozvíjet třetí sektor a kteří budou rozšiřovat místní výrobu.

Aby při rozšiřování výrobních kapacit a tím zvětšení počtu pracovních příležitostí byla uskutečňována druhá etapa výstavby bytů pro ty, kteří v nových kapacitách budou pracovat, aby byly v souladu s potřebami rozvíjeny služby pro zlepšení životního prostředí. Zde bych chtěl zdůraznit jak růst pravomoci národních výborů, tak i růst jejich odpovědnosti za proporcionální rozvoj oblasti, kterou spravují. Zde totiž nepůjde jen o rozdělení prostředků, ale i o kontrolu jejich využití, o účelnost záměrů a jejich realizaci.

Zbývá odpověď na poslední a podle mého nejtěžší otázku:

Pro koho to všechno připravujeme? To všechno, co jsem uváděl, je technická část záměru. Aby to však mohlo fungovat a rozvíjet se a tím i odevzdávat společnosti to, co od této oblasti očekává, je nutné vědět: Co tomu řekne obyvatel?