Důvodová zpráva

A) Název, charakteristika a struktura osnovy

Rozsáhlé vztahy našich občanů k cizině v oblasti práva rodinného a dědického, především pak rozsáhlé vztahy našich socialistických organizací k cizozemským podnikům v oblasti mezinárodního styku obchodního a dopravního si vynucují zvláštní právní úpravu, jež je předmětem, mezinárodního práva soukromého.

Tato právní úprava se děje dvojím způsobem; normami přímými, jež stanoví práva a povinnosti stran, účastníků konkrétního právního vztahu, anebo normami kolizními, které samy o sobě neurčují práva a povinnosti stran, ale dávají toliko odpověď na otázku, podle kterého právního řádu je třeba určitý právní vztah řešit. Mezinárodní život si vynucuje, aby určité právní vztahy našich občanů a našich organizací nebyly řešeny podle československého práva, ale podle práva cizího státu. Půjde zejména o takové právní vztahy, při nichž jeden ze subjektů je cizinec (např. kupní smlouva našeho podniku s cizozemskou firmou) nebo předmět právního vztahu je v cizině (dědictví nebo jiný majetek naších občanů) nebo určitá skutečnost, k níž se pojí právní následky, nastala v cizině (uzavření smlouvy či manželství atd.).

Funkcí norem mezinárodního práva soukromého je dát právní základ mezinárodním stykům mezi příslušníky různých států, a to jak mezi osobami fyzickými, tak i organizacemi (právnickými osobami). Normy tohoto druhu - přímé i kolizní - jsou jak v mezinárodních smlouvách, tak i ve vnitrostátních zákonech. Mezinárodní právo soukromé je tudíž vnitrostátním právem, ale jeho zaměření a funkce jsou mezinárodní. Náš zákon má být jedním z významných nástrojů mezinárodní mírové spolupráce.

Společenské vztahy, jimiž se zabývá mezinárodní právo soukromé, spadají svou povahou hlavně do tří právních oblastí, a to práva občanského, rodinného a pracovního; jejich charakteristika spočívá v tom, že v jistém směru přerůstají hranice státu a tato okolnost sama osobě je tak závažná, že vyvolává nutnost specifické úpravy, a to jednak normami přímými; jednak kolizními. Příkladem přímé úpravy je návrh zákona o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku. Normy kolizní mají zvláštní strukturu, obsah i problematiku; a proto je účelné vyčlenit je do zvláštního zákona spolu s normami, jež jsou svou podstatou blízké kolizním normám.

Návrh zákona zahrnuje normy trojího druhu: kolizní právo, cizinecké právo a mezinárodní právo procesní. Zákon by tudíž měl svým názvem vyjadřovat tento obsah.

Do mezinárodního práva soukromého patří však i normy jiného druhu, pokud upravují určité společenské vztahy v poměru k cizině. Názory na otázku, co všechno patří do mezinárodního práva soukromého, se značně liší podle jednotlivých států, ba i autorů, ale je nesporné, že jádrem tohoto právního odvětví jsou kolizní normy, a mluví-li se o mezinárodním právu soukromém, je zřejmé, že se tím myslí v prvé řadě kolizní právo a s ním souvisící normy. Nepřesné je ostatní v tomto zákoně slovo "mezinárodní", neboť nejde o normy mezinárodní, ale o normy vnitrostátní, které upravují právní vztahy s některými "cizími" nebo "mezinárodními" prvky; nepřesný je i výraz "soukromé", neboť socialistická právní věda neuznává dělení na právo soukromé a veřejné.

Jde však o název vžitý v mezinárodní praxi (ve státech socialistických a kapitalistických) a bylo by proto nesprávné jej měnit, rozšiřovat nebo zužovat. Důvody účelností mluví pro to, aby zákon měl stručný a výstižný název i když nebude obsahovat všechny normy, spadající do tohoto právního odvětví.

S kolizním právem nerozlučně souvisí otázka postavení cizích fyzických a právnických osob; jakož i bezdomovců a osob s více státními občanstvími. Vyřešení otázky právního postavení cizince je často předpokladem pro řešení kolizních otázek. Metoda a způsob řešení jsou v podstatě shodné.

Jde-li o skutkový stav dotýkající se více právních řádů, vznikne pro naše orgány netoliko kolizní otázka, podle kterého právního řádu se má věc rozhodnout v meritu, ale obvykle i otázka pravomoci našich soudů a jiných orgánů ve vztahu k cizozemským orgánům. Rozhraničení pravomoci našich orgánů vůči cizím orgánům tvoří hlavní část tzv. mezinárodního občanského práva procesního a tak již důvody účelnosti mluví pro to, aby i tato materie byla pojata do téhož zákona. Pro toto řešení mluví i řada jiných důvodů; procesní otázky ve vztahu k cizině nutno často posuzovat a řešit v nerozlučné spojitosti s problémy mezinárodního práva soukromého. Týká se to např. takových procesních úkonů, jako je zjišťování cizího práva; jeho interpretace a aplikace, právní pomoci ve vztahu k cizině atd. Bude-li náš soud aplikovat cizí hmotné právo podle příkazů naší kolizní normy, může během řízení vyvstat otázka, zda určité instituce (např. promlčení, započtení) má považovat za část hmotného nebo procesního práva. Tyto příklady ukazují, že otázky hmotného mezinárodního práva soukromého a procesního se do jisté míry prolínají, že je účelné upravit je v témž zákoně, a to tím více; že se často ve stejném ustanovení objevují vedle sebe normy kolizní a procesní (např. v § 39; 43, 45).

Co do struktury se osnova rozpadá na dvě části; část první má ustanovení kolizní a o právním postavení cizinců, část druhá obsahuje normy mezinárodního práva procesního. Kromě toho má osnova úvodní a závěrečná ustanovení.

B) Výklad osnovy

Úvodní ustanovení

V § 1 se formuluje účel zákona, přičemž je zdůrazněn jeho politický význam jako nástroje mezinárodní spolupráce. Ustanovení tohoto zákona se použíje jen potud, pokud mezinárodní smlouva pro Československou socialistickou republiku závazná neustanovuje něco jiného (§ 2). Toto ustanovení je významné zejména ve vztahu k socialistickým zemím, s nimiž má Československá socialistická republika celou síť smluv o právní pomoci, v nichž jsou upraveny jak otázky kolizní, tak i procesní. I ve vztahu k západním zemím máme celou řadu dílčích otázek (např. o právní pomocí, vykonatelnosti rozhodnutí atd.) upravenu v různých smlouvách.

ČÁST I

USTANOVENÍ KOLIZNÍ A O PRÁVNÍM POSTAVENÍ CIZINCŮ

Oddíl 1

Kolizní ustanovení

Podle navrhované úpravy se stanoví v souhlase s dosavadní úpravou státní příslušnost zahraničního určovatele pro určení způsobilosti; na rozdíl od dosavadní úpravy návrh upravuje jak otázku způsobilosti k právům, tak i k právním úkonům (§ 3). Nové je ustanovení odstavce 2 § 3, podle něhož postačí, má-li osoba způsobilost podle československého práva. Toto nové ustanovení odpovídá světové praxi.

Legislativní novotou je i ustanovení § 4 o platnosti právního úkonu; platnost právního úkonu se má posuzovat podle téhož právního řádu jako jeho působnost (účinky). Jinými slovy, otázku, zda došlo k platnému právnímu úkonu, nutno posoudit podle právního řádu onoho státu; jímž by se řídila smlouva, kdyby byla platně uzavřena. Jde o to, aby platil jednotný statut, jak pro vnitřní platnost, tak i pro působnost právního úkonů. Mohou se však vyskytnout speciální ustanovení o platnosti právního úkonu, (např. ohledně závěti; dědické smlouvy atd.) anebo z okolností případu může vyplynout; že by nebylo rozumné, aby právní řád byl jednotný; a proto má osnova výhradu "pokud není stanoveno nebo k rozumnému uspořádání vztahů nezbytno něco jiného, (např. právní vztahy, týkající se kupní smlouvy se mají zásadně řídit právním řádem prodávajícího), vztahuje se to jak na platnost, tak i na účinky kupní smlouvy.

Pro otázku formy byla zachována zásada locus regit actum v její fakultativní podobě. Osnova obsahuje však zúžení této zásady tak, že vylučuje platnost úkonu, pro který je předepsána pod sankcí neplatnosti písemná forma podle právního řádu, kterým se spravují účinky právního úkonu. Je tomu tak zpravidla v případech, kdy tyto účinky jsou pro účastníky velmi závažné a písemná forma je má chránit před neuvážeností právního úkonu. Nebylo by proto správné tyto důsledky materiální úpravy připustit bez splnění předepsané formy.

Práva věcná (§ 5-8) jsou upravena v podstatě shodně s dosavadní úpravou a spočívají na obecně uznávaném hraničním určovateli, jímž je poloha věci (lex rei sitae). Odchylka od dosavadní úpravy spočívá v tom, že ustanovení o vydržení byla zařazena mezi věcná práva a dále v tom, že se vynechává ustanovení dosavadního § 39 zákona č. 41/1948 Sb., o vlastnické žalobě proti držiteli věcí. Toto ustanovení bylo vynecháno jednak proto, že by jeho převzetí odporovalo nové občanskoprávní úpravě, jednak proto, že se v praxi úplně vystačí s ustanovením § 6.

Nově je upravena otázka věcných práv k přepravovaným věcem. Světová praxe se v tomto směru velmi různí. Tak např. nová osnova polského zákona navrhuje řešení, podle něhož směrodatným má být právní řád místa, kam je zboží určeno. Československá osnova přijala jako hraniční ukazatel místo odeslání, který lépe vyhovuje potřebám praxe, poněvadž není jisto, zda věc, která se přepravuje, dojde vůbec do místa určení a nebylo by správné, aby se věcné právo řídilo právním řádem místa, kde věc nikdy nebyla.

K závažné novotě dochází v oblastí závazkového práva (§ 9 až 15). Dosavadní ustanovení o volbě práva (§ 9 zákona č. 41/1948 Sb.) je příliš složité a z hlediska potřeb zahraničního obchodu nepraktické. Volba práva je zásadně možná pouze v oblasti práva závazkového a pracovního, zatímco nevhodné umístění dosavadního § 9 mohlo vzbudit domněnku, že volba práva je přípustná i v jiných oblastech. V oblasti závazkového práva vystupují československé strany v naprosté většině případů podniky zahraničního obchodu nebo jiné socialistické organizace a nedá se předpokládat, že by u nich mohlo jít o snahu obcházet zákony své země nebo jiných států. Stává se, že se smluvní strany nemohou dohodnout na aplikaci ani našeho práva; ani práva jejich smluvního partnera a tak se obě strany dohodnou na tom; že má být aplikováno právo některého třetího státu, jež je oběma stranám známé. Není důvodu bránit stranám ve volbě takového práva, ani klást pro volbu zvláštní podmínky. Proto návrh připouští neomezenou autonomii vůle stran; připouští volbu práva i per facta concludentia; ale musí jít o případ do té míry zjevný, že není vzhledem k okolnostem případu pochybností o projevené vůli. Soud musí zjišťovat skutečnou vůli účastníků a nikoli vůli předpokládanou, hypotetickou.

Pro případ, že strany neprovedly volbu práva, řídí se závazkové poměry - stejně jako dosud - právním řádem, který odpovídá rozumnému uspořádání vztahu, o který jde (§ 10). V zájmů vyloučení všech pochybností stanoví se v odstavci 2 § 9, že zvolí-li strany právo určitého státu, předpokládá se, že mají na mysli jen hmotné normy a nikoli normy kolizní.

Nezměněna zůstávají ustanoveni o smlouvě kupní, o smlouvě o dílo a smlouvě pojistné. Pokud jde o smlouvy o nemovitostech podle dosavadní úpravy (§ 44 zákona č. 41/1948 Sb.), platil vždy právní řád podle polohy nemovitosti. Osnova z důvodu legislativní techniky zařazuje kupní smlouvy o nemovitostech do stejné kategorie jako ostatní smlouvy, což ale nezmění dosavadní situaci, neboť lze si těžko představit nějaké "rozumné důvody", které by odůvodňovaly použití jiného práva než lex rei sitae.

Nově se upravují kolizní otázky ohledně smlouvy o dopravě a smlouvy příkazní. Kromě toho osnova obsahuje úpravu kolizních otázek smlouvy o obchodním zastoupení, smlouvy o zprostředkování, jakož i smlouvy o vícestranných výměnných obchodech, při nichž bylo přihlédnuto k potřebám mezinárodních obchodních styků. Pojmové vymezení těchto smluv je obsaženo v zákoníku mezinárodního obchodu.

Jinak se vycházelo z toho, že není účelné stanovit pro každý typ smlouvy kolizní normu, neboť je možno vystačit s generálním hraničním určovatelem, jímž je požadavek rozumného uspořádání právního poměru. Nadto byl převzat do osnovy i dosavadní odstavec 5 § 46 zákona č. 41/1948 Sb., takže československé justiční organy najdou v zákoně pro všechny případy spolehlivé hraniční určovatele.

Při změnách a zajištění závazků dochází k novému právnímu vztahu, a proto je možné, že bude rozhodným právní řád odchylný od lex causae hlavního závazku. Nutno však mít na zřeteli, že tento nový vztah má často akcesorickou povahu a i jinak souvisí s předchozím vztahem. Je proto účelné; aby v těch případech, kdy z úmyslu stran nevyplývá něco jiného, platil jednotný právní řád pro hlavní závazek i jeho změny a zajištění. Tento cíl sleduje § 11 návrhu. Pokud jde o nároky vyplývající z porušení smlouvy, je sice samozřejmé, že se tyto řídí právním řádem, který upravuje příslušnou smlouvu (lex causae), nicméně v praxi se vyskytují případy, že některý účastník prosazuje místo lex causae právní řád místa škody (lex loci delicti). Ve snaze čelit případným pochybnostem osnova výslovně stanoví, že má být i na následky porušení závazků použit lex causae.

Do § 12 osnovy zákona bylo převzato ustanovení z návrhu úmluvy přijaté Haagskou konferencí v roce 1956 týkající se zejména okamžiku, kterým přechází riziko škody na věci z prodávajícího na kupujícího, jakož i případné právo na náhradu škody, oprávnění nakládat věci, právo na plody a požitky a výhrada vlastnického práva.

Promlčení není v dosavadním zákoně upraveno. § 13 návrhu stanoví, že rozhodným je lex obligationis, což odpovídá praxi většiny států s výjimkou anglosaské oblasti, kde se promlčení považuje za instituci práva procesního a posuzuje se podle lex fori; podle poslední praxe i tam se přihlíží k promlčení podle cizího práva, jestliže toto cizí právo bylo lex causae a jestliže ono považuje promlčení za důvod zániku závazku a netoliko žalobního práva. Podle práva USA se vyžaduje k uznání promlčení podle cizího práva, aby obě strany žily v místě, kde platí dovolávaný předpis o promlčení.

V § 14 a 15 návrhu se zachovává v podstatě dosavadní úprava jednostranných právních úkonů a náhrady škody (dosud upraveno v § 47 a 48 zákona č. 41/1948 Sb.), ale volí se formulace přesnější a jasnější.

Pracovní vztahy jsou upraveny v dosavadním zákoně v rámci práva závazkového způsobem nedostačujícím (§ 46 bod 4 zákona č. 41/1948 Sb.). Návrh upravuje pracovní vztahy zvláště a stanoví tato kolizní pravidla: na prvním místě je volba práva; nedošlo-li k volbě práva, je směrodatným lex loci laboris, to je právní řád místa, kde pracovník vykonává prácí; jde-li o pracovníky našich podniků, vysílané do ciziny, bude směrodatným náš právní řád; budou-li naše podniky v cizině zaměstnávat místní pracovníky, bude platit tamní právní řád. Pro pracovníky dopravních podniků má platit právní řád sídla podniků.

Pro oblast kolizního práva dědického platí dosud jednotný právní řád určený státní příslušností zůstavitele v době smrti (§ 40 zákona č. 41/1948 Sb.). Vzhledem k tomu, že podle zkušenosti nečinila dosavadní úprava v praxi potíže, přebírá osnova ustanovení § 40 cit. zákona. Jednotný dědický statut je vývojově modernější a odpovídá též naší poslední praxi při uzavírání smluv o právní pomoci s některými socialistickými státy.

V oblasti práva rodinného spočívají novoty návrhu vůči dosavadnímu stavu zejména v těchto ustanoveních: v § 20 návrhu se výslovně zakotvuje dosavadní praxe spočívající v tom; že zásada locus regit actum neplatí pro formu uzavření sňatku, jak by k tomu mylně sváděl § 12 zákona č. 41/1948 Sb.; praxe vyžaduje již nyní k platnosti sňatku československého občana občanskou formu. Návrh nově upravuje kolizní řešení osobních a majetkových následků manželství (§ 21). Podle dosavadní úpravy právní následky manželství po stránce osobní se řídí právním řádem státu; jehož jsou manželé příslušníky, resp. jejich posledním společným právním řádem, a neměli-li nikdy společného právního řádu, řídí se československým právním řádem (§ 13; 14 zákona č. 41/1948 Sb.).

Návrh osnovy upouští od použití posledního společného právního řádu a přikazuje použití československého práva pro případ, že manželé jsou příslušníky různých států. Důvod této novoty spočívá v tom, že se nezdá rozumným používat právo státu, k němuž manželé již ztratili svůj vztah a že je rozumnější použít československého práva, k němuž rozhodně nějaký vztah mají, když o věci rozhodují československé orgány.

Další významná novota spočívá v tom, že podle dosavadní úpravy (§ 15 zákona č. 41/1948 Sb.) manželské majetkové právo se řídí vždy právním řádem státu z doby uzavření sňatku, kdežto osnova i pro úpravu těchto vztahů přikazuje aplikovat právní řád státu, jehož jsou manželé příslušníky, a nemají-li společnou státní příslušnost, má se aplikovat československé právo. Důvod této novoty spočívá v tom, že od doby uzavření manželství mohlo uplynout mnoho desetiletí a není odůvodněno aplikovat právní řád, k němuž manželé jíž dávno ztratili svůj vztah.

Při smluvní úpravě majetkového práva má platit právní řád, který byl směrodatný v době, kdy k úpravě došlo. V tomto směru osnova vychází z toho, že kdyby manželé,byli chtěli nějakou změnu, byli by i smlouvu změnili, jinými slovy: při smluveném majetkovém společenství zůstává právní řád neměnný; zatímco v ostatních případech má platit onen poslední právní pád, k němuž mají manželé v době řešení jejich majetkových otázek nejbližší vztah.

Nově upravuje návrh i kolizní řešení rozvodů (§ 22). Zásadně se dá použít právní řád státu; jehož jsou manželé příslušníky v době zahájení řízení. Jsou-li příslušníky různých států, řídí se rozvod právním řádem československým. Návrh upouští od dosavadní úpravy (§ 18 zákona čís. 41/1948 Sb.), která připouští i použití posledního společného právního řádu. U rozvodu - na rozdíl od osobních a majetkových následků manželství - není odůvodněným používat poslední společný právní řád.

Daleko závažnější novota spočívá však v tom, že návrh připouští rozvod cizinců podle československého práva, žije-li alespoň jeden z manželů delší dobu u nás. Vymezení pojmu delší doba se ponechává soudní praxi. Každý zákonodárce přihlíží v první řadě k tomu, aby byly upraveny osobní a majetkové vztahy osob na území jeho státu, a jen v tomto rámci přihlíží k cizímu právnímu řádu. Žijí-li určité osoby delší dobu na území našeho státu a je-li zjištěno, že jejich manželství je rozvráceno, a případně navázaly-li již nové citové vztahy, je správné, aby jim naše právo umožnilo rozvod. Nutno ovšem mít na zřeteli, že tyto osoby musí počítat s tím, že rozvod vyslovený naším soudem nebude případně uznáván v jejich domovském státě a že případný nový sňatek bude mít povahu "kulhajícího sňatku"; tj. u nás bude uznáván za platný, kdežto v jejích domovském státě za neplatný. I když je zásadně nutno vyhýbat se "kulhajícím" sňatkům, jsou případy, kdy je nutné dávat jim přednost před respektováním cizího práva. Tak např. "kulhající" sňatek bude nevyhnutelný i tehdy, uzavře-li cizí státní občan sňatek na našem území, ač podle jeho domovského práva nemohl sňatek uzavřít z důvodů rasových nebo náboženských, a stejně tak je nevyhnutelné povolit i "kulhající" rozvody.

Značné zjednodušení přináší návrh v otázce kolizní úpravy vztahů mezi rodiči a dětmi (§ 23 až 27). Návrh vychází z toho, že nový zákon o rodině nezná pojmů legitimace a poručenství, na druhé straně nutno však mít na zřeteli, že naše soudy budou nuceny zabývat se těmito institucemi ve vztahu k cizině. Návrh vychází zásadně z osobního statutu dítěte, a to bez ohledu na to, jde-li o dítě zrozené v manželství nebo mimo manželství. Týká se to jak určení (zjištění nebo popření) otcovství (§ 23), tak i výchovy a výživy (§ 24). Vzhledem k tomu, že československý právní řád poskytuje dítěti maximální ochranu, stanoví návrh, že v případě, žije-li dítě u nás, bude se aplikovat naše právo. To znamená, že i kdyby domovský právní řád dítěte nepřipouštěl zjištění nebo popření otcovství bude možné takové zahájení před naším soudem; jde-li o dítě, které žije u nás. Otázku výchovy a výživy je nutno řešit vždy podle československého práva, žije-li dítě na území našeho státu.

Nároky rodičů na výživu vůči dětem se řídí právním řádem rodičů (§ 24 odst. 2). V tomto případě je namístě navazovat na osobní statut rodičů, o jejichž zájmy jde.

Pro nároky neprovdané matky vůči otci dítěte je rozhodným osobní statut matky (§ 25).

Osvojení se řídí - jako dosud - právem státu, jehož příslušníkem je osvojitel. Nové je ustanovení návrhu, že mají-li osvojující manželé různou státní příslušnost, musí byt splněny podmínky právních řádů obou manželů (§ 26 odst. 2). Toto ustanovení chce zabránit tomu, aby osvojení dalo podnět k případným manželským nesrovnalostem; které by mohly ohrozit účel osvojení. Novotu zavádí ustanovení odst. 3 § 26 podle něhož je možno použít československého práva v případě; že domovské právo osvojitele nepřipouští osvojení a nebo jen za velmi tíživých podmínek. Podmínkou je; aby osvojitel měl v Československé socialistické republice delší pobyt. Tato ustanovení, bylo vyvoláno potřebami života, neboť v nejednom případě u nás žijí cizinci, kteří se z těch nebo oněch důvodů po delší dobu nemohou vrátit do svých zemí. Bylo by proto nespravedlivé znemožňovat jim vytvoření rodinných svazků jen proto, že zákony jejich vlasti, s níž na dlouhou dobu ztratili kontakt, tomu zabraňují. Pojem "delšího pobytu" je třeba ponechat praxí.

Budou-li naše soudy a jiné orgány postaveny před úkol řešit otázky tzv. legitimace nemanželského dítěte a jiných obdobných institucí, pro něž nebudou v našem novém právu rodinném zavedeny zvláštní pojmy, bude rozhodným osobní statut dítěte. To je smysl § 27 osnovy.

Podmínky vzniku a zániku opatrovnictví nad nezletilým se spravují právním řádem státu, jehož je nezletilý příslušníkem (§ 28). Úprava této částí nedoznala v podstatě žádných změn proti dosavadní úpravě v zákoně č. 41/1948 Sb. (§§ 32-35).

Oddíl 2

Postavení cizinců

Při tzv. cizineckém právu nejde o kolizní otázky, ale o přímou úpravu právního postavení cizinců. Jde však o otázky svou podstatou velmi blízké koliznímu právu, a proto je účelné zařadit je do téhož zákona. Z důvodu legislativní techniky je účelné zařadit na toto místo i normy upravující postavení osob s dvojím a neurčitým státním občanstvím.

Dosavadní úprava měla podrobná roztříštěná ustanovení o formální a materiální reciprocitě, která se však v praxi ani jednou nepoužila (§ 50 až 52, 55, 57 zákona č. 41/1948 Sb.). Osnova zachycuje legislativně existující stav, tj. stanoví, že cizinci - pokud není stanoveno zákonem nebo zvláštními předpisy jinak - mají zásadně stejná práva a povinností v oblastí osobních a majetkových práv jako českoslovenští občané. Z ustanovení mezinárodního práva vyplývá, že každý stát může použít retorzí nebo represálií; osnova stanoví, že ministerstvo zahraničních věcí v dohodě s jinými příslušnými orgány může učinit opatření vůči příslušníkům těch států, které diskriminují československé občany.

Osnova dále stanoví, že pokud jde o cizozemské právnické osoby, platí tato ustanovení obdobně v jejich majetkových vztazích. Tato ustanovení osnovy jsou modernější, pružnější a lépe odpovídající skutečnému stavu; nepředpisují obligatorně použití retorzí nebo represálií, ale zásadně staví cizince na roveň našim občanům (s výjimkou zvláštních předpisů), přičemž se ale použití odvetných opatření ponechává úvaze našich příslušných orgánů.

Je-li někdo československým státním občanem a hledí-li na něj jiný stát jako na svého občana, rozhoduje naše státní občanství. I toto ustanovení je ve světové praxi běžné. Jde-li o osobu, která má více státních občanství, ponechává návrh rovněž dosavadní úpravu; že platí státní občanství nabyté naposled. V některých státech je tato otázka upravena tak, že se přihlíží ke státnímu občanství té země, k níž má dotyčná osoba nejužší vztah. Tato úprava není tak přesná a otevírá možností pro různá subjektivní hodnocení otázky, co je třeba rozumět nejužším vztahem.

Pro řešení problémů bezdomovců ponechal návrh jako rozhodné kritérium bydliště, popřípadě pobyt (upustilo se od termínu "trvalý" pobyt). Tyto pojmy budou patrně vymezeny v jiné právní normě, a i kdyby k tomu nedošlo, je rozdíl mezi oběma pojmy jasný; u bydliště jde o místo, kde určitá osoba trvale žije, kde má své zaměstnání apod., zatímco pod pojmem pobytu se rozumí přechodná situace (např. v místě zaměstnání má osoba své bydliště, v místě dovolené toliko pobyt).

Oddíl 3

Společná ustanovení

Ve spolkových státech a i v některých jiných zemích (např. Anglie a Skotsko) platí několik právních řádů. Odkáže-li naše kolizní norma na právní řád takového státu, bude nutné podle práva tohoto státu rozhodovat o tom, které dílčí právo se má aplikovat (právo určitého kantonu, nebo členského státu federace). To je smysl § 34 návrhu.

Požadavkem rozumného uspořádání vztahu se musí soud řídit i v případě tzv. zpětného a dalšího odkazu (§ 35 osnovy). Jde o případy, kdy naše kolizní norma přikazuje aplikaci cizího práva a kolizní norma tohoto cizího práva zase přikazuje aplikaci našeho práva, anebo práva třetího státu. Pro náš soud vznikne otázka, zda má příkazu své vlastní kolizní normy rozumět tak, že se má aplikovat přímo cizí hmotné právo, anebo především cizí kolizní norma.

I v tomto případě ukazuje praxe, že by nebylo správné dávat jednoznačný příkaz pro přijetí nebo odmítnutí zpětného odkazu. Naše kolizní norma přikazuje např. v otázce způsobilosti k právním úkonům řídit se právním řádem, určeným podle státního občanství té které osoby. V jiných zemích je směrodatný domicil nebo bydliště. Kdyby dotyčná osoba měla u nás bydliště nebo domicil, nebylo by rozumné, abychom trvalí na tom, že se její způsobilost má posuzovat podle jejího státního občanství, a přijali bychom zpětný odkaz na naše právo. Na druhé straně však v případech, kdy z úmyslu účastníků, ať jíž výslovně nebo mlčky projeveného - vyplývá, že měli na mysli toliko hmotné právo určité země, neodpovídalo by rozumnému uspořádání právního vztahu, aby se aplikovaly i kolizní normy druhého státu. V tomto případě (např. při ujednání rozhodného práva v kupní smlouvě) nemá zpětný odkaz místo. Také v případě volby práva se nepřihlíží ke kolizním ustanovením zvoleného právního řádu, jak je to výslovně uvedeno v § 9 odst. 2 osnovy.

V § 36 osnovy se připouští výhrada veřejného pořádku, jakožto obranného prostředku proti aplikaci takových ustanovení cizího práva, jež jsou v rozporu s těmi zásadami našeho společenského a státního zřízení, na nichž nutno bez výhrady trvat. Nelze vypočítávat, které to jsou zásady, z jejich povahy musí vyplývat, že mají absolutně kogentní ráz. Ne každý rozpor se zásadami našeho práva, ale toliko se zásadami zvlášť kvalifikovanými opravuje k aplikaci výhrady veřejného pořádku (např. zásada rovností ras, pohlaví atd.). Osnova v novém znění upouští od pokusu upravit otázku kvalifikace, neboť vzhledem ke složitosti problematiky by každá legislativní úprava mohla být podnětem k nežádoucím interprelacím zejména ze strany cizozemských orgánů.

ČÁST II

MEZINÁRODNÍ PRÁVO PROCESNÍ

Ustanovení o mezinárodním právu procesním jsou začleněna do třech oddílů, z nichž první jedná o pravomoci československých justičních orgánů (§ 37-47), druhý obsahuje ustanovení o řízení (§ 48-62), a třetí o uznání a výkonu cizích rozhodnutí (§ 63-68). Ke konci zákona jsou připojena závěrečná ustanovení.

Oddíl 1

Pravomoc československých justičních orgánů

Ustanovení o pravomoci jsou seskupena podle věcných hledisek. Na prvním místě jsou uvedena ustanovení o pravomoci ve věcech majetkových. V § 37 odst. 1 návrhu se zachycuje i dosud platná zásada, že tam, kde je dána příslušnost československých soudů v majetkových sporech, je dána i jejich pravomoc. Ustanovení o prorogaci (§ 37 odst. 1 a 2) jsou v podstatě shodná s dosavadním ustanovením § 623 o. s. ř.

Důležitou novotu zavádí § 38 návrhu ve srovnání s dosavadním ustanovením § 612 o. s. ř. v manželských věcech. Podle dosavadního stavu je pravomoc československého soudu dána v manželských věcech cizinců jen tehdy, jsou-li splněny obě podmínky zároveň alespoň jeden z manželů cizinců musí mít na našem území bydliště nebo pobyt a kromě toho musí jít o příslušníka státu; v němž se uznává rozhodnutí československých soudů. Tato druhá podmínka je často zbytečně tvrdá vůči osobám, které bydlí dlouhá léta na našem území a které nemají možnost v dohledné době se vrátit do své vlasti. Je neodůvodněné dávat v těchto případech přednost cizímu; často reakčnímu právu před rozumnou úpravou vztahů našich obyvatel, mezi které patří i cizí státní příslušníci bydlící trvale u nás. Proto se dává v § 38 odst. 2 návrhu pravomoc naším soudům i v těch případech; žije-li alespoň jeden z manželů delší dobu u nás, aniž by bylo nutné zkoumat, zda rozhodnutí našeho orgánu bude uznáno v domovském státě manželu. Je ovšem nutné počítat s tím, že rozhodnutí našeho orgánu nebude uznáno v domovském státě manželů, ale jak bylo uvedeno výše v souvislosti s § 22 návrhu, je mimo dát přednost "kulhajícímu" rozvodu a případně i "kulhajícímu" novému manželství před takovým stavem, kdy manželství cizinců je rozvrácené a existuje jen na papíře zatímco snad oba manželé navázali již nové trvalé vztahy.

Návrh umožňuje československým občanům obracet se v každém případě v rodinných věcech na československé orgány, a to bez ohledu na jejich bydliště. Péči o nezletilého československého občana může převzít také osoba pověřená výkonem konzulárních funkcí, pokud stát, na jehož území náš nezletilý občan žije, takovou pravomoc uznává (§ 39).

U nezletilých cizinců žijících na našem území se náš soud omezí na opatření nutná k ochraně jejich osob a majetku, ale kdyby orgány domovského státu nezletilého neupravily jeho poměry, ač byly upozorněny, učiní československý soud nutná opatření, a to podle československého hmotného práva (§ 39 odst. 3). Jde zde vlastně o kolizní normu, která je ale nutná vzhledem k tomu, že dosavadní ustanovení § 613 o. s. ř. mluví jen o aplikaci "československého práva", takže vznikly pochybností, zda se má na mysli naše procesní nebo i hmotné právo.

Pro osvojení byla zachována pravomoc československého soudu pro případ, že osvojitel je československým občanem. K tomu dává návrh další ustanovení, podle něhož postačí, je-li alespoň jeden z osvojujících manželů naším občanem. Vzhledem k tomu, že podle § 26 návrhu budou moci i cizinci u nás za jistých okolností osvojovat, bylo nutno stanovit i pravomoc našich soudů pro určité případy.

Pravomoc ve věcech zbavení způsobilosti k právním úkonům (§ 42) je upravena shodně s dosavadní úpravou (§ 616 o. s. ř.) s tím, že i zde je stanovena kolizní norma, podle níž československý soudce učiní opatření podle československého hmotného práva v případě, že jde o cizince, který žije u nás, a kdyby orgány jeho domovského státu neupravily jeho poměry; ačkoli byly zpraveny o nutnosti takové úpravy.

Ve věcech prohlášení za mrtvého (upouští se od důkazu smrti) je stanovena výlučná pravomoc československých soudů, pokud jde o československého občana. Pravomoc československých soudů je dána pro prohlášení cizince za mrtvého ve dvou případech: jde-li o osoby trvale žijící u nás a jde-li o úpravu vztahů týkajících se jmění, jež leží u nás. Podle stanovené kolizní normy se bude rozhodovat podle československého hmotného práva v obou případech (§ 53).

Pravomoc ve věcech dědických (§ 44, 45) je v zásada upravena shodně s dosavadní úpravou (§ 618-621 o. s. ř.). Ustanovení § 45 osnovy zahrnuje dosavadní §§ 619-620 o. s. ř. s tím doplněním, že do výlučné pravomoci československých státních notářství se zahrnují také všechna dědictví, jejích předmětem je nemovitost ležící na území Československé socialistické republiky. Na rozdíl od dosavadní úpravy se vypouští ustanovení, že v těchto případech se dědictví projedná podle československého práva, poněvadž dosavadní úprava dávala podnět k pochybnostem.

Ve věcech umoření listin (§ 46) je navrhovaná úprava shodná s dosavadní (§ 622 o. s. ř.).

Otázka imunity je v návrhu upravena již s přihlédnutím k vídeňské úmluvě o diplomatických stycích z roku 1961 (§ 47). Je samozřejmé, že v první řadě bude platit tato úmluva a je celkem malá pravděpodobnost, že by došlo i k aplikaci našeho zákona. Nicméně nelze tuto možnost vyloučit. Imunity se nelze dovolávat ve čtyřech případech, uvedených v § 47 odst. 3. Složité podmínky mezinárodního života si mohou vynutit i zvláštní úpravu některé relace a proto se odstavec 1 návrhu odvolává jak na mezinárodní smlouvy a jiná pravidla mezinárodního práva, tak i na zvláštní československé právní předpisy. Dosavadní neurčitá ustanovení (§ 624-626 o. s. ř.) jsou nahrazena ustanoveními přesnějšími a jasnějšími jak z hlediska obsahu, tak i právní techniky.

Oddíl 2

Ustanovení o řízení

Do druhého oddílu (§ 48-62) byla zahrnuta ustanovení o řízení včetně ustanovení, jež s řízením úzce souvisí. Jde v podstatě o předpisy obsažené v dosavadních § 607-610, 627-635 o. s. ř. (ve znění uvedeném ve vyhlášce č. 70/1959 Sb.). Rozdíly spočívají jen v poněkud novém seskupení paragrafů a ve zpřesnění terminologie. Nové je ustanovení § 48 návrhu, podle něhož soudy a notářství postupují vždy podle československých procesních předpisů. Tato zásada legis fori pro procesní právo je obecně uznávána na celém světě a do návrhu byla pojata pouze z důvodu účelnosti. Pokud jde o důkaz listinami, návrh se omezuje na ustanovení o cizozemských veřejných listinách (§ 52) a upouští od dosavadního ustanovení (§ 635 o. s. ř.) o důkazní moci soukromých listin, neboť jde o ustanovení zbytečné.

Celé řízení je ovládáno zásadou materiální vzájemností (§ 50, 51, odst. 2a, § 52, § 56).

Styk justičních orgánů s cizími orgány se provádí prostřednictvím ministerstva spravedlností, vyjma, že by mezinárodní smlouvou nebo jinou normou bylo stanoveno něco jiného.

Oddíl 3

Uznání a výkon cizích rozhodnutí

Ustanovení oddílu třetího (§ 63-68) o uznání a výkonu rozhodnutí se liší od nynější úpravy (§ 636-647 o. s. ř.) rovněž hlavně v uspořádání a zpřesnění. V § 63 se návrh zmiňuje z důvodů účelnosti i o uznávání cizích notářských listin. Návrh zákona vychází z toho, že cizí rozhodnutí nemusí být uznáno v případě, jestliže by se uznání příčilo československému veřejnému pořádku. Podle dosavadní úpravy (§ 638 bod e o. s. ř.) nelze cizí rozhodnutí uznat, není-li zaručena vzájemnost. Toto ustanovení doplňuje návrh slovy "nesměřuje-li cizí rozhodnutí proti československému občanu". Jde o to, že není vždy účelné přidržovat se vzájemnosti v této otázce; je možné, že náš podnik bude mít právoplatný rozsudek proti cizímu podniku, a to u soudu státu, s nímž není zaručena vzájemnost. Bylo by nerozumné odpírat uznání takového rozsudku. Návrh úmyslně upouští od požadavku, aby vzájemnost byla zaručena mezinárodní smlouvou, jak to stanoví dosavadní předpis § 644 o. s. ř. Nepožaduje to ani pro výkon rozhodnutí. Cizí rozhodnutí lze vykonat jen, byl-li nařízen jeho výkon československým soudem. I když to v § 66 není výslovně uvedeno, je samozřejmé a vyplývá to z § 63, že vykonat lze pouze takové cizí rozhodnutí, jež splňuje podmínky uznání, a nebrání-li tomu důvody v § 64 návrhu. Není co do podstaty změny proti dosavadnímu stavu v otázce uznání cizích rozhodnutí ve věcech manželských (§ 67).

S prováděním tohoto zákona u soudů, notářství a jiných státních orgánů nebudou spojeny nové náklady, které by zatěžovaly státní rozpočet.

V Praze dne 1. listopadu 1963

Předseda vlády:

Lenárt v. r.

Ministr spravedlnosti:

dr. Neuman v. r.