Národní shromáždění republiky Československé 1954.
I. volební období. 13. zasedáni.
771.
Vládní návrh.
Zákon
ze dne.........1954,
kterým se rozšiřuje působnost státního notářství.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
§ 1. Organisace státních notářství.
(1) Sídla a územní obvody státních notář-' ství (dále jen "notářství"), stanoví ministr spravedlnosti vyhláškou v úředním listě, a to tak, aby se zpravidla shodovaly se sídly a územními obvody okresních národních výborů nebo národních výborů postavených jim na roven.
(2) Na činnost notářství dohlíží krajská soudní správa.
Rozhodovací činnost. § 2.
Notářství provádí řízení o projednání dědictví.
§ 3.
(1) Notářství přijímá do úschovy peníze, cenné papíry a jiné movité věci, které se hodí k úschově, jestliže podle prohlášeni složitele nelze závazek, jehož předmětem jsou uschovávané věci, splnit z důležitého důvodu (zejména je-li věřitel neznám, nepřítomen nebo v prodlení).
(2) Uložení, které se stalo po právu, má právní následky stanovené v § 317 občanského zákoníka.
(3) Ustanovením odstavce l není dotčeno oprávnění a povinnost soudu přijímat peníze a jiné věci do soudní úschovy, jestliže k úschově dochází v souvislosti s jiným řízením, které se vede u soudu nebo které tomuto složení má u soudu následovat.
§ 4.
(1) Notářství, u něhož jsou staré úschovy, k nimž došlo způsobem uvedeným v § 3 nebo v § 9, vyzve oprávněné vyhláškou, kterou uveřejní na úřední desce, aby do jednoho roku od jejího uveřejnění vykázali své oprávněni. Jestliže oprávnění tak neučiní, prohlásí notářství předměty úschovy za propadlé ve prospěch státu; na to je třeba ve vyhlášce upozornit. Jsou-li známy osoby, které předmět úschovy složily anebo pro něž tyto předměty byly složeny, a je-li známo, kde se zdržují, uvědomí je notářství o vydání vyhlášky zvlášť.
(2) K postupu podle odstavce l může dojít, jen uplynulo-li
a) pět roků ode dne splnění podmínky, na němž byla učiněna závislou disposice notářství s předmětem úschovy, nebo
b) pět roků ode dne, kdy již není pravděpodobné, že dojde k splněni podmínky, na němž byla učiněna závislou disposice notářství s předmětem úschovy, nebo
c) pět roků ode dne, kdy došlo u složaní podle § 3, anebo
d) deset roků ode dne složení v ostatních případech.
(3) Vyhláška podle odstavce l se mimo to uveřejní v úředním listě, jestliže předmět úschovy je značnější ceny nebo je-li se zřetelem k okolnostem pravděpodobně, že se oprávnění přihlásí.
§ 5.
(1) Ve věcech uvedených v §§ 2 až 4 je notářství činno místo soudu prvé stolice. Pro řízení tu platí, pokud tento zákon nestanoví něco jiného, příslušné předpisy o řízení před soudem.
(2) Rozhodnutí notářství má účinky soudního rozhodnutí.
(3) O řádných opravných prostředcích rozhoduje krajský soud, v jehož obvodu je sídlo rozhodujícího notářství.
(4) Křivá výpověď svědka, znalce nebo tlumočníka, učiněná před notářstvím činným v těchto věcech, je trestná jako křivá výpověď učiněná před soudem.
činnost listinná. § 6.
(1) Notářský zápis se zřizuje, má-li být podle zákona nebo podle vůle účastníků o právním úkonu, učiněném před notářstvím, sepsán úřední zápis.
(2) Jen před notářstvím, a to ve formě notářského zápisu, lze
a) uzavírat úmluvy o rozsahu jmění manželům společného, o správě společného jmění manželů a o výhradě zákonného společenství majetkového ke dni zániku manželství, ledaže k uzavření takové úmluvy dojde před soudem ve formě soudního smíru, uzavřeného v souvislosti s jiným řízením, které se vede u soudu;
b) činit písemné právní úkony, při nichž osobně jednají slepí anebo hluší, kteří nemohou číst, nebo němí, kteří nemohou psát;
c) pořizovat o majetku závěti, má-li závěť podle vůle pořizovatele nebo podle zákona být zřízena ve formě úředního zápisu.
(3) Z notářského zápisu se vydá účastníku stejnopis. O notářských zápisech, týkajících se právních úkonů, platí jinak ustanovení §§ 16, 17 a 20 zákona č. 116/1951 Sb., o státním notářství.
§ 7.
(1) Jestliže o právním úkonu, učiněném před notářstvím, nemá být sepsán notářský zápis (§ 6), zřídí se o něm notářský protokol. Notářský protokol je veřejnou listinou; musí být z něho patrno, že byl sepsán notářstvím, jakož i místo, kde byl sepsán, a kdy se tak stalo, a musí být opatřen pečetí notářství a podpisem státního notáře.
(2) Notářský protokol se vydá účastníku v prvopisu, notářství si ponechá jeho ověřený opis.
§ 8.
(1) Notářství sepisuje na žádost účastníka podání, která mají sloužit jako podklad pro řízení před soudem nebo jiným státním orgánem, jestliže takové podání souvisí s jinými notářskými úkony. Žádost účastníka se vyznačí na takovém podání; tím je pro toto podání a pro přijeti rozhodnutí o něm nahrazena plná moc žadatele.
(2) Notářství sepisuje na žádost účastníka též osnovy smluv, plných mocí, prohlášení a jiných listin o právních úkonech, které nemají povahu veřejně listiny, jestliže takový právní úkon souvisí s jinými notářskými úkony.
(3) Omezení uvedená v odstavci l a 2 neplatí, je-li žadatelem stát nebo socialistická právnická osoba.
(4) Podání a osnovy listin podle předchozích odstavců nemohou mít za předmět žaloby a opravně prostředky.
§ 9.
Notářství na žádost účastníka přijímá na potvrzení do úschovy listiny Všeho druhu. Mimo to na žádost účastníka přijímá na potvrzení do úschovy hotové peníze, cenné papíry a jiné cenné hodnoty, jestliže mu byly odevzdány, aby je vydalo určitému příjemci nebo aby je složilo u soudu nebo u jiného státního orgánu, nebo jestliže mají být podle vůle vlastníka jistotou pro určitý účel.
§10.
O další listinné činnosti notářství platí ustanovení §§ 15, 16 a §§ 18 až 20 zákona č. 116/1951 Sb., o státním notářství.
§11. Notářské poplatky.
(1) Za činnost notářství se vybírají notářské poplatky a náhrada skutečně vzešlých výloh.
(2) Poplatek (náhradu skutečně vzešlých výloh) určí notářství platebním výměrem, ledaže nařízeni (odstavec 3) stanoví něco jiného. Do patnácti dnů ode dne doručeni platebního výměru může každý účastník podat u notářství stížnost ke krajskému soudu, v jehož obvodu je notářství, které výměr vydalo; o stížnosti se rozhodne podle obecných ustanovení občanského soudního řádu. Včas nenapadené platební výměry a platební výměry upravené pravomocným rozhodnutím soudu jsou vykonatelně soudní exekucí.
(3) Ministr financí se zmocňuje, aby v dohodě s ministrem spravedlnosti nařízením stanovil, kdy činnost notářství podléhá notářským poplatkům, aby upravil jejich sazbu a vydal o notářských poplatcích a náhradě skutečně vzešlých výloh podrobnější předpisy.
Ustanoven! přechodná a závěrečná. §12.
(1) Pokud není dále stanoveno něco jiného, platí tento zákon i pro věci zahájené před 1. lednem 1955. Právní účinky procesních úkonů, které nastaly před 1. lednem 1955, zůstávají zachovány; pověření soudu podle § 21
zákona č. 116/1951 Sb. však tímto dnem zanikají.
(2) Výjimkou z ustanovení odstavce l dokončí notářství řízení o umoření listin, jestliže již před 1. lednem 1955 vydalo vyhlášku podle § 349 občanského soudního řádu.
(3) Opravný prostředek proti rozhodnutím vydaným před 1. lednem 1955 ve věcech, které podle tohoto zákona přejdou dnem 1. ledna 1955 na jiný orgán, není podán opožděně, jestliže bude podán ve stanovené lhůtě u orgánu, uvedeného v poučení napadeného rozhodnutí.
(4) Lhůty uvedené v § 4 odst. 2 neskončí před 31. prosincem 1955.
§ 13.
(1) Současně s opatřením podle § l odst. l
o zrušení notářství nebo o změně jeho obvodu určí ministr spravedlnosti vyhláškou, které notářství ve věcech vázaných na místní příslušnost pokračuje v řízení, jež u zrušeného notářství nebo u notářství, jehož obvod byl změněn, nebylo ještě skončeno, a které notářství provede ve věcech již skončených řízení a úkony, pro které by jinak bylo zrušené notářství nebo notářství, jehož obvod byl změněn, příslušně.
(2) Ustanovení odstavce l platí obdobně
i pro ty věci, jež podle tohoto zákona přecházejí z pravomoci soudů do pravomoci notářství.
§ 14.
Ministr spravedlnosti stanoví nařízením, které jednodušší úkony, svěřené státnímu notáři, mohou vykonávat čekatelé na úřad státního notáře.
§ 15.
(1) Všude tam, kde se právní předpisy v souvislosti s projednáním dědictví (pozůstalosti) zmiňují o soudu, rozumí se tím na příště notářství, pokud z povahy věci neplyne něco jiného; tím není zejména dotčena pravomoc soudu projednávat žaloby souvisící s dědictvím, jakož i exekuční likvidaci dědictví.
(2) Zákon č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občansko — právních (občanský soudní řád) se mění a doplňuje takto:
1. § 13 odst. l písm. a) zní:
,, a) sepisovat ve formě protokolu návrhy na zahájení řízení, jiné návrhy, žádosti a vyjádření pro řízení před soudem; "
2. § 321 zní:
"Je-li majetek zůstavitel tak nepatrný, že z něho lze uhradit jen náklady nemoci a přiměřeného pohřbu a jiné přednostní pohledávky, zjistí se výslechem dědiců a věřitelů, kteří by mohli být uspokojeni, cena majetku a výše dluhů. Majetek se přikáže těmto věřitelům na úplnou nebo částečnou úhradu jejich nároků; k tomu je třeba souhlasu věřitelů, kteří by mohli být uspokojeni, dále dědiců, a není-li tu žádných dědiců, státu. "
3. § 333 odst. 4 zní:
"(4) Příslušnost soudu pro řízení o této žalobě se řídí ustanovením § 310. "
4. § 601 odst. 2 zní:
"(2) K nařízení likvidace je příslušným soud uvedený v § 310. "
§ 16.
(1) Všechny předpisy, které jsou v rozporu s tímto zákonem, se zrušují.
(2) Zejména se zrušují
a) § 2 odst. 2, § 3, § 4 odst. 2, § 14, §§ 21 až 24 a § 26 zákona č. 116/1951 Sb.;
b) § 6 nařízení ministra spravedlnosti č. 117/ 1951 Sb., kterým se provádí zákon o státním notářství.
(3) V zákoně č. 173/1950 Sb., o soudních poplatcích, se v § 9 škrtají slova,, d) projednání dědictví a" a písmeno "e" se nahrazuje písmenem "d".
(4) Dokud nebude vydáno nařízení podle § 11 odst. 3, platí o notářských poplatcích a o náhradě skutečně vzešlých výloh dosavadní předpisy.
§ 17.
Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1955. Provede jej ministr spravedlnosti v dohodě se zúčastněnými členy vlády.
Důvodová zpráva.
Státní notářství, které se zákonem o státním notářství č. 116/1951 Sb. značně přiblížilo svému sovětskému vzoru, se za dobu své tříleté činnosti plně osvědčilo. Nejenom, že ztratilo poslední známky dřívější podnikatelské činnosti, nýbrž stalo se i velmi platnou a aktivní součástí justičního aparátu. Prokázalo zejména, že dovede zvládnout úkoly na ně kladené a že zejména na poli t. zv. činnosti z pověřen! soudu úspěšně nahrazuje činnost soudů v projednání dědictví.
Je proto vhodné nyní — po tříletých zkušenostech — přistoupit k dalšímu prohloubení činnosti státního notářství a přitom využít — v duchu směrnic X. sjezdu Komunistické strany Československa — této příležitosti k odstraněni nedostatku v státním aparátu, byrokratismu a zbytečně dvoukolejnosti spočívající dnes v tom, že se některými otázkami souběžně zabývaly soudy a státní notářství. Tím se nad to ještě více přiblížíme právnímu stavu platnému v SSSR.
K § 1:
Dosavadní územní organisace státních notářství byla připoutána k územní organisaci soudů (§ 3 odst. l zák. č. 116/1951 Sb., o státním notářství), ta pak zase k územní organisaci národních výborů (§ 13 odst. l zák. č. 66/1952 Sb., o organisaci soudů).
Neznamená tedy navrhované řešení nějakou zásadní změnu dosavadního stavu. Zákonodárná úprava je však nutná, protože není vyloučeno, že v budoucnu bude úprava územní organisace soudů postavena na jiný základ. Na druhé straně je žádoucí, aby územní organisace státních notářství se v zásadě shodovala — stejně jako dnes — s územní organisací okresních národních výborů, neboť právě státní notářství jsou v úzké spolupráci s různými odbory a správami rad ONV.
Ustanovení § 4 odst. 2 zák. č. 116/1951 Sb., o tom, že na výkon státního notářství dohlíží předseda lidového soudu, v jehož obvodu je státní notářství zřízeno, bylo vlastně překonáno již vydáním zákona č. 66/1952 Sb., o organisaci soudů, neboť od 1. ledna 1953 dohlíží na činnost státního notářství krajská soudní správa.
V osnově nebylo proto třeba zvláště zdůrazňovat, že správa ministerstva spravedlnosti při KNV je i osobním úřadem státních notářů a ostatních správních zaměstnanců státního notářství (§ 10 zák. č. 116/1951 Sb. — viz ovšem, pokud jde o právní čekatele, § 6 odst. l zák. č. 33/1953 Sb., o právní praxi a odborné zkoušce v oboru justice a prokuratury) a že na tyto správy přešla i oprávnění vyhrazená dosud předsedovi krajského po př. lidového soudu (§ 5 odst. 2, § 8 odst. l, § 28 odst. 2 zák. č. 116/1951 Sb. v souvislosti s § 48 zák. č. 66/1952 Sb., o organisaci soudů).
K §2:
Již dnes využívaly soudy ustanoveni § 21 zák. č. 116/1951 Sb. a § 6 prováděcího nař. č. 117/1951 Sb. v plné míře a pověřovaly státní notářství projednáním dědictví prakticky ve všech případech. Znamená tedy ustanovení § 2 osnovy jen vyjádření dnešního stavu, ovšem s tím rozdílem, že projednáním dědictví se budou státní notářství zabývat od samého počátku a že nebudou muset vyčkávat pověření soudu. To ovšem znamená, že i matrikáři budou muset oznámení o úmrti (§ 313 o. s. ř. ) oznamovat přímo státním notářstvím (srov. § 15 odst. l osnovy).
Projednání dědictví bude patřit státním
notářstvím v plném rozsahu přímo ze zákona, při čemž řízení bude prováděno nadále podle ustanovení občanského soudního řádu po případě podle zákona č. 139/1947 Sb., o rozdělení pozůstalostí se zemědělskými podniky a o zamezení drobení zemědělské půdy. Je ovšem samozřejmě, že žaloby, s nimiž počítá § 331 odst. 2 o. s. ř., bude i nadále projednávat soud, a to ten lidový soud, který by byl příslušný podle § 310 o. s. ř.; stejně tak bude soud rozhodovat o žalobách podle § 557 obč. zák. a bude i provádět exekuční likvidaci dědictví.
Tato změna znamená, že mizí pojem "činnosti z pověření soudu" (pověřování státního notářství se totiž prakticky omezovalo na agendu projednání dědictví) a že tuto agendu bude třeba napříště zvát — spolu s agendou uvedenou v § 3 — činností rozhodovací.
S ustanovením § 2 souvisí i zrušení dosavadního § 9 zák. č. 173/1950 Sb., pokud řízení o projednání dědictví osvobozuje od soudních poplatků.
Z ustanovení § 12 plyne, že státní notářství dokonči nejen případy projednání dědictví, v nichž bylo projednáním pověřeno, ale i ony případy, které dosud výjimečně projednával soud sám; okolnost, že dosavadní pověření soudem ze zákona zaniká, na tom* nic nemění, když ze zákona přechází pravomoc v těchto věcech na státní notářství ve všech případech.
K §3:
Státní notářství je již dnes oprávněno přijímat listiny, peníze, cenné papíry a jiné cenně hodnoty, jestliže mu byly odevzdány, aby
je vydalo určitému příjemci nebo aby je ulo-
' žilo u soudu nebo u jiného státního orgánu
nebo jestliže mají být podle vůle účastníků
jistotou pro určitý účel (§ 9 osnovy, nahrazující dosavadní § 23 zák. č. 116/1951 Sb. ).
Praxe však ukazuje, že toto dosavadní ustanovení je úzké, a že je nutno umožnit notářství, aby místo soudu mohlo přímo přijímat do úschovy předměty závazku též tehdy, nelze-li závazek splnit z důležitého důvodu spočívajícího v osobě věřitele a mají-li být uložením vyvolány účinky zproštění dlužníka jeho závazku nebo nebezpeč! nahodilé zkázy uložené věci (§§ 316, 317 obč. zák. ).
Znamená to tedy, že se na státní notářství po sovětském vzoru přenáší přijímaní podstatně skupiny t. zv. soudních úschov. Ovšem tam, kde k depositu dochází v souvislosti s jiným řízením, které se vede u soudu (srov. na př. § 128 odst. l, § 255 odst. l a 2, § 498
odst. l, § 500 odst. 2 a 3, § 546 o. s. ř., složení za sporu o zaplaceni pohledávky) nebo které tomuto složení má u soudu následovat (srov. na př. § 41 odst. 4 vl. nař. č. 93/1950 Sb.. o výstavbě obcí) bude deposita i nadále přijímat soud.
K § 4:
Kdyby šlo jen o likvidaci starých úschov, k nimž dojde ve státním notářství způsobem stanoveným v § 3, vystačilo by se s ustanovením občanského soudního řádu (srov. §§ 367 a 368 o. s. ř. v souvislosti s § 5 osnovy). Leč u státních notářství se vyskytují deposita, k nimž došlo způsobem stanoveným v § 9 osnovy, resp. v obdobných předpisech dříve platných. Tato deposita sice z valně části zanikla v důsledku zákona č. 41/1953 Sb., o peněžní reformě, přesto však je tu ještě řada takových deposit, jejichž složitelé jsou dnes v odstupu desetiletí mnohdy neznámí, resp. kde již není známo, jakému účelu měla sloužit. Existence těchto starých a bezcenných deposit zatěžuje však zcela zbytečně administrativu státních notářství. Je proto třeba zákonného ustanoveni, jež by umožnilo jejich likvidací. Navržené ustanovení se sice svým textem občanskému soudnímu řádu přibližuje, pokud však jde o t. zv. kaduční lhůtu zavádí odchylky daně povahou věci.
Uveřejnění vyhlášky v úředním listě podle odstavce 3 odpadne zejména tehdy, když by náklady spojené s uveřejněním vyhlášky v úředním listě převyšovaly hodnotu likvidovaného deposita.
K §5:
Osnova zde přejímá osvědčené ustanovení § 22 zák. č. 116/1951 Sb., které se ovšem týkalo činnosti notářství z pověření soudu. Obdobně řešení je v SSSR.
Ze slov, že notářství je činno místo soudu prvé stolice a že pro řízení tu platí, pokud zákon nestanoví něco jiného, příslušné předpisy o řízení před soudem, plynou na př. tyto závěry: notářství vydává v rámci řízení všechna rozhodnutí (jak musil za dřívějšího stavu zdůrazňovat zrušovaný § 21 zák. č. 116/1951 Sb. ); do řízení před státním notářstvím může vstoupit prokurátor podle § 6 o. s. ř.; i pro státní notářství platí ustanovení §§ 17 až 20 o. s. ř. o přikázání věcí a o sporech o příslušnost a pravomoc, jež bude ovšem třeba vykládat tak, jako by notářství bylo soudem; o vyloučení státních notářů platí ustanovení §§ 21 a 22 o. s. ř., jimž bude zase třeba rozumět tak, jako by notář byl soudcem; proti rozhodnutí státního notářství
může generální prokurátor nebo předseda nejvyššího soudu podat stížnost pro porušení zákona podle §§ 210 a násl. o. s. ř. (nelze proto podávat protest podle §§ 3 a 4 zákona
o prokuratuře), atd.
Skutečnost, že se na státní notářství přenáší ze zákona některá rozhodovací činnost vyhrazená dosud soudu, a ta okolnost, že státní notářství již nepodléhá dohledu předsedy lidového soudu, musí být vyjádřena i tou změnou, že o opravných prostředcích proti rozhodnutím státních notářství budou rozhodovat výlučně krajské soudy; i touto úpravou je zdůrazněno odstranění zbytečné dvoukolejnosti.
V této souvislosti sluší poznamenat, že osnova nepřenáší na nové státní notářství všechny ostatní úkony, které notářství mohlo dosud z pověření soudu vykonávat. Praxe ostatně ukázala, že soudy této možnosti v jiných případech než při projednávání dědictví prakticky nevyužívají (tak na př. možnosti pověřovat státní notářství ve věcech umoření listin bylo použito jen v ojedinělých případech).
K §§ 6 a 7:
Dosavadní zákon č. 116/1951 Sb. znal vedle činnosti z pověření soudu ještě činnost ve vlastním oboru působnosti a na žádost účastníků. Důvody pro toto rozdělení odpadnou, jakmile do vlastního oboru působnosti státních notářství patří projednání dědictví a přijímání úschov. Odstranit ovšem nelze rozdíl daný povahou věci, když totiž projednání dědictví i přijímání úschov předpokládá provedení určitého řízení, k němuž v ostatních oborech činnosti státního notářství nedochází. Tyto ostatní případy lze proto souhrnně nejvhodněji nazvat činností listinnou.
Ustanovení § 6 odst. l osnovy znamená novelisaci § 14 zák. č. 116/1951 Sb. v tom směru, že nikoli každý úkon, učiněný před státním notářstvím v písemné formě, vyžaduje formy notářského zápisu. Právní úkon učiněný před státním notářstvím v písemné formě bude nutno učinit notářským zápisem, jen pokud to zákon výslovně stanoví (srov. odst. 2) nebo kde si toho budou účastníci přát.
V ostatních případech postačí, když právní úkon bude učiněn ve formě méně rigorosní (ve formě protokolu — § 7 osnovy). Protože však listinu o takovém úkonu bude vydávat státní notářství jako státní úřad, bude mít
i taková listina povahu veřejné listiny. Znamená proto § 7 osnovy současně i novelisaci § 20 zák. č. 116/1951 Sb. Z povahy věci plyne (§ 118 o. s. ř. ), že osnova musí stanovit zakladní náležitosti takové listiny. V praxi se bude této zjednodušené formy užívat zejména o dlužních a úvěrních listinách při potvrzení o zaplacení, při plných mocích a při listinách o úředních úkonech učiněných v rámci § 9 osnovy.
Ustanovení § 6 odst. 2 písm. a) znamená novelisaci § 29 odst. 2 zákona o právu rodinném v tom směru, že dohody tam uvedené bude napříště možno uzavírat jen před státním notářstvím, a to ve formě notářského zápisu. Osnova tu vychází ze zkušenosti, že státní notářství, na která se účastníci obraceli, musela účastníky odkázat na soud, který zase pověřil státní notářství sepsáním takové dohody, po níž v praxi téměř vždy následoval další právní úkon v písemné formě (jehož předpokladem taková dohoda byla). Závěr navrženého ustanovení připouští takovou dohodu i ve formě soudního smíru, jestliže k takovému smíru dochází v soudním řízení, které řeší souvislé otázky (na př. rozvod či neplatnost manželství). Je nutno zdůraznit, že se toto ustanoveni nedotýká § 40, odst. l věty druhé obč. zák., pokud ovšem pouhá písemná forma bude k platností právního úkonu stačit.
Ustanovení odst. 2 písm. b) navazuje a ve skutečnosti pozměňuje ustanovení § 39 obč. zák., ustanovení odst. 2 písm. c) se pak podobně dotýká ustanovení § 545 obč. zák.
K § 8:
Toto ustanovení jen zpřesňuje dosavadní § 24 zák. č. 116/1951 Sb. Stanoví především jasně, že podání, sepisovaná státním notářstvím, nemohou mít za předmět žaloby (osnova má na mysli především žaloby podle § 331 odst. 2 o. s. ř. a podle § 557 obč. zák. ) a opravné prostředky. Bylo by neslučitelné s povahou státního notářství jako státního orgánu, aby sepisovalo pro účastníky opravné prostředky proti rozhodnutím jiných státních orgánů; tím ovšem není vyloučeno, aby státní notářství přijímalo do protokolu opravné prostředky proti vlastním rozhodnutím, neboť jde o součást činnosti rozhodovací, o níž platí obecné předpisy občanského řádu (§ 5 odst. l osnovy).
Protože pak zmocněncem v oboru soudního řízení může být zpravidla jen fysická osoba (§ 32 o. s. ř. ), řeší osnova dosud pochybnou otázku, v jakém poměru zde státní notářství k účastníku je a jak se tento poměr vyjádří na venek vůči třetím osobám.
Ustanovení § 24 zák. č. 116/1951 Sb. o povinnosti státních notářství udílet právní po-
rady je u státního úřadu natolik samozřejmě, že nemusí být opakováno.
K § 9:
Jde o recepci dosavadního § 23 zák. č. 116/ 1951 Sb. v upravené formě. Jeho zařazením do osnovy má vysvitnout rozdíl od deposit podle § 3 osnovy.
K § 11:
Toto ustanovení jen s malými věcnými změnami recipuje dosavadní § 26 zák. č. 116/ 1951 Sb. Žádost o přezkoumání notářského poplatku se nyní nazývá stížností a rozhoduje o ní důsledně krajský soud, jemuž i jinak přísluší rozhodovat o opravných prostředcích proti rozhodnutím státního notářství.
K §§ 12 a 13:
Viz důvodovou zprávu k §§ 2, 3 a 4. Ustanovení § 12 odst. l vyjadřuje snahu provést delimitaci agendy mezi soudem a státním notářstvím v době co nejkratší. Výjimka stanovená v odstavci 2 je odůvodněna ohledem na veřejnost, kterou notářství již vyzvalo vyhláškou k určité činnosti. Lhůta jednoho roku v odstavci 4 umožní delimitaci depositni agendy s podobnou agendou soudní.
K § 14:
Zmocnění uvedené v návrhu má nahradit zmocnění dané v § 4 odst. 2 zák. č. 33/1953 Sb., provedené pak v §§ 3 a 4 nař. min. sprav, č. 90/1953 Sb. Pokud však zák. č. 33/1953 Sb. bude platit, nebude třeba nařízení podle § 13 osnovy vydávat.
K § 15:
V souvislosti s ustanovením § 6 odst. 2 osnovy pozbylo téměř významu ustanovení § 13 odst. l písm. a) (jediný dosud praktický případ § 69 odst. 2 zákona o právu rodinném je dostatečně upraven v § 268 o. s. ř. ); na druhé straně je třeba obecného ustanovení, z něhož by vycházel dnešní text § 42, § 144 odst. l, § 173 odst. 2 o. s. ř. a j.
V souvislosti s přenesením agendy projednání dědictví na státní notářství jeví se účelným upravit poněkud nepřesné znění § 321 o. s. ř. přehozením jeho druhé a třetí věty. Nahrazení slov "a jestliže všichni odmítli" slovy "a není-li tu žádných dědiců" vystihuje pravý stav věci, neboť v případech § 321 o. s. ř. nedochází ke skutečnému projednání dědictví a proto ani k jeho odmítnutí v rámci projednání dědictví v užším slova smyslu. Je
samozřejmé, že nejen způsob vyřízení uvedený v § 321 o. s. ř., ale i oba další případy "neprojednání dědictví" uvedené v § 320 a 322 o. s. ř. bude nyní v důsledku ustanovení §§ 2 a 5 řešit státní notářství, protože i zde jde o projednání dědictví v širším slova smyslu.
Oprava § 331 odst. 4 o. s. ř. je nutná proto, že soud, který v těchto případech bude i nadále rozhodovat o žalobách, nebude sám už dědictví projednávat. Bylo proto nutno jeho místní příslušnost upnout na objektivní hlediska; ze stejných důvodů se upravuje § 601 odst. 2 o. s. ř., o likvidaci dědictví, o níž i nadále bude rozhodovat v senátech lidový soud.
Provedení osnovy — až na zamýšlené organisační změny — si nevyžádá nákladů, které by nebyly již dnes zahrnuty ve státním rozpočtu.
Na státní notářství přechází sice ze zákona agenda projednání dědictví, avšak tuto agendu státní notářství prakticky bez výjimky již dnes obstarávala. Lze naopak'říci, že navrženým řešením dojde k odstranění dvoukolejnosti a tím k určitým — i když nepatrným — pracovním úsporám u soudu.
Na stální notářství přechází dále agenda soudních úschov, jde však o agendu poměrně nepatrnou, kterou obstarají státní notářství v dosavadním obsazení.
Dohody podle § 29 žák. o právu rodinném [srov. § 6 písni, a) osnovy] sepisovala státní notářství prakticky vždy, i když z pověření soudu.
Agenda uvedená v § 6 odst. 2 písm. b) až č) je zcela výjimečná a státní notářství ji obstarají v dosavadním obsazení.
Těmito změnami se tedy nezvýší průměrný plánovaný počet pracovníků u státních notářství proti průměrnému plánovanému počtu těchto pracovníků v roce 1954.
V Praze dne 19. října 1954.
Předseda vlády: V. Široký v. r.
Ministr spravedlnosti: Dr Škoda v. r.
Kn 01 — 6217-54.