Česká národní rada 1969 – 1971

Přítomní delegáti vyslovili krajní nespokojenost, neboť jejich snaha o společné úsilí 220 000 pracujících textiláků, oděvářů a kožařů je vládou přehlíženo a nenachází pochopení. Vznikla z toho kritika vlády, a místo toho, aby přítomní byli posilněni nadějí v lepší práci a aby byli psychicky podpořeni, odcházeli z této schůze roztrpčeni.

Pracuji v národním podniku Jitex v Písku, a proto bych chtěla říci ještě několik zkušeností, jak se jeví současná hospodářská situace u nás.

Jsme podnikem, který v letošním roce oslavuje své 20. výročí. Tedy podnikem mladým, pokud jde o historii, ale ne už tak mladým, pokud jde o vybavení základními prostředky a stroji. Naše základní prostředky jsou opotřebeny celkem na 54,9 % pořizovací hodnoty, stroje dokonce na 44,1 %. Z toho je vidět, že obsah materiálů projednávaných na společném jednání v květnu v Třebíči se týká i tak mladých podniků, jakým je náš.

Máme zpracován výhled do roku 1980, který je v podniku v současné době upřesňován pro období do roku 1975, a to s tím, aby záměry byly urychleny tak, že v roce 1975 by mělo být dodáno pro vnitřní trh zboží v hodnotě 770 mil. Kčs v maloobchodních cenách, což je 153 % proti roku 1969, a pro export za 56,8 mil. Kčs ve franko cenách roku 1969, tj. 129 %.

To ovšem předpokládá také urychlit rekonstrukci základního závodu v Písku, který byl - zejména pokud jde o pletárny - stavěn v roce 1949 jako provizorní, přičemž se předpokládalo, že po 10 - 15 letech budou postaveny nové objekty. Vedení našeho podniku předpokládalo, že pro tyto záměry najde pochopení u nadřízených orgánů zejména proto, že jde o vysoce efektivní akci s krátkodobou návratností a s trvalým přínosem pro vnitřní i zahraniční trhy. Jak mnozí z vás z vlastní zkušenosti vědí, je kvalitních pletených výrobků u nás stále velký nedostatek. A ty chce i nadále náš kolektiv vyrábět a dodávat ve stále větším množství.

Pro letošní rok jsme již plánem proti skutečnosti roku 1968 zvýšili dodávky pro vnitřní trh v maloobchodních cenách ze 454 mil. Kčs na 505 mil. Kčs, přičemž pro vývoz zvyšujeme dodávky ve velkoobchodních cenách o 6 mil. Kčs.

Při projednávání hospodářské části závěrů květnového pléna ÚV KSČ byly zvýšeny všechny možnosti materiálové, kapacitní a pracovní a byly dále dodávky pro vnitřní trh zvýšeny o dalších 14 mil. Kčs v maloobchodních cenách.

Z toho, co jsem tu jen stručně uvedla, je myslím patrno a možno udělat závěr, že takové podnikové kolektivy a jejich vedení, jako je náš národní podnik, je třeba i z ústředních orgánů v jejich úsilí o plnění potřeb naší vlasti plně podpořit.

Děkuji vám za pozornost. /Potlesk./

Místopředseda dr. Jičínský: Než dám slovo posl. Ruskovi, chtěl bych sdělit, že bychom pokračovali v diskusi do 13.45 hodin, pak bychom udělali polední přestávku a odpoledne od 15.00 hodin bychom diskutovali dále.

Prosím poslance Ruska.

Poslanec doc. ing. Rusek: Soudružky a soudruzi poslanci, považuji především za svoji povinnost konstatovat, že vláda má odvahu po svém půlročním působení předstoupit před zákonodárný sbor a do určité míry mu skládat účty. My, kteří jsme s ohledem na skutečnosti závěru loňského roku současně poslanci federálními, bychom myslím uvítali, kdyby federální vláda si počínala obdobným způsobem. -To je první věc, kterou jsem chtěl říci.

Za druhé se domnívám, že je třeba hned na počátku se dotknout jedné části opatření vlády, a to těch, které se týkají úspory 10 % rozpočtových výdajů příslušné kapitoly, pokud se týká školství - nevím, jak to vypadá ve zdravotnictví a ve vědě. Nejsou samozřejmě námitky proti tomu, aby bylo dosahováno úspor ve správních výdajích. Ovšem způsob, kterým se to provádí, připomíná doby, kdy se zcela mechanicky podobné ukazatele rozepisovaly, a tak i v tomto případě dochází až na jednotlivé katedry vysokých škol, aby uspořily 10 % svých předpokládaných výdajů. Myslím, že pokud jde o školství, je už samo o sobě problematické, zda opět terciární sféra má doplácet na nedostatky, které plynou evidentně odjinud, na nedostatky, které jsou vyvolávány v oblasti materiální produkce. Takovýmto způsobem je tato sféra podvazována ve svém dalším vývoji a nemůže pak samozřejmě zdaleka splnit všechno to, co se od ní očekává. Doufám proto, že zákonodárný sbor zaujme k tomu své stanovisko a že zde vláda poopraví své usnesení takovým způsobem, aby základní oblasti terciární sféry, které nejsou správními výdaji v tomto smyslu, i když jsou navázány na rozpočtové kapitoly, byly právě z těchto oblastí vyňaty. Jinak myslím, že samozřejmě není námitek proti tomu, aby se tyto rozpočtové úspory týkaly třeba státních subvencí v materiální sféře, aby se týkaly i financování investic v materiální sféře apod., protože tam lze dosáhnout rozhodně mnohem větších úspor. -To je další věc, kterou jsem chtěl říci.

A nyní bych chtěl obrátit vaši pozornost na tuto věc.

Jak v materiálu, tak i v projevu předsedy vlády byly uvedeny některé základní příčiny současného stavu. Jedná se především o to, co uvádí materiál - nízká výkonnost našeho hospodářství, nízká účinnost řízení, pozdní orientace na intenzívní rozvoj apod.

Myslím si však, že je potřeba položit si otázku, proč dochází k tomu všemu. Byla by na to možná odpověď velmi jednoduchá. Vzpomínám si, že před 5 - 6 lety se za určité konstelace vedoucích funkcionářů konala ekonomická konference v Tálech, a tam po dlouhé debatě se účastníci více méně shodli na tom, že na otázku, proč jsou tyto nedostatky v našem hospodářství, je třeba odpovědět, že proto, poněvadž neexistuje říše Velkomoravská. Protože kdyby existovala říše Velkomoravská tak by hlavním městem nebyla Praha, nýbrž Brno, a vláda by neseděla na Hradčanech, ale ve Špilberku. /Veselost./

Je to jistě hodně zjednodušená verze této skutečnosti, přičemž není možno popřít, že zde vznikly určité představy o tom, že právě bez nějakého centrálního řízení, bez nějaké účinné státní regulace se bude toto hospodářství rozvíjet dále. Otázka je však, kde vznikly tyto představy, kdo byl a je jejich nositelem. Rozhodně tyto představy nevznikly zásadně v oblasti teoretické ekonomické fronty, ale třeba zkoumání o příčinách uhelné kalamity, kterou jsme prodělali tuto zimu a která nás částečně postihne i příští zimu, ukázalo, že podle mého názoru tyto představy existují ve vládních úřadech, poněvadž do určité míry samozřejmě vedou k zjednodušení celé problematiky.

Při zkoumání uhelné kalamity vznikla debata o tom, zdali jednoduchá vládní opatření, která při zrušení gesce na uhlí začátkem r. 1957, by udržela zásoby hlavně u velkoodběratelů na příslušné úrovni, zda byla nebo nebyla v souladu s ekonomickou reformou.

Zde je třeba si ujasnit navzájem, že ekonomická reforma nebyla navrhována proto, aby likvidovala centrální řízení. Ekonomická reforma byla navrhována proto, aby odstranila tzv. administrativně direktivní systém, což není totožné s celkovým pojetím centrálního řízení. Administrativně direktivní systém je založen na tom, že centrální orgány přejímají v podstatě celou škálu funkcí hlavně v oblasti řízení, kterou má v podstatě plnit a která také přísluší podnikům. Takto se pokouší řídit celé národní hospodářství jako jediný velký podnik, což ovšem z druhé strany - kdybychom to zkoumali hlouběji - má své určité historické podmínky vzniku.

Zde se jednalo právě o přechod k určité účinné centrální regulaci, která může využívat všech škál a metod řízení, ale vše musí bezpodmínečně směřovat k tomu, aby v hospodářství, které nemá ekonomickou rovnováhu, byla tato rovnováha nastolena a na základě nastolení této rovnováhy se potom dál další ekonomický růst.

Jestliže budeme uvažovat na této bázi, je třeba vzít tato vládní opatření, která byla provedena, ať už se týkají národních nebo federální vlády, a postavit si otázku, zda jsou dostatečně účinná a zda účinně odstraňují zdroje napětí.

Aniž chci bagatelizovat to, co bylo provedeno, je třeba říci, že hlavní a nejtěžší problém teprve před námi vlastně stojí, protože zdrojem inflačních tlaků a napětí v tomto hospodářství a všech ostatních ekonomických efektů, které z toho plynou, není růst mezd, růst příjmů obyvatelstva - to jsou pouze věci následné - avšak základním zdrojem jsou poměry, které existují v oblasti investiční, a potom otázky, které souvisí se zainteresovaností jednotlivých podnikových kolektivů právě na tom, aby se šlo cestou, která je dnes žádoucí, cestou zefektivnění výroby.

To, že prakticky investujeme nad naše možnosti, i když neznáme přesnou míru, protože do oblasti investic je třeba započítat dlouhodobé vládní úvěry, které byly povoleny do zahraničí, protože i ty mají prakticky stejný význam jako určitá další rozdělená investice, je třeba si říci, že v současné době nemůžeme investovat zdaleka tolik, jaké představy o tom existují. Na druhé straně si musí vláda uvědomit, zda má dostatečnou sílu k tomu, aby dalším požadavkům zabránila.

Po 3 - 4 roky jsme svědky toho, že se vždy stanoví hospodářská směrnice, která určuje objem zahajovaných investic, a tato směrnice se překročí. Možnost překročení existuje i v usneseních vlády, která jsme obdrželi. V nich se říká, že v případě překročení to půjde na vrub příštího roku. Otázka je, zda existuje nějaká síla, která je schopna tomu zabránit.

Bylo by třeba se již jednou zamyslet nad tím, jestliže vezmeme objem investic na federální úrovni ve výši 77 mld. korun, na české úrovni - pokud jsem listoval v návrhu státního rozpočtu - kolem 53 mld. korun, co se stane, jestliže by se tento objem investic restringoval, ať prostřednictvím státního rozpočtu, nebo prostřednictvím úvěrové sféry nebo dalším zdaněním na 40 mld. korun na národní úrovni, nebo na 60 mld. korun ve federální sféře, s různými variantami, např. s tím, že by polovinu těchto investic dostala direktivně terciární sféra, polovinu investic materiální výroba s přednostním přídělem do oblasti spotřebního průmyslu a zemědělství.

Potřebovali bychom vědět, co to v národním hospodářství udělá. Odpověď na tuto otázku nám musí dát odborný vládní aparát, odpověď nemůže na to dát žádná vysoká škola ani nějaké vědecké pracoviště, nýbrž vládní aparát se musí pokusit dát na to odpověď.

Potom je třeba v tomto případě a v řadě dalších opatření změnit poměr tak, abychom dostali podniky do situace, kdy si - což je víceméně otřepaná fráze - budou hledat svého odběratele.

Tento problém souvisí na druhé straně s otázkou podnikových rad. Dnes, kdy stojíme před tím, abychom přezkoumali účinnost podnikových rad, je třeba si položit otázku, kdo vlastně potřebuje podnikové rady? Zda podniky samy, nebo je více potřebuje centrum, centrální ekonomické řízení. Je nutno si uvědomit, že v případě, kdy jmenujeme někam ředitele, přejímáme také odpovědnost za výsledky práce, které tento člověk nebo skupina lidí, námi jmenovaná, vykoná. Na druhé straně existence podnikových rad umožňuje právě - a to je jedna z hlavních a základních otázek našeho příštího vývoje - aby špatná činnost podniku, nehospodárná práce atd. šla především na vrub dotyčného podniku, podnikového kolektivu a nikoliv jako doposud na vrub státního rozpočtu.

Proto je třeba na tomto základě s přihlédnutím k zainteresovanosti samotných podniků a podnikových kolektivů budovat další postup a rozvoj ekonomické reformy s předpokladem, že účinná státní ekonomická politika bude vytvářet to, čemu se říká ekonomická rovnováha, takové podmínky, aby podnik volky nevolky se musel podrobit základnímu směru rozvoje efektivní výroby a ekonomickému růstu.

Zároveň je ovšem třeba říci, že jsou zde určité veličiny a vzájemné vztahy, které těžko dovolí udržet dlouho stabilizované velkoobchodní ceny. Jestliže zrychlím tempo růstu a začnou se rychle měnit proporce v národním hospodářství, těžko mohu udržet stabilitu cenové hladiny a jiné záležitosti. Proto je zbytečné ukolébávat obyvatelstvo sliby o tom, že se cenová hladina nebude měnit i pokud se týká základních životních prostředků, protože i při pohybu cen je možno zajistit skutečný růst životní úrovně, nikoliv pouze statisticky.

Děkuji vám za pozornost. /Potlesk./

Místopředseda dr. Jičínský: Prosím posl. ing. Ptáčka, aby se ujal slova.

Posl. ing. Ptáček: Soudruzi poslanci, předseda vlády se ve svém vystoupení ze zcela pochopitelných důvodů věnoval převážně ekonomickým otázkám. Všichni uznáváme, že jsou nejpalčivější a vyžadují v současné době naši pozornost. Letmo se však v úvodu svého vystoupení dotkl dalších otázek, mezi nimi i otázky dotýkající se postavení národností v ČSR. U této otázky bych se chtěl zastavit ve svém vystoupení.

Ústavní zákon o čs. federaci a na něj navazující zákon o postavení národností, který byl v minulém roce ještě bývalým Národním shromážděním přijat, otevírá dveře řešení otázek národnostní politiky. Jde o řešení otázek poměrně dosti složitých a chtěl bych říci významných z hlediska dalšího vývoje v našem státě i z hledisek ekonomických.

V naší České socialistické republice žije přes 300 000 Slováků, asi 100 000 občanů německé národnosti, 70 000 polské národnosti, asi 20 000 Ukrajinců a Rusínů a asi stejný počet občanů jiných národností, Makedonců, Řeků atd. Mezi těmito národnostmi jsou poměrně velké rozdíly z hlediska jejich rozmístění. Např. Poláci žijí ve dvou okresech, zatímco příslušníci německé menšiny jsou roztroušeni v západních a severních Čechách. To sebou nese nemalé starosti, jak řešit otázky národnostní politiky. Předpokládáme, že se vláda bude zabývat touto záležitostí v druhé polovině letošního roku a na přelomu roku letošního a příštího, aby nám předložila zákon o postavení národností v České republice.

Chtěl bych požádat všechny poslance ČNR, aby podporovali řešení této problematiky vzhledem k tomu, že nebude jednoduché. Z jakých důvodů? V naší národnostní komisi jsme prováděli průzkum v severních i západních Čechách, navštívili jsme Karvinou i Frýdek-Místek, kde žije polská většina. Dospěli jsme k poznatku: zákon sám o sobě problém národnostní nevyřeší, je třeba vytvořit u příslušníků národnostních menšin pocit jistoty, že jejich otázky budou řešeny spravedlivě. Je to tak, o tom svědčí takové zkušenosti, jako je početné vystěhovalectví občanů německé národnosti v západních Čechách - okres Sokolov, kde to vyvolává vážné ekonomické problémy.

Další otázkou, neméně závažnou, je přístup veřejnosti k řešení této problematiky. Domnívám se, že zde bude třeba postupovat velmi citlivě. Nakonec jsou to i složité organizační a ekonomické otázky, které bude třeba řešit. Jak jsem již řekl, přijetím zákona se nevyřeší všechno, a to proto, že současné předpisy zákonů umožní řadu věcí, které se však v této oblasti dostatečně nevyužívají.

Myslím si, že vláda nemá čekat, že přijetím zákona budou tyto otázky nastoleny a budou se řešit, ale že by v rámci stávajících možností měly resorty hledat možnosti řešení. Např. ve vnitrozemí organizujeme školy se smíšeným vyučováním. Nevím, jak bych to nazval, a proto prosím, abyste mne případně opravili. Vyučujeme ve vnitrozemí německému jazyku počínaje 2. nebo 3. třídou a později ve 4. nebo v 5. třídě začínáme vyučovat některým předmětům v tomto jazyce. Nevím, proč by se tohoto způsobu nemělo ve větší míře využívat v těch oblastech, kde není možné zavést v školství, podobným způsobem, jak je to řešeno pro polskou národnost, a to tak, že v oblastech, kde žije německá menšina by se tento zájem kryl se státním zájmem rozšířit znalosti německého jazyka, které potřebujeme v řadě činností společenských apod. Chtěl bych vyzvat vládu, aby postupovala bez odkladu při řešení těchto problémů.

Dále bych chtěl požádat českou vládu, aby se zajímala o dobudování pracovišť, která by se zabývala národnostními otázkami. Zatím je dnes situace taková, že na české vládě je jen jeden pracovník, který se tím zabývá, a na ostatních resortech, zejména na resortu školství, se touto otázkou systematicky nezabývá nikdo. Myslím, že by se na těchto resortech měly tyto věci personálně dořešit.

Když už mám slovo, chtěl bych říci několik poznámek k otázce, týkající se druhé, podstatnější části projevu předsedy vlády. To je bytová výstavba, kterou se soudruh předseda ve svém vystoupení obšírně zabýval. Mluvil o tom, že existuje reálné nebezpečí nesplnění plánu v důsledku rozestavěnosti apod. Chtěl bych položit otázku, proč tomu tak je. Vzpomínáte, jaká opatření byla přijímána k zabezpečování plánu bytové výstavby. Neměli bychom zvážit, zda tato opatření právě nezpůsobila tento vztah, jestli tento vztah není důsledkem předchozích opatření, která se zavedla? Všechno se zaměřilo na dokončování bytů bez přemýšlení o tom, že existuje budoucí rok, kdy se budou muset byty odevzdávat. Všechno se zaměřilo na ekonomické stimuly, které působí. Vyvozují se další závěry v podobě závazných úkolů. Existuje situace, že se stavební kapacity nerozvíjejí, ale některé podniky se spíše dostávají do situace, že jejich kapacita klesá, vyjádřeno však finančně, tato kapacita v důsledku cenových úprav roste.

Tam jsme klamáni cenovým nárůstkem. Dospívá se proto do takové situace, že orgány, které jsou odpovědny za zajišťování bytové výstavby, ale i za plnění dalších věcí, snaží se dohodami se stavebními organizacemi dělat maximum pro to, aby se tento problém vyřešil. Dělají např. to, že poskytují stavebním organizacím, které se zabývají činností v této oblasti, různé výhody, např. náborové příspěvky, které stavebním organizacím poskytují národní výbory v podobě zvýšeného podílu na bytovou výstavbu pro zaměstnance těchto organizací, ve formě příspěvků např. podle vyhlášky 137 apod. Všechno toto ovšem nevede k žádoucím výsledkům. I za těchto podmínek jsou tyto organizace sotva s to plnit úkoly v oblasti bytové výstavby, na kterou se převážně zaměřují pro to, že jsou na nich stimulovány. Nejsou ale už s to plnit požadavky, které by rozhodně měly být zabezpečeny v oblasti školství, zdravotnictví a v dalších oblastech terciární sféry. V této oblasti panuje obrovská nejistota, nestabilita a není ani odvaha pouštět se do nějakých dalekosáhlejších plánů, protože zkušenosti z posledních let jsou velmi kruté. Osobně mohu uvést případy, kdy byly vynaloženy miliónové částky na zpracování projekce právě v důsledku opakující se situace, v důsledku nedostatku stavebních kapacit, případně i z jiných příčin. Např. Domov důchodců v Bojkovicích má být stavěn v oblasti tzv. moravských kopanic a má pomoci řešit jednu z tzv. extrémních oblastí. Domnívám se, že předseda vlády řekl "extrémní oblasti a pohraničí". Myslím, že za extrémní oblasti nepovažuje jen pohraničí. Už v roce 1963 měl tento dům stát, ovšem vlivem změny technologie byla výstavba odsunuta a v důsledku všech známých skutečností dům nestojí dodneška.

Další opatření, které přišlo bezprostředně v těchto dnech, je míněno opravdu dobře, chápeme ho, ale co je to platné, když v této oblasti, která podle našeho názoru postihována být nemá, má být zahájena výstavba např. školy v Dolním Němčí, ale zahájena není proto, že podle zdůvodnění stavební výroby do 15. 7. se žádné stavby zahajovat nemají na základě vládního opatření. Důsledkem je, že parta, která tam měla nastoupit, je přeřazena na jinou práci, kterou také nemůže jen tak nesmyslně opustit a tak se zahájení výstavby školy odsune do podzimních měsíců a kdo ví, jak se situace vyvine a bude-li zahájena vůbec.

Proč některé tyto věci ilustruji? Ze zkušeností, které mám v oblasti, ve které působím a ze styku s různými funkcionáři, kteří jsou za tyto věci také odpovědni, je možno říci, že někteří z nich se rozhodují, zda by neměli v rozporu s tím, že to bylo označeno za politický problém, za problém číslo jedna, požádat o omezení nebo zvolnění tempa bytové výstavby v zájmu toho, aby mohli řešit alespoň některé problémy např. v oblasti školství a zdravotnictví, kde je v některých případech katastrofální stav.

Jde tedy o to, aby vláda vždy vážila, pokud přijímá nějaká usnesení, aby si vyhodnotila, jaké budou mít dopady a zda je vždy správné takto postupovat.

Vláda zcela jistě hledá zásadní řešení k zajištění rozvoje stavebních kapacit. Pravda je, že se k tomu provádí řada opatření, že vznikají i dnes nové kapacity, ale řekl bych nové stavební kapacity v uvozovkách, protože nelze plně souhlasit s tím, aby vznik nových stavebních kapacit se dělal na základě toho, že existuje možnost nerovnoprávného podnikání, respektive podnikání v nerovnoprávných podmínkách. To skutečně existuje a výslednicí je potom přeřazování lidí z jednoho podniku do druhého, zejména do těch podniků, na které nedopadají ekonomické nástroje tou vahou jako na normální stavební organizace. Jistě rozhodující je řešení v oblasti rozvoje stavebních kapacit. Naskýtá se ale otázka, zda není třeba vyhodnotit současný stav i předpokládaný vývoj, a ten zatím není nijak příznivý, a zda některá opatření by neměla být řešena s větší citlivostí z hlediska proporcí, v jakých by např. rozložení stavebních kapacit mělo jít mezi bytovou výstavbu, školství, zdravotnictví i ostatní úseky. Nepomůže nám nová bytová výstavba, byť by byla komplexní, tzn. včetně škol, zdravotních zařízení apod., když se tím neustále rozevírá prostor mezi tím, co se dosud v této oblasti zanedbalo, neustále se zvětšuje rozdíl v zajištění těchto věcí ve školství a zdravotnictví. /Potlesk./