Částky, které vynakládá náš stát k zemědělským vědeckým účelům, jsou veliká. Nejsou však vždy cílevědomě využity k zvyšování zemědělské výroby. Mají-li se tyto částky co nejdříve rentovat, musí se vědečtí výzkumní pracovníci ve své práci soustředit na takové úseky, které mají rozhodující vliv na zvyšování hektarových výnosů rostlin a užitkovosti domácího zvířectva.

Dosažené výsledky ve výzkumu by také měly býti daleko operativněji a lépe než dosud zaváděny do široké zemědělské praxe.

Družstevníci a pracovníci československých státních statků mají k pracovníkům výzkumu několik základních požadavků, které si vyžadují urychlené řešení. První problém se dotýká levného budování stájových prostorů s využitím odpadových surovin, zejména řepkové slámy. Družstevníci chtějí rychle a levně stavět. Bylo by proto prospěšné vybudovat ze solomitových desek komplexní výstavbu několika vhodných zemědělských objektů, kde by byla vyzkoušena některým z výzkumných ústavů trvanlivost a isolační schopnost solomitových desek a také jejich odolnost proti hlodavcům.

Druhý problém se týká vyřešení mechanisace obdělávání svahovitých pozemků v podhorských oblastech. Stávající technika na STS je vhodná pro svahovité pozemky do 13 stupňů sklonu. Jinak je nebezpečí velké poruchovosti strojů a úrazů lidí. V Gottwaldovském kraji máme provedenou studii Čs. akademie věd z hlediska stávající mechanisace. Na základě této studie docházíme k závěru, že v kraji s 242.770 ha oratelných ploch zemědělské půdy je přístupno pro těžkou mechanisaci jen 38,6 %, pro střední mechanisaci 33,16 % a pro potažní práce na 13 stupňů svahovitosti 28,2 %, tj. asi 72.000 ha. Tyto pozemky se obdělávají jenom potahy. Jestliže v řepařských oblastech v kraji je nepřístupno k obdělávání stávající mechanisací 13 - 23 % půdy, pak v podhorských okresech 35 - 85 % oratelných ploch.

Tento problém je problémem celostátním. Pro zemědělství v podhorských okresech není vhodných traktorů, nosičů nářadí a jiných strojů, což se stává do určité míry brzdou rozvoje a upevňování jednotných zemědělských družstev v těchto oblastech. Jsme přesvědčeni o tom, že tento problém bude v brzké době řešen, aby JZD v podhorských oblastech mohla úspěšně hospodařit. Samotná specialisace výroby, i když má bezesporu velký význam, nám situaci nevyřeší.

Dalším závažným nedostatkem, který je družstevníky denně kritisován, je nevyřešená otázka mechanisace nakládání a rozmetání chlévské mrvy. Více jak polovina hnoje je zaorávána opožděně. Ztráta čistého dusíku, nepřihlížejíc k jiným ztrátám, jenom v našem kraji činí zhruba 600 q ročně. Je to závažnější problém než pánvičky, o kterých hovořila s. posl. Hrubá.

Dosavadní konstrukce nakladačů a rozmetačů hnoje, jakož i dalších strojů nevyhovuje. Zdá se, že mnozí konstruktéři a výzkumní pracovníci nepochopili veliké převratné změny v zemědělské výrobě v souvislosti s rozvojem JZD, a proto mnohé zemědělské stroje i závěsné nářadí, i v současné době vyráběné, by více vyhovovaly kulackým hospodářstvím než našim JZD.

Konstruktéři i výzkumníci se musí více radit s družstevníky, pracovníky STS a ČSSS o vhodnosti zkoušených prototypů a zkoušky by se měly provádět v nejtěžších výrobních podmínkách. Jen tímto způsobem můžeme dávat našemu zemědělství dobré a výkonné stroje i závěsné nářadí.

Podstatné zvyšování hektarových výnosů obilovin a ostatních zemědělských plodin je v určitém směru závislé také na vypěstování a zavedení do zemědělské praxe nových výnosnějších odrůd. Dosavadní odrůdy byly pěstovány pro méně intensivní zemědělskou malovýrobu, a proto je nanejvýš nutné, aby při uplatňování správné agrotechniky byly zavedeny do našeho zemědělství výnosnější odrůdy.

Je tedy třeba, aby zemědělský výzkum zajistil vypěstování takových kulturních rostlin, které v plné míře využijí zvýšené úrodnosti půdy, která se vylepšuje hloubkou orby, zlepšováním struktury půdy, správným osevním postupem a ostatní správnou agrotechnikou. Vypěstováním nových druhů plodin, vyzkoušením nových způsobů agrotechniky včetně správného hnojení a přihnojování během vegetace můžeme dosáhnout podstatně vyšších výnosů z jednotky plochy.

Na příkladu spolupráce pracovníků výzkumného ústavu obilnářského v Kroměříži s jednotnými zemědělskými družstvy chtěl bych ukázat některé výsledky. Výzkumný ústav obilnářský v Kroměříži spolupracuje již několik let s jednotným zemědělským družstvem v Kvasicích. A tam bylo např. dosaženo těchto výsledků: V roce 1955 dosáhli družstevníci na plánované osevní ploše ječmene výnos 23,21 q po hektaru, v roce 1956 29,60 q a v roce 1957 40,7 q. Obdobné výsledky byly v tomto družstvu dosaženy také u ozimé pšenice na celkové plánované ploše: v roce 1955 24,56 q po hektaru, v roce 1956 37,55 q a v roce 1957 40,6 q. Těchto výsledků bylo docíleno zvyšováním celkové úrovně agrotechniky, zejména použitím vhodných výnosnějších odrůd, vyzkoušených v ústavě a pak na plochách JZD. Tyto a další výsledky dokazují, že je možno stupňovat hektarové výnosy nejen ojediněle, ale v širokém měřítku v JZD i na čs. státních statcích.

K zajišťování stále lepších výsledků je třeba vyvinout všestranné úsilí k zintensivnění výzkumné práce a jejího těsného přimknutí k socialistické velkovýrobě. To vyžaduje kromě prohloubení teoretické činnosti také všestranné pomoci v odborovém růstu mladých pracovníků výzkumu. Současně s tím je třeba usměrňovat výzkumný plán a jeho orientaci na nejnaléhavější úkoly požadované praxí se zajištěním dostatečného předstihu a s vyloučením méně důležitých úkolů, aby hlavní úkoly nebyly brzděny.

Význam pěstování kukuřice pro zvyšování živočišné výroby je správně chápán mnohými JZD, státními statky i doposud soukromě hospodařícími zemědělci. Současná zvýšená potřeba osiv kukuřice byla doposud kryta dovozem. Tento stav je však pro naše národní hospodářství trvale neúnosný a je nutné co nejrychleji vyprodukovat dostatečné množství vlastních osiv kukuřice, protože osiva z dovozu v mnoha případech neodpovídají co do odrůdové pravosti a vhodnosti pro naše půdní a klimatické podmínky.

V kukuřičných oblastech naší republiky jsou k pěstování vlastního osiva všechny předpoklady. Tyto předpoklady máme i v Gottwaldovském kraji. Roční potřeba osiv pro všechny způsoby pěstování kukuřice činí v kraji zhruba 100 vagonů. V celé jihomoravské oblasti má šlechtitelská stanice v Čejči největší úkoly v produkci elitního osiva volně opylených odrůd a největší úkoly ve šlechtění hybridních druhů, které postupně nahradí běžně pěstované odrůdy. Jedině výrobou kvalitního hybridního osiva zajistíme zvýšení ekonomického efektu pěstování kukuřice. V tomto roce přihlásila stanice Čejč do státních odrůdových zkoušek 4 nové hybridní odrůdy kukuřice. Také vyšší nároky na osiva kukuřice budou mít i ostatní oblasti řepařských krajů, čímž se množitelské plochy podstatně zvýší. Aby výzkumná stanice v Čejči mohla plnit své veliké úkoly, jeví se naléhavá potřeba výstavby vhodného skladu, doplněného čisticím a kalibrovacím zařízením, výkonnými drhlíky a sušárnou, protože kukuřice je jedna z plodin, u kterých kvalita osiva podstatně ovlivňuje výnos zrna i zelené hmoty.

Několik slov o živočišné výrobě. Produkce plemenných zvířat v celé naší republice má veliký význam pro zvyšování užitkovosti a ozdravění chovu. Bude jen třeba, aby čím dále tím více se produkce těchto plemenných zvířat uskutečňovala v socialistickém sektoru. Gottwaldovský kraj je v produkci plemenných zvířat krajem vývozním. V roce 1956 bylo v našem kraji odchováno a vybráno pro plemenitbu celkem 187 plemenných býků, 43 kusy krav a 218 jalovic. V roce 1957 260 plemenných býků, 74 kusy krav a 380 jalovic. Zatím co v roce 1956 se plemenářská a chovná hospodářství socialistického sektoru v našem kraji podílela na celkové produkci býků 39,5 %, pak v roce 1957 již 56,9 %. Z toho je vidět, že se uskutečňuje účelný přesun ze soukromého sektoru do sektoru socialistického.

Obdobně je tomu i v chovu plemenných prasat. Přesto podíl jednotlivě hospodařících zemědělců v chovu plemenných zvířat v našem kraji je dosti značný a to především v produkci matečného materiálu (krav, jalovic a prasnic). Počítáme však s tím, že do konce roku 1958 bude kontrola zvýšené užitkovosti prováděna jen u socialistického sektoru a že v roce 1959 budou produkovat veškerý plemenný materiál výhradně jednotná zemědělská družstva a čs. státní statky. Velkou pozornost je třeba věnovat rozmisťování plemenných zvířat. V našem kraji toto rozmístění provádíme tak, aby bylo využito především kvalitních jedinců pro další plemenitbu a k zlepšení kvality chovů již stávajících, dále do ostatních kontrolovaných chovů socialistického sektoru, především však do těch, které mají již vybudovaná potřebná odchovná zařízení, a pak do ostatních chovů socialistického sektoru za účelem vylepšení kvality stád a plemenic, kde bude zaváděna kontrola užitkovosti.

Veliký vliv na plemenářskou práci, zejména u prasat a skotu mají vhodná odchovná zařízení. Jde především u skotu o pastevní výběhy, jak pro mladý skot, tak i pro dojnice, lehké letní salaše, vzdušný odchov telat, u prasat jsou to odchovné boudy pro prasnice se selaty a boudy pro odchov mladých plemenných kanců s tvrdými a měkkými výběhy. Při budování odchovných zařízení se stále naráží na nedostatek stavebního materiálu, který by pro výstavbu lehkých odchovných zařízení vyhovoval.

Je třeba, aby částky, které jsou ve státním rozpočtu věnovány na zemědělskou výstavbu, byly využívány daleko účelněji než dosud. K tomu je nutné, aby zemědělští výzkumníci s odborníky Agroprojektu zaměřili svoji práci tak, aby navrhovali našemu zemědělství takové stavby, které by vyhovovaly potřebám správného a zdravého odchovu plemenných zvířat s využitím náhradních stavebních hmot.

Je rovněž třeba, aby Čs. akademie zemědělských věd společně s Agroprojektem vypracovaly typové projekty staveb a odchovných zařízení, vhodných pro různé klimatické podmínky a to pro všechny druhy hospodářských zvířat. Praxe ukazuje, že nelze uplatňovat jediný typ staveb v různých výrobních podmínkách. V příznivých klimatických podmínkách, hlavně v nižších polohách docela dobře vyhovují jednoduché lehké stavby, naproti tomu však v drsných podmínkách ve vyšších polohách nelze se obejít bez výstavby důkladnějších stájí.

Velkým nedostatkem v celé živočišné výrobě a také u plemenářství je nedostatečná krmivová základna. Důsledkem nedostatku krmiv je špatná výživa zvířat, což má vliv na jejich zdravotní stav a vývin a současně i na rozvoj jejich užitkových vlastností. Proto zajišťování krmiv pro živočišnou výrobu musí se státi primárním úkolem našeho zemědělství.

Kritické připomínky v mém diskusním příspěvku nemohou ani zdaleka zastínit vykonanou práci akademií zemědělských věd a výzkumných ústavů.

Akademie a její výzkumné ústavy v roce 1957 dokončily řešení 98 výzkumných problémů, z nichž bylo předáno k užívání do praxe 87 úkolů a to je jistě záslužná práce.

V roce 1958 a v dalších letech mají naše zemědělské instituce další veliké úkoly. Všichni očekáváme od pracovníků naší vědy dokončení rajonisace zemědělské výroby podle přírodních a chovných podmínek v souladu s potřebami našeho národního hospodářství, dále vypracování správných směrů osevních postupů, účelnou organisaci výroby píce, hnojení, celý komplex otázek živočišné výroby atd.

Dále očekáváme, že pracovníci výzkumu společně s pracovníky z praxe budou šířeji uplatňovat nové technologické postupy v zemědělství a především v živočišné výrobě, hlavně v otázkách volného ustájení skotu a dojnic, automatického krmení vepřů a chovu drůbeže na hluboké podestýlce.

Všechno toto je možné rychle uskutečňovat, když pro tyto věci získáme lidi ve výrobě, uplatníme širokou účinnou propagaci, kterou podložíme přesvědčivými výsledky.

Soudružky a soudruzi poslanci! Pro rozvoj zemědělství nikdy v minulosti neexistovaly tak příznivé podmínky, jak je tomu dnes v naší lidově demokratické republice. Strana, vláda a dělnická třída dává našemu zemědělství velké finanční a materiální prostředky k nepřetržitému hospodářskému růstu socialistického zemědělství. Všechno ostatní je již závislé především na iniciativě lidí, zvláště družstevníků, zaměstnanců státních statků, všech odborníků ve výrobě, vědě a výzkumu. Veškeré naše snažení musí vésti k tomu, aby částek, které jsou navrženy ve státním rozpočtu na rok 1958, bylo využito účelně a hospodárně, aby plánované úkoly v našem zemědělství byly nejen splněny, ale vysoko překročeny. (Potlesk.)

Místopředseda Fiala: Dávám slovo poslanci Kaliskému.

Posl. Kaliský: Vážené Národné zhromaždenie!

Rozpočet - to sú čísla. Aj výdavky na školstvo a kultúru sa nám javia ako čísla. Suché, ale hlavne veľké, miliardové, patriace k najkrajším stránkam rozpočtu Republiky československej. A predsa nebudem vo svojom príspevku tieto čísla rozoberať a osvetľovať, hoci by to bola úloha veľmi vďačná, ba hoci je to úloha z roka na rok vďačnejšia a o toľko populárnejšia, o koľko rastú finančné prostriedky, určené na rozvoj vzdelanosti, na rozvoj našej národnej kultúry.

Ide mi teraz o inú vec: vďaka prezieravej politike komunistickej strany a vlády Národného frontu, vďaka aktívnej účasti pracujúcich na našom veľkom budovateľskom diele, máme dnes v našej vlasti mohutný, znárodnený priemysel. Pozdvihli sme životnú úroveň ľudu na takú výšku, ako by to nikdy nedokázali kapitalisti. Zabezpečili sme pracujúceho človeka v chorobe i starobe. Otvorili sme širokým masám brány ku vzdelaniu. Socialistické výrobné vzťahy nadobudli rozhodujúcu prevahu aj na dedine. Stojíme na prahu socializmu. Preto nám teraz viac ako inokedy musí ísť o to, aby sme nevybudovali iba socialistický priemysel, poľnohospodárstvo, obchod, zdravotníctvo či peňažníctvo, ale aby nám vyrástol tiež nový, socialistický človek.

Naše vysoko vyvinuté školstvo, široká sieť divadiel, náš film, rozhlas, televízia, stále rastúce náklady kníh, časopisov, to všetko predstavuje v rukách štátu významný nástroj výchovy ľudu k vyššej, socialistickej morálke, bez ktorej by sme nový spoločenský poriadok nevybudovali. Lebo socializmus, to nie je len lepšie žiť, ako za kapitalizmu, to neznamená len lepšie jesť, bývať, mať spartaka, televízor a chodiť s Čedokom k moru, socializmus, to znamená tiež lepšie myslieť a cítiť, pochopiť spoločenský ideál ako svoj vlastný, spoločnú vec ako svoju vec, vedieť sa tešiť z úspechov ľudu, vedieť sa uskromniť v záujme socialistického štátu a keď treba i obetovať, i hasiť, čo ťa nepáli.

Chcem dnes z tohto miesta poukázať na jednu z najdôležitejších úloh, ktoré máme vo výchove: Je to výchova našich občanov v duchu socialistického československého vlastenectva, ktoré je jedným zo základných pilierov našej ľudovodemokratickej republiky. Nikdy v minulosti nebola jednota našich národov taká mocná ako dnes, lebo okrem historických koreňov vyrastá v prítomnosti nie z deklaratívneho, ale faktického zrovnoprávnenia našich národov, ktoré sa tak výrazne prejavilo vo veľkolepej industrializácii Slovenska, uskutočňovanej za výdatnej pomoci českej robotníckej triedy. Ruka v ruke s touto historickou hospodárskou premenou kráča na Slovensku tiež kultúrna revolúcia, akej sotva nájdeme v súčasnej Európe páru. Nejde len o kultúrnu revolúciu v užšom slova zmysle. Nejde len o počet škôl, divadiel, galérií, vedeckých ustanovizní. Táto kultúrna revolúcia zasiahla a zmenila samotnú podstatu životného štýlu, tempa i myslenia. Slovensko konzervatívneho folklóru, kostolíkov, božích múk, drevených chalúpok, pokory a bázne, Slovensko skrčené, ta pošlo dolu vodou socialistickej revolúcie, mizne definitívne a nenávratne a udržiava sa dnes na podiv tvrdošijne a na výsmech skutočnosti už len vo výpravných obrázkových publikáciách o krásach Slovenska. To, že sa rozhodujúcou spoločenskou silou na Slovensku stala robotnícka trieda, zmenilo nielen tvár našich miest, ktorým veľké závody vdýchli nový životný rytmus, ale obrátilo hore nohami aj dedinu, derúcu sa za pokrokom, technikou, moderným bývaním, za kultúrou a vzdelaním.

Agitačná sila tejto pravdy je obrovská a my ju musíme plne využiť na neustále upevňovanie nielen slovenskej národnej, ale aj československej štátnej hrdosti a socialistického povedomia. Zaiste je pre túto novú slovenskú skutočnosť rozhodujúce to, čo sa odohralo v 45. a v 48. roku. No Slovensko by nebolo bývalo pre tieto udalosti pripravené ani národne, ani politicky, ani kultúrne; nebolo by bývalo schopné zúčastniť sa na nich, nebyť toho, že už predtým prežilo dvadsať rokov v spoločnom štáte s národom českým. Táto prvá Republika československá bola, pravdaže, kapitalistická. Silnejšia česká buržoázia v nej, pravdaže, operovala absurdnou teóriou československého národa, lebo to potrebovala hlavne pre svoje hospodárske operovanie. No, to je jedna vec - historická pravda, na ktorej nič meniť netreba. Druhá vec je, že napriek tomu všetkému rok 1918 znamenal záchranu slovenského národa pred vyhynutím, ktoré mu hrozilo pod bezuzdným sociálnym a národnostným útlakom zo strany maďarskej vládnúcej triedy. Preto si vysoko ceníme predovšetkým dielo českých učiteľov a profesorov, ktorí po roku 1918 z ničoho postavili na nohy slovenské národné školstvo; ktorí na Slovensko, zaplavované klerikalizmom, iredentou, prenášali vplyvy pokrokovej českej kultúry, literatúry, myslenia. Oni odchovali a spolu s vysokými školami českými takrečeno stvorili početnú generáciu slovenskej inteligencie, ktorá napokon v rozhodujúcich chvíľach protifašistického zápasu prešla na pozície robotníckej triedy, zomkla sa okolo komunistickej strany a dnes sa aktívne podieľa na veľkom budovateľskom diele socializmu. To nie je nijaká náhoda. Veď takáto generácia nemohla predsa vyjsť z kláštorných škôl, zo Svoradova, spod rúk ľudáckych, klérofašistických duchovných otcov, vodcov a veliteľov. Ich výchova viedla k nenávisti všetkého pokrokového, k vybičovanému nacionalizmu, k odpornému rasizmu. Viedla k fašizmu, k zrade vlastného národa, k pohotovostným oddielom Hlinkovej gardy, viedla k masovým hrobom a ku guľke do tyla, ako poslednému argumentu proti humanizmu a demokracii.