ze dne ...................... 1968,

Národní shromáždění Československé socialistické republiky se usneslo na tomto zákoně:

Čl. I.

Zákon č. 78/1952 Sb., o dani ze mzdy, se mění a doplňuje takto:

§ 9 odst. 1 zní:

"Pro výpočet daně ze mzdy se přizná poplatníkům, kteří jsou invalidní, popřípadě vyživují invalidní osoby,

a) jedna vyživovaná osoba navíc, pobírá-li poplatník, popřípadě osoby jím vyživované částečný invalidní důchod (jiný obdobný důchod, který jim byl přiznán pro jejich částečnou invaliditu), nebo jsou podle posudku posudkového lékaře sociálního zabezpečení okresního (obvodního) národního výboru posuzováni, jako by pobírali částečný invalidní důchod,

b) dvě vyživované osoby navíc, pobírá-li poplatník, popřípadě osoby jím vyživované invalidní důchod (jiný obdobný důchod, který jim byl přiznán pro jejich invaliditu), nebo jsou podle posudku posudkového lékaře sociálního zabezpečení okresního (obvodního) národního výboru posuzováni, jako by pobírali invalidní důchod."

Čl. II.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

Podle § 9 odst. 1 zákona č. 76/1952 Sb., o dani ze mzdy, se invalidé a jiné osoby tělesně nebo duševně vadné, popřípadě poplatníci, kteří takové osoby vyživují, posuzují při stupni invalidity od 30% do 50% včetně, jako by vyživovali o jednu osobu navíc a při stupni invalidity přes 50%, jako by vyživovali o dvě osoby navíc.

Takto stanovený způsob ohodnocování stupně invalidity v procentech navazoval na předpisy o sociálním zabezpečení, které v době vydání zákona o dani ze mzdy platily (zákon č. 99/1948 Sb.) a podle nichž se v některých přepadech (např. při posuzování nároku na úrazové důchody, zaopatřovací požitky invalidů apod.) ohodnocoval stupeň invalidity procentem snížení výdělečné schopnosti pracovníka.

Pozdější předpisy o sociálním zabezpečení (zákon č. 55/1956 Sb. a nyní platné zákony č. 101/1964 Sb. a zákon č. 103/1964 Sb.) zcela upustily od ohodnocování stupně invalidity v procentech a zavedly ohodnocování invalidity pouze formou plné a částečné invalidity, což lépe odpovídá současnému stupni našeho vývoje v oblasti sociální politiky.

Od zavedení tohoto způsobu ohodnocování invalidity, který poprvé vstoupil v platnost od 1. ledna 1957, docházelo u pracovníků ke dvojímu ohodnocování stupně jejich invalidity, a to jednak pro účely sociálního zabezpečení formou plné a částečné invalidity, jednak pro účely daně ze mzdy v souladu s § 9 zákona o dani ze mzdy podle stupně invalidity vyjádřeného v procentech. Uvedený nesoulad ve způsobu ohodnocování invalidity podle zákonů o sociálním zabezpečení a zákona o dani ze mzdy vedl v praktickém provádění k nesrovnalostem a ze strany poplatníků k odůvodněným námitkám, že jsou považováni za invalidní osoby jen pro účely daně ze mzdy a nikoliv též pro účely sociálního zabezpečení. Tento právní stav vedl dále k tomu, že pro účely daně ze mzdy byly za invalidy uznávány i takové osoby, jejichž zdravotní stav neodpovídal podle předpisů o sociálním zabezpečení ani částečné invaliditě. Nesoulad vznikl tedy především mezi ustanoveními zákonů o sociálním zabezpečení a ustanoveními zákona o dani ze mzdy.

K odstranění tohoto nepříznivého stavu v souladu s původním záměrem zákona o dani ze mzdy, aby způsob ohodnocování invalidity byl pro účely sociálního zabezpečení i pro účely daně ze mzdy jednotný, přizpůsobilo ministerstvo financí na základě zmocnění obsaženého v § 22 odst. 3 č. 10 zákona o dani ze mzdy s účinností od 1. ledna 1958 vyhláškou č. 218/1957 Ú. l. a nyní platnou prováděcí vyhláškou k zákonu o dani ze mzdy č. 24/1967 Sb. ohodnocování stupně invalidity zákonným předpisům o sociálním zabezpečení tak, že se za osoby invalidní a tělesně nebo duševně vadné ve smyslu § 9 zákona o dani ze mzdy uznávají poplatníci (osoby jimi vyživované), kteří pobírají invalidní (částečný invalidní) důchod, nebo jsou podle posudku posudkového lékaře sociálního zabezpečení okresního národního výboru posuzování tak, jako by takový důchod pobírali. U poplatníků (osob jimi vyživovaných), kteří pobírají úrazové důchody nebo zaopatřovací požitky invalidů pro ztrátu výdělečné schopnosti alespoň o 30% podle dříve platných předpisů, se přihlíží k takto stanovenému stupni invalidity v procentech v souladu s § 9 zákona o dani ze mzdy i pro účely snížení daně ze mzdy.

Důsledkem této úpravy je však v současné době nesoulad mezi zněním čl. 8 odst. 1 vyhlášky č. 24/1967 Sb., podle něhož se stupeň invalidity ohodnocuje v souladu s platnými předpisy o sociálním zabezpečení formou plné a částečné invalidity, a zněním § 9 odst. 1 zákona o dani ze mzdy, v němž se stanoví, že se stupeň invalidity ohodnocuje v procentech.

Odstranění tohoto rozporu změnou čl. 8 vyhlášky č. 24/1967 Sb. tak, že by se stupeň invalidity pro účely daně ze mzdy ohodnocoval v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona o dani ze mzdy v procentech, by znamenalo zavést znovu dvojí způsob ohodnocování invalidity, který v praxi trval až do konce roku 1957, se všemi uvedenými negativními důsledky.

Realizace tohoto opatření by v praxi také vedla ke značnému administrativnímu zatížení lékařů státní zdravotní správy a posudkových lékařů sociálního zabezpečení okresních národních výborů, neboť by bylo nutno přehodnotit stupeň invalidity v procentech u cca 150 000 osob, a to nejen u všech poplatníků a osob jimi vyživovaných, kteří mají v současné době slevu z důvodu invalidity v důsledku přiznání částečného invalidního důchodu nebo jiného důchodu obdobné povahy nebo jsou podle posudku posudkového lékaře sociálního zabezpečení okresního národního výboru posuzováni tak, jako by takové důchody pobírali, ale i ve všech těch případech, kdy poplatníci (osoby jimi vyživované) trpí nějakou vadou nebo chorobou, i když její stupeň podle předpisů o sociálním zabezpečení neodpovídá ani částečné invaliditě. Přehodnocení stupně invalidity by bylo nutné provést i u osob, které v současné době již mají slevu na dani ze mzdy z důvodu plné nebo částečné invalidity podle předpisů o sociálním zabezpečení, protože takto stanovený způsob invalidity nemusí ve všech případech odpovídat takovému stupni invalidity vyjádřenému v procentech, který by opravňoval poplatníka, aby mu byla přiznána sleva na dani ze mzdy ve stejném rozsahu, jako dosud. Finančně by se mohlo dotknout toto opatření cca 80 000 osob a znamenalo by snížení příjmů státního rozpočtu o 30 mil. Kčs ročně, vezmeme-li v úvahu i skutečnost, že by popřípadě bylo nutné přiznat poplatníkům nárok na slevu na dani ze mzdy z důvodu invalidity i za minulá léta, pokud nedošlo k jeho promlčení, v případech, kdy by jim tato sleva pro jejich dřívější vadu nebo chorobu podle procentního ohodnocení náležela.

Zavedení nového způsobu ohodnocování invalidity v procentech by bylo také velmi obtížné nejen proto, že hodnocení nemocí, zejména interních, bylo již za praxe úrazového pojištění stanoveno jen širokými rozpětími a bližší kritéria nebyla vypracována, ale i proto, že pro zaškolení lékařů statní zdravotní správy a posudkových lékařů sociálního zabezpečení okresních a krajských národních výborů na nový způsob ohodnocování invalidity by nebyl dostatek kvalifikovaných školitelů.

Možnost změny uvedeného ustanovení vyhlášky o dani ze mzdy byla zvážena též se zřetelem k připravovaným návrhům na přestavbu daně ze mzdy, které budou realizovány postupné tak, že v prvé etapě v souvislosti s úpravou přídavků na děti k 1. červenci 1968 budou z daně ze mzdy vyloučeny až dosud poskytované slevy na děti. Toto opatření lze provést na základě zmocnění obsaženého v § 22 odst. 3 zákona č. 76/1952 Sb. o dani ze mzdy, pouze vyhláškou.

Ostatní připravovaná opatření na úpravu daně ze mzdy budou realizována změnou zákona o dani ze mzdy ve druhé etapě, popřípadě v dalších etapách. Jde zejména o úpravu a sjednocení dosavadních daňových sazeb a převedení slev na jiné vyživované osoby než na děti a na invaliditu do oblasti sociálního zabezpečení. Ani z tohoto hlediska by nebylo vhodné opatření, kterým by byla pracovníkům sleva na dani ze mzdy z důvodů invalidity nyní nově přiznána, když by pozdějším opatřením byla tato sleva opět odňata.

Převedení slev na dani ze mzdy z důvodu invalidity do oblasti sociálního zabezpečení by bylo změnou čl. 8 vyhlášky č. 24/1967 Sb. tak, aby byl v souladu s § 9 zákona o dani ze mzdy, velice ztíženo, neboť taková úprava by vedla ke zvýšeným požadavkům na přiznávání důchodů, zejména invalidních, popřípadě na jejich zvyšování, které by nebylo možné uhradit ze státního rozpočtu.

Odstranění rozporu změnou vyhlášky o dani ze mzdy na základě výše uvedených skutečností by mělo nepříznivé dopady jak z politického, ekonomického i administrativního hlediska nejen v současné době, ale i v nejbližší budoucnosti tím, že by ztěžovalo uskutečnění některých opatření v oblasti životní úrovně, a to zejména z hlediska sociálního zabezpečení. Přitom by taková změna vyhlášky o dani ze mzdy sice odstranila uvedený rozpor mezi předpisy a dani ze mzdy, zachovala by však i nadále nesoulad mezi ustanoveními zákona o dani ze mzdy a ustanoveními zákonů o sociálním zabezpečení a z tohoto rozporu vyplývající nesrovnalosti při dvojím způsobu ohodnocování invalidity. Navrhuje se proto odstranit tento rozpor změnou § 9 odst. 1 zákona o dani ze mzdy, a to zejména proto, že základem rozporu mezi § 9 odst. 1 zákona o dani ze mzdy a čl. 8 vyhlášky č. 24/1967 Sb. je nesoulad mezi tímto ustanovením zákona o dani ze mzdy a příslušnými ustanoveními platných zákonů o sociálním zabezpečení ve způsobu ohodnocování invalidity, který lze odstranit jedině změnou zákona.

Tímto řešením bude nejen zachován dosavadní jednotný způsob ohodnocování invalidity pro účely sociálního zabezpečení i pro účely daně ze mzdy formou plné a částečné invalidity, který v praxi platí od roku 1958, ale současně bude také odstraněn nesoulad ve způsobu ohodnocování invalidity mezi zákonem o dani ze mzdy a zákony o sociálním zabezpečení.

Tento způsob řešení se nedotkne poplatníků, ani nebude mít dopad na státní rozpočet.

V Praze dne 15. května 1968

Předseda vlády:

Ing. Černík v. r.

Ministr financí:

Ing. Sucharda v. r.