Přimlouvám se proto, soudružky a soudruzi, aby při projednávání státního závěrečného účtu za rok 1968 byly tendence otevřenosti ještě komplexnější. Bude to naší povinností, abychom pro nové volební období připravili novému orgánu seriózní analýzu pro velmi náročné období nového státoprávního uspořádání. (Potlesk.)

Posl. Kakos: Vážené Národní shromáždění, soudružky a soudruzi poslanci, v rámci obrodného procesu bylo na mnoha místech požadováno, aby veřejnosti byla sdělena pravda o skutečném stavu našeho národního hospodářství. Několik ekonomů na toto téma už reagovalo na stránkách našeho tisku a také ministerstvo financí nám předložilo materiál, který charakterizuje jako úvod do problematiky současného stavu hospodářství, jako inventuru dosažených výsledků i problémů.

Domnívám se, že je to tak správné, že v souvislosti s projednáváním státního závěrečného účtu je nutné se hlouběji zamýšlet nad dosaženým výsledkem. A ten, jak jsme četli i slyšeli, představuje schodek ve výši, o které s. ministr Sucharda hovořil. Vyvolává to všeobecné překvapení, protože je to poprvé, kdy se plénum NS otevřeně tyto věci dovídá.

My členové výboru pro plán a rozpočet nejsme touto informací tolik překvapeni, ani roztrpčeni. Soudruzi poslanci mi dosvědčí, kolikrát jsme jen v tomto volebním období přivedli mnohé vedoucí pracovníky centra do rozpaků, když jsme jejich stanoviska konfrontovali se životem. Samozřejmě, že pravda byla vždy na jejich straně, neboť oni měli lepší tok informací, znali všechny souvislosti a mohli formulovat závěr, že sice zásadního obratu nebylo ještě dosaženo, avšak negativní vývoj se podařilo konečně zastavit.

Není to nenormální, jestliže takovému závěru nejpovolanějších o současné situaci uvěříte poprvé, podruhé i potřetí. Na druhé straně se nelze divit, jestliže jsme ve výboru stejnou odpověď slyšeli v různém kabátu každý rok, že jsme byli nuceni si myslet své. Lze jen litovat ze známých důvodů, že jsme neměli sil takovou spolupráci změnit.

Nepovažuji za vhodné provádět kritiku vývoje v národním hospodářství, protože vláda nedostatky kriticky přiznala ve vládním prohlášení. Jak víte, vláda pracuje na analýze poválečného rozvoje čs. ekonomiky a náš výbor se jí bude zabývat na své příští schůzi.

Nemám v úmyslu hodnotit kvalitu všech rozborů, které jsme obdrželi od ministerstva financí v souvislosti se státním závěrečným účtem. Chci pouze konstatovat, že jsou pokračováním dřívějších analytických úvah. Vývoj v uplynulých létech je charakterizován tak, že dochází k určitým kladným strukturálním změnám ve výrobě, na přírůstku národního důchodu se výrazněji podílí intenzívní faktory růstu, v podnicích se začíná rozvíjet nové klima, což má svědčit o působení nové soustavy řízení a restriktivní politiky centra, došlo k rychlému tempu růstu životní úrovně.

Naproti tomu jsou uvedeny rovněž některé negativní rysy uplynulého vývoje. Celkově je hospodářská politika roku 1967 považována v zásadě za správnou s tím, že pokud nedosáhla stejného úspěchu na všech úsecích, pak je zřejmé, že nebyla chyba v záměru, nýbrž v účinnosti a směrování jednotlivých opatření. Zobecňování společenskoekonomických procesů je jistě velmi náročný a složitý úkol, zejména je ale nesmírně zodpovědný. Proto je nutno mít výhrady k takovým pracovním metodám, při nichž si má čtenář z uvedených kladů a nedostatků udělat sám vlastní závěr. Takové analýzy nedostatečně přispívají k sjednocování názorů ve společnosti, ale naopak podporují subjektivismus v řízení. Pozastavuji se zejména u závěru o rychlém růstu životní úrovně také proto, že předsednictvo NS v souvislosti s projednáváním zprávy o činnosti našeho výboru ve IV. volebním období nám uložilo, prověřit oficiální statistická data o vývoji životních nákladů a přispět k jejich uvedení do souladu s veřejným míněním. Mám za to, že informace k tak citlivé otázce jako je vývoj životní úrovně, nelze podávat pouze na základě faktorů extenzívního růstu, nýbrž předpokládají všestrannější pohled do obsahu pojmu životní úrovně, která doznala strukturální změny ve srovnání s minulostí.

Logika věci ukazuje, že centrum stojí před upřímnou odpovědí na dvě otázky:

1. zda má v současné době dostatek seriózních informací o průběhu reprodukčního procesu;

2. zda má ucelenou, vědecky podloženou koncepci, jak reagovat na současný ekonomický vývoj a zda existuje jednota v názorech na její realizaci.

Lze jen uvítat, kdyby na otázky mohlo být odpovězeno kladně. Myslím, že poslanci NS představují účinný ústřední aktiv, který je připraven pomáhat při léčení naší ekonomiky. Mnohé soudy v materiálech, které dnes projednáváme, bohužel nejsou v tomto směru dostatečně přesvědčivé. Dovolte, abych je komentoval.

Za prvé jde o tézi, podle níž nadměrná důchodová situace v podnicích znemožňuje centru ovlivňovat pomocí ekonomických nástrojů ekonomický vývoj žádoucím směrem. Takto vyjádřený problém má i svou druhou stránku. Vyplývá z ní logický závěr, že úkolem nové soustavy řízení je bránit vzniku bohatých podniků a finančně je omezovat tak, aby svůj každý krok byly nuceny konzultovat s centrem. Podstata podle mého soudu není přece v tom, neustále hledat nové metody, jak odčerpat zdroje, nýbrž vytvořit podmínky, aby jednání podniků bylo společnosti prospěšné.

Ať mají podniky dostatek prostředků na investice, na financování svého provozu, na vysoké výdělky svých zaměstnanců. Ať jsou podniky bohaté, jestliže toto bohatství bylo realizováno z produkce společnosti prospěšné. Jestliže naše současné metody řízení umožňují podnikům získat své důchody z nežádoucí, nekvalitní nebo neefektivní výroby a plýtvat při ní dokonce pracovními silami a materiálem, pak z toho nelze vinit pouze jen výrobu.

Za druhé se vyvozuje, že podniky jsou bohaté proto, že zneužily přestavby velkoobchodních cen. Přitom se uznává, že nepružnost v hospodářství nezbytně vede k oslabování podnikatelské iniciativy podniků, a tím i ke snížení společenských zdrojů. Naopak udržování některých nereálných hodnotových proporcí vede k nutnosti udržovat velký objem dotací k cenám, což zvyšuje v každém případě rozpočtové výdaje.

Za třetí pomocí restriktivní politiky se hodlají odčerpávat nadměrné důchody v podnicích. Současně se uznává, že vysloveně restriktivní charakter rozpočtové, a zejména úvěrové politiky vůči podnikům nesmí trvat dlouho, protože omezující politika by vyvolala nežádoucí reakce u podniků a obyvatelstva a stala se nakonec brzdou rovnovážného a dynamického rozvoje hospodářství.

Za čtvrté tvrzení o uspokojivém uzavření diskuse o vztahu plánu a trhu, o primárnosti věcného řešení před novou soustavou řízení není v souladu s praktickým životem. Několikrát bylo zdůrazňováno, že obsahem centrálního plánování je především problematika makrostrukturálních změn, zatímco věc trhu je řešením mikrostruktury a zintenzivnění reprodukčního procesu. Při schvalování zákona o 4. pětiletce jsme byli informováni o tom, že do r. 1970 nelze s výraznějšími makrostrukturálními změnami počítat, že si musí na ně národní hospodářství prováděním mikrostrukturálních změn vydělat.

Jestliže pro období do r. 1970 vstupuje do popředí úkol realizace mikrostrukturálních změn, pak s tím nerozlučně souvisí trh a jeho aktivní funkce. S trhem je však nerozlučně spojena cena s pružnou politikou ve všech jejích sférách působnosti. Bohužel o normálně fungujícím trhu se zatím u nás nedá hovořit, ba naopak prováděná opatření spíše jeho existenci oddalují. Tyto rozdílné názory na provádění hospodářské politiky svědčí o tom, že dosud nebylo přesvědčivě odpovězeno na způsob řešení ekonomické rovnováhy, jakožto nezbytného předpokladu postupné konsolidace národního hospodářství. Je všeobecně známo, že existují jen dvě cesty. Ta první vede přes vytvoření tvrdého ekonomického klimatu a prostřednictvím normálně fungujícího trhu, a to za cenu dočasného zostření některých sociálních problémů ve společnosti, avšak s vytvořením zdravé základny budoucího vývoje ještě do r. 1970.

Druhá cesta představuje zdlouhavý proces se snahou co nejmenších komplikací v oblasti životní úrovně, avšak s jistými obavami reprodukce současných poměrů na vyšší úrovni a oslabení důvěry pracujících ve schopnost centra je řešit. Myslím, že je již nejvyšší čas, aby bylo jasně naší společnosti řečeno, která z uvedených cest je správnější a její správnost aby byla také vědecky podložena.

Druhý problém, který požaduje nekompromisní řešení je nutnost vzhledem k nestejné míře realizace ekonomické reformy v zemích RVHP provést reálné ocenění tendence vývoje v dělbě práce a vyvodit z ní důsledky pro koncepci rozvoje československé ekonomiky. Je nesporné, že uvedené problémy mají výslovně politický charakter, že předpokládají nadmíru citlivé posouzení, zda ten či onen krok je v možnostech společnosti realizovat, aniž by utrpěla věc socialismu. Avšak jen otevřené nastolení existujících problémů, jejich vědecké metody řešení umožní formovat žádoucí jednotu ve společnosti v základních otázkách dalšího vývoje.

Nesmíme přitom zapomenout, že celý náš obrodný proces začal již dříve v oblasti ekonomiky. Je také známo, že řešení nedostatků v národním hospodářství, které se koncentrovalo do otázky míry realizace nové soustavy řízení, naráželo na překážky politického charakteru a přesahovalo rámec ekonomiky. Muselo tedy dojít nejdříve k řešení našich problémů v oblasti politiky. Jak vývoj v tomto směru postoupil, ukázalo květnové zasedání ÚV KSČ. Je proto jasné, že úspěšné dovedení našeho demokratizačního procesu do konce je zcela závislé od toho, jak se nám podaří vyřešit naše problémy v ekonomice. Cesta důsledné realizace nové soustavy je nyní otevřená.

Nedomnívám se, že dalších analýz o stavu našeho hospodářství není zapotřebí. Lze předpokládat, že mnohé dříve přijaté závěry budou zpřesněny, protože analýza bude provedena v ovzduší svobodné výměny názorů mezi ekonomy. To vše nesporně může sehrát svou pozitivní roli při určení základního článku všech příčinných souvislostí a tak zaměřit správným směrem celý společenský vývoj.

Na druhé straně si myslím, že v ekonomice z hlediska minulého vývoje to hlavní a podstatné už bylo řečeno. Nač je třeba odpovědět je, jak dál a čím začít. Vtip je podle mého názoru v tom, umět přeložit velmi složité ekonomické problémy do srozumitelné politické diagnózy. Dovolte mi, abych se pokusil ji konkretizovat.

Při charakteristice současné situace použiji některých závěrů z materiálů ministerstva financí, s nimiž se plně ztotožňuji. Příčinou volání veřejnosti po informaci o skutečném stavu národního hospodářství je optimistická propaganda a prohlášení v minulých letech, které se dostaly do rozporu s nedobrými zkušenostmi pracujících.

Naše dilema spočívá v tom, že při nebývalém rozmachu výrobních sil jsou dnes téměř všechna odvětví zaostalá a potřebovala by rekonstrukci na základě nejmodernější světové techniky. V situaci relativní přezaměstnanosti a nízkého využívání základních fondů existují ekonomicky málo rozvinuté oblasti s přebytkem pracovních sil. Přes trvalý rozvoj životní úrovně se projevují tendence, které oslabují pocit spokojenosti lidí a tím intenzitu zpětného působení životní úrovně na hospodářský rozvoj. Pro řešení infrastruktury by bylo zapotřebí nejméně 200 mld Kčs. Ze všech sociálních vrstev je tlak na mzdy. Jednoduše řečeno - naprosto oprávněné nároky na státní rozpočet několikrát přesahují naše možnosti.

A jaké jsou vlastně naše možnosti? Naše hospodářství je silné, ale vzhledem k hodnotovým disproporcím a deformacím se jeho síla nemůže uplatnit. Centralistický model řízení už a ekonomický ještě nefunguje. Centrum dávno ztratilo svou dřívější autoritu a o podniku jako o ekonomickém článku se zatím na stránkách tisku velmi živě teoreticky diskutuje. Žijeme v bludišti křivých zrcadel, ve kterém ekonomické kategorie ztratily svou vlastní tvář. Prostě musíme podstoupit cestu hodnotové reformy, která se nemůže nedotknout sociálních problémů.

Musíme vzít laskavě na vědomí, že podstatné snížení dotací ze státního rozpočtu, které je objektivní nutností a po němž všichni voláme, protože konzervují naši ekonomickou zaostalost, si vynutí zvýšení cen potravin, jak o tom s. ministr Sucharda hovořil a dotkne se několika sta tisíc pracovníků, kteří musí přejít na jiné pracoviště nebo pracovat lépe na dosavadním.

To je nová soustava řízení, jak jsem ji pochopil já. Pokud jsme v naší propagandě říkali něco jiného, je to jen proto, že nebylo dostatek odvahy. Ovšem dnes již nejde o odvahu, nýbrž o odpovědnost centra vůči celé společnosti. To si musíme uvědomit především my, zástupci pracujících, z nichž nikdo tuto odpovědnost nesejme.

Ve veřejnosti se hovoří o půjčce, která by nás měla ochránit od bolestí při léčení naší ekonomiky. Je třeba zcela nepokrytě říci, že zahraniční půjčka ve volných měnách může být použita pouze pro modernizaci takových oborů národního hospodářství, které budou schopny proniknout na světové trhy a tím půjčku splatit. Ovšem i přijetí půjčky značí konsolidovat hospodářský program a tak urychlit jeho sociální dopad.

Taková je pravda, kterou nikdo, kdo rozumí ekonomice, od roku 1961 nepopírá. Problém spočíval vždy v tom, jakou zvolit cestu, zda cestu postupného přechodu, organizovaně a s nejmenšími politickými ztrátami, nebo volit cestu revoluční s jejími revolučními následky.

Jak známo, cesta druhá, revoluční, byla dosud zamítána, protože s sebou přinášela nebezpečí položení otázky, kdo nese za tento stav odpovědnost. Nechci tvrdit, že demokratizační proces na tuto otázku dostatečně odpověděl a vyvodil z ní závěry, avšak na druhé straně je třeba jednoznačně pracujícím říci, že kdyby bylo znovu vyměněno celé centrum od prvního do posledního muže, že problémy další životaschopnosti naší ekonomiky nevyřešíme. Základem a místem, kde začít, byla, je a do budoucna bude naše výroba.

Můžete namítnout, že zvolená cesta postupné konsolidace a rekonstrukce byla správná a že je třeba ji pouze důsledně realizovat. Nepopírám její kladné stránky. Nemohu však přehlížet, že ji v podstatě praktikujeme již osmý rok. Držme se tedy zásady, že praxe je zdrojem i kriteriem pravdivosti našeho poznání. Jestliže docházíme k závěru, že východiskem řešení našich ekonomických potíží je jen správně fungující nová soustava řízení, pak v této souvislosti by bylo jistě na místě zhodnotit dřívější rozhodnutí o postupném přechodu na novou soustavu řízení a vyvodit z něho závěry pro další postup.

Proto bych vás chtěl poprosit, soudružky a soudruzi poslanci, abychom dnešnímu jednání o státním závěrečném účtu dali skutečný pracovní charakter, tak jak dosud dáváme, nezaměřovali se do minulosti, nesnášeli důkazy o nedostatcích, nehledali viníky současné krize naší ekonomiky, nepřednášeli další požadavky na státní rozpočet, ale - pokud se shodneme, že kardinální otázkou dneška je, jak dále v naší ekonomice - abychom se věnovali jejím politickým aspektům a pomohli dát odpověď našemu centru, jak v naší ekonomice postupovat dále. (Potlesk)

Předseda NS Smrkovský: Promluví posl. Zima.

Posl. Zima: Vážené soudružky a soudruzi poslanci, moje vystoupení k projednávanému bodu bude spíše interpelací a týká se situace zpracovatelského závodu Masného průmyslu ve Vamberku. I s. ministr. Borůvka je jistě informován o věci a věří, ze bude-li podpořen, udělá všechno pro řešení problému, který je výsledkem dlouholetého zanedbávání vývoje Masného průmyslu v našem Východočeském kraji, zvláště pak v Rychnovském okrese.

Je všeobecně známo, že východočeský kraj je vysoce produktivní a chovatelský kraj a v jeho podorlické oblasti byly a jsou předpoklady pro intenzívní chov hovězího dobytka a prasat. Tradiční rychnovské prase se stalo již v předválečné době základem pro výnosnou specializovanou uzenářskou výrobu. V oblasti zemědělského výzkumu je u nás v Kostelci nad Orl. výzkumný ústav pro chov prasat, jediný toho druhu v republice. Tak i zaměření specializace živočišné výroby vychází z tradice okresu.

Dochází však ke stále se zvětšujícímu rozporu mezi rychle rostoucí zemědělskou produkcí a stagnující kapacitou zpracovatelského závodu Masného průmyslu ve Vamberku, který se stal hlavním odběratelem živého dobytka naší oblasti. Již po znárodnění bylo vážně uvažováno, že umístění dnešních provozoven v centru Vamberka nevyhovuje. Výstavba, která by měla řešit jak asanaci, tak i kapacitu závodu pro odběr zdrojů dobytka i zásobování masem a masnými výrobky, byla postupně oddalována a situace se vyhrotila v roce 1964 vyhlášením havarijního stavu v tomto důležitém potravinářském závodě.

Zdánlivě je tento problém podobný mnoha jiným závodům téměř všech odvětví potravinářského průmyslu v naší republice. V případě Vamberka se však situace vyhrotila proto, že tento závod v poslední době navštívili zahraniční veterinární pracovníci, kteří prověřují úroveň naší výroby, která se dodává na nejvyspělejší světové trhy. Všichni jsme ze zpráv v tisku informováni, jak u nás tyto prověrky dopadly.