"Jen pro úřední potřebu"
Národní shromáždění republiky Československé 1953.
I. volební období. 12. zasedání.
726.
Vládní návrh.
Zákon
ze dne ..... 1953,
kterým se mění a doplňují některá ustanovení trestního práva správního.
Národní shromáždění republiky československé usneslo se na tomto zákoně:
Oddíl prvý. účel zákona.
§ 1.
Prohloubení výchovného účinku trestů ukládaných za přestupky je třeba zajistit novou úpravou těchto trestů. Aby se pak při posuzování trestných činů a závažných přestupků neuplatňovala hlediska zcela odlišná a aby se tak přispělo k důslednému zachovávání a upevňování socialistické zákonnosti, je třeba řízení o takových přestupcích soustředit u prokurátorů a soudů.
Oddíl druhý.
Pravomoc ve věcech přestupkových.
Pravomoc orgánů národních výborů.
§ 2.
(1) Orgán národního výboru může za přestupek uložit jako hlavní trest jen některý z těchto trestů:
a) nápravné opatření až na tři měsíce,
b) veřejné pokárání,
c) pokutu do 3000 Kčs.
(2) Orgán národního výboru může za přestupek uložit jen tyto vedlejší tresty:
a) zákaz činnosti,
b) propadnutí věci, c) uveřejnění nálezu.
(3) Jen trestní komisi zřízené u národního výboru (§ 90 trestního řádu správního) náleží ukládat tyto tresty:
a) nápravné opatření,
b) veřejné pokárání,
c) pokutu převyšující 500 Kčs, d) zákaz činnosti.
(4) Náhradní trest za nedobytnou pokutu orgán národního výboru neuloží.
§ 3.
(1) Má-li orgán národního výboru za to, že se zřetelem na stupeň nebezpečnosti přestupku pro společnost, míru zavinění, osobu pachatele nebo přitěžující okolnosti, je nutné za přestupek uložit trest jiného druhu nebo trest vyšší, než je uvedeno v § 2 odst. l nebo 2, postoupí věc příslušnému okresnímu prokurátoru; vrátí — li prokurátor postoupenou věc, orgán národního výboru v řízení pokračuje.
(2) Postoupit věc prokurátoru podle odstavce l může jen trestní komise zřízená u národního výboru.
(3) Ustanovení odstavců l a 2 se neužije v řízení o urážkách na cti.
§ 4. Kázeňské vyřízení přestupků.
(1) Přestupky spáchané osobami podléhajícími vojenské kázeňské pravomoci se trestají podle kázeňských řádů pro ně platných.
(2) Ministři národní obrany a vnitra určí, kteří představení jsou oprávněni postoupit věc příslušnému vojenskému prokurátoru, nepovažují-li se zřetelem na stupeň nebezpečnosti přestupku pro společnost, míru zavinění, osobu pachatele nebo přitěžující okolnosti kázeňské vyřízení přestupku za postačující.
Pravomoc prokurátorů a soudů. § 5.
(1) Prokurátor a soud konají řízení o přestupcích ve věcech, které byly prokurátoru postoupeny podle § 3 nebo § 4 odst. 2.
(2) Jestliže se prokurátor doví o přestupku a má za to, že se zřetelem na okolnosti uvedené v § 3 odst. l je přiměřený trest jiného druhu nebo trest vyšší, než může uložit orgán národního výboru nebo jiný veřejný orgán,
koná sám o přestupku řízení a podá žalobu u soudu; prokurátor však nemůže konat řízení o přestupku, rozhodl-li již ve věci v první stolici orgán národního výboru nebo jiný veřejný orgán.
(3) Ustanovení odstavce 2 se neužije, podléhá-li obviněný vojenské kázeňské pravomoci.
§ 6.
(1) Souvisí-li kterýkoli přestupek s trestným činem téhož obviněného, prokurátor a soud konají společné řízení i o tomto přestupku.
(2) Jestliže důvod společného řízení zanikne zastavením trestního stíhání pro trestný čin a nejde o případ uvedený v § 5 odst. 2, prokurátor nebo na jeho návrh soud postoupí zbývající věc příslušnému orgánu národního výboru; postoupit zbývající věc orgánu národního výboru však nelze, bylo-li ve věci již zahájeno hlavní líčení.
§ 7.
Vyjde-li v hlavním nebo odvolacím líčení o trestném činu najevo, že skutek, pro který byla podána žaloba, je přestupkem, rozhodne soud rozsudkem i o tomto přestupku.
§ 8.
O přeměně nápravného opatření, uloženého orgánem národního výboru, v trest odnětí svobody rozhoduje podle § 203 trestního řádu lidový soud, v jehož obvodu je národní výbor, jehož orgán uložil nápravné opatření.
Oddíl třetí.
Řízení o přestupcích před prokurátorem a soudem.
§ 9.
(1) Řízení o přestupcích koná v první stolici okresní prokurátor a lidový soud, a jde-li o přestupek, pro který obviněný jinak podléhá vojenské kázeňské pravomoci, nižší vojenský prokurátor a nižší vojenský soud.
(2) O řízení o přestupcích před prokurátorem a soudem se užije přiměřeně ustanovení trestního řádu, pokud z ustanovení tohoto zákona nevyplývá nic jiného.
§ 10.
(1) Obviněný může být vzat do vazby nebo v ní ponechán jen z některého důvodu uvedeněho v § 96 odst. 2 písm. a) nebo b) trestního řádu.
(2) Vazba nesmí trvat déle než třicet dnů.
§ 11.
Ustanovení § 124 odst. 2 až 4 trestního řádu o pozorování obviněného v ústavu se neužije.
§ 12.
Prokurátor se může dát zastupovat orgánem povolaným k vyhledávání nebo zaměstnancem prokuratury, určeným generálním prokurátorem.
§ 13.
Ustanovení §§ 10 až 12 se neužije, koná-li se společné řízení o trestném činu a přestupku.
Oddíl čtvrtý. Tresty.
Nápravné opatření ukládané za přestupky.
§ 14.
(1) Za přestupek může být uložen jako hlavní trest místo trestu odnětí svobody, stanoveného v zákone, trest nápravného opatření; doba nápravného opatření takto uloženého činí nejméně čtrnáct dnů a nesmí činit více než dvojnásobek horní hranice trestu odnětí svobody, stanoveného v zákoně na tento přestupek.
(2) Nápravné opatření nelze uložit pachateli, který
a) je trvale práce neschopen nebo
b) podléhá vojenské kázeňské pravomoci.
(3) Pokutu vedle nápravného opatření nelze uložit.
§ 15.
Nápravné opatření se vykonává na svobodě. Záleží v tom, že pachatel je povinen po dobu trestu vykonávat práci mu určenou za sníženou odměnu za práci a bez některých výhod vyplývajících z pracovního poměru.
§ 16.
(1) Je-li pachatel v pracovním poměru, zejména vykonává-li práci převážně tělesnou, nenařídí se změna jeho zaměstnání. Z důležitých důvodů může však být na dobu trestu nařízena změna pachatelova zaměstnání, zejména v tom směru, aby vykonával práci méně odpovědnou nebo v jiném pracovišti; v tomto případě se zároveň stanoví zásady pro určení druhu, způsobu a místa pachatelova zaměstnání.
(2) Z odměny náležející pachateli za práci propadá jedna pětina státu; tato částka může být však při uložení trestu snížena až na jednu dvacetinu odměny.
(3) Doba výkonu nápravného opatření se nezapočítává do doby trvání pracovního poměru, pokud jeho délka má význam pro vznik nebo rozsah nároků z pracovního poměru; uplyne-li však jeden rok od výkonu nápravného opatření, tato doba se do doby trvání pracovního poměru dodatečně započte. Nároky pachatele z národního pojištění zůstávají nedotčeny.
§17.
(1) Do výkonu nápravného opatření se nezapočítává doba, po kterou pachatel práci mu určenou z jakéhokoli důvodu nevykonává.
(2) Jestliže pachatel práci mu určenou nenastoupí ve stanovené lhůtě nebo ji nevykonává řádně, přemění soud nápravné opatření v trest odnětí svobody. Za dva dny nevykonaného nápravného opatření uloží soud jeden den odnětí svobody.
Výkon nápravného opatření
uloženého orgánem národního
výboru.
§ 18.
Výkon trestu nápravného opatření uloženého orgánem národního výboru zařizuje tento orgán.
§ 19.
(1) O tom, že nápravné opatření bude vykonáno beze změny zaměstnání, vyrozumí orgán národního výboru, který je uložil, pachatelova zaměstnavatele a sdělí mu skutečnosti potřebné pro výkon tohoto trestu.
(2) Nařídí-li se změna dosavadního zaměstnání pachatele, určí nové zaměstnání orgán národního výboru, který nápravné opatření uložil, podle zásad stanovených při uložení trestu; zaměstnavateli sdělí skutečnosti potřebné pro výkon nápravného opatření.
(3) Zaměstnavatel pachatele je povinen neodkladně sdělit orgánu národního. výboru veškeré skutečnosti rozhodné pro přeměnu nápravného opatření nebo jeho zbytku v trest odnětí svobody; je dále povinen ty částky odměny náležející pachateli za práci, které propadají státu, vyúčtovat a odvádět národnímu výboru.
§ 20.
Je-li pachatel stižen chorobou, která mu znemožňuje výkon určeného zaměstnání, orgán národního výboru na potřebnou dobu odloží nebo přeruší výkon nápravného opatření, které uložil, nebo určí pachateli zaměstnání jiné; to učiní orgán národního výboru též v tom případě, jde-li o těhotnou ženu, jejíž zdraví by bylo výkonem trestu ohroženo.
§ 21.
Doví-li se orgán národního výboru o skutečnostech, které odůvodňují přeměnu nápravného opatření jím uloženého nebo jeho zbytku v trest odnětí svobody, vyrozumí o tom ihned okresního prokurátora.
§ 22. Podmíněné odsouzení.
Výkon trestu odnětí svobody uloženého za přestupek může soud podmíněně odložit; ustanovení §§ 24 až 28 trestního zákona o podmíněném odsouzení se zde užije přiměřeně.
§ 23. Úhrnný trest.
Odsuzuje-li soud pachatele pro trestný čin a přestupek, užije přiměřeně ustanovení § 22 odst. l trestního zákona o úhrnném trestu.
Oddíl pátý.
Ustanovení přechodná a závěrečná.
§ 24.
Trestní komise zřízená u národního výboru je podřízena radě národního výboru.
§ 25.
Dosavadních předpisů o řízení o přestupcích se užije, bylo-li v řízení zahájeném před účinností tohoto zákona v první stolici rozhodnuto; jestliže však rozhodnutí odvolací stolicí bylo změněno a věc byla vrácena první stolici k novému projednání, pokračuje se v řízení podle tohoto zákona.
§ 26.
Zrušují se všechna ustanovení, která odporují tomuto zákonu; dále se zrušuje § 12 odst. 3 a 4 trestního zákona správního.
§ 27.
Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1954; provedou jej ministři spravedlnosti, vnitra a národní obrany a ostatní členové vlády.
Důvodová zpráva.
Třestní zákon správní č. 88/1950 Sb. a trestní řád správní č. 89/1950 Sb. svěřily národním výborům rozsáhlou pravomoc ve věcech trestních. Stíhání řady činů, zejména i takových, které byly dříve postiženy jako soudně trestné činy, přešlo na národní výbory. Šlo zejména o činy, které záležely v porušení povinností ukládaných občanům v obecném zájmu, povinností, jejichž řádné splnění úzce souviselo s potřebami státní správy; potřeba okamžitého zásahu byla zde tak naléhavá, že se považovalo za účelné svěřit jejich trestání národním výborům jako orgánům, jimž náleží výkon státní správy. Tresty, které podle těchto zákonů mohou národní výbory ukládat, jsou nezřídka těžší (odnětí svobody na 6 měsíců, po případě — se zřetelem na § 12 trestního zákona správního — až na dva roky) než tresty, které stanovil trestní zákon za některé trestné činy.
Rozsáhlá trestní pravomoc národních výborů byla vzhledem k potřebě rychlých a operativních zásahů nutná, pokud náš lidově demokratický řád nebyl dostatečně upevněn.
Dnes je situace jiná.
Úkolem národních výborů v dnešním období budování socialismu je především přesvědčováním a výchovou působit na členy společnosti, aby dodržovali pravidla socialistického soužití. Jen tam, kde se nevystačí s přesvědčováním, je třeba vymáhat zachovávání těchto pravidel i donucovacími prostředky. Krajním prostředkem donucení je trest; avšak i trest má v těchto případech především sledovat převýchovu pachatele a při trestání nelze jít dál, než je s hlediska sledovaného účelu nutné.
Národní výbory dosud mohou za přestupky ukládat pokutu (trest, který je v praxi národních výborů nejběžnější) nebo veřejné pokárání; kde se však s těmito tresty nevystačí, mohou národní výbory ukládat trest odnětí svobody. I když ani tomuto trestu nelze upřít výchovný účinek, přece se u něho neprojevuje v té míře, jako u nápravného opatření. Nápravné opatření trestní právo správní však dosud nezná.
Je proto třeba revidovat systém trestů, které lze ukládat za přestupky.
Zavedením trestu nápravného opatření do trestního práva správního však není ještě vyřešen celý problém trestání přestupků.
Trestní pravomoc národních výborů se namnoze kříží s trestní pravomocí soudů. Národní výbory, právě tak jako soudy, ukládají
tresty odnětí svobody, které znamenají velmi citelný zásah do osobní svobody občanů. Tresty ukládané národními výbory za činy, jejichž nebezpečnost pro společnost je menší, jsou někdy těžší než tresty ukládané soudy začiny závažnější. Aby se tato dvojkolejnost odstranila a aby se při posuzování závažných přestupků a trestných činů, jimž se tyto přestupky blíží, neuplatňovala hlediska zcela odlišná, je třeba i řízení o závažnějších přestupcích soustředit u prokurátorů a soudů a podle vzoru sovětského práva ukládání trestů odnětí svobody svěřit výhradně soudům.
K jednotlivým ustanovením osnovy:
K § 1:
Toto ustanovení vytyčuje účel zákona ve shodě s tím, co je uvedeno v úvodu.
K §§ 2 a 3:
Trestní pravomoc orgánů národních výborů vymezuje rámcově ustanovení § 2. Zčásti se zde navazuje na obdobnou úpravu § 12 vládního nařízení č. 54/1953 Sb., o provozu na silnicích, pokud jde o trestání přestupků proti předpisům vydaným na ochranu silničního provozu. Pokud se zde a na jiných místech osnovy mluví o orgánech národních výborů, a nikoliv, jak je tomu ve starších předpisech, o národních výborech, vyjadřuje se tím jen skutečný stav; trestní pravomoc národních výborů vykonávaly vždy jen jejich orgány.
Orgány národních výborů budou příště ukládat jen ty tresty, které jsou výslovně uvedeny v § 2 odst. l a 2. Nebudou tedy především moci ukládat trest odnětí svobody. Jako náhrada za trest odnětí svobody se do trestního práva správního zavádí trest nápravného opatření (§ 14 a násl. ), který pro svou povahu je zvlášť vhodný k tomu, aby plnil výchovnou funkci trestu. Dobu nápravného opatření ukládaného za přestupek vymezuje obecně ustanovení § 14 odst. l osnovy, a to tak, že nejkratší doba trestu nápravného opatření činí 14 dnů. kdežto horní hranice tohoto trestu je pohyblivá a činí dvojnásobek trestu odnětí svobody stanoveného v zákoně na ten který přestupek. Orgán národního výboru může trest nápravného opatření uložit však nejvýše na dobu tří měsíců; nápravné opatření na dobu delší může uložit jen soud.
Výše pokuty, které budou moci ukládat orgány národních výborů, se podstatně snižuje. Tato úprava souvisí značnou měrou s peněžní reformou, která znamenala likvidaci majetků získaných bezpracnými zisky.
Jako vedlejší trest za přestupek může podle osnovy orgán národního výboru uložit jen zákaz činnosti, propadnutí věci a uveřejnění nálezu. Nebudou tedy orgány národních výborů příště ukládat jako vedlejší trest propadnutí jmění a zákaz pobytu.
Nebude-li moci orgán národního výboru ukládat trest odnětí svobody, je jen důsledné, jestliže nebude moci ukládat trest odnětí svobody ani jako trest náhradní za nedobytnou pokutu (§2 odst. 4). Naproti tomu soudu se ponechává možnost uložit za nedobytnou pokutu jako trest náhradní trest odnětí svobody.
Trestní pravomoc ve věcech přestupkových budou vykonávat jednak referáty národních výborů, jednak trestní komise zřízené podle § 90 trestního řádu správního č. 89/1950 Sb.; nedotčena jsou ustanovení o řízení blokovém.
V těch případech, kde půjde o uložení trestu nápravného opatření, veřejného pokárání nebo pokuty převyšující 500 Kčs anebo o uložení vedlejšího trestu zákazu činnosti, může podle § 2 odst. 3 rozhodovat jen trestní komise, zřízená u národního výboru. Tato komise bude podřízena radě národního výboru.
Trestní komise budou mimo případy uvedené v § 2 odst. 3 rozhodovat též v těch případech, které jsou jim svěřeny zvláštními předpisy (srov. na př. vládní nařízení č. 78/ 1951 Sb., o trestní pravomoci místních národních výborů, a výnos ministerstva vnitra ze dne 28. července 1950, č. 473 Ú. 1. I., kterým se vydává prováděcí předpis k § 90 trestního řádu správního o trestních komisích).
Také při řešení otázky, v kterých případech mají trestní pravomoc vykonávat referáty národních výborů a v kterých případech trestní komise, bylo přihlíženo k ustanovení § 12 vládního nařízení č. 54/1953 Sb., jako vzoru.
Tím, že se do trestního práva správního zavádí jako nový trest nápravné opatření, umožní se orgánům národních výborů vyřídit převážnou většinu přestupků, i když nebudou moci ukládat tresty odnětí svobody. V některých případech se však přece nevystačí 5 tresty, které tyto orgány mohou ukládat. Ustanovení § 3 umožňuje, aby v případech, kdy orgán národního výboru má za to, že je nutné za přestupek uložit trest jiného druhu nebo trest vyšší než může sám uložit, mohl věc postoupit prokurátoru. Důvodem pro takové postoupení bude zejména stupeň nebezpečnosti přestupku pro společnost, který dochází výrazu zejména v trestní sazbě, dále míra zavinění, osoba pachatele, zejména okolnost, že se pachatel opětovně dopustí závažného přestupku, nebo přitěžující okolnosti.
Prokurátor však není vázán názorem orgánu národního výboru o nutnosti uložit trest jiného druhu nebo trest vyšší; má-li za to, že není odůvodněno uložení takového trestu, může věc vrátit orgánu národního výboru a orgán národního výboru pak v řízení pokračuje. Ani v tomto případě však orgán národního výboru nemůže uložit trest jiného druhu nebo trest vyšší než je uvedeno v § 2 odst. l nebo 2.
Vrácením věci orgánu národního výboru je otázka příslušnosti řešena definitivně. Jestliže však během dalšího řízení se skutkový stav podstatně změní a lze očekávat, že nově najevo vyšlé skutečnosti, které prokurátoru nebyly v době vrácení věci orgánu národního výboru známy, by odůvodnily jiné posuzování věci, nepřekáží to orgánu národního výboru, aby věc znovu zaslal prokurátoru k posouzení.
Osnova svěřuje oprávnění postoupit věc prokurátoru v případech uvedených v § 3 odst. l trestní komisi, aby zde byla záruka, že k tomuto postoupení dojde vždy jen po zralé úvaze.
Osnova nepřipouští, aby prokurátoru a soudu byly postupovány též přestupky urážky na cti. Důvodem pro tuto úpravu je zejména ta okolnost, že řízení o těchto přestupcích je upraveno zvláštním způsobem v trestním řádu správním, způsobem, který umožňuje národním výborům lépe a pružněji v těchto věcech rozhodovat. V závažnějších případech útoků na důstojnost a občanskou čest půjde ostatně zpravidla o trestný čin pomluvy (§ 189 trestního zákona). K § 4:
Toto ustanovení v podstatě přejímá zásadu vyjádřenou v § 14 zák. č. 85/1950 Sb., o opatřeních souvisících s úpravou kázeňského práva příslušníků ozbrojených sborů. Každý přestupek osoby, která podléhá vojenské kázeňské pravomoci, může být vyřízen kázeňsky. Jestliže se však s kázeňským vyřízením nevystačí, má být představeným poskytnuta možnost postoupit věc příslušnému vojenskému prokurátoru, který pak podá žalobu u nižšího vojenského soudu (§9 odst. 1), pokud má sám za to, že se s kázeňským potrestáním nevystačí.
K §§ 5 až 8:
Prokurátor a soud konají řízení jednak ve věcech postoupených prokurátorem podle § 3 nebo § 4 odst. 2 (§ 5 odst. 1), pokud je prokurátor orgánu národního výboru nevrátí, jednak o přestupcích závažnějších, o nichž se prokurátor doví jinak než postoupením věci (ať již orgánem národního výboru nebo doprávním inspektorátem podle § 12 odst. 5 vládního nařízení č. 54/1953 Sb. ). Rozsah těchto přestupků je obecně vytčen tak, že jde o přestupky, za které prokurátor považuje za přiměřený vyšší trest nebo jiný druh trestu, než může uložit orgán národního výboru (§5 odst. 2).
Ani názor prokurátora o přiměřenosti trestu jiného druhu nebo trestu vyššího než může uložit orgán národního výboru, není přirozeně pro soud závazný.
Interními předpisy bude upraveno, aby prokurátor v případě, že sám bude konat řízení
o přestupku, vyrozuměl o podání žaloby příslušný orgán národního výboru, aby tak bylo zabráněno dvojímu potrestání pro týž skutek.
Ustanovení §§ 6 a 7 vyplývají z potřeby procesní ekonomie. Souvisí-li kterýkoli přestupek (tedy po případě jiný přestupek než některý ze závažnějších přestupků, na které míří ustanovení § 3 odst. 1) s trestným činem, konají prokurátor a soud společné řízení
i o přestupku. V případě, že prokurátor stíhání pro trestný čin (po příp. více sbíhajících se trestných činů) zastaví, rozhodne, zda o zbývajícím přestupku bude podle § 5 odst. 2 konat řízení sám nebo dá podnět k zavedení řízení před orgánem národního výboru; na návrh prokurátora může i soud v takovém případě věc postoupit orgánu národního výboru, ovšem jen do té doby, než bylo ve věci zahájeno hlavní líčení. Po zahájení hlavního líčení, tedy i v odvolacím líčení, v takových případech soud rozhodne rozsudkem (dojde-li vůbec k rozhodnutí ve věci) i o zbývajícím přestupku, a to bez ohledu na to, zda jde o přestupek závažnější nebo o přestupek, o němž by jinak mohl rozhodnout orgán národního výboru.
Nebylo by též účelné, aby v případech, kdy se již koná hlavní nebo odvolací líčení, v němž vyjde najevo, že skutek, pro který byla podána žaloba, je přestupkem, byl obviněný žaloby zproštěn a o přestupku bylo pak znovu jednáno před orgánem národního výboru. Proto § 7 stanoví povinnost soudu rozhodnout rozsudkem i o takovém přestupku.
Ustanovení § 8 je jen důsledným uplatněním zásady, že orgán národního výboru nemůže uložit trest odnětí svobody.
K §§ 9 až 13:
Částečné přenesení trestní pravomoci ve věcech přestupkových na prokurátory a soudy vyžaduje, aby bylo upraveno i řízení o přestupcích před nimi.
Zásadně platí o řízení o přestupcích ustanovení trestního řádu č. 87/1950 Sb. ve znění zákona č. 67/1952 Sb.; připouštějí se však se
zřetelem na menší závažnost přestupků některé odchylky.
Obviněný může být vzat do vazby nebo v ní ponechán, jen je-li zde nebezpečí útěku, nebo je-li zde nebezpečí, že bude mařit objasnění skutečností závažných pro trestní řízení; vazba nesmí trvat déle než 30 dnů. Vazba pro přestupek, která je krajním prostředkem k zajištění řádného průběhu řízení a postavení obviněného před soud, bude nepochybně zjevem výjimečným. Nebezpečí útěku je zde nepatrné a při jednoduchosti případu nebude zpravidla ani odůvodněna obava, že by obviněný mohl na př. působením na svědky výsledek řízení ovlivnit.
V řízení o přestupcích se nepřipouští pozorování obviněného v ústavu.
Úlevu pro prokurátora znamená možnost dát se v řízení před soudem podle § 12 zastupovat orgánem povolaným k vyhledávání nebo zaměstnancem prokuratury, určeným generálním prokurátorem. V tomto ustanovení se uplatňuje zásada, která je již obsažena v § 3 odst. 2 tr. ř. ve znění zákona č. 67 / 1952 Sb.
Odchylky od obecných zásad trestního řádu platí ovšem jen tam. kde jde o řízení o samotném přestupku. Koná-li se společné řízení o trestném činu a přestupku (viz § 6 odst. 1), koná se podle ustanovení o řízení o trestných činech (§ 13).
K §§ 14 až 22:
Ustanovení § 14 odst. l vyjadřuje obecnou zásadu, že za kterýkoliv přestupek může být, ať orgánem národního výboru nebo soudem, uloženo nápravné opatření jako hlavní trest místo trestu odnětí svobody. Tímto ustanovením se rozšiřuje možnost výběru hlavních trestů uvedených ve zvláštní části trestního zákona správního u jednotlivých přestupků o trest nápravného opatření, a to jak pro soudy, tak i pro orgány národních výborů. Kdežto však orgány národních výborů budou moci uložit místo trestu odnětí svobody stanoveného v zákoně jen trest nápravného opatření, soudy mají na výběr mezi trestem odnětí svobody a nápravným opatřením. Jinak ovšem ustanovení § 11 odst. 2 trestního zákona správního, v němž se stanoví zásada, že . je nutno uložit ten hlavní trest, který je stanoven za jednotlivý přestupek, zůstává nedotčeno.
Doba, na kterou lze vyslovit nápravné opatření, se nestanoví obecně pro všechny přestupky stejně, nýbrž činí dvojnásobek sazby trestu odnětí svobody, který je na přestupek stanoven, tedy po případě až jeden rok. Má-li trest nápravného opatření splnit svůj úkol,
nebude účelné ukládat jej na dobu příliš krátkou, zejména na několik málo dnů. Proto se stanoví dolní hranice trestu nápravného opatření u přestupků na 14 dnů. Ukládá-li tento trest orgán národního výboru, nemůže jej uložit na dobu delší než tři měsíce [§ 2 odst. l písm. a)].
Nápravné opatření za přestupek nelze uložit jen v těch případech, kdy jde o pachatele, který je trvale práce neschopen nebo který podléhá vojenské kázeňské pravomoci.
Poněvadž nápravné opatření znamená vždy pro odsouzeného majetkovou újmu, není vhodné, aby vedle tohoto trestu byla ukládána ještě pokuta, což by jinak bylo možné při potrestání pro přestupek podle § 87 trestního zákona správního.
Podrobné zásady, podle kterých se ukládá trest nápravného opatření, jsou uvedeny v §§ 15 až 17 osnovy, a to zčásti shodně s trestním zákonem, částka, která se strhává z odměny náležející odsouzenému za práci, činí u přestupků se zřetelem na jejich poměr k trestným činům jen jednu pětinu; může však být snížena až na jednu dvacetinu odměny. Výkon trestu nápravného opatření uloženého orgánem národního výboru zařizuje orgán národního výboru, který jej uložil (§ 18). Ustanovení §§ 19 až 21 dávají orgánům národních výborů podrobný návod, jak mají postupovat při výkonu trestu nápravného opatření. Výkon nápravného opatření uloženého soudem se řídí podle ustanovení §§ 280 a 281 tr. ř. (§ 9 odst. 2 osnovy).
K § 22:
Toto ustanovení se svým obsahem týká jen soudů. Bylo by nedůsledné, aby soud mohl výkon trestu odnětí svobody uloženého za trestný čin podmíněně odložit a nemohl tak učinit při uložení trestu odnětí svobody za čin méně závažný, jakým je přestupek. Oprávnění soudu trest podmíněně odložit nebrání ovšem tomu, aby soud po případě od potrestání podle § 16 trestního zákona správního vůbec upustil.
K § 23:
Rovněž toto ustanovení se svým obsahem lýka jen soudů. Jde o případy, kdy soud koná Hlavní líčení o trestném činu a přestupku nebo o více takových činech. Přitom nerozhoduje, zda se pachatel dopustil trestného činu a přestupku nebo více takových činů jedním skutkem nebo tím, že se dopustil více skutků. Soud v takových případech užije přiměřeně ustanovení § 22 odst. l trestního zákona. To znamená, že v takových případech uloží jediný trest, a to podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na čin nejpřísněji •trestný, tedy po případě i přísnějšího zákonného ustanovení za přestupek. Pokud by soud rozhodoval jen o několika přestupcích téhož pachatele, užije ustanovení § 15 trestního zákona správního.
K §§ 24 až 27:
Se zřetelem na připravovanou novou organisaci národních výborů se výslovně upravuje postavení trestní komise v rámci orgánů národních výborů (§ 24). Z podřízenosti komise radě národního výboru vyplývá i právo rady národního výboru usměrňovat činnost této komise.
Pokud jde o řízení o přestupcích, která byla před účinností tohoto zákona již zahájena, uplatňuje se zde zásada, že řízení, ve kterém bylo v první stolici již rozhodnuto, se skončí podle dosavadních předpisů; výjimka platí jen v tom případě, že na základě vyhovění opravnému prostředku je nutno celou věc znovu projednat. V ostatních případech se postupuje podle zákona nového (§ 25).
Zrušuje se ustanovení § 12 odst. 3 a 4 trestního zákona správního (§ 26). Toto ustanovení při přeměně táborů nucené práce v přechodné ústavy ztratilo svůj původní význam a v poslední době ho nebylo užíváno.
Provedení předloženého zákona si nevyžádá podstatného zvýšení nákladů ze státního rozpočtu, poněvadž jde jen o přesun určité agendy s národních výborů na prokuratury a soudy.
V Praze dne 27. listopadu 1953.
Předseda vlády: V. Široký v. r.
V zastoupení ministra spravedlnosti: R. Barák v. r., ministr vnitra.
Knihtisk, n. p. z z — 4138-53.