Národní shromáždění republiky Československé 1950.
I. volební období. 6. zasedání.
526.
Vládní návrh.
Zákon
ze dne 1950
o zdravotnických povoláních.
Národní shromáždění republiky československé usneslo se na tomto zákoně:
§ 1.
Výkon zdravotnických povolání musí směřovat k tomu, aby zdravotní péče byla prováděna podle současného stavu vědy, plánovitě a hospodárně, aby tak bylo účelně zajištěno právo lidu na ochranu zdraví a plné uplatnění zdravotnických pracovníků při výstavbě socialismu.
§ 2.
(1) K dosažení cíle uvedeného v § l organisuje, řídí a kontroluje výkon zdravotnických povolání stát. Při tom zejména
a) určuje působiště zdravotnických pracovníků,
b) ukládá jim pracovní závazky v oboru zdravotní péče,
c) ukládá jim zvláštní úkoly, vyžaduje-li toho důležitý obecný zdravotní zájem,
d) pečuje o jejich odborné školení, při čemž může výkon jejich povolání vázat na výsledek tohoto školení.
(2) pří výkonu působnosti podle odstavce l stát dbá zejména o to, aby byla zajištěna zdravotní péče v rámci národního pojištění, zvláště pak zdravotní péče o pracující na závodech.
§3.
Každý, kdo vykonává zdravotnické povolání, je povinen svědomitě poskytovat účelnou a hodnotnou zdravotní péči a dbát o zvyšování zdravotní úrovně lidu. Při tom je zejména povinen
a) sledovat soustavně nové poznatky ve svém oboru,
b) vykonávat své povolání v určeném působišti,
c) převzít a řádně plnit pracovní závazky uložené mu v oboru zdravotní péče,
d) převzít a řádné plnit zvláštní úkoly uložené mu v důležitém obecném zdravotním zájmu,
e) účastnit se na vyzvání příslušného orgánu státní správy školení ve svém oboru,
f) poskytovat v mezích své odborné způsobilosti neprodleně první pomoc každému, jestliže by bez této pomoci byl ohrožen jeho život nebo zdraví, a zajistit mu podle potřeby další odbornou péči,
g) oznamovat příslušným orgánům vážné zdravotní závady, o nichž se dověděl pří výkonu svého povolání; povinnost oznamovat tyto skutečnosti, uložená zdravotnickému pracovníku příslušnými předpisy, není tímto ustanovením dotčena.
§4.
(1) Vláda upraví nařízením výkon jednotlivých zdravotnických povolání, zejména způsobilost a ostatní podmínky pro výkon těchto povolání; stejným způsobem upraví též podmínky a rozsah náhrady výloh vzniklých zdravotnickým pracovníkům z plnění povinností podle § 3.
(2) Vládní nařízení vydaná podle odstavce l mohou svěřit bližší úpravu obecným právním předpisům ministerstva zdravotnictví, a pokud půjde o zdravotnické pracovníky branné moci, Sboru národní bezpečnosti nebo Sboru vězeňské stráže, obecným právním předpisům ministerstev národní obrany, národní bezpečnosti, po případě spravedlnosti, vydaným v dohodě s ministerstvem zdravotnictví.
§5.
Zájmové korporace zdravotnických pracovníků s povinným členstvím se zrušují. Ministerstvo zdravotnictví provede v dohodě se zúčastněnými ministerstvy likvidaci těchto korporací a rozhodne o použití likvidačního přebytku a o převodu zaměstnanců,
§6.
Na výkon zdravotnických povolání se nevztahují předpisy živnostenského řádu (živnostenského zákona).
§ 7.
Zrušují se všechna ustanovení, která upravují věci, na něž se vztahuje tento zákon.
§ 8.
Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1951; provedou jej ministři zdravotnictví, národní obrany, národní bezpečnosti a spravedlnosti v dohodě se zúčastněnými členy vlády.
Důvodová zpráva.
A. část všeobecná.
Jedním ze základních předpokladů řádné péče o zdraví lidu je dobrá politická i odborná úroveň zdravotnických pracovníků a jejich správné rozestavení. Bez tohoto předpokladu by nebylo možno zajistit každému právo na ochranu zdraví a na léčebnou péči, zaručené Ústavou 9. května, ani splnit úkoly, jejichž realisací má zdravotnictví přispět k úspěšnému plnění jednotného hospodářského plánu. V úseku kádrové politiky se zdravotnictví dosud musí obtížně vyrovnávat s překážkami, které jsou dědictvím kapitalismu. Zdravotní péče se za kapitalismu poskytovala z velké části na soukromokapitalistické basi, stát se prakticky téměř nestaral o soustavný odborný růst zdravotnických pracovníků a jejich distribuce nebyla vůbec řízena. Předpisy, které upravovaly výkon zdravotnických povolání, vtiskovaly jim většinou charakter t. zv. svobodných povolání, dávajíce většině zdravotnických pracovníků právo svobodné volby působiště, právo, jehož mohli užívat jen finančně silnější jedinci, kteří se pak usazovali tam, kde mohli očekávat bohatou klientelu. Důsledkem těchto skutečností jsou velké rozdíly v úrovni zdravotnických pracovníků, jejich nerovnoměrné rozmístění a úzké profily v některých oborech.
Dosud platné zákony nám nedávají možnost podstatného zlepšení tohoto stavu. Na jejich podkladě nelze pružně řídit distribuci zdravotnických pracovníků, ovlivňovat podle potřeb a úkolů zdravotní péče jejich příliv do určitých oborů a zajistit jejich soustavné školení. Podstatnou nápravu nezjednaly ani poúnorové novely zákonů č. 114/1929 Sb., o vý-
konu lékařské praxe, č. 303/1920 Sb., o zubním lékařství a zubní technice, a č. 200/1928 Sb., o pomocné praxi porodnické, t. j. zákony č. 81/1948 Sb., č. 237/1948 Sb. a č. 248/1948 Sb. Tyto novely sice umožňují plánovité rozmístění nově nastupujících zdravotnických pracovníků, ale nestačí v případě nutnosti k přemístění zdravotnických pracovníků, kteří již vykonávají své povolání v určitém působišti.
Vedle toho některá povolání (na př. ošetřovatelské) jsou upravena jen v českých zemích, některá pak (jako povolání zdravotních pracovnic) nejsou právně upravena vůbec.
Je tedy třeba upravit jednotně pro celý stát zdravotnická povolání zákonem, který by umožnil plné a operativní využití zdravotnických pracovníků při výstavbě socialismu.
S úpravou výkonu zdravotnických povolání souvisí úzce otázka zajmového zastoupení zdravotnických pracovníků. Změna společenských poměrů a z ní vyrůstající nové úkoly zdravotnictví vyžadují, aby všichni zdravotničtí pracovníci byli zapojeni do veřejné zdravotní péče a přebírali v rostoucí míře pracovní závazky vůči státu, národnímu pojištění nebo jinému subjektu socialistického sektoru. Se zřetelem k tomu bude zájmy těchto pracovníků hájit jednotná odborová organisace. Proto je nezbytným důsledkem úpravy výkonu zdravotnických povolání likvidace dosavadních veřejnoprávních zajmových korporací zdravotnických pracovníků, které hájily především jejich stavovské zájmy, neodpovídající dnešní společenské funkci těchto povolání. Ostatně řada úkolů veřejnoprávní povahy obstarávaných dříve těmito korporacemi
přešla již podle platných předpisů na národní výbory jako orgány státní moci.
Finanční dosah tohoto zákona se projeví teprve při úpravách jednotlivých zdravotnických povolání. Půjde v podstatě o náklady na další odborné školení zdravotnických pracovníků a náklady spojené s případným přemisťováním těchto pracovníků do nových působišť, úhrada těchto nákladů bude zajištěna na příslušných položkách státního rozpočtu pro jednotlivé roky. Nový zákon však dává též předpoklady pro lepší organisaci a řízení zdravotní péče a hospodárnější využití zdravotnických zařízení, úspory z toho vyplývající vyváží případné vyšší náklady, které vzniknou školením a přemisťováním zdravotnických pracovníků.
B. část zvláštní. K § 1:
Z povahy některých povolání již vyplývá jejich zdravotnická funkce a je mimo jakoukoli pochybnost, že jde o povolání zdravotnická; za taková se všeobecně považují povolání zdravotnických pracovníků uvedených v nařízení ministra zdravotnictví č. 237/1949 Sb., o evidenci a povinném hlášení zdravotnických pracovníků. Přitom je nutno ještě uvážit, že budou stále vyrůstat nová zdravotnická povolání, jako na př. nyní povolání sanitárek, a že zdravotničtí pracovníci se budou různě seskupovat. Nepovažuje se proto za účelné v zákoně stanovit definici zdravotnických povolání nebo zdravotnických pracovníků, která by ostatně nemohla být ani přesná, ani jednotlivá povolání vypočítat.
Se zřetelem k tomu vymezí blíže jednotlivé skupiny zdravotnických povolání vládní nařízení vydaná podle § 4.
K § 2 odst. l:
Účel tohoto ustanovení je již v podstatě vysvětlen ve všeobecné části důvodové zprávy.
Působnost podle tohoto ustanovení se dává všeobecně státu, protože u jednotlivých skupin zdravotnických povolání to budou různé jeho orgány, jimž bude tato působnost příslušet. Proto stanoví až vláda nařízeními vydanými podle § 4, které orgány státní správy se považují za příslušné.
Při určování působiště bude příslušný orgán státní správy zároveň posuzovat způsobilost zdravotnického pracovníka pro výkon jeho povolání v určitém postavení a místě a podle toho rozhodne. Způsob určování působiště zdravotnických pracovníků upraví blíže prováděcí předpisy tak, aby nebyla dotčena
působnost ministerstva práce a sociální péče, jak tato působnost vyplývá z platných předpisů (zákon č. 241/1948 Sb., o pětiletém plánu).
Pracovními závazky v oboru zdravotní péče se rozumějí, jak je již naznačeno ve všeobecné části důvodové zprávy, hlavně závazky k odborné činnosti ve státních zdravotnických zařízeních a ve zdravotnických zařízeních Ústřední národní pojišťovny (jejích organisačních složek), národních podniků a po případě jiných subjektů socialistického sektoru. Půjde zpravidla o závazky trvalejší v rámci pracovního poměru.
Proti tomu zvláštními úkoly uvedenými pod písm. c) se rozumějí mimořádné práce na kratší dobu, jež jsou nutné v důležitém obecném zdravotním zájmu. Takto bude uloženo zdravotnickým pracovníkům na př. poskytování zdravotní služby o nedělích, ve dnech pracovního klidu a v noci (zdravotnická pohotovostní služba); aby se tato pohotovostní služba konala jednotně a plně vyhovovala též zájmům a potřebám národního pojištění, vydá ministerstvo zdravotnictví v dohodě s ministerstvem práce a sociální péče a po případě s ostatními zúčastněnými ústředními úřady a po slyšení jednotné odborové organisace a ústřední národní pojišťovny národním výborům směrnice pro její organisaci. V těchto případech většinou nedojde k uzavření pracovního poměru, pokud nebude použito ustanovení § 33 zákona č. 66/1950 Sb.
Ukládání uvedených pracovních závazků a zvláštních úkolů umožní orgánům státní zdravotní správy překlenout nynější stav, kdy některá zdravotnická povolání jsou ještě vykonávána jen v samostatně výdělečném postavení, a účelně využít služeb všech zdravotnických pracovníků.
Stát přejímá též péči o odborné školení zdravotnických pracovníků, aby se zajistila dobrá úroveň jejich odborné činnosti a umožnil jejich růst a aby mohli poskytovat hodnotnou zdravotní péči podle současného stavu vědy.
K § 2 odst. 2:
Jedním z hlavních prostředků zajišťujících právo na ochranu zdraví a na léčebnou péči je národní pojištění. Proto je třeba, aby orgány státní správy při výkonu působnosti podle odstavce l plně respektovaly odůvodněné zájmy a potřeby národního pojištění, a to zvláště pokud jde o zdravotní péči o pracující na závodech, protože na nich v prvé řadě závisí úspěšné plnění pětiletého hospodářského plánu.
K §3:
Povinnosti uložené zdravotnickým pracovníkům pod písm. b) až e) odpovídají úkolům státu vytčeným v § 2. Přesto se však v tomto paragrafu uvádějí jmenovitě jednak pro jejich závažnost, jako je zvláště povinnost zdravotnického pracovníka vykonávat povolání v určeném působišti (§§ 7 a 8 ústavy), jednak pro úplnost a přehlednost.
Povinnost poskytovat první pomoc je samozřejmá povinnost zdravotnických pracovníků. Nový zákon proti dosavadnímu právnímu stavu tuto povinnost rozšiřuje a zintensivňuje; tím dává výraz skutečnosti, že v souladu s celým procesem převýchovy člověka, podnícené a podporované přestavbou společenského řádu, vyrůstá u velké části zdravotnických pracovníků vědomí jejich vysoké odpovědnosti vůči lidu, a chce i tímto ustanovením tento proces posílit.
K povinnosti, oznamovat příslušným orgánům vážné zdravotní závady, se uvádí, že v době, kdy orgány zdravotní správy hodlají použít k plnění svých velikých úkolů též lidových zdravotníků, musí tím spíše vyžadovat od odborných zdravotnických pracovníků iniciativu V tom směru, aby pomáhali odstraňovat zdravotní závady tím, že na ně budou příslušné orgány upozorňovat. Jde zejména o to, aby se využilo postřehu těch osob, které pracují v terénu a mohou daleko rychleji zprostředkovat zjednání nápravy, než je to možno jinou cestou.
K§4:
Potřeby a úkoly zdravotní péče se při přestavbě společenského řádu rychle vyvíjejí a mění. To se obráží především v rozsahu a obsahu podmínek pro výkon zdravotnických povolání a ve způsobu rozmisťování zdravotnických pracovníků a proto je třeba tyto otázky upravovat pružnějším způsobem. Vzhledem k tomu bude bližší úprava provedena vládními nařízeními a obecnými právními předpisy příslušných ministerstev.
Protože jsou zdravotnickým pracovníkům ukládány zvláštní povinnosti, je samozřejmé, že jim budou uhrazeny všechny vyšší nutné výdaje spojené s výkonem těchto povinností a přesahující pravidelné výdaje. Podmínky a rozsah náhrady takových výloh upraví jednotlivá vládní nařízení.
Při organisaci a řízení zdravotní služby v branné moci, ve Sboru národní bezpečnosti a ve Sboru vězeňské stráže musí být respektovány požadavky obrany a vnitřní bezpečnosti státu. Je proto nutno umožnit ministerstvům národní obrany, národní bezpečnosti a
spravedlnosti, aby při bližší úpravě výkonu zdravotnických povolání v oboru jejich působnosti mohla stanovit odchylky. Dohoda s ministerstvem zdravotnictví při vypracování obecných právních předpisů těchto ministerstev má zaručit, aby předpisy byly v souladu se zásadami jednotné zdravotnické politiky.
K§ 5:
K vysvětlení uvedenému ve všeobecné části důvodové zprávy se dodává, že budou likvidovány lékařské komory, hlavní a filiální lékárnická grémia (na Slovensku lékárnická komora), výbory kondicinujících farmaceutů a grémia dentistů a zubních techniků. Majetek těchto korporací bude, pokud se tak již nestalo, převeden podle účelu, kterému sloužil, jednak na stát, jednak na jednotnou odborovou organisaci. Zaměstnanci korporací již také většinou přešli do jiných služeb, takže zbývá rozhodnout o převodu jen asi 15 zaměstnanců.
K§ 7: Zákonem se zrušují zejména tyto předpisy:
1. dvorské dekrety ze dne 30. května 1833 č. 11. 928, ze dne 15. května 1835 č. 983 a ze dne 23. prosince 1835 č. 33. 934, jimiž se vydávají řády pro lékárnická grémia v Čechách,
2. dvorský dekret ze dne 24. prosince 1841 č. 33. 648, jímž se vydává řád pro lékárnická grémia na Moravě a ve Slezsku,
3. § 125 zák. čl. XIV/1876, o uspořádání veřejného zdravotnictví,
4. instrukce pro porodní asistentky č. 95. 000/1902 a 76. 500/1903 B. M. (uh. m. vnitra),
5. nařízení ministerstva vnitra č. 6/1907 ř. z., o zřizování výborů kondicinu jících farmaceutů, ve znění předpisů je měnících a doplňujících,
6. nařízení ministra vnitra č. 139/1914 ř. z., o ošetřování nemocných z povolání provozovaném,
7. zákon č. 303/1920 Sb., o zubním lékařství a zubní technice, ve znění zákona č. 171 / 1934 Sb., a předpisy vydané podle něho,
8. zákon č. 200/1928 Sb., o pomocné praxi porodnické, jakož i o vzdělání a výcviku porodních asistentek (porodních pomocnic), a předpisy vydané podle něho,
9. zákon č. 113/1929 Sb., o lékařských komorách, ve znění zákona č. 176/1934 Sb., a předpisy vydané podle něho,
10. zákon č. 114/1929 Sb., o výkonu lékařské praxe, ve znění zákona č. 81/1948 Sb., a předpisy vydané podle něho,
11. zákon č. 56/1942 Sl. z., o lekárskej komoře,
12. zákon č. 161/1943 Sl. z., o lekárnickej komoře,
13. zákon č. 94/1947 Sb., o mimořádných ošetřovatelských diplomových zkouškách a o doplňovacím výcviku ošetřovatelského personálu, a předpisy vydané podle něho,
14. § 196 zákona č. 99/1948 Sb., o národním pojištění, ve znění zákona č. 269/1949 Sb.,
15. zákon č. 237/1948 Sb., jímž se stanoví podmínky, za kterých lze některým osobám udělit oprávnění k vykonávání zubní techniky, a
16. zákon č. 248/1948 Sb., o okrskových porodních asistentkách a o úpravě oprávnění k výkonu pomocné praxe porodnické.
Nedotčeno zůstává nařízení ministra zdravotnictví č. 237/1949 Sb., protože navrhovaný zákon neupravuje evidenci a hlášení zdravotnických pracovníků.
Navržený zákon je zákonem základním. Podmínky výkonu zdravotnických povolání a povinnosti uložené zdravotnickým pracovníkům zvláštními předpisy zůstávají nedotčeny jen, pokud jdou nad rámec podmínek a povinností uložených tímto zákonem. To platí na př. o jeho vztahu k § 26 zákona č. 66/1950 Sb., kde se přísnější povinnosti zachovávají, avšak některé mírnější zostřují.
Navrhovaný zákon a předpisy vydané podle něho na př. stanoví podmínky pro výkon určitého zdravotnického povolání a proto všichni, kdo zamýšlejí takové povolání vykonávat ať v samostatně výdělečném postavení či ve státně zaměstnaneckém anebo jiném pracov-
ním poměru, musí splňovat tyto podmínky. Ti pracovníci však, kteří vykonávají zdravotnické povolání v pracovním poměru, na př. vůči státu jako zaměstnanci zdravotní péče nebo vůči ústřední národní pojišťovně, musí vedle toho samozřejmě splňovat ještě další podmínky pro vznik jejich pracovního poměru, pokud takové zvláštní podmínky jsou stanoveny, t. j. musí na př. splňovat i podmínky stanovené zákonem č. 66/1950 Sb. nebo předpisy platnými pro zaměstnance národního pojištění anebo zvláštními pracovními smlouvami.
To platí obdobně též o povinnostech zdravotnických pracovníků. Navrhovaný zákon stanoví všeobecně určité povinnosti zdravotnických pracovníků a proto všichni, kdo vykonávají zdravotnické povolání, musí tyto povinnosti plnit. Pokud však zdravotničtí pracovníci vykonávají zdravotnické povolání v pracovním poměru (na př. ve státně zaměstnaneckém poměru), musí nadto plnit i povinnosti vyplývající z tohoto poměru, při čemž je zcela nerozhodné, zda zaměstnavatelem je stát nebo jiný subjekt a zda takové povinnosti jsou stanoveny zákonem č. 66/ 1950 Sb., jiným právním předpisem anebo pracovní smlouvou.
K § 8:
Protože se navrhovaným zákonem ruší všechna ustanovení upravující věci, na něž se vztahuje tento zákon, a je proto třeba zároveň se zákonem vydat i prováděcí předpisy, stanoví se za den počátku účinnosti zákona nikoli den jeho vyhlášení, nýbrž 1. leden 1951.
V Praze dne 7. listopadu 1950.
Předseda vlády: Zápotocký v. r.
Ministr zdravotnictví: Plojhar v. r.
Státní tiskárna v Praze. — 4941-50.