Národní shromáždění Československé socialistické republiky 1961

III. volební období

39

Vládní návrh,

kterým se předkládají Národnímu shromáždění Československé socialistické republiky k projevu souhlasu Úmluva o pobřežních vodách a pásmu souvislém, podepsaná v New Yorku dne 30. října 1958, Úmluva o volném moři, podepsaná v New Yorku dne 30. října 1958 a Úmluva o pevninské mělčině, podepsaná v New Yorku dne 31. října 1958

Návrh schvalovacího usnesení:

Národní shromáždění Československé socialistické republiky souhlasí s Úmluvou o pobřežních vodách a pásmu souvislém, podepsanou v New Yorku dne 30. října 1958, Úmluvou o volném moři, podepsanou v New Yorku dne 30. října 1958 a Úmluvou o pevninské mělčině, podepsanou v New Yorku dne 31. října 1958.

Důvodová zpráva

Na první konferenci OSN o mořském právu, která se konala v únoru až dubnu 1958 v Ženevě, byly sjednány:

1. Úmluva o pobřežních vodách a pásmu souvislém,

2. Úmluva o volném moři,

3. Úmluva o rybolovu a zachování biologických zdrojů volného moře,

4. Úmluva o pevninské mělčině.

Úmluva o pobřežních vodách a pásmu souvislém upravuje ve své části I otázku pobřežních vod. V oddílu I této časti stanoví jednoznačně, že svrchovanost státu se vztahuje kromě suchozemského území a jeho vnitrozemských vod i na mořské pásmo přilehlé k jeho pobřeží, zvané pobřežní vody (článek 1, odst. 1), jakož i na vzdušný prostor nad pobřežními vodami, jejich mořské dno a jeho podzemí (článek 2).

Oddíl II části I se zabývá stanovením hranic pobřežních vod. Úmluva neobsahuje článek o šíři pobřežních vod. Tato otázka zůstala jak na první konferenci o mořském právu v roce 1958, tak i na druhé konferenci v roce 1960 nevyřešena.

Oddíl III části I stanoví právo pokojného průjezdu pobřežními vodami cizího státu. Jeho ustanovení jsou velmi významná pro všechny státy vlastnící námořní lodě, zejména pak pro vnitrozemské státy, neboť článek 14 odst. 1 výslovně stanoví, že právo pokojného průjezdu mají za podmínek stanovených úmluvou lodě všech stáni, jak pobřežních, tak i vnitrozemských.

Část II úmluvy se zabývá otázkou pásma souvislého, stanoví šíři tohoto pásma, jakož i práva pobřežního státu v něm.

Ustanovení úmluvy mají značný význam pro všechny státy, neboť zakotvují v mnohostranné mezinárodní smlouvě, tudíž důležité normě mezinárodního práva, jednak otázku rozsahu územní svrchovanosti pobřežního státu, jednak právo pokojného průjezdu lodí všech států, jak pobřežních, tak i vnitrozemských, pobřežními vodami cizího státu.

Úmluva o volném moři vysvětluje v článku 1, že pojem "volné moře" se vztahuje na všechny části moře, které nejsou zahrnuty do pobřežních vod nebo do vnitrozemských vod některého státu.

V článku 2 úmluva stanoví, že volné moře je otevřeno všem národům, a že si proto žádný stát nemůže platně přisvojovat právo podrobovat kteroukoli jeho část své svrchovanosti. Podle ustanovení tohoto článku svoboda volného moře zahrnuje pro pobřežní i vnitrozemské státy mimo jiné svobodu plavby, svobodu létat nad volným mořem aj.

Článek 3 zakotvuje volný přístup vnitrozemských států k moři, právo svobodného tranzitu z vnitrozemského státu k moři, jakož i stejné zacházeni pro lodi plující pod vlajkou vnitrozemského státu jako vlastním lodím pobřežního státu nebo lodím kteréhokoli jiného státu, pokud jde o přístup do námořních přístavů a jejich užívání.

Toto ustanovení, spolu s článkem 4, stanovícím, že každý stát, ať pobřežní nebo vnitrozemský, má právo na to, aby na volném moři pluly lodi pod jeho vlajkou, je jedním z nejdůležitějších ustanovení úmluvy a má zvláštní význam zejména pro vnitrozemské státy. Svým obsahem tvoří jednu z významných zásad mezinárodního práva.

V dalších článcích upravuje úmluva podmínky plavby a práva a povinnosti státu, pod jehož vlajkou loď pluje, zabývá se pojmem "pirátství", pirátskými loděmi a činy, otázkou pronásledování cizí lodi, stanoví právo klást podmořské kabely a dálková potrubí na dno volného moře a příslušné podmínky pro to, apod.

Úmluva o rybolovu a zachování biologických zdrojů volného moře stanoví podmínky rybolovu a ukládá povinnost rybolovným státům v zájmu zachování živých zdrojů ve vodách volného moře.

Úmluva o pevninské mělčině vysvětluje pojem "pevninská mělčina", stanoví práva pobřežních států nad ní a podmínky výkonu těchto práv.

Československá socialistická republika je zainteresována především na Úmluvě o pobřežních vodách a pásmu souvislém a na Úmluvě o volném moři.

Jak bylo již uvedeno, obě tyto úmluvy stanoví obecná pravidla o právech států, provozujících námořní plavbu a kromě toho obsahují zvláštní ustanovení o právech vnitrozemských států na přístup k moři, o právu vnitrozemských států na vlastní námořní vlajku, o postavení plavidel vnitrozemských států v pobřežních vodách, přístavech a na volném moři a o tranzitu z vnitrozemských států k moři a opačným směrem.

Ostatní úmluvy se bezprostředně zájmů Československé socialistické republiky jakožto vnitrozemského státu nedotýkají. Avšak Sovětský svaz a rovněž i asijské socialistické státy mají značný zájem na tom, aby i Úmluva o pevninské mělčině byla podepsána co nejvíce socialistickými státy.

Proto československý zmocněnec podepsal za Československo dne 30. října 1958 Úmluvu o pobřežních vodách a pásmu souvislém a Úmluvu o volném moři a dne 31. října 1958 Úmluvu o pevninské mělčině. Úmluvy byly podepsány v New Yorku, kde byly na základě svých závěrečných ustanovení vyloženy do 31. října 1958 k podpisů.

Po pečlivém prozkoumání otázky výhrad, které by mělo.Československa k jednotlivým úmluvám uplatnit, a po projednání této otázky se Sovětským svazem byly při podpisu úmluv učiněny z československé strany tyto výhrady:

K Úmluvě o pobřežních vodách a pásmu souvislém výhrada k článkům 14 a 23, upravujícím průjezd pobřežními vodami, v tomto znění:

"Vzhledem k tomu, že zvláštní článek, týkající se průjezdu válečných lodí pobřežními vodami cizích států nebyl na konferenci o mořském právu přijat, považuje Československá republika za nutné zdůraznit, že články 14 a. 23 nemohou být v žádném případě vykládány v tom smyslu, jako by zakládaly právo na pokojný průjezd válečných lodí pobřežními vodami."

K článku 21 téže úmluvy byla uplatněna výhrada tohoto znění:

"Československá republika zastává názor, že platné mezinárodní právo poskytuje imunitu všem státním lodím bez rozdílu a proto nesouhlasí s tím, aby se články 19 a 20 úmluvy vztahovaly na státní lodi používané k obchodním účelům."

(Článek 19 úmluvy stanoví vynětí cizích lodí z trestní jurisdikce pobřežního státu, článek 20 stanoví, že pobřežní stát nesmí zadržet cizí loď proplouvající pobřežními vodami ani změnit její směr za účelem výkonu civilní jurisdikce vůči některé osobě na palubě a stanoví, kdy pobřežní stát smí provést exekuci nebo vykonat zajišťovací opatření proti lodi ve věcech občanskoprávních.)

K Úmluvě o volném moři byla učiněna výhrada k článku 9, který stanoví, že lodě, jejichž vlastníkem nebo provozovatelem je stát a jež jsou používané pouze k neobchodní vládní službě, požívají na volném moři úplné imunity z jurisdikce kteréhokoliv státu, než je stát vlajky, a to v tomto znění: "Československá republika zastává názor, že podle platného mezinárodního práva také státní lodi používané k obchodním účelům požívají na volném moři úplného vynětí z jurisdikce každého jiného státu, než je stát vlajky."

Kromě toho bylo k podpisu Úmluvy o volném moři připojeno prohlášení, že "Československá republika má za to, že pojem pirátství, jak je definován v Úmluvě, neodpovídá soudobému mezinárodnímu právu, ani zájmům zajištění svobody plavby na volném moři."

Úmluva o pevninské mělčině byla podepsána bez výhrad. Úmluva o rybolovu a zachováni biologických zdrojů volného moře ze strany Československa ani ze strany Sovětského svazu a ostatních socialistických států podepsána nebyla, neboť obsahuje zásady nepřijatelné pro socialistické státy. V otázkách výhrad zaujaly obdobné stanovisko i ostatní socialistické státy.

Podepsané úmluvy vyžadují ratifikaci. K jejich vstupu v platnost je třeba, aby byly u depozitáře úmluv, kterým je generální tajemník OSN, uloženy ratifikační listiny nebo listiny o přístupu 22 států. Tento počet nebyl do dnešního dne dosažena úmluvy proto platnosti dosud nenabyly.

Téměř všechny státy, které úmluvy sjednané v roce 1958 podepsaly, vyčkávaly s jejich ratifikací až na výsledky druhé konference o mořském právu, která se konala v březnu až dubnu 1960 v Ženevě a zabývala se otázkou šíře pobřežních vod a pásma výlučného rybolovu, která na první konferenci zůstala otevřena. Teprve po skončeni této druhé konference začaly státy přistupovat k ratifikaci úmluv.

Ze států socialistického tábora ratifikoval uvedené úmluvy zatím pouze Sovětský svaz, a to usnesením Presidia Nejvyššího sovětu SSSR ze dne 20. října 1960.

Vzhledem k tomu, že úmluvy, zejména Úmluva o pobřežních vodách a pásmu souvislém a Úmluva o volném moři mají pro Československou socialistickou republiku jakožto vnitrozemský stát značný význam, a to zejména svými ustanoveními zajišťujícími vnitrozemským státům právo na přístup k moři, navrhuje se, aby úmluvy byly z československé strany rovněž ratifikovány.

Protože podle obsahu úmluv jde o tzv. úmluvy právotvorné, které mají rovněž značný význam politický a protože úmluvy předpokládají vydání vnitrostátních opatření k jejich provádění, předkládají se podepsané úmluvy Národnímu shromáždění k vyslovení souhlasu a poté budou předloženy presidentu republiky k ratifikaci, a to s výhradami učiněnými při podpisu úmluv.

V Praze dne 26. dubna 1961

Předseda vlády:

v z. Dolanský v. r.

 

ÚMLUVA O POBŘEŽNÍCH VODÁCH A PÁSMU SOUVISLÉM

Státy, které jsou stranami Úmluvy se dohodly na těchto ustanoveních:

ČÁST I

POBŘEŽNÍ VODY

Oddíl I. Všeobecně

Článek 1

1. Svrchovanost státu se vztahuje kromě jeho suchozemského území a jeho vnitrozemských vod i na mořské pásmo přilehlé k jeho pobřeží, zvané pobřežní vody.

4 2. Tato svrchovanost je vykonávána za podmínek uvedených v ustanoveních těchto článků a jiných pravidlech mezinárodního práva.

Článek 2

Svrchovanost pobřežního státu se vztahuje na vzdušný prostor nad pobřežními vodami, jakož i na jejich mořské dno a podzemí.

Oddíl II. Hranice pobřežních vod

Článek 3

Není-li jinak stanoveno v těchto článcích, obvyklou základní linií pro měření šíře pobřežních vod je čára odlivu podél pobřeží, jak je zakreslena na mapách velkého měřítka, které jsou úředně uznány pobřežním státem.

Článek 4

1. V místech, kde pobřeží je velmi členité a má hluboké zářezy nebo kde je pás ostrovů podél pobřeží v jeho bezprostřední blízkosti, lze použít při vytyčování základní linie, od níž se měří šíře pobřežních vod, metody rovných základních čar spojujících příslušné body.

2. Vytyčení takových základních čar se nesmí podstatně odchylovat od celkového směru pobřeží, a prostory moře ležící uvnitř těchto čar musí být dostatečně úzce spojeny s oblastí země, aby mohly být podrobeny režimu vnitrozemských vod.

3. Při vytyčování základní linie se nesmí vycházet z odlivových vyvýšenin, jestliže na nich nejsou zřízeny majáky nebo jiná podobná zařízení, nacházející se trvale nad hladinou moře.

4. Kde se používá metody rovných základních čar podle ustanovení odst. 1, je možno vzíti v úvahu při určováni jednotlivých základních linií zvláštní Hospodářské zájmy oblasti, jejichž existence a důležitost je zřejmá na základě dlouhodobého obyčeje.

5. Systému rovných základních čar nemůže stát používat takovým způsobem, že by oddělil od volného moře pobřežní vody jiného státu.

6. Pobřežní stát je povinen jasně vyznačit rovné základní čáry na námořních mapách, jež musí býti vhodným způsobem zveřejněny.

Článek 5

1. Vody prostírající se směrem k pevnině od základní linie pobřežních vod tvoři část vnitrozemských vod státu.

2. Tam, kde vytyčení rovné základní čáry podle článku 4 má za následek, že oblasti, jež byly dříve pokládány za součást pobřežních vod nebo volného moře, jsou zahrnuty do vnitrozemských vod, bude existovat právo pokojného průjezdu těmito vodami, jak je stanoveno v článcích 14 a 23.

Článek 6

Vnější hranici pobřežních vod tvoří čára, jejíž každý bod leží od nejbližšího bodu základní linie ve vzdálenosti rovnající se šíří pobřežních vod.

Článek 7

1. Tento článek se vztahuje pouze na zálivy, jejichž břehy náleží jedinému státu.

2. Pro účely těchto článků je záliv zřetelným zářezem, jehož proniknutí do pevniny je v takovém poměru k šířce jeho ústí, že obsahuje vody obklopené zemí a představuje více než pouhý záhyb pobřeží. Zářez však bude považován za záliv, jen bude-li, jeho plocha stejně velká nebo větší než polokruh, jehož průměrem je přímka vedená napříč ústím zářezu.

3. Pro účely měření se považuje za oblast zářezu oblast, ležící mezi bodem největšího odlivu podél pobřeží zářezu a přímkou spojující body největšího odlivu při jeho přirozeném ústí. Kde však vzhledem k existenci ostrovů zářez má více než jedno ústí, polokruh se vytyčí na čáře tak dlouhé jako je úplný součet délek různých ústí. Ostrovy v zářezu se budou započítávat tak, jako by byly součástí vodní plochy zářezu.

4. Jestliže vzdálenost mezi body největšího odlivu u přirozeného ústí zálivu nepřesahuje dvacet čtyři míle, lze vésti rozhraničující čáru mezi těmito oběma body největšího odlivu, a vody jí uzavřené budou považovány za vnitrozemské vody.

5. Kde vzdálenost mezi body největšího odlivu u přirozeného ústí zálivu přesahuje dvacet čtyři mil, lze vytyčiti rovnou základní cáru v délce dvaceti čtyř mil v zálivu takovým způsobem, aby oddělila co možno největší vodní plochu ohraničenou takto dlouhou čarou.

6. Shora uvedená ustanovení se nevztahují na tzv. historické zálivy ani na ty případy, kdy se užívá systému rovných základních čar podle článku 4.

Článek 8

Pro účely vymezení pobřežních vod budou stálá přístavní zařízení, která nejdále vybíhají do moře a tvoří nedílnou část přístavního systému, považována za součást pobřeží.

Článek 9

Rejdy, jichž se normálně používá pro nakládání, vykládání a kotveni lodí a které by se jinak nacházely zcela nebo částečně mimo vnější hranici pobřežních vod, se zahazují do pobřežních vod. Pobřežní stát je povinen zřetelně označit tyto rejdy a vyznačit je zároveň s jejich hranicemi na námořních mapách, jež musí být náležitě zveřejněny.

Článek 10

1. Ostrov je přírodou vytvořená část země, obklopená vodou, která vyčnívá nad vodou za největšího přílivu.

2. Pobřežní vody ostrova se měří podle ustanovení těchto článků.

Článek 17.

1. Odlivová vyvýšenina je přírodou vytvořená část země, která je obklopena vodou a vyčnívá nad vodou za největšího odlivu, avšak nachází se pod vodou za největšího přílivu. Tam, kde se odlivová vyvýšenina nachází zcela nebo částečně v takové vzdálenosti od pevniny nebo ostrova, která nepřesahuje šíři pobřežních vod, může být čára odlivu této vyvýšeniny použita za základní linii pro měření šíře pobřežních vod.

2. Nachází-li se odlivová vyvýšenina zcela v takové vzdálenosti od pevniny nebo ostrova, která přesahuje šíři pobřežních vod, nemá své vlastní pobřežní vody.

Článek 12

1. Leží-li pobřeží dvou států naproti sobě anebo sousedí, není žádný z obou států oprávněn rozšířit své pobřežní vody za střední čáru, jejíž každý bod je ve stejné vzdálenosti od nejbližších bodů na základní linii, od níž se měří šíře pobřežních vod každého z obou států, není-li mezi nimi dohody o opaku. Ustanovení tohoto odstavce se však nepoužije tam, kde je nutné z důvodu historického nebo jiných zvláštních okolností rozhraničit pobřežní vody obou států způsobem, který se liší od tohoto ustanovení.

2. Rozhraničující čára mezi pobřežními vodami dvou států, ležících naproti sobě anebo sousedících, bude zakreslena na námořních mapách velkého měřítka, úředně uznaných pobřežními státy.

Článek 13

Jestliže se řeka vlévá přímo do moře, bude základní linií rovná čára napříč ústím řeky mezi body jejích břehů na čáře největšího odlivu.

Oddíl III. Právo pokojného průjezdu

Pododdíl A.

Pravidla vztahující se na všechny lodě

Článek 14

1. S výhradou ustanovení těchto článků mají lodě všech státu, ať pobřežních anebo vnitrozemských právo pokojného průjezdu pobřežními vodami.

2. Průjezd je plavba pobřežními vodami buď za účelem proplutí, aniž by loď veplula do vnitrozemských vod, nebo za účelem veplutí do vnitrozemských vod anebo za účelem vyplutí z vnitrozemských vad na volné moře.

3. Průjezd zahrnuje zastavení a kotvení, avšak pouze potud, pokud souvisí s normální plavbou nebo se staly nezbytnými z důvodu vyšší moci nebo nouze.

4. Průjezd je pokojný, pokud neohrožuje mír, veřejný pořádek nebo bezpečnost pobřežního státu. Takový průjezd bude probíhat v souladu s těmito články a jinými pravidly mezinárodního práva.

5. Průjezd cizích rybářských lodi se nepovažuje za pokojný, jestliže tyto lodě nezachovávají zákony a předpisy pobřežního státu, vydané a zveřejněné za tím účelem, aby bylo zabráněno rybolovu těchto lodí v pobřežních vodách.

6. Podmořská plavidla jsou povinna proplout na povrchu a ukázat svou vlajku.

Článek 15

1. Pobřežní stát nesmí klást překážky pokojnému průjezdu pobřežními vodami.

2. Pobřežní stát je povinen dostatečným způsobem zveřejnit všechna nebezpečí, která podle jeho vědomí ohrožují plavbu jeho pobřežními vodami.

Článek 16

1. Pobřežní stát může učinit ve svých pobřežních vodách potřebná opatření, aby zabránil průjezdu, který není pokojný.

2. Pokud jde o lodě, které plují do vnitrozemských vod, má pobřežní stát právo podniknouti nezbytná opatření, aby zabránil jakémukoli porušování podmínek stanovených pro připuštění takových lodí do těchto vod.

3. S výhradou ustanovení odstavce 4 může pobřežní stát bez diskriminace mezi cizími loděmi, dočasně zastavit v určitých oblastech svých pobřežních vod pokojný průjezd cizích lodí, je-li takové zastavení nezbytné pro ochranu jeho bezpečnosti. Takové zastavení vstoupí v platnost pouze tehdy, bylo-li patřičně publikováno.

4. Pokojný průjezd cizích lodí nebude zastaven v úžinách, které se používají pro mezinárodní plavbu mezi jednou částí volného moře a druhou částí volného moře nebo pobřežními vodami cizího státu.

Článek 17

Cizí lodi, které používají práva pokojného průjezdu, se podřídí zákonům a předpisům vydaným pobřežním státem v souladu s těmito články a jinými pravidly mezinárodního práva a zejména těm zákonům a předpisům, které se vztahují na dopravu a plavbu.

Pododdíl B.

Pravidla vztahující se na obchodní lodě

Článek 18

1. Od cizích lodí nesmějí býti vybírány žádné poplatky za pouhý jejich průjezd pobřežními vodami.

2. Poplatky mohou být vybírány od cizích lodí, projíždějících pobřežními vodami, jen jako úplata za zvláštní služby prokázané lodi. Tyto poplatky musí býti vybírány bez diskriminace.

Článek 19

1. Trestní jurisdikce pobřežního státu se nevztahuje na cizí lodi, proplouvající pobřežními vodami za účelem zatčení nějaké osoby nebo vyšetřování v souvislosti s trestným činem, spáchaným na palubě lodi v době jejího průjezdu, s výjimkou těchto případů:

a) jestliže následky trestného činu postihuje pobřežní stát, nebo

b) jestliže trestný čin je s to porušit klid v zemi nebo pořádek v pobřežních vodách, nebo

c) jestliže pomoc místních úřadů byla vyžádána kapitánem lodi nebo konzulem země, pod jejíž vlajkou loď pluje, nebo

d) jestliže je nezbytné, aby se zabránilo nedovolenému obchodu s omamnými látkami.

2. Výše uvedená ustanovení se nedotýkají práva pobřežního státu provést opatření stanovená jeho zákonodárstvím za účelem zatčení nebo vyšetřování na palubě cizí lodi projíždějící pobřežními vodami po opuštění vnitrozemských vod:

3. V případech předvídaných v odstavcích 1 a 2 tohoto článku pobřežní stát na žádost kapitána vyrozumí konzulární úřad státu, pod jehož vlajkou loď pluje, ještě předtím, než podnikne jakákoliv opatření a usnadní navázání styku mezi konzulárním úřadem a posádkou lodi. V nutných případech může být sdělení učiněno během podnikaných opatření.

4. Při posuzováni zda nebo jak má být zatčení provedeno, jsou místní úřady povinny bráti ohled na zájmy plavby.

5. Pobřežní stát nesmí podniknout na palubě cizí lodi projíždějící pobřežními vodami žádná opatření za účelem zatčení osoby anebo vyšetřování v souvislosti s jakýmkoliv trestným činem spáchaným předtím, než loď vplula do pobřežních vod, jestliže tato loď vyplula z cizího přístavu a pouze proplouvá pobřežními vodami, aniž vepluje do vod vnitrozemských.

Článek 20

1. Pobřežní stát nesmí zadržeti cizí loď proplouvající pobřežními vodami ani změnit její směr za účelem výkonu civilní jurisdikce vůči některé osobě na palubě lodi.

2. Pobřežní stát smí provésti exekuci nebo vykonat zajišťovací opatření proti lodi ve věcech občanskoprávních, jen byla-li tato opatření učiněna v důsledku závazků nebo odpovědnosti, které loď převzala nebo pro ni vznikly v době plavby nebo se zřetelem k plavbě vodami pobřežního státu.

3. Ustanovení předcházejícího odstavce se nedotýkají práva pobřežního státu provésti exekuci nebo vykonat zajišťovací opatřeni ve věcech občanskoprávních podle svého zákonodárství vůči cizí lodi, která kotví v pobřežních vodách nebo proplouvá pobřežními vodami po opuštění vnitrozemských vod.

Pododdíl C.

Pravidla vztahující se na státní lodě jiné než válečné

Článek 21

Pravidla obsažená v pododdílech A a B se vztahují rovněž na státní lodě používané k obchodním účelům.

Článek 22

1. Pravidla obsažená v pododdílu A a v článku 18 se vztahují na státní lodě používané k účelům neobchodním.

2. S výjimkami obsaženými v ustanoveních zmíněných v předcházejícím odstavci, nic v těchto článcích se nedotýká imunit, jichž takové lodi požívají podle těchto článků nebo jiných pravidel mezinárodního práva.

Pododdíl D.

Pravidla vztahující se na válečné lodě

Článek 23

Jestliže se válečná loď nepodrobí předpisům pobřežního státu týkajícím se průjezdu pobřežními vodami a nebere vhled na jakoukoliv žádost, aby se tak stalo, může pobřežní stát požadovat, aby válečná loď opustila pobřežní vody.

ČÁST II

PÁSMO SOUVISLÉ

Článek 24

1. V pásmu volného moře, přiléhajícím k jeho pobřežním vodám, může pobřežní stát provádět kontrolu potřebnou k tomu, aby:

a) bylo zabráněno porušování jeho celních, fiskálních, imigračních nebo zdravotních předpisů na jeho území nebo v pobřežních vodách,

b) byla stíhána porušení uvedených předpisů, spáchaná na jeho území nebo v pobřežních vodách.

2. Pásmo souvislé nesmí se rozprostírat dále než dvanáct mil od základní linie, od které se měří šíře pobřežních vod.

3. Leží-li pobřeží dvou států naproti sobě anebo sousedí, není žádný z obou států oprávněn rozšířit své pásmo souvislé za střední čáru, jejíž každý bod je ve stejné vzdálenosti od nejbližších bodů na základní linii, od níž se měří šíře pobřežních vod obou států, není-li mezi nimi dohody o opaku.

ČÁST III

ZÁVĚREČNÉ ČLÁNKY

Článek 25

Ustanovení této Úmluvy nejsou na újmu úmluvám nebo jiným mezinárodním dohodám již platným mezi státy na nich zúčastněnými.

Článek 26

Tato Úmluva bude do 31. října 1958 otevřena k podpisu všem členským státům Organizace spojených národů nebo některé odborné organizace, jakož i každému jinému státu, který bude vyzván Valným shromážděním Organizace spojených národů, aby se stal smluvní stranou této Úmluvy.

Článek 27

Tato Úmluva bude ratifikována. Ratifikační listiny budou uloženy u generálního tajemníka Organizace spojených národů.

Článek 28

Tato Úmluva bude otevřena k přístupu každého státu, který náleží do jedné z kategorií uvedených v článku 26. Listiny o přístupu budou uloženy u generálního tajemníka Organizace spojených národů.

Článek 29

1. Tato Úmluva vstoupí v platnost třicátého dne ode dne uložení dvaadvacáté ratifikační listiny nebo listiny o přístupu u generálního tajemníka Organizace spojených národů.

2. Pro každý stát, který.,Úmluvu ratifikuje nebo k ní přistoupí po uložení dvaadvacáté ratifikační listiny nebo listiny o přístupů, nabude Úmluva platnosti třicátého dne po uložení jeho ratifikační listiny nebo listiny k přístupu.

Článek 30

1. Po uplynutí pětiletého období ode dne vstupu této Úmluvy v platnost může býti kdykoliv a kteroukoliv smluvní stranou podána žádost o revizi této Úmluvy, a to písemným sdělením adresovaným generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů.

2. Valné shromáždění Organizace spojených národů rozhodne o opatřeních, která mají být případně učiněna v souvislosti s takovou žádostí.

Článek 31

Generální tajemník Organizace spojených národů zpraví všechny členské státy Organizace spojených národů a ostatní státy uvedené v článku 26:

a) o podpisech připojených k této Úmluvě a o uložení ratifikačních listin a listin o přístupu podle článku 26, 27 a 28,

b) o datu vstupu této Úmluvy v platnost podlé článku 29,

c) o žádostech o revizi podle článku 30.

Článek 32

Originál této Úmluvy, jejíž anglické, čínské, francouzské, ruské a španělské znění má stejnou platnost, bude uložen u generálního tajemníka Organizace spojených národů, který zašle její ověřené kopie všem státům uvedeným v článku 26.

Na důkaz čehož podepsaní zmocněnci, řádně pověření svými vládami, podepsali tuto Úmluvu.

Dáno v Ženevě, dvacátého devátého dubna tisíc devět set padesát osm.