Důvodová zpráva

Všeobecná část

Nynější autorský zákon z 22. prosince 1953 č. 115 Sb. vznikl v době, kdy končilo soukromé podnikání v oblasti kultury a kdy po znárodnění, popřípadě zestátnění ostatních kulturních zařízení, jako filmu, gramofonového průmyslu, divadelnictví, provedeném již v dřívějších etapách, byla znárodněna i všechna nakladatelství, knižní obchod atd. Autorský zákon z této společenské změny vyvozoval důsledky i pro činnost tvůrčích pracovníků; zdůraznil vztah autora k jeho dílu, vyloučil možnost soukromého, spekulačního obchodování s právy autorskými a odstraňoval z dřívějších dob zachované a právně nezrušené závazky, neslučitelné se socialistickým chápáním tvůrčí práce. Jeho základní ideou, která pronikla do celé řady zákonných ustanovení, bylo poskytování ochrany tvůrci. Řešil i otázky, za které v kapitalistickém období umělci bojovali, a které kapitalistický řád v té úplnosti, jak jí u nás zákon vyjádřil, neuskutečnil nikde; skoncoval v nakladatelském i jiném kulturním podnikání s bezplatným užíváním děl, jejichž ochrana skončila, za něž při vydání nebo provozování nebylo nutno platit autorské honoráře. Zavedl tak v široké míře možnost, aby tvůrčí činnost žijících umělců byla podporována i z prostředků získaných šířením volných děl, a to ve formě příspěvku pro kulturní fondy. Zrušil paušální výkup autorských práv a spekulační zisky bývalých soukromých agentur a nakladatelství. Nově zavedl ochranu osobních i hmotných práv výkonných umělců, jakož i práva rozhlasu, televize a výrobců gramofonových desek. Tato ochrana vycházela z přípravných návrhů pro mezinárodní úpravu této otázky, ke které došlo teprve mnohem později, a to v roce 1961.

V tomto smyslu lze mluvit o dosavadním autorském zákonu jako o normě, kterou se nové společenské zřízení vypořádalo s nedostatky zděděnými ze starého společenského řádu. Od jeho vydání uplynulo více než 10 let. Vývoj ukázal, v čem jeho význam byl dočasný, zejména v čem vedl k důsledkům, které se s dnešním stupněm vývoje naší společnosti nesrovnávají a kde je tedy nutno hledat nové řešení.

Osnova nového zákona se vyrovnává s úkoly vyplývajícími ze změněné společenské situace tímto způsobem:

Vnáší do systému práv tvůrčích pracovníků, autorů i výkonných umělců zásady nové ústavy, pokud jde o odměňování jejich činnosti. Měřítkem má být i v této oblasti hodnota tvůrčí práce (je zjistitelná z výsledku práce, tj. z díla nebo z uměleckého výkonu samotného) a společenský význam vykonané práce. Je nepochybné, že autorská odměna je také určitou formou odměny za práci; její povaha je však zcela specifická, protože se neodměňuje každá autorská práce, nýbrž jen ta, která vedla k uplatnění ve společnosti. Ke vzniku práva na autorskou odměnu nedochází tedy na základě vykonání práce, nýbrž teprve na podkladě společenského uplatnění díla jakožto výsledku této práce. Proto bude účelné, vedle hlavních kritérii uvedených přímo v zákoně, přihlížet v praxi i k okolnostem dalším, zejména k způsobu a rozsahu užití díla a mnohdy i k množství vykonané práce i když tato hlediska nejsou jistě spolehlivými měřítky, pokud by jich bylo používáno u tvůrčí práce umělecké nebo vědecké jako kritérií jediných.

Na roveň našim autorům a výkonným umělcům staví osnova cizí státní příslušníky, kteří požádali u nás o asyl podle čl. 33 Ústavy. Zásada je výrazem proletářského internacionalismu vůči tvůrčím pracovníkům jiných národů, bojujícím za cíle, ke kterým směřuje a za které bojuje i naše společnost.

Nová úprava má také podporovat novým, zjednodušeným zněním tvorbu uměleckou a vědeckou v pracovním poměru v oborech, kde tato forma činnosti je možná nebo obvyklá. Přibližuje činnost tvůrčích pracovníků a umělců i její odměňovaní při zachování ohledu na oprávněné zájmy autorů - činnosti a odměnám za práci ostatních občanů našeho státu.

Osnova zachovává po bližším prozkoumá-ní celé otázky v podstatě stejnou délku doby, po kterou je za uměleckou či vědeckou práci poskytována odměna. I v dnešní společnosti zůstává zachován jeden specifický rys tvůrčí a umělecké činnosti, že totiž tato práce není odměňována, když je vykonávána, ani když je dokončena, nýbrž teprve tehdy, když je například literární dílo skutečně také vydáno tiskem nebo divadelní hra uvedena v divadle, hudební dílo předneseno na koncertě apod. Ani při uveřejnění díla není přitom vždy ihned zjistitelný jeho společenský význam. K odměňování činnosti vědecké nebo umělecké dochází tedy mnohem později, než u činnosti jiných pracujících, někdy je dokonce dílo pleně zhodnoceno až po smrti autora nebo výkonného umělce. Osnova proto zachovává odměňování tvůrčí činnosti i po autorově smrti (obdobně jako tomu je u vynálezců, objevitelů a zlepšovatelů), a to tak, jak se jeví nejvýhodnější a nejsprávnější z hlediska kulturně politických a devizově hospodářských zájmů. Aby délka trvání práv neprospívala formou neodůvodněných bezpracných příjmů také osobám, které nebyly k autorovi v blízkém vztahu, i když jejich dědictví podle občanského zákona nelze vzhledem k charakteru autorských práv vyloučit, budou příjmy dědiců z tohoto titulu jednak všeobecně zdaněny daní z příjmů obyvatelstva, jednak postiženy ještě povinností odvést příspěvek příslušnému kulturnímu fondu, který bude rovněž přiměřeně progresivní.

Nezůstane-li po autorově smrti dědic, stanou se díla okamžikem autorovy smrti díly volnými se všemi důsledky této skutečnosti. V této otázce tedy bude zachován i princip dosavadního zákona.

Osnova dbá také toho, aby nebyly novou zákonnou úpravou porušeny mezinárodní úmluvy, k nimž ČSSR přistoupila a které jsou právním podkladem, na němž byl vybudován existující systém pro mezinárodní výměny kulturních statků, a to jak ve styku se státy socialistickými, tak i se státy kapitalistickými. Rozvíjení kulturních styků a kulturní výměny s kapitalistickými státy se může dít, jak je pro jejich zřízení přirozené, převážně ve formách komerční činnosti. Zachování forem této výměny pro mezinárodní styky se zeměmi s jiným společenským zřízením vytváří možnosti šíření naší tvorby v zahraničí i pokrokových děl zahraničních autorů u nás.

Pokud to mezinárodní úmluvy dovolují, bylo zvoleno řešení, které i po ekonomické stránce se jeví pro ČSSR nejvýhodnějším, jako například zkrácení lhůt pro cizí státní příslušníky podle § 50 odst. 4 nebo možnost úředního souhlasu k překladu díla cizího státního příslušníka podle § 18 odst. 2 osnovy.

Ekonomický dosah realizace navrženého zákona je spojen se zákonem o dani z příjmů z literární a umělecké činnosti, který má nabýt současně účinnosti. S výjimkou rozšíření práv výkonných umělců (§ 36 až 39 osnovy), které si vyžádá oproti dosavadnímu stavu navíc cca 900 - 1200 tisíc Kčs, není nutno počítat s žádnými novými výdaji ze státního rozpočtu. Protože však hlavním účelem obou nových zákonů a prováděcích předpisů k nim je účelnější a zejména spravedlivější rozdělení prostředků vynakládaných na kulturu,.je třeba počítat s tím, že budou postupně upravovány sazebníky autorských odměn a odměn výkonných umělců tak, aby byly vzájemně ve správných relacích, a že tato opatření spolu s realizací práv výkonných umělců budou uhrazena z nových výnosů daně z příjmu z literární a umělecké činnosti, které byly vyčísleny ministerstvem financí v důvodové zprávě k návrhu zákona o této dani.

Pokud jde o kulturní fondy, uvažuje se o zachování dosavadních příjmů z příspěvků od uživatelů literárních, vědeckých a uměleckých děl (asi 62% veškerých příjmů) a z příspěvků za užívání děl volných (asi 20% těchto příjmů):

Dosavadní příspěvky příjemců autorských odměn (asi 18% příjmů kulturních fondů) budou rozšířeny úměrně s rozšířením okruhu osob, na které se napříště bude vztahovat činnost fondů, o nové příspěvky příjemců odměn výkonných umělců, kteří budou odvádět, jako dosud autoři, 2% ze svých příjmů. Celkovou roční výši těchto nových příjmů fondů mlze zatím odhadnout, neboť není dosud zavedena žádná evidence odměn, které budou tvořit základ jejich výpočtů.

Zvláštní část:

K §1:

Vzhledem ke změně společenské situace dostává autorský zákon úvodní ustanovení, které je v souladu jak s novou československou socialistickou ústavou, tak i s nejnovějším teoretickým stanoviskem socialistické právní vědy.

K § 2:

Výčet literárních, vědeckých a uměleckých děl, který je zde uveden, není taxativní. Uvádí příkladmo různé druhy těchto děl, jak jsou běžně tradičně známy. Rozhodujícím znakem je, že musí jít o činnost tvůrčí, nepřihlíží se přitom k formě, účelu ani k hodnotě výsledku této činnosti. Pod pojmem díla slovesná je nutno chápat nejen umělecká a vědecká díla literární včetně děl odborného charakteru, ale 1 díla vyjádřená slovem (přednášky apod.), jakož i veškerá ostatní literární díla, zejména v oboru žurnalistiky, pokud ovšem budou splňovat základní podmínku tvůrčí povahy díla. Nebudou sem tedy patřit denní novinářské ani rozhlasové (televizní) zprávy, omezující se na pouhé konstatování určité události, která se má bez dalšího jen sdělit veřejnosti.

Nově se zavádí pojem "dílo divadelní", který shrnuje pod jedno označení dílo dramatické, hudebně dramatické, choreografické a pantomimické. U díla filmového a fotografického není rovněž pro posuzování, zda jde o dílo podle tohoto zákona či nikoli, rozhodující ani účel, který se jeho vytvořením sleduje, ani stupeň jeho umělecké nebo vědecké hodnoty. Přiznává se tedy ochrana zejména i reportážním noho dokumentárním dílům. K užití výsledků tvůrčí činnosti divadelního režiséra dochází zpravidla buď v poměru pracovním nebo mimo něj na základě příslušné smlouvy.

Pod pojem díla užitého umění patři i takové předměty denní potřeby, vyráběné ve větším množství, kde výtvarné řešení je nedílnou součástí jejich užitné hodnoty a společenské funkce (srv. usnesení vlády č. 1047 z 13. 12. 1961); ve sporných případech bude rozhodující znalecký posudek. Za účelem ochrany uživatelů těchto děl před zneužitím v zahraničí bude nicméně vždy nutné, aby tyto výrobky byly včas přihlašovány k ochraně jako chráněné vzory podle zákona č. 8/1952 Sb. a předpisů jej provádějících (srv. též § 51 osnovy).

V zájmu úplné, bez omezení přístupné a rychlé informace veřejnosti není u projevů, veřejných dokumentů a denních zpráv uvedených v tomto paragrafu a týkajících se přímo veřejného zájmu nutné svolení autora k uveřejnění, zejména v novinách a časopisech. V těchto případech se nevyžaduje ani vyplacení odměny. To platí o překladech samozřejmě jen, pokud se užitím sleduje týž účel, jakému slouží jejich předlohy. Souborné vydání takovýchto projevů vyžaduje souhlas toho, kdo je proslovil, tj. osoby, která politicky před veřejností je odpovědná za jejich obsah. Nerozhoduje, zda jde o sborník projevů téže osoby nebo různých osob.

K § 3:

Tvůrčím zpracováním díla je například zpracování románu v dílo divadelní nebo naopak, zpracování literární předlohy na filmový scénář, zpracování filmového scénáře v dílo filmové apod. Zpracovat cizí dílo je možno jen se svolením autora díla původního. Je tomu tak proto, že jedině autor může posoudit, zda je vhodné, aby k zpracování vůbec došlo, neboť je vůči veřejnosti spoluzodpovědný i za výsledek zpracování. Toto právo je také v plné shodě s právem na nedotknutelnost díla; podmínka svolení autora ke zpracování nemusí být splněna jen u děl volných (§ 35). Pro zpracování, přes osobitý ráz, je charakteristická závislost na předloze: totožnost osob a jejich vztahů, totožnost příběhů atd. odpovídající při zpracování ve větší či menší míře předloze. Za zpracování bude v praxi podle okolností případu třeba považovat i uměleckou činnost restaurátorskou v oblasti výtvarného umění.

Předmětem autorského práva je podle osnovy a v souladu s mezinárodními úmluvami i překlad díla do jiného jazyka. Rozdílnost jazyků, jejich výrazové zvláštnosti, obtížnost vyjádření, například hovorových úsloví, požadavek zachování zvláštnosti umělecké formy u překladu básnických děl jsou skutečnosti, pro které má překlad povahu tvůrčí činnosti svého druhu.

K § 4:

Díly soubornými jsou díla, která vzniknou sestavením děl vytvořených různými autory v útvar zaměřený určitým tématickým způsobem (například o tvorbě určité osoby, o určitém historickém období, o význačné historické události apod.). Sborník (pásmo, výstava) může mít povahu dokumentární nebo uměleckou apod.

Autorem díla souborného je osoba, která materiál z jiných děl vybraný nebo sestavený uspořádá podle určité ideje či koncepce; použije-li někdo tohoto celku k uveřejnění (např. k vydání či k provozování apod.), musí si vyžádat souhlas autora, poskytnout mu odměnu a uvést jeho jméno či jiné jeho označení.

Pro usnadnění dispozice souborným dílem vytvořeným více autory, stanoví se u sborníků a časopisů právo vydavatele rozhodovat o užití takového díla jako celku. Uživatel nemusí jednat se všemi autory, jejichž díla byla do sborníku pojata, stačí mu k dalšímu užití svolení vydavatele, u děl nevydaných (např. pásem) autora tohoto souboru. Komu náleží odměna za užití sborníku jako celku, řídí se dohodou, kterou vydavatel uzavře s uspořadatelem sborníku a s autory jednotlivých děl do sborníku pojatých; bez jejich svolení dílo do sborníku nemůže být zahrnuto.

K § 5:

U děl spojených může jít o spojení textu s ilustrací, o spojení textu divadelní hry se scénickou hudbou nebo spojení hudby a baletního libreta apod. K užití písně, jakožto díla hudebního, stačí souhlas skladatele hudby. Operu, operetu a podobné divadelní dílo řadí nový návrh mezi díla divadelní; k jejich užití je proto nutný souhlas hudebního skladatele i autora libreta.

K § 6:

Dílo filmové je, jako všechna umělecká díla, výsledkem tvůrčí činnosti fyzických osob. Takovým dílem, slučujícím tvůrčí činnost spisovatele, skladatele, režiséra, kameramana, výtvarníků atd. by mohli nakládat jen všichni společně; nedostatek souhlasu jediného z tvůrčích pracovníků by mohl zmařit dispozici s dílem. Je proto v zájmu umožnění jednoduché a pružné dispozice hotovým filmovým dílem zmocnit výrobce přímo zákonem k nakládání s dílem jakožto celkem. Totéž platí i pro díla vyrobená postupem obdobným filmu, tj. pro díla, jejichž děj je vyjádřen v objektivní formě na audiovizuálním (nebo jen obrazovém) záznamu, bez ohledu jakou technikou je výsledku dosaženo: půjde zejména o tzv. filmy televizní.

Rozsah užití, k němuž udílejí svolení autoři jednotlivých složek, určuje smlouva, kterou s nimi sjednává výrobce filmu.

K § 7:

Dílo spoluautorů je dílo, při němž výsledek činnosti dvou nebo více autorů je nerozdělitelný. Jejich spolupráce nemusí však být nezbytně současná. Nakládat dílem mohou jen všichni spoluautoři společně.

K § 8:

Umělecká díla jsou také uveřejňována pod pseudonymem, tj. s udáním nikoli skutečného, nýbrž uměleckého jména. Články (úvodníky apod.) v novinách vycházejí často bez udání jména osoby, která je vytvořila. Pokud není známo, kdo pseudonymu užívá, zmocňuje osnova toho, kdo poprvé dílo vydal nebo jinak uveřejnil, aby rozhodoval i o dalším jeho užití (opětném vydání, divadelním provozování, přetištění do jiného časopisu apod.).

V § 8 bylo provedeno zjednodušení ustanovení § 11 odst. 1 dosavadního zákona při výběrů osob povolaných k výkonu práv u děl anonymních a pseudonymních tím, že byla vynechána ochranná organizace autorská. Ustanovení se v praxi ukázalo jako málo použitelné, nezajišťovalo skutečnou právní jistotu mimo oblast obligatorního zastoupení v oboru provozovaných práv a pro subsidiárnost oprávnění ochranné organizace autorské vyvolávalo nejasnost v tom smyslu, zda a kdy je příslušná ochranná organizace oprávněna či dokonce povinna zahojit příslušné kroky.

K § 9 a 10:

Navrhované znění § 9 a 10 osnovy je zpřesněným vyjádřením dosavadního právního stavu. Pro oblast výtvarných umění se bude považovat dílo za uveřejněné, jakmile bude vnímatelné individuálně neurčitým počtem osob, i když jejich okruh bude omezen.

K § 11:

Nově se zařazuje do osnovy - v souladu s mezinárodními konvencemi - definice země původu díla, která je z hlediska mezinárodních úmluv právně významná pro zjištění rozsahu autorského práva k dílům čs. autorů v zahraničí a dílům zahraničních autorů v ČSSR (srv. § 50 odst. 4 osnovy).

K § 12 a 13:

Nový § 12 soustřeďuje z důvodů přehlednosti obsahově dosavadní text ustanovení § 15 a 62 zákona č. 115/1953 Sb. Přitom se upouští od výslovného dělení autorského práva na jeho složku osobní a majetkovou. Obsah ustanovení 12 odst. 1 písm.: a) i b) je nutno chápat jakožto práva osobní; ustanovení § 12 odst. 1 písm. c) je pak výrazem majetkové stránky autorského práva s bližším vymezením v § 13. Tento výklad nedílnosti autorského práva odstraňuje některé nejasnosti, zejména v souvislosti s event. výroky trestního soudu o propadnutí jmění anebo s jinými normami upravujícími konfiskaci majetku. Předmětem takového propadnutí nebo konfiskace mohou tedy nepochybně být jen majetkové nároky z titulu práva autorského vyplývající z dříve uděleného svolení k užití díla a vzniklé ke dni, jímž rozsudek obsahující výrok o propadnutí jmění nabyl právní moci.

Výkon osobního práva autorského bude v praxi někdy vyžadovat ve společenském zájmu určitá omezení vlastnického práva majitelů originálů některých druhů děl, zejména děl výtvarných umění. Vzhledem k tomu - i když to osnova nestanoví výslovně - bude vhodné vykládat ustanovení § 12 tak, že autorovi je třeba umožnit, v případech odůvodněných zejména důležitým zájmem společnosti, přístup k jeho dílu, které již není v jeho vlastnictví, za účelem výkonu jeho autorského práva. Je přitom samozřejmě nutno brát zároveň náležitý ohled též na vlastníka hmotného substrátu díla. Základní právní normou pro omezení vlastníka jest čl. VII. občanského zákona č. 40/1964 Sb.

Pokud jde o ustanovení § 13 odst. 2, předpokládá se vydání sazebníků v dohodě s příslušnými uměleckými svazy pro typické, běžně používané druhy užití díla, tedy zejména pro vydání díla tiskem, pro provozování děl dramatických na divadle a děl hudebních. Nelze upravovat takové druhy užití, kde každý jednotlivý případ se odchyluje od všech ostatních téhož druhu, takže nelze vyslovit pro ně ani základní zásadu. Zde je nutno ponechat volnost dohodnout autorskou odměnu smluvním stranám.

K § 14 a 15:

Od zpracování podle § 3 je třeba lišit pouhé "užití námětu" (srv. § 15 odst. 1), při kterém závislost na předloze se omezuje jen na některý motiv, a proto také v takovém užití není třeba souhlasu autora díla původního. Hranici mezi pouhým užitím námětu a zpracováním nelze definovat přímo v zákonu. V hraničních případech bude proto vždy třeba znaleckého posudku; pojem dovoleného užití námětu jest vykládat co nejúžeji.

V celé řadě případů, jde-li o výchovné, školské, osvětové a podobné úkoly, je na místě, aby díla mohlo být užito bez svolení autora a bez vyplacení odměny; dovolují to i ustanovení mezinárodní úmluvy. (Čl. 9 odst. 2, čl. 10, čl. 10 vis Revidované Bernské konvence). Tyto případy jsou převzaty do § 15 odst. 2 osnovy. Některá drobná zpřesnění proti dosavadnímu stavu vyšla ze zkušenosti získaných z praxe při provádění platného zákona.

V § 15 odst. 3 je vysloveno, že fotografická, filmová, rozhlasová a televizní reportáž, při níž je zachyceno a reprodukováno umělecké dílo, se může uskutečnit bez souhlasu autorů díla a bez odměny. Stylizace dosavadního zákona byla nevyhovující; poskytovala právo filmovou reportáž promítat, nikoli však snímek zaznamenat.

K § 16:

Pro snazší plnění úkolů, zejména ideově a kulturně výchovných, mají rozhlas a televize právo vysílat uveřejněná díla bez svolení autorů, jsou však povinny uvést autora i dílo, zaplatit odměnu a zachovávat nedotknutelnost díla. Odměny jsou dosud upraveny hromadnými (kolektivními) smlouvami; instituce hromadných smluv zavedené dosavadním zákonem se osvědčila a proto její zachování předpokládá i osnova (srv. § 22 odst. 1).

K § 17:

Dosavadní úprava odměňování děl vytvořených v pracovním poměru nebyla přehledná. Odměna podle vyhlášky č. 97/1956 Ú. l., ve znění vyhl. č. 14/1957 Ú. l., není totiž závislá na množství, jakosti a společenském významu vykonané práce, nýbrž od okolností na těchto vlastnostech tvůrčí činnosti nezávislých (například počet vydání, výše nákladu apod.). Navržený text přinese zjednodušení praxe. Autorova práva se zásadně zachovávají. V odstavci 1 již pracovní smlouvou dává autor svolení k užívání díla za mzdu v rozsahu zde uvedeném. K širšímu užití díla nutno však vyžádat od autora svolení zvláštní (odstavec 2). Z povahy pracovního poměru přirozeně vyplývá, že autor může toto svolení odepřít jen tehdy, byla-li by takovým užitím díla např. vážně ohrožena jeho vědecká nebo umělecká pověst.

Nehodlá-li socialistická organizace dílo vytvořené na jejím pracovišti ke splnění povinností z pracovního poměru vydat nebo jinak uveřejnit sama, může dát autorovi souhlas k tomu, aby si sjednal smlouvu o šíření nebo jiném užití díla s jinou organizací. Takový souhlas může všem zaměstnavatelská organizace odepřít. Aby však nedocházelo k tomu, že výsledek tvůrčí, zejména vědecké práce nedosáhne společenského uplatnění proto, že organizace k tomu oprávněná autorovi bez závažných důvodů tento souhlas odmítne a aby toto rozhodnutí organizace nezůstalo nepřezkoumatelné objektivním orgánem, přiznává osnova autorovi právo obrátit se na soud s žádostí, aby souhlas mu byl přiznán. Při rozhodování o žádosti musí soud přihlédnouti k tomu, zda proti vydání nebo jinému uveřejnění v určitém okamžiku nemluví společenský zájem např. na utajení některých skutečností. Ustanovení § 17 odkazuje nakonec v odstavci 4 všeobecně, tedy i pro literární tvorbu, na pracovně právní oblast. V praxi se vyskytují případy tak různorodé, že je nelze v zákoně upravit ani v hlavních zásadách jednotně. Osnova se proto omezuje jen na to, aby zajistila autorovi nezbytnou ochranu, zejména pokud jde o práva morální a aby se přitom výkon práva autorského nemohl ani teoreticky dostat do rozporu se zájmem společnosti a oprávněnými zájmy socialistických organizací. Řešení těchto otázek v pracovních smlouvách je již dnes zavedeno podle dosavadního práva v některých oborech umělecké činnosti (choreografie, scénické výtvarnictví apod.) a osvědčuje se.

K § 18:

Dosavadní zákon připouštěl nahradit svolení autora úředním souhlasem k užití díla jen u československých státních příslušníků. Souhlas udílí ministr školství a kultury. I když toto ustanovení bylo za celou dobu platnosti použito jen v několika ojedinělých zcela zvláštních případech, osvědčilo se a protože je nenahraditelné opatřením jiným, osnova je zachovává (odstavec 1).

Po vydání zákona č. 115/1953 Sb. přistoupila ČSSR k Všeobecné úmluvě o autorském právu, a to s účinností od 6. ledna 1960 (vyhláška MZV č. 2/1960 Sb. ve znění vyhl. č. 16/1960 Sb.); tato úprava připouští za určitých podmínek udělení úředního svolení k překladu díla do jazyků užívaných v ČSSR (srv. čl. 25 Ústavy) i u děl vytvořených cizími státními příslušníky (čl. V cit. úmluvy). Pro oblast našeho právního řádu je nutno určit orgán k tomu povolaný. Opakovat ostatní podmínky pro užití tohoto práva v zákoně není nutné; odkaz na mezinárodní úmluvu postačí.

K § 19:

Autorské právo k vytvořenému dílu a odpovědnost za ně má povahu práv a povinností osobních a nemůže být proto převedeno na jinou osobu. Nemožnost převedení autorových práv právním jednáním mezi živými je překážkou toho., aby jiná osoba využila bez zásluhy těchto práv sama. Proto autor může jen udílet svolení k užití díla, a to - pokud jde o užití díla jeho uvedením na veřejnost - pouze organizacím, které jsou oprávněny díla šířit.

K § 20:

Mezinárodní výměna v oblasti tvůrčích práv, jakožto nehmotných kulturních statků, se uskutečňuje prostřednictvím socialistických právnických osob (DILIA, OSA, SHV, ČHF). "Vývoz" těchto práv z ČSSR do zahraničí má svou základní normu v ustanovení zákona č. 115/1953 Sb. (§ 26 odst. 2). Princip tam vyslovený, že se totiž tyto převody mají dít prostřednictvím ochranné organizace autorské, nebyl za celou dobu platnosti zákona důsledně proveden. Platil zcela jen v oboru literatury a divadelnictví. Nový text proto nemluví již o ochranných organizacích autorských, nýbrž o socialistických organizací touto činností pověřených. Při vývozu práv, zejména u děl literárních (právo k vydání díla tiskem) bude vždy samozřejmě nutné předem uvážit ekonomicky výhodnější možnost vývozu hotového zboží prostřednictvím ARTIA. Vzhledem k tomu bude zachována, popřípadě ještě prohloubena dosavadní praxe záležející v předchozí konzultaci s PZO ARTIA (například zvláštní smlouvou o spolupráci).

Zmocnění k převodu práv ze zahraničí do ČSSR opírá se dosud buď o smlouvy mezi organizacemi nebo o ustanovení vyhlášky MIO č. 29/1953 č., 1. (v oboru práv literárních a divadelních), vydané na podkladě zmocnění v zákoně č. 272/1949 Sb. Navrhuje se, aby pro "dovoz" práv byla zákonná opora zakotvena přímo v tomto zákoně. Ustanovení § 44 odst. 1 písm. b) osnovy tak zajistí soulad s platným devizovým zákonem v plném rozsahu.

Rozdíly v povaze práva autorského a práva patentního, jak vyplývají z mezinárodních konvencí, jichž je ČSSR členem (Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých dál a Pařížská unijní úmluva o průmyslovém vlastnictví), nedovolují, aby na právo autorské byl rozšířen monopol zahraničního obchodu. Převod práva autorského na stát je totiž pojmově vyloučen.

K § 21:

Toto ustanovení odpovídá dosavadnímu § 27 platného zákona (srv. odůvodnění k § 29 odst. 2).

K § 22 - § 28:

Osnova zde uvádí nejprve v nejnutnějším rozsahu podstatné náležitosti smluv o šíření díla, které jsou příkladmo uvedeny v § 22 odst. 2, dále pak základní ustanovení o nejtypičtější smlouvě o šíření díla, smlouvě nakladatelské, a o smlouvě o veřejném provozování díla. Dále se však upouští od speciálních ustanovení pro jednotlivé smluvní typy, protože se při rozboru ukázalo, že řada ustanovení nebyla v praxi prováděna a po-drobnosti byly upraveny v kolektivních smlouvách. Technika šíření díla je tak různorodá a každý obor si vyžaduje natolik speciální úpravy, že ji autorský zákon u každého typu smluv pro rozmanitost podmínek nemůže jednotně upravit. Je proto účelné stanovit v zákoně jen podstatné zásady a jinak podrobnosti ponechat úpravě hromadnými smlouvami podle § 22 odst. 1, popř. vzorovými smlouvami (§ 14 odst. 2).

Do osnovy byla zařazena smlouva o vytvoření díla, a to hlavně z toho důvodu, že ve sféře literární a umělecké tvorby je obvyklá a nelze ji jiným typem smlouvy nahradit. Zakotvení jejího principu v novém autorském zákoně je nutné i proto, aby z občanského zákoníka nebylo snad vyvozováno, že sjednání smlouvy tohoto druhu je nepřípustné.

Rozmanitost umělecké tvorby nedovoluje ovšem řešit podrobněji otázky právního vztahu objednatele literárního či uměleckého díla, nebo výkonu umělce na koncertě, v rozhlase apod., k autorovi či k výkonnému umělci; velká smluvní volnost, která je z uvedených důvodů nezbytná, bude vyžadovat v praxi, mimo časté případy malého ekonomického dosahu, aby se tyto smlouvy sjednávaly písemně a velmi pečlivě formuloval jejich obsah.

K § 29:

Vzhledem k tomu, že náš právní řád připouští přechod práv z tvůrčí činnosti na dědice i v jiných oborech činnosti (srv. zákon č. 34/1957 Sb.), byla ponechána tato zásada i v oblasti, kterou upravuje osnova. Tuto zásadu potvrdila také poslední úprava sovětská (čl. 105 zákona z 8. 10. 1061 č. 525, platného od 1. 5. 1962).

Zákon č. 115/1953 Sb. uváděl v § 25, že na dědice přecházejí práva majetková, kdežto tzv. práva nehmotná mohly po smrti autorově uplatňovat osoby příbuzné, i když nebyly dědici. Rozdělení práv autorských po jeho smrti na různé okruhy osob se osnovou ruší.

Okruh osob, které mohou tvůrcových práv nabýt dědictvím, ať již ze zákona nebo ze závěti, je dán občanským zákoníkem. Toto řešení se ukázala jako nejsprávnější jak z hlediska právně teoretického, tak i z důvodů praktických. Majetkové výnosy práva autorského budou ovšem postiženy - aby v praxi nedocházelo k případům neodůvodněných bezpracných příjmů dědiců - zásadně dani z příjmů obyvatelstva a jen tehdy, půjde-li o vdovu nebo pozůstalé nezletilé děti, daní z příjmů z tvůrčí a umělecké činnosti. Mimoto budou dědici povinni odvádět příspěvek příslušnému kulturnímu fondu (podle § 42 odst. 1), který - na rozdíl od většiny příspěvků ostatních příjemců autorských odměn a honorářů výkonných umělců - bude progresivně odstupňován podle výše ročních příjmů dědiců z tohoto titulu.

Účelem ustanovení odstavce 2 o přirůstání spoluautorova podílu ostatním spoluautorům a o návratu převedeného práva opět autorovi (§ 21 osnovy), je zabránit tomu, aby některá práva k témuž dílu nebo dokonce jen některé jejich podíly byly současně již volné a jiná práva ještě trvala. Tím by totiž vznikaly v autorskoprávní praxi nežádoucí a přitom zcela zbytečné komplikace.

Nebude-li mít autor zákonných dědiců a zemře-li bez závěti nebo odmítnou-li dědici dědictví přijmout, stanou se jeho díla volnými (srv. § 35 osnovy).

K § 30:

Toto ustanovení odpovídá dosavadnímu § 97 platného autorského zákona a nepovažuje se za účelné, aby jeho obsah byl změněn.

K 31:

Dosavadní ustanovení § 98 aut. zák. přiznávalo umělci, který prodal své dílo, právo, aby se domáhal podílu na zisku, kterého kupec dosáhl při dalším prodeji díla. Toto právo mohl vykonávat po celou dobu ochrany, tj. až do své smrti, a jeho dědicové ještě po 50 let po jeho smrti.

Ustanovení má zřetelně svůj historický původ v tom, že překupníci nebo soukromí spekulanti kupovali od autora jeho díla bez umělecké potřeby, proto, aby je se ziskem prodali, až umělec dosáhne veřejného uznání. Tato praxe v kapitalistických státech stále trvá. Právo umělce na podíl z dosaženého zisku, i když v praxi málo účinné, bylo v podmínkách kapitalistické společnosti výjimečné, právo na vykořisťování všeobecné. Náš právní řád, rostoucí z podmínek socialistické společnosti, však právo na vykořisťování a na spekulační zisky neuznává všeobecně, zásadně. Ustanovení, platící až dosud jen pro autory, platí nyní pro celou společnost a ve všech případech musí být neoprávněný majetkový prospěch vydán tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li tuto osobu nebo jejího dědice zjistit, musí být majetkový prospěch vydán státu (§ 456 občanského zák.). Lhůta pro uplatnění nároku je nezávislá na trvání doby autorových práv; nárok na neoprávněný majetkový prospěch lze uplatnit ve lhůtách uvedených v § 107 obč. zák.

K § 32:

Nová ustanovení o porušení práv se navrhuje v souladu se zásadami nového občanského zákoníka a občanského soudního řádu.

K § 33 a 34:

Dosavadní úprava trvání autorského práva se zachovává. Prodlužuje se trvání práv k dílům filmovým z 10 na 25 let, vzhledem k ustanovení čl. IV Všeobecné úmluvy o právu autorském, které připouští nejkratší lhůtu 25 let. Pokud jde o trvání práv k dílům fotografickým, navrhuje se trvání autorského práva po dobu života autora a 10 let po jeho smrti.

Časové omezení se však netýká práva na ochranu autorství (§ 33 odst. 7).

K § 35:

Osnova důsledně provádí zásadu naznačenou již v dosud platném zákoně a uznává právo na nedotknutelnost díla u veškeré vědecké a umělecké tvorby vůbec, i když skončilo trvání ochrany anebo dílo nebylo vůbec chráněno (např. proto, že není mezinárodní úmluvy s příslušným státem).

Za užití "volného" díla je však nutné odvést příspěvek. Tuto povinnost zavedl dosavadní zákon od roku 1954 podobně jako povinnost příspěvku uživatelů děl (srv. § 42 odst. 2 osnovy). Uvažuje se pouze o úpravách ke zjednodušení administrativy při odvodu příspěvků v nakladatelských a jiných organizacích. Hlavní zásada, že příspěvek činí polovinu částky, kterou by bylo nutno zaplatit autorovi, kdyby žil a dílo bylo chráněno, bude zachována i nadále.

K 36 až 39:

Dosavadní úprava tzv. práv příbuzných právu autorskému přijala pro náš právní řád obsah tzv. římského návrhu z roku 1951, který byl v letech 1956 až 1958 několikrát přepracován a vyústil v Římskou mezinárodní úmluvu sjednanou v roce 1961. Výsledky římsk. diplomatické konference z roku 1961 byl původní návrh překonám a radikálně změněn. Prací na definitivním textu mezinárodní úmluvy se ČSSR intenzívně zúčastnila. Je účelné náš zákon přizpůsobit Římské konvenci, k níž ČSSR r. 1964 přistoupila.

Znění § 36 nahrazuje v podstatě dosavadní § 83 platného zákona. Změna spočívá především v tom, že nebudou nyní práva přiznána jen sólistům, ale výkonným umělcům vůbec. Vyhověno bylo tím požadavku po řadu let důsledně uplatňovanému ROH, jakož i stanovisku ministerstva spravedlnosti.

V § 37 byl zákon doplněn ustanovením novým: odměnu není nutno výkonnému umělci platit při použití záznamu nebo snímku výkonu pro účely vědecké nebo vyučovací. Mimoto nahrávka, např. magnetofonová, pořízená ať přímo nebo z rozhlasu jen pro osobní potřebu uživatele nevyžaduje souhlasu výkonného umělce ani nezakládá povinnost platit mu odměnu. Tato ustanovení jsou převzata ze zmíněné již Mezinárodní konvence o právech výkonných umělců, výrobců gramofonových desek a rozhlasových a televizních organizací.

Řada odkazů v § 39 na analogii s právem autorským se týká práv členů kolektivních těles, užívaných pseudonymů, dědění práv výkonných umělců apod. Nová je také reportážní licence, která je zavedena - v § 15 odst. 3 osnovy - vůči autorům děl hudebních aj. (viz § 17 odst. 2 dosavadního zákona), nebyla však dosud přípustná vůči výkonnému umělci. Kdyby se tento právní stav v praxi prováděl, nebylo by možno uskutečnit reportážní záběr o události, při níž je prováděno umělecké dílo. Reportáže byly však uskutečňovány bez ohledu na platný právní stav; navržený text uvádí v soulad stav právní se skutečností.

Délka trvání práv výkonných umělců je z důvodů praktických sladěna s dobou trvání práv k zvukovým záznamům, rozhlasovým a televizním programům (srv. 45 odst. 4, § 46 odst. 3 a § 51 odst. 2) a k dílu filmovému (§ 33 odst. 4).

K § 40 až 44:

Jde o novou úpravu látky, obsažené v ustanoveních § 70 až 80 dosavadního zákona. Nyní existuje šest fondů: literární, hudební a výtvarný, a to zvlášť pro české kraje a zvlášť pro Slovensko. Zařazením ustanovení o kulturních fondech za ustanovení o právech autorů a výkonných umělců ve smyslu tohoto zákona do části III. je vyjádřeno, že fondy budou moci projevovat svou péči nejen v oblasti tvorby literární, ať vědecké či umělecké, hudební, výtvarné, architektonické, žurnalistické a divadelní, ale i tvorby výkonných umělců.

Zásada, podle níž je každý uživatel díla povinen zaplatit vedle odměny autorovi příspěvek (zhruba ve výši 1% hrubých tržeb při hospodářském využití díla), která byla provedena v roce 1954, se zachovává. Příspěvky z tohoto titulu tvoří dosud hlavní zdroj příjmů kulturních fondů. Uvažuje se o zjednodušení odvodní povinnosti u některých uživatelů, a to zejména děl umění užitého a děl architektonických (podniky pro výrobu hraček, skleněného a porcelánového zboží, projektové organizace aj.).

Ustanovení § 44 přejímá v podstatě dosavadní ustanovení § 72 zákona. Ustanovení § 44 odst. 1 písm. c) umožní ministerstvu školství a kultury, aby rozvinulo a prohloubilo šíření uměleckých děl.

K § 45 až 49:

Pokud jde o práva organizací pro výrobu zvukových záznamů a pro vysílání rozhlasem a televizí, přináší osnova některé změny ve srovnání s dosavadním zákonem; jsou přizpůsobeny znění Římské konvence. Dosavadní text zákona nechránil výrobce proti kopírování gramofonové desky přímo; toto právo tvoří však jeden ze stěžejních bodů zmíněné mezinárodní úmluvy. Stylizace je volena tak, aby nepostihovala přehrávky pořízené jen pro vlastní osobní potřebu, například přehrávku z gramofonové desky na soukromý magnetofonový snímek. Nově byla zařazena ustanovení o bezplatnosti pořízení snímků pro účely vědecké a vyučování.

Ustanovení § 43 obsahuje zmocnění pro vládu, aby vyhlásila podmínky, za nichž se poskytuje právo zahraničním výrobcům zvukových snímků a rozhlasovým a televizním organizacím. Zmocnění je nutné, protože Římská konvence vyslovuje několik kritérií rozhodných pro poskytnutí práva a signatářské státy mají právo volby mezi nimi, obdobně jako jim je dáno právo učinit, pokud jde o výkonné umělce, některé výhrady, konvencí dovolené.

Zajišťování realizace zákona na Slovensku přísluší slovenským národním orgánům. Ustanovení § 49 zmocňuje vládu vymezit pravomoc pověřence.

SNR pro školství a kulturu na Slovensku podle ustanovení, která předpokládají rozhodování konkrétních případů podle § 18, schvalování hromadných smluv podle § 22 odst. 1 a udělení výhradních oprávnění příslušným slovenským organizacím podle § 44 zákona.

K § 50 až 51:

Návrh druhé věty § 50 odst. 1 je nový. Poskytuje práva podle tohoto zákona těm autorům a výkonným umělcům, kteří se uchýlí do ČSSR, užívajíce práva asylu podle čl. 33 Ústavy. V § 50 odst. 3 osnovy se označuje nově jako podmínka zakládající právo tvůrce i bydliště v ČSSR. Navržené řešení umožňuje, aby autorovi, který se do ČSSR uchýlí, byla poskytována ochrana, aniž by bylo ve všech případech nutno současně rozhodnout o poskytnutí práva asylu.

Dosavadní zákon požadoval v § 61 jako podmínku pro vznik ochrany u příslušníků států, se kterými nejsou uzavřeny mezinárodní smlouvy o právech autorů, jak tomu je v četných případech u nových, z koloniálního područí se osvobozujících národů, aby jejich dílo bylo v ČSSR vydáno. Nechránil tedy jejich dílo, jestliže v ČSSR bylo jen veřejně předneseno, vysíláno rozhlasem, uvedeno v divadlech apod. Autor neměl právního nároku na odměnu za takové užití svého díla, i když v ČSSR žil a zde dílo vytvořil. V praxi se odměny poskytovaly i bez právního podkladu.

Majetková práva k dílům cizích státních příslušníků, u nichž není splněn žádný z uvedených předpokladů, chráněna nejsou, osnova však navrhuje, aby byla chráněna nehmotná práva těchto autorů (srv. § 35 odst. 2 osnovy) v souladu s právním cítěním v socialistické společnosti. Novým ustanovením § 50 odst. 4 se odstraňují nejasnosti a době trvání práv cizích státních příslušníků (například v poměru k USA); navrhované řešení je pro ČSSR nejvýhodnější.

K § 53:

Kromě specifických zvláštností tvůrčí činnosti lze četné jiné otázky řešit na podkladě norem obecných. Proto zákon poukazuje v § 53 na ustanovení obecných předpisů.

V Praze dne 10. února 1965.

Předseda vlády:

Lenárt v. r.

Ministr školství a kultury:

dr. Císař v. r.