Národní shromáždění Československé socialistické republiky 1963

III. volební období

159

Vládní návrh

Zákon

ze dne....... 1963

o vnitrozemské plavbě

Národní shromáždění Československé socialistické republiky se usneslo na tomto zákoně:

Úvodní ustanovení

§ 1

Vnitrozemská plavba slouží spolu s ostatními druhy dopravy k uspokojování potřeb národního hospodářství a obyvatelstva; je třeba plavbu rozvíjet, užívat vod pro plavbu a budovat nové vodní cesty, a přístavy. Při výstavbě a využívání vodních cest a přístavů musí být brán zřetel na požadavky vodní dopravy a vodních sportů v souladu s ostatními úkoly vyplývajícími z komplexního, technicky a ekonomicky účelného hospodaření vodou.

§ 2

(1) Státní odborný dozor na vnitrozemskou plavbu vykonává a ostatní úkoly státní správy ve věcech plavby obstarává ministerstvo dopravy a jemu podřízená Státní plavební správa v Bratislavě.

(2) Ministerstvu dopravy přísluší zejména určovat potřeby plavby a zastupovat její zájmy při budování a úpravách vodních cest a přístavů, rozhodovat v základních věcech týkajících se bezpečnosti plavebního a přístavního provozu a schvalovat přípravu i výstavbu a dovoz nových typů plavidel.

(3) Státní plavební správa v Bratislavě (dále jen "plavební správa") pečuje o bezpečnost, plynulost a rozvoj vnitrozemské plavby na území celého státu; v podrobnostech upraví působnost plavební správy ministr dopravy. Ministr dopravy může pověřit plavební správu obstaráváním úkolů ve věcech plavby patřících do působnosti ministerstva dopravy.

(4) Plavební správa vykonává svou působnost přímo nebo svými orgány; těmito orgány jsou pobočky plavební správy a jejich pracoviště. Pobočky plavební správy zřizuje ministr dopravy.

(5) K zajištění bezpečnosti a plynulosti plavebního provozu mohou plavební správa a její orgány vydávat plavební vyhlášky, příkazy a zákazy, jakož i činit jiná vhodná opatření.

Vodní cesty a přístavy

§ 3

(1) Za vodní cesty se považují veškeré vodní toky, vodní nádrže a průplavy, na nichž je možná plavba velkými i malými loděmi, plovoucími zařízeními, plovoucími stroji, vory, sportovními a rekreačními plavidly. K využití vodních cest pro plavbu zřizují se na vhodných místech přístavy pro překlad zboží, doplnění pohonných hmot a pro přezimována a ochranu plavidel. Přístav tvoří hydrotechnická část přístavu a územní obvod přístavu.

(2) Ministerstvo dopravy určí, u kterých vodních cest bude sledována a udržována jejich splavnost a které přístavy jsou určeny pro veřejnou potřebu.

(3) Vodní cesty zřizují, udržují a označují organizace, kterým přísluší výstavba a správa vodních toků; při udržování vodní cesty a vytyčování plavební dráhy jsou organizace povinny dbát požadavků plavební správy a jejích orgánů.

§ 4

Součástmi vodní cesty jsou zdymadla (jezy, plavební komory), hydrotechnické části přístavů, nábřežní zdi, opevnění břehů, přístaviště, kotviště, obratiště a pomocné pobřežní stezky.

§ 5

(1) Jakákoli činnost ve vodní cestě nebo v její blízkosti; pokud může mít vliv na bezpečnost a plynulost plavby; může být prováděna jen se souhlasem plavební správy nebo jejího orgánu. Působnost vodohospodářských orgánů není tím dotčena.

(2) Každý, kdo jakýmkoli způsobem zasáhl do vodní cesty, je povinen učinit náležitá opatření k zachování bezpečnosti a plynulosti plavby. Nestane-li se tak a je-li tu nebezpečí z prodlení, provede opatření na jeho náklad plavební správa nebo organizace, jíž přísluší správa vodních toků.

§ 6

(1) Mosty musí být stavěny tak, aby nezhoršovaly podmínky plavby.

(2) Křižuje-li prostor vodní cesty nebo jinak do něho zasahuje lanová dráha nebo vedení (potrubí), musí být výška nejnižšího bodu těchto zařízení nad nejvyšší plavební hladinou taková, aby plavba nebyla znemožněna, ztížena nebo ohrožena.

(3) Vedení (potrubí) může být vloženo do dna vodní cesty za předpokladu, že budou učiněna vhodná opatření proti jeho poškození a že nedojde k ztížení plavby.

(4) Výjimky z ustanovení odstavců 1 až 3 povoluje plavební správa.

§ 7

(1) Přívoz musí být zřízen a jeho provoz uspořádán tak, aby neomezoval a nerušil ostatní plavbu. K jeho zřízení je třeba souhlasu plavební správy.

(2) Provoz přívozu musí odpovídat podmínkám stanoveným vodohospodářskými orgány a plavební správou.

§ 8

(1) Oplocení, které by zasahovalo do vodní cesty, vedlo až k vodě a ztěžovalo tak volný pohyb po břehu, lze zřizovat jen se souhlasem vodohospodářského orgánu vydaným v dohodě s plavební správou.

(2) Uživatelé pozemků jsou povinni trpět oklešťování a odstraňování stromů a keřů omezujících viditelnost plavebních znaků a světel, zřizování, umísťování i činnost plavebních znaků a světel, jakož i vyvazování plovoucích zařízení. Za výkon tohoto oprávnění nepřísluší uživatelům pozemků náhrada.

(3) Uživatelé pozemků mají nárok na náhradu skutečné škody, která jim vznikla při umísťování, stavbě, opravách, změně nebo odstraňování plavebních znaků a světel. Nedojde-li o náhradě škody k dohodě, rozhodne o náhradě na žádost poškozeného okresní národní výbor. Nárok musí poškozený uplatnit do 30 dnů ode dne, kdy zjistil výši škody, nejpozději však do 6 měsíců ode dne vzniku škody; jinak nárok zanikne.

(4) Trhací práce v okolí vodní cesty se sledovanou splavností se mohou provádět pouze v dohodě a plavební správou a organizací, které přísluší správa vodního toku.

Plavidla

§ 9

(1) Plavidly jsou lodě, plovoucí stroje, plovoucí zařízení a vory. Plavidla malých rozměrů, jejichž délka lodního tělesa nepřesahuje 15 m a šíře 3 m, pokládají se za malá plavidla.

(2) Plavidla musí být stavěna podle pravidel pro stavbu lodí, schválených nebo uznaných ministerstvem dopravy, a podle schválených typů.

(3) Způsobilost plavidla k plavbě se prokazuje lodním osvědčením. Plavidla, jichž se použije jenom pro jednotlivou plavbu, obdrží místo lodního osvědčení zvláštní povolení; takové povolení obdrží také plavidla pro zkušební plavbu a vory.

§ 10

(1) Lodní osvědčení vydává plavební správa po technické prohlídce plavidla a po ověření způsobilosti plavidla k plavbě. Plavební správa může od technické prohlídky upustit, má-li plavidlo klasifikační průkaz.

(2) Klasifikační průkaz plavidla označuje stupeň technické bezpečnosti a provozní způsobilosti plavidla. Klasifikace plavidel není povinná; klasifikace plavidel provádí a klasifikační průkaz vydává klasifikační organizace.

(3) Provozovatel plavidla je povinen sledovat neustále stav plavidla a provádět opětovné technické prohlídky ve lhůtách stanovených ministerstvem dopravy. Opětovná technická prohlídka plavidla musí být provedena též po každé rekonstrukci nebo větší opravě plavidla a jeho hnacího zařízení, pokud mohou mít vliv na pevnost a stabilitu plavidla.

§ 11

(1) Na plavidle s výjimkou malého plavidla, které není určeno k hromadné přepravě osob, musí být označen vodoryskou maximální přípustný ponor. Plavidlo, jehož maximální přípustný ponor přesahuje 80 cm, musí být opatřeno stupnicemi ponoru;

(2) Každá československá loď o nosnosti větší než 25 tun musí mít cejchovní průkaz.

(3) Cejchování provádí na žádost provozovatele plavidla plavební správa.

§ 12

(1) Evidenci lodí, plovoucích strojů a plovoucích zařízení s výjimkou sportovních plavidel, přívozních plavidel, plovoucích plováren a loděk patřících půjčovnám vede plavební správa.

(2) Plavidla musí být opatřena poznávacími znaky.

§ 13

Provozovatel plavidla je povinen vybavit plavidlo vedle lodního osvědčení lodními listinami, které určí pro jednotlivé druhy plavidel ministerstvo dopravy.

§ 14

(1) Za československá plavidla se považují plavidla, která jsou ve vlastnictví (správě) československých organizací nebo československých občanů a nejsou zapsána do cizozemského rejstříku plavidel.

(2) Ostatní plavidla se považují za plavidla cizozemská.

(3) Vlajkou prokazující státní příslušnost československých lodí je československá státní vlajka.

§ 15

(1) Na plavidle musí být posádka v takovém počtu a složení, aby byla zajištěna bezpečnost plavby; nejmenší počet členů posádky na plavidle a její složení stanoví plavební správa při vydání lodního osvědčení.

(2) Na plavidlech smějí být zaměstnávány jen osoby zdravotně a odborně způsobilé.

(3) K vedení plavidel, k řízení a k obsluze hnacího a jiného zařízení na plavidle jsou oprávněny jen osoby, které mohou svou způsobilost prokázat.

(4) Průkazy způsobilosti vydává pro členy posádek československých plavidel plavební správa. Plavební správa může pověřit vydáváním průkazů způsobilosti provozovatele plavidla.

Provoz

§ 16

(1) Na vnitrozemských vodních cestách se smí používat k plavbě jen plavidel, u nichž byla zjištěna způsobilost k plavbě. Plavidla musí být udržována ve stavu zajišťujícím bezpečný a hospodárný provoz, k jakému byla připuštěna.

(2) Za bezpečnost plavidel v provozu odpovídá jejich provozovatel, jimž je organizace nebo občan, kterým plavidlo patří a kteří je používají k plavbě nebo kteří s plavidlem při plavbě disponují.

§ 17

(1) K zajištění bezpečnosti a plynulosti vnitrozemské plavby a v zájmu zachování pořádku na vodních cestách a v přístavech vyhlásí ministerstvo dopravy pravidla plavebního provozu (řády plavební bezpečnosti a přístavní řád).

(2) Provozovatel plavidla je povinen dodržovat při výkonu plavby pravidla plavebního provozu a činit opatření nutná k zajištění bezpečnosti plav by a pořádku na vodních cestách a v přístavech; při používání přístavů je povinen dbát, aby nebyl ztěžován provoz, nebylo poškozováno přístavní zařízení a nedocházelo k poškozování plavidel.

(3) Za používání přístavů určených pro veřejnou potřebu je provozovatel plavidla povinen zaplatit náhradu. Výši náhrady a případy, kdy se náhrada nevybírá, vyhlásí ministerstvo dopravy v Přepravním a tarifním věstníku.

§ 18

(1) Plavební nehody musí vůdce plavidla neprodleně hlásit plavební správě (jejímu orgánu) nebo orgánu Veřejné bezpečnosti, a dojde-li při nehodě k požáru plavidla nebo plavebního zařízení, též okresnímu národnímu výboru. Plavební nehody projednává plavební správa (její orgán) podle okolností ve spolupráci s orgány Veřejné bezpečnosti, popřípadě s okresním národním výborem a s orgány vodohospodářskými.

(2) Provozovatel plavidla i organizace, jíž přísluší správa vodních toků, jsou povinni sdělit plavební správě veškeré skutečnosti mající vztah k plavební nehodě, předložit lodní listiny a jiné doklady, které mohou objasnit příčinu nebo jiné okolnosti plavební nehody.

Přeprava

§ 19

(1) Vztahy mezi provozovateli plavidel nebo jinými dopravci a přepravci nebo cestujícími musí být upraveny tak, aby pomáhaly vytvářet potřebné podmínky pro zvyšování úrovně přepravy.

(2) Podmínky pro přepravu zboží a cestujících a pro skladování zboží stanoví přepravní, překladní a skladní řády. Úplaty za přepravu a poplatky za vedlejší úkony stanoví tarify.

(3) Přepravní, překladní a skladní řády vydává ministerstvo dopravy v dohodě se zúčastněnými ústředními orgány, tarify po projednání s nimi. Tarify se vyhlašují v Přepravním a tarifním věstníku.

§ 20

Vyžaduje-li to přepravní potřeba, vytvoří provozovatel plavidla s jinou dopravní organizací v místech, kde přeprava přechází z jednoho druhu dopravy na jiný druh dopravy, vhodné podmínky pro sladění činnosti obou druhů dopravy; popřípadě v zájmu účelného využití vnitrozemské plavby bude provádět spolu s jinými druhy dopravy sdruženou přepravu podle jednotného přepravního řádu.

§ 21

(1) Údaje o pravidelných jízdách lodí přepravujících cestující stanoví jízdní řády; která sestavuje a vydává provozovatel plavidla po projednání s okresním národním výborem; při přepravě mezinárodní schvaluje jízdní řád ministerstvo dopravy po projednání s ministerstvem vnitra a ministerstvem zahraničního obchodu - Ústřední celní správou.

(2) Způsob vyhlašování jízdních řádů stanoví přepravní řád.

§ 22

Společná havárie

(1) Společnou havárií se rozumějí škody, které vzniknou tím, že se úmyslně a účelně učiní mimořádné oběti nebo výdaje pro záchranu majetkových hodnot ze společného nebezpečí.

(2) Společná havárie se rozvrhuje mezi plavidlo, přepravné a náklad poměrně podle jejich hodnoty.

(3) Rozvrh společné havárie se provede i tehdy, byla-li příhoda, která dala podnět k oběti nebo k výdajům náležejícím do společné havárie, zaviněna některým z účastníků; nároky ostatních účastníků na náhradu škody vůči němu nejsou tím dotčeny.

(4) Případ společně havárie nezakládá osobní závazek uhradit příspěvky. Jestliže však majitel nákladu při jeho odběru věděl, že se má za náklad příspěvek platit, je osobně zavázán jej uhradit, a to až do výše částky, která by byla mohla byl uhrazena z nákladu, kdyby mu nebyl býval vydán.

(5) Provozovatel plavidla nesmí vydat náklad, na kterém vázne příspěvek ke společné havárii, dokud příspěvek není zaplacen nebo pokud není poskytnuta jistota; jinak odpovídá za zaplacení příspěvku.

(6) Ustanovení předchozích odstavců se nepoužije, pokud provozovatel plavidla nebo jiný dopravce a přepravce učinili odchylná ujednání.

Závěrečná ustanovení

§ 23

(1) Při výstavbě vodních cest a provozu na nich je nutno dbát zájmů obrany republiky. Při výstavbě vodních cest uplatňuje hlediska zabezpečení obrany vojenská správa, která sleduje stav, výkonnost a uspořádání provozu na vodních cestách.

(2) Ustanovení § § 9 až 15 a § 18 až 22 nevztahují se na plavidla ozbrojených sil.

§ 24

Ministerstvo dopravy vydá k provedení tohoto zákona v dohodě s příslušnými ústředními orgány podrobnější předpisy; přitom stanoví úlevy a odchylky pro malá plavidla a pro sportovní a rekreační plavbu.

§ 25

Zrušují se:

1. zákon č. 13/1929 Sb., o cejchování vnitrozemských lodí,

2. vládní nařízení č. 51/1932 Sb., o cejchování vnitrozemských lodí,

3. vyhláška č. 1694/1946 Ú. l. I., o nakládacích a vykládacích lhůtách ve vnitrozemské plavbě,

4. zákon č. 152/1950 Sb., o úpravě a bezpečnosti provozu vnitrozemní plavby,

5. nařízení ministra dopravy č. 202/1950 Sb., o přístavním řádu pro československé vnitrozemní přístavy,

6. nařízení ministra dopravy č. 56/1951 Sb., o plaveckých knížkách,

7. vyhláška č. 1/1951 Ú. l. I., o československých vnitrozemních přístavech,

8. zákonné opatření č. 1/1955 Sb., o státní správě ve věcech plavby, ve znění vládního nařízení č. 102/1960 Sb., o zrušení oblastních orgánů státní správy na Slovensku a plavební správy v Praze,

9. nařízení ministra dopravy č. 16/1955 Sb., o způsobilosti a evidenci vnitrozemních plavidel,

10. vyhláška č. 3/1955 Ú. l., o působnosti plavebních správ a jejích orgánů,

11. vyhláška č. 59/1955 Čl. l., o způsobilosti a evidenci vnitrozemních plavidel,

12. vyhláška č. 255/1955 Ú. l., o nakládacích a vykládacích pracích a skladování zboží v československých vnitrozemních přístavech (překladní a skladní řád),

13. vyhláška č. 256/1955 Ú. l., o náhradě za používání vnitrozemních přístavů plavidly,

14. vyhláška č. 30/1956 Ú. l., o svítidlech pro poznávací a signalizační světla na vnitrozemních plavidlech,

15. vyhláška č. 161/1956 Ú. l., o vyhlašování norem a lhůt pro nakládání a vykládání plavidel v československých vnitrozemních přístavech a překladištích,

16. vyhláška č. 110/1957 Ú. l., o počtu, složení a způsobilosti členů posádek vnitrozemních plavidel,

17. vyhláška č. 123/1957 Ú. l., a úlevách v evidenci malých plavidel,

18. vyhláška 191/1957 Ú. l.; o zvláštních právech a povinnostech orgánů plavební bezpečnosti.

§ 26

Zákon nabývá účinnosti dnem 1. dubna 1964.

Důvodová zpráva

Všeobecná část

Rozvoj národního hospodářství klade vyšší požadavky na vytvoření souladu mezi dopravní potřebou národního hospodářství a mezi dopravními možnostmi jednotlivých druhů dopravy. Proto také plán rozvoje národního hospodářství počítá se vzrůstem vnitrozemské vodní dopravy, jejíž nemalou předností jsou nízké vlastní náklady. Význam vodní dopravy stoupá zvláště tím, že je nejvýhodnějším druhem dopravy z hlediska devizových výhod pro zahraniční obchod; spojuje náš stát s moři i s naší námořní plavbou.

Rozsah vodní dopravy je ovlivněn poměrně malou délkou vodních cest vhodných pro velkou plavbu a jejich nedostatečným technickým vybavením. Československá socialistická republika má sice jednu z nejhustších silničních a železničních sítí v Evropě, avšak z hlediska sítě vodních cest je Československo v situaci málo příznivé. V Československu pramení dvě významné vodní cesty, Labe a Odra, třetí - Dunaj - se československého území dotýká v délce 172 km. Kanalizací Labe a Odry lze dosáhnout splavnosti pro čluny do 1500 tun; obě vodní cesty jsou však také hlavním zdrojem vody pro naše národní hospodářství. Na základě toho je nutno vodní cesty v našich podmínkách posuzovat národohospodářsky z komplexního hlediska, je třeba brát zřetel nejen na vodní dopravu, nýbrž i na požadavky ostatních uživatelů vody, kterými jsou energetika, průmysl, zemědělství, vodní hospodářství a také, a to v stále rostoucím rozsahu, jednotliví občané a společenské organizace. Po nastoupení cesty k socialismu byly vybudovány velké přehrady, kde došlo k rozmachu osobní a rekreační plavby i vodních sportů všech kategorií.

Nejdůležitějšími vodními cestami jsou Labe a Dunaj. Dunaj je cestou, která nás spojuje se zeměmi socialistického tábora a s Černým mořem. Labe spojuje náš stát s mořem Severním, popřípadě Baltským.

Zájem naší společnosti nyní směřuje k tomu, aby byly vytvořeny předpoklady pro rozvoj vnitrozemské plavby, zvláště vodní dopravy přebudováním technické základny vnitrozemské plavby a co nejširším využitím vodní sítě pro plavbu. V souladu s tím je třeba dát vnitrozemské plavbě i novou právní úpravu. Dosavadní právní úprava v oblasti vnitrozemské plavby je neúplná a roztříštěná do velkého počtu předpisů. Neumožňuje v dostatečném rozsahu uplatnění plavby v našem národním hospodářství a v dostatečné míře též nepomáhá při rozvoji vodní dopravy a při plánování, rozšiřování vodních cest a při přebudování technické základny vnitrozemské plavby. V minulosti nedošlo k vytvoření základní normy pro vnitrozemskou plavbu, vzhledem k tomu, že vnitrozemská plavba svým rozsahem i způsobem podnikání do značné míry byla závislá na sousedním Německu a pokud jde o Dunaj byl její růst závislý na tehdejších politických a hospodářských poměrech. Teprve po druhé světové válce vítězství socialismu v naší zemi, s tím souvisící vzrůst průmyslu a celkový rozvoj našeho hospodářství vytvořily předpoklady pro podstatný rozmach vodní dopravy. Nároky na ni kladené, zvláště při dopravě surovin, si vynucují i zásadní právní úpravu vnitrozemské plavby, která by stanovila patřičná hlediska pro potřebný vliv vodní dopravy jednak na výstavbu, rekonstrukci a využití vodních cest, jednak dala základnu pro technický vývoj vodní dopravy, zavádění nové technologie v plavbě i automatizaci a mechanizaci, vykládacích a nakládacích zařízení.

Dosavadní právní úprava poskytla zákonem č. 152/1950 Sb. pouze zmocnění k úpravě provozu plavby ministrem dopravy, aniž by upravila otázky souvisící s odpovědností za bezpečný stav plavební dráhy, s plavebním podnikáním i s přepravními vztahy. Zmíněná dosavadní právní úprava také neřešila otázku, kdo zřizuje ve vodní cestě plavební znaky a světla, označující a zabezpečující plavební dráhu, kdo je udržuje a obsluhuje a kdo tudíž odpovídá za bezpečný stav plavební dráhy. Nedostatek dosavadní legislativní úpravy se projevili pokud jde o vztah organizací pečujících o vodní toky k orgánům dozírajícím na pořádek a bezpečnost na vodních cestách. Zvlášť citelně se však nedostatek dosavadní legislativní úpravy projevoval, pokud jde o vztahy mezi dopravci a ostatními účastníky dopravní smlouvy při přepravě zboží. Na Dunaji provádí Československá plavba dunajská přepravu podle Dohod o jednotných přepravních podmínkách a o jednotném tarifu plaveb socialistických států. Tyto dohody jsou pouze dohodou plavebních podniků a nemají obecnou platnost. Československá plavby labsko-oderská používá dosud dopravní podmínky bývalé Československé plavební akciové společnosti Labské; vydané v r. 1926 podle Labské plavební akty. Přestože byly několikráte doplňovány a novelizovány, jsou stále v zásadním rozporu s naším právem, nehledě již k tomu, že pro značné množství změn jsou velmi nepřehledné. To vede k právní nejistotě a zásadním neshodám mezi dopravci a přepravou; kteří nechtějí uznávat platnost dopravních podmínek nejen tam, kde odporují občanskému zákoníku; ale i tam, kde jde pouze o zvláštní úpravu obvyklou ve vodní dopravě Přepravní podmínky u přepravy osob jsou dosud upraveny pouze podnikovými přepravními řády, takže i tu jako u přepravy nákladní je žádoucí jejich normativní podchycení. Stejně chybí nejnutnější úprava pro institut společné havárie, k níž v praxi dosti často dochází. Praxe si pomáhá smluvní úpravou; jejímiž účastníky jsou plavební podniky a Státní pojišťovna.

Nový zákon o vnitrozemské plavbě je proto významným článkem ve sledu opatření směřujících k dalšímu rozvoji vnitrozemské plavby.

Nová zákonná úprava vychází zejména z těchto zásad:

1. Vodní cesty budou rozděleny na sledované vodní cesty vhodné pro velkou plavbu a na ostatní vodní cesty. Stanoví se odpovědnost za údržbu vodních cest, za stav plavebních znaků a světel i jiných zařízení a s ohledem na národohospodářský význam vodních cest, zvláště vodních cest se sledovanou splavností, bude zvýšena ochrana vodních cest.

2. S ohledem na technický vývoj zákon upouští od stanovení údajů týkajících se stavby plavidel a odkazuje na příslušná pravidla pro stavbu lodí.

3. Zákon upraví komplexně otázky provozu, sledování jeho bezpečností i způsob projednáváni plavebních nehod. Nová úprava vytvoří předpoklady pro vyhlášení obecně závazných předpisů upravujících v souladu s občanským zákoníkem, hospodářským zákoníkem, popřípadě se zákonem o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku vztahy mezi dopravcem a přepravci nebo cestujícími. V zákonu nebude upravena odpovědnost vyplývající z přepravy i z provozu plavby a odměna za poskytnutí pomoci; jelikož tato matérie bude upravena v novém občanském zákoníku a hospodářském zákoníku.

K provedení nové úpravy vydá ministerstvo dopravy

1. vyhlášku o vnitrozemské plavbě,

2. řád plavební bezpečnosti,

3. přístavní řád,

4. přepravní řád,

5. překladní a skladní řád,

6. řád pro cejchování vnitrozemských plavidel.

S ohledem na dosavadní práci Evropské hospodářské komise na přípravě řádu plavební bezpečnosti pro evropské vody bude vydán nový řád plavební bezpečnosti po dokončení těchto prací. Do té doby bude ponechán řád plavební bezpečnosti pro vnitrozemské vody a pro československý úsek Dunaje v platnosti (nařízení ministra dopravy č. 51/1956 Sb. s vyhláškou č. 5/1957 Ú. l., ve znění vyhlášky č. 45/1960 Sb. a nařízení ministra dopravy č. 72/1953 Sb., ve znění nařízení č. 3/1958 Sb., nařízení č. 83/1960 Sb. a vyhlášky č. 38/1982 Sb.).

Provedení návrhu zákona si nevyžádá nových nároků na státní rozpočet. Nová úprava působností plavební správy a jejích orgánů je zajištěna v rámci organizace provedené v resortu ministerstva dopravy ke dni 1. května 1963. V souvislosti s řešením finančního dosahu bude v r. 1964 na žádost ministerstva financí projednána zásada, aby požadavky vyvolané při úpravách vodních cest, které mají finanční dopad na vodní hospodářství, nesl ten, kdo je vyvolal.

Část zvláštní

Vodní cesty a přístavy

(§ 3-8)

Poměry na vodách používaných k plavbě se upravují v souladu s ustanovením zákona o vodním hospodářství; bude zajištěn vliv vodní dopravy na využití, rekonstrukci a výstavbu vodních cest. V československých podmínkách vodní cesty musí být využívány a stavěny se zřetelem na požadavky jednotlivých odvětví národního hospodářství v souladu s úkoly vyplývajícími z komplexního a ekonomicky účelného hospodaření vodou.

Plavební dráhu budou vytyčovat a udržovat organizace, kterým přísluší správa vodních toků; organizace provádějí znakování (osazování a udržování plavebních znaků a světel na hladině; na břehu a jiných objektech), provádějí bagrováni a odstraňování plavebních překážek za účelem dosažení potřebné hloubky, šířky a splavnosti plavební dráhy. Při osazování a udržování plavebních znaků budou se organizace řídit obecnou potřebou zajištění bezpečnosti provozu plavby a požadavky plavebního orgánu. Budou tudíž organizace, kterým přísluší správa vodních toků, odpovídat za řádný stav vodní cesty, její vytyčení a bezpečnost. V tomto směru nová úprava sleduje v podstatě dosavadní stav, který však dovádí do důsledků, pokud jde o odpovědnost za stav vodní cesty z hlediska plavby. Zákon tím odstraní mezeru v dosavadní úpravě, podle které byla pouze upravena povinnost vlastních pozemků a objektů, na kterých byly umístěny plavební znaky a světla, trpět za přiměřenou náhradu zřízení, umístění, udržování a obsluhu těchto znaků a světel. Nestanovila však, kdo má zřizovat a udržovat plavební znaky a světla, kterými je vytyčena plavební dráha (na hladině, na břehu, mostech a jiných objektech), a nebyl tudíž dán předpoklad pro odpovědnost za řádný stav vodní cesty z hlediska plavby. Táto mezera byla vyplňována různými dohodami, které však nepřispěly k odstranění rozporů ani k pořádku při vytyčování a značení plavební cesty. U osvětlovaných mostů bude vhodné, aby správce osvětlení pozemní komunikace, zapojil do osvětlení i plavební světla. Pokud jde o ostatní plavební znaky a světla, budou povinny osoby nebo organizace, které vytvoří ve vodní cestě dočasnou plavební překážku (staveniště, pracoviště apod.), tuto označit plavebními znaky a světly a tyto též udržovat. Stejně budou povinny osoby nebo organizace zřídit a udržovat plavební znaky a světla, která slouží k ochraně jejich majetku a zájmů (přívozy, kabely apod.). Nestane-li se tak, bude moci plavební orgán rozhodnout, že tak učiní organizace, které přísluší správa vodních toků, na náklad toho, kdo plavební překážku vytvořil.

S ohledem na národohospodářský význam vodní cesty stanoví se i zásady pro její ochranu; jakýkoliv zásah do vodní cesty nebo jiná činnost v její blízkosti souvisící s plavbou budou možné pouze se souhlasem plavebního orgánu. Plavební orgán bude také moci v případech, kdy k tomu budou závažné důvody, plavbu na vodní cestě omezit nebo zakázat; stane se tak například na přehradách, které jsou zdrojem pitné vody.

V prováděcích ustanoveních upravujících křížení vodních cest je přihlíženo k rozdělení vodních cest do tříd podle mezinárodně uznaných a přijatých ukazatelů; na Dunaji jsou ukazatele ve shodě s doporučením Dunajské komise. Nejvyšší plavební hladinu určují řády plavební bezpečnosti. Pro konkrétní místa na vodní cestě vypočítává a stanoví nejvyšší plavební hladinu plavební správa.

U přívozů bude nová úprava vycházet z ustanovení zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích, podle kterého jsou přívozy pokračováním pozemní komunikace. Ve smyslu toho budou přívozy povolovat národní výbory, které rozhoduji o přípustnosti stavby pozemní komunikace, jejímž pokračováním přívoz je. Ke zřízení nebo ke zrušení přívozu bude třeba souhlasu plavební správy. K vybudování hydrotechnických částí stavby a zařízení přívozů bude třeba souhlasu vodohospodářského orgánu podle § 7 vládního nařízení č. 14/1959 Sb. Způsobilost plavidla a přívozníka bude prokazována podle předpisů o vnitrozemské plavbě.

Plavidla

(§ 9-15)

Nová úprava vychází vstříc technickému vývoji, který se projevuje v zavádění nové technologie plavby, v použití nových hmot, v mechanizaci a modernizaci palubních přístrojů, v modernizaci kormidlového řízení, automatizaci a mechanizaci vykládacích a nakládacích zařízení. Upouští se proto od stanovení údajů týkajících se stavby plavidel a odkazuje se pouze na příslušná pravidla pro stavbu vnitrozemských lodí uznaná nebo schválení ministerstvem dopravy, která budou obsahovat i požadavky na vybavení plavidel hygienickými zařízeními, kabinami pro zaměstnance a cestující, nádržemi a rozvodem pitné vody, provozním osvětlováním apod. Vzhledem k tomu, že zmíněný technický vývoj se například projeví ve složení a počtu členů lodních posádek, bude vyhrazeno ministerstvu dopravy stanovit nejmenší přípustný počet členů lodních posádek a jejich složení pro jednotlivé druhy lodí. Počet členů lodní posádky pro jednotlivou loď stanoví plavební správa při vydání lodního osvědčení. Podmínky způsobilosti plavidel k plavbě stanoví ministerstvo dopravy, které v této souvislosti také určí ukazatele, podle nichž budou povinni provozovatelé malých plavidel prokazovat způsobilost plavidel. Lodní osvědčení bude vydávat plavební správa po prohlídce plavidla a ověření technické způsobilosti plavidla k plavbě. Nový zákon stanoví zásadu, že za bezpečnost plavidla v provozu odpovídá jeho provozovatel. Proto se mu svěřuje sledování stavu plavidel a provádění opětovných prohlídek. Plavební správa bude provádět kontrolní prohlídky plavidel.

Při cejchování se stanoví vztah mezi ponorem lodi a váhou jejího nákladu. Pravidla pro cejchování lodí budou upravena v souladu s ustanovením Úmluvy o cejchování vnitrozemských lodí z 27. 11. 192 č. 14/1929 Sb. Uznání klasifikačních průkazů plavidel vydaných Československým lodním registrem pro československá vnitrozemská plavidla podle sdělení ministerstva dopravy uveřejněného v částce 2 Úředního listu ze dne 7. 1. 1959 zůstává v platnosti.

Dále dojde k zmenšení počtu lodních listin a k odstranění dosavadní neodůvodněné duplicity některých lodních dokladů.

Provoz

(§ 16-18)

Provozovatelem plavidla je každý (organizace, občan), kdo používá jakéhokoli dopravního prostředku na vodě a má právní i faktickou možnost plavidlem disponovat. Není proto provozovatelem plavidla charterer, není-li zároveň zaměstnavatelem lodní posádky.

Zákon neřeší odpovědnost provozovatele plavidla vzhledem k tomu, že bude upravena občanským zákoníkem. Nepřijde proto ve vnitrozemské plavbě v úvahu zvláštní omezení odpovědnosti, které existuje v námořní plavbě.

Provozovateli plavidla zákon ukládá povinnost trvale sledovat stav plavidla a činit opatření nutná k zajištění bezpečnosti plavby.

Do zákona je pojato i ustanovení o plavebních nehodách. Plavební nehody budou projednávány plavebním orgánem, který bude povinen o tom uvědomit orgány Veřejné bezpečnosti v případech; kdy bude podezření z trestného činu. Dojde-li k poškození vodní cesty (nasednutí plavidla na mělčinu, náraz na zařízení plavebních komor apod.), ohlásí plavební správa nehodu též organizaci, které přísluší správa vodního toku. Tutéž povinnost má i provozovatel vojenského plavidla. Dojde-li k plavební nehodě způsobené československou lodí nebo členem posádky československé lodi v cizině, bude povinen tuto skutečnost oznámit provozovatel plavidla. V případě požáru plavidla nebo jiného požáru většího rozsahu jsou orgány požární ochrany povinny vedle hlášení, které podávají podle § 15 vyhlášky č. 169/1955 Ú. l. okresnímu národnímu výboru; hlásit požár také ministerstvu dopravy (vyhláška č. 106/1959 Ú. l.).

Přeprava

(§ 19-21)

Podle zákona budou vydány obecně závazné normy upravující poměr mezi dopravci a přepravci, popřípadě cestujícími. Stane se tak přepravním řádem pro přepravu nákladů a osob, který bude vydán, pokud jde o přepravu uvnitř státu, v souladu s ustanoveními občanského zákoníka a hospodářského zákoníku. Pokud jde o přepravu se zahraničím bude přepravní řád vydán v souladu s ustanoveními zákona o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku, vzhledem k tomu, že uvedená přeprava se odvíjí v podstatě mimo oblast státu a má charakter přepravy, která u jiných druhů dopravy se provádí na základě mezinárodních úmluv (u železnic, v letectví apod.). Dále bude vydán překladní a skladní řád, který bude vycházet z ustanovení hospodářského zákoníku. Tarify budou upravovat jen věci cenové, nikoliv závazkové vztahy.

Společná havárie

(§ 22)

Do nové úpravy je pojato i ustanovení o společné havárii; přitom se vyjde z ustanovení o společné havárii obsažené v zákonu o námořní plavbě. Účelem a obsahem institutu společné havárie je rozvrh škod a výloh způsobených opatřeními společné havárie, tj. opatřeními provedenými k záchraně plavidla a jeho nákladu ze společného nebezpečí. Typickými opatřeními společné havárie v plavbě vnitrozemské jsou odlehčování plavidel (vykládka části nákladu), uvolňování uvázlých plavidel a přezimování plavidel i s nákladem v zimních přístavech. Ostatní teoreticky myslitelné případy společné havárie - svržení nákladu, hašení požáru, záměrné najetí na mělčinu nebo potopení plavidla - se vyskytují jen sporadicky.

Zahraniční plavby mají potřebnou právní oporu pro rozvrh společné havárie a vymáhání příspěvků; na Labi je to německý zákon o vnitrozemské plavbě z r. 1895, na Dunaji "Jednotné přepravní podmínky", které (v čl. 58) definují zásadně společnou havárii a co do podrobností rozvrhu odkazují na právní normy platné v zemi dopravce. Tento odkaz Jednotných přepravních podmínek, které platí pro plavbu československou, sovětskou, bulharskou, rumunskou a maďarskou, je také jedním z důvodů, aby právo společné havárie bylo u nás výslovně upraveno. V souladu s postavením dispašerů v cizině bude dispaš považována za odborné znalecké doporučení, jak společnou havárii vypořádat, respektive za znalecký posudek, který bude soud hodnotit jako každý důkaz podle zásad občanského soudního řádu.

V Praze dne 15. listopadu 1963.

Předseda vlády:

Lenárt v. r.