Národní shromáždění Československé socialistické republiky 1965

IV. volební období

30

Vládní návrh,

kterým se předkládá Národnímu shromáždění Československé socialistické republiky

k projevu souhlasu Úmluva o civilním řízení soudním, podepsaná v Haagu dne 1. března 1954

Návrh schvalovacího usnesení:

Národní shromáždění Československé socialistické republiky souhlasí s Úmluvou o civilním řízení soudním, podepsanou v Haagu dne 1. března 1954.

Důvodová zpráva

Vláda předkládá Národnímu shromáždění Československé socialistické republiky Úmluvu o civilním řízení k vyslovení souhlasu podle článku 42 Ústavy s přístupem ČSSR k této Úmluvě.

Úmluva o civilním řízení (dále jen Úmluva) byla sjednána 1. března 1954 na VII. zasedání Konference mezinárodního práva soukromého v Haagu. Československo se této konference nezúčastnilo. Úmluva je otevřena k přístupu i státům nezastoupeným na VII. zasedání konference za podmínky, že stát nebo státy, které Úmluvu ratifikovaly, nebudou odporovat ve lhůtě šesti měsíců počítané ode dne oznámení o přístupu: Mezi členskými státy Úmluva nahradí Konvenci o civilním řízení podepsanou v Haagu dne 17. července 1905 (dále jen Konvence z roku 1905), jejíž je Československo smluvní stranou.

Důvodem k přístupu k Úmluvě, která se v podstatě neliší od Konvence z roku 1905, je jednak skutečnost, že převážná většina smluvních států Konvence z roku 1905 ratifikovala Úmluvu nebo k ní přistoupila, jednak postoj Německé spolkové republiky, která považuje Konvenci z roku 1905 v poměru k Československu v důsledku neuznávání ukončení válečného stavu za suspendovanou a v důsledku toho požaduje na československých občanech a podnicích zahraničního obchodu, v případech kdy se domáhají svých práv před soudy v Německé spolkové republice, složení žalobní jistoty. Tento postup vede v častých případech k přímým devizovým ztrátám, v každém případě však znamená vázání devizových prostředků po delší dobu. Ze socialistických států přistoupily k Úmluvě Jugoslávie a Polsko; smluvní stranou Konvence z roku 1905 je Rumunsko.

Jednotlivá ustanovení Úmluvy nevylučují odchylnou úpravu mezi smluvními stranami obsaženou v příslušných dohodách mezi nimi uzavřených. Proto přístup ČSSR k Úmluvě by neměl účinek na platnou úpravu obsaženou v bilaterálních dohodách o právní pomoci uzavřených mezi ČSSR a většinou smluvních států Úmluvy, z nichž zejména dohody o právních vztazích uzavřené v posledních letech se socialistickými státy mají podstatně širší dosah.

Úmluva je rozdělena na 7 částí. První část se týká doručování soudních a mimosoudních spisů ve věcech civilních nebo obchodních, které jsou určeny osobám nalézajícím se v cizině. Doručení se děje na žádost konzula státu dožadujícího adresované orgánu označenému státem dožádaným podle právních předpisů státu dožádaného. Každý smluvní stát si může vůči ostatním smluvním státům vyhradit, aby žádosti o doručení, které mají být vykonány na jeho území, mu byly zasílány diplomatickou cestou. Vlastním příslušníkům v cizině je možno doručovat přímo poštou nebo prostřednictvím vlastních diplomatických nebo konzulárních zástupců. Provedení doručení může smluvní stát odmítnout, jestliže je považuje za způsobilé ohrozit jeho suverenitu nebo bezpečnost. Za vykonané doručení se poplatky mezi smluvními státy vzájemně nenahrazují, kromě výloh, které by vznikly v případech, že by doručení bylo provedeno za účasti výkonného úředníka nebo použito zvláštní formy na žádost dožadujícího státu.

Ustanovení této části Úmluvy jsou shodná s Konvencí z roku 1905 a nejsou v rozporu s příslušnými čs. předpisy. V československé praxi se nejvíce užívá, pokud jde o vlastní příslušníky, přímého doručování, u cizích příslušníků doručování cestou konzulární. Pouze v těch relacích, kde není příslušná smluvní úprava a kde ani vzájemná praxe nevytvořila tento způsob doručování, je užíváno cesty diplomatické. Také Vídeňská úmluva o konzulárních stycích sjednaná dne 24. dubna 1963, která sice zatím nenabyla platnosti vzhledem k tornu, že ji neratifikoval potřebný počet států, kterou však ČSSR podepsala, zakotvuje v souladu s mezinárodním právem obyčejovým a praxí států ve svém článku 5 odst. j) jako jednu z konzulárních funkcí doručování soudních a mimosoudních dokumentů.

Druhá část Úmluvy pojednává o dožádání; jehož podstata spočívá v tom, že soudní orgán jednoho smluvního státu písemně požádá příslušný orgán druhého smluvního státu o provedení vyšetřujícího nebo jiného soudního úkonu. Dožádání zasílá orgánu označenému státem dožádaným konzul státu dožadujícího, který obdrží také vyřízení dožádání. Smluvní státy se mohou dohodnout na přímém zasílání dožádání mezi příslušnými orgány. Dožádaný soudní orgán je povinen dožádání vyhovět kromě případů, že není najisto postavena pravost listiny, provedení dožádání nenáleží do soudní pravomoci nebo dožádaný stát je považuje za způsobilé ohrozit jeho suverenitu nebo bezpečnost. Za vykonané dožádání se poplatky a výlohy vzájemně mezi smluvními státy neuhrazují, s výjimkou výdajů placeným svědkům nebo znalcům a výloh vzniklých účastí výkonného úředníka při výkonu dožádání. Vykonávat dožádání mohou i diplomatičtí nebo konzulární zástupci dožadujícího státu, jestliže to připouštějí mezinárodní smlouvy uzavřené mezi zúčastněnými státy nebo jestliže stát, na jehož území má být dožádání vykonáno, tomu neodporuje.

Ani tato druhá část Úmluvy neobsahuje změny oproti Konvenci z roku 1905 a její ustanovení se neodchylují od platné československé vnitrostátní úpravy s výjimkou ustanovení o důvodech odmítnutí provedení dožádání. Jedním z důvodů odmítnutí provedení dožádání podle Úmluvy je, že stát, na jehož území má být dožádání provedeno, je považuje za způsobilé ohrozit jeho suverenitu nebo bezpečnost. Tato úprava je užší oproti vnitrostátní úpravě obsažené v § 56 pís. b) zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, podle něhož lze právní pomoc odepřít, žádá-li se o provedení úkonu, který se příčí československému veřejnému pořádku, jímž se ve smyslu ustanovení § 36 cit. zákona rozumí zásady společenského a státního zřízení ČSSR a jejího právního řádu, na nichž je nutno bez výhrady trvat. Pokud jde o vzájemný vztah uvedených dvou úprav stanoví § 2 cit. zákona, že se jeho ustanovení použije jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je ČSSR vázána. Právo konzula dožadujícího státu přímo předávat dožádání příslušnému soudu nebo orgánu státu dožádaného je zakotveno i v některých československých bilaterálních smlouvách o právní pomoci. Vyřízení dožádání československé soudy a orgány nedoručují konzulárním příp. diplomatickým zástupcům cizích států přímo, nýbrž prostřednictvím ministerstva zahraničních věcí, jak to ukládá vládní nařízení č. 31/1951 Sb. o styku státních úřadů a jiných orgánů s úřady a orgány cizích států.

Třetí část Úmluvy jedná o jistotě za náklady sporu. Stanoví, že příslušníkům některého ze smluvních států, kteří budou vystupovat jako žalobci nebo účastníci před soudy jiného smluvního státu, nemůže být uložena žalobní jistota nebo záloha k zajištění soudních nákladů z toho důvodu, že jsou cizinci nebo že nemají bydliště nebo sídlo v tuzemsku. Odsouzení třetích osob k zaplacení soudních nákladů a procesních výloh, k nimž došlo v některém ze smluvních států, budou na žádost podanou diplomatickou cestou prohlášena za vykonatelná v jiném smluvním státě příslušným orgánem bezplatně. Náklady a výlohami procesními se rozumí i náklady osvědčení, překladů a ověření, které vznikly v souvislosti s projednáváním žádosti o prohlášení rozhodnutí za vykonatelné.

Oproti Konvencí z roku 1905 rozšiřuje třetí část Úmluvy náklady a výlohy procesní, do nichž zahrnuje i náklady osvědčení, překladů a ověření. Její ustanovení o tom, že cizinci nemůže být uložena žalobní jistota nebo záloha k zajištění soudních nákladů z toho důvodu, že je cizincem nebo že nemá bydliště nebo sídlo v tuzemsku, se odchyluje od ustanovení § 51 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, které stanoví, že cizinci, který se domáhá rozhodnutí o majetkovém právu, uloží soud na návrh odpůrce, aby složil soudem určenou jistotu za náklady řízení s tím, že nesloží-li jistotu do stanovené lhůty, nebude proti vůli odpůrce v řízení pokračovat a řízení zastaví. Pokud jde o poměr cit. zákona k Úmluvě, platí shora zmíněné ustanovení § 2 zákona.

Část čtvrtá Úmluvy obsahuje ustanovení o bezplatné právní pomoci, kterou každý ze smluvních států poskytuje příslušníkům druhého smluvního státu podle svého zákonodárství za stejných podmínek jako vlastním příslušníkům. Dále jsou stanoveny podmínky pro vydávání a přijímání vysvědčení o chudobě, jejichž ověřování má být prováděno bezplatně. S výjimkou výloh placených znalcům se mezi smluvními státy vzájemně neuhrazují náklady vzniklé při provádění bezplatné právní pomoci.

Oproti Konvenci z roku 1905 rozšiřuje Úmluva bezplatnou právní pomoc i na záležitosti správní, pokud ve smluvních státech právní pomoc v těchto záležitostech existuje. Nově též stanoví postup v případech, kdy osoba žádající o bezplatnou právní pomoc se nachází v jiném státě než v tom, kde pomoc má být poskytnuta. Rozšiřuje též případy, v nichž mezi smluvními státy nedochází při poskytování bezplatné právní pomoci k vzájemnému uhrazování nákladů.

Nově je zařazena část pátá Úmluvy, jednající o bezplatném vydávání výtahů z matrik, které budou v nouzi se nacházejícím příslušníkům smluvních států poskytovány za stejných podmínek jako vlastním příslušníkům. Listiny nutné k jejich sňatku budou ověřeny diplomatickými nebo konzulárními zástupci smluvních států bez poplatků.

Tato ustanovení Úmluvy se neodchylují od platné československé zákonné úpravy. Podle § 10 odst. 2 - 4 zákona č. 105/1951 Sb., o správních poplatcích, ve znění vyplývajícím ze zákonného opatření předsednictva Národního shromáždění č. 138/1960 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o správních poplatcích, může ministerstvo financí přiznat osvobození ode všech nebo jen od některých druhů poplatků a může pověřit národní výbory, aby poskytovaly úlevy v jednotlivých případech. Ministerstvo zahraničních věcí a zastupitelské úřady mohou snížit nebo prominout poplatky jimi vybírané také z důvodů vzájemnosti nebo z důvodů obecného zájmu. Podle vyhlášky ministerstva financí č. 160/1960 Sb., o správních poplatcích, prvý stejnopis výpisu z matriky poplatku nepodléhá. Teprve za další výpisy se vybírá poplatek ve výši 5,- Kčs za každou stránku. Ověřování opisů československými zastupitelskými úřady podléhá poplatku ve výši 10,- Kčs za každou stránku.

Ve shodě s Konvencí z roku 1905 obsahuje část šestá Úmluvy ustanovení o vazbě pro dluhy, jíž nelze použít vůči příslušníkům smluvních států v případech, v nichž by nebyla použitelná vůči vlastním příslušníkům. V ČSSR, jejíž právní řád tuto instituci nezná, nejsou ustanovení této části Úmluvy praktická.

Poslední sedmá část Úmluvy obsahuje závěrečná ustanovení, z nichž pro ČSSR jako přistupující stát jsou praktická ustanovení o přístupu, platnosti a možnosti výpovědi. Přístup je vázán na podmínku, že mu nebude odporovat žádný ze států, které již Úmluvu ratifikovaly, ve lhůtě 6 měsíců počínající od data oznámení o přístupu provedeného nizozemskou vládou, která je depozitářem Úmluvy. Doba platnosti Úmluvy je stanovena na pět let a obnovuje se vždy mlčky na dalších pět let, pokud nebude vypovězena ve lhůtě nejméně šesti měsíců před uplynutím pětileté lhůty. Vypovězení, které musí být oznámeno nizozemské vládě, jež o něm uvědomí ostatní smluvní státy, má účinek jen v poměru k vypovídajícímu státu. Pro ostatní smluvní státy zůstává Úmluva i nadále v platnosti. Každý smluvní stát si může vyhradit, že ustanovení Úmluvy týkající se neukládání jistoty za náklady sporu se vztahují pouze na ty příslušníky smluvních států, kteří mají obvykle sídlo na jeho území. Takový stát však bude moci na ostatních státech požadovat, aby i ony použily tohoto ustanovení pouze na ty jeho příslušníky, kteří mají sídlo na území státu, před jehož soudy vystupují jako žalobci.

Přistoupení ČSSR k Úmluvě usnadní styk v civilních a obchodních věcech se státy, které jsou členy Úmluvy a s nimiž ČSSR neuzavřela bilaterální smlouvy o právní pomoci, tj. zejména s Německou spolkovou republikou a severskými státy. Poskytnutí úlevy nebo osvobození od soudních a správních poplatků cizím státním příslušníkům bude vyváženo jednak vzájemností v těchto otázkách, jednak v případech soudních sporů v Německé spolkové republice budou navíc ušetřeny daleko větší částky v devizách, které dosud představovalo skládání žalobních jistot.

Vzhledem k tomu, že některá ustanovení Úmluvy se odchylují od úpravy obsažené v zákoně č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, vyžaduje přístup ČSSR k Úmluvě souhlasu Národního shromáždění podle ustanovení čl. 42 Ústavy.

V Praze dne 2. dubna 1965

Předseda vlády:

Lenárt v. r.

 

ÚMLUVA

o civilním řízení

Signatářské státy této Úmluvy, vedeny přáním zlepšit na základě získaných zkušeností Konvence ze 17. července 1905 o civilním řízení, rozhodly se uzavřít za tím účelem novou Úmluvu a dohodly se na těchto ustanoveních:

I. Doručování soudních a mimosoudních spisů

Článek 1

Doručení spisů ve věcech civilních nebo obchodních, které jsou určeny osobám nalézajícím se v cizině, se vykonávají ve smluvních státech na žádost konzula státu dožadujícího adresované orgánu označenému státem dožádaným. Žádost obsahující označení orgánu, od něhož pochází doručovaný spis, jméno a postavení stran, adresu příjemce; povahu spisu o nějž jde, musí být sepsána v jazyku dožádaného orgánu. Tento orgán zašle konzulovi listinu prokazující doručení nebo označující skutečnost, která doručení zabránila.

Všechny závady, které by vznikly v souvislosti se žádostí konzula, budou upraveny diplomatickou cestou.

Každý smluvní stát může prohlásit sdělením adresovaným ostatním smluvním státům, že očekává, že žádost o doručení, které má výt vykonáno na jeho území, obsahující údaje podle odst. 1, mu bude zaslána diplomatickou cestou.

Předchozí ustanovení nevylučují, aby se dva smluvní státy dohodly, že připouštějí přímé doručování mezi svými příslušnými orgány.

Článek 2

Doručení bude vykonáno orgánem příslušným podle zákonů státu dožádaného. Tento orgán se bude moci, kromě případů předvídaných v článku 3, omezit na to, že vykoná doručení odevzdáním spisu příjemci, který jej přijme dobrovolně.

Článek 3

K žádosti bude připojen spis, který má by doručen ve dvou vyhotoveních.

Je-li doručovaný spis sepsán buď v jazyku dožádaného orgánu nebo v jazyku smluveném mezi dvěma zúčastněnými státy anebo je-li opatřen překladem do jednoho z těchto jazyků, dá dožádaný orgán v případě, že takové přání je v žádosti vyjádřeno, doručit spis ve formě předepsané vnitřním zákonodárstvím pro výkon obdobných doručení anebo formou zvláštní, ačli se tato forma nepříčí tomuto zákonodárství. Není-li takové přání vyjádřeno, dožádaný úřad se nejprve pokusí vykonat doručení podle ustanovení článku 2.

Není-li jiné dohody, bude překlad uvedený v předchozím odstavci ověřen diplomatickým nebo konzulárním zástupcem státu dožadujícího nebo přísežným tlumočníkem státu dožádaného.

Článek 4

Výkon doručení stanovený v článku 1, 2 a 3 bude moci být odepřen jen tehdy, jestliže stát, na jehož území by mělo být doručení vykonáno, jej považuje za způsobilý, aby ohrozil jeho suverenitu nebo bezpečnost.

Článek 5

Průkaz o doručení se provede buď stvrzenkou datovanou a ověřenou příjemcem nebo potvrzením úřadu státu dožádaného zjišťujícím vykonání, formu a datum doručení.

Stvrzenka nebo potvrzení se má nalézat na jednom ze dvou vyhotovení doručovaného spisu anebo má být k němu připojena.

Článek 6

Ustanovení předchozích článků nevylučují možnost, aby

1. byly účastníkům nacházejícím se v cizině spisy zasílány přímo poštou,

2. účastníci dali vykonat doručení přímo výkonnými úředníky anebo jinými úředníky, kteří jsou příslušní v zemi určení,

3. každý stát dal doručit spisy určené osobám nalézajícím se v cizině přímo svými diplomatickými nebo konzulárními zástupci.

V každém z těchto případů existuje uvedená možnost jen tehdy, když ji připouštějí smlouvy mezi zúčastněnými státy, anebo, není-li takových smluv, když tomu stát, na jehož území má být doručení vykonáno neodporuje. Tento stát by tomu nemohl odporovat, jestliže v případě odst. 1 článku 3 spis má být doručen bez donucení některému příslušníku státu dožadujícího.

Článek 7

Doručení nebudou moci vést k náhradě poplatků nebo výloh jakékoli povahy.

Avšak, není-li jiné dohody, bude dožádaný stát oprávněn žádat od státu dožadujícího náhradu výloh vzniklých účastí výkonného úředníka nebo užitím zvláštní formy v případech článku 3.

II. Dožádání

Článek 8

V civilních nebo obchodních věcech může se soudní orgán jednoho smluvního státu obrátit v souladu s ustanoveními svého zákonodárství dožádáním na příslušný orgán druhého smluvního státu a požádat jej, aby vykonal ve svém obvodu buď určitý vyšetřující úkon nebo jiné soudní úkony.

Článek 9

Dožádání budou zasílána konzulem státu dožadujícího tomu orgánu, který bude označen státem dožádaným. Tento orgán zašle konzulovi listinu potvrzující výkon dožádání anebo označující skutečnost, která výkonu dožádání zabránila.

Všechny závady, které by vznikly při tomto postupu, budou upraveny diplomatickou cestou.

Předchozí ustanovení nevylučují, aby se dva smluvní státy dohodly, že připouštějí přímé zasílání dožádání mezi jejich příslušnými orgány.

Článek 10

Není-li jiné dohody, dožádání má být sepsáno buď v jazyku dožádaného orgánu nebo v jazyku smluveném mezi dvěma zúčastněnými státy anebo má být opatřeno překladem do některého z těchto jazyků ověřeným diplomatickým nebo konzulárním zástupcem státu dožadujícího anebo přísežným tlumočníkem státu dožádaného.

Článek 11

Soudní orgán, jemuž je dožádání určeno, je povinen mu vyhovět, užívaje těchže donucovacích prostředků jako pro vyřízení dožádání orgánu stát dožádaného anebo žádosti učiněné za tím účelem některou zúčastněnou stranou. Těchto prostředků donucovacích nemusí být nezbytně použito, jestliže se jedná o osobní dostavení se k soudu ve věci jednajících stran.

Dožadující orgán, jestliže o to žádá, bude zpraven o datu a místě, kde dožádaný úkon bude proveden, aby zúčastněná strana mohla být při něm přítomna.

Provedení dožádání může být odepřeno jen jestliže:

1. není na jista postavena pravost listiny,

2. provedení dožádání ve státě dožádaném nenáleží do soudní pravomoci,

3. stát, na jehož území by mělo být dožádání provedeno, je považuje za způsobilé, aby ohrozilo jeho suverenitu nebo jeho bezpečnost.

Článek 12

V případě, že dožádaný orgán není příslušný, bude dožádání postoupeno z úřední povinnosti orgánu příslušnému téhož státu podle předpisů stanovených zákonodárstvím tohoto státu.

Článek 13

Ve všech případech, kdy dožádání nebylo vyřízeno orgánem dožádaným, uvědomí o tom tento orgán ihned orgán dožadující; označí v případě článku 11 důvody, pro něž bylo provedení dožádání odepřeno, a v případě článku 12 označí orgán, kterému bylo dožádání postoupeno,

Článek 14

Soudní orgán, který přistupuje k vyřízení dožádání, bude používat zákonů vlastní země pokud se týče forem vyřízení.

Nicméně bude vyhověno žádosti orgánu dožadujícího, aby bylo postupováno podle zvláštní formy, pokud se tato forma nepříčí zákonodárství státu dožádaného.

Článek 15

Ustanovení předchozích článků nevylučují možnost, aby každý stát dal vykonat dožádání přímo svými diplomatickými nebo konzulárními zástupci, jestliže to připouštějí smlouvy uzavřené mezi zúčastněnými staly, anebo jestliže stát, na jehož území má být dožádání vykonáno, tomu neodporuje.

Článek 16

Výkon dožádání nebude moci vést k náhradě poplatků nebo výloh jakéhokoliv druhu.

Nicméně, není-li opačné dohody, bude dožádaný stát oprávněn požadovat na státě dožadujícím úhrady výdajů placených svědkům nebo znalcům, jakož i výloh vzniklých účastí výkonného úředníka, jichž bylo třeba, protože: svědci se nedostavili dobrovolně, anebo náhradu výloh vyplývajících z případného použití článku 19 odst. 2.

III. Jistota za náklady sporu

Článek 17

Příslušníkům některého ze smluvních států majícím bydliště v jednom z těchto států, kteří budou vystupovat jako žalobci nebo intervenienti před soudy jiného z těchto států, nemůže být uložen žalobní jistota ani depozitum jakkoliv označené buď proto, že jsou cizinci, anebo že nemají bydliště nebo sídlo v tuzemsku.

Téhož pravidla se použije o platbě, která by mohla být žádána na žalobcích nebo intervenientech k zajištění soudních nákladů.

Úmluvy, jimiž si smluvní státy vymínily pro své příslušníky, bez ohledu na jejich bydliště, osvobození od žalobní jistoty, anebo od placení soudních nákladů, platí nadále.

Článek 18

Odsouzení k zaplacení nákladů a výloh procesních vynesená v některém ze smluvních států proti žalobci nebo intervenientu osvobozenému od jistoty, depozita nebo placení buď podle článku 17 odst. 1. a 2. anebo podle zákona státu, kde žaloba byla podána, se stanou na žádost podanou diplomatickou cestou bezplatně vykonatelnými příslušným orgánem v každém z ostatních smluvních států.

Téhož pravidla se použije pro soudní rozhodnutí, jimiž byla určena výše nákladů řízení později.

Předcházející ustanovení nevylučují, aby se dva smluvní státy dohodly, že žádost o prohlášení rozhodnutí za vykonatelné může být učiněna přímo zúčastněnou stranou.

Článek 19

Rozhodnutí o nákladech a procesních výlohách budou prohlášena za vykonatelná bez slyšení stran, avšak s výhradou pozdější stížnosti odsouzené strany podle zákonodárství státu, kde má dojít k exekuci.

Orgán příslušný rozhodnout o žádosti týkající se prohlášení rozhodnutí za vykonatelné, omezí se na zjištění, zda

1. podle zákona země, kde odsouzení bylo vyhlášeno, splňuje vyhotovení rozhodnutí podmínky potřebné pro jeho pravost,

2. podle téhož zákona nabylo rozhodnutí právní moci,

3. výrok rozhodnuti je sepsán buď v jazyku dožádaného orgánu nebo v jazyku smluveném mezi oběma zúčastněnými státy anebo zda je opatřen překladem pořízeným v některém z těchto jazyků, ověřeným, není-li jiné úmluvy, diplomatickým nebo konzulárním zástupcem dožadujícího státu anebo přísežným tlumočníkem státu dožádaného.

Aby bylo vyhověno podmínkám stanoveným v odst. Z článků 1 a 2 postačí buď prohlášení příslušného orgánu dožadujícího státu o tom, že rozhodnutí nabylo právní moci, anebo předložení řádně ověřených listin způsobilých prokázat, že rozhodnutí nabylo právní moci. Příslušnost shora zmíněného orgánu, není-li jiné dohody, bude potvrzena nejvyšším výkonným úředníkem soudní správy dožadujícího státu. Právě zmíněná prohlášení a potvrzení musí být sepsána nebo přeložena podle pravidla obsaženého v odst. 2 čísle 3.

Orgán příslušný k rozhodování o žádosti o prohlášení rozhodnutí za vykonatelné odhadne, jestliže o to strana současně požádá, výši nákladů osvědčení, překladů a ověření, o nichž je zmínka v odst. 2 čísle 3. Tyto náklady budou pokládány za náklady a výlohy procesní.

IV. Bezplatná právní pomoc

Článek 20.

Příslušníkům každého smluvního státu bude v civilních a obchodních věcech ve všech ostatních smluvních státech poskytnuta bezplatná právní pomoc jako vlastním příslušníkům těchto států ve shodě se zákonodárstvím státu, kde o bezplatnou právní pomoc je žádáno.

Ve státech, kde existuje právní pomoc ve správních věcech, použijí se ustanovení shora uvedeného odstavce stejně na věci předložené soudům příslušným v těchto věcech.

Článek 21

Vysvědčení nebo prohlášení o chudobě musí být pokaždé vydávána nebo přijata orgány míst obvyklého pobytu cizince, anebo, není-li takového místa, orgány místa jeho nynějšího pobytu. V případě, že tyto orgány nenáležejí k některému smluvnímu státu a nepřijímají nebo nevydávají vysvědčení nebo prohlášení takové povahy, postačí vysvědčení nebo prohlášení vydaná nebo přijatá diplomatickým nebo konzulárním zástupcem země, jejímž je cizinec příslušníkem.

Jestliže žadatel nebydlí v zemi, kde je žádost podána, vysvědčení nebo prohlášení o chudobě bude bezplatně ověřeno diplomatickým nebo konzulárním zástupcem země, kde má být listina předložena.

Článek 22

Orgán, který je příslušný vydávat vysvědčení anebo přijímat prohlášení o chudobě, může si vyžádat od orgánů druhých smluvních stran informace o majetkových poměrech žadatele.

Orgán pověřený rozhodováním o žádosti o povolení bezplatné právní pomoci má v mezích své působnosti právo zkoumat vysvědčení, prohlášení a informace jemu předložené a za účelem jejich vyjasnění dát si předložit doplňující informace.

Článek 23

Jestliže se osoba, která je v nouzi, nachází v jiné zemi, nežli v té, v níž má být o bezplatnou právní pomoc žádáno, může být její žádost o získání právní pomoci, doložená potvrzeními a prohlášeními o chudobě a případně jinými doklady potřebnými k projednání žádosti, zaslána konzulem její země orgánu příslušnému k rozhodnutí o shora zmíněné žádosti anebo orgánu označenému státem, v němž má být žádost projednána.

Ustanovení obsažená v článku 9 odst. 2, 3 a 4 a v článcích 10 a 12 shora týkajících se dožádání se použijí k postoupení žádostí o získání bezplatné právní pomoci a jejich příloh.

Článek 24

Jestliže právní pomoc byla poskytnuta příslušníku některého ze smluvních států, nebudou státem žádajícím hrazeny státu dožádanému náklady za doručení bez ohledu na jejich formu, které se vztahují k témuž řízení a které mají být vykonány v některém jiném z těchto států.

Stejně tomu bude u dožádání s výjimkou výloh placených znalci.

V. Bezplatné vydávání výtahů z matrik

Článek 25

Příslušníci některého ze smluvních států, kteří jsou v nouzi, budou si moci dát za stejných podmínek jako vlastní státní občané vydat zdarma výtahy z matrik. Listiny nutné k jejich sňatku budou ověřeny diplomatickými nebo konzulárními zástupci smluvních států bez poplatku.

VI. Vazba pro dluhy

Článek 26

Vazba pro dluhy buď jako exekuční prostředek anebo jako opatření pouze zajišťující nebude moci být použita v civilní nebo obchodní věci vůči cizincům, kteří jsou příslušníky některého ze smluvních států v případech, v nichž by nebyla použitelná vůči příslušníkům dotyčné země. Skutečnost, které se může dovolávat příslušník bydlící v zemi, aby dosáhl zrušení vazby pro dluhy, má mít týž účinek ve prospěch příslušníka některého ze smluvních států, a to i tehdy, jestliže tato skutečnost nastala v cizině.

VII. Závěrečná ustanovení

Článek 27

Tato Úmluva je otevřena k podpisu státům zastoupeným na VII. zasedání Konference mezinárodního práva soukromého.

Úmluva bude ratifikována a ratifikační listinu budou uloženy u ministerstva zahraničních věcí Nizozemí.

O každém uložení ratifikačních listin bude sepsán protokol, jehož jedna ověřená kopie bude zaslána diplomatickou cestou každému ze signatářských států.

Článek 28

Tato Úmluva vstoupí v platnost šedesátý den počínaje od uložení čtvrté ratifikační listiny stanoveného článkem 27 odst. 2.

Pro každý signatářský stát ratifikující později nabude Úmluva účinnosti šedesátý den počínaje od data uložení jeho ratifikační listiny.

Článek 29

Tato Úmluva nahradí ve vztazích mezi státy, které ji ratifikovaly, Úmluvu o civilním řízení podepsanou v Haagu dne 17. července 1905.

Článek 30

Tato Úmluva se vztahuje bez dalšího na mateřské země smluvních států.

Jestliže některý smluvní stát si přeje uvést ji v platnost ve všech ostatních územích nebo v takových jiných územích, jejichž mezinárodní vztahy zajišťuje, oznámí svůj úmysl v tomto směru listinou, která bude uložena u ministerstva zahraničních věcí Nizozemí. Toto ministerstvo zašle diplomatickou cestou ověřenou kopii každému smluvnímu státu.

Úmluva nabude platnosti ve vztazích mezi státy, která nevznesou v 6 měsících od tohoto sdělení námitky, a územím nebo územími, jejichž mezinárodní vztahy jsou zajištěny dotyčným státem a pro nějž nebo pro něž oznámení bylo učiněno.

Článek 31

Každý stát nezastoupený na VII. zasedání Konference může přistoupit k této Úmluvě, pokud tomu stát nebo více: států, která ratifikovaly Úmluvu, nebudou odporovat ve lhůtě šesti měsíců od data oznámení o tomto přistoupení provedeného nizozemskou vládou. Přistoupení se uskuteční způsobem stanoveným v členku 27 odst. 2.

Rozumí se, že přistoupení nemůže nastat dříve, než vstoupl v účinnost tato Úmluva podle článku 28 odst. 1.

Článek 32

Každý smluvní stát, který podepisuje nebo ratifikuje nebo přistupuje k této Úmluvě, může, si vyhradit omezení použití článku 17 na příslušníky smluvních států mající obvykle sídlo na jeho území.

Stát, který použije možnosti předvídané v předchozím odstavci, bude moci požadovat, aby ostatní smluvní státy použily článku 17 jen ve prospěch těch jeho příslušníku, kteří mají obvykle sídlo na území smluvního státu, před jehož soudy vystupují jako žalobci nebo intervenienti.

Článek 33

Tato Úmluva bude v účinnosti pět let počínaje od data označeného v článku 28 odst. 1.

Tato lhůta počne běžet od tohoto data i pro státy, které ji budou ratifikovat nebo k ní přistoupí později.

Úmluva bude obnovena mlčky vždy na dalších pět let, pokud nebude vypovězena. Vypovězení bude muset být oznámeno nejméně šest měsíců před vypršením lhůty ministerstvu zahraničních věcí Nizozemí, které o tom uvědomí všechny ostatní smluvní státy.

Vypovězení se může omezit na území nebo jen na některá z území označených v oznámení učiněném podle článku 30 odst. 2.

Vypovězení bude mít účinek jen v poměru ke státu, který je oznámí. Úmluva zůstane v účinnosti pro ostatní smluvní státy.

Na důkaz toho podepsaní, řádně zmocnění svými příslušnými vládami, podepsali tuto Úmluvu.

Dáno v Haagu dne 1. března 1954 v jednom vyhotovení, které bude uloženo v archívech vlády Nizozemí a jehož jeden ověřený stejnopis bude zaslán diplomatickou cestou každému ze států zastoupených na VII. zasedání Haagské konference o mezinárodním právu soukromém.