39
č. 46/1952 Sb. ). Úprava důchodového zabezpe-
čení členů JZD a občanů jednotlivě hospoda-
řících vyhovuje i potřebám dalšího vývoje.
Ale ani zabezpečení dělníků a úředníků ve
stáří, při invaliditě a při ztrátě živitele nezů-
stalo bez vážných nedostatků, které se stále
výrazněji projevovaly při postupující socialis-
tické výstavbě. Konstrukce důchodů a jejich
podmínek nepřihlížela ke zvláštní důležitosti
a náročnosti některých povolání (s výjimkou
horníků) a také délka zaměstnání se patřičně
neprojevila ve výši důchodů. To vedlo k tomu,
že důchody, vypočítávané z průměrných vý-
dělků za poslední léta, byly často, u pracují-
cích zaměstnaných jen několik roků, nepo-
měrně vyšší než u dělníků zaměstnaných po
celý život. Důchod, opřený o základní částku
stejnou pro všechny zaměstnance a zvyšující
se teprve po 20 letech práce, byl sice ve svých
důsledcích velmi sociální, zvláště pro zaměst-
nance s nižšími výdělky, na druhé straně však
byl nespravedlivý při hodnocení celkových
pracovních zásluh občanů. Zákon o národním
pojištění nerespektoval zvláštnosti společen-
ského postavení a tělesné konstituce žen; po-
skytoval jim důchodové nároky za stejných
podmínek jako mužům.
Překonanými se staly i podmínky pro při-
znávání jednotlivých druhů důchodů, které
byly jednak určovány tradičními vzory, jed-
nak bržděny omezenými možnostmi našeho
poválečného hospodářství. Platí to zejména
o důchodu starobním, na který pracující měli
nárok jen po výstupu ze zaměstnání. Tato
podmínka se čím dál tím více jevila nesluči-
telnou s principy socialistické společnosti, ne-
boť poškozovala ty občany, kteří přesto, že již
měli nárok na důchod, pokračovali v práci a
přispívali tak k rozmnožování našeho národ-
ního důchodu. Nutnost změnit tento systém
starobního důchodu vyústila pak ve složitý a
neuspokojivý systém krácení důchodů, povo-
lování výjimek a individuálního uvažování a
rozhodování, který pracujícím nedával jisto-
tu a přehled o jednom ze základních, ústavou
zaručených práv; kromě toho je nutil k vý-
stupu ze zaměstnání.
Nedostatečné byly též podmínky pro při-
znávání invalidního důchodu. V zákonech o so-
ciálním pojištění se tradičně invalidita defi-
novala nejčastěji v závislosti na poklesu vý-
dělku o jednu až dvě třetiny. Motivem toho
byla snaha objektivisovat ztrátu pracovní
schopnosti kvalifikovaného dělníka, který se
v důsledku nepříznivého zdravotního stavu
stal schopným konat jen nekvalifikované prá-
ce. Za kapitalismu průměrné mzdy kvalifiko-
vaných dělníků nejsou ani o jednu třetinu
vyšší než průměrné mzdy dělníků nekvalifi-
kovaných a proto byla tato podmínka těžko
splnitelná i v prvním období socialistické vý-
stavby. Stejně tak argumentace, že ztráta
výdělku vyjadřuje míru ztráty pracovní
schopnosti není přijatelná, protože lékařská
věda a praxe popírají, že by ztráta pracovní
schopnosti mohla být měřena v matematic-
kých jednotkách. Stanovení invalidity podle
takové definice bylo tedy z velké části na-
hodilé a nespočívalo na věcném rozboru vzta-
hů pracujícího k jeho prostředí. Kromě toho
mohla uvedená kriteria směřovat jen k vy-
mezení stavovské invalidity ("neschopnost
k přiměřenému zaměstnání"); dávky na jejím
podkladě přiznané neodpovídaly proto svou
výší skutečné ztrátě výdělku, nýbrž byly po-
staveny na roven případům úplné invalidity,
označené "neschopností k jakékoliv výdě-
lečné činnosti" (§ 63 odst. 5 zákona o nár.
poj). Na druhé straně nemohly být invalidní
důchody přiznány tam, kde zdravotní stav byl
sice narušen, ale neprojevila se mechanicky
stanovená ztráta výdělku či výdělečné schop-
nosti.
Důsledkem tohoto tradičního pojetí invali-
dity pak bylo, že se od začátku nevěnovala
dostatečná pozornost ani pracovnímu uplat-
nění lehčích invalidů, ani léčení jejich naru-
šeného zdraví.
Podobně nepřihlížel ke skutečnosti ani tra-
diční způsob hodnocení ztráty pracovní
schopnosti při pracovních úrazech, který fak-
tickou nebo funkční ztrátu orgánu vyjadřoval
v procentech ztráty pracovní schopnosti bez
ohledu na to, zda poškození orgánu snižuje
nebo nesnižuje výkon v zaměstnání.
Tento systém měl snad jakési oprávnění,
dokud byli za pracovní úrazy odškodňováni
toliko dělníci omezeného okruhu povolání.
Zákon o národním pojištění rozšířil odškod-
ňování pracovních úrazů na všechny práce,
ponechal však starý systém hodnocení ztrát
a odškodňoval tak následky úrazů i tehdy,
jestliže neměly vliv na výkon povolání. Vedle
tohoto základního nedostatku měla soustava
odškodňování pracovních úrazů v rámci dů-
chodového zabezpečení také tu nevýhodu, že
nevychovávala závody k upevňování úrazové
zábrany, ale zbavovala je naopak povinnosti
nahradit škody způsobené z velké části ne-
dbalostí. Regresní řízení proti závodům bylo
těžkopádné, nepohotově a nevedlo pracující
k tomu, aby přiměli vedení závodů k dodržo-
vání bezpečnostních předpisů.
Také podmínky vdovského důchodu odpo-
vídaly tradičnímu pojetí této dávky a hospo-
dářské situaci prvních let našeho budování.
Nebraly zřetel na postupující zapojování žen
40
do práce a přiznávaly důchod i vdovám bez-
dětným a schopným práce.
Velký význam měl po válce zákon 164/1946,
upravující péči o válečné poškozence a oběti
boje proti fašismu. Byl co do počtu dávek nej-
obsáhlejším zákonem a poskytoval finanční
zabezpečení početné vrstvě obyvatel. Svou
konstrukcí se podstatně lišil od zákona o ná-
rodním pojištění, mimo jiné také tím, že výši
dávek činil závislou na sociální potřebnosti a
zachoval si tak podstatné rysy chudinského
zaopatření. Kromě toho celá jeho soustava
poskytovala velké množství dávek zdravotně
a sociálně neodůvodněných a naopak neumož-
ňovala účinnější pomoc tam, kde taková po-
moc byla potřebná. Zvláště na tomto úseku se
projevovala jednostrannost tradiční sociální
péče, která se spokojovala s vyplácením fi-
nančních příspěvků, aniž komplexně řešila
sociální situaci a aniž se soustřeďovala na
odstraňování následků válečných událostí,
zejména na zdraví. Péče o oběti války byla po
delší dobu prováděna zcela odděleně od dů-
chodového zabezpečení pracujících; později
byly sice oba úseky sloučeny organisačně,
nikoliv však organicky tak, aby tvořily jed-
notný systém.
3. Další důvody nově úpravy.
Z tohoto rozboru nedostatků vyplývá, že
soustava našeho sociálního zabezpečení sta-
rých a práce neschopných občanů neodpovídá
potřebám další etapy výstavby socialismu;
přes svou vyspělost nevyužívá plně možností,
které nám poskytují dosažené úspěchy a per-
spektivy budoucího vývoje.
S neustálým rozvojem využívání atomové
energie a s rozmachem automatisace výroby
stojíme na prahu nové průmyslové revoluce.
Zatím co v kapitalistických zemích ohrožují
tyto vymoženosti lidské vynalézavosti životní
úroveň pracujících, pro pracující socialistic-
kých států vytvářejí předpoklady k dalšímu
zlepšení jejich životních a pracovních pod-
mínek. Proto mohl XX. sjezd KSSS vyhlásit
řadu opatření, která práci nejen usnadňují,
ale současně omezují její časový rozsah. To
neznamená jen snižování pracovní doby, ale
i snižování věkové hranice, po kterou společ-
nost ukládá jednotlivcům povinnost pracovat
pro celek. Tato povinnost není stanovena
zákonnými předpisy, ale fakticky je dána ná-
rokem na starobní důchod, podmíněný urči-
tým věkem. Rozvoj výrobních sil umožňuje
tedy také snížení věkové hranice rozhodné
pro přiznání starobního důchodu. Současně
pak vytváří lepší předpoklady k tomu, aby
pracující s nepříznivým zdravotním stavem
nebyli vylučováni ze společného budování.
Právě na úseku pracovní rehabilitace inva-
lidů trpělo naše dosavadní sociální zabezpe-
čení závažnými nedostatky. Zkušenosti uka-
zují, že lepšící se pracovní podmínky nepři-
nášejí automatické zvyšování zaměstnanosti
invalidů a ostatních důchodců. Brání tomu do
velké míry tradiční předsudky ve vědomí pra-
cujících i hospodářských činitelů, kteří za-
městnávání důchodců často odmítají. Je pro-
to třeba zvýšit zákonnou pravomoc orgánů so-
ciálního zabezpečení při umisťování osob se
změněnou pracovní schopností a je nutno vý-
chovně působit při překonávání těchto před-
sudků, které jsou v rozporu se zásadami so-
cialististického humanismu. Stejně je třeba
doplnit důchodové zabezpečení více než do-
sud všestrannou péčí o staré a invalidní ob-
čany a získat pro to morální podporu všech
pracujících.
4. Zásady zákona o sociální zabezpečení.
S přihlédnutím k uvedeným nedostatkům
dosavadního důchodového zabezpečení i k dal-
ším perspektivám výstavby socialismu byl
vypracován zákon o sociálním zabezpečení
pracujících, který zabezpečuje občany v době
trvalé neschopnosti k práci, ve stáří, při ztrá-
tě živitele a ve všech případech nedostatku
prostředků k živobytí.
Zákon se opírá o tyto zásady:
a) Těžiště nové úpravy je ve starobním dů-
chodu; věková hranice pro tento důchod se
stanoví pro zaměstnance pracující v nejdů-
ležitějších a nejobtížnějších zaměstnáních,
jakož i pro ženy, na 55 let věku, pro ostatní
zaměstnance na 60 let, a to po 20 letém za-
městnání. Přiznání tohoto důchodu není vá-
záno na výstup ze zaměstnání; se zřetelem na
únosnost rozpočtových prostředků, které lze
nyní věnovat na sociální zabezpečení, vyplácí
se starobní důchod důchodcům, kteří pracují
a jsou mladší 65 (60) let, ve zkrácené výši.
b) Důsledné uplatnění zásady odměňování
podle zásluhy uskutečňuje se rozdělením za-
městnanců do tří pracovních kategorií podle
důležitosti a obtížnosti jejich práce, prefe-
rencí zaměstnanců, kteří vykonávají zaměst-
nání I. a II. pracovní kategorie, jakož i větší
závislostí výše důchodů na výdělku a délce
celoživotní pracovní činnosti.
c) Současně se výrazněji uplatňuje princip
socialistické solidarity, a to zejména tím, že
minima důchodů byla zvýšena a že výše dů-
chodů zaručuje i pracujícím, kteří se stali
41
invalidními v mladším věku, dostatek pro-
středků k výživě rodiny. Při určování výděl-
ku, z něhož se důchod vypočítává, přihlíží se
k výdělkům z doby před vznikem invalidity
nebo před věkem, kdy dochází zpravidla k vý-
raznějšímu poklesu fysických sil. Tím jsou
pracující chráněni před poklesem důchodu.
Byly zachovány, po případě zvýšeny různé
přídavky k důchodu (výchovné, zvýšení pro
bezmocnost), jakož i důchod manželky, které
hodnotí sociální a rodinnou situaci důchodců
a podstatně zvyšují jejich příjem.
d) Důchody se poskytují v rozdílné výši
podle toho, zda zaměstnanec je plně nebo čás-
tečně invalidní. Tyto důchody se zvyšují,
jestliže invalidita vznikla v důsledku pracov-
ních úrazů.
e) Vdovám mladším 50 let se vdovský dů-
chod přiznává, jsou-li neschopny práce nebo
pečují-li o výchovu mladších dětí.
f) Na sirotčí důchod mají nárok děti obou-
stranně i jednostranně osiřelé.
g) Při poškození zdraví v přímé souvislosti
s obranou vlasti nebo s výkonem vojenské
služby se pracující zabezpečují podobně jako
při pracovních úrazech.
h) Všichni důchodci mají stejně jako za-
městnanci nárok na bezplatnou preventivní a
léčebnou péči i na některé peněžité dávky ne-
mocenského pojištění.
i) Péče o staré a invalidní občany se do-
plňuje soustavou sociální péče (pomoc při
pracovním umístění a ochrana proti propuš-
tění osob se změněnou pracovní schopností,
ústavní péče, mimořádné přídavky a zvláštní
opatření). V jejím rámci se věnuje pozornost
i kulturním potřebám důchodců. Tuto část
sociálního zabezpečení je třeba po vydání zá-
kona zvlášť intensivně vybudovat a rozvinout.
j) Prostředky na dávky a služby sociálního
zabezpečení se hradí ze státního rozpočtu a
zaměstnanci na ně zvláštní příspěvky neod-
vádějí.
Uzákoněním těchto zásad se vytvářejí vše-
chny předpoklady pro úspěšný rozvoj socia-
listického zabezpečení pracujících. Demokra-
tičnost jeho správy je zaručena úzkou spolu-
prací s Revolučním odborovým hnutím a
s ostatními společenskými organisacemi, ja-
kož i tím, že nejdůležitější jeho části prová-
dějí národní výbory. Výpočet důchodů povin-
ně přiznávaných bude prováděn tam, kde to
bude nejrychlejší a nejspolehlivější a s ohle-
dem na možnost využití moderní administra-
tivní techniky i nejhospodárnější.
Nová úprava sociálního zabezpečení starých
a práce neschopných občanů zařazuje tento
úsek naší péče o člověka ještě výrazněji mezi
nejpřednější světové soustavy sociálního za-
bezpečení. Nový zákon představuje podstatné
zlepšení proti dosavadnímu stavu a svou kon-
strukcí umožňuje, aby se další úspěchy vý-
stavby socialismu projevovaly i ve zvýšení
životní úrovně těch, kteří pro stáří nebo inva-
liditu jsou odkázáni na solidaritu společ-
nosti.
ZVLÁŠTNÍ ČÁST.
K části prve.
K § 1.
Preambule vysvětluje účel zákona a sta-
noví dvě zásady, že sociální zabezpečení se
poskytuje na účet státu a že zaměstnanci
na ně neplatí zvláštní příspěvky.
K § 2.
Důchodovým zabezpečením se rozumí ve
smyslu zákona č 102/1951 Sb., o přebudo-
vání národního pojištění: národní důchodové
pojištění, zaopatření obětí války (zákon č. 164/
1946 Sb. ) a pensijní nadlepšení jakékoli po-
vahy.
Tento zákon upravuje důchodové zabezpe-
čení zaměstnanců s výjimkou příslušníků
ozbrojených sil z povolání, kteří jsou účastni
důchodového zaopatření podle zvláštních
předpisů.
Důchodové pojištění členů JZD a osob sa-
mostatně hospodařících, jakož i pensijní nad-
lepšení jsou upraveny zvláštními předpisy
(§§ 90, 84).
Důchodovým zabezpečením příslušníků
ozbrojených sil, kteří nejsou účastni důcho-
dového zaopatření podle zvláštních předpisů,
je v podstatě dosavadní zaopatření vojenských
a válečných poškozenců podle zákona č. 164/
1946 Sb.
Zabezpečením důchodců v nemoci je dosa-
vadní t. zv. nemocenské pojištění důchodců.
Sociální péčí se rozumí zejména umísťová-
ní osob se změněnou pracovní schopností, za-
opatření invalidů a starých osob v ústavech
sociální péče a poskytování zvláštních pod-
por potřebným občanům.
K části druhé.
K dílu I.
K § 3.
Tento předpis vymezuje okruh osob, které
jsou účastný důchodového zabezpečeni. Je
shodný s okruhem osob, které jsou pojištěny
podle zákona o nemocenském, pojištění za-
městnanců (§§ 2 až 9).
K odst. 1:
Tento odstavec se vztahuje na osoby v za-
městnaneckém pracovním poměru; k nim řadí
42
další pracující osoby [písm. b) až d)], které
se povahou své práce od zaměstnanců prak-
ticky neliší.
K odst. 2:
Jsou tu míněny právní poměry, které se
v podstatě od pracovního poměru zaměstna-
neckého neliší, ale bývají označeny jako
smlouvy o dílo, po případě jim chybí před-
chozí souhlas podle § 13 dekretu č. 88/1945
Sb. Nejde tu však o pracovníky, kteří jsou
pro takovou činnost pojištěni podle jiných
předpisů, na př. podle předpisů o nemocen-
ském pojištění členů JZD III. a IV. typu.
K odst. 3:
Tento předpis přiznává důchodové zabez-
pečení zaměstnanců také osobám, které vzhle-
dem ke zvláštní povaze nebo způsobu své
činnosti toho zasluhují. U studentů proto,
aby vzhledem k délce studia nebyli v důcho-
dovém zabezpečení na tom hůře než ostatní
pracující; u umělců, vědců a artistů pro
zvláštní význam jejich činnosti pro společ-
nost. Pod pojmem pracovníků, na něž lze dů-
chodové zabezpečení rozšířit zvláštním opa-
třením, se rozumějí zejména funkcionáři
národních výborů, soudcové z lidu a pod., dále
studující odborných škol, příslušníci požární
ochrany, horské služby, sportovci a pod.
K § 5.
K odst. 1 a 2:
Osnova rozděluje pro účely důchodového
zabezpečení práce podle jejich společenské-
ho významu, nebezpečnosti, jakož i podle
jejich namáhavosti do tří pracovních kate-
gorií.
Zaměstnání, jež patří do II. pracovní kate-
gorie, budou uveřejněna v úředním listě.
Zařazení zaměstnání do pracovních kate-
gorií a důsledky z toho pro zaměstnance ply-
noucí se vztahují i na dobu před účinností
zákona.
Výhody I. a II. pracovní kategorie projevují
se zejména ve výhodnějších podmínkách pro
nárok na důchod a ve vyšší výměře důchodu.
K odst. 3:
Výhody, jež osnova spojuje se zařazením
zaměstnání do I. (II. ) pracovní kategorie, jsou
vázány na tyto podmínky:
1. aby zaměstnanec konal zaměstnání I.
(II. ) pracovní kategorie po dobu potřebnou
pro nárok na důchod neb aby mu vznikl ná-
rok na důchod následkem pracovního úrazu
utrpěného při výkonu zaměstnání,
2. aby byl zaměstnán v zaměstnání I. (II. )
pracovní kategorie v době vzniku nároku na
důchod.
Ad 1. Potřebná doba pro nárok na důchod
starobní je stanovena v § 9 odst. 1, pro nárok
na důchod invalidní v § 13. Bez ohledu na
délku doby zaměstnání v I. (II. ) pracovní ka-
tegorii přiznává se výhodnější nárok na dů-
chod z tohoto zaměstnání jen tehdy, jestliže
se zaměstnanec stal invalidním následkem
pracovního úrazu, k němuž došlo přímo na
pracovišti, tedy nikoliv na př. cestou do práce
a z práce. Kdyby se tedy zaměstnanec pracu-
jící v zaměstnání I. (II. ) pracovní kategorie
po dobu kratší než je požadována pro nárok
na důchod invalidní (částečný invalidní) stal
invalidním (částečně invalidním) následkem
pracovního úrazu přihodivšího se mimo vý-
kon zaměstnání v této pracovní kategorii,
náležel by mu vzhledem k § 16
odst. 1 sice
důchod invalidní (částečný invalidní) při pra-
covním úrazu, ale nikoli jako zaměstnanci I.
(II. ) pracovní kategorie, nýbrž jako zaměst-
nanci III. pracovní kategorie. To, co bylo ře-
čeno o pracovním úrazu, platí vzhledem
k § 16 odst. 3 také o nemoci z povolání. Po-
dle stejných zásad posuzovaly by se také ná-
roky na důchody pozůstalých, jestliže zaměst-
nanec I. (II. ) pracovní kategorie zemřel ná-
sledkem pracovního úrazu.
Ad 2. Na ochranu zaměstnance se zavádí
ochranná lhůta 2 let ode dne výstupu ze za-
městnání a ochranná lhůta 5 let, jestliže za-
městnanec změnil zaměstnání ze zdravotních
nebo jiných vážných důvodů.
K odst. 4:
Jak bylo uvedeno shora k odstavci 3, může
být zaměstnanec považován za zaměstnance
I. (II. ) pracovní kategorie, jen konal - li za-
městnání této pracovní kategorie po dobu
potřebnou pro nárok na důchod. Potřebná
doba musí být zásadně získána skutečným za-
městnáním. Bylo-li však zaměstnání přeru-
šeno po dobu, která je podle § 6 odst. 2 ná-
hradní dobou (na př. konáním vojenské služ-
by nebo nemocí), započítává se do potřebné
doby i tato doba náhradní, jestliže bezpro-
středně navazovala na skončení zaměstnání
a jestliže také opětovné zahájení zaměstnání
navazovalo bezprostředně na náhradní dobu.
K § 6.
K odst. 1:
Nároky z důchodového zabezpečení jsou zá-
sadně podmíněny potřebnou dobou zaměst-
nání (§§ 9 a 13); případy, kdy tomu tak není,
uvádí osnova výslovně (na př. při invaliditě
nastalé následkem pracovního úrazu, § 16
odst. 1).
Odstavec 1 uvádí, které doby se započítá-
vají do potřebné doby zaměstnání.
43
K dobám uvedeným v odstavci 1 pod č. 2
se připomíná toto:
ad a)
Sem patří doby pojištění podle zákona o ná-
rodním pojištění a podle předpisů vydaných
k jeho provedení, podle zákona č. 44/1947
Sb., o hornickém pensijním pojištění, podle
zákona č. 26/1929 Sb., o pensijním pojištění
zaměstnanců ve vyšších službách, jakož
i doba pojištění podle zákona č. 221/1924 Sb.,
o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci,
invalidity a stáří. Všechny podle těchto před-
pisů pojištěné doby se považují za zaměst-
nání ve smyslu této osnovy bez ohledu na
to, zda podle dřívějších předpisů nastalo nebo
mělo nastat krácení nebo zrušení příspěvkové
doby z důvodu vrácení prémií nebo výplaty
odbytného. Za dobu pojištění se považují
i doba dobrovolného pokračování v pojištění
a doba dobrovolného pojištění. Za doby pojiš-
těné se však nepovažují doby, za něž podle
zákona č. 125/1931 Sb. náleželo zvýšení dá-
vek pensijního pojištění, ani doby, za něž byl
podle § 176 zákona č. 26/1929 Sb. poskyto-
ván státní příspěvek.
ad b)
Toto ustanovení se týká zejména bývalých
pragmatikálních zaměstnanců státu, zemí,
okresů a obcí. Patří sem dále i jiní zaměst-
nanci, kteří byli účastni obdobného pensij-
ního zaopatření (na př. duchovní t. zv. kon-
gruálních církví). Osnova považuje za dobu
zaměstnání jen dobu, po kterou skutečně
trval pracovní poměr zaměstnanců; nepřihlíží
tedy k různým ideálním zápočtům dob v dří-
vějším veřejném nebo jemu obdobném pen-
sijním zaopatření (k různým způsobům vý-
hodnějšího započítávání skutečně odsloužené
doby pro účely pensijního zaopatření za-
městnanců). Nezáleží na tom, zda podle dří-
vějších předpisů nastal nebo měl nastat zá-
nik pensijních nároků z důvodu, že bylo vy-
placeno odbytné. Za dobu skutečného trvání
pracovního poměru zaměstnanců je třeba
považovat též doby, které byly podle zvlášt-
ních předpisů hodnoceny zaměstnancům, na
něž se vztahuje ustanovení písm. b), jako
doba skutečného pracovního poměru; sem
patří na př. doby započitatelně podle § 16
odst. 1 zákona č. 255/1946 Sb. nebo podle
§ 2 zákona č. 63/1948 Sb. Také veřejnou nebo
soukromou služební dobu započtenou podle
§ 1 vl. nař. č. 427/1941 Sb. je třeba posuzo-
vat podle ustanovení písm. b), pokud tato
doba nespadá již pod ustanovení písm. a)
jako doba národního (veřejnoprávního) dů-
chodového pojištění. Stejně jako se skuteč-
ně odsloužená doba započítává jenom v roz-
sáhu trvání pracovního poměru, započítávají
se i doby započitatelně podle zvláštních před-
pisů jen v rozsahu trvání poměrů, pro které
byly tyto doby započitatelné.
ad c)
K činnostem, které byly zvláštními před-
pisy postaveny na roven době důchodového
pojištění, patří na př. práce konané v cizině
a zakládající tam pojistnou povinnost důcho-
dového pojištění podle tam platných před-
pisů; tyto práce byly postaveny na roven době
důchodového pojištění předpisy zákona č. 17/
1947 Sb. ve znění zákona č. 29/1950 Sb. Ta-
kovéto činnosti budou tedy i nadále považo-
vány za zaměstnání ve smyslu této osnovy.
Vedle toho mohou být předpisy vydanými
podle zmocnění obsaženého v odstavci 4 po-
staveny na roven době zaměstnání i jiné
doby činnosti.
K odst. 2:
Za předpokladu, že zaměstnanec byl za-
městnán nebo podle dosavadních předpisů
pojištěn aspoň rok, klade osnova době za-
městnání na roven doby náhradní. Doby ná-
hradní byly po prvé zavedeny předpisem § 61
odst. 2 zákona č. 99/1948 Sb., o národním po-
jištění. Za náhradní doby prohlásil tento
předpis doby, po které trvají skutečnosti
v něm uvedené. Poněvadž cit. předpis nabyl
účinnosti od 1. 10. 1948, musely skutečnosti
zakládající náhradní dobu nastat po uvede-
ném dni.
K č. 1:
Osnova prohlašuje na rozdíl od dosavad-
ního stavu za náhradní doby i doby, po něž
trvaly některé skutečnosti nastalé před 1. 10.
1948 [písm. a) a b)]. Některé z dob zde uve-
dených zakládaly až do 30. 9. 1948 příspěv-
kovou dobu (na př. presenční služba vojen-
ská, doba odbojové činnosti). Nyní jsou tyto
doby dobami náhradními. O tom, které z nich
a v jakém rozsahu budou skutečně kladeny
na roven době zaměstnání ve smyslu této
osnovy, bude rozhodnuto způsobem uvede-
ným v odstavci 4.
K č. 2:
Náhradní doby zde uvedené se v podstatě
shodují s náhradními dobami uvedenými
v § 61 odst. 2 pod písm. a) až e) zákona
o národním pojištění. Nově je jako náhradní
doba zařazována doba výcviku nebo školení
pro nové zaměstnání prováděných se souhla-
sem orgánů sociálního zabezpečení (písm. c).
Některé z dosavadních náhradních dob byly
44
vzhledem ke změněným poměrům vypuštěny
[na př. doba manželského soužití pojištěnky,
§ 61 odst. 2 písm. f) zákona o národním po-
jištění]. Je třeba znovu připomenout, že okol-
nosti, které podle odstavce 2 zakládají ná-
hradní dobu, musely nastat po 30. 9. 1948, jak
vyplývá z úvodních slov tohoto odstavce.
K odst. 3:
Při rozhodování, který zápočet doby je pro
zaměstnance výhodnější, je nutno přihléd-
nout k tomu, že náhradní doba není dobou
zaměstnání a že se k ní proto neváží všechny
důsledky spojované s dobou zaměstnání
(na př. se k náhradním dobám nepřihlíží při
zvýšení starobního nebo invalidního důchodu
- § 11 odst. 4 a § 15 odst. 3).
K § 7.
K odst. 1:
Doba zaměstnání je podle osnovy rozhod-
nou jednak pro nárok na důchod, jednak pro
výši důchodu. Ustanovení odstavce 1 počítá
s případy, že zaměstnání bude přerušováno;
první věta proto stanoví, kdy, po případě za
jakých podmínek se v takových případech
započítávají doby předchozího zaměstnání.
K odst. 2:
Na tento odstavec dopadá nadpis § 7 "Za-
chování nároků". Ustanovení odstavce 2 po-
čítá především s případy, kdy zaměstnanec
vystoupí ze zaměstnání proto, že mu byl při-
znán důchod invalidní, částečný invalidní nebo
za výsluhu let Kdyby měla být i v těchto pří-
padech počítána dvouletá lhůta od výstupu ze
zaměstnání rozhodná podle § 9 odst. 1, § 12
odst. 1 a § 20 odst. 1 písm. a) pro nárok" na
důchod, mohlo by se stát, že by zaměstnanec
nebo pozůstalí po něm pozbyli veškeré nároky
z důchodového zabezpečení založené zaměst-
náním před vstupem do důchodu. Bylo by
tomu tak na př. tehdy, kdyby zaměstnanci
zanikl nárok na invalidní důchod po 8 létech
od výstupu ze zaměstnání a on se stal znovu
invalidním po poměrně krátké době nového
zaměstnání; v takovém případě nemohl by
splnit podmínku § 13
odst. 1 pro nárok na
invalidní důchod, nebyl by totiž zaměstnán
aspoň 5 let v posledních 10 letech před opět-
ným vznikem nároku na důchod. Kdyby ta-
kový zaměstnanec po zániku nároku na inva-
lidní důchod zemřel, aniž znovu vstoupil do
zaměstnání, nenáležely by ani důchody pozů-
stalých, ježto od výstupu ze zaměstnání uply-
nuly více než 2 roky [§ 20
odst. 1 písm. a)].
Všem těmto nežádoucím důsledkům čelí první
věta odstavce 2, podle níž se bývalý zaměst-
nanec po celou dobu, po kterou požívá důchod,
posuzuje tak, jako kdyby nevystoupil ze za-
městnání. Zmíněná ochranná lhůta 2 let ne-
počne tedy běžet od výstupu ze zaměstnání
z důvodu přechodu do důchodu, nýbrž teprve
ode dne následujícího po případném zániku
nároku na poskytovaný důchod.
Druhá věta odstavce 2 pamatuje stejným
způsobem jako věta první na případy, kdy
zaměstnanec vystoupil ze zaměstnání z jiných
vážných důvodů.
K § 8.
Výše důchodů je stanovena v určitém po-
měru k výdělkům, které určovaly životní
úroveň zaměstnance. Proto se vyměřují ze
základu, který je průměrem hrubých výděl-
ků zaměstnancových, zpravidla z doby před
vznikem nároku na důchod. Tento základ na-
zývá osnova průměrným ročním výdělkem.
Průměrný roční výdělek se zjišťuje za po-
sledních 10 a posledních 5 kalendářních
let; důchod se vyměří z toho průměrného
ročního výdělku, který je vyšší. Na rozdíl od
dosavadního stavu přihlíží se i k částkám,
o něž průměrný roční výdělek převyšuje
částku 24. 000 Kčs nejvýše však do 60. 000 Kčs,
a to ve výši jedné třetiny. Průměrný roční
výdělek má vyjadřovat životní úroveň pracu-
jícího za poměrně dlouhou dobu (5-10 let)
zpravidla před vznikem nároku na důchod, a
proto se může podstatně lišit - a to směrem
nahoru nebo dolů - od skutečného výdělku
za poslední rok nebo dokonce měsíce před
vznikem nároku na důchod. Proto by nebylo
správné napadlý důchod porovnávat s výděl-
kem v posledním krátkém období.
Aby důchodci nebyli poškozováni tím, že
by jim byl důchod vyměřen z výdělků, které
po případě klesaly v důsledku úbytku fysic-
kých sil postupem věku, stanoví osnova v od-
stavci 3 t. zv. "stop výdělek". Tímto opatře-
ním zaručuje, aby výše důchodu odpovídala
výdělkům z doby, kdy zaměstnanec byl ještě
plně výkonný.
Osnova dává v § 32 možnost, aby pro ně-
které skupiny zaměstnanců byly stanoveny
odchylky od ustanovení části druhé zákona,
jestliže toho vyžaduje zvláštní povaha jejich
činnosti nebo způsob odměňování. Zvláštní
povaha činnosti některých skupin zaměst-
nanců (na př. sezónních zaměstnanců v ze-
mědělství) a způsob odměňování jiných sku-
pin zaměstnanců (na př. umělců nebo stu-
dentů) vyžádají si, aby byl stanoven odchyl-
ný způsob zjišťování průměrného ročního
45
výdělku, po případě aby byl průměrný roční
výdělek stanoven pevnou fiktivní částkou.
Osnova sama stanoví fiktivní výdělek v §§ 34
a 35; důvodem toho je jednak skutečnost,
že povaha dávek podle těchto předpisů po-
skytovaných nepřipouští, aby byly vyměřo-
vány z příliš nízkého průměrného ročního
výdělku, jednak skutečnost, že se tyto dáv-
ky poskytují také osobám, které před vzni-
kem nároku na dávku nebyly důchodově za-
bezpečeny jako zaměstnanci, a na něž proto
nedopadá předpis § 8. K provedení § 8 bude
třeba stanovit podrobnosti, na př. o tom, jak
se zjišťuje průměrný roční výdělek, netrva-
lo-li zaměstnání 10 po případě 5 kalendář-
ních let, nebo bylo-li přerušeno po delší dobu
a pod. Může být též stanoveno, že se k ně-
kterým dobám, v nichž v rozhodném období
10 nebo 5 kalendářních let zaměstnanec ne-
měl výdělek, nepřihlíží při výpočtu jeho prů-
měrného ročního výdělku. Půjde tu o přípa-
dy, kdy zaměstnanec byl po určitou dobu
nezaviněně bez výdělku (na př. pro nemoc
nebo výkon vojenské služby); kdyby také
taková doba měla ovlivnit výši průměrného
ročního výdělku, mohl by být zaměstnanec
neodůvodněně poškozen. Podobnou ochranu
zaměstnance obsahuje dosud předpis § 71
odst. 5 páté věty zákona o národním pojištění.
K § 9.
K odst. 1:
Pro nárok na starobní důchod se vyžaduje:
1. aby zaměstnanec byl zaměstnán po dobu
aspoň 20 let a
2. aby dosáhl stanoveného věku.
Zpravidla bude druhá z uvedených podmínek
časově poslední, takže nárok na starobní dů-
chod vznikne dosažením stanoveného věku.
Bude-li tomu naopak, vznikne nárok na sta-
robní důchod v pozdějším věku.
Osnova předpokládá, že zaměstnanec v do-
bě, kdy se splní poslední podmínka nároku
na starobní důchod, ještě pracuje. Pamatuje
však i na případ, že zaměstnanec vystoupí
ze zaměstnání po odpracování potřebné doby.
Do doby zaměstnání rozhodné pro vznik ná-
roku na starobní důchod se započítávají ná-
hradní doby.
K odst. 2:
Pro vznik nároku na starobní důchod ve
věku 65 let stačí doba zaměstnání 5 let; sta-
robní důchod náleží však v tomto případě jen
v poměrné výši (§ 10 odst. 7). Ustanovení od-
stavce 2 je dáno ve prospěch osob, jež vstou-
pily do zaměstnaneckého pracovního poměru
teprve v pokročilém věku, takže by nemohly
dobu zaměstnání 20 let získat ani do 65 let
věku; platí stejně pro zaměstnance jako pro
zaměstnankyně.
K § 10.
K odst. 1:
Aby byla zaměstnancům pracujícím ve vý-
znamnějších a obtížnějších zaměstnáních po-
skytnuta preference, je základní výměra sta-
robního důchodu, který napadne obvykle
v 60 (55) létech věku (§ 9 odst. 1), stanovena
jinak pro zaměstnance
I., jinak pro zaměst-
nance II. a jinak pro zaměstnance III. pra-
covní kategorie.
K odst. 2:
Základní výměra starobního důchodu pří-
sluší, byl-li zaměstnanec ke dni dosažení po-
třebného věku zaměstnán právě jen po dobu
potřebnou pro nárok na tento důchod. Byl-li
však zaměstnanec I. nebo II. pracovní kate-
gorie zaměstnán do dne vzniku nároku na
důchod déle než 20 let a zaměstnanec III. pra-
covní kategorie déle než 25 let, připočte se
mu k základní výměře za každý rok zaměst-
nání získaný navíc určité procento z průměr-
ného ročního výdělku, odstupňované podle
toho, do které pracovní kategorie spadá pře-
bývající odpracovaná doba. Do doby zaměst-
nání se i pro tento účel započítávají náhradní
doby (s výjimkou doby péče o dítě). Toto zvý-
šení starobního důchodu je odměnou za dlou-
holetou práci (o zvýšení důchodu za dobu za-
městnání po vzniku nároku jedná § 11).
K odst. 3:
Tento předpis stanoví, jak se postupuje při
provádění odstavce 2, byl-li zaměstnanec za-
městnán střídavě v různých pracovních kate-
goriích. Shodně s myšlenkou, že připočítání
procent průměrného ročního výdělku k zá-
kladní výměře důchodu (odstavec 2) je odmě-
nou za dlouholetou práci, stanoví odstavec 3
takový postup pro započtení dob zaměstnání,
aby pro připočítání procent průměrného roč-
ního výdělku zbyla jako přebývající doba toho
zaměstnání, za něž přísluší podle odstavce 2
výhodnější procento průměrného ročního vý-
dělku.
K odst. 4:
Zaměstnanci mladšímu 60 let, který již
získal nárok na starobní důchod jako zaměst-
nanec I. pracovní kategorie, náleží tento dů-
chod v plné výši, i když dále pracuje, setrvá - li