Národní shromáždění Republiky československé 1958
II. volební období
270
Vládní návrh,
kterým se předkládá Národnímu shromáždění Republiky československé
k projevu souhlasu Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů,
podepsaná v New Yorku dne 10. června 1958
Návrh schvalovacího usnesení:
Národní shromáždění Republiky českoslo-
venské souhlasí s Úmluvou o uznání a výkonu
cizích rozhodčích nálezů, podepsanou v New
Yorku dne 10. června 1958.
Důvodová zpráva
Vláda předkládá Národnímu shromáždění
Republiky československá k projevu souhlasu
Omluvu o uznání a výkonu cizích rozhodčích
výroků, podepsanou v New Yorku dne
10. června 1958. Úmluva byla sjednána na
konferenci OSN o mezinárodní obchodní arbi-
tráži, konané v New Yorku za účasti 45 států,
včetně ČSR, SSSR a jiných socialistických
zemí, mnoho zemí západoevropských, asij-
ských a latinskoamerických od 20. 5. do 10. 6.
1958.
Podstatou Úmluvy je závazek smluvních
států uznávat cizí rozhodnutí (nálezy) roz-
hodců nebo rozhodčích (arbitrážních) orgánů
ve sporech, vzniklých z obchodních kontraktů
mezi zahraničními partnery, a na svém území
je prostřednictvím svých kompetentních or-
gánů (většinou soudů) vykonat. Dále jsou to
podmínky, které musí být pro takové uznání
a výkon splněny a okolnosti, za nichž může
být uznání a výkon odmítnuto. Podstatnou
součást Úmluvy tvoří zásadní závazek smluv-
ních států uznat písemnou dohodu, podle níž
se strany zavazují podrobit rozhodčímu řízení
všechny nebo některé spory, které mezi nimi
vznikly nebo mohou vzniknout a zásadní po-
vinnosti jejich soudů, odkázat strany s jejich
sporem v případě existence takové dohody na
rozhodčí řízení.
Tato Úmluva nahradí ve vztahu mezi státy,
které se stanou jejími členy, Ženevský Pro-
tokol o doložkách o rozsudím z 24. 9. 1923
a Ženevskou úmluvu o vykonatelnosti cizích
rozhodčích nálezů ze dne 26. 9. 1927, které
ČSR ratifikovala v r. 1931. Hlavním nedostat-
kem těchto dokumentů je, že jsou v mnohých
směrech zastaralé, že řízení podle nich je
značně komplikované a těžkopádné a zejména
2
to, že se jejich působnost vztahuje jen na
omezený počet států, prakticky jen na evrop-
ské země a z mimoevropských zemí na bývalá
britská zámořská území.
Úmluva sjednaná v r. 1958 proti dřívější
úpravě zejména definovala pro ČSR a ostatní
socialistické státy výhodným způsobem pojem
rozhodčího nálezu, omezila a zjednodušila
podmínky pro uznání a výkon i pro odmítnutí
cizího arbitrážního nálezu. Výhody nové
Úmluvy vyplývají nejlépe ze srovnání základ-
ních ustanovení této Úmluvy s ženevskými
smluvními dokumenty.
Článek I odst. 1 Úmluvy vymezuje její
dosah na rozdíl od Ženevské Úmluvy daleko
siřeji. Smluvní státy se zavazují nyní uznat
a vykonat i rozhodčí nálezy vydané ve stá-
tech, které nejsou členy Úmluvy, i když mají
možnost vznést výhradu reciprocity. Kromě
toho se Úmluva vztahuje i na rozhodčí nálezy,
jež podle zákona státu, v němž se má nález
uznat a vykonat, se nepokládají za nálezy
domácí (národní).
Článek I odst. 2 byl zařazen do Úmluvy na
československý návrh a jeho účelem je vý-
slovně konstatovat, že Úmluva kryje nejen
rozíhodčí nálezy vydané rozhodci ustanovený-
mi stranami pro každý jednotlivý případ,
nýbrž i nálezy vydané stálými rozhodčími
institucemi jakou je také Rozhodčí soud
Československé obchodní komory, obdobný
soud v Sovětském svazu a i v některých ji-
ných socialistických zemích i kapitalistických
státech. Ženevská úmluva podobné ustanovení
neobsahovala, neboť bylo také pokládáno za
nadbytečné, avšak vzhledem k tomu, že praxe
některých kapitalistických soudů vyslovila
někdy pochybnosti, pokud jde o nálezy roz-
hodčích soudů některých zemí socialistického
tábora, je toto ustanovení účelné pro vylou-
čení takových pochyb.
Ženevský protokol o doložkách o rozsudím
z r. 1923 je ve zkrácené formě vtělen do
článku II Úmluvy. Tento článek vyjadřuje
závazek všech smluvních států uznávat roz-
hodčí smlouvy a rozhodčí doložky, pokud byly
uzavřeny písemně. Pokrokem je uvolnění pí-
semné formy umožňující, aby existence do-
hody o rozhodčím mohla být zjištěna z pouhé
vyměněné korespondence případně z vymě-
něných telegramů. Povinnost soudů odkazovat
strany na rozhodčí řízení je nyní rovněž
zpřesněna.
Značným pokrokem proti Ženevské Úmluvě
Je ustanovení článku III, že v řízení o uznání
a vykonatelnosti cizího rozhodčího nálezu
nesmějí být ukládány v podstatě tíživější
podmínky a vyšší poplatky než jsou ukládány
při nálezech místních. Toto ustanovení je
krokem k unifikaci procedurálního práva
týkajícího se výkonu cizích arbitrážních
nálezů.
Pro vymáhajícího věřitele jsou nyní značně
zjednodušeny formality potřebné k návrhu
na uznání a výkon rozhodčího nálezu. Podle
článku IV stačí, když vymáhající věřitel před-
loží ověřený rozhodčí nález a dohodu o roz-
hodci nebo rozhodčí doložku, nebo jejich ově-
řené kopie. Jinak se ponechává straně, proti
níž byl nález vydán, aby vznesla a prokázala
námitky, má-li jaké, a to jen v rozsahu ná-
mitek taxitivně vypočtených v článku V.
Stanoví v něm m. j., že může být pouze na-
mítáno, že nález byl zrušen nebo odložen pří-
slušným soudem země, kde nebo podle jejíhož
práva byl nález vydán. Hlavní význam tohoto
ustanovení spočívá v tom, že se nemusí vždy
čekat na opravné prostředky proti nálezu.
Ostatní důvody, pro které by bylo možno žá-
dat odepření uznání a výkonu nálezu, pokud
byly převzaty z Ženevské Úmluvy z r. 1927,
byly zpřesněny a konkretisovány.
Jestliže dlužník podal proti rozhodčímu
nálezu v zemi, kde byl nález vydán, žádost na
zrušení nebo odklad výkonu rozhodčího ná-
lezu, o nichž dosud nebylo rozhodnuto, může
podle článku VI Úmluvy soud po zvážení
uplatňovaných důvodů sice povolit odklad
exekuce, avšak může přitom též na žádost
vymáhajícího věřitele uložit dlužníkovi po-
vinné složení přiměřené jistoty. Toto ustano-
vení Úmluvy může do značné míry zabránit,
aby byly podávány svévolné žádosti za zru-
šení nebo odklad nálezu a aby tím bylo odda-
lováno a ohrožováno uspokojení vymáhajícího
věřitele.
Soud může z úřední moci zasáhnout, aby
nedošlo k uznání a výkonu rozhodčího nálezu,
jen ve dvou případech (článek V odst. 2), a to
pokud nález odporuje veřejnému pořádku
nebo pokud předmět sporu podle místního
práva nemůže být předmětem rozhodčího ří-
zení. Tím způsobem je celá váha obrany proti
rozhodčímu nálezu přenesena na stranu po-
vinnou, takže nebrání-li se tato výkonu ně-
kterým z vypočítaných důvodů a není-li dán
ani předpoklad pro zásah soudu z moci úřední,
může být rozhodčí nález velmi rychle uznán
a vykonán.
Ačkoliv členství v nové Úmluvě zanikne ve
smyslu čl. VII Úmluvy mezi novými členy
členství ve starých smlouvách z r. 1923 a
1927, zůstává nedotčena platnost dvoustran-
ných smluv o stejném předmětu, na nichž
mohou mít některé státy, mezi nimi i ČSR,
zvláštní zájem.
3
Ostatní články Úmluvy obsahují ustanovení
přechodná a závěrečná. Kromě mnohých zlep-
šení a zjednodušení celého řízení umožňují-
cího uznání a výkon rozhodčích nálezů v mezi-
národním obchodním styku je kladem nové
Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích
nálezů to, že dává předpoklady, aby okruh
států, které budou členy nové Úmluvy, byl
mnohem vyšší, než jak tomu bylo u ženev-
ských dokumentů. Ženevské dokumenty byly
totiž ratifikovány pouze 24 státy bez latinsko-
amerických států a mnoha států asijských
a afrických. Československo bude mít tak
možnost rozšířit v tomto oboru svoje smluvní
vztahy zejména s těmi státy, s nimiž se jen
těžko prosazuje podobné jednání na dvou-
stranném podkladě. Důkazem toho je, že
ihned po skončení konference podepsaly novou
Úmluvu tyto státy: Belgie, Costa Rica, El
Salvador, NSR, Indie, Izrael, Jordánsko, Nizo-
zemí, Filipíny a Polsko. Největší význam má
podpis těch států, které se nezúčastnily že-
nevských dokumentů, jako Costa Rica, El
Salvador, Jordánsko a Filipíny.
Je proto možno předpokládat, že se Úmluva
stane dobrým nástrojem pro další rozšíření
československého zahraničního obchodu.
Nová Úmluva je i cenným přínosem pro
oblast mezinárodního práva soukromého a je
pokrokem v praxi obchodní arbitráže, jako
rychlého, levného a účinného způsobu řešení
sporů, vznikajících v zahraničním obchodě.
Některá ustanovení nové Úmluvy se odli-
šují od ustanovení československého právního
řádu, neboť Úmluva je výrazem kompromisu
mezi nejrůznějšími právními systémy, často
zcela odlišně upravujícími otázky uznávání a
výkonu cizích rozhodčích výroků.
Úmluva se odchyluje a mění platná zákonná
ustanovení v těchto směrech:
a) Článek I odst. 1 a čl. II odst. 1 Úmluvy
zavazují smluvní strany uznávat rozhodčí
smlouvy (smlouvy o rozhodci a rozhodčí do-
ložky) bez ohledu na to, zda stranami jsou
fysické či právnické osoby. To tedy znamená,
že budou zavazovat ČSR uznávat rozhodčí
smlouvy, i kdyby je uzavřela československá
fysická osoba, aniž by alespoň jednou ze stran
byla československá právnická osoba. Tím
jsou ustanovení těchto článků v rozporu
s § 648 odst. 2 občanského soudního řádu
(o. s. ř. ).
b) Podle § 646 o. s. ř. platí pro výkon cizích
rozhodčích nálezů přiměřeně ustanovení
§§ 644 a 645 o. s. ř. Podle § 645 o. s. ř. lze
návrhu na povolení exekuce, který se opírá
o cizí rozhodnutí, vyhovět jen tehdy, jsou-li
splněny podmínky uvedené v § 637 o. s. ř.
a není-li zde žádný důvod, který by bránil
uznání podle § 638 o. s. ř. Podmínky a důvody
uvedené v §§ 637 a 638 o. s. ř. zkoumá soud
z úřední povinnosti.
Avšak podmínky, pro které lze podle Úmlu-
vy zamítnout výkon výroku, z nichž, např.
podmínka uvedená v čl. V odst. 1 písm. b)
v podstatě odpovídá podmínce v § 637 písm.
b) a důvodu v § 638 písm. b) o. s. ř. a pod-
mínka v čl. V odst. 1 písm. e) podmínce
v § 637 písm. c) o. s. ř., lze podle Úmluvy
ve smyslu čl. V odst. 1 zkoumat jen na žádost
strany, proti níž je nárok uplatňován, při
čemž navíc tato strana musí existenci důvodu
prokázat. Shora uvedené není v souladu se
zásadou objektivní pravdy a úředního postupu
v řízení vyslovených v § 1 odst. 2 a v § 59
o. s. ř.
Je zde tedy dán rozpor s §§ 637 a 638
v souvislosti s §§ 645 a 646 o. s. ř.
Z tohoto důvodu předkládá vláda Úmluvu
ve smyslu § 74 odst. 1 Ústavy 9. května před
ratifikací Národnímu shromáždění k vyslo-
vení souhlasu.
Druhým, neméně závažným důvodem, proč
je Úmluva předkládána Národnímu shromáž-
dění k vyslovení souhlasu, je její značný vý-
znam, který Úmluva a její ratifikace se strany
ČSR bude v budoucnu mít.
Úmluvu vláda ČSR schválila svým usnese-
ním ze dne 17. září 1958, č. 830. Vysloví-li
s Úmluvou souhlas Národní shromáždění, do-
poručí vláda presidentu republiky její ratifi-
kaci, a to s prohlášením ve smyslu odst. 3
článku 1 Úmluvy, že ČSR bude používat Úmlu-
vy pro uznání a výkon nálezů vydaných na
území jiného smluvního státu a že bude po-
užívat Úmluvy vůči jiným než smluvním stá-
tům pouze v rozsahu, v jakém jí tyto státy
budou zaručovat vzájemnost (výhrada reci-
procity, předepsaná čs. zákonodárstvím -
§ 644 o. s. ř. ).
V Praze dne 17. září 1958.
Předseda vlády:
V. Široký v. r.
4
ÚMLUVA
O UZNÁNÍ A VÝKONU CIZÍCH ROZHODČÍCH NÁLEZŮ
Článek I
1. Tato Úmluva se vztahuje na uznání a
výkon rozhodčích nálezů, vyplývajících ze
sporů mezi osobami fyzickými nebo právnic-
kými a vydaných na území jiného státu než
toho, v němž je žádáno o jejich uznání a vý-
kon. Úmluva se vztahuje také na rozhodčí
nálezy, které nejsou pokládány za nálezy
místní (národní) ve státě, v němž je žádáno
o jejich uznání a výkon.
2. Výraz ,,rozhodčí nález" zahrnuje nejen
nálezy vydané rozhodci ustanovenými pro
každý jednotlivý případ, nýbrž i nálezy vydané
stálými rozhodčími orgány, jimž se strany
podrobily.
3. Každý stát může při podpisu, ratifikaci
nebo přístupu k této Úmluvě nebo tehdy, kdy
ohlásí rozšíření jejího použiti podle čl. X.
prohlásiti na základě vzájemnosti, že bude
používat Úmluvy jen pro uznání a výkon ná-
lezů vydaných na území jiného Smluvního
státu. Může také prohlásit, že bude používat
Úmluvy jen na spory vzniklé z právních
vztahů smluvních či mimosmluvních, jež jsou
pokládány podle jeho vnitrostátního právního
řádu za spory obchodní.
Článek II
1. Každý Smluvní stát uzná písemnou do-
hodu, podle níž se strany zavazují podrobit
rozhodčímu řízení všechny nebo některé
spory, které mezi nimi vznikly nebo mohou
vzniknout z určitého právního vztahu smluv-
ního či mimosmluvního, který se týká věci,
jež může býti vyřízena rozhodčím řízením.
2. Pojem ,,písemná dohoda" zahrnuje roz-
hodčí doložku ve smlouvě nebo rozhodčí
smlouvu, podepsanou stranami nebo obsaže-
nou ve výměně dopisů nebo telegramů.
3. Soud Smluvního státu, u něhož byla po-
dána žaloba v záležitosti, o níž strany uzavřely
dohodu ve smyslu tohoto článku, odkáže
strany na rozhodčí řízení k žádosti jedné
z nich, ledaže zjistí, že zmíněná dohoda je
neplatná, neúčinná, nebo nezpůsobilá k po-
užití.
Článek III
Každý Smluvní stát uzná rozhodčí nález za
závazný a povolí jeho výkon podle předpisů
o řízení, jež platí na území, kde nález je
uplatňován, za podmínek stanovených v ná-
sledujících článcích. Pro uznání a výkon roz-
hodčích nálezů, na něž se vztahuje Úmluva,
nebudou stanoveny podstatně tíživější pod-
mínky nebo vyšší soudní poplatky, než jsou
stanoveny pro uznání a výkon rozhodčích
nálezů místních (národních).
Článek IV
1. Aby bylo dosaženo uznání a výkonu, zmí-
něného v předchozím článku, musí strana,
která žádá o uznání a výkon, předložit spolu
s žádostí:
a) prvopis nálezu řádně potvrzený nebo jeho
řádně ověřenou kopii;
b) prvopis ujednání zmíněného v čl. II nebo
jeho řádně ověřenou kopii.
2. Není-li zmíněný nález nebo ujednání vy-
hotoveno v úředním jazyku země, v níž roz-
hodčí nález je uplatňován, je strana, která
žádá za uznání a výkon nálezu, povinna před-
ložit překlad těchto dokladů do tohoto jazyka.
Překlad musí být ověřen úředním nebo pří-
sežným tlumočníkem anebo diplomatickým
nebo konsulárním zástupcem.
Článek V
1. Uznání a výkon nálezu mohou být ode-
přeny na žádost strany, proti níž je nález
uplatňován, pouze tehdy, když tato strana
prokáže příslušnému orgánu země, v níž je
žádáno o uznání a výkon:
a) že strany dohody zmíněné v čl. II, byly
podle zákona, který se na ně vztahuje,
nezpůsobilé k jednání, nebo že zmíněná
dohoda není platná podle práva, jemuž
strany tuto dohodu podrobily, nebo, není-li
v tom směru nic uvedeno, podle práva
země, kde nález byl vydán; nebo
b) že strana, proti níž je nález uplatňován,
nebyla řádně vyrozuměna o ustanovení
rozhodce nebo o rozhodčím řízení nebo
nemohla z jakýchkoliv jiných důvodů
uplatnit své požadavky; nebo
č) že nález se týká sporu, pro který nebyla
uzavřena rozhodčí smlouva, nebo který
není v mezích rozhodčí doložky nebo že
nález obsahuje rozhodnutí přesahující do-
sah úmluvy o rozhodci nebo rozhodčí do-
ložky; mohou-li však být části rozhodčího
nálezu ve věcech podrobených rozhodčímu
5
řízení odděleny od části nálezu jednajících
o věcech, které mu nejsou podrobeny, ta
část nálezu, která obsahuje rozhodnutí
o věcech podrobených rozhodčímu řízení,
může být uznána a vykonána; nebo
d) že složení rozhodčího soudu nebo rozhodčí
řízení nebylo v souladu s ujednáním stran
nebo nebylo-li takového ujednáni, že ne-
bylo v souladu se zákony země, kde se
rozhodčí řízení konalo; nebo
e) že nález se dosud nestal pro strany závaz-
ným nebo byl zrušen nebo že jeho výkon
byl odložen příslušným orgánem země,
v níž nebo podle jejíhož právního řádu byl
vydán.
2. Uznání a výkon rozhodčího nálezu mohou
být také odepřeny, jestliže příslušný orgán
země, kde se žádá o uznání a výkon, zjistí:
a) že předmět sporu nemůže být předmětem
rozhodčího řízení podle práva této země;
nebo
b) že uznání nebo výkon nálezu by byl v roz-
poru s veřejným pořádkem této země.
Článek VI
Jestliže byla podána žádost za zrušení nebo
odklad výkonu nálezu u příslušného orgánu,
zmíněného v čl. V, odst. 1 písm. e), úřad,
u něhož nález je uplatňován, může, pokládá-li
to za vhodné, odložit rozhodnutí o výkon ná-
lezu a může také na žádost strany, domáhající
se výkonu nálezu, nařídit straně druhé, aby
složila přiměřenou jistotu.
Článek VII
1. Ustanovení této Úmluvy se nedotýkají
platnosti mnohostranných nebo dvoustran-
ných dohod uzavřených Smluvními státy
o uznání a výkonu rozhodčích nálezů, ani ne-
mohou zbavit žádnou zúčastněnou stranu
případného práva použití rozhodčího nálezu
způsobem a v rozsahu stanoveném zákono-
dárstvím nebo smlouvami země, v níž je nález
uplatňován.
2. Ženevský protokol o doložkách a roz-
sudím z r. 1923 a Ženevská úmluva o vyko-
natelnosti cizích rozhodčích výroků z r. 1927
pozbudou platnosti mezi Smluvními státy
v době a v rozsahu, v němž se tato Úmluva
stane pro ně závaznou.
Článek VIII
1. Tato Úmluva bude otevřena k podpisu
do 31. prosince 1958 pro kteréhokoli člena
Organizace spojených národů a také pro kte-
rýkoli jiný stát, který je nebo se stane členem
některé odborné organizace Organizace spo-
jených národů, nebo který přistoupil nebo
později přistoupí ke Statutu Mezinárodního
soudního dvora nebo kterému se dostane po-
zvání Valného shromáždění Organizace spo-
jených národů.
2. Tato Úmluva bude ratifikována a ratifi-
kační listiny budou uloženy u generálního
tajemníka Organizace spojených národů.
Článek IX
1. K této Úmluvě mohou přistoupit všechny
státy uvedené v článku VIII.
2. Přístup se uskuteční uložením listiny
o přístupu u generálního tajemníka Organi-
zace spojených národů.
Článek X
1. Každý stát může v době podpisu, rati-
fikace nebo přístupu prohlásit, že tato úmluva
se bude vztahovat na všechna nebo některá
území, za jejichž mezinárodní vztahy je od-
povědný. Takové prohlášení nabude účinnosti,
jakmile pro příslušný stát Úmluva vstoupí
v platnost.
2. Každé takové rozšíření se provede i kdy-
koliv později oznámením adresovaným gene-
rálnímu tajemníku Organizace spojených ná-
rodů a vstoupí v účinnost devadesátého dne
poté, kdy bylo generálnímu tajemníku Orga-
nizace spojených národů toto oznámení do-
ručeno, nebo v den, kdy Úmluva vstoupí
v účinnost pro příslušný stát, podle toho,
který den je pozdější.
3. Pokud jde o území, na něž se tato Úmluva
nevztahuje v době podpisu, ratifikace nebo
přístupu, každý stát, jehož se to týká, posoudí
možnost podniknout patřičné kroky za úče-
lem rozšíření platnosti této Úmluvy na taková
území za podmínky, že tam, kde to vyžadují
ústavní předpisy, s tím vysloví souhlas vlády
těchto zemí.
Článek XI
V případě, že jde o stát federativní nebo
nejednotný, platí tato ustanovení:
a) pokud jde o články této Úmluvy, jejichž
provádění spadá pod zákonodárnou pravo-
moc federálních orgánů, bude federální
vláda vázána ve stejném rozsahu, jako ty
Smluvní státy, které nejsou státy federa-
tivními,
6
b) pokud jde o články této Úmluvy, které
spadají pod zákonodárnou pravomoc díl-
čích států nebo provincií, které nemají
podle federální ústavy povinnost činit zá-
konodárná opatření, oznámí federální vláda
co nejdříve s kladným doporučením tyto
články příslušným dílčím státům nebo
provinciím,
c) federativní stát, který je účastníkem této
Úmluvy, poskytne na žádost kteréhokoli
jiného Smluvního státu, podanou mu pro-
střednictvím generálního tajemníka Orga-
nizace spojených národů údaje o právu
a právní praxi federace a jejich dílčích
částí, týkajících se kteréhokoli ustanovení
této Úmluvy a ukazující, do jaké míry byla
tato ustanovení uskutečněna zákonodár-
nými nebo jinými opatřeními.
Článek XII
1. Tato Úmluva vstoupí v účinnost deva-
desátého dne po datu, uložení třetí listiny
ratifikační nebo listiny o přístupu.
2. Pro každý stát, který Úmluvu ratifikuje
nebo k ní přistoupí po uložení třetí ratifi-
kační listiny nebo listiny o přístupu, vstoupí
Úmluva v účinnost devadesátého dne po ulo-
žení jeho ratifikační listiny nebo listiny
o přístupu.
Článek XIII
1. Každý Smluvní stát může vypovědět tuto
Úmluvu písemným oznámením generálnímu
tajemníkovi Organizace spojených národů.
Výpověď vstoupí v účinnost jeden rok po dni,
kdy oznámení došlo generálnímu tajemníku.
2. Každý stát, který učinil prohlášení nebo
oznámení podle článku X, může kdykoli poté
prohlásit oznámením generálnímu tajemníku
Organizace spojených národů, že Úmluva se
přestává vztahovat na příslušné území jeden
rok po dni, kdy generální tajemník obdržel
takové sdělení.
3. Tato Úmluva zůstane v platnosti pro
rozhodčí nálezy, o kterých bylo zahájeno ří-
zení o uznání nebo výkonu dříve, než výpověď
nabyla účinnosti.
Článek XIV
Každý Smluvní stát se může dovolávat
ustanovení této Úmluvy proti jinému Smluv-
nímu státu toliko v tom rozsahu, v jakém je
jí sám vázán.
Článek XV
Generální tajemník Organizace spojených
národů oznámí státům, zmíněným v článku
VIII:
a) podpisy a ratifikace podle ustanovení člán-
ku VIII;
b) přístupy podle ustanovení článku IX;
c) prohlášení a sdělení podle článku I, X a XI;
d) datum, kdy tato Úmluva vstoupí v účin-
nost podle článku XII;
e) výpovědi a oznámení podle ustanovení
článku XIII.
Článek XVI
1. Tato Úmluva, jejíž anglické, čínské, fran-
couzské, ruské a španělské znění má stejnou
platnost, bude uložena v archivech Organizace
spojených národů.
2. Generální tajemník Organizace spojených
národů zašle ověřenou kopii této Úmluvy
státům uvedeným v článku VIII.
KNT 1 - 3258-58