Národní shromáždění Republiky československé 1958
II. volební období
252
Vládní návrh
Zákon
ze dne 1958
o závazcích k náhradě škody způsobené zaměstnancem porušením povinností
z pracovního poměru
Národní shromáždění Republiky československé usneslo se na tomto zákoně:
§ 1
Všestranný rozvoj majetku v socialistickém
vlastnictví, který se v průběhu socialistické
výstavby neustále rozmnožuje a představuje
veliké hodnoty tvořící bohatství celé naší spo-
lečnosti, je předpokladem neustálého zvyšo-
vání hmotné i kulturní úrovně všech pracu-
jících. Ochrana tohoto vlastnictví je v zájmu
všech pracujících. Je proto také v zájmu
všech pracujících, aby ti, kdo tento majetek
poškozují, odpovídali za své jednání. Naše
společnost věnuje proto zvýšenou pozornost
výchově pracujících ke správnému poměru
k socialistickému vlastnictví, jakož i vytvá-
ření podmínek, které umožňují předcházet
škodám na tomto majetku. Tomu slouží také
úprava odpovědnosti za škody, které zaměst-
nanci způsobí podniku porušováním povin-
ností z pracovního poměru.
2
Oddíl I
Odpovědnost zaměstnance vůči podniku
§ 2
(1) Způsobil-li zaměstnanec při výkonu za-
městnání podniku škodu z nedbalosti poruše-
ním závazků z pracovního poměru, odpovídá
za ni podle tohoto zákona.
(2) Podnik je povinen prokázat zaměstnan-
covo zavinění, pokud není dále stanoveno
jinak.
§ 3
(1) Vedení podniku je povinno vytvářet za-
městnanci pracovní podmínky, které by mu
umožňovaly správný výkon jeho povinností, a
soustavnými kontrolami se přesvědčovat, jak
tyto povinnosti plní. Zaměstnanec je povinen
oznamovat svému nadřízenému závady, jak-
mile je zjistí; může-li je sám odstranit, je
povinen tak učinit.
(2) Byla-li škoda způsobena také poruše-
ním povinností ze strany vedení podniku,
nese podnik škodu poměrně. Náhradu škody,
která podnik postihuje, je povinen podnik po-
žadovat na zaměstnanci, který ji zavinil.
§ 4
Odpovědnost za hodnoty svěřené
k vyúčtování
(1) Převzal-li zaměstnanec písemnou smlou-
vou odpovědnost za svěřené hotovosti a ce-
niny, materiálové zásoby, zboží a jiné hod-
noty k vyúčtování, odpovídá za vzniklý scho-
dek. Této odpovědnosti se zprostí zcela po
případě zčásti, jestliže prokáže, že schodek
vznikl zcela, po případě zčásti bez jeho za-
vinění zejména tím, že vedení podniku ne-
vytvořilo pracovní podmínky, které by za-
městnanci umožnily správný výkon jeho po-
vinností. Tuto smlouvu nelze však uzavřít
s nezletilými zaměstnanci.
(2) Smlouvu podle odstavce 1 může uzavřít
i více zaměstnanců společně.
(3) Zjistí-li zaměstnanec, že nemá vytvo-
řeny potřebné pracovní podmínky, je povinen
oznámit závadu neprodleně svému nadříze-
nému. Může-li ji sám odstranit, je povinen
tak učinit. U zaměstnanců společně odpověd-
ných stačí, splní-li uvedené povinnosti kte-
rýkoliv z nich.
(4) Vedoucí příslušného ústředního úřadu
může v dohodě s ústředním výborem přísluš-
ného odborového svazu stanovit funkce,
u nichž je pro jejich výkon nezbytné uza-
vření písemné smlouvy podle odstavců 1 a 2.
3
(5) Nepřevzal-li zaměstnanec odpovědnost
za hodnoty svěřené k vyúčtování písemnou
smlouvou, odpovídá za škodu podle ustano-
vení §§ 2 a 6.
§ 5
Odpovědnost za svěřené předměty
(1) Za ztrátu nástrojů, ochranných oděvů a
jiných předmětů, které vedení podniku svě-
řilo zaměstnanci na písemné potvrzení, od-
povídá zaměstnanec, ledaže prokáže, že ztrá-
tu nezavinil.
(2) Nepotvrdil-li zaměstnanec písemně pře-
vzetí předmětů uvedených v odstavci 1, od-
povídá za jejich ztrátu podle ustanovení §§ 2
a 6.
Rozsah náhrady škody
a) Obecně
§ 6
(1) Odpovídá-li zaměstnanec podle tohoto
zákona, je povinen nahradit podniku sku-
tečnou škodu, nikoliv to, co podniku ušlo.
(2) Odpovídá-li podniku za vzniklou škodu
více zaměstnanců, určuje se výše náhrady
škody pro každého zvlášť podle míry jeho za-
vinění. Při rozhodování o výši podílů jednot-
livých zaměstnanců na náhradě není soud vá-
zán návrhy účastníků.
(3) Výše náhrady škody nesmí přesáhnout
u jednotlivého zaměstnance částku rovnající
se trojnásobku jeho průměrného měsíčního
výdělku.
§ 7
V odůvodněných případech může být výše
náhrady škody určena nižší částkou, než je
skutečná škoda, po případě než trojnásobek
průměrného měsíčního výdělku. Výše náhra-
dy musí však činit nejméně jednu třetinu
skutečné škody a přesahuje-li tato škoda
trojnásobek průměrného měsíčního výdělku
zaměstnance, musí činit nejméně částku rov-
nající se průměrnému výdělku zaměstnance
za jeden měsíc. Při určení výše náhrady se
přihlédne zejména k zaměstnancovu poměru
k práci a společenskému vlastnictví, k míře
zavinění, k společenskému významu škody,
k osobním vlastnostem zaměstnance a k jeho
hospodářským poměrům.
b) U hodnot svěřených k vyúčtování
a u svěřených předmětů
§ 8
Zaměstnanec, který převzal odpovědnost
za hodnoty svěřené k vyúčtování (§ 4 odst. 1)
nebo za svěřené předměty (§ 5 odst. 1), je
4
povinen nahradit skutečnou škodu, pokud za
ni odpovídá, v plné výši. Skutečnou škodou se
zde rozumí běžná cena. Ustanovení § 6 odst. 3
v těchto případech neplatí.
§9
(1) Převzalo-li více zaměstnanců závazek
společně (§ 4 odst. 2), odpovídají všichni za
vzniklý schodek, pokud některý z nich ne-
prokáže, že schodek vznikl bez jeho zavinění.
Podíl náhrady jednotlivých zaměstnanců se
stanoví podle poměru jejich hrubých výdělků
zúčtovaných za dobu od poslední inventury
do dne zjištění schodku, při čemž výdělek
vedoucího a jeho zástupce se započítává
v dvojnásobné výši.
(2) Byla-li provedena inventura nebo zjiš-
těn schodek během kalendářního měsíce, za-
počítává se do hrubého výdělku podle od-
stavce 1 i hrubý výdělek zúčtovaný zaměst-
nanci za celý kalendářní měsíc, v němž byla
provedena poslední inventura, a za celý ka-
lendářní měsíc, v němž byl zjištěn schodek.
(3) Do hrubého výdělku podle odstavců 1
a 2 se však nezapočítávají požitky vyplacené
v době dovolené na zotavenou a náhrada ušlé-
ho výdělku, které byly zaměstnanci zúčtová-
ny v rozhodném období.
(4) Výše náhrady u jednotlivých zaměstnan-
ců, s výjimkou vedoucího a jeho zástupce, ne-
smí přesáhnout částku rovnající se průměr-
nému výdělku jednotlivého zaměstnance za
jeden měsíc. Neuhradí-li se takto vypočtený-
mi podíly celá škoda, je povinen uhradit zby-
tek vedoucí společně se svým zástupcem
podle poměru jejich hrubého výdělku, který
jim byl zúčtován v obdobích uvedených v od-
stavcích 1 a 2.
§ 10
Převzal-li zaměstnanec odpovědnost za
hodnoty svěřené k vyúčtování písemnou
smlouvou nebo za svěřené předměty na pí-
semné potvrzení, může náhradu škody podle
zásad uvedených v § 7 snížit jenom soud.
Náhrada škody vzniklé vadnou prací
§11
O náhradě škody vzniklé vadnou prací
(zmetky) platí zvláštní ustanovení vydaná
podle předpisů o řízení státní mzdové politiky.
Uplatňování náhrady škody
§ 12
(1) Výši náhrady škody určí vedení podniku
po projednání se závodním výborem odboro-
5
vého svazu a zaměstnancem a oznámí ji za-
městnanci nejpozději do jednoho měsíce ode
dne, kdy zjistilo škodu a osobu, která škodu
způsobila.
(2) Byla-li škoda způsobena vedoucím pod-
niku nebo jeho zástupcem, určí výši náhrady
nadřízený orgán v dohodě s vyšším orgánem
odborového svazu do jednoho měsíce ode dne,
kdy zjistil škodu a osobu, která škodu způ-
sobila. Totéž platí, byla-li škoda způsobena
společně vedoucím a jeho podřízeným za-
městnancem.
§ 13
(1) Uzná-li zaměstnanec závazek nahradit
škodu v určené výši a dohodne-li se s vede-
ním podniku o výši srážek, uhradí se škoda
srážkami ze mzdy.
(2) Uznání závazku i dohoda o výši srážek
se musí stát písemně.
(3) Uznání závazku je neplatné, jestliže
určení výše náhrady škody nebylo projednáno
s příslušným orgánem odborového svazu.
§ 14
(1) Srážky může vedení podniku provádět
nejdříve od výplatního období, které následuje
po uzavřené dohodě.
(2) Srážky ze mzdy na úhradu škody mohou
být provedeny včetně případných srážek z ji-
ných důvodů jenom v mezích stanovených
předpisy o exekuci na plat.
§ 15
Změní-li se podstatně poměry, které byly
rozhodující pro stanovení výše srážek, může
zaměstnanec i vedení podniku žádat novou
úpravu srážek.
Oddíl II
Ustanovení společná a závěrečná
§ 16
(1) Způsobil-li zaměstnanec škodu úmyslně
nebo v opilosti, odpovídá za ni podle občan-
ského zákoníka.
(2) Zaměstnanec neodpovídá za škodu, kte-
rou způsobil v krajní nouzi, aby odvrátil od
sebe, svých spoluzaměstnanců nebo od pod-
niku nebezpečí přímo hrozící.
§ 17
Kde se mluví v tomto zákoně o podniku,
rozumí se tím i jiná právnická osoba, jakož
i každá hospodářská a rozpočtová organizace.
6
§ 18
Průměrný měsíční výdělek se vypočte
z hrubého výdělku, který byl zaměstnanci
zúčtován za posledních 6 kalendářních měsíců
před zjištěním škody. Přitom se nepřihlíží
k jednorázovým odměnám.
§ 19
(1) Podle ustanovení tohoto zákona se ode
dne jeho účinnosti posuzuje i odpovědnost
za hodnoty svěřené k vyúčtování a za svě-
řené předměty založená písemnou smlouvou
uzavřenou přede dnem nabytí jeho účinnosti.
(2) Ustanovení tohoto zákona platí i o ná-
hradě škody vzniklé přede dnem jeho účin-
nosti, pokud o ní nebylo rozhodnuto pravo-
mocně soudem nebo pokud nedošlo k dohodě.
§ 20
Tento zákon se nevztahuje na příslušníky
ozbrojených sil v činné službě ani na přísluš-
níky ozbrojených sborů z povolání v oboru
ministerstva vnitra.
§ 21
Dnem počátku účinnosti tohoto zákona se
zrušují všechna ustanovení, která odporují
tomuto zákonu, zejména §§ 18, 23 až 25 vlád-
ního nařízení č. 120/1950 Sb., o právech a
povinnostech státních zaměstnanců, o řízení
ve věcech jejich pracovního poměru a o roz-
hodčích komisích, a vyhláška č. 201/1953 Ú. 1.
a č. 239/1953 Ú. v., o hmotné odpovědnosti
pracovníků obchodu za zásoby, ve znění vy-
hlášky č. 61/1955 Ú. 1.
§ 22
Tento zákon nabývá účinnosti dnem vy-
hlášení; provedou jej všichni členové vlády.
Důvodová zpráva
Pro konečné vítězství socialismu je rozho-
dující, abychom v celém našem hospodářství
upevnili socialistické výrobní vztahy, jejichž
základem je socialistické vlastnictví výrob-
ních prostředků. Socialistické výrobní vztahy
je třeba neustále prohlubovat. Socialistické
vlastnictví, které se v průběhu socialistické
výstavby neustále rozmnožuje, tvoří bohat-
ství celé naší společnosti. Proto je ochrana
tohoto vlastnictví v zájmu společnosti a tedy
i v zájmu každého pracujícího člověka. Na
růstu a rozmnožování socialistického vlast-
nictví závisí i růst životní úrovně všech pra-
cujících.
Je proto třeba učinit ochranu socialistic-
kého vlastnictví záležitostí nejširších vrstev
pracujících. Důležité je, aby celý kolektiv pra-
cujících v závodě napomáhal vytvářet u kaž-
dého pracujícího správný poměr k socialis-
tickému vlastnictví. Na jedné straně je třeba
zabezpečovat pracujícím takové podmínky,
které umožňují zabránit škodám na majetku
v socialistickém vlastnictví, na druhé straně
nutno upravit odpovědnost za škody, způso-
bené porušením povinností z pracovního po-
měru tak, aby se stala účinným výchovným
prostředkem.
7
Při úpravě hmotné odpovědnosti je proto
nutno vycházet z požadavku důsledného
uplatňování zásady osobní odpovědnosti kaž-
dého zaměstnance za škody, které svým za-
viněním na socialistickém majetku způsobí,
upevňovat v pracujících vědomí této odpověd-
nosti a vychovávat je k správnému poměru
k socialistickému vlastnictví. Má-li být při
ukládání náhrady škody dosaženo co největ-
šího výchovného účinku, je třeba, aby sta-
novení výše náhrady působilo výchovně nejen
na zaměstnance, který škodu způsobil, nýbrž
na celý kolektiv. Toho se docílí zejména tím,
bude-li výše náhrady stanovena v rozsahu
přiměřeném zavinění zaměstnance a bude-li
při ní brán zřetel na jeho hospodářské mož-
nosti. Tuto zásadu nelze ovšem uplatňovat
u škod, které zaměstnanec způsobil úmyslně.
V těch případech, kdy jde o zřejmé úmyslné
poškození socialistického majetku, je třeba
trvat na požadavku plné náhrady škody
včetně ušlého zisku podle ustanovení občan-
ského zákoníka.
Z těchto zásad vycházelo také vládní usne-
sení ze dne 4. 5. 1954, které stanovilo, že
podniky mohou v případech zvláštního zřetele
hodných, jde-li o škody z nedbalosti, poža-
dovat náhradu škody nejvýše do částky tří
měsíčních platů. Toto vládní usnesení se ne-
vztahuje na náhradu škod v těch případech,
kdy tato náhrada je upravena zvláštními
předpisy (např. škody způsobené státními za-
městnanci, soudci a prokurátory, škody způ-
sobené pracovníky obchodu na mankách
apod. ).
Poněvadž vládní usnesení nestanovilo spod-
ní hranici pro snížení, vyvinula se praxe, že
podniky v převážné většině případů předepi-
sují k úhradě jen nepatrné částky. Tím se
pochopitelně snižuje výchovný účinek vlád-
ního usnesení a oslabuje se ochrana socia-
listického vlastnictví.
Nynější politicko-ekonomické poměry vy-
žadují jednotnou zákonnou úpravu, která by
usměrnila postup při předepisování náhrad
podle jednotných zásad, upevnila poměr za-
městnanců k socialistickému vlastnictví a za-
bránila jeho poškozování. Podniky nutí tato
úprava vést k tomu, aby se snažily činit ta-
ková opatření, zejména technická a organi-
zační, která by umožňovala předcházet ško-
dám na majetku a vytvářela pracujícím pod-
mínky pro řádný výkon jejich pracovních
povinností s co nejmenším rizikem.
Zejména je třeba vyřešit otázku společné
hmotné odpovědnosti, která je praktická
zvlášť v obchodech, podnicích veřejného stra-
vování a ve skladech. Neustále se rozvíjející
formy prodeje, jako samoobsluhy a prodeje
formou volné prohlídky, nutně vyžadují, aby
hmotnou odpovědnost nenesl pouze vedoucí,
po případě jeho zástupce, nýbrž aby na
ochraně socialistického vlastnictví byl za-
interesován celý kolektiv pracujících.
K § 2:
Výkonem zaměstnání se rozumí výkon prá-
ce, která svým druhem a zaměřením spadá
do činnosti podniku. Ze strany zaměstnance
musí jít o plnění jeho pracovních povinností.
Tak např. zaměstnanec, který v pracovní době
na pracovišti dělal pro sebe
,,fušku" a způ-
sobil při tom škodu na stroji, neodpovídá po-
dle tohoto zákona, nýbrž podle občanského
práva. Podle tohoto zákona však odpovídá
např. řidič podniku, způsobí-li škodu při slu-
žební cestě porušením dopravních předpisů.
Zavinění je nutno posuzovat se zřetelem na
odborné znalosti a praktické zkušenosti toho,
kdo odpovídá. Přísněji je nutno např. posu-
zovat vyučeného zaměstnance než učně.
U škod vzniklých z normálního hospodářské-
ho rizika lze předpokládat, že nejsou zaviněny.
K§ 3:
Ustanovení odstavce 1 má vést podniky
k tomu, aby se snažily včas činit vhodná opa-
tření, která by účinně zabraňovala škodám
na majetku. Zanedbá-li podnik tuto povin-
nost, nebude moci na zaměstnanci požadovat
náhradu plné škody, nýbrž ponese škodu
úměrně svému zavinění.
Výslovné zdůraznění povinnosti podniku
vymáhat škodu na tom, kdo zavinil, že nebyly
vytvořeny hmotně odpovědným pracovníkům
potřebné podmínky, přispěje k důslednějšímu
plnění povinnosti uložené v odstavci 1.
Pod pojmem vedení podniku nutno rozumět
každou osobu, která má dispoziční právo vůči
některým spoluzaměstnancům. Je to tedy
nejen ředitel a jeho zástupce, nýbrž i např.
dílovedoucí, mistr a přední dělník. Zaměst-
nanec je povinen oznamovat v prvé řadě pří-
padné závady svému bezprostřednímu nad-
řízenému.
K § 4:
Tímto ustanovením se upravuje odpověd-
nost za schodky (manka), které představují
zejména pro státní a družstevní obchod vel-
kou ztrátu na majetku v socialistickém vlast-
nictví. Zvláštní úprava je nutná nejen
z hlediska ochrany socialistického vlastnic-
tví, ale i z hlediska ochrany pracujících,
především zaměstnanců obchodu. Úprava se
ovšem netýká jen odpovědnosti pracovníků
8
obchodu, nýbrž všech zaměstnanců, jimž jsou
svěřovány hotovosti a ceniny (např. poklad-
níků), materiálové zásoby (skladníků), jakož
i jiných zaměstnanců, kteří převzali smluvní
závazek vyúčtovat hodnoty jim svěřené.
Písemná smlouva má zabránit tomu, aby
hmotně odpovídal zaměstnanec, který si své-
ho závazku vůbec nebyl vědom. Zaměstnanec
může hmotnou odpovědnost převzít buď
zvláštní písemnou smlouvou, která je součástí
pracovní smlouvy, nebo může být tento zá-
vazek obsažen přímo v pracovní smlouvě.
Je-li závazek o převzetí hmotné odpovědnosti
obsažen přímo v pracovní smlouvě, je žádoucí,
aby zaměstnanec na tento závazek byl při
přijímání zaměstnavatelem zvlášť upozorněn.
Odpovědnost za vyúčtování svěřených hodnot
trvá po celou dobu trvání závazku z pracovní
smlouvy, z níž tato odpovědnost vyplývá, a to
bez ohledu na to, že část této doby nebyl za-
městnanec případně na pracovišti přítomen.
Bude-li v době své nepřítomnosti zastupován
jinou osobou, má právo žádat o provedení
inventarizace.
Tím, že zákon dává možnost, aby takovou
smlouvu uzavřelo i více zaměstnanců spo-
lečně, vytvářejí se předpoklady pro zavedení
tzv. kolektivní odpovědnosti, jejíž podstata
spočívá v tom, že za schodek odpovídají vši-
chni zaměstnanci určitého pracoviště v zá-
vodě (např. všichni prodavači prodejny).
Ustanovení odstavce 3 má vést zaměstnan-
ce k tomu, aby uplatňovali námitky, že jim
nebyly vytvořeny potřebné pracovní podmín-
ky včas a ne teprve dodatečně po zjištěni
schodku, tedy v době, kdy důkaz opaku bude
značně obtížný.
Zaměstnanec odpovídá podle § 4 jen za
skutečný schodek a nikoliv za tzv. účetní
schodek.
Ustanovení § 4 se vztahuje i na státní za-
městnance, pokud u nich došlo k uzavření
písemné smlouvy o převzetí hmotné odpo-
vědnosti.
Zaměstnanci, kteří nepřevzali hmotnou od-
povědnost na základě písemné smlouvy a vy-
konávají přes to práce, s jejichž výkonem je
hmotná odpovědnost spojena, odpovídají po-
dle zásad uvedených v § 2 a nikoliv podle
ustanovení § 4.
K § 5:
Oprava odpovědnosti za svěřené předměty,
která je přísnější než dosavadní, povede
v souvislosti s ustanovením § 8 nepochybně
k pečlivějšímu a hospodárnějšímu zacházení
se svěřeným nářadím, ochrannými pomůcka-
mi a oděvy.
Svěřené věci musí být předány na písemné
potvrzení. Jde zejména o předměty, které
jsou zaměstnanci svěřovány k opatrování na
delší dobu, po případě na celou dobu trvání
pracovního poměru.
K §§ 6-10:
Skutečnou škodou se rozumí skutečné
zmenšení hodnoty majetku podniku. U schod-
ků svěřených hodnot a u chybějících svěře-
ných předmětů se rozumí skutečnou škodou
běžná cena, tj. zpravidla státní maloobchodní
cena nebo cena, kterou platí v obchodě za
zboží spotřebitel. Při tom nutno přihlížet, ze-
jména u svěřených předmětů, též k jejich
opotřebení.
Ustanovení občanského zákona, podle ně-
hož odpovídají za škodu zaviněnou několika
osobami všechny tyto osoby rukou společnou
a nerozdílnou, nevyhovuje pro pracovně
právní poměry. Proto se zavádí v těchto pří-
padech odpovědnost dělená. Tím jsou vylou-
čeny zbytečné a pracovní morálce škodící
spory mezi spolůzaměstnanci. Tím se také
vylučuje, aby se podnik řídil pouze hlediskem
fiskálním a opomenul hledisko výchovné. Ne-
bude tedy napříště možné, aby podnik poža-
doval celou náhradu na jednom ze zaměst-
nanců, i když jeho zavinění je nejmenší a jeho
pracovní morálka z viníků nejlepší, jenom
proto, že by na ostatních odpovědných za-
městnancích nemohl náhradu vymoci. Dělenou
odpovědnost nelze vyloučit ani písemnou
smlouvou.
Zkušenosti s vládním usnesením ze dne 4.
5. 1954, kterým se vydávají směrnice pro
uplatňování nároků hospodářských, rozpoč-
tových a ostatních organizací a zařízení na
náhradu škod, které jim způsobili jejich za-
městnanci, ukazují, že mimořádného zmírňo-
vacího práva je často zneužíváno a že pod -
niky předpisují zaměstnancům zcela nepatrné
částky často za dosti značné škody. Stano-
vení nejnižší hranice u mimořádného zmírňo-
vaciho práva přispěje tedy nepochybně k od-
povědnějšímu postupu ze strany vedení při
určování výše náhrad, aniž by se při tom
narušovala výchovná funkce tohoto opatření.
U hodnot svěřených k vyúčtování se na dneš-
ním stavu nic nemění, takže podniky nemo-
hou v těchto případech mimořádné zmírňo-
vací právo použít. V těchto případech může
náhradu škody snížit pouze soud, a to podle
zásad uvedených v § 7.
Zavádí se společná odpovědnost pracovníků
za schodky. Tato odpovědnost vyplývá z pra-
covních úkolů uložených celému kolektivu.
9
Bude přicházet v úvahu zejména u pracov-
níků obchodních jednotek, kde organizace
oběhu zboží a směna hodnot klade na pra-
covníky vyšší odpovědnost než je tomu
v ostatních hospodářských úsecích. Poněvadž
na prodejnách je často velmi obtížné zjistit,
zda schodek zavinil prodavač či vedoucí, je
spravedlivější, aby se na případném schodku
podíleli všichni zúčastnění zaměstnanci. Tím
se zvýší pocit jejich odpovědnosti. Tato for-
ma hmotné zainteresovanosti na řádném hos-
podaření přispěje nepochybně ke zvýšení
ochrany socialistického vlastnictví. Zvýšená
odpovědnost vedoucího je vyjádřena zejména
tím, že odpovídá za zbytek škody, který nebyl
uhrazen příslušnými podíly společně odpoví-
dajících zaměstnanců.
Stanovení podílu u zaměstnanců se společ-
nou hmotnou odpovědností poměrem jejich
hrubého výdělku docíleného v rozhodné době
umožňuje přihlédnout i k době jejich pří-
padné nepřítomnosti (např. pro nemoc, vo-
jenské cvičení apod. ) po část období, v němž
ke schodku došlo. Pravděpodobná menší účast
na schodku bude vyjádřena menším podílem
náhrad.
Náhradou ušlého výdělku podle § 9 odst. 3
se míní náhrady vyplacené např. podle §§ 22
a 23 zákona č. 154/1934 Sb., § 1154 b) o. z. o.
a nemocenské.
K §11:
Zvláštními předpisy podle § 11 se míní
vládní usnesení ze dne 10. 6. 1952 a úpravy
vydané na podkladě tohoto usnesení jednot-
livými ústředními úřady.
K §§ 12-15:
Účelem těchto ustanovení je vytvořit ta-
kový stav, aby výše náhrady byla určena pře-
devším v podniku a aby se předcházelo zby-
tečným soudním sporům. Proto má povinnost
určit náhradu škody především vedoucí, který
odpovídá za chod podniku. Aby i odborová
organizace mohla plnit v tomto směru své
výchovné poslání, je vedoucí povinen řešit
otázky majetkové odpovědnosti v součin-
nosti se závodním výborem.
Otázky náhrady škod musí být řešeny
rychle a bez zbytečných průtahů. Čím delší
doba uplyne od vzniku škody, tím hůře se
odpovědnost posuzuje. Rychlé a správné vy-
řešení dává zaměstnanci jistotu v jeho hmot-
ných zájmech. Proto zákon stanoví jedno-
měsíční pořádkovou lhůtu, ve které musí být
výše náhrady škody určena. I odborová orga-
nizace má působit k tomu, aby tato lhůta byla
dodržována.
Nadřízeným orgánem ve smyslu § 12 odst. 2
může být ředitel vedoucího národního pod-
niku, ředitel sdružení, po případě přímo
ministr.
Ustanovení, že škoda může být uhrazena
srážkou ze mzdy jen tehdy, jestliže zaměst-
nanec uzná závazek nahradit škodu a souhlasí
se srážkami, chrání zaměstnance před ne-
odůvodněnými srážkami ze mzdy z důvodu
náhrady škody. Uznání musí mít vždy písem-
nou formu; jinak je neplatné. Nedojde-li
k dohodě, musí se podnik obrátit na soud.
Uznání je též neplatné, nebyla-li výše ná-
hrady škody předem projednána s příslušným
orgánem odborového svazu. Tím jsou zaměst-
nanci chráněni před neuváženými smíry, které
pak pro ně mají často závažné majetkové
důsledky.
K § 16:
U škod v opilosti nutno postupovat podle
ustanovení občanského zákoníka, i když jsou
způsobeny z nedbalosti. Přísnější měřítko je
v těchto případech v zájmu účinnějšího boje
proti alkoholismu, zejména u řidičů.
Podnik představuje kolektiv zaměstnanců,
kteří si mají vzájemně pomáhat při plnění
svých úkolů. Nelze proto spravedlivě požado-
vat na zaměstnanci, který způsobil škodu při
plnění své soudružské povinnosti, když chtěl
odvrátit hrozící nebezpečí od spoluzaměst-
nanců nebo od podniku, aby za to nesl pří-
padné nepříznivé hmotné důsledky. Proto
otázka krajní nouze v tomto zákoně je řešena
odlišným způsobem od občanského zákoníka.
K §17:
Ustanovení tohoto zákona platí nejenom
pro národní podniky, nýbrž i pro státní sprá-
vu, odborovou organizaci a lidová družstva.
K §18:
Při výpočtu průměrného výdělku je třeba
postupovat podle zásad používaných při vý-
počtu požitků po dobu dovolené. Pracoval-li
tedy zaměstnanec jen část rozhodné doby,
nutno za základ výpočtu brát jen výdělek
dosažený v odpracovaných dnech. Není-li
známa výše výdělku za část rozhodného ob-
dobí před zjištěním škody např. proto, že za
toto období nebyly ještě definitivně propočte-
ny prémie, bere se za základ výpočtu těch
posledních 6 měsíců, za něž byl zaměstnanci
výdělek včetně prémií s konečnou platností
zúčtován a vyplacen.
10
K § 20:
Poněvadž ministerstvo národní obrany a
ministerstvo vnitra má pro ozbrojené složky
zvláštní předpisy o odpovědnosti a poněvadž
v těchto útvarech není odborová organizace,
takže při projednávání náhrady by stejně
nemohlo být postupováno podle zásad § 12
tohoto zákona, vyjímají se příslušníci ozbro-
jených složek z platnosti tohoto zákona.
K § 21:
Ustanovení §§ 23 až 25 vládního nařízení
č. 120/1950 Sb., o právech a povinnostech
státních zaměstnanců, o řízení ve věcech je-
jich pracovního poměru a o rozhodčích ko-
misích, nelze nadále používat. Toto vládní
nařízení vychází ze zcela jiných zásad, ze-
jména nepočítá vůbec v řízení o náhradě
škody s účastí závodního výboru. Nelze proto
podle těchto ustanovení postupovat ani pokud
jde o soudce (§ 16 zákona č. 67/1950 Sb. ),
prokurátory (§ 23 zákona č. 67/1950 Sb. ) a
soudcovské čekatele (§ 24 zákona č. 67/1950
Sb. ).
V platnosti se však ponechává ustanovení
§ 11 zákona č. 88/1952 Sb., o materiálním
zabezpečení příslušníků ozbrojených sil, které
úpravu náhradového řízení přenechává mi-
nisterstvu národní obrany a vnitra.
Osnova si nevyžádá zvýšení finančních ná-
kladů. U mimořádného zmírňovacího práva
podle § 7 osnovy se na rozdíl od dosavadního
stavu stanoví nejnižší hranice, pod kterou
nelze náhradu škody zmírnit. To přispěje
k posílení ochrany socialistického vlastnictví.
Podle dosavadní praxe byly totiž předepisová-
ny k náhradě většinou neúměrně malé částky.
Lze proto předpokládat, že podle nové úpravy
uhradí zaměstnanci podnikům více škod,
nežli dosud.
V Praze dne 20. srpna 1958.
Předseda vlády:
V. Široký v. r.
KNT 1 - 3225-58