Národní shromáždění Československé socialistické republiky 1964

III. volební období

189

Vládní návrh,

kterým se předkládá Národnímu shromáždění Československé socialistické republiky k projevu souhlasu Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Socialistickou federativní republikou Jugoslavií o úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních, podepsaná v Bělehradě dne 20. ledna 1964

Návrh schvalovacího usnesení:

Národní shromáždění Československé socialistické republiky souhlasí se Smlouvou mezi Československou socialistickou republikou a Socialistickou federativní republikou Jugoslávií o úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních, podepsanou v Bělehradě dne 20. ledna 1964.

Důvodová zpráva

Dne 20. ledna 1964 byla v Bělehradě podepsána Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Socialistickou federativní republikou Jugoslávií o úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních. Smlouva bude ratifikována a vstoupí v platnost po uplynutí třiceti dnů ode dne výměny ratifikačních listin.

Právní styky mezi Československem a Jugoslávií byly smluvně upraveny před II. světovou válkou Smlouvou mezi Československou republikou a Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců o úpravě vzájemných právních styků, podepsanou v Bělehradě dne 17. března 1923 (č. 146/1924 Sb.), která je dosud v platnosti. Nově uzavřená Smlouva ji nahražuje; byla sjednána na základě návrhu předloženého československou stranou, který byl vypracován podle zkušeností se sjednáváním a s prováděním již uzavřených smluv o právních vztazích se socialistickými státy, zejména novějších smluv s Maďarskem a Polskem (obě z roku 1961). Při sjednávání Smlouvy se vycházelo z nových československých zákonů v oblasti občanského a rodinného práva a mezinárodního práva soukromého a procesního a přihlíželo se též k ustanovením smluv o právních vztazích, které Jugoslávie uzavřela s některými socialistickými státy, zejména se Sovětským svazem.

Smlouva je rozdělena do čtyř části a to: na obecná ustanovení, věci občanské rodinné, věci trestní a závěrečná ustanovení.

V první části jsou upraveny otázky právní ochrany občanů jedné smluvní strany na území druhé smluvní strany (článek 1), poskytování právní pomoci a právních informací (články 2-14 a 16) a uznávání listin (článek 15). Na rozdíl od smluv o úpravě právních vztahů s ostatními socialistickými státy neurčuje smlouva s Jugoslávií přímo, jaký bude způsob styku mezi soudy, státními notářstvími, prokuraturami a jinými orgány smluvních stran, nýbrž ponechává každé ze smluvních stran, aby určila, které její orgány budou styk s příslušnými orgány druhé smluvní strany zprostředkovávat. Příslušné oznámení o tomto určení si smluvní strany učiní diplomatickou cestou (článek 4). Z československé strany bude stykem s jugoslávskými orgány pověřeno ministerstvo spravedlnosti a v některých případech, jako jsou např. trestní věci ve stadiu vyšetřování, generální prokuratura; z jugoslávské strany budou patrně pověřena ministerstva spravedlnosti, případně prokuratury jednotlivých svazových republik.

Zvláštní úpravu obsahuje Smlouva, pokud jde a možnost odmítnout právní pomoc jak ve věcech občanských a rodinných, tak ve věcech trestních; tato oprava má svůj dosah i na uznání a výkon rozhodnutí [článek 51 bod e)]. Právní pomoc lze odmítnout v případech; kdy by vyřízením dožádání mohla být porušena svrchovaná práva dožádané smluvní strany nebo základní zásady jejího zákonodárství (článek 13). V trestních věcech lze kromě toho pomoc odmítnout též v případech, kdy se o ni žádá v souvislosti s jednáním, které podle právního řádu dožádané smluvní strany není trestným činem; nebo v souvislosti s trestným činem pro nějž není podle právního řádu jedné ze smluvních stran vydání přípustné (trestné činy tzv. politické a trestné činy vojenské, jakož i v případech, kdy trestní řízení je vedeno proti občanu dožádané smluvní strany za jeho nepřítomnosti (článek 82). Uvedená ustanovení představující konkrétně formulovanou "výhradu veřejného pořádku", jsou z hlediska československého zákonodárství přijatelná a byla do Smlouvy pojata na návrh jugoslávské strany a s ohledem na její zákonodárství.

Druhá část Smlouvy obsahuje ustanovení o tom, kterého právního řádu bude při rozhodování o věcech občanských a rodinných použito a orgány, které smluvní strany jsou k řízení příslušné. V ustanoveních týkajících se osobního stavu občanů smluvních stran, jako je prohlášení za mrtvého (článek 19), zbavení a omezení způsobilosti k právním úkonům (články 20, 21 a 22), jakož i věcí rodinných, jako je uzavření manželství (článek 23), rozvod a neplatnost manželství (články 26 a 27) a osvojení (článek 29), byla přijata zásada, že při rozhodování je třeba přihlížet k právnímu řádu obou smluvních stran, jsou-li na věci zúčastněni občané obou smluvních stran (tzv. zásada kumulace). Pro dědické poměry je rozhodující právní řád smluvní strany, jejímž byl zůstavitel občanem v době smrti (článek 36). Příslušnost k projednání dědictví se řídí tím, zda jde o dědictví movité nebo nemovité (článek 39 odst. 1 a 2).

Ustanovení o uznání a výkonu rozhodnutí zahrnují kromě rozhodnutí ve věcech práva občanského a rodinného, včetně majetkových nároků přisouzených v trestním řízení, též rozhodnutí rozhodčích orgánů (článek 50). Kromě obvyklých podmínek pro uznání a výkon jako je pravomocnost a vykonatelnost rozhodnutí, příslušnost orgánu, který je vydal, řádné pozvání účastníka, proti němuž rozhodnutí směřuje, a skutečnost, že v téže věci nebylo již dříve mezi týmiž účastníky pravomocně rozhodnuto nebo zahájeno řízení [článek 51 body a) až d)], obsahuje Smlouva též ustanovení o tom, že uznání a výkon rozhodnutí lze odmítnout ze stejných důvodů, z jakých lze odmítnout právní pomoc [článek 51 bod e)]. Pro uznání a výkon rozhodnutí rozhodčích orgánů stanoví Smlouva ještě podmínku, že rozhodnutí vydal v mezích svého oprávnění rozhodčí orgán určený písemnou dohodou účastníků platnou podle právního řádu smluvní strany, na jejímž území má být rozhodnutí uznáno nebo vykonáno (článek 52).

V třetí části Smlouvy, obsahující ustanovení o právních vztazích ve věcech trestních, upravuje se především vydávání osob k provedení trestního řízení nebo k výkonu trestu. Kromě ustanovení o tom, že vydání je přípustné pouze pro trestné činy, za něž může být podle právního řádu obou smluvních stran uložen trest odnětí svobody na dobu přesahující jeden rok, a u vydání k výkonu trestu pro činy trestné podle právního řádu obou smluvních stran, za které byla vyžádaná osoba odsouzena k trestu odnětí svobody nejméně na jeden rok (článek 63 odst. 2 a 3), stanoví Smlouva též podmínky; za jichž může být vydání odmítnuto. Odmítnout vydání může každá ze smluvních stran, jestliže jde o její vlastní občany nebo byl-li trestný čin spáchán na jejím území, dále v případech, kdy podle jejího právního řádu nemůže být řízení zahájeno nebo rozsudek vykonán (zejména pro promlčení), nebo kdy vyžadovaná osoba byla pro týž trestný čin již odsouzena na jejím území, případně kdy řízení pro tento trestný čin bylo pravomocně zastaveno [článek 64 body a), b), c) a e)]. Kromě uvedených důvodů, které jsou obdobně upraveny též v ostatních smlouvách o právních vztazích se socialistickými státy, je ve Smlouvě s Jugoslávií obsaženo ustanovení převzaté z obdobné sovětsko-jugoslávské smlouvy, že vydání lze odmítnout též v případech, kdy není přípustné podle právního řádu jedné ze smluvních stran [článek 64 bod d)]. Smyslem tohoto ustanovení je, že mezi smluvními stranami nemá místa vydávání pro tzv. politické trestné činy a pro trestné činy vojenské, neboť podle jugoslávského práva je vydávání pro tyto trestné činy nepřípustné. Toto ustanovení bylo přijato proto, že jugoslávská strana v tomto směru neviděla možnost připustit výjimky. To dává ovšem i československé straně právo pro obdobné trestné činy vydání odmítnout.

Na žádost jugoslávské strany bylo přijato ustanovení o tom, že každá ze smluvních stran může při vydávání osoby odsouzené v nepřítomnosti žádat, aby bylo provedeno nové řízení za přítomnosti vydané osoby (článek 74). Toto ustanovení je v souladu s československým trestním řádem.

Třetí část Smlouvy obsahuje dále zvláštní ustanovení o právní pomoci ve věcech trestních, jako je např. závazek smluvních stran zavést trestní řízení proti vlastním občanům, kteří spáchali na území druhé smluvní strany trestný čin, pro který je možné vydání ve smyslu Smlouvy (článek 81) a ustanovení o odmítnutí právní pomoci ve věcech trestních (článek 82).

Čtvrtá část Smlouvy obsahuje ustanovení o ratifikaci Smlouvy a její platnosti a o zrušení uvedené Smlouvy o úpravě vzájemných právních styků z roku 1923.

Sjednání Smlouvy o úpravě právních vztahu ve věcech občanských, rodinných a trestních s Jugoslávií je dokladem stále se rozvíjejících vztahů mezi oběma zeměmi. Smlouva byla sjednána z podnětu československé strany a představuje další krok při soustavném rozvíjení smluvních vztahu mezi oběma zeměmi. Podepsaná Smlouva je prospěšná pro obě smluvní strany, jakož i pro občany obou států, zejména tím, že smluvně upravuje právní postavení občanů jedné strany zla území druhého státu a občanskoprávní a rodinné vztahy mezi občany obou států. Pro československý zahraniční obchod jsou významná ustanovení Smlouvy o vzájemném uznávání a výkonu rozhodnutí rozhodčích orgánů, neboť Jugoslávie není zatím vázána příslušnou mnohostrannou mezená rodní úmluvou.

Protože k provedení Smlouvy o úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních s Jugoslávií je třeba zákona, vyžaduje tato Smlouva souhlas Národního shromáždění podle ustanovení článku 42 Ústavy a podléhá ratifikaci presidentem republiky.

V Praze dne 1. dubna 1964.

Předseda vlády:

Lenárt v. r.

Ministr zahraničních věcí:

David v. r.

SMLOUVA

mezi Československou socialistickou republikou a Socialistickou federativní republikou Jugoslávií o úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních

Československá socialistická republika a Socialistická federativní republika Jugoslávie

vedeny přáním rozvíjet vztahy mezi svými národy v duchu vzájemného přátelství a spolupráce a usnadnit právní styky mezi oběma zeměmi

rozhodly se uzavřít smlouvu o úpravě právních vztahů ve věcech občanských rodinných a trestních.

Za tím účelem jmenovaní zmocněnci:

za Československou socialistickou republiku dr. Pavel Winkler,

vedoucí smluvně právního odboru ministerstva zahraničních věcí,

za Socialistickou federativní republiku Jugoslávii

prof. dr. Borislav Blagojevič,

hlavní právní poradce státního sekretariátu pro zahraniční věci,

vyměnivše si plné moci, které shledali v dobré a náležité formě, se dohodli takto:

ČÁST PRVÁ

OBECNÁ USTANOVENÍ

Článek 1

Právní ochrana

(1) Občané jedné smluvní strany požívají na území druhé smluvní strany stejné právní ochrany v osobních a majetkových věcech jako její vlastní občané.

(2) K uplatnění svých práv a zájmů mohou občané jedné smluvní strany vystupovat před orgány druhé smluvní strany, které jsou příslušné rozhodovat v občanských, rodinných a trestních věcech, za stejných podmínek jako její vlastní občané.

Článek 2

Právní pomoc

Soudy, prokuratury; rozhodčí a jiné orgány smluvních stran; které působí ve věcech občanských, rodinných a trestních, si poskytují v těchto věcech navzájem právní pomoc za podmínek stanovených v této Smlouvě.

Článek 3

Rozsah právní pomoci

Právní pomoc v občanských, rodinných a trestních věcech se poskytuje doručováním písemností a prováděním jednotlivých procesních úkonů, jako je výslech svědků, účastníků nebo obviněných, provádění znaleckých důkazů, ohledání a jiné.

Článek 4

Způsob styku

Pokud v této Smlouvě není stanoveno jinak, při poskytování právní pomoci se příslušné orgány smluvních stran stýkají prostřednictvím orgánů, které si smluvní strany vzájemně oznámí diplomatickou cestou.

Článek 5

Jazyk při vzájemném styku

Orgány smluvních stran používají při poskytování právní pomoci některého z jazyků smluvních stran.

Článek 6

Obsah dožádání

(1) V dožádání o právní pomoc je třeba uvést označení dožadujícího orgánu, označení dožádaného orgánu, označení věci, v níž se žádá o právní pomoc, jméno a příjmení, popřípadě název účastníků a obviněných, jejich státní občanství, povolání; bydliště nebo místo pobytu (sídla), jména, příjmení a adresy jejich zástupců a předmět dožádání, jakož i údaje, které jsou nutné k jeho vyřízení. V trestních věcech je třeba uvést též popis a označení trestného činu a podle možnosti i místo a dobu narození obviněných a jména rodičů.

(2) Dožádání bude opatřeno podpisem a úřední pečetí.

(3) Ústřední justiční orgány smluvních stran mohou společnou dohodou stanovit vzory tiskopisů, jichž se bude užívat při vyžadování a poskytování právní pomoci.

Článek 7

Způsob vyřízení dožádání

(1) Při vyřizování dožádání o poskytnutí právní pomoci postupuje dožádaný orgán podle právních předpisů svého státu. Může však na žádost dožadujícího orgánu použít i způsobu vyřízení, který je v dožádání uveden.

(2) Není-li dožádaný orgán příslušný, postoupí dožádání příslušnému orgánu.

(3) Není-li adresa uvedená v dožádání přesná, nebo není-li uvedena vůbec, učiní dožádaný orgán opatření k jejímu zjištění.

(4) Dožádaný orgán včas sdělí přímo dožadujícímu orgánu na jeho žádost místo a dobu provedení úkonu.

(5) Není-li možno dožádání vyhovět, dožádaný orgán vrátí spisy a sdělí důvody, pro které nelze dožádání vyhovět.

Článek 8

Doručování

(1) Dožádaný orgán doručuje písemnosti podle právních předpisů svého státu, jestliže jsou sepsány v jazyku dožádané smluvní strany nebo je-li k nim připojen ověřený překlad do tohoto jazyka. Jinak doručí dožádaný orgán písemnost příjemci pouze tehdy, je-li ochoten ji dobrovolně převzít.

(2) Překlad písemnosti, která má být doručena, ověřuje k tomu oprávněný tlumočník nebo státní orgán, případně diplomatická mise nebo konzulární úřad jedné ze smluvních stran.

Článek 9

Doklad o doručení

Doklad o doručení se pořídí podle právních předpisů dožádané smluvní strany. V dokladu musí být uvedeno místo a den přijetí a podpis příjemce nebo údaj o jiném způsobu doručení.

Článek 10

Doručování vlastním státním občanům

Smluvní strany jsou oprávněny doručovat písemnosti vlastním občanům i prostřednictvím svých diplomatických misí nebo konzulárních úřadů. V tomto případě nelze použít donucovacích prostředků.

Článek 11

Ochrana svědků a znalců

(1) Jestliže v řízení před orgány jedné smluvní strany je třeba osobní účasti osoby, která má být vyslechnuta jako svědek nebo znalec a která je na území druhé smluvní strany, předvolání se jí zašle prostřednictvím příslušného orgánu druhé smluvní strany.

(2) Předvolaná osoba není povinna se dostavit a předvolání nesmí obsahovat pohrůžku donucovacími opatřeními pro případ, že se nedostaví.

(3) Svědek nebo znalec, který se dostavil na předvolání orgánu druhé smluvní strany, nesmí být na jejím území bez ohledu na své občanství trestně stíhán ani vzat do vazby ani nesmí na něm být vykonán trest uložený dříve soudem za trestný čin, který spáchal před překročením hranic dožadující smluvní strany. Stejně tak nemůže být trestně stíhán ani v souvislosti s podáváním svědectví, nebo znaleckého posudku nebo za trestný čin který je předmětem řízení.

(4) Svědek nebo znalec pozbude ochrany uvedené v ustanovení odstavce 3; jestliže neopustí území dožadující smluvní strany ve lhůtě sedmi dnů ode dne, kdy mu bylo sděleno, že jeho přítomnosti není dále třeba. Do této lhůty se nezapočítává doba, po kterou svědek nebo znalec nemohl opustit území této smluvní strany z důvodů nezávislých na jeho vůli.

(5) Předvolané osoby mají právo na náhradu nákladů za cestu a pobyt, jakož i za ušlý výdělek a znalci kromě toho i na znalečné za posudek. V předvolání bude uvedeno, jaké náhrady těmto osobám náleží a na jejich žádost jim bude poskytnuta záloha na úhradu výdajů.

Článek 12

Náklady právní pomoci

(1) Smluvní strany nebudou požadovat úhradu nákladů za provedení dožádaných úkonů právní pomoci a za doručení kromě znalečného a jiných výdajů vzniklých v souvislosti s provedením znaleckých důkazů.

(2) Provedení znaleckého důkazu lze vázat na podmínku předběžného složení zálohy, jestliže náklady znaleckého důkazu hradí účastník,

(3) Dožádaný orgán sdělí orgánu dožadujíc%mu výši nákladů vzniklých vyřízením dožádání.

Článek 13

Odmítnutí právní pomoci

Poskytnutí právní pomoci v občanských, rodinných a trestních věcech může být odmítnuto, jestliže dožádaná smluvní strana má za to, že by vyřízením dožádání byla porušena její svrchovaná práva nebo základní zásady jejího zákonodárství.

Článek 14

Právní Informace

Ústřední justiční orgány smluvních stran si vzájemně poskytují na žádost informace o právních předpisech, které platí nebo platily v jejich státech, spolu s jejich zněním, jakož i informace o jednotlivých právních otázkách.

Článek 15

Listiny

(1) Listiny, které byly vydány nebo ověřeny příslušným orgánem jedné smluvní strany a která jsou opatřeny úřední pečetí a podpisem, mohou být na území druhé smluvní strany použity bez dalšího ověření. Totéž platí i pro opisy a překlady listin, které byly ověřeny příslušným orgánem.

(2) Listiny, které jsou na území jedné smluvní strany považovány za veřejné, mají také na území druhé smluvní strany průkazní moc veřejných listin.

Článek 16

Sdělování adres

Ústřední justiční orgány smluvních stran si vzájemně poskytují na žádost pomoc při zjišťování adres osob zdržujících se na území jejich státu, je-li toho zapotřebí k uplatnění práv jejich občanů.

Článek 17

Právnické osoby

Ustanovení této Smlouvy se vztahují obdobně i na právnické osoby.

ČÁST DRUHÁ

VĚCI OBČANSKÉ A RODINNÉ

Oddíl 1

VĚCI OSOBNÍHO STAVU

Článek 18

Způsobilost k právům a k právním úkonům

(1) Způsobilost fyzické osoby k právům a k právním úkonům se řídí právním řádem smluvní strany, jejímž občanem osoba je.

(2) Způsobilost právnické osoby k právům se řídí právním řádem smluvní strany, podle kterého právnická osoba vznikla.

Článek 19

Prohlášení za mrtvého

(1) K prohlášení osoby za mrtvou je příslušný soud smluvní strany, jejímž občanem byla osoba v době, kdy podle posledních zpráv byla ještě naživu.

(2) Soud jedné smluvní strany může prohlásit občana druhé smluvní straty za mrtvého:

a) na návrh osoby, která chce uplatnit nárok z dědického nebo z manželského práva majetkového na nemovitost nezvěstného; která leží na území smluvní strany, jejíž soud řízení provádí, anebo

b) na návrh manžela nezvěstné osoby, který má zájem na zjištění zániku manželství a má v době podání návrhu bydliště na území smluvní strany, jejíž soud řízení provádí.

(3) Prohlášení za mrtvého podle ustanovení odstavce 2 se řídí právním řádem smluvní strany, jejímž občanem byl nezvěstný v době, kdy podle posledních zpráv byl ještě naživu.

(4) Rozhodnutí podle ustanovení odstavce 2 bude mít právní následky pouze na území smluvní strany, jejíž soud rozhodnutí vydal.

(5) Na žádost osoby mající na věci zájem, příslušný soud smluvní strany, na jejímž území bylo vydáno rozhodnutí podle ustanovení odstavce 2, zruší nebo změní toto rozhodnutí, je-li to nutné s ohledem na jiné rozhodnutí vydané v této věci soudem uvedeným v odstavci 1.

Zbavení a omezení způsobilosti k právním úkonům

Článek 20

Pokud tato smlouva nestanoví jinak, je pro zbavení a omezení způsobilosti k právním úkonům příslušný soud smluvní strany, jejímž občanem je osoba, o jejíž způsobilosti se má rozhodnout.

Článek 21

(1) Jestliže soud jedné smluvní strany zjistí, že u občana druhé smluvní strany, jehož pobyt je na jejím území, jsou důvody pro zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům, podá o tom zprávu příslušnému soudu druhé smluvní strany. V neodkladných případech může učinit dočasné opatření potřebná k ochraně této osoby nebo jejího majetku. O těchto opatřeních podá zprávu soudu smluvní strany, jejímž občanem je tato osoba.

(2) Jestliže soud smluvní strany, jemuž byla podána zpráva podle ustanovení odstavce 1, se sám do tří měsíců řízení neujme nebo se v této lhůtě nevyjádří, řízení o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům provede soud smluvní strany, na jejímž území má tato osoba pobyt. Zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům se může v těchto případech vyslovit jen z důvodů, které jsou stanoveny právními řády obou smluvních stran. Rozhodnutí o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům bude zasláno příslušnému soudu druhé smluvní strany.

Článek 22

Ustanovení článků 20 a 21 této Smlouvy bude použito obdobně i při vrácení způsobilosti k právním úkonům.

Oddíl 2

VĚCI RODINNÉ

Článek 23

Uzavření manželství

(1) Podmínky pro uzavření manželství se řídí pro každého právním řádem smluvní strany, jejímž je občanem.

(2) Ustanovení odstavce 1 nevylučuje použití právního řádu smluvní strany, na jejímž území se manželství uzavírá, pokud jde o okolnosti, které bezvýjimečně vylučují uzavření manželství.

(3) Forma uzavření manželství se řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území se manželství uzavírá.

Osobní a majetkové poměry manželů

Článek 24

(1) Osobní a majetkové poměry manželů se řídí právním řádem smluvní strany, jejímiž jsou oba manželé občany.

(2) Pokud jeden z manželů je občanem jedné smluvní strany a druhý občanem druhé smluvní strany, řídí se jejich osobní a majetkové poměry právním řádem smluvní strany, jejíž občanství měli naposledy oba manželé současně.

(3) Pokud manželé nemají a ani neměli společné občanství jedné ze smluvních stran, řídí se jejich osobní a majetkové poměry právním řádem smluvní strany, na jejímž území mají nebo naposledy měli společné bydliště.

Článek 25

(1) K rozhodování o osobních a majetkových poměrech manželů je příslušný soud smluvní strany, jejímiž občany manželé jsou.

(2) Pokud jeden z manželů je občanem jedné smluvní strany a druhý občanem druhé smluvní strany, je k rozhodování o těchto věcech příslušný soud smluvní strany, na jejímž území manželé mají nebo naposledy měli společné bydliště.

Článek 26

Rozvod manželství

(1) Jsou-li oba manželé v době podání návrhu občany jedné smluvní strany, je pro řízení o rozvod příslušný soud této smluvní strany, který použije právního řádu svého státu. Mají-li tito manželé v době podání návrhu bydliště na území druhé smluvní strany, je pro řízení o rozvod příslušný též soud této smluvní strany. V tomto případě lze manželství zrušit rozvodem pouze z příčin a za podmínek, které jsou současně stanoveny právními řády obou smluvních stran.

(2) Je-li v době podání návrhu jeden z manželů občanem jedné smluvní strany a druhý občanem druhé smluvní strany, je pro řízení o rozvod příslušný soud smluvní strany, na jejímž území mají oba manželé bydliště. Pokud jeden z manželů má bydliště na území jedné smluvní strany a druhý na území druhé smluvní strany, je příslušný soud smluvní strany, na jejímž území má bydliště manžel, proti němuž návrh směřuje. V obou případech lze manželství zrušit rozvodem pouze z příčin a za podmínek, které jsou současně stanoveny právními řády obou smluvních stran.

Článek 27

Neplatnost manželství

Pro určení zda tu manželství je či není a pro vyslovení neplatnosti manželství platí obdobně ustanovení článku 26 této Smlouvy.

Článek 28

Právní poměry mezi rodiči a dětmi

(1) Určení a popření otcovství, popřípadě mateřství, se řídí právním řádem smluvní strany, jejímž občanem bylo dítě v době narození.

(2) Pokud jde o formu uznání otcovství, popřípadě mateřství, postačí, postupovalo-li se podle právního řádu smluvní strany, na jejímž území k uznání došlo.

(3) Ostatní právní poměry mezi rodiči a dětmi, zejména úprava výchovy a výživy dítěte, se řídí právním řádem smluvní strany, jejímž občanem je dítě.

(4) K rozhodování o právních poměrech podle ustanovení odstavců 1 a 3 je příslušný jak orgán smluvní strany, jejímž občanem je dítě, tak i orgán smluvní strany, na jejímž území dítě žije.

Článek 29

Osvojení

(1) Jestliže osvojitel i osvojenec jsou občany téže smluvní strany, řídí se osvojení a zrušení osvojení podmínkami stanovenými právním řádem této smluvní strany.

(2) Jestliže osvojitel je občanem jedné smluvní strany a osvojenec občanem druhé smluvní strany, pro osvojení nebo zrušení osvojení musí být splněny podmínky stanovené právními řády obou smluvních stran.

(3) K rozhodování o osvojení a o zrušení osvojení podle ustanovení odstavce 1 je příslušný orgán smluvní strany, jejímiž občany jsou osvojitel i osvojenec; pokud však mají bydliště na území druhé smluvní strany, je příslušný též orgán této smluvní strany. K rozhodování o osvojení a o zrušení osvojení podle ustanovení odstavce 2 jsou příslušné orgány obou smluvních stran.

Opatrovnictví

Článek 30

(1) K rozhodování o vzniku a zániku opatrovnictví je příslušný, pokud v této Smlouvě není stanoveno jinak, orgán smluvní strany, jejímž občanem je opatrovanec.

(2) Vznik a zánik opatrovnictví se řídí právním řádem smluvní strany, jejímž občanem je opatrovanec.

(3) Právní poměry mezi opatrovníkem a opatrovancem se řídí právním řádem smluvní strany, jejíž orgán ustanovil opatrovníka.

(4) Povinnost přijmout funkci opatrovníka se řídí právním řádem smluvní strany, jejímž občanem je osoba, která má být ustanovena opatrovníkem.

(5) Rozhodnutí ve věcech opatrovnických vydaná příslušným orgánem jedné smluvní strany a týkající se jejich občanů se uznávají a mají právní následky také na území druhé smluvní strany.

Článek 31

Je-li třeba učinit opatření k ochraně zájmů občana jedné smluvní strany, jehož pobyt nebo majetek je na území druhé smluvní strany, bude o tom ihned vyrozuměna diplomatická mise nebo konzulární úřad smluvní strany, o jejíhož občana jde. V neodkladných případech učiní orgán druhé smluvní strany příslušná prozatímní opatření podle právního řádu svého státu a podá potom ihned zprávu příslušné diplomatické misi nebo konzulárnímu úřadu. Taková opatření zůstanou v platnosti, dokud orgán příslušný podle ustanovení článku 30 odstavce 1 této Smlouvy nerozhodne jinak.

Článek 32

(1) Orgán příslušný podle ustanovení článku 30 odstavce 1 této Smlouvy může přenést vedení opatrovnictví na orgán druhé smluvní strany, jestliže opatrovanec má bydliště, pobyt nebo majetek na území této smluvní strany. Přenesení se stane účinným, jakmile dožádaný orgán vedení opatrovnictví převezme a podá o tom dožadujícímu orgánu zprávu.

(2) Orgán, který podle ustanovení odstavce 1 převzal vedení opatrovnictví, vede je podle právníka řádu svého státu. Tento orgán není však oprávněn vydávat rozhodnutí, která se týkají osobního stavu opatrovance.

Oddíl 3

Věci majetkové

Článek 33

(1) Forma právních úkonů se řídí právním řádem, jímž se řídí právní úkon sám. Stačí však, postupuje-li se, pokud jde o formu, podle právního řádu platného v místě, kde k právnímu úkonu došlo.

(2) Forma právních úkonů týkajících se nemovitostí se řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území nemovitost leží.

Článek 34

Věcná práva k nemovitostem se řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území nemovitost leží, a k rozhodování o nich je příslušný orgán této smluvní strany.

Oddíl 4

VĚCI DĚDICKÉ

Článek 35

Zásada rovnosti

(1) Občané jedné smluvní strany mohou nabývat jmění nebo jiných práv na území druhé smluvní strany děděním ze zákona nebo ze závěti za stejných podmínek a ve stejném rozsahu, jako občané vlastní.

(2) Občané jedné ze smluvní strany mohou závětí nakládat svým jměním nacházejícím se na území druhé smluvní strany.

Článek 36

Použití dědického práva

Dědické poměry se řídí právním řádem smluvní strany, jejímž občanem byl zůstavitel v době smrti.

Článek 37

Odúmrť

Jestliže podle právního řádu smluvní strany, jímž se řídí dědické poměry, není dědiců, movité jmění se odevzdá smluvní straně, jejímž občanem byl zůstavitel v době smrti, nemovité jmění smluvní straně, na jejímž území nemovitost leží.