Národní shromáždění Československé socialistické republiky 1962

III. volební období

80

Vládní návrh,

kterým se předkládá Národnímu shromáždění Československé socialistické republiky

k projevu souhlasu Smlouva o Antarktidě, sjednaná ve Washingtonu dne 1. prosince 1959

Návrh schvalovacího usnesení:

Národní shromáždění Československé socialistické republiky souhlasí se Smlouvou o Antarktidě, sjednanou ve Washingtonu dne 1. prosince 1959.

Důvodová zpráva

Dne 1. prosince 1959 byla ve Washingtonu podepsána Smlouva o Antarktidě jako výsledek konference dvanácti států (Argentina, Austrálie, Belgie, Chile, Francie, Japonsko, Jihoafrická Unie, Norsko, Nový Zéland, Sovětský svaz, Spojené státy a Velká Británie) o režimu antarktické oblasti.

Antarktida, na rozdíl od oblasti přiléhající k severnímu pólu, představuje rozsáhlý kontinent se značným nerostným bohatstvím a strategickým postavením. Vzhledem k poměrně velké vzdálenosti od nejbližších kontinentů nemůže žádný stát jednoznačně prokázat užší materiální vztah k antarktické oblasti, jako je tomu u polárních oblastí na severní polokouli. Ne washingtonské konferenci šlo o to, aby se předešlo prohlubování rozporů o politických i územních otázkách v Antarktidě, aby bylo zabráněno zneužití této rozsáhlé pevniny k pokusům s jadernými a termojadernými zbraněmi a k jakékoliv jiné vojenské činnosti, a aby byly zajištěny předpoklady pro mírové využití Antarktidy k prospěchu celého mezinárodního společenství. Výsledkem těchto snah je podepsaná smlouva, která přispívá ke zmírnění mezinárodního napětí a postupnému obnovování důvěry mezi státy a v mnohých směrech naznačuje směr, jímž by se měla ubírat mezinárodní jednání o jiných důležitých problémech dneška.

Význam smlouvy o Antarktidě je mnohem širší než bezprostřední okruh vztahů, jež smlouva upravuje. Poprvé se zde upravuje právní režim rozsáhlého území, k němuž se upínají zájmy mnoha států, poprvé bylo dosaženo široké mezinárodní dohody za účasti všech atomových mocností o absolutním zákazu zkoušek s jadernými zbraněmi a rovněž poprvé bylo na rozsáhlém území vyloučeno použití síly v jakékoliv formě, čítajíc v to ozbrojené síly a vojenskou výzbroj, při rozsáhlé mezinárodní kontrole.

Smlouva se skládá z preambule a 14 článků. V preambuli jsou vytyčeny cíle smlouvy těmito zásadami:

1. v zájmu všeho lidstva musí Antarktida i nadále a trvale sloužit výhradně mírovým účelům a nesmí se stát dějištěm ani předmětem mezinárodních rozporů;

2. mezinárodní spolupráce ve vědeckém výzkumu Antarktidy představuje podstatný přínos k vědeckému poznání;

3. vytvoření pevného základu pro pokračováni v takové spolupráci a pro její rozvoj na základě svobodného vědeckého bádání v Antarktidě, jak tomu bylo v průběhu Mezinárodního geofyzikálního roku, odpovídá zájmům vědy a pokroku všeho lidstva;

4. dohoda, která zajišťuje využití Antarktidy jen pro mírové účely, přispěje k realizaci cílů a zásad Charty OSN.

Nejdůležitější ustanovení Smlouvy obsahují články I. II. V a VII.

Článek I stanoví, že Antarktidy může být používáno jen pro mírové účely a že se zakazují jakákoliv opatření vojenské povahy, jako je zřizování válečných základen a opevnění, konání vojenských manévrů a pokusů s jakýmikoliv druhy zbraní.

Ustanovení o zákazu pokusů se zbraněmi je dále rozvedeno v článku V, jímž se výslovně zakazuje provádět v oblasti Antarktidy jakékoliv jaderné výbuchy a skladovat radioaktivní odpady. Tím, že článek V nehovoří jen o jaderných zbraních, ale o jakýchkoliv jaderných výbuších, zasahuje svým zákazem všechny druhy jaderných zkoušek. Článek však obsahuje výhradu o tom, že v případě podepsaní mezinárodní dohody o využití atomové energie budou v Antarktidě uplatňována pravidla stanovená takovou dohodou.

Článek II zajišťuje širokou svobodu vědeckého výzkumu v Antarktidě a zdůrazňuje nutnost pokračovat v mezinárodní spolupráci na tomto poli, tak jak byla prováděna během Mezinárodního geofyzikálního roku.

Při tom je ovšem třeba vidět, že smlouva nejde tak daleko, že by představovala výslovně zmezinárodnění antarktické pevniny, ač ve všech směrech upravuje vztahy mezi státy prakticky tak, jako by šlo o oblast, které je obdobně jako volné moře společným vlastnictvím celého mezinárodního společenství. Aby bylo lze získat pro smlouvu co největší počet států, které mají zájem v antarktické oblasti; bylo totiž nutno vložit do smlouvy ustanovení článku IV, podle něhož otázka uznání či neuznání již dříve vyhlášených práv nebo nároků jednotlivých států na územní svrchovanost v Antarktidě není smlouvou dotčena a rovněž po dobu platnosti smlouvy nebudou žádné akce nebo činnost podkladem pro získání, ztrátu, podporu nebo popírání nároku na územní svrchovanost v této oblasti. Jinými slovy: smlouva se nijak nedotýká problému územních nároků na Antarktidě. Obtížnost konečného právního uspořádání tohoto problému je dána tím, že některé státy, mezi nimi Velká Británie, Francie, Norsko, Austrálie, Nový Zéland, Argentina a Chile, si v období posledních padesáti let na základě jednostranných aktů svévolně rozdělily Antarktidu na územní sektory a nad nimi vyhlásily svou svrchovanost. Sovětský svaz a USA neuplatnily konkrétní územní nároky, avšak v minulosti několikráte prohlásily, že neuznávají územní nároky výše uvedených zemí. Sovětský svaz kromě toho zdůrazňoval, že otázka politické a územní příslušnosti Antarktidy nemůže být řešena jednostrannými akty, nýbrž jedině na široké mezinárodní základně. Přitom Sovětský svaz připomněl, že antarktická pevnina byla poprvé objevena v roce 1820 ruskými mořeplavci Bellinghausenem a Lazarevem a že Sovětský svaz má tudíž ve vztahu k Antarktidě historická práva (podle mezinárodního práva území, jež nepatří nikomu, - res nullius - připadá na základě tzv. prvotní okupace objeviteli).

Dalekosáhlost smluvní úpravy o mírovém využití Antarktidy vyplývá též z toho, že smlouva ukládá v článku Ill právní povinnost k podpoře mezinárodní spolupráce při vědeckém výzkumu Antarktidy a za tím účelem stanoví konkrétní opatřená týkající se zejména:

a) výměny informací o plánech vědeckých pravá v Antarktidě, aby byla zajištěna maximální úspora prostředků a efektivnosti práce;

b) výměny vědeckého personálu mezi výpravami a stanicemi v Antarktidě;

c) výměny údajů a výsledků vědeckých pozorování v Antarktidě a zajištění volného přístupu k nim.

Vedle povinnosti ke spolupráci při mírovém využití Antarktidy dalším významným rysem smlouvy je zřízení systému kontroly a inspekce, který má zajistit dodržování ustanovení smlouvy. Předvídaná kontrolní systém nemá v dějinách mezinárodních vztahů obdoby. Je založen na maximalistické koncepci mezinárodní kontroly a zavádí kontrolu podle zásady "každý každým". Kontrolní systém, vytvořený článkem VII smlouvy, slučuje vhodným způsobem dvě hlavní metody kontroly: inspekci a podávání zpráv států o činnosti v Antarktidě. Podle článku VII má každá z plnoprávných (kvalifikovaných) smluvních stran právo jmenovat pozorovatel pro inspekci, jejichž jména oznámí ostatním smluv ním stranám, majícím právo jmenovat pozorovatele.

Inspekční opatření zahrnují právo každého pozorovatele na volný přístup do všech oblastí Antarktidy, a to v jakoukoliv dobu. Volný přístup zahrnuje právo provádět inspekci ve všech stanicích a zařízeních, jakož i na všech námořních lodích a letadlech, na základnách, kde se vykládá nebo nakládá náklad nebo personál v Antarktidě. Inspekční metody zahrnují i pozorování ze vzduchu (letecké snímkování), a to bez jakéhokoliv omezení.

Zároveň je stanovena povinnost všech smluvních stran informovat ostatní smluvní strany včas o všech výpravách do oblastí Antarktidy, jež podnikají jejich lodí nebo občané, jakož i o všech stanicích v Antarktidě, obydlených jejich občany, a o každém vojenském personálu a vybavení vyslaném do Antarktidy pro vědecké výzkumy nebo jiné mírové účely.

Smlouva nevytváří žádný kolektivní kontrolní orgán a pozorovatelé jmenovaní některou smluvní stranou mohou provádět příslušná inspekční opatření bud sami, anebo na základě dohody ad hoc společně s pozorovateli jiné smluvní strany. Článek VIII zajišťuje všem pozorovatelům v kterékoliv oblasti Antarktidy vynětí z jurisdikce všech zemí s výjimkou té, jejímiž jsou občany. Tatáž zásada platí o vědeckém personálu vyměňovaném v rámci mezinárodní spolupráce.

Právní režim zavedený smlouvou platí podle článku VI prostorově pro oblast na jih od 90. rovnoběžky jižní šířky, včetně plovoucích ledovců. Smlouvou vymezená oblast zahrnuje tedy i velké prostory, které se nacházejí severně od polárního kruhu a které tudíž nelze považovat za polární oblasti ve vlastním slova smyslu. Toto rozšíření polární oblasti ve smlouvě o Antarktidě má důležitý politicko-strategický význam. Bylo třeba zahrnut do demilitarizovaného antarktického pásma jižní části tří velkých světových oceánů - Tichého, Indického a Atlantického - proto, aby bylo znemožněno vytvářet v těchto částech uvedených oceánů a na ostrovech nacházejících se tam námořní základny, z nichž by mohla být ovládána téměř celá jižní polokoule.

Smlouva o Antarktidě vytváří v článku IX konzultativní mechanismus za účelem výměny informací a vzájemných porad o otázkách Antarktidy, jež představují obecný zájem, a za účelem rozpracování, prozkoumání a doporučení opatření, která by přispěla k dosažení cíli a zásad smlouvy. Tímto konzultativním mechanismem mají být pravidelné konference původních smluvních stran a těch později přistoupivších států, které projevují zájem o Antarktidu tím, že tam vyvíjejí podstatnou vědeckou a výzkumnou činnost. Tedy ne každý později přistoupivší stát bude mít právo zúčastnit se pravidelných konzultativních konferencí. Vzhledem k to mu, že ke smlouvě může podle článku XIII přistoupit bez zvláštního pozvání každý člen Organizace spojených národů a za předpokladu pozvání stávajícími smluvními stranami kterýkoliv jiný stát, aniž by musel vykázat zvláštní kvalifikaci požadovanou pro účast na konzultativních konferencích, vytvářejí se ve smlouvě dvě kategorie smluvních stran nestejnými právy a povinnostmi. První kategorie, do níž spadají povodní signatáři a ty z později přistoupivších států, které prokáží zvláštní kvalifikaci ("podstatná vědecká činnost"), má široká práva a povinnosti, pokud jde o prováděn) smlouvy včetně stanovení zásad a podnikání opatření pro praktické zajištění cíle smlouvy, dále pokud jde o kontrolní a inspekční opatření, o revizi smlouvy, o přistup nečlenských států OSN atd. Druhá kategorie smluvních stran, skládající se z později přistoupivších stáni, které nemohou "podstatnou vědeckou činností" prokázat svoj přímý zájem v Antarktidě, má ve smlouvě jen nominálně rovnocenné postavení. Ve skutečnosti se nemůže zúčastňovat pravidelných konzultativních konferencí, ani jmenovat pozorovatele pro inspekci, ani spolurozhodovat o revizi smlouvy a přístupu dalších států.

Další charakteristickou osobitostí smlouvy je skutečnost, že smluvní mechanismus je prakticky založen na zásadě jednomyslnosti původních signatářů a jim na roveň postavených smluvních stran. Zásada jednomyslnosti zde má svůj důležitý význam: zajišťuje, že všechny důležité politické a právní kroky budou podnikány s náležitým zřetelem na oprávněné zájmy všech smluvních stran a že nebude docházet k situacím, kdy kapitalistická většina vnucuje ostatním státům, především státům socialistickým, nepřijatelná rozhodnutí. Zásada jednomyslnosti zde tudíž v jistém smyslu nahryzuje zásadu paritního zastoupení zemí s různým společenským zřízením. Přijetím zásady jednomyslnosti dostalo se tudíž náležitého uznání postavení Sovětského svazu ve smlouvě (SSSR je jedinou socialistickou zemí, jež je původním signatářem smlouvy).

Smlouva o Antarktidě byla již ratifikována všemi signatáři a vstoupila v platnost. Na základě toho se konala v červnu-červenci 1961 v Canbeře první poradní konference podle článku IX smlouvy, která se zabývala především otázkami výměny vědeckých pracovníků a informací.

Smlouva o Antarktidě svými ustanoveními o demilitarizaci Antarktidy a o jejím využití výlučně pro mírové účely představuje značný zájem i pro Československou socialistickou republiku a je v souladu s její aktivní a důslednou politikou mírového soužití a spolupráce se všemi státy za účelem zajištění světového míru a bezpečnosti.

Zájem Československa na smlouvě je dán rovněž tím, že Československo se aktivně zúčastňuje geofyzikálních výzkumů v různých částech světa, čítajíc v to i oblast Antarktidy. Účast Československa na úspěšném průběhu Mezinárodního geofyzikálního roku, vědecké tradice v oboru polárního badání a vysoko vědecká a technická úroveň výzkumů prováděných československými institucemi a vědeckými pracovníky plně kvalifikují Československou socialistickou republiku k tomu, aby byla zařazena mezi státy, jež mají oprávněné zájmy v Antarktidě.

Vzhledem k tomu jsou dány předpoklady, aby se Československá socialistická republika ucházela o kvalifikovanou účast na smlouvě s právem účasti na konzultativních konferencích podle článku IX smlouvy. K tomu, aby Československá socialistická republika byla uznána za kvalifikovanou smluvní stranu, bude třeba prokázat, že projevuje zájem o Antarktidu tím, že tam vyvíjí podstatnou vědeckou a výzkumnou činnost.

Tento požadavek je pro Československou socialistickou republiku splnitelný. Smlouva nevyžaduje prokázáni přímého politického nebo hospodářského zajmu v Antarktidě, ale pouze zájmu vědeckého. Vědecký zájem Československé socialistické republiky v polárních oblastech lze prokázat četnými příklady naší účasti na vědeckém bádání v Arktidě a Antarktidě v době před druhou světovou válkou i po ní, zejména pak s odvoláním na náš přínos k úspěšnému provedení Mezinárodního geofyzikálního roku a na naši spoluúčast na sovětských antarktických výpravách. Přesto, že Československá socialistická republika je vnitrozemským státem, který nemá k dispozici vlastní prostředky pro vypravení expedic ke břehům Antarktidy, podílí se poměrně významným podílem už v současné době na vědeckém výzkumu v této oblasti. Lze říci, že Československá socialistická republika ze všech vnitrozemských států nejvíce přispěla k výzkumu Antarktidy.

Vláda Československé socialistické republiky spolu s Československou akademií věd se zabývá vytvořením podmínek pro účast Československé socialistické republiky na smlouvě o Antarktidě jako kvalifikované smluvní strany.

Vláda Československé socialistické republiky navrhuje, aby Národní shromáždění vyslovilo souhlas s přístupem Československé socialistické republiky ke Smlouvě o Antarktidě. Při přístupu bude prohlášen zájem Československé socialistické republiky na kvalifikované účasti na smlouvě.

V Praze dne 31. ledna 1962.

Předseda vlády:

V. Široký v. r.

Ministr zahraničních věcí:

V. David v. r.

Smlouva o Antarktidě

Vlády Argentiny, Austrálie, Belgie, Chile, Francouzské republiky, Japonska, Nového Zélandu, Norska, Jihoafrické Unie, Svazu sovětských socialistických republik, Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a Spojených států amerických,

uvědomujíce si, že je v zájmu všeho lidstva, aby Antarktida nadále vždy sloužila výhradně mírovým účelům a nestala se dějištěm ani předmětem mezinárodních sporů;

uznávajíce podstatný přínos k vědeckému poznání na základě mezinárodní spolupráce ve vědeckém výzkumu Antarktidy;

přesvědčeny, že vytvoření pevného základu pro pokračování v této spolupráci a pro její rozvoj na základě svobodného vědeckého bádání v Antarktidě, jak tomu bylo po dobu Mezinárodního geofyzikálního roku, odpovídá zájmům vědy a pokroku všeho lidstva;

jsouce dále přesvědčeny, že smlouva, která zajišťuje využití Antarktidy jen pro mírové účely, a pokračování mezinárodního dorozumění v Antarktidě, přispěje k uskutečnění cílů a zásad Charty Organizace spojených národů;

se dohodly na tomto:

Článek I

1. Antarktidy bude využito jen pro mírové účely. Zakazují se mimo jiné jakákoli opatření vojenského charakteru, jako je vybudování vojenských základen a opevnění, konání vojenských manévrů, jakož i pokusy s jakýmikoli druhy zbraní.

2. Tato Smlouva nezabraňuje využít vojenského personálu nebo zařízení pro vědecké výzkumy nebo pro jakékoli jiné mírové účely.

Článek II

Svobodný vědecký výzkum v Antarktidě a spolupráce v tomto směru, jak byly uplatňovány za Mezinárodního geofyzikálního roku, potrvají v sou ladů s ustanoveními této Smlouvy.

Článek Ill

1. Na podporu mezinárodní spolupráce ve vědeckých výzkumech v Antarktidě, jak to stanoví článek II této Smlouvy, se smluvní strany dohodly, že si budou v nejvyšší možné a prakticky proveditelné míře:

a) vyměňovat informace o plánech vědeckých prací v Antarktidě; aby byla zajištěna maximální úspora prostředků a efektivnost práce;

b) vyměňovat vědecký personál mezi výpravami a stanicemi v Antarktidě;

c) vyměňovat údaje a výsledky vědeckých pozorování v Antarktidě a zajistí k nim volný přístup.

2. Při plnění tohoto článku bude všemožně podporováno navazování aktivní spolupráce s těmi odbornými organizacemi Organizace spojených národy a jinými mezinárodními organizacemi, které mají o Antarktidu zájem z vědeckého nebo technického hlediska.

Článek IV

1. Nic, co je v této Smlouvě obsaženo, nebude vykládáno jako:

a) zřeknutí se kterékoli ze smluvních stran již dříve vyhlášených práv nebo nároků na územní svrchovanost v Antarktidě;

b) zřeknutí se kterékoli ze smluvních stran jakéhokoli podkladu pro nároky na územní svrchovanost v Antarktidě, nebo omezení tohoto pod kladu, který může kterákoli ze smluvních stran získat v důsledku své činnosti nebo činnosti svých občanů v Antarktidě nebo z jiných důvodů;

c) poškození pozic kterékoli ze smluvních stran, pokud jde o uznání nebo neuznání jejího práva či nároku, nebo podkladu pro nároky kteréhokoli jiného státu na územní svrchovanost v Antarktidě.

2. Žádné akce nebo činnost, spadající do doby, kdy tato Smlouva bude v platnosti, nebudou podkladem pro prohlášení, podporování či popírání jakýchkoliv nároku na územní svrchovanost v Antarktidě a nevytvoří žádná práva na svrchovanost v Antarktidě. Žádné nové nároky na rozšíření existujících nároků na územní svrchovanost v Antarktidě nebudou uplatňovány, dokud tato Smlouva bude v platnosti.

Článek V

1. Jakékoli jaderné výbuchy v Antarktidě, jakož i zneškodňování radioaktivního odpadového materiálu v této oblasti se zakazuje.

2. Budou-li uzavřeny mezinárodní dohody, týkající se využití jaderné energie včetně jaderných výbuchů a zneškodňování radioaktivního odpadového materiálu, na nichž se budou podílet všechny smluvní strany, jejichž představitelé mají právo účastnit se konferencí stanovených článkem IX, budou v Antarktidě uplatňována pravidla stanovená těmito dohodami.

Článek VI

Ustanovení této Smlouvy platí pro oblast na jih od 60. rovnoběžky jižní šířky, včetně plovoucích ledovců, avšak nic, co je v této Smlouvě obsaženo, nepoškozuje a nikterak se nedotýká práv kteréhokoli státu nebo výkonu těchto práv uznávaných mezinárodním právem o volném moři v této oblasti.

Článek VII

1. V zájmu dosaženi stanovených cílů a v zájmu respektování ustanovení této Smlouvy má každá ze smluvních stran, jejíž zástupci se mohou účastnit konferenci, předpokládaných článkem IX této Smlouvy, právo jmenovat pozorovatele pro jakou kuli inspekci, předvídanou tímto článkem. Pozorovatelé musí být občany smluvních stran, které je jmenují. Jména pozorovatelů budou oznámena každé ze smluvních stran, která má právo pozorovatele jmenovat; obdobná zpráva bude zaslána v případě ukončení jejich funkce.

2. Každý pozorovatel, jmenovaný podle ustanovení bodu 1 tohoto článku má naprosto volný při stup do kterékoli či do všech oblastí Antarktidy a to v kteroukoli dobu.

3. Všechny oblasti Antarktidy, včetně všech stanic a zařízení v těchto oblastech, a také všechny námořní lodě a letadla na základnách, kde se vykládat nebo nakládá náklad či personál v Antarktidě, jsou v kteroukoli dobu přístupné k inspekci pozorovatelem jmenovaným podle ustanovení bodu 1 tohoto článku.

4. Pozorování ze vzduchu muže provádět v kterékoli době a nad kteroukoli či nad všemi oblastmi Antarktidy každá ze smluvních stran; která má právo jmenovat pozorovatele.

5. Každá ze smluvních stran, až pro ni nabude tato Smlouva platnosti, bude informovat ostatní smluvní strany a v budoucnu je včas uvědomí:

a) o všech výpravách do Antarktidy nebo do oblastí Antarktidy, která podnikají její lodě nebo její občané, a o všech výpravách do Antarktidy, které jsou organizovány na jejím území, nebo jsou z jejího území vysílány;

b) o všech stanicích v Antarktidě provozovaných jejími občany;

c) o každém vojenském personálu či vybavení, určeném k vyslání do Antarktidy s přihlédnutím k podmínkám stanoveným bodem 2 článku I této Smlouvy.

Článek VIll

1. Pozorovatelé, jmenovaní podle ustanovení bodu 1 článku VII a vědecký personál, vyměňovaný podle ustanovena bodu 1 (b) článku III Smlouvy, jakož i personál doprovázející taková osoby, podléhají v zájmu usnadnění výkonu jejich funkcí vyplývajících z této Smlouvy a aniž by byly dotčeny příslušné pozice každé smluvní strany v otázce jurisdikce nad všemi ostatními osobami v Antarktidě, výlučně jurisdikci smluvní strany, jejímiž jsou občany, a to pokud jde o všechny činy či nedopatření, k nimž dojde za jejich pobytu v Antarktidě, za účelem výkonu jejich funkcí.

2. Zainteresované smluvní strany, aniž by bylo dotčeno ustanovení bodu 1 tohoto článku a před podniknutím opatření podle ustanovení bodu 1 (e) článku IX, se musí neprodleně, dojde-li k jakémukoli sporu v otázce jurisdikce v Antarktidě, ihned navzájem konzultovat, aby se dospělo ke vzájemně přijatelnému řešení.

Článek IX

1. Zástupci smluvních stran uvedených v preambuli této Smlouvy se sejdou v Canbeře nejpozději dva měsíce po vstupu této Smlouvy v platnost, a budou se napříště scházet v termínech a na místech, které si určí v zájmu výměny informací, vzájemných konzultací o otázkách Antarktidy, jež představuji obecný zájem a také v zájmu rozpracování, prozkoumaní a doporučení opatření svým vládám, která by přispěla k uskutečnění zásad a cílů této Smlouvy, včetně opatření o:

a) využití Antarktidy pouze pro mírové účely;

b) podpoře vědeckého bádání v Antarktidě;

c) podpoře mezinárodní vědecké spolupráce v Antarktidě;

d) podpoře k uskutečnění práv inspekce, stanovených v článku VII této Smlouvy;

e) otázkách, týkajících se výkonu jurisdikce v Antarktidě;

f) ochraně a uchování živých zdrojů v Antarktidě.

2. Každá smluvní strana, která se stane stranou Smlouvy přístupem podle ustanovení článku XIII, bude mít právo jmenovat své zástupce, aby se účastnili konferencí uvedených v bodu 1 tohoto článku, a to po dobu, kdy tato smluvní strana projevuj svůj zájem o Antarktidu tím, že tam vyvíjí podstatnost vědeckou a výzkumnou činnost, jako je vybudování vědecké stanice nebo vyslání vědecké expedice.

3. Zprávy pozorovatelů, uvedených v článku VII této Smlouvy, budou zasílány zástupcům smluvních stran, které se účastní konferencí uvedených v bodě 1 tohoto článku.

4. Opatření, uvedená v bodě 1 tohoto článku, vstoupí v platnost po schválení všemi smluvními stranami, jejichž zástupci měli právo účastnit se konferencí svolaných k projednání těchto opatření.

5. Některá práva, nebo všechna práva stanovená touto Smlouvou, mohou být uplatňována, jakmile vstoupí Smlouva v platnost, a to bez ohledu na to, zda nějaká opatření, přispívající k výkonu těchto práv, byla či nebyla navržena, projednána nebo schválena, jak to předpokládá tento článek.

Článek X

Každá ze smluvních stran se zavazuje, že vyvine náležité úsilí, v souladu s Chartou Organizace spojených národů, aby v Antarktidě nebyla prováděna žádná činnost, odporující zásadám nebo cílům této Smlouvy.

Článek XI

1. Vznikne-li nějaký spor mezi dvěma nebo více smluvními stranami o výklad nebo provádění této Smlouvy, budou se tyto smluvní strany navzájem konzultovat, aby spor vyřešily jednáním, šetřením, zprostředkováním, řízením smírčím, rozhodčím, soudním nebo jinými pokojnými prostředky, které si samy zvolí.

2. Každý takový spor, který nebude vyřešen uvedeným způsobem, bude předložen se souhlasem všech stran zúčastněných na tomto sporu, Mezinárodnímu soudu. Avšak, nebude-li dosaženo dohody o předloženi sporu Mezinárodnímu soudu, nejsou zúčastněné strany zbaveny povinnosti i nadále usilovat o jeho vyřešení nejrůznějšími pokojnými pro středky, uvedenými v bodu 1 tohoto článku.

Článek XII

1. a) Tato Smlouva může být změněna nebo doplněna v kterékoli době po dohodě všech smluvních stran, jejichž zástupci mají právo zúčastnit se konferencí předvídaných článkem IX. Každá taková změna nebo doplněk vstoupí v platnost, až vláda, u niž je Smlouva uložena, dostane od všech těchto smluvních stran zprávu o jejich ratifikaci.

b) Tato změna nebo doplněk vstoupí pak v platnost, pro kteroukoli jinou smluvní stranu, až od ní vláda, u níž je Smlouva uložena, dostane zprávu k jejich ratifikaci. Kterákoli tato smluvní strana, jež nepodá zprávu o ratifikaci do dvou let po vstupu změny nebo doplňku v platnost podle ustanovení bodu 1 a) tohoto článku, bude ode dne vypršení této lhůty považována za odstoupivší od Smlouvy.

2. a) Jestliže po uplynutí třiceti let od vstupu této Smlouvy v platnost některá ze smluvních stran, jejíž zástupci mají právo účastnit se konferencí předvídaných v článku IX, požádá vládu, u níž je Smlouva uložena, bude svolána, tak rychle, jak to jen bude prakticky možné, konference všech smluvních stran, která bude jednat o tom, jak je Smlouva prováděna.

b) Jakákoli změna nebo doplněk této Smlouvy, schválené na uvedené konferenci většinou smluvních stran na ní zastoupených, včetně většiny těch stran, jejichž představitelé mají právo účastnit se konferencí předvídaných v článku IX, bude oznámena vládou, u níž je Smlouva uložena, všem smluvním stranám neprodleně po skončení konference a vstoupí v platnost podle ustanovení bodu 1 tohoto článku.

c) Jestliže kterákoli takováto změna nebo doplněk nevstoupí v platnost podle ustanovení bodu 1 a) tohoto článku do dvou let ode dne, kdy o nich byly informovány všechny smluvní strany, může kterákoli ze smluvních stran kdykoli po vypršení této lhůty uvědomit vládu, u níž je Smlouva uložena, o svém odstoupení od Smlouvy; toto odstoupení od Smlouvy nabude platnosti po uplynutí dvou let ode dne, kdy byla o něm uvědoměna vláda, u níž je Smlouva uložena.

Článek XIII

1. Tato Smlouva podléhá ratifikaci státu, která ji podepsaly. Bude otevřena k přístupu každému státu, který je členem Organizace spojených národů nebo kterémukoli jinému státu, který může být se souhlasem všech smluvních stran, jejichž zástupci mají právo účastnit se konferencí předvídaných v článku IX této Smlouvy, pozván, aby přistoupil ke Smlouvě.

2. Každý stát ratifikuje tuto Smlouvu nebo k ní přistupuje v souladu se svými ústavními předpisy.

3. Ratifikační listiny a listiny o přístupu budou uloženy u vlády Spojených států amerických, která je depozitářem.

4. Vláda, u níž je Smlouva uložena, uvědomí všechny státy, které Smlouvu podepsaly a přistoupily k ní, o datu uložení každé ratifikační listiny nebo listiny o přístupu, jakož i o datu vstupu Smlouvy v platnost a kterékoli změně nebo doplnění.

5. Až všechny státy, které Smlouvu podepsaly, uloží ratifikační listiny, nabude tato Smlouva platnosti pro tyto státy a pro státy, které uložily listiny o přístupu. V budoucnu vstoupí Smlouva v platnost pro každý stát, který k ní přistoupí, po uložení jeho listiny o přístupu.

6. Tato Smlouva bude zaregistrována vládou, u níž je uložena, podle ustanovení článku 102 Charty Organizace spojených národů.

Článek XIV

Tato Smlouva, sepsaná v anglickém, francouzském, ruském a španělském jazyce, při čemž každé znění má stejnou platnost, bude uložena v archivu vlády Spojených států amerických, která zašle ověřené opisy Smlouvy vládám států, které ji podepsaly nebo k ní přistoupily.

Na důkaz toho pověření zástupci, náležitě k tomu zplnomocnění, podepsali tuto Smlouvu.

Dáno ve Washingtonu 1. prosince 1959.