Zpravodajkou je poslankyně Karlovská, dávám jí slovo.

Zpravodajka posl. Karlovská: Soudruzi a soudružky poslanci!

7. května t. r. byla v Praze podepsána Konzulární smlouva mezi Československou republikou a Čínskou lidovou republikou. Vztahy mezi Československou socialistickou republikou a Čínskou lidovou republikou jsou založeny na zásadách bratrské spolupráce a vzájemné pomoci v duchu proletářského internacionalismu. Pevný základ byl k tomu dán podepsáním Smlouvy o přátelství a spolupráci, podepsané v Pekingu 27. března 1957. Tyto vztahy se každoročně prohlubují ve všech oblastech politického, hospodářského a kulturního života

Podepsaná Konzulární smlouva upravuje smluvně existující rozsáhlé konzulární styky Československé socialistické republiky s Čínskou lidovou republikou a je podkladem pro další rozvoj styků mezi oběma zeměmi. Vychází ze zásad jako konzulární úmluvy, které naše republika již uzavřela se Sovětským svazem a dalšími zeměmi socialistického tábora. Smlouva obsahuje ustanovení o zřizování konzulátů a vysílání konzulů, stanoví náležitosti potřebné k tomu, aby se konzul mohl ujmout své funkce. Každá ze smluvních stran může na území druhé smluvní strany zřídit generální konzuláty a konzuláty a může vysílat generální konzuly a konzuly. Sídla konzulů a konzulární obvody budou určeny dohodou smluvních stran, jak je uvedeno v článku 1 Smlouvy. Při přechodné nepřítomnosti nebo jiné překážce bránící vedoucímu konzulátu vykonávat jeho činnost, při jeho odvolání nebo úmrtí, může vysílající stát zmocnit diplomatického pracovníka zastupitelského úřadu své země nebo odpovědného pracovníka vyřizujícího konzulární záležitosti toho nebo jiného konzulátu k dočasnému výkonu funkce vedoucího konzulátu. Jméno a původní funkce tohoto pracovníka budou předem oznámeny ministerstvu zahraničních věcí přijímajícího státu.

V druhé části Konzulární smlouvy jsou řešena práva, výsady a výhody konzulů. Příslušné orgány přijímajícího státu pečují o zdárný průběh služební činnosti konzulů a konzulárních pracovníků a poskytují jim při jejich služební činnosti potřebnou pomoc. Konzulové požívají příslušných výsad a výhod vyplývajících z této smlouvy a stanovených zákonem přijímajícího státu. Konzulové nepodléhají ve své služební činnosti pravomoci soudů přijímajícího státu, jak o tom hovoří článek 5. Ve věcech, které se netýkají jejich služební činnosti jsou konzulové povinni dostavit se k soudům přijímajícího státu jako svědkové. Jestliže konzulové se z různých příčin nemohou dostavit, mohou vydávat svědectví v místech svého konzulátu nebo ve svém bytě nebo mohou zaslat písemnou výpověď. Článek 7. Smlouvy řeší nedotknutelnost konzulární kanceláře, nedotknutelnost archívů úředních spisů konzulátu a podobně. Písemnosti a telegramy odesílané a přijímané konzuly v souvislosti s jejich služební činností jsou nedotknutelné a nepodléhají kontrole. Vedoucí konzulátů mohou používat šifry.

Konzulové a konzulární pracovníci, pokud jsou občany vysílajícího státu, jakož i jejich manželky a nezletilé děti jsou osvobozeni od osobních a věcných plnění a od přímých daní.

Třetí část Smlouvy řeší pravomoc konzulů. Tito mají právo hájit ve svém konzulárním obvodu zájmy a práva vysílajícího státu, jeho občanů a právnických osob.

Konzulové se mohou při své služební činnosti obracet na příslušné orgány v konzulárním obvodu a žádat je o pomoc, jak je uvedeno v článku 11.

12. článek řeší právo konzulů vést evidenci občanů vysílajícího státu, zdržujících se trvale nebo dočasně v jejich konzulárním obvodu. Předpisy smluvních stran o registraci cizích státních příslušníků zůstávají nedotčeny. Konzulové mohou dávat občanům vysílajícího státu pasy. Mohou udělovat víza ke vstupu do vysílajícího státu, k průjezdu nebo výjezdu z něho.

Článek 13. řeší podrobně, které úkony mohou konzulové konat na konzulátech, ve vlastním bytě nebo v bytě občanů vysílajícího státu, jakož i na lodi nebo v letadle, které nesou vlajku vysílajícího státu nebo jeho výsostné označení.

Konzulem sepsané nebo ověřené písemnosti uvedené v článku 13. nebo jejich překlady nemusí být v zásadě pro použití v přijímajícím státě ověřeny ještě příslušným orgánem přijímajícího státu, s výjimkou těch písemností, které podle právních předpisů přijímajícího státu vyžadují ověření jeho příslušnými orgány.

15. článek řeší možnost, aby před konzuly mohla být podle zákonů vysílajícího státu uzavírána manželství, jsou-li obě osoby občany vysílajícího státu. Konzulové mohou osvědčovat narození nebo úmrtí občanů vysílajícího státu. Výše uvedená ustanovení neruší však povinnost přímo i nepřímo zúčastněných osob dodržovat příslušná právní opatření přijímajícího státu. Konzulové mají na základě zmocnění daného jim vysílajícím státem právo ustanovit opatrovníka a poručníka občanům vysílajícího státu. V těchto případech mohou konzulové vykonávat dozor nad opatrovnictvím a poručenstvím.

Závěrečná ustanovení této smlouvy o právech a povinnostech konzulů budou stejně uplatňována ve vztahu k diplomatickým pracovníkům zastupitelských úřadů, pověřených vykonáváním konzulské funkce. Tím nejsou dotčeny diplomatické výsady a výhody těchto pracovníků.

Soudruzi a soudružky! Tato smlouva nabude účinnosti dnem výměny ratifikačních listin, která bude provedena v Pekingu. Uzavírá se na dobu pěti let. Zůstane v platnosti vždy dalších pět let, neprojeví-li jedna ze smluvních stran šest měsíců před uplynutím právě probíhajícího období své přání smlouvu vypovědět. Smlouva byla sepsána ve dvou vyhotoveních, každá v jazyce českém a čínském, přičemž obě znění mají stejnou platnost.

Uzavření konzulární smlouvy s Čínskou lidovou republikou je dalším krokem k rozšíření smluvního systému Československé socialistické republiky s Čínskou lidovou republikou. Je příspěvkem k upevnění a rozvoji přátelských vztahů a všestranné spolu - práce mezi oběma zeměmi.

Zahraniční výbor po projednání smlouvy jednomyslně doporučuje Národnímu shromáždění přijetí tohoto usnesení.

Národní shromáždění Československé socialistické republiky souhlasí s Konzulární smlouvou mezi Československou republikou a Čínskou lidovou republikou, podepsanou v Praze dne 7. května 1960. (Potlesk.)

Předseda Fierlinger: Hlásí se někdo o slovo? (Nikdo.)

Do rozpravy se nikdo nehlásí, můžeme tedy hlasovat a to podle přednesené zpravodajské zprávy.

Jsou nějaké námitky proti tomuto způsobu hlasování? (Nebyly).

Nejsou.

Kdo tedy souhlasí s tím, aby Národní shromáždění Československé socialistické republiky podle čl. 42 ústavy vyslovilo souhlas s Konzulární smlouvou mezi Československou republikou a Čínskou lidovou republikou, podepsanou v Praze dne 7. května 1960, nechť zvedne ruku! (Děje se.)

Je někdo proti? (Nikdo.).

Zdržel se někdo hlasování? (Nikdo.)

Děkuji. Tím Národní shromáždění projevilo s touto smlouvou svůj jednomyslný souhlas.

Projednali jsme tím šestý bod pořadu schůze.

Sedmým bodem pořadu schůze je

7. Zpráva výhoru zahraničního k vládnímu návrhu zákona (tisk 18), kterým se předkládá Národnímu shromáždění Československé socialistické republiky k projevu souhlasu Konzulární úmluva mezi Československou republikou a Rumunskou lidovou republikou, podepsaná v Bukurešti dne 21. května 1960.

Zpravodajem je poslanec Závět, dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. Josef Závěta: Soudružky a soudruzi poslanci!

Československá socialistická republika uzavřela dne 21. května 1960 v Bukurešti Konzulární úmluvu s Rumunskou lidovou republikou.

Úmluva znamená další prohloubení bratrských styků mezi československým a rumunským lidem. Tyto vzájemné styky mají hlubokou tradici, jejichž kořeny tkví ve společném boji proti kapitalistům a proti fašismu. K jejich prohloubení došlo zejména v boji proti německým okupantům za druhé světové války, kde rumunský lid po boku hrdinné Sovětské armády pomáhal vyhnat nacistické okupanty z naší země.

Pevné sepětí vzájemných styků se prohloubilo společnými cíly a zájmy. Jimi jsou vybudování nové socialistické a později komunistické společnosti, společný boj za mír a za pokojné soužití mezi. národy. Jsou to cíle a zájmy velmi šlechetné a hluboce lidské. A proto i naše styky a spolupráce jsou hluboké a lidské. Náš československý lid má upřímnou radost z budovatelských úspěchů rumunského lidu, stejně jako lid Rumunska se raduje z výsledků naší socialistické výstavby.

Úmluva upravuje smluvně existující rozsáhlé konzulární styky Československé socialistické republiky s Rumunskou. lidovou republikou a je podkladem pro další rozvoj těchto styků. Podepsaná úmluva vychází ze stejných zásad jako smlouvy, které Československá socialistická republika již uzavřela se Svazem sovětských socialistických republik, Albánskou lidovou republikou, Bulharskou lidovou republikou, Maďarskou lidovou republikou, Německou demokratickou republikou, Polskou lidovou republikou a Čínskou lidovou republikou. Úmluva obsahuje ustanovení o zřizování konzulátů a vysílání konzulů a stanovení náležitosti potřebné k tomu, aby se konzul mohl ujmout své funkce. V základních ustanoveních úmluvy je rovněž stanoven rozsah práv, výsad a výhod konzulů a konzulárních pracovníků, jsou upraveny otázky týkající se služební činnosti konzulů, jako například otázky hájení práv a zájmů občanů a právnických osob vysílajícího státu před soudy s jinými orgány přijímajícího státu, vydávání cestovních dokladů, jakož i prováděním některých úkonů notářského charakteru. Ustanovení úmluvy o právech a povinnostech konzulů budou rovněž uplatňována ve vztahu k pracovníkům diplomatických zastupitelských úřadů, pověřeným vykonáváním konzulské funkce, aniž by tím byla dotčena diplomatická imunita těchto pracovníků. Protože v současné době je konzulární agenda mezi Československou socialistickou republikou na jedné straně a Rumunskou lidovou republikou na straně druhé vykonávána pouze konzulárními odděleními velvyslanectví, jsou také ustanovení zvlášť praktická. Konzulární úmluva se skládá ze čtyř částí a 23 článků. Uzavření Konzulární úmluvy s Rumunskou lidovou republikou je dalším krokem k dovršení smluvního systému Československé socialistické republiky s ostatními socialistickými státy, neb přispěje k upevnění a rozšíření přátelských vztahů a všestranné hospodářské, politické a kulturní spolupráce Československé socialistické republiky s Rumunskou lidovou republikou.

Soudružky a soudruzi poslanci, zahraniční výbor Národního shromáždění projednal tuto Konzulární úmluvu mezi Československou socialistickou republikou a Rumunskou lidovou republiku a doporučil Národnímu shromáždění, aby s ní vyslovilo souhlas. (Potlesk.)

Předseda Fierlinger:

Hlásí se někdo o slovo? (Nikdo.)

O slovo se nikdo nehlásí, můžeme proto přistoupit k hlasování. Nebudou-li vzneseny námitky, dám hlasovat podle přednesené zpravodajské zprávy.

Má někdo nějaké námitky proti tomuto způsobu hlasování? (Nikdo.)

Nemá.

Kdo tedy souhlasí s tím, aby Národní shromáždění Československé socialistické republiky vyslovilo podle čl. 42 ústavy souhlas s Konzulární úmluvou mezi Československou republikou a Rumunskou lidovou republikou, podepsanou v Bukurešti dne 21. května 1960, nechť zvedne ruku! (Děje se.)

Je někdo proti? (Nikdo.)

Zdržel se někdo hlasování? (Nikdo.)

Děkuji. Tím Národní shromáždění projevilo s touto Úmluvou svůj jednomyslný souhlas.

Tím jsme projednali sedmý bod pořadu schůze.

Osmým bodem denního pořadu je

8. Zpráva výboru zahraničního k vládnímu návrhu (tisk 19), kterým se předkládá Národnímu shromáždění Československé socialistické republiky k projevu souhlasu Dohoda mezi Československou republikou a Albánskou lidovou republikou o spolupráci v oblasti sociálního zabezpečení spolu s Protokolem k této Dohodě, které byly podepsány v Praze dne 30. června 1960.

Zpravodajkou je poslankyně Prokopová, dávám jí slovo.

Zpravodajka posl. Prokopová: Soudruzi a soudružky poslanci!

Národnímu shromáždění je předložena ke schválení Dohoda o vzájemném sociálním zabezpečení občanů Československé socialistické republiky a Lidové republiky Albánie. Národním shromážděním byly již schváleny Dohody a uzavřeny se Sovětským svazem, Německou demokratickou republikou, Lidovou republikou Bulharskou a Lidovou republikou Rumunskou.

A my jsme měli vždy při schvalování pocit radosti a hrdosti. Poznáváme, jak se prohlubuje každou Dohodou přátelství se Sovětským svazem a lidovými republikami tábora míru a socialismu.

V Dohodách se projevuje nezištnost a jednotnost v názoru, že lze péčí o člověka zbavovat soustavně nejen své vlastní občany, ale celého socialistického tábora tíživých starostí v nemoci, ve stáří, v péči o děti.

Z tohoto hlediska lze posuzovat i Dohodu, která byla 30. června 1960 podepsána zástupci Československé socialistické republiky a Albánské lidové republiky. K řadě dobrých hospodářských a kulturních smluv s Albánskou lidovou republikou druží se nyní * Dohoda o sociálním zabezpečení občanů obou států, kteří trvale přesídlí do druhého státu. Dohoda ovšem rovněž řeší uplatnění nároků na určitý druh sociálního zabezpečení i při dočasném pobytu v druhé zemi, výplaty a dávky, výchovné a výživné na děti.

Sociálním zabezpečením se rozumějí všechny druhy materiálního zabezpečení v nemoci, ve stáří, invaliditě, mateřství, při ztrátě živitele vdovské a sirotčí důchody.

Dohoda pamatuje na zdravotní péči a nároky válečných a vojenských invalidů, obětí fašismu a persekuce i vojáků z povolání.

V Dohodě je určeno v jednotlivých oddílech a článcích, jak příslušné orgány, v naší republice je to Státní úřad sociálního zabezpečení, v Albánii pak odborové organizace, mají dbát právních předpisů území, v němž bydlí občan a uplatňuje nároky, plynoucí a nabyté z jeho pojištění ve státě druhém.

Rychlý průmyslový rozvoj v zemích socialistického tábora a vzájemná pomoc, kterou my si poskytujeme, je v současném životě velmi důležitá. Řada našich pracujících, dělníků, inženýrů, techniků, pracuje na určitém úkolu výstavby příkladně v Albánii. Tito pracující zůstávají zaměstnanci svých podniků vzhledem k tomu, že jejich rodiny trvale bydlí v Československu.

V případě, že by se stal však občan naší republiky zaměstnancem podniku v Albánii a přesídlil do Albánie, platí předpisy Lidové republiky Albánie. Nepřerušuje se doba zaměstnání, započítávají se všechny nároky získané pojištěním v Československu. Tyto zásady jsou rovněž uplatněny pro zaměstnance Lidové republiky Albánie v případě trvalého přesídlení do naší republiky.

Pokud je nutná zdravotní péče a léčení, platí článek 9, jímž se stanoví, že péče o zdraví se poskytuje zaměstnancům podle podmínek toho státu, v němž dočasně nebo trvale občan žije. Přitom je dbáno, aby v případě potřeby byly poskytovány vzájemně nároky i na léčbu v lázních a sanatoriích.