Česká národní rada 1969 – 1971

Předseda dr. Císař: Hovořit bude poslanec ing. Zíka.

Posl. ing. Zíka: Vážená Česká národní rado, jsme si vědomi obtížnosti i komplikovanosti hospodářské i politické situace, ve které vláda konstruovala a předkládá své historické programové prohlášení. Vážím si proto tohoto programu, který vyjadřuje tužby a přání drtivé části občanů, který vytyčuje cesty a cíle české státnosti i ekonomiky, i když v některých částech v příliš obecných pravidlech.

Plně podporuji předložené programové prohlášení, které formuje specifiku naší cesty k socialismu odpovídající mentalitě našeho lidu, vyjadřuje principy demokracie a potvrzuje zachování občanských práv a svobod. Přál bych si, aby brzy následovalo zkonkretizování programu, jeho specifikace podle potřeb jednotlivých sektorů, abychom přání proměnili v činy.

Mám dojem, že bychom měli velmi rychle přejít z dřívější epochy proklamací a prohlášení do nové epochy činů, tedy přenést společensko-politickou aktivitu do aktivity ekonomické. Vždyť vždycky účelem politiky a jejím kvalitativním měřítkem je sféra hmotného uspokojování lidí. Vždyť i historie potvrzuje, že otázka užívání svobod je kromě společenských faktorů přímo závislá na hospodářské prosperitě státu.

My, kteří pracujeme v zemědělství, si velmi vážíme slov našich předních stranických a státních představitelů, kteří ocenili naše úsilí i výsledky naší práce v minulých letech. I vládní prohlášení hovoří o zemědělství jako stabilizačním faktoru našeho národního hospodářství. Dostalo se tedy naší práci společenského ocenění, což v minulosti mnohdy nebylo. Zůstává ale ve mně dojem, že i v tomto případě za slovy jdou pomalu činy a že zatím není zemědělství ekonomicky doceněno. Naopak příliš oceňujeme výsledky kladně ovlivněné přírodními vlivy.

Máme-li se stát trvale stabilizačním faktorem našeho hospodářství, musí být rychle odstraněno napětí mezi potřebami a zdroji poskytovaných zemědělství. Vždyť nelze do nekonečna odpovídat na zhoršující se vnější vlivy mobilizací sil a prostředků uvnitř jednotlivého sektoru.

Jaká je to ekonomická spravedlnost, tržní vztahy, když máme mít přes 90 % tržních produktů ve sféře pevně stanovených cen s minimální variabilitou prostřednictvím ekonomických nástrojů a přitom převážná část materiálových potřeb je dodávána ve sféře limitních a dokonce volně stanovených cen, monopolními výrobci a dokonce ještě v období ekonomické reformy, kdy centrum ztrácí vliv na výrobní podniky.

Mnoho slov již bylo vyřčeno ke kvalitě a kvantitě chemických výrobků, ke kvalitě a sortimentů strojů i ostatních prostředků dodávaných do zemědělství, ale náprava jde velmi pomalu a proto vidím i velmi vzdálený cíl jednoho pasusu programového prohlášení vlády, kde se hovoří o dalším rozvíjení industrializace zemědělství při předstihu růstu zemědělské výroby, před růstem vkladu společenské práce.

Řídící centrum našeho sektoru musí být zásadové a nerušit usnesení v používání ekonomických nástrojů tak, aby na podzim rušilo to, co zjara slíbí. To pak není organizování, ale při nejmenším neserióznost. Musíme znát včas a beze zbytku pravidla hry, abychom mohli správně a rychle reagovat na politiku tlaků a šancí. Mělo by se dbát všech zásad ekonomické reformy, respektovat přání a specifické požadavky jednotlivých seskupení uvnitř sektoru a v současné době rychle reagovat a negovat vzmáhající se tendence direktivního řízení. Vždyť není nic nebezpečnějšího, než znovu omezovat iniciativu lidí a brát jim prostor v jejich rozhodování a práci. Zemědělci pouze dokazují, že jsou monolitickou součástí naší společnosti a že i v rozhodovacím procesu jsou plně kvalifikovaní.

Jsem přesvědčen, že naše vláda při konkrétním formulování své hospodářské politiky zhodnotí a spravedlivě stanoví své proporce mezi poskytovanými prostředky do zemědělství a tvorbou hodnot v tomto odvětví. Vždyť každá lidská společnost kdykoliv v minulosti a tím více pro budoucnost je tak ekonomicky silná, jak silné má zemědělství.

Mám pocit uspokojení nad odhodláním vlády vycházejícím z myšlenky socialistického humanismu zaručit občanům sociální jistotu a vytvářet podmínky pro důstojný život lidí, zejména v řešení kritického bytového problému.

Jestliže řešení výstavby bytů se stává klíčovým problém společnosti z hlediska natality, rozvodovosti a dalších faktorů, je v některých oblastech dokonce otázkou bytí či nebytí zemědělství vůbec. Než ale budou vyřčeny konkrétní cíle v bytové výstavbě, je nutno zvážit všechny možnosti, vzájemné relace a vazby zejména v zajištění materiálu, stavebních kapacit a v neposlední řadě finančních prostředků, abychom po několika letech nemuseli znovu sami sobě zdůvodňovat, proč cílů nebylo dosaženo.

Abych byl konkrétní: Mnoho slov padlo o potřebě bytů pro zemědělství. Ale stav je v současné době takový, že mnohdy nevím, zda je chceme zaplatit, anebo zdali si je musíme ještě od stavebních organizací vyprosit.

A přitom to není laciná záležitost. Vždyť v roce 1965 jsme postavili dvě bytovky za 180 000 Kčs a v minulém roce byla rozpočtová cena jedné dvoubytovky 350 000 až 400 000 Kčs, tj. dvakrát více než před třemi roky, nehledě k tomu, že v letošním roce došlo k dalšímu přecenění stavebních materiálů směrem nahoru.

Pořízení jedné dvoubytovky za daných cenových relací stojí zemědělce našeho rokycanského okresu s poměrně vysokou intenzitou výroby celou tržní zemědělskou produkci z více než 50 ha půdy. A to je podle mého názoru ekonomické nedocenění práce v zemědělství, anebo vysoké přecenění vytvářených hodnot ve stavebnictví.

Je však ještě řada dalších nevyřešených problémů, počínaje zajištěním dostatečných zdrojů vody, vhodných typů bytů pro zemědělce, řešení urbanistiky apod.

Kompetentní ministerstva i centrální úřady - vítám jejich rozhodnutí - budou prověřovat dosavadní způsob dokumentování investičních záměrů a podstatně je zjednoduší v bytové výstavbě. Vždyť sehnat stavební povolení se někdy rovná cestě Odyssea.

Vážení poslanci, chtěl jsem jen v krátkosti vyjádřit některá přání a požadavky zemědělců, jejichž řešení spolu s dalšími otázkami by mohlo urychlit rozvoj zemědělství.

Na nás nyní je, abychom vytvořili ovzduší vzájemné důvěry, odstranili lhostejnost a nevšímavost, zahodili pasivitu a nezájem a vzbudili u všech lidí dobrou vůli podílet se na tvorbě naši české národní hospodářské politiky k rozkvětu celé naší společnosti.

Předseda dr. Císař: Uděluji slovo poslanci dr. Matyášovi.

Posl. dr. Matyáš: Soudružky a soudruzi, byl to zvláštní pocit poslouchat v této historické budově českých dějin prohlášení první vlády České socialistické republiky a uvědomit si přitom současně, že jde o první vládu nejen České socialistické republiky, ale České republiky vůbec.

Prohlášení vlády je sympatické svou střízlivostí a v daných poměrech by stěží mohlo obsahovat více závazků. Je ovšem třeba, aby s postupným vyjasňováním situace byl zpřesňován i otevřený program vlády.

O institucionálním uspořádání České socialistické republiky se v České národní radě jednalo na současné podmínky poměrně detailně. Nakonec zvítězil názor, aby kompetence ministerstev byly stanoveny jen rámcově a jejich detailní úprava byla ponechána statutu ministerstev, které má schválit vláda.

Při projednávání institucionování v ČNR se velmi zdůrazňovala nová náplň činnosti vlády, která má skutečně vládnout a které mají být předány k rozhodnutí variantní řešení. To předpokládá nejen nový styl práce vlády, ale i nový styl práce ministerstev, jejich naprostou rovnoprávnost a co nejpřesnější ohraničení jejich působnosti.

Chtěl bych se v této souvislosti zmínit o dvou záležitostech.

První je otázka komplexní bytové výstavby a investic ji podmiňujících, což je nesporně jedna z nejdůležitějších otázek, které bude vláda řešit, jak o tom mluvil předseda vlády soudruh ing. Rázl. Její důležitost podtrhl ve svém novoročním projevu i president republiky. Zaostávání komplexní bytové výstavby bylo v nemalé míře ovlivňováno i tím, že její problematiku neřešilo centrum komplexně, důsledně a včas. Je třeba, aby za řešení byl odpověden jeden resort a aby se odstranily nejasnosti a rozpory v kompetenci především mezi ministerstvem plánování a ministerstvem výstavby a techniky.

Na těchto dvou ministerstvech je řada pamětníků doby, kdy SPK byla ještě umístěna v Klárově ústavu a předchůdci dnešního ministerstva výstavby a techniky v Perlové ulici. Je to už dávno, ale rozpory z oné doby se nepodařilo překonat dodnes.

Je třeba rovněž vyhranit kompetenci ministerstva výstavby a techniky a ministerstva stavebnictví tak, aby např. za typizaci i za výrobu stavebních hmot včetně jejich použití - a to se týká také panelové výstavby - odpovídal výrobce. Není rovněž důvodu pro to, aby podniky ministerstva stavebnictví byly omezovány v možnostech projektovat, anebo aby působnost těchto podniků měla být omezována hranicemi správních celků, např. krajů, místo logických zájmových oblastí s materiálovou základnou.

Snad nejvíce diskusí bylo při projednávání institucionálního uspořádání státu právě okolo ministerstva stavebnictví. Je to pochopitelné. Stavebnictví je v tomto okamžiku snad nejslabším článkem našeho národního hospodářství. To není zjištění nové, ale platí již mnoho let. Ministerstvo stavebnictví však bude potřebovat nejen kritiku, ale i pomoc.

Soudruh ministr Toman to nebude mít lehké a bude jistě muset vynaložit mnoho energie na to, aby jeho nezbytně nutní noví spolupracovníci - a to nejenom ti nejbližší - zajistili takový chod ministerstva a plnění jeho úkolů, jak si to všichni přejeme. To se netýká přirozeně jen ministerstva stavebnictví. Má-li dojít ke změně v systému práce vlády i ministerstev, jak to všichni předpokládáme, pak k tomu bude sotva stačit jen osobnost nového ministra tam, kde někteří zaměstnanci vypočítávají, kolik ministrů již přežili.

Druhá oblast problémů, o které bych se chtěl zmínit, je to, čemu říkáme životní prostředí. Do této problematiky zasahovalo mnoho resortů: ministerstvo zdravotnictví, ministerstvo lesního a vodního hospodářství, ministerstvo techniky, ministerstvo národohospodářského plánování, ČSAV, instituce těmto orgánům podléhající nebo jimi řízené, národní výbory atd.

Při minulém plenárním zasedání upozornil např. ministr zdravotnictví dr. Vlček že kompetenci ministerstva lesního a vodního hospodářství na tomto úseku je třeba stanovit jako technicko-ekonomické otázky životního prostředí. Přitom však žádný z centrálních orgánů tuto problematiku neřeší jako celek, ale zabývá se jen dílčími otázkami. Dochází tak k nekoordinovanému řešení problémů a dosavadní výsledky nejsou zdaleka úměrné důležitosti této problematiky. Ve statutech ministerstvech bude proto třeba otázky jednoznačně řešit.

Bylo zde již několikrát řečeno, že česká vláda to nebude mít lehké. Do povědomí našich lidí zatím nijak hluboko nepronikl pocit české státnosti a české záležitosti se stále ještě po nějakou dobu budou zaměňovat za záležitosti československé. Důraz na federální záležitosti je možno vidět i ze složení federální vlády, v níž je řada bývalých ministrů, zatímco ve vládě České socialistické republiky jsou většinou bývalí náměstci ministrů.

Nemyslím, že bychom za této situace měli podceňovat i takovou zdánlivě maličkost, jako je třeba umístění českých ministerstev v těchže budovách, v nichž jsou umístěni jejich federální partneři.

Pocitu slovenské státnosti nesporně prospívá i vzdálenost mezi Bratislavou a Prahou, takže by možná mohla prospět aspoň dislokace v Praze.

Obyvatelé České socialistické republiky očekávají od své vlády konkrétní činy. Prohlášení vlády je vlastně prvním krokem její činnosti a věříme, že její činy budou v souladu s vůlí občanů této republiky. Jménem členů České národní rady ze Severočeského kraje, z toho kraje, v němž jsou problémy životního prostředí a komplexní bytové výstavby zvlášť palčivé, mohu prohlásit, že budeme hlasovat pro vyslovení důvěry vládě a budeme ji plně podporovat.

Dovolte mi závěrem vyslovit jedno přání. Možná, že v této historické budově už někdy před časy zaznělo. Možná, že se vám proto bude zdát trochu nemoderní v dnešní uspěchané a nervózní době tzv. realit. Přeji vládě České socialistické republiky i nám všem, abychom společně a jednotně všichni pracovali tak, aby zase jednou byl v Čechách bílý den a kolem plno růží. /Potlesk./

Předseda dr. Císař: Děkuji. Dále hovoří poslankyně prof. Hechtová.

Posl. prof. Hechtová: Vážená Česká národní rado! Prohlášení první vlády ČSR je jistě velmi realistické, je střízlivé, ale přesto mi dovolte některé připomínky.

První bude velice kladná. Oceňuji, že Česká národní vláda hovoří seriózně o otázce našich starých spoluobčanů, o otázce důchodců. Proč se o tom zmiňuji? Člen bývalé vlády ČSSR v prosinci ve svém televizním projevu říkal, že úpravou důchodů, která bude provedena k 1. lednu, abych mluvila konkrétně, tedy tou průměrnou padesátikorunou, se valorizují důchody a nahrazují se tak všechna minulá, přítomná i budoucí zdražení. /Samozřejmě, že to trochu vulgarizují./ Jsem poslankyní pražského národního výboru a domy v mém volebním obvodě byly stavěny v letech 1930-1933. Je tam hodně občanů 65-70letých. Nepřála bych vám slyšet jejich odezvu na tento projev. To jsem si na veřejné schůzi užila! Proto velice děkuji, že se ve vládním prohlášení nezapomíná na tyto naše staré spoluobčany, o nichž včera hovořil soudruh profesor Bláha, že to byli většinou ti, kteří bojovali za socialismus a bojovali za naši republiku.

A nyní k otázce - jak pravil Cato v římském senátu, který hovořil také stále o stejné věci - školství a kultury. Domnívám se, že na jednu otázku by neměla nová česká vláda zapomenout, a to je otázka řízení školství a kultury. Mám na mysli např. experiment, který provádělo ministerstvo kultury v Severočeském kraji - kulturní správy, a mám na mysli i otázku školských správ, pokud jde o řízení školství. Domnívám se, že je to jeden z prvních předpokladů lepší úrovně a lepších možností našich škol. Tyto názory nebývají někdy dobře přijímány pracovníky národních výborů, kteří se domnívají, že "ztratí chleba". Ovšem jako poslankyně národního výboru vím sama, kolik možností řešení právě národní výbory mají, takže skutečně by se nemuseli bát o to, jestli zde bude určitá změna v řízení školství, že budou mít nedostatek práce.

Druhá věc, která mne ve vládním prohlášení velmi potěšila, je, že vláda nepřipustí neuvážené zásahy do školství. Neboť neuvážených reforem jsme měli v minulosti dost.

Chci vám říci, že se připravuje nyní nová koncepce našeho školství. Především se pracuje několik let na nové koncepci základního školství. Zde jsem u jedné věci, kde bych opět prosila novou vládu o pomoc. V roce 1964 vypsalo ministerstvo školství řadu vědeckovýzkumných úkolů. Jejich řešení nyní probíhá. Ale to, co jsme si od toho slibovali, to je velká účast vědy, to se nedostavilo. Naši vědečtí pracovníci i vysokoškolští profesoři se málo účastní prací na vytváření nových osnov a nových učebnic. Uvedu příklad. Varianta jedné učebnice pro jeden populační ročník se vydává v nákladu 220 tisíc výtisků. Jestliže nynější učebnice vyšla v 7. vydání, znamená to, že se z ní učilo více než 1 500 000 dětí. Jestliže bude platit ještě dva až tři roky, tak to budou dva milióny dětí. Proto je velmi nutné, aby se vědci podíleli na vytváření těchto učebnic. Není to jejich vina. Je třeba, aby vláda o těchto věcech hovořila. Jak na vysokých školách, tak na vědeckých ústavech je tato práce považována za práci méněcennou, není hodnocena jako práce vědecká, není zařazována do plánu práce vědeckých ústavů, ani vysokých škol, takže když se najde vysokoškolský profesor nebo vědecký pracovník, který učebnici dělá, tak je to považováno za jeho soukromý melouch. Pokud se podíváme do všech sousedních států, tam to tak není. Jestliže je vyzván vysokoškolský učitel nebo vědecký pracovník, aby vypracoval učebnici, zařadí se tato práce do plánu práce, je kontrolována a prochází první odbornou recenzí ve vědeckém ústavu. Myslím, že teprve tehdy, až to u nás dojde k tomuto stavu, budeme moci zlepšit stav výuky a vzdělávání naší mládeže.

Další věc, která je nesmírně vážná a o které se velmi často mluví, je harmonické rozvinutí osobnosti. Jednou z nejvážnějších překážek tohoto harmonického rozvoje osobnosti, např. v oblasti estetické výchovy, která je podceňována, je pětidenní vyučovací týden. Máme u nás celosvětovou raritu ne tím, že bychom měli pětidenní vyučovací týden, ale že máme polodenní vyučování. Např. v Belgii, Francii, Anglii, západním Německu je vyučování celodenní, i když nejde vždy jen o vyučování povinné. Zde přicházíme do oblasti ekonomické, že vedle povinných vyučovacích hodin, jejichž počet nemůžeme zvyšovat, naopak hygienici volají po tom, že má být počet povinných hodin snížen, musíme zvyšovat zájmovou činnost žactva, tedy celou oblast mimotřídní činnosti. Studovali jsme podrobně pokus, který provádějí v Hesensku, kde počet povinných vyučovacích hodin je daleko nižší, než je u nás, ale zato je nesmírně mnoho tzv. hobby-gruppen, kde žák může tvořivě vyrůstat a věnovat se tomu, co ho právě zajímá.

Na školách byly četné zájmové kroužky, např. pěvecký sbor, takže i tato hudební výchova měla své místo. Tato činnost se neplatí. A tak se nemůžete divit našim učitelům, kteří mají své práce dost a dost, že - pokud jim to nezařadí do pracovního úvazku - nepřijímají všichni toto břímě na svá bedra. Myslím, že kdyby mistr přišel na dělníka a řekl mu: budeš pracovat týdně čtyři hodiny zdarma, tak by nebyl příliš nadšen.

Proto žádám naši vládu, aby tuto otázku mimotřídní výchovy, otázku zájmové činnosti a diferencovaného přístupu k žákům, která nám pomůže podpořit nadané žáky a pomůže i těm zaostávajícím, řešila a našla na ni patřičné finanční prostředky. Každá taková věc samozřejmě stojí peníze.

Soudruh Václavík hovořil o havarijním stavu školních budov. Zmiňuji se o tom také proto, že ve vládním prohlášení se hovoří o havarijním stavu kulturních zařízení. Kdybyste viděli některé školní budovy, tak byste žasli. Na ministerstvu školství existuje takový vtip, že Hechtová do některých budov na inspekci nesmí, protože by to nevydržely. /Vzhledem k mé linii./ Někde je stav přímo katastrofální. Viděla jsem např. na Jablonecku školu v Desné, a to je opravdu děsné. Jestliže bývalá trojtřídka má dnes 11 tříd a tam, kam chodí 400 dětí, není ani jeden splachovací záchod, tak to je ohromující. A to v souvislosti s jinou záležitostí, to jest otázkou sítě malotřídních škol. Je to velmi nepopulární záležitost, protože řada obcí se staví proti, aby se u nich zrušila škola. Učitel na vesnici byl kulturním činitelem. Dnes už tam nemáme učitele rodu mužského, nýbrž ženského, což má za následek, že tam dojíždí, takže ho tam stejně nemají. Jeden soudruh z ministerstva školství, který se touto problematikou zabýval, konstatuje, že nejen výuka na plně organizované škole je kvalitnější než na jednotřídní, ale že by bylo levnější, kdyby ministerstvo školství mělo autobusy pro svážení žáků, dokonce, kdyby se sváželo taxíky, než celá tato síť malotřídek. Tato věc by se měla uvážit.

Velice jsem ocenila ve vládním prohlášení to, že se klade takový důraz na význam studií, vědy a kultury. Chtěla bych konstatovat, že vzdělání našeho lidu, mládeže představuje kapitál, že investice věnované do školství jsou investicemi dobře uloženými, které jistě přinesou velké úroky. /Potlesk./