(Schůze opět zahájena v 11.17 hod.)

Předseda ČNR dr. Císař: Soudružky a soudruzi, dovolte, abychom pokračovali v naší diskusi. Konstatuji, že na dnešní schůzi České národní rady je podle presenční listiny přítomno 123 členů a že tedy Česká národní rada je schopna se usnášet. Současně vás prosím, abyste omluvili, že písemné návrhy stanovisek České národní rady, které mají být dnes jako usnesení schváleny, tisky 3 a 4 vám byly rozdány teprve na počátku této schůze. Jsme si vědomi, že to není ideální stav, že tím nevyhovujeme vašim připomínkám z první schůze, ale prosíme vás, abyste omluvili organizační, technické a jiné potíže, které poslední dny existovaly v naší práci a že jinou možnost než postupovat takto jsme neměli.

Předsednictvo České národní rady navrhuje tento další pořad naší schůze:

1. Doplňovací volby do předsednictva České národní rady;

2. Projednání návrhu zásad federativního uspořádání Československé socialistické republiky, kde jako zpravodajové by referovali předseda státoprávní komise doc. dr. Zdeněk Jičínský a místopředsedkyně ekonomické komise inž. Alena Pokorná.

Prosím o vaše připomínky k tomuto pořadu naší schůze. (Nebyly.) Kdo souhlasí s tímto pořadem naší schůze? (Hlasuje se. Jednomyslný souhlas.) Děkuji. Tím jsme schválili další pořad naší schůze.

Prvním bodem je doplňovací volba do předsednictva České národní rady. Dovolte, abych vám oznámil, že předsednictvu došel dopis místopředsedy České národní rady dr. Josefa Špačka, ve kterém sděluje, že vzhledem k svému zvolení tajemníkem ústředního výboru Komunistické strany Československa vzdává se své funkce místopředsedy a člena předsednictva České národní rady. Žádá, aby byl dále jen členem České národní rady.

Dále došel předsednictvu dopis člena předsednictva ČNR s. Jana Pelnáře, ve kterém sděluje, že v důsledku svého jmenování ministrem vnitra prosí, aby mohl být zproštěn funkce člena předsednictva České národní rady a zůstal jen čelenem ČNR.

Dále předsednictvu ČNR došlo oznámení, kterým se člen předsednictva a předseda organizační komise s. Zdeněk Hejzlar vzdává těchto svých funkcí a rovněž žádá, abyzůstal jen členem ČNR.

Po dohodě s ústředním výborem Národní fronty předsednictvo ČNR navrhuje, abychom provedli pouze doplňovací volbu jednoho člena předsednictva a volbu předsedy organizační komise ČNR. Předsednictvo by tedy napříště místo 25 členné bylo 23 členné. Myslíme si, že to práci nebude nijak na závadu.

Má snad někdo námitky proti takovémuto postupu? (Nebyly. Souhlas.)

Protože jde zejména o zastoupení Západočeského kraje, který dosud representoval v předsednictvu s. Jan Pelnář, doporučujeme v dohodě s ústředním výborem Národní fronty a také s orgány Západočeského kraje, aby členem předsednictva byl zvolen poslanec Václav Ircing.

A dále, aby předsedou organizační komise místo s. Zdeňka Hejzlara se stal člen předsednictva inž. Ant. Rusek, který je přítomen a kterého všichni znáte.

To je návrh, který vám jménem předsednictva ČNR předkládám ke schválení. Má někdo k němu připomínky nebo nějaký jiný návrh? (Nikdo se nehlásí.)

Prosím, kdo souhlasí s tím, aby soudruh Václav Ircing se stal členem předsednictva ČNR? (Hlasuje se.)

Děkuji. Je někdo proti? (Nikdo.) Tím soudruh Ircing byl zvolen za člena předsednictva ČNR. Dovolte, abych mu blahopřál a těšil se na spolupráci s ním.

Kdo souhlasí, aby předsedou organizační komise se stal s. Antonín Rusek? (Hlasuje se.)

Děkuji. Je někdo proti? (Nikdo.)

Nikdo není proti. Děkuji a přeji soudruhu Ruskovi, aby v čele organizační komise měl jen samé úspěchy.

Jako další bod máme na pořadu

II.

Návrh zásad federativního uspořádání ČSSR

Tento návrh máte písemně již rozdán, všichni jej znáte a byl projednáván v komisích.

Zpravodajem k tomuto bodu pořadu je, jak jsem již řekl, předseda státoprávní komise s. Jičínský, kterého prosím, aby se ujal slova. Dále bude hovořit soudružka Alena Pokorná.

Zpravodaj dr. Jičínský: Vážené shromáždění, máme dnes projednat návrh zásad federativního uspořádání ČSSR, který předložila vláda. Budiž mi dovoleno, abych v rámci své zprávy hovořil o některých otázkách, které se mohou zdát vzhledem k obecné situaci snad méně významné a méně závažné. Ovšem zároveň v rámci úsilí o normalizaci poměrů, pokud to záleží na nás, je myslím nezbytné, abychon se snažili řešit všechny věcné problémy, které s novým státoprávním uspořádáním souvisejí, a proto přirozeně nesmíne ztrácet ze zřetele tato hlediska, aby ústavní zákon o federaci snesl světlo kritiky nejenom v době, kdy bude přijímán, nýbrž i v době pozdější, poněvadž se má stát novým a trvalým základem pro uspořádání vztahů českého a slovenského národa.

Státoprávní komise České národní rady souhlasí se základními principy federativního uspořádání Československé socialistické republiky, jak jsou formulovány v návrhu zásad tohoto uspořádání, projednaném vládou.

Politický zájem na upevnění československé státnosti, na posílení vzájemné sounáležitosti českého a slovenského národa nám přikazuje učinit všechno pro to, aby zákon o federativním uspořádání mohl být přijat 28. října t. r.

Historické datum 50. výročí československého státu nabývá právě v těchto těžkých a složitých dobách existence našich národů symbolického významu z hlediska utvrzení jejich společné vůle žít ve společném československém státě, nést a spoluurčovat jeho osudy jako rovnoprávní členové a tvůrci. Přijetí federalizačního zákona k tomuto dějinnému mezníku ve vývoji obou národů bude vyjádřením jejich trvalého a odhodlaného úsilí o obnovení suverenity československé republiky, o budování demokratické, humanisticky orientované socialistické společnosti v rámci této republiky.

Tomuto základnímu hledisku potvrzujícímu tímto aktem vnitřní morální věrnost nastoupené cestě ve smyslu Akčního programu KSČ, potvrzujícímu rozhodný odpor lidu obou našich národů i národních menšin proti snahám o návrat do předlednových poměrů bude třeba podřídit i některá další hlediska.

Nicméně ústavní zákon o československé federaci nemůže být pouhou politickou deklarací. Musí být obsahově formulován tak, aby se mohl stát ústavním východiskem k praktickému uskutečňování československé federace. Jinak by zklamal očekávání a naděje, jež jsou s jeho přijetím spojovány, zejména na slovenské straně.

Vzhledem k nové historické situaci, která vznikla 21. srpna vstupem vojsk pěti států do ČSSR a vzhledem ke krátkosti času, který pro přípravu návrhu ústavního zákona zbývá, bude třeba nechat stranou některé drobnější či méně významné problémy a soustředit se na problémy závažné, které je třeba odpovědně posoudit a řešit, aby ústavní zákon o československé federaci byl zákonem dobrým. Aby se mohl stát pevným východiskem trvalého rovnoprávního soužití českého i slovenského národa a samozřejmě i příslušníků národních menšin v rámci ČSSR. Proto má být spolu s ním přijímán i ústavní zákon o národních menšinách.

Při propracování a konkretizování obecných principů čs. federace, při jejich vyjadřování v úravních a organizačně—právních formách vznikají však určité problémy, naskýtají se určitá alternativní řešení, která je nezbytné posoudit z českého národně-politického hlediska.

Státoprávní komise ČNR, vědoma si své odpovědnosti, soustředila se při projednávání na několik okruhů otázek, které souvisejí s koncepcí ústavního zákona a s jeho základními problémy. V této souvislosti je ovšem třeba zdůraznit, že stanovisko státoprávní komise se v základních hlediscích a koncepcích shoduje se stanoviskem Slovenské národní rady. Tato shoda v základních otázkách umožní jistě dosáhnout dohody o těch otázkách, které zatím při ústavní konkretizaci základních principů zůstávají dosud nevyřešené nebo sporné. Jsme o tom přesvědčeni a vyžaduje to i jednota obou našich národů, tak výrazně prokázaná v osudových dnech po 21. srpnu t. r.

Před podrobnějším výkladem těchto otázek je třeba uvést, že státoprávní komise projednávala i návrh Jihomoravského KNV na trojdílnou federaci. Ocenila pozitivně řadu námětů v něm obsažených, zejména snahy o překonávání byrokratického centralismu a jeho negativních důsledků, pokud se týká přehlížení a odmítání odůvodněných potřeb jednotlivých oblastí, zajišťování jejich rozvoje, nesprávného rozdělování materiálních i finančních zdrojů atd. Podporuje náměty obsažené v uvedeném návrhu a k rozvíjení samosprávných prvků a forem v naší státní a společenské struktuře. Základní východisko, totiž návrh, aby československá federace sestávala ze tří částí, Čech, Moravy a Slezska a Slovenska, však státoprávní komise ČNR nepřijala. Považuje totiž za nutné, aby v konkrétních československých podmínkách byla federace budována na národně-politickém principu. V tomto směru sdílí stanovisko představitelů slovenského národa.

Komise však považuje za nezbytné, aby ty konkrétní náměty a návrhy obsažené v uvedeném návrhu Jihomoravského KNV, které nejsou přímo spojeny s koncepcí trojdílné federace, byly v práci ČNR, zejména v souvislosti s úvahami o optimální správní organizaci České republiky, důkladně posouzeny. Zejména nová Česká národní rada, která vzejde ze všeobecných voleb, je musí při pracích na reformě územně administrativního členění České republiky uvážit a využít. Komise pokládá rovněž za nutné, aby Česká národní rada vyslala své představitele na jednání Jihomoravského KNV o této problematice.

K vlastním problémům spojeným s ústavním zákonem o čs. federaci na národně-politickém principu:

Nová situace spojená s pobytem cizích vojsk na území ČSSR a s nezbytností přijmout řadu obtížných politických závazků vůči vládám pěti států, které tato vojska do ČSSR poslaly, vytváří při přípravě ústavního zákona o čs. federaci některé nové problémy. Jde o problémy politické i ekonomické povahy, které přinejmenším modifikují některé výchozí předpoklady federativního uspořádání.

V této souvislosti se klade otázka vymezení kompetence federálních a národně-státních orgánů ve sféře zákonodárné i výkonné. Zvláště komplikovaná je v současné době otázka rozdělení kompetencí v oblasti ekonomické.

Proto státoprávní komise ČNR doporučuje v ústavním zákoně vymezit a rozdělit kompetence, pokud se týká federálních a národních orgánů, stanovit je relativně obecně a ponechat konkretizaci obyčejným federálním zákonům. Tím by se zároveň získal i určitý čas k vyjasnění některých skutečností, k řešení dosud sporných i nově vzniklých problémů a tedy i k důkladnějšímu propracování příslušných právních a organizačních opatření.

Přitom je však třeba navržené vymezení kompetencí přezkoumat nejen z těchto přechodných důvodů, ale i z věcných důvodů platných za normálních podmínek. Např. problematika státní bezpečnosti i některé další funkce spadající v současné době do resortu ministerstva vnitra (CO, kriminální služba a j.) jsou nesporně federální povahy, nikoliv jen národně státní záležitostí.

Obdobně se to týká některých dalších činností uvedených v čísle IV, bod 17. Je otázka, kde bude třeba uvážit organizační strukturu těchto řešení, aby tu nevznikla zbytečná duplicita.

V těchto relacích se ukazuje, že původní předpoklad, aby připravovaný ústavní zákon o čs. federaci se stal vcelku integrální součástí nové soustavy, bude zřejmě pozměněn v tom smyslu, že vzhledem k mimořádné situaci, v níž se republika nachází, bude míra některých přechodných opatření a ustanovení nesporně větší, než se původně zamýšlelo. Řešení některých otázek bude možno konkretizovat teprve v průběhu doby. Ta či ona přijatá opatření se budou prověřovat, bude se zjišťovat, co je provizorní a co je relativně trvalé. Proto je zřejmě třeba počítat s větší měrou změn, které se ovšem nemají týkat základů čs. federace podle národně politického principu, ale jejího konkrétního provádění. I tento fakt mluví pro větší míru obecnosti ustanovení ústavního zákona o čs. federaci, aby ta či ona potřebná opatření, která v současné době vzhledem k vnitřní i vnější situaci nelze dobře předvídat, mohla být přijímána formou obyčejných zákonů, aniž by bylo třeba v krátké době měnit ústavní zákon sám.

Uvádím tuto výhradu předem proto, že časové lhůty neumožňují odvést tu vždy dokonalé dílo a že současná situace zároveň neumožňuje ve všech oblastech spojených s federativním uspořádáním propracovat relativně trvalé a stabilní ústavní a zákonné normy.

Vzhledem k neobyčejné politické citlivosti těchto otázek je však třeba toto stanovisko jasně formulovat, aby později při provádění těch či oněch změn a korektur nevznikaly ve veřejnosti zbytečné obavy, pokud se týká základních východisek a principů čs. federace, obavy, které by měly nutné nepříznivé politické i jiné důsledky na slovenské i české straně a tím i pro čs. federaci jako celek.

Další problém, kterým je třeba se zabývat, je struktura federálního parlamentu a zásady tvorby politické vůle, politických rozhodnutí v něm.

Při vytváření federálního zastupitelského orgánu by se měla uplatnit obecně demokratická zásada rovnoprávnosti občanů a jejich stejné účasti i vlivu na vytváření federální politiky a zároveň zásada rovnoprávnosti obou národně státních celků. Nelze přijmout výlučné uplatnění ani prvé, ani druhé zásady, ale je třeba usilovat o jejich optimální kombinaci. To znamená, že je třeba ve stanoveném okruhu otázek stanovit zákaz majorizace jedné národně politické reprezentace druhou. V ostatních otázkách pak postupovat podle obecně demokratického principu většiny.

Bude třeba dále posoudit, zda má být federální shromáždění jednokomorové nebo dvoukomorové. Podle návrhu zásad má být federální shromáždění dvoukomorové, má je tvořit sněmovna lidu a sněmovna národů, přičemž obě komory mají mít stejnou kompetenci a pravomoc. Problém je v tom, že při této ústavní konstrukci by se sněmovna lidu mohla stát zbytečnou. Proto podle názoru státoprávní komise by bylo účelné rozlišit kompetenci obou komor s tím, že by se sněmovna národů mohla zabývat kteroukoli věcí, kdyby se to jevilo potřebné z hlediska národně politických zájmů té či oné její části. Nemusela by však každou otázku zařazenou na pořad parlamentu obligatorně projednávat.

Podle názoru státoprávní komise neodpovídá demokratickému pojetí čs. federace, aby rozhodující postavení nabyla ta komora parlamentu, které nenese přímou odpovědnost vůči obyvatelstvu za své rozhodování.

Pokud by u dvoukomorového parlamentu byla druhá komora (rada národů), utvářena podle delegačního principu - to znamená, že její členy by jmenovaly ze svých členů národní parlamenty - nelze ústavně zakotvit ani jako určitý (krajní) prostředek k dosažení řešení jeho rozpuštění. Změna politického a personálního složení, kterou přinášejí volby, by se tu mohla týkat jen sněmovny lidu, nikoli však delegačně utvářené sněmovny národů. Tím by však smysl tohoto ústavního prostředku byl popřen. Přitom rozpuštění federálního parlamentu nemůže automaticky znamenat rozpuštění parlamentů národních republik.

Zájem na ekonomickém uspořádání federálních orgánů i na využití dosavadních tradičních parlamentních forem dává v úvahu také alternativu jednokomorového federálního shromáždění voleného podle obecně demokratických zásad rovného zastoupení.

Tento federální parlament by se v případě potřeby dělil na dvě národní části. Jednu by tvořili poslanci volení v České republice, druhou poslanci volení ve Slovenské republice. V těch případech, kdy k přijetí federálního zákona nebo rozhodnutí federálního shromáždění stanoví ústavní zákon zákaz majorizace, hlasovaly by obě části odděleně.

V jednkomorovém parlamentu by bylo možno utvořit paritně složený výbor podle národně-politického principu, který by projednával otázky vyhrazené ve variantě dvoukomorového parlamentu v druhé komoře a posuzoval z národně politických hledisek připravovaná rozhodnutí federálního parlamentu.

Ve federálním parlamentu je třeba počítat rovněž s funkcí předsedy. Pokud by byla zvolena varianta dvoukomorového parlamentu, měl by jím být předseda sněmovny lidu jako předseda komory přímo volené obyvatelstvem.

Závažnou otázkou je rovněž koncepce a struktura federálních výkonných orgánů a problémy s tím spojené.

Ve složení vlády se má určitým způsobem uplatnit princip rovnoprávnosti obou národně státních celků. Předpokládá se, že by předsedové národních vlád byli místopředsedy federální vlády, aby byla zabezpečena úzká spolupráce těchto orgánů a koordinace jejich činnosti. Členy vlády se mají dále stát i státní tajemníci. Navazuje se tu na instituci z let 1945-1948, která se tehdy osvědčila.

Některé orgány federální státní správy mohou být tvořeny kolegiálně podle paritního principu (paritně složené federální výbory), také v aparátu federální státní správy musí mít odpovídající podíl pracovníci ze Slovenska.

Vláda jako kolektivní orgán má však podle názoru státoprávní komise rozhodovat podle principu většiny. Je odpovědna oběma částem, resp. komorám federálního parlamentu. Neshodnou-li se obě komory na otázce důvěry vládě (v případě dvoukomorového parlamentu}, měla by podle názoru státoprávní komise vyslovit důvěru vládě sněmovna lidu potřebnou kvalifikovanou většinou.

Státoprávní komise ČNR nepovažuje za odůvodněné učinit princip parity jediným principem při utváření federálních orgánů, jak to požaduje stanovisko SNR ze 6. 9. 1968 k návrhu zásad federativního uspořádání ČSSR.

V konkrétních čs. podmínkách by se tím vyloučila možnost uplatnit demokratický princip ústavní rovnosti a jeho vyjádření ve státní struktuře. Dále by to vedlo z ústavně právního hlediska k neobyčejné složitosti, těžkopádnosti i potenciální nehybnosti příslušných federálních orgánů, zvláště ve sféře federálních výkonných orgánů.

Státoprávní komise ČNR celkově doporučuje, jak odpovídá zásadě rovnoprávnosti obou národně státních celků i demokratickému respektování jejich početní rozdílnosti, kombinovat princip parity a princip poměrného zastoupení při utváření příslušných státních orgánů.

Pokud jde o návrh zásad federativního uspořádání předložených vládou, má v této souvislosti státoprávní komise ČNR tyto připomínky:

Pokud jde o vládu a strukturu výkonných orgánů, není odůvodněná instituce státních tajemníků v těch resortech, které nebudou výlučně federální. Tam, kde bude ministerstvo federální i národní, není třeba vytvářet instituci státních tajemníků. Odpovídající zastoupení politické reprezentace obou republik ve vládě, ústavně odpovědné federálnímu parlamentu, je věcí politických jednání o obsazení jednotlivých vládních křesel. V tomto smyslu je přirozené, že tu musí být zastoupení slovenské reprezentace ve vládě, jinak by ani nemohla dostat důvěru ve federálním parlamentě. Není tedy třeba podle hlediska státoprávní komise ke splnění tohoto cíle neúčelně rozšiřovat obnovenou instituci státních tajemníků. Takovéto její hypertrofické uplatnění by zbytečně rozmnožovalo počet členů vlády, činilo její jednání nutně težkopádným a málo efektivním.

V ústavním zákoně o federativním uspořádání však není z principiálních důvodů nutné a podle názoru státoprávní komise vzhledem k současné situaci ani možné fixovat strukturu federálních výkonných orgánů. Ústavní zákon přirozeně musí stanovit povahu a druhy jednotlivých výkonných orgánů federální vlády (tj. existenci ministerstev, federálních výborů, úřadů apod.), neměl by však obsahovat jejich konkrétní výpočet. Vzhledem k ústavnímu vymezení a rozdělení kompetencí mezi federální a národně státní orgány může být tato konkrétní skladba stanovena obyčejným federálním zákonem.

To je vhodné jak pro to, že v současné době je obtížné propracovat racionálně odůvodněnou soustavu těchto výkonných orgánů, tak i proto, že tu je třeba počítat i na základě dosavadních zkušeností s eventuálními častějšími změnami, což by - kdyby tato institucionální struktura byla přímo stanovena v ústavním zákoně - mohlo ve veřejném mínění vyvolávat zbytečné pochybnosti o stabilitě základních principů federace. U obyčejného federálního zákona tyto problémy v této míře nevystupují. Kromě toho ve většině federálních ústav tato struktura stanovena není.

V této fázi prací nepovažuje státoprávní komise ČNR za možné zaujmout odpovědné stanovisko k dříve připraveným návrhům na uspořádání výkonných orgánů vlády federální i vlád národních a považuje za nezbytné tyto otázky posoudit později v souvislosti s dalšími pracemi na legislativní i organizační přípravě federativního uspořádání Československé republiky zejména se zřetelem k realizaci ekonomického systému řízení i k novým úkolům vlády, jež vyplývají ze závazků z moskevských dohod.

Přitom pokládá státoprávní komise ČNR za potřebné zdůraznit, že při přípravě nového státoprávního uspořádání v této sféře je třeba se řídit v maximální míře hledisky racionální organizace správy. Půjde o to zkvalitnit práci výkonných orgánů a zároveň zabránit růstu byrokratického aparátu, resp. dosáhnout snížení jeho počtu, zabránit neúčelným duplicitám, pokud se týká určitých činností a určitých orgánů ve federální a republikové sféře.

To je tím důležitější, že v současné době nelze zřejmě měnit, jak se původně předpokládalo, existující územně-správní organizaci státu, tj. krajské zřízení i existující organizaci okresů. Česká veřejnost by přijímala velmi nepříznivě, kdyby realizace federativního uspořádání byla spojena s rozrůstáním aparátu a s růstem nákladů na jeho vydržování. Tento stav by negativně ovlivnil i celkový vztah veřejnosti k federaci samé.

Naše úvahy musí tu být vedeny myšlenkami na zjednodušování státní správy, na její organizační i funkcí zpružnění, na intenzivnější prosazování samosprávních prvků do této oblasti, jak to odpovídá intencím Akčního programu KSČ, jejichž uskutečňování musíme mít i v současně ztížených podmínkách na mysli.

Bude třeba dále uvážit, zda by nebylo účelné stanovit v ústavním zákoně instituci určitých orgánů koordinační povahy u federální vlády, které by byly zřizovány v případě potřeby po dohodě s národními vládami. Nebude-li ústavně jejich existence fixována, nebude je možno vytvářet, resp. by bylo třeba k tomu, aby mohly být zřízeny, změny ústavního zákona. Tím není řečeno, že by se měly takové orgány na federální úrovni zřizovat v širokém počtu, bez věcných důvodů.

Spornou zůstala zatím rovněž problematika federálního soudnictví a prokuratury.

Jednota právního řádu, která se uskutečnila v průběhu socialistického vývoje Československa, patří nesporně k pozitivním výsledkům tohoto vývoje. V tomto směru je zřejmě v zájmu obou národně-státních celků jejich zásadní uchování i v rámci federativního uspořádání.

Jednota právního řádu zajišťuje všem občanům čs. republiky stejná politická, osobní i sociální práva a svobody a poskytuje jim stejné záruky při praktickém využívání a uplatňování těchto svobod a práv.

Aby tato jednota právního řádu, tam, kde je to i v rámci federace nezbytné či účelné, skutečně existovala, k tomu podle názoru státoprávní komise nestačí jen federální zákonodárství. K tomu je třeba, aby federace měla i určité institucionální prostředky, které by jí umožňovaly působit k tomu, aby příslušné orgány v republikách také v zásadě shodně aplikovaly zákonné normy, a to zvláště i v oblasti majetkových, osobních, pracovních i sociálních práv občanů.

Proto státoprávní komise ČNR považuje za nezbytné, aby byl zřízen federální soud i federální prokuratura. Federální soud by působil k jednotnému rozhodování obecných soudů v obou republikách a k shodnému uplatňování zákonů v orgánech státní správy.

Není znám žádný federativně uspořádaný stát, v němž by na úrovni federace tyto orgány neexistovaly. Sama existence jednotného právního řádu není, jak již uvedeno, dostatečnou zárukou proti tomu, aby se právní pořádek v obou částech federace bez existence těchto prostředků postupně značně nediferencoval.

V ústavním zákoně o čs. federaci je třeba buď stanovit existenci federálního soudu a federální prokuratury s tím, že vlastní provedení bude spojeno s celkovou reformou justiční sféry, což bude vyžadovat zvláštního ústavního zákona. Nebo se o této otázce nemusí ve federalizačním zákoně vůbec mluvit s tím, že zatím zůstane v platnosti osmá hlava ústavy ČSSR.

Státoprávní komise ČNR se domnívá, že existence federálních orgánů v této oblasti je plně odůvodněná a nezbytná.

Pokud jde o federální ústavní soudnictví, je třeba - i vzhledem k situaci vzniklé po obsazení ČSSR cizími vojsky a důsledkům s tím spojeným - uvážit, v jaké organizační podobě federální soudnictví ústavní v tomto ústavním zákoně stanovit. Zda tu má být zvláštní ústavní soud, nebo zda by bylo vhodnější vytvořit pro tyto otázky zvláštní senát u federálního soudu. Tím by se zároveň získaly určité zkušenosti, které by bylo možno zhodnotit v průběhu zamýšlených prací na přípravě nové ústavy a na základě toho přijmout později nejvhodnější organizační řešení.

V závěru ještě k jedné otázce, která sice v návrhu zásad federativního uspořádání ČSSR není řešena, která však musí být řešena v ústavním zákoně a která je velmi důležitá i z hlediska splnění úkolu České národní rady.

Jde tu o komplex problémů spjatých s praktickou realizací federativního systému.

Je např. otázka, zda lze stanovit účinnost ústavního zákona k určitému přesně stanovenému termínu, jak se původně mělo zato, např. k 1. lednu 1969, nebo zda bude nutné účinnost stanovit pohyblivým termínem, tj. datem konání voleb do federálního a národních zastupitelských sborů.

V současné době, pokud tu jsou cizí vojska a zasahují rušivě do našeho vnitřního života a kdy jejich odchod, přinejmenším do oddělených vojenských prostorů není zatím časově přesně určen, nelze o volbách vážně uvažovat. Bez voleb se však podle názoru státoprávní komise federativní uspořádání dobře provést nedá. Teprve na základě voleb může vzniknout federální shromáždění i národní zastupitelské orgány, které si budou vytvářet svou federální vládu i své národní vlády a další odpovídající výkonné orgány.

K tomu bude třeba připravit příslušné volební zákony i řadu dalších zákonů obsahujících bližší vymezení kompetence federálních a národních orgánů v jednotlivých oblastech státního života a stanovících i institucionální stránku tohoto řešení. V této souvislosti bude velmi důležité, uvádím to jako příklad zvlášť významný pro Českou národní radu, připravit zákonnou úpravu struktury národních orgánů.

Ustavní zákon to může učinit pouze rámcově a není ani vhodné a možné, aby bylo národním orgánům předurčováno řešení těchto otázek, které patří do jejich vlastní kompetence a pravomoci.

Bude nutno uvážit, jaké stanovisko zaujmout k problematice časového postupu realizace federativního systému v ČSSR, které federální a národní orgány musí vzniknout k určitému termínu, aby federativní systém mohl začít fungovat, a které orgány, v kterých oblastech státní činnosti se mohou vytvořit později. Je shoda, pokud se týká justiční sféry; tam by se federativní uspořádání realizovalo později. Bude třeba posoudit, zda to je či není možné nebo nutné, i v dalších oblastech.

Federace se nemůže uskutečnit, jak již řečeno, jen na základě ústavního zákona, ale bude k tomu třeba řady dalších zákonů, které bude třeba odpovědně připravit a vyvarovat se ukvapenosti při jejich propracovávání.

Uskutečnění federativního uspořádání československé republiky má být prostředkem k upevnění státu, k účinnějšímu řešení obtížných politických i ekonomických úkolů, nikoliv zdrojem umocňování poruch v našem státním a společenském systému. Není třeba dokazovat, že česká veřejnost by federalizaci, to je i nové národní české orgány, které tu budou muset vzniknout, přijala špatně, kdyby s jejich ustavováním se zhoršilo a stížilo řešení již tak neobyčejně komplikovaných problémů našeho vývoje, ať již mají původ ve starém byrokraticko-centralistickém systému předlednovém a jeho důsledcích, nebo jsou spojeny s vojenským zásahem pěti států do vnitřních záležitostí Československé socialistické republiky.

V závěru je třeba upozornit ještě na jeden problém, který sice není věcně nejzávažnější, nicméně má psychologický reflex na širší veřejnost a bude třeba, aby Česká národní rada a její orgány se jím zabývaly a zaujaly tu své stanovisko. Jde tu o otázku názvu Československé socialistické republiky vzhledem k federalizaci a v té souvislosti i o otázku pojmenováni řady nových národních institucí i institucí celostátních, federálních (týká se to zejména federálního parlamentu a jeho komor i parlamentů národních), dále tu pak jde o otázku státních symbolů federace a národních republik, federální hymny apod. Ať již se setrvá, aspoň zatím, na dosavadním stavu nebo nikoliv, v každém případě však tu musí být zaujato Českou národním radou a jejími orgány příslušné stanovisko.

Půjde tedy o to, aby ČNR a její orgány učinily všechno, co je v jejich silách, aby legislativní i jiné práce spojené s přípravou federalizace byly provedeny odpovědně, aby přispívaly, pokud to záleží na nás, ke konsolidaci poměrů, které republika, naše národy, všichni občané českoslovského státu tak potřebují, aby mohli v klidu pracovat a žít, aby mohli v daném dějinném rámci a kontextu podle vlastních představ utvářet svou socialistickou budoucnost. (Potlesk.)