Důvodová zpráva

Nový občanský soudní řád, který náleží k souboru právních předpisů, jež od 1. 4. 1964 budou nově upravovat majetkoprávní vztahy v ČSSR, již neobsahuje ustanovení o řízení před rozhodci a ustanovení o výkonu cizích rozhodnutí, které tvořily část pátou a jeden díl části čtvrté dosavadního občanského soudního řádu. Bylo proto přikročeno k úpravě této látky v samostatném zákonu, který umožňuje podstatně rozšířit úpravu rozhodčího řízení tak, aby vyhovovala všem mnohostranným potřebám čs. zahraničního obchodu. To se týká zejména ustanovení o rozhodčí smlouvě, o řízení před rozhodci, o rozhodčím nálezu i o zrušení rozhodčího nálezu a o zastavení nařízeného výkonu soudem, jakož i o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů.

Osnova má současně poskytnout další široký právní základ pro řízení před Rozhodčím soudem Čs. obchodní komory v Praze, jehož význam pro potřeby čs. zahraničního obchodu i rozsah činnosti ad založení v roce 1949 stále stoupá. Na činnost stálých rozhodčích soudů osnova pamatuje v § § 8 a 28.

Zároveň osnova zabezpečuje provádění mezinárodních závazků ČSSR z mnohostranných úmluv o vykonatelnosti rozhodčích nálezů (Ženevská úmluva o výkonu cizích rozhodčích nálezů z 26. 9. 1927 a Newyorská úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů z 10. 6. 1958) a z Evropské úmluvy o mezinárodní obchodní arbitráži z 22. 4. 1961, jejíž čs. ratifikace se právě uskutečňuje.

K názvu zákona a k § 1

Bylo třeba se vyhnout v názvu na jedné straně možným záměnám s rozhodčím řízením v pracovních sporech před orgány ROH a na druhé straně s řízením před rozhodci podle § 32 zákona č. 121/1962 Sb., o hospodářské arbitráži.

Bylo proto použito v souladu s rozsahem působnosti zákona podle § 2 odkazu na mezinárodní obchodní styk. Označení, rozhodčí řízení je jinak v mezinárodní obchodní praxi nejčastěji užíváno a je také nejbližší běžnému termínu "mezinárodní obchodní arbitráž", pod nímž je toto řízení běžně známo v terminologii zahraničního obchodu.

K § 2

Osnova prohlašuje rozhodčí smlouvu za přípustnou jen v mezích, které stanoví.

Rozhodčí řízení je určeno podle § 2 a v rámci § 1 toliko a výlučně pro účastníky mezinárodního obchodního styku, tedy především pro řešení sporů z majetkových vztahů, jež se řídí zákonem o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku (zákoníkem mezinárodního obchodu); není však v zásadě omezeno jen na právní vztahy, které se, považují za vztahy vznikající z mezinárodního obchodního styku podle uvedeného zákona. Mohou proto například být předmětem rozhodčí smlouvy podle osnovy i majetkové nároky z mezinárodního obchodního styku mezi dvěma cizími občany, kteří mají sídlo (bydliště) na území téhož státu.

Rozhodčí smlouva je dále přípustná jen ve sporech z právních poměrů, pro které by, kdyby nebylo rozhodčí smlouvy, byl příslušný soud. Kdyby pro dotyčné spory měl být příslušný jiný orgán mimo soud, není rozhodčí smlouva přípustná.

Otázku, zda pro daný spor by byl jinak příslušný soud, je třeba posuzovat zásadně podle československého práva. Jestliže však právní poměr, o který jde; není omezen jen na tuzemské právní vztahy, bude třeba přihlédnout i k předpisům vymezujícím soudní pravomoc, které jsou obsaženy v zákoně o mezinárodním právu soukromém a procesním. Bude-li podle nich dána také pravomoc cizích soudů, bude ovšem nutno vykládat ustanoveni § 2 též vzhledem k předpisům o soudní pravomoci v oné zemi, kde by spor měl nebo mohl být projednán, kdyby nebylo rozhodčí smlouvy. To zejména i tehdy, jestliže naše právo omezuje soudní pravomoc ve prospěch orgánů, které v cizí zemi v tomto pojetí nejsou zavedeny.

Totéž platí i ohledně otázky, zda soudnímu řízení má předcházet řízení jiné nebo zda soud je povolán k přezkoumání rozhodnutí jiných orgán.

S těmito omezeními se může rozhodčí smlouva týkat jakýchkoliv majetkových nároků, které jsou důsledkem mezinárodních obchodních styků.

Majetkovými nároky jsou pochopitelně též nároky, pramenící z práva patentního, licenčního, známkového, vzorového a z práva původcovského (autorského).

K § 3

V § 3 rozlišuje osnova dva typy rozhodčích smluv; jednak je to smlouva o rozhodci, která se vztahuje na zcela konkrétní spor, který již mezi stranami vznikl, jednak je to rozhodčí doložka, která může být dvojího druhu: buď zahrnuje nebo se týká celé skupiny právních vztahů, které mezi stranami existují, nebo které ještě neexistují, ale ke kterým by mohlo v budoucnosti dojít; pochopitelně musí být taková skupina právních vztahů přesně vymezena, aby se zamezilo pochybnostem.

Odstavec 2 § 3 obsahuje důležitá interpretační pravidla pro případ, že strany v tomto ohledu v rozhodčí smlouvě nic jiného nestanovily. Protože častěji dochází k pochybnostem o rozsahu rozhodčí smlouvy, snaží se osnova takovým pochybnostem předejít určením, že rozhodčí smlouva se vztahuje nejen na nároky, vznikající z právních vztahů ve smlouvě určených, ale i na otázky právní platnosti takových právních vztahů a na nároky s těmito právními poměry souvisejícími.

Osnova se snaží též zamezit pochybnostem, zda rozhodčí smlouva váže nástupce stran co do právního vztahu, na nějž se vztahuje rozhodčí smlouva. Danou otázku zodpovídá kladně tím, že rozhodčí smlouva váže také právní nástupce stran. Tím ovšem je míněna jak sukcese univerzální, což ostatně ani nemůže být pochybné; ale též sukcese singulární, kde pochybnosti vznikly. Pochopitelně nezáleží na tom, zda k sukcesi došlo ve formě cese, nebo ve formě jiné, např. ve formě převodu cenného papíru, ať již rubopisem, či pouhou tradicí.

K § 4

Osnova v zásadě, podržuje dosavadní stav, že rozhodčí smlouva se musí stát písemně. Tím přijímá zásadu, která ve většině zemí rovněž platí. Také mezinárodní smlouvy, jimiž je náš stát vázán, ať již bilaterální nebo multilaterální, předpokládají většinou písemnou rozhodčí smlouvu.

V požadavku písemností však nejde osnova do krajnosti. Podle svého rozumného účelu je písemná forma zárukou, že existence i obsah rozhodčí smlouvy jsou snáze zjistitelné; než kdyby byla dovolena jest dohoda ústní. K tomuto účelu však postačí, jestliže je dohoda potvrzená jakýmkoliv písemným způsobem. Není tedy třeba žádné formální přísné smlouvy. Postačí, jestliže souhlas obou stran je doložen písemně, ať již v jedné listině; nebo ve vzájemně vyměněných dopisech nebo jiných písemnostem. Předpokládá se ovšem, že dopisy nebo jiné písemnosti budou podepsány. V obchodním styku však postačí jistě takový podpis, který je zde obvyklý, tedy zejména i podpis parafou nebo cestou mechanickou. Podpis cestou mechanickou je samozřejmý, došlo-li k dohodě dálnopisem nebo telegraficky, což podle osnovy je rovněž dovoleno.

Z hlediska téhož účelu nemůže být na závadu, jestliže sice strany uzavřely rozhodčí smlouvu ústně, ale dodatečně ji písemně potvrdí. Zajisté nezáleží na tom, kdy a v jaké formě k dodatečnému písemnému potvrzení dojde. Nebude tedy na závadu ani ta okolnost, že strany teprve před rozhodci nebo před rozhodčím soudem ve svých podáních nebo v jimi podepsaném zápisu o jednání uznají, že na příslušnosti rozhodce nebo rozhodčího soudu se ústně dohodly.

V praxi se častěji vyskytuje případ, že písemnost rozhodčí smlouvy je splněna jen na jedné straně. Tak je tomu, jestliže písemný návrh na uzavření smlouvy kupní nebo jiné obsahuje mezi oferovanými podmínkami i rozhodčí doložku. Druhá strana nabídku přijme nikoliv sice písemným projevem, avšak tak, že o jejím souhlase s obsahem nabídky není pochyby. Její souhlas se vztahuje i na rozhodčí doložku, která byla nerozlučnou součástí písemné nabídky, jestliže si neučinila výhradu; to odpovídá výkladu podle poctivého obchodního styku. K zamezení nedorozumění stanoví to osnova výslovně v odstavci 2. Taková výjimka za zásady písemnosti není tedy vlastně výjimkou; ale účelným důsledkem vyplývajícím z chování obou stran při nezmenšené záruce snadno zjistitelné existence i obsahu rozhodčí smlouvy.

Právě s ohledem na tuto záruku nemůže ovšem touto cestou vzniknout platná rozhodčí smlouva, jestliže mezi stranami bude sporná otázka platnosti hlavní smlouvy, takže by bylo nejprve nutno řešit otázku platnosti hlavni smlouvy a teprve a podle toho zodpovědět otázku, zda rozhodčí doložka je platná. Tento způsob uzavření rozhodčí smlouvy se tedy bude vztahovat jen na spory, kde právě o platnost hlavní smlouvy opírají se uplatňované nároky.

K § 5

Zásadně každá osoba může být rozhodcem, pokud je zletilá a má způsobilost k právním úkonům. Za téže podmínky může být rozhodcem i cizinec.

Osnova neomezuje dále volbu stran co do osoby rozhodce; protože tato volba je otázkou důvěry a strany nemají být v tom směru zásadně nijak omezovány. Zejména zákon nestanoví; že by rozhodce musel mít zvláštní způsobilost k výkonu své funkce; pokud je zletilý a má způsobilost k právním úkonům. Kdyby nezpůsobilost rozhodce zaviněná tělesnými vadami měla za následek, že rozhodce nebude s to svoji funkci splnit; zjedná se odpomoc podle § 7 odst. 2.

K §§ 6 a 7

Osnova se snaží usnadnit zachování rozhodčí smlouvy i tehdy, jestliže rozhodčí smlouva není zcela jasná co do počtu a osob rozhodců, anebo jestliže vzniknou jiné překážky.

K § 8

Mezinárodní obchodní styky vedou k stále častěji používanému rozhodčímu řízení. Obvykle však nebývají spory vyřizovány rozhodci ustanovenými pro konkrétní případ ("ad hoc"), nýbrž spíše u stálých rozhodčích soudů. Také na území Československé socialistické republiky je činný Rozhodčí soud Československé obchodní komory v Praze, který v oboru mezinárodních obchodních styků nabývá stále většího významu. Zákon musel proto i této otázce věnovat pozornost a výslovně upravit také možnost, že strany se podrobí v rozhodčí smlouvě pravomoci stálého rozhodčího soudu, zřízeného natrvalo. O řízení před stálými rozhodčími soudy obsahuje další ustanovení § 28.

K § 9

Účinky návrhu (žaloby) na zahájení rozhodčího řízení mohly být podle dosavadního právního stavu sporné. Stanoví se proto, že taková žaloba má právní účinky, jako kdyby byl podán návrh soudu. Z téhož důvodu je též stanoveno, že zahájení rozhodčího řízení má vliv na běh lhůt promlčecích nebo propadných a že, pokračuje-li strana řádně v řízení a zahájila-li svůj spor včas, nemůže nastat ani promlčení ani prekluse při řádném pokračování v řízení před rozhodci nebo v řízení před příslušným orgánem.

K §§ 10 a 11

Rozhodčí řízení má být pokud možno bezformální a směřovat k tomu, aby co nejrychleji a nejúčelněji byl zjištěn pravý stav věci. Neobsahuje proto osnova žádna ustanovení v řízení, které by jinak rozhodce v jejich postupu omezovala, pokud strany samy, popřípadě stanový stálého rozhodčího soudu; jemuž se strany podrobily, nemají jiných ustanovení. Rozhodci mohou též provádět důkazy všeho druhu, které uznávají za vhodné, ovšem jen tehdy, pokud k tomu není třeba donucení účastníka nebo jiné osoby. Soud poskytne v těchto a podobných případech rozhodcům na jejich žádost právní pomoc.

§ 11 upravuje výslovně navrácení v předešlý stav. To se provede rovněž beze všech formalit prostě tím, že rozhodci poskytnou-li návrhu straně příležitost, aby mohla zmeškaný úkon vykonat dodatečně. Pochopitelně odčinit zameškání nebude možné; jestliže rozhodčí nález byl již vyhotoven. Odpomoc v takovém případě může být zjednána jen cestou návrhu na zrušení rozhodčího nálezu (§ § 20 až 23), popřípadě i návrhem na zastavení nařízeného výkonu (§ 24), jsou-li pro to podmínky.

K § 12

Toto ustanovení řeší výslovně, též v souhlase s Evropskou úmluvou o mezinárodní obchodní arbitráži, oprávnění rozhodců rozhodovat o své vlastní příslušnosti. Záporné rozhodnutí musí být usneseno, vyhotoveno a doručeno jako rozhodčí nález. Usnesení kladné, zjišťující, že rozhodci jsou příslušní, nebude zvlášť vyhotoveno, nýbrž pojme se do rozhodčího nálezu popřípadě jen do jeho důvodů.

K § 13

Upravuje se zde výslovně přípustnost předběžného opatření i v případech, že ve věci samé má rozhodovat rozhodce. K povolaní a výkonu předběžného opatřeni je ovšem příslušný soud.

K § § 14-10

Tato ustanovení obsahují základní ustanovení o rozhodčím nálezu. Vzhledem k tomu, že rozhodčí nalez má účinek pravomocného rozsudku a je soudně vykonatelný (§ 18), musí být nález též zhotoven, vypracován a doručen tak, aby mohl sloužit jako podklad pro soudní vykonatelnost.

Ustanovení § 14 odst. 2 ukládá zároveň rozhodcům dbát při rozhodování platného hmotného práva; tím má být zabráněno eventuálním pokusům rozhodovat podle tzv. ekvity a tedy bez zřetele na zákonnost.

Oprava chyb v psaní, počtech jiných zřejmých nesprávností v rozhodčím nálezu je dovolena kdykoliv. Takového výslovného ustanovení je třeba vzhledem k odlišným názorům, zdá rozhodci po vydání rozhodčího nálezu jsou ještě oprávněni k dalším opatřením.

Osnova výslovně dovoluje, aby podle ujednání stran byla rozhodčí řízení i dvouinstanční. Taková možnost sice vyplývá již z § 10, podle něhož není bráněno stranám, aby si upravily řízení ve vzájemné dohodě. Aby však v tom ohledu nevznikaly pochybnosti a aby snad neúplnou smluvní úpravou opravného řízeni nedocházelo k situacím, jichž by bylo lze využít k průtahům řízení, upravuje osnova v § 17 alespoň podpůrně a v hrubých obrysech opravné řízení.

Bude záležet na úmluvě mezi stranami, má-li mít opravný prostředek jen charakter rozkladu, kde nespokojená strana žádá od týchž rozhodců, aby znovu přezkoumali svůj nález, či zda má mít povahu odvolání, kde přezkoumání rozhodčího nálezu je svěřeno jiným rozhodcům. Osnova stanoví, že opravné řízení je součástí rozhodčího řízení, které podléhá ustanovením tohoto zákona. Chce tím říci především, že v takovém případě vydáním rozhodčího nálezu v první instanci není ještě rozhodčí řízení skončeno a že pokračuje dále, bude-li včas podán opravný prostředek; s tím souvisí i ustanovení § 18 odst. 2, kde pochopitelně teprve konečný rozhodčí nález má účinky pravomocného rozsudku. Znamená to dále, že i pro opravné řízení platí předpisy o volbě nových rozhodců, mají-li rozhodovat noví rozhodci, jakož i ustanovení o řízení, o rozhodčím nálezu a ostatní předpisy tohoto zákona. Opravné řízení - neujednaly-li strany jinak - se zahájí oznámením nespokojené strany straně druhé, že žádá o provedení opravného řízení. Důvody nespokojenosti mohou být rozmanité, a nejsou ovšem v zákoně ani rámcově vyjmenovány. Bude záležet v prvé řadě na ujednání stran a není-li ujednání, mohou být takovými důvody jakékoliv okolnosti, které lze rozumně chápat jako okolnosti dotýkající se strany; i odůvodnění rozhodčího nálezu mohlo by být takovým důvodem. Oznámení druhé straně předepisuje osnova, protože rozhodčí řízení spočívá především v rukou stran je proto třeba; aby především druhá strana věděla, že vydaný rozhodčí nález není konečný a že v řízení bude pokračováno. Každá strana získá tím možnost dbát o řádné pokračování v řízení, popřípadě uvědomit rozhodce nebo jmenovat rozhodce nové a vůbec bránit neodůvodněným průtahům, které by mohly vznikat.

Úprava provedená v zákoně je ovšem jen podpůrná pro případ, že strany neujednaly něco jiného. U stálých rozhodčích soudů, pokud jejich předpisy dovolí odvolání proti rozhodčímu nálezu, bude patrně také opravné řízení upraveno podrobněji, popřípadě i odchylně od podpůrných ustanovení zákona, což osnova umožňuje (§ 28 odst. 2).

K § 19

Osnova ve shodě s potřebami zahraničního obchodu dovoluje stranám, aby uzavřely před rozhodcí smír. Takový smír je z téhož důvodu také exekučním titulem, avšak nezakládá námitku věci rozsouzené.

K § 20-23

Důvody pro zrušení rozhodčího nálezu jsou celkem běžné v moderních soudních řádech a odpovídají v zásadě důvodům, které byly obsaženy v dosavadním občanském soudním řádu. Vzhledem k tomu však, že text dosavadního zákona byl velmi stručný a zavdal podnět k pochybnostem, byly tyto důvody podrobněji rozvedeny; stalo se tak také s ohledem na mezinárodní úmluvy; zejména i na Evropskou úmluvu o mezinárodní obchodní arbitráži.

Pokud jde o osoby rozhodců, jsou důvodem zrušení jen hrubé nedostatky uvedené v § 20 pod č. 3. V rozhodčím řízení budou osoby rozhodců zvoleny stranami, takže nebylo by přípustné, aby dodatečně strany mohly činit námitky, že rozhodce je předpojatý nebo podobně. Bude-li rozhodce jmenován soudem podle § 7, musí strana zavčas postarat se, aby případné své námitky co do předpojatosti osoby rozhodce uplatnila u soudu. Pochopitelně i soud, dříve než určí rozhodce s konečnou platností, dotáže se stran a vezme zřetel na jejich odůvodněné námitky. U stálých rozhodčích soudů platí jejich stanovy o určení osob rozhodců i o rozhodovaní o případných námitkách stran co do zaujatosti určeného rozhodce.

V některých případech je návrh na zrušení rozhodčího nálezu vyloučen, jestliže strana již v rozhodčím řízení nevznesla včas příslušní námitku (§ 22 odst. 3), to jest nejpozději před projednáním ve věci samé. Toto ustanovení je v podstatě konformní s ustanovením čl. V Evropské úmluvy o mezinárodní obchodní arbitráži.

Lhůty k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu jsou voleny tak, aby nebyly příliš dlouhé vzhledem k potřebné jistotě v právním styku. Nemohou být však tak krátké, aby bylo znemožněno stranám návrh podat. Při tom je třeba vzít zřetel též na možnost, že rozhodčí nález bude doručován do ciziny a že je třeba i cizinci popřát přiměřenou možnost, aby mohl rozhodčí nález napadnout, je-li vadný. U některých lhůt je vedle lhůty subjektivní (§ 21) stanovena i lhůta objektivní (§ 22 č. 2) po jejímž uplynutí je návrh na zrušení rozhodčího nálezu nepřípustný.

V § 23 odst. 2 je výslovně řešena sporná otázka, jak má být dále postupováno, jestliže soud zrušil rozhodčí nález, ale z jiného důvodu než pro nedostatek nebo vady rozhodčí smlouvy. V takovém případě zůstává rozhodčí smlouva i nadále v platnosti, ale v novém rozhodčím řízení nemají již být zúčastněni dosud činní rozhodci s ohledem na to, že by se mohli zrušením svého nálezu cítit dotčeni a že by tedy nerozhodovali zcela nepředpojatá, i když důvod zrušeni se netýkal přímo jejich osoby nebo činnosti.

K §§ 24 a 25

Zastavení nařízeného výkonu rozhodčího nálezu je přípustné podle obecných ustanovení obsažených v občanském soudním řádu.

Vedle toho však bylo nutno dovolit zastavení výkonu i tehdy, jestliže rozhodčí nález je stižen takovou vadou, že to zakládá jeho naprostou zmatečnost. V těchto případech nezáleží na tom, že strana takové důvody neuplatnila již dříve, zejména že nepodala návrh na zrušení rozhodčího nálezu.

Dojde-li k zastavení nařízeného výkonu pro některý ze zvláštních důvodů, uvedených v § 24 č. 1-3, je účelné, aby bylo současně vysloveno, že rozhodčí nález se zrušuje. Strany v takovém případě mohou pak žádat, aby soud rozhodl ve věci samé, jde-li o případ § 23 č. 1, nebo mohou žádat pokračování v rozhodčím řízení před novými rozhodci podle § 23 č. 2.

K §§ 26 a 27

Stanovená příslušnost soudu je většinou přizpůsobena předpisům občanského soudního řádu. V některých případech je stanovena příslušnost odchylně vzhledem ke zvláštní situaci, která se v rozhodčím řízení může vyskytnout.

K § 28

Aby nedocházelo k pochybnostem, je stanoveno, že nedohodnou-li se strany jinak a zvolí-li určitý stálý rozhodčí soud, podrobují se tím stanovám, řádům a jiným předpisům, platným u tohoto soudu. Tyto stanovy, řády a jiné předpisy mohou obsahovat podrobnosti o volbě rozhodců, o řízení, formě a způsobu rozhodčího nálezu atd. Mohou tedy upravit různým způsobem - a popřípadě i odchylně od ustanovení tohoto zákona - všechny otázky souvisící s rozhodovací činností soudu. Jedinou výjimku stanoví osnova v tom, že v žádném případě nemohou předpisy platné u stálého rozhodčího soudu zbavit strany práva domáhat se zrušení rozhodčího nálezu nebo zastavení nařízeného výkonu v rámci ustanovení tohoto zákona.

K § 29

Rozhodčí smlouva je smlouvou zvláštního druhu, která vykazuje prvky jak hmotněprávní tak i procesní povahy. Při kolisních ustanoveních mezinárodního práva soukromého nemůže se proto vystačit jen s ustanoveními, která jsou dána pro obligační smlouvy. Při významu, jaký má rozhodčí řízení právě pro mezinárodní obchodní styky, je proto učelné, aby zákon o rozhodčím řízení obsahoval alespoň taková kolisní ustanovení, která pro rozhodčí smlouvu jsou vzhledem k její povaze potřebná. Osnova proto v § 29 taková ustanovení obsahuje.

Osnova rozlišuje trojí druh kolisních otázek, které u rozhodčí smlouvy přicházejí v úvahu. Je to především otázka přípustnosti smlouvy. Je obecně uznaným principem, že v této otázce trvají státy na použití svého práva, i když v jiných směrech jsou ochotny popřípadě aplikovat právo cizí země. Proto také např. Newyorská úmluva z 10. 6. 1958 (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 74/1959 Sb. a její příloha, shrnující zásady pro uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů dovoluje odepřít výkon nebo uznání nálezu, jestliže předmět sporu nemůže být předmětem rozhodčího řízení podle práva země, kde rozhodčí výrok má být uznán nebo vykonán [čl. V. č. 2 písm. a)]. Osnova tedy je ve shodě s touto zásadou, jestliže v prvém odstavci § 29 stanoví, že přípustnost rozhodčí smlouvy se posuzuje u nás vždy podle našeho zákona (§ 2 osnovy). Při výkladu, který je obsažen v důvodové zprávě k § 2, bylo již poukázáno, že pravomoc soudní nemusí přitom vždy být posuzována podle našeho občanského soudního řádu.

Co do náležitostí rozhodčí smlouvy platí primérně náš zákon, má-li být rozhodčí nález vydán v tuzemsku. Stranám je však podle druhého odstavce § 29 ponecháno na vůli, aby si za určitých okolností zvolily jiné právo, podle něhož má být tato otázka posouzena. Volba stran je totiž omezena na případy, kde právní poměr, k němuž se rozhodčí smlouva vztahuje, vykazuje nějaký cizí prvek, takže je rozumné ponechat stranám na vůli, chtějí-li rozhodčí smlouvu podrobit co do jejích náležitostí cizímu právu. Volba stran musí však pochopitelně mít určitý vztah k celému uspořádání věci tak, aby byl vyloučen zcela libovolný postup. Tato pravidla platí jen tehdy, jestliže rozhodčí nález má být vydán v tuzemsku. Nálezy, vydané v cizině, nejsou tuzemskými nálezy (§ 30) a náš zákon nemůže jejich náležitosti předpisovat. Podmínky jejich uznání a výkonů jsou stanoveny v §§ 31 až 33.

Třetí a poslední kategorii tvoří forma rozhodčí smlouvy. Také tuto otázku podrobuje zákon v podstatě stejnému režimu jako otázku náležitosti smlouvy, avšak spokojuje se i s formou, jakou vyžaduje právní řád místa, kde došlo k projevu vůle; je-li právní řád tohoto místa ve svých požadavcích na formu rozhodčí smlouvy mírnější než jinak platné právo. Pochopitelně by autonomie stran co do volby rozhodného práva nemohla jít tak daleko, že by strany umluvily pro formu rozhodčí smlouvy jiné právo než umluvily pro její ostatní náležitosti.

Tím ovšem nejsou vyčerpány všechny kolisní otázky, které u rozhodčí smlouvy mohou vzniknout. Jde zejména o otázku způsobilosti subjektů, otázky zastoupení apod., které bude třeba posuzovat podle jinak platných předpisů.

K §§ 30 až 33

Uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů jsou upraveny v osnově tak, aby byly chráněny oprávněné zájmy našeho státu, avšak s přihlédnutím k tomu, aby rozvoj mezinárodních hospodářských styků nebyl brzděn. Všechna tato ustanovení platí ovšem jen tam, kde není jiné smluvní úpravy (§ 35).

Proti dosavadnímu právnímu stavu ulehčuje se zjištění vzájemnosti v § 30, aby nebylo vždy třeba se uchylovat k mezistátnímu jednání. K témuž zjednodušení směřuje i § 32, jenž nevyžaduje zvláštního soudního rozhodování o uznání cizího rozhodčího nálezu. Příslušnost předsedy senátu okresního soudu bude se řídit podle § 253 o. s. ř

K § 34

V zájmu jistoty v mezinárodních obchodních stycích nebude se zákon vztahovat na případy, kdy rozhodčí smlouva byla uzavřena před jeho účinností.

K § 35

Vzhledem k rozšíření mezinárodní obchodní arbitráže a ke stále zvětšujícímu se počtu mezinárodních instrumentů, upravujících tyto otázky, bylo třeba výslovně dovolit odchylku od ustanovení zákona pro případ, že mezinárodní úmluva upravuje některou otázku jinak než tento zákon.

S navrhovanou úpravou podle osnovy nebudou spojeny žádné nové náklady z hlediska hospodářských a finančních důsledků navržené úpravy (§ 11 zákona č. 8/1959 Sb., kterým se stanoví základní pravidla o státním rozpočtu a o hospodaření s rozpočtovými prostředky).

V Praze dne 1. listopadu 1963

Předseda vlády:

Lenárt v. r.