Podpredseda NZ Žiak: Ďakujem. K poznámke
sa prihlásil s. Hečko. Hlási sa ďalej
s. dr. Knapp.
Posl. Hečko: Já bych, vážené
Národní shromáždění, velmi
prosil posl. dr. Sekaninovou, když už komentuje moje
stanoviska a názory, aby libovolně nevykládala
věci tak, jak jsem je neřekl. Řekl jsem -
cituji: "z navržené formulace není zřejmé,
jak to bude či mělo by být s možností
použít rozhlasu nebo televize. Doufám, že
nebudeme chtít zavést takový systém,
kdy vrátný bude rozhodovat kdo a jak bude před
mikrofonem nebo před obrazovkou vystupovat."
Tudíž já jsem neřekl nikdy, ani tak
jsem se to nepokoušel vykládat, že vrátný
rozhoduje, kdo má mikrofon v rozhlase anebo obrazovku.
To jsem neřekl nikdy, ani tak jsem se to nepokoušel
vykládat, že vrátný rozhoduje, kdo má
mikrofon v rozhlase anebo obrazovku. To jsem neřekl.
Řekl jsem, že doufám, že takovýto
systém nebudeme chtít zavádět. Tuto
otázku jsem dal vědomě. Při projednávání
tiskového zákona ve výboru jsem se zeptal
ministra informací a kultury, jaký je vztah těchto
dvou státních prostředků - mám
na mysli televizi a rozhlas - vůči vládě,
nebo jaká je tu odpovědnost. Nedostalo se mi nejen
uspokojivé odpovědi, ale nedostalo se mně
odpovědi téměř žádné.
Tak já nevím, jaký je tedy vztah těchto
dvou státních důležitých prostředků
k tomuto státu.
Posl. akad. Knapp: Soudružky a soudruzi, začal
bych podobně jako soudružka Sekaninová. Já
jsem také nemínil hovořit v této diskusi
a prodlužovat dnešní jednání, ale
diskuse se vyvíjí tak, že člověka
napadají některé věci k tomu, co bylo
řečeno a že to volá po tom, aby člověk
nemlčel, aby také řekl svoje slovo. To slovo,
co chci říci, bude velmi stručné,
málo souvislé, poněvadž se bude týkat
jediné věci, ale z různých konců.
Předně myslím, že všichni soudruzi,
kteří hovořili přede mnou, stejně
jako když se jinde na veřejnosti obyčejně
mluví nebo píše o tisku, mluvili o dvou věcech
zároveň. To znamená, hodnotí se tisk,
rozhlas a televize, a mluví se jedním dechem o svobodě
tisku, o zrušení cenzury, nebo naopak. Dnes mluvíme
o tiskovém zákoně, o zrušení
cenzury, ale zároveň všichni hodnotí
- a já také k tomu říkám své
slovo - tisk, rozhlas a televizi. Myslím, že je to
přirozené, vůbec nic proti tomu nemám
a není to kritika na adresu těch, kteří
tak činí.
Ale přece jenom myslím, že je třeba
rozlišovat tyto dvě věci a uvést je
do správné souvislosti. Mnozí soudruzi hovořili
slova chvály na adresu masových sdělovacích
prostředků, slova uznání za jejich
roli na začátku tohoto roku. Také já
sdílím slova uznání. Četní
soudruzi zde říkali, že jsou nespokojeni s
něčím, co bylo v tisku, rozhlase a televizi
publikováno, že se jim to nelíbilo. Já
soudruzi nevím, zda je to totéž, o čem
všichni mluví - táž relace, týž
článek atd., ale chci říci, že
mně se také mockrát nelíbilo něco
v novinách, v tisku, v televizi, že jsem se mockrát,
abych tak řekl, dožral, když jsem něco
poslouchal, ale nikdy mne nenapadlo, že to, že se mi
něco nelíbí, by měl být důvod
k tomu, abych, až budeme jednat o tiskovém zákoně,
nějakým způsobem uvažoval o cenzuře.
A to je ta relace, o které jsem chtěl hovořit,
to jsou ty dvě různé věci.
Myslím, když je něco nesprávného
v tisku, televizi a rozhlase, že je namístě
proti tomu veřejně vystoupit a kritizovat. A to
se děje poměrně zřídka. Spíše
se kritizuje z řečnišť nežli v tisku
samotném. Myslím, že je třeba skutečně
jednak apelovat na novinářskou etiku, jako se stalo,
že je třeba bránit čest jednotlivců
- nemluvím přirozeně o zájmech společnosti,
to je samozřejmé - ale že pokud nedojde k nějakému
důvodu pro soudní zákrok, to znamená
k trestnému činu, je to věcí polemiky,
vyvracení.
Z toho ovšem vyplývá, že mám-li
někdy různé výhrady, něco se
mi nelíbí, nemůže to vést, domnívám
se, k tomu, abychom uvažovali tak, že když vycházejí
takové věci, že je nutno nalézt prostředek
proti tomu, aby se tomu nějak čelilo. A tento prostředek
rozhodně nemůže spočívat v tom,
aby se něco zakázalo, nýbrž je nutné
polemizovat. To je první poznámka, která
vede k tomu, že podporuji tento návrh zákona,
což je konečně samozřejmé, protože
náš výbor spolu s výborem kulturním
tento návrh doporučuji.
Druhá stručná poznámka se týká
toho, co říkal s. posl. Nový ve své
polemice se s. Sekaninovou. S. Nový citoval své
stanovisko ze zahraničního výboru ve věci
psaní našeho tisku o Polsku. Nevím, co tam
bylo řečeno, protokol jsem nečetl, tak se
nemohu vyjádřit, zda se to týkalo jen tisku,
nebo i rozhlasu a televize, ale myslím, že to není
to podstatné. Ono se velmi často říká,
že tisk komplikuje naše vztahy s našimi spojenci.
Je to zčásti pravda. V případě,
že se objeví nějaká nepravdivá
zpráva, která může náš vztah
k spojencům poškodit, je třeba proti ní
vystoupit a vyvrátit ji. Já zde přirozeně
prohlašuji, že jako ostatní naprosto neschvaluji
to, co se píše nepravdivě o našich spojencích.
Chtěl bych ale říci, že ten důraz,
který na to s. Nový v diskusi dal, byl přílišný.
Domnívám se, že jisté komplikace, nebo
problémy, které jsou mezi námi a našimi
spojenci v současné době, nejsou způsobeny
jen našimi masově komunikačními prostředky,
nýbrž že jsou to politické věci,
které mají složitější souvislosti.
A nyní moje třetí a předposlední
poznámka. Soudruh Nový zde citoval, a to byl hlavní
důvod, proč jsem se přihlásil ke slovu,
sprosté dopisy, které dostává. Myslím,
že to je hanebné, že lidé s. Novému
takové dopisy píší. Lidé píší
ovšem leckomu. Jsou zde také dopisy, které
dostává s. Goldstücker a z nichž jeden
byl otištěn nedávno v Rudém právu.
Je pochopitelné, že ten dopis, který dostal
s. Goldstücker nebyl ovlivněn svobodou tisku, přinejmenším
ne našeho tisku. Chtěl bych říci, že
sdílím naprosto rozhořčení
s. Nového proti pisatelům sprostých anonymů
a myslím, že je to možné rozšířit
a zevšeobecnit o stanovisko vůči pisatelům
anonymů vůbec, poněvadž to je starý
způsob, jak se zříkat osobní odpovědnosti.
Myslím ovšem, že bylo trochu přehnané,
když s. Nový říkal, že jestliže
ve smyslu těchto sprostých dopisů je chápána
svoboda tisku, tak bůh s ní. Myslím, že
soudružka Sekaninová to takto nemyslela a myslet nemohla.
Chci říci, že se distancuji spolu se s. Novým
od těchto způsobů, ale že nevidím
žádnou souvislost se svobodou tisku.
Nejde o to uvolnit cestu pomlouvačům, kteří
zaslouží opovržení a byli by postižitelní
i trestně.
Poslední, co bych chtěl říci, je poznámka
z docela jiného konce, k tomu, co říkala
už zpravodajka. Oba výbory, ústavně
právní a kulturní, vám předložily
jistý návrh na změnu formulace zákona.
Ale ukázalo se, že tento návrh, tak jak byl
formulován - i když byl míněn dobře,
bez jakýchkoliv záludností a postranních
úmyslů - mohl vzbudit nedorozumění
i jisté obavy, zda nebyl míněn jinak, než
jak byl předložen. Proto oba výbory navrhují
formulaci novou, tzn. zachovat formulaci vládního
návrhu a připojit k ní jednu větu
v § 17 ods t. 2, že není dotčena pravomoc
prokurátora a soudů. Což je věcně
totéž, co měly oba výbory na mysli;
teď je to ovšem vyjádřeno tak, že
to pravděpodobně odstraňuje, nebo snižuje
na minimum možnost nedorozumění. Proto oba
naše výbory, jak říkala s. Turečková,
žádají, aby byla přijata tato nová
formulace.
Myslím, že je zbytečné říkat
znovu, že sám se připojuji k tomu, aby zákon
byl přijat tak, jak je navrhován ve znění
návrhu zpravodajky s tím podotknutím, že
bychom si všichni měli být vědomi toho,
co někdy při takové diskusi ustupuje do pozadí,
že toto je zákon prozatimní, že to je
ta část, která nejnaléhavěji
vyžaduje změny a že přirozeně bude
třeba se ke všem otázkám vrátit
při přípravě novely celého
tiskového zákona, kterou pravděpodobně
můžeme očekávat ještě v
tomto roce.
Podpredseda NZ Žiak: Ďakujem s. Knappovi. Hlási
sa ešte niekto do diskusie?
Posl. Laštovička: Soudružky a soudruzi,
zde v § 17 toho nového znění je jako
2. odst. uvedeno, že cenzurou se rozumějí jakékoliv
zásahy státních orgánů proti
svobodě slova a obrazu a jejich šíření
hromadnými informačními prostředky.
S. Hečko navrhoval, aby tento odstavec, jestli jsem dobře
porozuměl, byl vypuštěn.
Domnívám se, že právě velmi důležité
je, že zde je řečeno jakékoliv zásahy.
A že právě tím je tento odstavec velmi
důležitý. A změna zákona o periodickém
tisku a ostatních hromadných informačních
prostředcích má být schválena
právě v tom znění, jak je zde ve vládním
návrhu uvedena.
Soudruzi, dovolte mi, abych řekl některé
své úvahy. Vycházím z toho, že
svoboda, kterou nyní schvalujeme, není zvůle
a že nedáme tímto zákonem nikomu právo
zaměňovat svobodu se zvůlí a s libovolným
osočováním, šířením
nepravd atd. Svoboda, jak jsme se to učili chápat
v marxistickém slova smyslu, znamená především
poznání pravdy. Nikdy není svobodný
člověk ten, který nezná ani zákonitosti
vývoje a přírody a který nepoznává
pravdu. Jde tedy o to, aby svoboda byla spojena s iniciativním
úsilím o poznání pravdy a dobíráním
se skutečného, pravdivého stavu věcí.
Manifestovat a vyjadřovat takové poznání,
to je podle mého názoru nutné a není
srovnatelné se žádnou cenzurou, neboť
v každé cenzuře je riziko potlačování
pravdivého poznání, a proti tomu se všichni
musíme bránit. Něco jiného je zneužívání
svobody, uskutečňování zvůle,
libovolné osočování, špinění
atd.
Proto není náhoda, že ve všech zemích,
kde se svoboda zdokonaluje, je právě této
stránce věnována velmi významná
pozornost. My to v našem vládním návrhu
zákona neděláme a bylo řečeno,
že to má být teprve v definitivní úpravě,
že nyní jde hlavně o odstranění
cenzury, která je právem pociťována
jako velké břemeno a okovy pro šíření
pravdy a pro rozvoj tvůrčí poznávací
práce.
Proti zneužívání svobod a proti jevům,
o kterých jsem hovořil, je třeba jiných
forem než cenzury. Je třeba jiných opatření.
Jsou to zákony, které umožní účinně
stíhat takové jednání. Tím,
že přijímáme zákon o svobodě
tisku, nerušíme právní řád,
nerušíme zákony, které mají chránit
občana a které mají také chránit
naši socialistickou společnost. Jde o to, aby svobodně
si naše společnost tyto zákony pro ochranu
pravdy utvořila.
Čím naše svoboda bude širší
a hlubší, tím také musí být
tato ochranná opatření, toto zajištění,
náležitě vybudováno.
Odstranění cenzury podle mého názoru
má ohromný význam pro zkvalitňování
společenskovědní a také politické
práce. Nutí všeobecně k tomu, aby se
prohlubovala argumentace, aby argument se stal hlavní zbraní
v politickém zápase, stejně jako lomu má
být ve vědeckém sporu. Hlavní zbraní
má být argument.
To, co dnes děláme, je kodifikace stavu - a tady
má soudruh Nový pravdu - který se u nás
už vytvořil. Fakticky u nás svoboda existuje,
cenzura prakticky není. Jde o to, aby tato skutečnost
byla také uvedena do souladu s právním řádem.
Proto je odůvodněné, jestliže tento
vládní návrh omezujeme zatím na zrušení
cenzury, i když je skutečně nedostatkem našeho
tiskového zákona, a to velmi vážným
nedostatkem, že ochrana proti zvůli a zneužívání
svobody není u nás náležitě vybudována.
To tedy bude náš nejbližší velmi
vážný úkol.
Z důvodů, které jsem uvedl, soudím
a doporučuji, abychom schválili navržený
vládní návrh zákona, neboť to
bude znamenat významný krok vpřed k rozvoji
naší socialistické společnosti. Budu
proto pro návrh hlasovat. (Potlesk.)
Predsedajúci podpredseda NZ Žiak: Ďakujem.
Hlási sa ešte niekto do diskusie? Neni tomu tak. Rozprava
je skončená. Praje si súdruh minister Galuška
zaujať stanovisko k rozprave? Prosím, dávam
mu slovo.
Ministr kultury a informací Galuška: Soudružky
a soudruzi, z rozpravy vyplynulo, že naprostá většina
poslanců, kteří se přihlásili
o slovo, souhlasí s navrhovanou malou novelou tiskového
zákona; objevily se v diskusi ovšem i kritické
připomínky na adresu tisku, rozhlasu a televize.
Já jsem chvílemi měl dojem, že opatření,
to znamená zrušení cenzury, je některými
soudruhy přijímáno trochu jako nutné
zlo. Myslím, že to by nebyl správný
přístup. To, že se ruší cenzura
a že se kodifikuje svoboda tisku, skutečně
není dar nebo ústupek novinářům,
ale je to bytostný zájem společnosti.
Já jsem se ve svém úvodním slově
zmínil o tom, že to, že nebyl u nás tisk
plně svobodný, že nebylo lze vyjadřovat
a vyměňovat si svobodně názory, a
zejména že nebylo možno kritizovat v plném
rozsahu nedostatky našeho veřejného života,
především různá nezákonná
opatření, způsobilo podle mého názoru
naší společnosti velké škody.
Nedomnívám se, že některé články,
které zde byly citovány, by byly tak škodlivé
pro společnost. Každý z nás čteme
noviny a některé názory, které tam
jsou vyslovovány, se nám líbí, jiné
se nám nelíbí. Myslím, že je
to přirozené, poněvadž se objevila názorová
různorodost. Jestliže se objevují názory
protichůdné a rozcházející
se, nemůžeme přirozeně každý
z nás souhlasit se vším.
Jde o to, aby tato možnost široké výměny
názorů a zejména co nejobsáhlejší
a nejúplnější informace a informovanost
naší veřejnosti byla podpořena a zachována.
To nijak neznamená - a také jsem se o tom v úvodu
zmínil - že novináři se mají
těšit imunitě, že tam, kde překročí
určité normy, tam kde se dotknou svobod druhých
občanů nebo organizaci, že mají být
pardonováni.
Jestliže mezi příklady, které zde byly
uváděny, bylo takové porušení
ať občanského zákoníku, nebo
trestního zákoníku, pak je jistě na
místě autory nebo pachatele podle práva stíhat.
Jestliže dosavadní ochrana osobnosti, zakotvená
v našem zákonodárství, se jeví
v tuto chvíli jako nedostatečná, není
to vina této malé novely, kde se této otázky
prakticky vůbec nedotýkáme, ale je to tedy
vlastně kritika, namířená k předchozímu
zákonu, anebo k našemu zákoníku jako
celku.
Bude jistě věcí expertů, kteří
na novele tiskového zákona budou pracovat, aby tyto
názory vzali v úvahu a aby zlepšili naše
zákonodárství, jestliže v něm
takováto mezera co do ochrany osobnosti je.
Soudruh Hečko zde ve svém druhém vystoupení
hovořil o vztahu televize a rozhlasu k vládě
a řekl, že na zasedání ústavněprávního
výboru, kde s touto otázkou vystoupil, se mu ode
mne nedostalo uspokojivé odpovědi, a téměř
žádné odpovědi. Nevím, jestli
téměř žádné nebo uspokojivé.
Já jsem soudruhu Hečkovi na jeho otázku odpovídal.
Vysvětloval jsem mu, že otázkami vztahu vlády,
televize a rozhlasu se vláda zabývala, že bylo
v té věci přijato usnesení, že
ovšem vláda nemá v úmyslu považovat
televizi a rozhlas za svůj poslušný nástroj,
který by musel hlásat jen vládní politiku,
ale že tam má být současně dán
prostor veřejnému mínění, kritice,
a že tyto dva masové sdělovací prostředky
musí plnit kontrolní funkci, nakonec i vůči
vládě. Vládě samozřejmě
záleží na tom, aby její politika byla
náležitě v rozhlase a televizi prezentována,
aby tam měla své místo. O to se vláda
bude snažit zejména častým vystupováním
svých členů.
Řekl jsem také, že se připravuje zřízení
poradních sborů při televizi a rozhlase,
jejichž statut se připravuje.
Nemohl jsem říci to, co by snad soudruha generála
Hečko uspokojilo, že vláda bude vést
televizi a rozhlas za ručičku, že bude určovat
jejich programy do detailů a že bude suplovat vedení
rozhlasu a televize.
Podle dosavadního platného zákona ústřední
ředitel Čs. rozhlasu stejně jako ústřední
ředitel Čs. televize jsou jmenováni vládou
a odpovídali ministru kultury a informací, resp.
vládě. Mají samozřejmě rozsáhlé
pravomoci a oni řídí tyto složité
aparáty, každý z nich má plus minus
3000 zaměstnanců, mají tam svou určitou
hierarchii, své náměstky, své šefredaktory
a není myslitelné, že by kterýkoliv
vládní orgán mohl přes hlavu ústředního
ředitele od nějakého referenta řídit
rozhlas a televizi. V živém vysílání
rozhlasu a televize nelze zabránit tomu, aby tam lidé,
kteří jsou osloveni před mikrofonem na ulici,
neřekli nějaký sporný názor.
Nechceme opravdu obnovit cenzuru a všechno předem
natáčet a kontrolovat. Jde o to, aby základní
linie rozhlasu a televize byla pozitivní, a myslím,
že taková je. My jsme se také se soudruhy z rozhlasu
a televize dohovořili o tom, že v jejich programu
budou oficiální stanoviska vlády a ústředních
orgánů oddělována od názorů
jednotlivců, od názorů individuálních.
Soudružky a soudruzi, v těchto dnech proběhl
sjezd novinářů a chtěl bych vám
říci, že i novináři na tomto
svém sjezdu se kromě jiného zamýšleli
nad problémy své práce, např. s. Hýsko
ve svém úvodním slově promluvil po
mém soudu velmi kritický do novinářských
řad a analyzoval nedostatky, které se v novinářské
práci v posledním údobí projevily.
Tyto nedostatky zde jsou, existují, novináři
je nepopírají. Přesto si myslím že
úloha, kterou sehrál tisk a naše masové
sdělovací prostředky v uplynulém
období, je v podstatě a v tom hlavním
pozitivní a domnívám se, že až
budou historici hodnotit obrodný proces v Československu
v letošním roce, že hromadné sdělovací
prostředky v jejich hodnocení zaujmou místo
velmi čestné.
Jsem přesvědčen, že novela zákona,
právní odstranění cenzury budou pracovníky
tisku, hromadných sdělovacích prostředků
i celou naší veřejností přijato
příznivě a nepochybuji také o tom,
že naši novináři budou v nových
podmínkách pracovat s vědomím
velké odpovědnosti, kterou mají před
společností.