Hlava sedmá
ZÁNIK PRÁV A POVINNOSTÍ
Splnění dluhu
§ 71
(1) Splněním dluh zanikne.
(2) Dluh musí být splněn řádně a včas.
§ 72
Lze-li dluh splnit několikerým způsobem, má právo volby splnění dlužník, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak. Od vykonané volby nelze odstoupit.
§ 73
Má-li být věřiteli splněno týmž dlužníkem několik dluhů a plnění nestačí na vyrovnání všech, je vyrovnán dluh, o němž dlužník při plnění prohlásí, že jej chce splnit; jinak je plněním uhrazen dluh nejdříve splatný, a to nejprve jeho příslušenství.
§ 74
(1) Jestliže je právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne.
(2) Není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly na dluhu všech dlužníků ve vzájemném poměru stejné. Dlužník, proti němuž byl uplatněn nárok vyšší, než odpovídá jeho podílu, je povinen bez zbytečného odkladu vyrozumět o tom ostatní dlužníky a dát jim příležitost, aby uplatnili své námitky proti pohledávce. Může na nich požadovat, aby dluh podle podílů na ně připadajících splnili nebo aby jej v tomto rozsahu dluhu jinak zbavili.
(3) Jestliže dlužník v rozsahu uplatněného nároku dluh sám splnil, je oprávněn požadovat náhradu na ostatních podle jejich podílů. Pokud nemůže některý z dlužníků svůj podíl splnit, rozvrhne se tento podíl stejným dílem na všechny ostatní.
§ 75
(1) Má-li dlužník splnit dluh více věřitelům, a jde-li o plnění dělitelné, může každý věřitel požadovat jen svůj díl; není-li jiné dohody, je dlužník oprávněn plnit každému z věřitelů stejný díl.
(2) Jde-li o plnění více věřitelům, které je nedělitelné, je dlužník oprávněn plnit kterémukoli z věřitelů, nebylo-li dohodnuto něco jiného. Splněním jednomu z věřitelů dluh zanikne.
§ 76
Mají-li si ze smlouvy zároveň plnit účastníci navzájem, může se domáhat plnění jen ten, kdo již sám dluh splnil anebo je ochoten a schopen jej splnit.
§ 77
Dlužník splní dluh i tehdy, jestliže plní tomu, kdo předloží věřitelovo potvrzení o přijetí plnění; to však neplatí, jestliže dlužník věděl, že ten, kdo potvrzení předložil, není oprávněn plnění přijmout.
§ 78
Není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne po tom, kdy byl o splnění věřitelem požádán.
§ 79
Je-li doba splnění ponechána na vůli dlužníka, určí ji na návrh věřitele soud podle okolností případu tak, aby to bylo v souladu s pravidly socialistického soužití.
§ 80
Jde-li o plnění ve splátkách; může věřitel žádat zaplacení celé pohledávky pro nesplnění některé splátky, jen bylo-li to dohodnuto nebo v rozhodnutí určeno. Toto právo však může věřitel použít nejpozději do splatnasti nejblíže příští splátky.
§ 81
Věřitel je povinen přijmout i částečné plnění, neodporuje-li to dohodě nebo povaze pohledávky.
§ 82
(1) Dluh se plní na místě určeném dohodou účastníků. Není-li místo splnění takto určeno, je jím bydliště nebo sídlo dlužníka.
(2) Plní-li dlužník peněžitý dluh prostřednictvím pošty nebo peněžního ústavu, je dluh splněn okamžikem, kdy byla částka poukázána, není-li dohodnuto jinak.
§ 83
Připouští-li to povaha dluhu, lze jej z důležitých důvodů týkajících se věřitele splnit uložením do notářské úschovy, zejména odpírá-li věřitel přijmout plnění, je-li věřitel neznám nebo nepřítomen.
§ 84
(1) Věřitel je povinen vydat dlužníkovi na jeho požádání písemné potvrzení o tom, že dluh byl zcela nebo zčásti splněn.
(2) Dlužník je oprávněn splnění odepřít, nevydá-li mu věřitel zároveň potvrzení.
§ 85
(1) Dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení, jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit; jde-li o plnění dělitelné, může se odstoupení věřitele za těchto podmínek týkat i jen jednotlivých plnění.
(2) Jde-li o prodlení splněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle splnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpisy.
(3) Jde-li o prodlení s plněním věci, odpovídá dlužník za její ztrátu, poškození nebo zničení, ledaže by k této škodě došlo i jinak.
§ 86
Byla-li ve smlouvě stanovena přesná doba splnění a ze smlouvy nebo z povahy věci vyplývá, že na opožděném splnění nemůže mít věřitel zájem, musí věřitel, chce-li trvat na splnění, oznámit to dlužníkovi bez zbytečného odkladu; jestliže tak neučiní, smlouva se ruší.
§ 87
Právo věřitele na náhradu škody způsobené prodlením dlužníka není dotčeno; při prodlení s plněním peněžitého dluhu lze však náhradu škody požadovat; jen pokud není kryta úroky z prodlení nebo poplatkem z prodlení.
§ 88
K prodlení dlužníka nedojde, jestliže věřitel včas a řádně nabídnuté plnění od něho nepřijme nebo mu neposkytne součinnost potřebnou ke splnění dluhu. Jde-li o plnění věci, nese věřitel nebezpečí její ztráty, zničení nebo poškození.
§ 89
Dojde-li k dohodě o tom, že bude ve splátkách plněn dluh již splatný, a chce-li věřitel, aby dlužník ve splátkách plnil i úroky z prodlení, musí to být výslovně dohodnuto.
Dohoda
§ 90
Jestliže dlužník s věřitelem dohodne, že mu místo toho, co byl povinen plnit, poskytne plnění jiné, původní dluh zanikne. Není-li dohodnuto jinak, zanikne s dluhem i jeho zajištění. K dalšímu trvání ručení je třeba, souhlasu ručitele.
§ 91
(1) Věřitel se může s dlužníkem dohodnout, že se vzdává svého práva nebo že dluh promíjí; tato dohoda musí mít písemnou formu.
(2) Dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mohou v budoucnosti teprve vzniknout, je neplatná.
§ 92
(1) Dohodou mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet.
(2) Zajištění práv, jichž se dohoda týká, trvá nadále. Jestliže však k dohodě došlo bez souhlasu ručitele, může proti věřiteli namítat vše, co by mohl namítat; kdyby dohody nebylo.
Nemožnost plnění
§ 93
(1) Stane-li se plnění nemožným, povinnost dlužníka plnit zanikne.
(2) Týká-li se nemožnost jen části plnění, zanikne povinnost, jen pokud jde o tuto část; věřitel má však právo stran zbývajícího plnění od smlouvy odstoupit.
(3) Právo na náhradu škody ani právo na vydání neoprávněně získaného majetkového prospěchu není dotčeno.
Uplynutí doby
§ 94
Práva i povinnosti zaniknou uplynutím doby, na kterou byly omezeny.
Smrt dlužníka nebo věřitele
§ 95
(1) Smrtí dlužníka povinnost nezanikne, ledaže jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem.
(2) Smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu; zanikne i právo na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění.
Započtení
§ 96
Mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se pohledávky setkají.
§ 97
(1) Proti pohledávce státu není započtení přípustné. Rovněž není přípustné započtení proti pohledávce na náhradu škody způsobené na zdraví, ledaže by šlo o vzájemnou pohledávku na náhradu škody téhož druhu. Započtení není přípustné ani proti pohledávkám, které nelze postihnout výkonem rozhodnutí.
(2) Započíst nelze pohledávky promlčené, pohledávky, kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z vkladů. Proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná.
(3) Dohodou účastníků lze započtením vyrovnat i pohledávky uvedené v odstavci 1 a 2.
§ 98
Započtení proti pohledávkám na výživné upravuje zákon o rodině.
Neuplatnění práva
§ 99
K zániku práva proto, že nebylo ve stanovené době uplatněno, dochází jen v případech v zákoně uvedených. K zániku soud přihlédne, i když to dlužník nenamítne.
Hlava osmá
PROMLČENÍ
§ 100
(1) Právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení; nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
(2) Promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického, práv osobního užívání bytů a pozemků, omezení převodu nemovitosti, jakož i práva z vkladů na vkladní knížce nebo běžném účtu, pokud vkladový vztah trvá.
Promlčecí doba
§ 101
Pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
§ 102
U práv, která musí být uplatněna nejprve u organizace, počíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy bylo právo takto uplatněno.
§ 103
Bylo-li dohodnuto plnění ve splátkách, počíná běžet promlčecí doba jednotlivých splátek ode dne jejich splatnosti. Stane-li se pro nesplnění některé ze splátek splatným celý dluh (§ 80), počne běžet promlčecí doba ode dne splatnosti nesplněné splátky.
§ 104
U práv na plnění z pojištění počíná běžet promlčecí doba za rok po pojistné události.
§ 105
Jde-li o právo oprávněného dědice na vydání dědictví, počne běžet promlčecí doba od úmrtí zůstavitele anebo ode dne; kdy nabude právní moci rozhodnutí, jimž byl zůstavitel prohlášen za mrtvého.
§ 106
(1) Právo na náhradu škody se promlčí za rok ode dne, kdy se poškozeny dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
(2) Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí; jde-li o škodu na zdraví.
§ 107
(1) Právo na vydání neoprávněně získaného majetkového prospěchu se promlčí za rok ode dne; kdy se oprávněný dozví; že byl majetkový prospěch neoprávněně získán a kdo jej získal.
(2) Nejpozději se právo na vydání neoprávněně získaného majetkového prospěchu promlčí za tři roky, a jde-li o prospěch získaný úmyslně, za deset let ode dne, kdy k neoprávněně získanému majetkovému prospěchu došlo.
§ 108
Práva z přepravy se promlčují za jeden rok s výjimkou práv na náhradu škody u přepravy osob.
§ 109
Právo zajištěné omezením převodu nemovitosti se promlčuje za deset let.
§ 110
(1) Bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty.
(2) Stejná promlčecí doba platí i pro jednotlivé splátky, na něž bylo plnění v rozhodnutí nebo v uznání práva rozloženo; promlčecí doba u jednotlivých splátek počíná ode dne jejich splatnosti. Stane-li se nesplněním některé ze splátek splatným celý dluh (§ 80), počne běžet desetiletá promlčecí doba od splatnosti nesplněné splátky.
(3) Úroky a opětující se plnění se promlčují ve třech letech; jde-li však o práva pravomocně přiznaná nebo písemně uznaná, platí tato promlčecí doba, jen pokud jde o úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí nebo po uznání.
Běh promlčecí doby
§ 111
Změna v osobě věřitele nebo dlužníka nemá na běh promlčecí doby vliv.
§ 112
Uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení. řádně pokračuje, promlčecí dobu od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a, pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.
§ 113
Jde-li o práva osob, které musí mít zákonného zástupce, nebo o práva proti těmto osobám, promlčení nepočne, dokud jím zástupce není ustanoven. Již započaté promlčení probíhá dále, avšak neskončí, dokud neuplyne rok po tom, kdy těmto osobám bude zákonný zástupce ustanoven nebo kdy překážka jinak pomine.
§ 114
Jde-li o právo mezi zákonnými zástupci na jedné straně a nezletilými dětmi a jinými zastoupenými osobami na druhé straně, promlčení ani nepočíná ani neběží, nejde-li o úroky a opětující se plnění. To platí i o právech mezi manžely.
Hlava devátá
VYMEZENÍ NĚKTERÝCH POJMŮ
Domácnost
§ 115
Domácnost tvoří občané, kteří spolu trvale žijí ve spotřebním společenství.
Osoby blízké
§ 116
Osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.
§ 117
Stupeň příbuzenství dvou osob se určuje podle počtu zrození, jimiž v řadě přímé pochází jedna od druhé a v řadě pobočné obě od nejbližšího společného předka.
Věci a práva
§ 118
Předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, zejména spotřební předměty, byty a budovy, jakož i ovladatelné přírodní síly; předmětem těchto vztahů mohou být i práva, pokud to jejich povaha připouští.
§ 119
(1) Věci jsou movité nebo nemovité.
(2) Nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem.
§ 120
Součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno; aniž by se tím věc znehodnotila.
§ 121
(1) Příslušenstvím věci jsou věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu; aby byly s hlavní věci trvale užívány.
(2) Příslušenstvím bytu jsou vedlejší místnosti a prostory určené k tomu, aby byly s bytem užívány.
(3) Příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.
Počítání času
§ 122
(1) Lhůta určená podle dní počíná dnem, který následuje po události, jež je rozhodující pro její počátek. Polovinou měsíce se rozumí patnáct dní.
(2) Konec lhůty určené podle týdnů, měsíce nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty na jeho poslední den.
(3) Připadne-li poslední den lhůty na neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže příští pracovní den.
ČÁST DRUHÁ
SOCIALISTICKÉ
SPOLEČENSKÉ VLASTNICTVÍ A OSOBNÍ VLASTNICTVÍ
Hlava první
SOCIALISTICKÉ SPOLEČENSKÉ VLASTNICTVÍ A USPOKOJOVÁNÍ POTŘEB OBČANŮ
§ 123
Věci, které jsou určeny k osobní potřebě občanů, se převádějí ze socialistického společenského vlastnictví do jejich osobního vlastnictví, nebo se jim přenechávají do osobního užívání.
§ 124
Společenskému užívání občanů slouží veřejná zařízení, jako zařízení dopravní, zdravotní, kulturní, sociální, tělovýchovná a rekreační.
Hlava druhá
OSOBNÍ VLASTNICTVÍ
Zdroj a účel osobního vlastnictví
§ 125
(1) Zdrojem osobního vlastnictví je především práce občana ve prospěch společnosti.
(2) Majetek získaný z nepoctivého zdroje nepožívá ochrany osobního vlastnictví.
§ 126
Osobní vlastnictví slouží k uspokojování hmotných a kulturních potřeb občanů.
Předmět osobního vlastnictví
§ 127
(1) V osobním vlastnictví jsou především příjmy a úspory z práce a ze sociálního zabezpečení. V osobním vlastnictví jsou dále zejména věci domácí a osobní potřeby, rodinné domky a rekreační chaty.
(2) Podmínky, za kterých může být v osobním vlastnictví byt, stanoví zvláštní zákon.
§ 128
(1) Rodinný domek je obytný dům, u něhož aspoň dvě třetiny podlahové plochy všech místností připadají na byty. Rodinný domek může mít nejvýše pět obytných místností nepočítajíc v to kuchyně. Větší počet obytných místností může mít, jestliže úhrn jejich podlahové plochy nepřesahuje 120 m2; z obytných kuchyní se do tohoto úhrnu započítávají pouze plochy, o které výměra kuchyně přesahuje 12 m2.
(2) Za podmínek uvedených v odstavci 1 se považuje za rodinný domek i obytná část zemědělské usedlosti.
§ 129
V osobním vlastnictví může být jen jeden rodinný domek.
Obsah a ochrana osobního vlastnictví
§ 130
(1) Vlastník má právo užívat věc pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti; má právo na užitky a přírůstky věci, jakož i právo převést ji na jiného. Není-li to v rozporu se zájmy společnosti, může vlastník věc přenechat k užívání jinému anebo s ní nakládat i jinak.
(2) Věci nahromaděné v rozporu se zájmy společnosti nad míru osobní potřeby vlastníka, jeho rodiny a domácnosti nepožívají ochrany osobního vlastnictví.
§ 131
(1) Osobní vlastnictví je nedotknutelné. Jen jde-li o důležitý zájem společnosti, který nemůže být uspokojen jinak; může být věc použita i bez svolení vlastníka, avšak pouze dočasně; v nezbytné míře a za náhradu. To platí i tehdy, je-li krajně ohrožen život nebo zdraví občana anebo jeho naléhavý zájem.
(2) Vyvlastnit věc, která je v osobním vlastnictví; je možné jen v důležitém zájmu společnosti, a to na základě zákona a za náhradu. Totéž platí, má-li být osobní vlastnictví k věci trvale omezeno.
§ 132
Občan má právo na ochranu proti tomu, kdo neoprávněně do jeho vlastnického práva zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Způsoby nabývání osobního vlastnictví
§ 133
Osobního vlastnictví k věci lze nabýt koupí, darem nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem.
§ 134
(1) Převádí-li se movitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví převzetím věci, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.
(2) Ke smlouvě o převodu nemovitosti je třeba její registrace státním notářstvím. Vlastnictví přechází registrací smlouvy.
§ 135
Jde-li o nabytí vlastnictví rozhodnutím státního orgánu, nabývá se vlastnictví dnem v něm určeným, a není-li určen, dnem právní moci rozhodnutí.
Hlava třetí
OSOBNÍ SPOLUVLASTNICTVÍ
§ 136
(1) Věc může být v osobním spoluvlastnictví více občanů.
(2) Spoluvlastnictví je podílové nebo bezpodílové. Bezpodílové spoluvlastnictví může vzniknout jen mezi manžely.
Podílové spoluvlastnictví
§ 137
(1) Podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.
(2) Není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly všech spoluvlastníků stejné.
§ 138
(1) Běžné záležitosti týkající se společné věci může vyřizovat každý ze spoluvlastníků. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu všech; jinak je právní úkon neplatný.
(2) Z právních úkonů týkajících se společné věci jsou oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně.
§ 139
Dojde-li mezi spoluvlastníky k neshodě o právech a povinnostech vyplývajících z podílového spoluvlastnictví, rozhodne na návrh některého z nich soud.
§ 140
Spoluvlastník může svůj podíl bez souhlasu ostatních spoluvlastníků převést jen na spoluvlastníka anebo na své potomky; jinak ji třeba k převodu podílu souhlasu všech spoluvlastníků.
§ 141
(1) Spoluvlastníci se mohou dohodnout o zrušení spoluvlastnictví a o vzájemném vypořádání; je-li předmětem spoluvlastnictví nemovitost, musí být dohoda písemná.
(2) Každý ze spoluvlastníků je povinen vydat ostatním na požádání písemné potvrzení o tom, jak se vypořádali, neměla-li již dohoda o zrušení spoluvlastnictví a o vzájemném vypořádání písemnou formu.
§ 142
Nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud, jestliže je to možné, rozdělí soud věci mezi spoluvlastníky podle výše podílů. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita v souladu se zájmy společnosti. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Bezpodílové spoluvlastnictví manželů
§ 143
V bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem osobního vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trváni manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povoláni jen jednoho z manželů.
§ 144
Věci v bezpodílovém spoluvlastnictví užívají oba manželé společně; společně hradí též náklady na věci vynaložené nebo spojené s jejich užíváním a udržováním.
§ 145
(1) Běžné záležitosti týkající se společných věcí může vyřizovat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný.
(2) právních úkonů týkajících se společných věcí jsou oprávněni a povinni oba manželé společně a nerozdílně.
§ 146
Dojde-li mezi manžely k neshodě o právech a povinnostech vyplývajících z bezpodílového spoluvlastnictví, rozhodne na návrh některého z nich soud.
§ 147
Pohledávka věřitele jen jednoho z manželů může být při výkonu rozhodnutí uspokojena i z majetku patřícího do bezpodílového spoluvlastnictví manželů.
§ 148
(1) Zánikem manželství zanikne i bezpodílové spoluvlastnictví manželů.
(2) Ze závažných důvodů, zejména jestliže by další trvání bezpodílového spoluvlastnictví odporovalo pravidlům socialistického soužití, může soud na návrh některého z manželů toto spoluvlastnictví zrušit i za trvání manželství.
§ 149
(1) Zanikne-li bezpodílové spoluvlastnictví, provede se vypořádání podle zásad uvedených v § 150; přitom se vychází z toho, že podíly obou manželů jsou stejné.
(2) Dojde-li k vypořádání dohodou, jsou manželé povinni vydat si na požádání písemné potvrzení o tom, jak se vypořádali.
(3) Neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud.
§ 150
Při vypořádání je každý z manželů oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
§ 151
Jestliže za urvání manželství bezpodílové spoluvlastnictví zaniklo, může být obnoveno jen rozhodnutím soudu vydaným na návrh jednoho z manželů.