Česká národní rada 1969 – 1971

Místopředseda dr. Jičínský: Dávám nyní slovo posl. dr. Matyášovi.

Posl. dr. Matyáš: Soudružky a soudruzi, dovolte mi několik poznámek ke zprávě, kterou přednesl předseda vlády s. ing. Rázl. Ve zprávě bylo řečeno, že se asi nepodaří dát do daňové reformy ekonomickou samostatnost národních výborů. Současně se mluvilo o podstatném posílení pravomoci městských a místních národních výborů.

Domnívám se, že je třeba udělat všechno pro to, aby při daňové reformě byla ekonomická situace místních a městských národních výborů posílena, protože za jiných okolností nemá smysl jim dávat jiné pravomoci.

Značnou část své zprávy věnoval ing. Rázl bytové výstavbě. Bylo ve zprávě řečeno, že budou splněny dodavatelské byty v roce 1969 a 1970 podle hospodářské směrnice. Domnívám se ovšem, že to nebudou ty byty, které byly v hospodářské směrnici obsaženy a že je nebezpečí v tom, že tyto byty, které budou postaveny, nebudou postaveny tam, kde postaveny být měly. Usnesením vlády č. 15 bylo povoleno ministerstvu stavebnictví započítat do bytové výstavby všechny byty, které staví. To znamená i byty podnikové. Toto usnesení znamená, že prakticky byl ministerstvu stavebnictví snížen úkol, protože podnikové byty představují čistě nové byty, zatímco byty stavěné pro národní výbory znamenaly komplexní bytovou výstavbu s příslušným podílem občanské vybavenosti, tj. škol, jeslí, distribucí atd. Při úkolech, které ministerstvo stavebnictví projednává s generálními řediteli, není počet bytů rozdělen do jednotlivých krajů, resp. oblastí, ale generální ředitelé dostávají tyto úkoly globálně. Nepokládám to za správné, protože tím se budou stavět byty tam, kde t. č. existují kapacity a ne tam, kde jsou zapotřebí byty. Domnívám se, že v tomto smyslu je třeba tuto směrnici přehodnotit.

Chtěl bych upozornit ještě na to, co by centrum mělo v nejbližší době udělat. Nejbližší dobou rozumím 3. čtvrtletí. Je nutné to udělat proto, aby byly zajištěny předpoklady pro bytovou výstavbu i po roce 1970.

Je to především úprava předpisů o dokumentaci staveb. Dnešní předpisy nařizují, že již ve stadiu projektového úkolu je třeba znát dodavatele. Od projektového úkolu do zahájení realizace stavby uplynou průměrně 2 - 3 roky minimálně a jestliže např. neznáme v Severočeském kraji dodavatele zhruba na 20 tisíc bytů, nemůžeme dělat ani projektové úkoly.

Tytéž předpisy vyžadují, aby ve stadiu souhrnného projektového řešení spolupracoval dodavatel již od začátku na odsouhlasování dokumentace. Prakticky od projektového úkolu, přes souhrnné projektové řešení dávají tyto předpisy dodavatelům možnost, aby podstatně ovlivňovali průběh projektové dokumentace a aby to, co sami zanedbali, nebo nesplnitelnými požadavky ovlivňovali tento průběh tak, že potom mají důvod říkat, že je zde projektová nepřipravenost.

Domnívám se, že předpisy o dokumentaci je třeba změnit tak, aby zde nebyla povinnost znát dodavatele při stanovení projektového úkolu a aby do určité fáze souhrnné projektové řešení se dělalo bez účasti dodavatelů s tím, že bude pro dodavatele závazné.

Dosavadní způsob jednostranně ovlivňuje komplexní bytovou výstavbu dodavatelem tak, že tito již od projektového úkolu prosazují přijetí své materiálové základny, o níž byla řeč a která je - pokud bych to tak mohl nazvat - na úrovni feudalismu.

Druhou částí předpisů, kterou je třeba změnit, jsou předpisy o podrobných územních plánech. Tyto dnes prakticky překonané předpisy předpokládají, že se území zastavuje najednou, zatímco dnes se kromě komplexní bytové výstavby na tomtéž území staví i účelné investice, přičemž tyto účelové investice podléhají režimům limitů zahajovaných staveb atd., a prakticky znemožňují dobré vypracování podrobných územních plánů v celkové koncepci.

Podrobné územní plány se stále přepracovávají, což stojí značné prostředky, a mrhá se s projektovými kapacitami. Tyto předpisy je třeba přepracovat urychleně, zjednodušit je a nečekat až na zákon o územním plánování a stavebním řádu, který se projednává již 2 - 3 roky. Dosud projednán není a není ani naděje, že by mohl být v dohledných měsících vydán.

Poslední záležitost tohoto úseku se týká odpovědnosti za stavební práce. Je to záležitost, která podstatně ovlivňuje investiční výstavbu, protože zde neexistuje přesná odpovědnost mezi investorem a dodavatelem. Máme typizované objekty, máme závaznou konstrukční soustavu, která je schválena centrem, bývalou Státní komisí pro investiční výstavbu nebo dnes ministerstvem výstavby a techniky - máme materiálovou základnu schválenou ministerstvem stavebnictví a přitom za výstavbu odpovídají krajské projektové ústavy.

To je tedy stav naprosto neúnosný. Pokud bych ho měl charakterizovat na příkladu z běžného života, je to asi tak, jako kdyby za konfekční výrobek výrobce odpovídal takovým způsobem, jako kdyby to byl zakázkový oděv, šitý z dodané látky a dodanými nitěmi a podle vlastního střihu.

Tuto záležitost mělo řešit ministerstvo techniky do konce minulého roku. Není dořešena dodnes a podstatně ovlivňuje investiční výstavbu, protože vede k alibismu všech partnerů, kteří se na investiční výstavbě podílejí.

Chtěl bych sdílet optimismus této zprávy v tom ohledu, že budou v r. 1969 a v r. 1970 postaveny všechny dodavatelské byty podle hospodářské směrnice. Obávám se však, že bude-li postaven příslušný počet bytů, bude to znamenat nejenom vyřazení účelových staveb, ale i stavění holých bytů na většině sídlišť, takže se nedostane kapacit na občanskou výstavbu.

Jako poslední připomínku mi dovolte úvahu, která se týká 400 tisíc bytů, které se mají stavět v období let 1971 - 1975. Doporučuji, aby tato úvaha byla dobře zvážena a přehodnocena, protože jakmile se jednou toto číslo objeví, potom se trvá na splnění tohoto čísla, bez ohledu na to, co znamená. Bylo to zde řečeno již přede mnou. Máme nemocnice, které potřebují nutné opravy, protože v nich padá zdivo pomalu na pacienty. Máme školy, které nebyly dlouhá léta obnovovány, nebyly stavěny školy II. cyklu vůbec a kromě bytů stavíme minimálně občanskou výstavbu.

Domnívám se, že z tohoto hlediska je třeba udělat úvahu o kapacitních možnostech stavebnictví, dokonale je zvážit a řekneme-li, že má být 400 tisíc komplexních bytů, je nutno současně s tím říci, co nebude. /Potlesk./

Místopředseda dr. Jičínský: Dávám slovo místopředsedovi ČNR Jedličkovi.

Místopředseda Jedlička: Vážená ČNR, soudružky a soudruzi poslanci, vyslechli jsme velmi obsáhlý výklad předsedy vlády s. ing. Rázla o práci české vlády za necelý půl rok její existence i o současné ekonomické situaci, jakož i o záměrech vlády.

Je přirozené, že převážná část výkladu byla věnována charakteristice podmínek, ve kterých vláda pracovala, celkovému vývoji v různých odvětvích našeho hospodářství.

Myslím si, že přednesená zpráva ukázala, co se všechno podařilo vládě splnit z programových cílů, vyjádřených v programovém prohlášení vlády ze dne 23. 1. 1969. Protože zmíněné vládní prohlášení se dotýkalo všech úseků našeho společenského života i těch odvětví, jimž v dnešní zprávě bylo věnováno velmi málo místa, dovolte mi, abych vyslovil několik poznámek k současné zdravotní a sociální problematice. Mrzí mě jen, že nemohu vyhovět prosbě soudruha předsedy vlády v tom smyslu, že nelze v této době přicházet s požadavky na finanční prostředky, investice, pracovníky atd.

Soudruh předseda vlády ve své zprávě řekl, že vláda ČSR se v letošním druhém pololetí hodlá situací na úseku zdravotnictví zabývat a přijmout konkrétní opatření směřující ke zlepšení v oblasti zdravotní a sociální péče. Přes toto ujištění, že vláda bude věci řešit, musím prohlásit, že současná situace a velké množství neřešených a nedořešených problémů nás, členy zdravotního a sociálního výboru, neuspokojuje, a že stálé oddalování přijetí konkrétních opatření ke zlepšení může způsobit velké škody pro celou naši společnost.

Vycházím z již zmíněného vládního prohlášení z ledna t. r., v němž vláda přistoupila s maximální odpovědností k vytipování hlavních problémů, jež je zapotřebí urychleně řešit.

Bylo přiznáno zcela otevřeně, že v oblasti sociální politiky zanedbání řešení základních sociálních problémů v minulosti má nepříznivý dopad do ekonomiky státu a opačně, že závažná situace v národním hospodářství vyvolává pocity sociálních nejistot.

Na úseku veřejného zdravotnictví bylo konstatováno, že přes vysokou odbornou úroveň jednotlivých pracovišť, která snese srovnání s vyspělými zeměmi světa, došlo v minulosti i v této oblasti k silnému podcenění jeho společenského významu, které se nepříznivě promítlo do vztahů lékaře k pacientovi.

Vláda prohlásila, že si je vědoma těchto obtíží a nedostatků a že chce chápat zdravotnictví tak, jak si zaslouží, totiž jako sféru podstatně uvolňující celou aktivitu země. Vždyť jen výplata nemocenského představuje ročně v ČSR částku 2 mld. korun, přičemž ztráty ve výrobě vyplývající z pracovní neschopnosti představují částku více než 5 mld. korun. Tyto dva údaje snad postačí k prokázání významu zdravotnictví pro celé naše národní hospodářství, takže tedy hodně záleží na jeho úrovni.

Musím zde bohužel prohlásit, že máme velmi málo důkazů o tom, že zdravotnictví je věnována taková péče a pozornost, jakou si plným právem s odvoláním na uvedené skutečnosti zaslouží.

Jsme svědky toho, že se poměrně dlouho mluví o nutnosti a potřebě odstranit dosavadní diskriminaci v platovém ohodnocení pracovníků ve zdravotnictví. Tento problém je příliš dlouho znám, a o jakou diskriminaci jde, to jasně prokazuje statistika. Není žádným tajemstvím, že toto je jeden z hlavních důvodů odchodu pracovníků ze zdravotnictví do jiných odvětví, kde mají platově výhodnější podmínky a méně odpovědnosti. Že tomu tak je, dokazuje skutečnost, že z absolventů středních zdravotnických škol v r. 1968, kteří své vzdělání ukončili maturitou a kdy stát na ně vynaložil nemalé prostředky, nenastoupilo 568 těchto absolventů do zdravotnictví. Údaje o absolventech vycházejících ze středních zdravotnických škol, kteří do zdravotnictví nenastoupí v tomto roce, nejsou dosud k dispozici, ale nechci tvrdit, že to bude lepší v porovnání se zkušenostmi minulých let.

Špatné odměňování a současně též špatně plánované potřeby pracovníků pro zdravotnictví a tím žáků do zdravotních škol, má za následek to, že v této době chybí v České socialistické republice více než 5000 pracovníků ve zdravotnictví, z toho více než 3000 zdravotních sester. Tento nedostatek pracovníků vede nutně k omezování zdravotní péče, uzavírání oddělení v nemocnicích, přičemž měřeno počtem lůžek na 1000 obyvatel, nejsme na tom právě nejlépe a v porovnání s převážnou většinou vyspělých zemí tu značně zaostáváme. Aby mi bylo uvěřeno uvádím, že k 1. květnu letošního roku jsme měli v ČSR uzavřeno pro nedostatek zdravotnických pracovníků 1462 nemocničních lůžek a 150 jeselských míst v Praze. Poslední zprávy vzbuzují obavy, že počet uzavřených lůžek se ještě zvýší. Připočteme-li k tomuto stavu ještě i to, že nízká platová úroveň je také hlavním důvodem odchodu některých lékařů, že nedostatek finančních prostředků a stavební kapacity nestačí řešit oprávněné požadavky zdravotnictví, že existuje stále kritický nedostatek moderní zdravotnické techniky, to vše nejlépe ukazuje na nedobrý stav našeho zdravotnictví, které dnes doplácí na to, že jeho význam po dlouhá léta ve všech našich pětiletých plánech byl podceňován.

Pravděpodobně ve snaze získat určité finanční prostředky potřebné k vyřešení platových úprav pracovníků ve zdravotnictví, obdrželi jsme ve zdravotním a sociálním výboru ČNR informaci, že se zpracovává námět na zvýšení podílu obyvatelstva a podniků na financování zdravotnických služeb. Zdravotní a sociální výbor ČNR k této otázce vyslovil svůj názor a připomínám jen ustanovení zákona č. 20/66, kde každé další zavádění placených služeb ve zdravotnictví je podmíněno projednáním a schválením zdravotního výboru bývalého Národního shromáždění. Domnívám se, že po novém státoprávním uspořádání tato zásada přechází na ČNR. Myslím si, že není účelné ani politicky správné do doby vyřešení celkové koncepce řízení zdravotnictví, tj. i financování, přijímat takováto dílčí opatření. Mám za to, že je na závadu, že se urychleně a velmi objektivně neprojednávají a pokud možno do života rychle neuvádějí návrhy ministerstva zdravotnictví k zabezpečení jednoty vertikálního odborného řízení a financování zdravotnictví. Současný stav, tj. organizační uspořádání, systém řízení i financování již neodpovídá možnostem a potřebám poskytování kvalitních zdravotnických služeb, potřebám celospolečenského zařízení a ovlivňování veškeré péče o zdraví občanů. Všeho toho nedocílíme, pokud nebude zabezpečen potřebný rozvoj zdravotnictví a toho lze dosáhnout především uskutečněním změn v řízení a financování tohoto důležitého úseku.

K navrženému sociálnímu programu v pojetí ministerstva práce a sociální péče ČSR bych rád konstatoval, že vytyčení základních úkolů v této oblasti bylo provedeno v zásadě správně a stanovení jednotlivých etap k jejich řešení odpovídá okamžitým potřebám i daným možnostem. Domnívám se však, že již v této fázi zpracovávání koncepce budoucí sociální politiky státu je třeba zdůraznit, že by sice měla být řízena a usměrňována státem podle jednotných zásad hodných socialistické společnosti, ale že mimo oblast sociální péče a bezprostředních zájmů státu v sociální oblasti, by správou prostředků na její praktické užití měly být pověřeny občanské instituce, pracující na principu fondového hospodaření při současném důsledném uplatnění prvku občanské samosprávy, vzešlé z demokratických voleb.

Z naznačené problematiky lze usoudit, že jistě většina z nás ví, v čem nás, jak se lidově říká "bota tlačí", pokud jde o současnou situaci v zdravotní a sociální politice státu. Je dosti námětů pro řešení současného nežádoucího a nepotřebného stavu. Nemusím jistě ujišťovat vládu o tom, že jsem si plně vědom velkých starostí, které má s řešením velkého množství problémů, které vznikly dávno před lednem 1969, v době, kdy tato vláda ještě neexistovala a které převzala jako dědictví a je nucena je řešit. Také zdravotní a sociální výbor ČNR věnuje pozornost dosavadnímu velkému úsilí a snaze vlády odpovědně řešit vzniklou situaci.

Vím, že někdy je velmi obtížné, zejména při tak velkém množství problémů stanovit, co v té které době je nejdůležitější. Myslím si však, že s ohledem na míru odpovědnosti, kterou máme všichni vůči všem občanům této země, je potřeba, aby urychleně a neváhám říci někdy i přednostně byly řešeny oprávněné a spravedlivé požadavky našeho zdravotnictví i problémy týkající se sociální politiky, neboť služby poskytované zdravotnictvím, stejně jako úroveň sociální péče se dotýkají každého občana této země. /Potlesk./

Místopředseda dr. Jičínský: Dávám slovo posl. Křenkovi.

Posl. Křenek: Vážená Česká národní rado! Vážení hosté!

Projednáváme dnes velmi závažný, ne však nesplnitelný program české vlády. Do jaké míry se usnesení a program naší vlády bude naplňovat, bude záležet i na nás poslancích ČNR, jakou měrou budeme přispívat na podporu našich cílů a plánů. Vláda sama nemůže znamenat nic, když úsilí, které vloží do svých rozhodnutí a opatření, nebude respektováno těmi, pro které je určeno. Jedině se všemi orgány a organizacemi, se všemi pracovníky, počínaje prostými dělníky a konče vedoucími hospodářskými pracovníky, je možno realizovat opatření vlády ČSR k zabezpečení hospodářské směrnice roku 1969 a k upevnění řízení našeho národního hospodářství. V materiálu, který jsme dostali, se mimo jiné říká: Vlády ČSSR, ČSR a SSR přijaly společným usnesením, s nímž byla veřejnost seznámena 13. 5. 1969 řadu stabilizačních opatření. Tato opatření reagují hlavně na zmírnění důsledků dosavadního nepříznivého vývoje na trhu a v odměňování. V materiálu je dále uváděno, že pokračování dosavadního rozvoje by znamenalo ohrožení hlavních cílů hospodářské poli tiky a cílů vládního prohlášení.

Vážení poslanci! Vážení hosté! Proč toto zde říkám. Pracuji mimo poslance ČNR jako poslanec Jihomoravského KNV a ve své práci jsem se vždy zajímal o to, jak jsou naplňována usnesení orgánu, co v té nebo oné věci udělat, co napravit, na co upozornit a co řešit.

Setkal jsem se však v poslední době s lidmi, kteří sice využívají socialistických vymožeností, ale necítí potřebu vrátit jiným způsobem vklad, který stát do nich investoval. Tito lidé snad ani nechápou nebo zapomněli, že vynakládané prostředky na studia tvoří obrovské částky, které jsou hrazeny z fondů, na které přispívají všichni naši občané. Co mě nejvíce mrzí, je to, že ztrácejí důvěru v naše vládní činitele, kteří obětovali vše pro to, aby se náš národ mohl řadit mezi ty nejvyspělejší státy, a po prvním neúspěchu láteří a ohánějí se nedůvěrou a co je mnohem závažnější, že přestávají plnit své povinnosti jak v politickém životě, tak v zaměstnání i úřadech.

Nedovedete si představit, jaký pocit ve mně zanechal rozhovor s jedním ne docela mladým dálkově studujícím, se kterým jsem se sešel ve vlaku při své cestě do Brna. Nevěří Černíkovi a podobné jiné výhrady.

Vážení, neneseme i my, jak tu sedíme, kus viny za to, že určitá část národa přestala věřit v naše čelné představitele? Myslím, že zde je třeba se zamyslet. Kdo vnáší nedůvěru mezi naše občany, kdo šíří pověsti o nestabilitě našeho národního hospodářství, o nestabilitě naší měny? Zde by bylo na místě, aby naše vlády věnovaly více pozornosti západní propagandě, a to vysílání v české řeči z Vídně, rozhlasové stanici Svobodná Evropa a rozhlasové stanici Deutsche Welle z Kolína nad Rýnem.

My přece chceme spolupráci s celým světem, jak západním, tak i východním, jsme přece socialistický stát a chceme vytvořit republiku, která bude hodna nést název Československá socialistická republika. Chceme a musíme spolupracovat se všemi, kteří jsou ochotni uznávat naši suverenitu a naši státnost. Máme však smutné zkušenosti z roku 1938 a 1939, s válečným i poválečným obdobím a dalo mnoho práce, než československá státnost mohla být znovu po válce roku 1945 obnovena. Trochu jsem odbočil, ale myslím, že není na škodu si připomenout, že Československá socialistická republika je středem a srdcem Evropy a Praha matkou měst, že stojí za to, sebrat všechny síly pro to, aby náš lid znovu našel v sobě a ve svých vládách pocit jistoty, aby svou prací a svým postojem, lidově řečeno zapracoval, aby výsledky našeho smýšlení se projevily ne v řečech a frázích, ale ve skutcích. Abychom našim vládám dali prostor pro tvůrčí práci, která bude schopna zajišťovat maximální rozvoj našeho národního hospodářství a nárůst hodnot trvalého charakteru a ne zaměstnávat vládu tím, že bude řešit nedostatky a problémy někdy i uměle vytvářené. Aby každý občan a každý z nás pracoval všude jako na svém, aby se stal skutečným hospodářem, pro všechen náš pracující lid. Abychom příště až se zde sejdeme, mohli s hrdostí konstatovat, že naše hospodářství přestalo stagnovat, že naši dělníci, rolníci, vedeni technickou inteligencí, ruku v ruce s ostatními občany, každý podle svých schopností přispěl ke zlepšení dosavadního krizového stavu, aby si každý z nás uvědomil, že to, co si sami nevytvoříme, mít nebudeme. Vláda pak, aby prověřila stavy technicko-hospodářských pracovníků v porovnání s počtem dělníků, přehodnotila potřebu různých zbytečných duplikovaných hlášení, zhodnotila práci různých mezičlánků, které někdy situaci i komplikují, a zvážila problémy způsobované častými reorganizacemi v průmyslu, orgánech i organizacích, které nepřinášejí žádný hospodářský efekt.

Vedoucí pracovníci v průmyslových závodech a podnicích aby v dělníkovi neviděli jen pracovní sílu, aby se jim starali o materiální zabezpečení, ochranu zdraví a pracovní prostředí, radili se s nimi a z jejich připomínek vycházeli. Jen tak můžeme docílit toho, že naše republika bude znovu kvést, že vagóny, které mají dovézt uhlí ze severních Čech, nebudou prázdné jezdit z Nymburka do Jihlavy a nazpět, ale že povezou uhlí tolik potřebné naším občanům. Že matky budou mít dosti plenek pro svá novorozeňata, že nebudeme na podzim stát před problémem nedostatku brambor a v zimě že bude dostatek másla, že budeme moci k Novému roku našim občanům radostně říci, že problém ve výstavbě rodinných domků a bytů se zlepšil a že za jejich podpory se nám práce daří a že další zvyšování cen a poplatků není z těchto důvodů nutné. /Potlesk./