ze dne 1963,

Národní shromáždění Československé socialistické republiky se usneslo na tomto zákoně:

Čl. I

Ustanovení § 203 trestního zákona ze dne 29. listopadu 1961. č. 140 Sb. se mění takto:

§ 203

(1) Kdo pokračuje v soustavném vynechávání pracovních směn bez závažného důvodu nebo v předstírání pracovní neschopnosti, ač byl již pro takový čin postižen místním lidovým soudem nebo národním výborem, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo nápravným opatřením.

(2) Kdo se soustavně vyhýbá poctivé práci a dává se někým vydržovat nebo si prostředky k obživě opatřuje jiným nekalým způsobem, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta.

Čl. II

Tento zákon nabývá účinností dnem vyhlášení.

Vydáním zákona č. 38/1961 Sb. o místních lidových soudech, zákona č. 60/1961 Sb. o úkolech národních výborů při zajišťování socialistického pořádku, trestního zákona č. 140/1961 Sb. a trestního řádu č. 141/1961 Sb. byla podstatně prohloubena výchovná úloha socialistického práva.

Do procesu výchovy občanů, kteří porušují socialistickou zákonnost, byla zapojena široká veřejnost, méně závažné případy porušování právního řádu byly svěřeny k projednání společenským organizacím, národním výborům a místním lidovým soudům. Morální působení kolektivů pracujících na závodech a v obcích stalo se tak hlavním prostředkem výchovy občanů k dodržování zásad socialistického soužití, k upevnění ochrany socialistického vlastnictví a k upevnění pracovní kázně.

Tato opatření se plně osvědčila tam, kde jde o méně závažné porušení socialistické zákonnosti, jehož se dopustí pracující zpravidla poprvé.

Předsjezdová diskuse k dokumentu "O výhledech delšího rozvoje naší socialistické společností" však ukázala, že zásady používat prostředků společenského působení při výchově k socialistickému soužití a k pracovní kázni zneužívají osoby hlouběji morálně narušené, zejména příživnické živly. Tyto osoby využívají všech výhod socialistické společnosti, podílejí se plně na fondech společenské spotřeby, přitom však dávají společností co nejméně a celý jejich způsob života ukazuje snahu poctivé práci se vyhnout.

Dosavadní zákonná úprava neumožňovala plně postihnout zejména notorické absentéry. I tyto bylo možno postihovat pouze pro provinění proti pracovní kázni před místními lidovými soudy nebo národními výbory, jejichž opatření však u osob tohoto druhu zůstávala bez účinku. Tyto osoby se zpravidla k projednání jejich provinění ani nedostavovaly nebo jednání a uložená opatření zlehčovaly.

Proto se jeví nutným rozšířit dosavadní ustanovení § 203 tr. zák. o trestném činu příživnictví tak; aby umožnilo účinný trestní postih u těchto živlů, k jejichž nápravě nestali mírnější prostředky, aby však na druhé straně zajistilo dostatečně, že se vyčerpají všechny výchovné prostředky dříve, než dojde k trestnímu postihu.

K odstavci 1: Toto nové ustanovení navazuje na ustanovení o provinění proti pracovní kázni podle § 21. písm. b) zák. č. 38/1961 Sb. a podle § 40 písm. b) zák. č. 60/1961 Sb. a předpokládá, že před soud může být postaven pro trestný čin pouze ten, u něhož byly vyčerpány bez výsledku všechny prostředky výchovného působení kolektivu včetně postižení před místním lidovým soudem nebo národním výborem.

Zákon předpokládá zde pokračování, tedy časovou souvislost mezi jednáním postiženým již místním lidovým soudem nebo národním výborem, a mezi novým jednáním; jež je předmětem trestného činu, tedy souvislost svědčící o nezměněném příživnickém způsobu života. Za takové jednání je třeba považovat vynechávání pracovních směn bez závažného důvodu, neboť takový občan nepřispívá podle svých sil k tvorbě společenského bohatství jako ostatní řádně pracující občané, přesto se však podílí na celospolečenské spotřebě, která je výsledkem poctivé práce osobních občanů.

Na trestný čin příživnictví nemůže být usuzováno jen z občasného vynechávání pracovních směn a soud je povinen zkoumat i otázku, zda již předchozí jednání, postižené místním lidovým soudem nebo národním výborem, bylo soustavné.

K odstavci 2: Toto nové ustanovení navazuje zejména na provinění proti socialistickému soužití podle § 19 písm. c) zák. č. 38/1961 Sb. a podle § 38 písm. c) zák. č. 60/1961 Sb., od kterého se liší především zcela negativním poměrem pachatele ke společensky prospěšné práci. Na rozdíl od odstavce 1 jde o pachatele, kteří jsou záměrně zcela mimo řádný pracovní poměr nebo takovým pracovním poměrem jen skutečnost zastírají, aby mohli žít parazitně.

Jako nekalý způsob obživy zákon uvádí příkladmo případ, kdy se pachatel dává někým vydržovat. Tím bude odstraněn dosud nejednotný výklad u případů, které jsou v praxí poměrně časté. V těchto i jiných případech nekalé obživy bude třeba náležitě zhodnotit osobu pachatele v celé souvislosti, tj. jak pokud jde o znak "soustavně se vyhýbá poctivé práci", tak i pokud jde o znak, opatřuje si prostředky k obživě jiným nekalým způsobem". Za těchto předpokladů bude možné pot stihnout podle tohoto odstavce zejména mladé zdravé osoby, které po.nepřiměřeně dlouhou dobu otálejí po skončení školní nebo odborné výuky se zapojením do řádného pracovního poměru a dávají se živit svými rodiči, osoby; které se dávají živit manželkou nebo družkou, dále bude možno postihnout osoby, živící se otevřenou i skrytou žebrotou, spočívající např. v požadování peněžitých i věcných podpor od známých a příbuzných, v dojídání zbytků v podnicích veřejného stravování, ve využívání štědrostí podnapilých osob apod. Zcela nepochybnými nekalými zdroji obživy bude páchání drobných i závažnějších deliktů majetkové povahy, ale i jiných jednání, která většina pracujících ostře odsuzuje jako typicky parazitní způsob života (např. prostituce a hazardní hra).

V Praze dne 3. července 1963