2. splněním;
§ 299. Závazek zaniká splněním.
Způsob, místo a čas splnění. § 300.
Věřitel nesmí odmítnout částečné plnění závazku, nabídnuté mu dlužníkem, pokud neodporuje povaze závazku nebo dohodě stran.
§ 301.
(1) Mají-li být věřiteli splněny různé závazky nebo různé položky téhož závazku a plnění nepostačuje k jejich vyrovnání, je vyrovnáno to, o čem dlužník při plnění prohlásí, že to chce zapravit.
(2) Jinak se započte plnění nejprve na úroky, pak na jiné vedlejší pohledávky věřitele a teprve potom na jistinu. Z několika jistin se vyrovná nejprve ta, o kterou dlužník byl nejdříve upomenut, nebo která nejdříve dospěla, po ní ona, která dlužníka nejvíce tíží, a z několika jistin stejně obtížných jistina nezajištěná nebo méně zajištěná.
§ 302.
Splnění se musí stát na místě, které je určeno dohodou stran nebo které vyplývá z povahy právního úkonu nebo z účelu splnění. NeIze-li takto místo splnění zjistit, je dlužník povinen plnit v místě, kde měl v době vzniku závazku své bydliště (sídlo) nebo svůj závod, z jehož provozu závazek vznikl. Míra a váha se určují místem splnění.
§ 303.
Peněžité platy je dlužník v pochybnostech povinen dodat na své nebezpečí a náklady věřiteli do jeho bydliště (sídla) nebo závodu. Jestliže se po vzniku pohledávky toto místo změní, nese věřitel tím nastalé zvýšení nebezpečí a nákladů.
§ 304.
(1) Ve všech případech, ve kterých je stanoven den dospělosti pohledávky, je třeba z povahy právního úkonu a úmyslu stran usoudit, zdali je stanoven ve prospěch obou nebo jen ve prospěch jedné z nich.
(2) Jestliže dlužník má právo splnit svůj závazek přede dnem dospělosti, není oprávněn si bez svolení věřitelova srazit částku odpovídající úrokům za mezidobí (diskont).
§ 305.
Je-li dlužníku ponecháno na vůli, aby plnil, až bude chtít nebo moci, určí soud, požádá-li o to věřitel, čas splnění podle zásad slušnosti.
§ 306.
Není-li čas splnění určen jinak, může věřitel požadovat splnění ihned. Povinnost dlužníkova splnit nastane pak dnem následujícím po tom, kdy byl o splnění požádán.
§ 307.
(1) Dávky na úhradu osobních potřeb jsou splatné vždy aspoň na měsíc předem.
(2) Totéž platí o splatnosti důchodu, není-li ujednáno jinak.
Splnitel a příjemce splnění. § 308.
Věřitel musí přijmout plnění od osoby od dlužníka rozdílné, jestliže tato osoba ručí za dlužníka osobně nebo určitými kusy majetkovými. Splněním vstupuje tato osoba do práva uspokojeného věřitele a je oprávněna domáhat se na dlužníkovi náhrady zapraveného dluhu. Uspokojený věřitel je povinen vydat jí a na ni převést všechny právní pomůcky a zajišťovací prostředky, které má.
§ 309.
Nabídne-li třetí osoba, která neručí za závazek, plnění v dohodě s dlužníkem, musí věřitel přijmout plnění a je povinen splniteli, žádá-li o to nejpozději při splnění, postoupit svá práva za dlužníkem. Neodpovídá však mimo případ podvodu za to, že závazek trvá a je dobytný.
§ 310.
Splní-li dlužník osobě, která předloží stvrzenku věřitele, vyrovná závazek, ledaže věděl, že ona osoba není oprávněna splnění přijmout.
§ 311.
Jestliže někdo splní závazek věřiteli, ačkoli ví, že věřiteli nepřísluší správa jeho jmění, je povinen splnit závazek znovu potud, pokud to, co bylo splněno, již není, anebo pokud se to nedostalo oprávněnému příjemci.
Potvrzení o splnění. § 312.
Kdo splnil závazek, je oprávněn žádat od příjemce stvrzenku (kvitanci) o tom, že závážek byl splněn. Plní — li jej dlužník po částkách, je věřitel povinen vydat mu na jeho žádost stvrzenku o plnění částečném. Náklady stvrzenky, není-li ujednáno nic jiného, nese dlužník.
§ 313.
Nechce — li věřitel vydat stvrzenku, může dlužník odepřít splnění; věřitel bude posuzován tak, jako by byl v prodlení.
§ 314.
Je-li vydána stvrzenka na jistinu, má se za to, že byly zapraveny také úroky.
§ 315.
Je-li mezi stranami obvyklé, že se čas od času provádí vyúčtování, má se za to, že ten, kdo má stvrzenku o zaplacení dluhu z doby pozdější, má vyrovnány i dluhy starší.
3. uložením do soudní úschovy;
§ 316.
Nelze-li závazek splnit z důležitého důvodu, zejména je-li věřitel neznám, nepřítomen nebo v prodlení, je dlužník nebo ten, kdo má za něho plnit, oprávněn uložit dluhovanou věc do soudní úschovy.
§ 317.
Uložení, které se stalo po právu, zprošťuje dlužníka závazku a nebezpečí nahodilé zkázy uložené věci přechází na věřitele.
4. dohodou stran:
a) zřízením nového závazku; § 318.
(1) Závazek zaniká tím, že se dohodou věřitele a dlužníka nahradí závazkem jiným.
(2) K platnosti takové dohody se vyžaduje, aby původní závazek byl závazkem platným a žalovatelným. Nevadí však, je-li promlčen; v tomto případě musí být projev dlužníka písemný.
§ 319.
V pochybnostech se nepokládá dosavadní závazek za zaniklý, pokud s novým může obstát.
§ 320.
Rukojemská, zástavní a jiná práva, spojená se zaniklým závazkem, při takové dohodě zanikají, jestliže se účastníci nedohodnou jinak.
b) narovnáním;
§ 321.
Dosavadní závazek lze nahradit novým tím, že si strany dohodou upraví práva mezi nimi dosud sporná nebo pochybná.
§ 322.
Omyl v tom, co bylo mezi stranami sporné nebo pochybné, platnosti narovnání nevadí, ledaže omyl vyvolala některá strana lstí. Ani tehdy, je-li ze skutečností nově najevo vyšlých zřejmé, že ta neb ona strana žádné právo neměla, nepozbývá platnosti narovnání učiněné v dobré víře.
§ 323.
Narovnání, kterým mají být mezi stranami upraveny veškeré nároky, nedotýká se nároku, na který strana nemohla pomýšlet.
§ 324.
Rukojmí, kteří zajišťují původní práva sporná nebo pochybná, zajišťují i závazek z narovnání; totéž platí o zástavách. Avšak rukojmí a zástavce, který je osobou od dlužníka rozdílnou, mohou, jestliže nepřistoupili k narovnání, namítat věřiteli vše, co by mohli namítat proti pohledávce, kdyby narovnání nebylo.
§ 325. c) prominutím dluhu;
Věřitel může dlužníkovi prominout dluh smlouvou s ním uzavřenou; věřitelův projev se musí stát písemně.
5. započtením; § 326.
Vzájemné pohledávky směřující k plnění stejného druhu zrušují se započtením, pokud se vzájemné kryjí, když některá z obou stran, třebas i proti vůli strany druhé, učiní projev směřující k započtení. Zrušení pohledávek nastane pak okamžikem, kdy se započítatelné pohledávky setkají.
§ 327.
K započtení se nehodí pohledávky promlčené, neplatné pro nedostatek formy nebo vůbec nežalovatelné.
§ 328.
Proti pohledávce dospělé nelze započíst pohledávku nedospělou.
§ 329.
Proti pohledávkám na vrácení věcí svémocně nebo lstivě odňatých, půjčených, daných do úschovy nebo pronajatých nebo na peněžitou náhradu za ně není započtení přípustné.
§ 330.
Proti pohledávkám na úhradu osobních potřeb, proti pohledávkám vyloučeným z exekuce, jakož i proti pohledávkám na náhradu škody způsobené na životě nebo zdraví není započtení přípustné.
§ 331.
Byla-li pohledávka převedena postupně na několik osob, může dlužník sice započíst pohledávku, kterou měl v době prvého převodu za prvním převodcem, jakož i svoji pohledávku, kterou má za věřitelem posledním, nemůže však započíst svoji pohledávku, kterou má za některým z převodců prostředních.
§ 332.
Dohodnou-li se strany, lze započtením vyrovnat jakékoli vzájemné pohledávky.
§ 333. 6. splynutím;
Splyne-li jakýmkoli způsobem v jedné osobě právo se závazkem, zanikne právo i závazek, nestanoví-li zákon jinak.
§ 334. 7. nezaviněnou nemožností splněni;
Nelze-li splnit závazek pro skutečnost, za kterou dlužník neodpovídá, zejména podlehne-li dluhovaná určitá věc takto zkáze, zanikne tím závazek. Závazky z bezdůvodného obohacení nejsou tím dotčeny.
§ 335. 8. smrtí;
Závazek zaniká smrtí dlužníka, mělo-li být splnění provedeno osobně dlužníkem, nebo smrtí věřitele, bylo-li splnění omezeno pouze na jeho osobu. Závazek k náhradě bolestného a k náhradě za zohyždění nezaniká smrtí oprávněného, byl-li nárok již oprávněným uplatněn.
§ 336. 9. uplynutím doby.
(1) Závazek zaniká, když uplyne doba, na kterou je omezen. Jak se závazky promlčují,
je ustanoveno v části o obecných ustanoveních.
(2) Zanikne-li nárok na opětující se plnění splatná předem, buďtež zaplaceny dávky před tím dospělé; z poslední dávky buď však zaplacena jen ta částka, která připadá na dobu do konce měsíce, v němž nárok zanikl.
HLAVA ŠESTNÁCTÁ.
ZÁVAZKY K NÁHRADĚ ŠKODY.
Odpovědnost za škodu způsobenou:
1. zaviněním; § 337.
Kdo úmyslně nebo z nedbalosti poškodí jiného porušením závazku nebo jiné právní povinnosti, je povinen škodu nahradit.
§ 338.
(1) Za škodu odpovídá i ten, kdo ji způsobí úmyslným úkonem proti zásadám slušnosti.
(2) Kdo poškodí jiného výkonem práva, je povinen nahradit škodu tehdy, jestliže vykonal právo záměrně, aby ho poškodil.
§ 339.
Uvede-li se někdo svou vinou do stavu přechodné duševní poruchy, odpovídá za škodu v tomto stavu způsobenou.
§ 340.
Byla-li škoda zaviněna několika osobami, odpovídají všechny rukou společnou a nerozdílnou. Mezi sebou se vypořádají podle povahy a míry zavinění.
§ 341. 2. náhodou;
Za škodu způsobenou náhodou odpovídá ten, kdo dá ze své viny k náhodě podnět, zejména tím, že poruší předpis nebo zařízení, které mají zabránit nahodilým škodám.
§ 342. 3. v nutné obraně;
Kdo způsobí v nutné obraně škodu útočníkovi, není za ni odpověden.
§ 343. 4. ve stavu krajní nouze;
Kdo způsobí škodu ve stavu krajní nouze, aby odvrátil od sebe nebo od jiných nebezpečí přímo
hrozící, je povinen škodu nahradit; tuto povinnost nelze však uložit osobě, která poškodila nebo zničila věc ohrožující bezpečnost a sama toto nebezpečí nevyvolala.
5. jinými osobami; § 344.
Kdo je zavázán někomu něco vykonat, odpovídá mu za zavinění svého zákonného zástupce a osob, jichž užije k splnění svého závazku.
§ 345.
Kdo užije osoby nezdatné nebo, ač o tom ví, osoby nebezpečné k obstarání svých záležitostí, odpovídá za škodu, kterou tyto osoby způsobí ve svém poslání.
§ 346.
Zdali a kdo odpovídá za škodu způsobenou nesprávným postupem v úředním výkonu, stanoví zvláštní zákony.
§ 347.
Způsobí — li škodu osoba mladší než patnáct let nebo osoba ve stavu duševní poruchy, nahradí ji ti, kdož zanedbali náležitý dohled. Náhrady škody lze se však domáhat i na škůdcích samých, mohli — li předvídat následky svého jednám; stejně tak, je-li to spravedlivé se zřetelem k sociálním poměrům škůdce a poškozeného.
§ 348.
Byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně.
§ 349.
Nahradit škodu je povinna i třetí osoba, která zavinila stav krajní nouze nebo stav přechodné duševní poruchy škůdce.
§ 350. 6. věcí;
(1) Za škodu způsobenou věcí (§ 23) odpovídá ten, čí je věc nebo komu slouží, ledaže dbal potřebné péče o její opatrování nebo o dohled na ni.
(2) Tak odpovídá zejména za škodu způsobenou zvířetem jeho chovatel a za škodu způsobenou zřícením, pádem věci anebo uvolněním přírodní síly uživatel stavby nebo majitel bytu.
§ 351.
7. při provozu zvláště nebezpečném;
(1) Při provozu zvláště nebezpečném odpovídá provozovatel za škodu vyvolanou takovým
působením zdroje zvýšeného nebezpečí, kterým se navenek projevuje nebezpečnost provozu, ledaže byla způsobena neodvratitelnou náhodou, nemající původ v provozu, nebo vlastním jednáním poškozeného anebo neodvratitelným jednáním osoby třetí.
(2) Za třetí osobu se nepovažuje osoba zaměstnaná nebo užitá v provozu; ta odpovídá za škodu vedle provozovatele podle svého zavinění.
§ 352.
8. při nekalé soutěži v hospodářském styku.
(1) Na tom, kdo se octne v hospodářském styku v rozporu s dobrými mravy soutěže jednáním způsobilým poškodit soutěžitele, může se každý soutěžitel, který tímto jednáním utrpěl škodu, nebo jemuž škoda přímo hrozí, domáhat, aby se zdržel takového jednání a odstranil závadný stav jím způsobený. Kdo věděl, že jeho jednání je způsobilé poškodit soutěžitele, je povinen mu nahradit způsobenou škodu.
(2) Jde-li o jednání zaměstnance při provozu podniku, lze se zdržení a odstranění závadného stavu domáhat i na podniku.
§ 353. Ochrana před hrozící škodou.
V případech vážného ohrožení může se ohrožený domáhat, aby soud ohrožovateli zakázal jednání, které by mohlo vést ke škodě, nebo aby mu uložil provést opatření k odvrácení hrozící škody. Této ochrany nelze se domáhat, jde-li o činnost úředně schválenou.
Obsah a rozsah náhrady škody.
§ 354.
škoda se nahrazuje uvedením v předešlý stav, a není-li to dobře možné, v penězích. Nahrazuje se nejen škoda skutečná, nýbrž i to. co poškozenému ušlo.
§ 355.
Při ublížení na zdraví je škůdce povinen nahradit náklady léčení, ušlý a budoucně ucházející výdělek, jakož i přiměřené bolestné a odškodnění za zohyždění, které překáží životnímu uplatnění poškozeného.
§ 356.
Vzešla-li z poškození smrt, je škůdce povinen nahradit náklady léčení a pohřbu tomu, kdo je vynaložil, a osobám odkázaným svou výživou na usmrceného, co jim ušlo.
§357.
Jako náhrada výdělku nebo dávek na úhradu osobních potřeb budoucně ucházejících se vyměří peněžitý důchod.
§ 358.
V případech zvláštního zřetele hodných může soud náhradu škody přiměřeně snížit; přitom přihlédne zejména k poměrům stran, k významu škody a její náhrady, k osobním vlastnostem škůdce, jakož i k povaze a míře zavinění Náhradu škody nelze takto snížit, jde-li o škodu způsobenou úmyslně a nikoli ve stavu krajní nouze.
§ 359. Postih.
Kdo odpovídá za škodu způsobenou zaviněním jiné osoby, má vůči ní postih.
HLAVA SEDMNÁCTÁ.
ZÁVAZKY Z BEZDŮVODNÉHO OBOHACENI.
Plnění bez právního důvodu.
§ 360.
Závazky z bezdůvodného obohacení vznikají plněním, pro které nebylo právního důvodu, nebo plněním, jehož právní důvod se neuskuteč nil nebo odpadl.
§ 361.
Kdo byl takto bezdůvodně obohacen, je povinen vrátit předmět plnění s příslušenstvím, nebo není-li to dobře možné, zejména byly-li provedeny výkony, nahradit jejich cenu. Mimoto je povinen vrátit užitky od té doby, kdy poznal bezdůvodnost svého obohacení. Má však nárok na náhradu nákladů jako jednatel bez příkazu (§§ 443 a násl. ).
§ 362.
Nemůže však být žádáno zpět, co bylo plněno před dospělostí platného dluhu nebo na dluh neplatný jen pro nedostatek formy, na dluh promlčený nebo nežalovatelný, pokud nebyl dluh plněn osobou, která se k němu nemůže zavázat sama.
Upotřebení věci pro jiného.
§ 363.
Byla-li mimo případ jednatelství bez příkazu upotřebena věc pro jiného, může se na něm vlastník, není-li vrácení věci dobře možné, domáhat její ceny, jakou měla v době upotřebení,
i když sledovaný prospěch nenastal nebo byl zmařen.
§ 364.
Byla-li věc ve stavu společné nouze obětová na, aby byla odvrácena větší škoda, je každý, komu to prospělo, povinen dát vlastníku poměrnou náhradu.
§ 365. Náklad učiněný za jiného.
(1) Kdo učiní náklad za někoho, kdo jej měl po právu učinit sám, je oprávněn domáhat se náhrady.
(2) Náhrada však nenáleží tomu, kdo učinil náklad proti vůli povinného, který by jej byl sám řádně vynaložil.
HLAVA OSMNÁCTÁ.
SMLOUVA KUPNÍ A SMĚNNÁ.
Smlouva kupní.
§ 366.
Kupní smlouvou se prodávající zavazuje odevzdat kupujícímu předmět koupě a kupující se zavazuje jej odebrat a zaplatit ujednanou cenu.
§ 367.
Byla-li v kupní smlouvě ujednána běžná cena, rozumí se tím cena v místě a čase plnění.
§ 368.
Není-li nic jiného ujednáno, přechází na kupujícího nebezpečí nahodilé zkázy a nahodilého zhoršení předmětu koupě, jakož i jeho užitky zároveň s nabytím vlastnictví (§ 111). Nabude-li kupující vlastnictví dříve, než se předmět koupě odevzdá, má prodávající až do odevzdání práva a povinnosti schovatele.
§ 369.
Není-li nic jiného ujednáno ani obvyklé, jsou strany povinny plnit bez zbytečného odkladu. Prodávající je oprávněn odevzdání předmětu koupě odepřít, nezaplatí-li mu kupující kupní cenu včas. Odesílá-li se předmět koupě na místo splnění nebo určení, není kupující povinen za platit kupní cenu, dokud nemá možnost si předmět prohlédnout.
§ 370.
Prodlévá-li kupující s odebráním, může prodávající předmět koupě uložit na náklad kupujícího ve veřejném skladišti nebo u jiného vhodného schovatele nebo jej může po upozornění dát prodat na účet kupujícího ve veřejné dražbě. Jde-li o věc podléhající rychlé zkáze a není-li čas na upozornění, není upozornění třeba.
§ 371.
Není-li nic jiného ujednáno, nese náklady spojené s odevzdáním věci, zejména náklady změření, zvážení a zabalení, prodávající, náklady spojené s odebráním kupující; odesílá-li se věc na místo, které není místem splnění, nese náklady odeslání kupující.
§ 372.
Má-li být předmět koupě odeslán prodávajícím na místo splnění nebo určení, platí, pokud nebylo ujednáno jinak, že věc byla odevzdána v době, kdy byla odevzdána k dopravě.
§ 373.
Tomu, kdo koupí budoucí užitky nějaké věci úhrnkem (§ 228) nebo naději na nejisté budoucí užitky, náležejí všechny užitky řádně vytěžené. Nese však ztrátu, bylo-li jeho očekávání zmařeno.
§ 374. Výhrada vlastnictví.
Má-li vlastnictví k prodané věci movité přejít na kupujícího až po zaplacení kupní ceny, musí být tato výhrada ujednána písemně. Neplyne-li ze smlouvy nic jiného, přechází nebezpečí nahodilé zkázy a nahodilého zhoršení na kupujícího odevzdáním věci.
Právo předkupní a jiné výhrady při smlouvě kupní.
§ 375.
O) Kdo prodá věc s výhradou, že mu ji kupující nabídne k výkupu, kdyby ji chtěl prodat, má předkupní právo.
(2) Takové právo lze smluvit, i když se věc neprodává, a také pro případ jiného zcizení věci než prodejem.
§ 376.
Předkupní právo ukládá povinnost jen tomu, kdo slíbil věc nabídnout k výkupu. Má-li předkupní právo povahu práva věcného, působí však také proti jeho nástupci; podle toho, byla-li věc zcizena způsobem, pro který bylo předkupní právo umluveno, či jiným způsobem, může se oprávněný buď na nabyvateli domáhat, aby mu věc přenechal, anebo mu zůstane předkupní právo zachováno.
§ 377.
Předkupní právo nepřechází na dědice oprávněné osoby a nelze je převést na osobu jinou.
§ 378.
Není-li ujednána doba, do kdy se má provést výkup, musí oprávněná osoba movitosti vyplatit do osmi dnů, nemovitosti do třiceti dnů po nabídce. Uplyne — li tato doba marně, právo předkupní zanikne. Nabídka se děje ohlášením veškerých podmínek; při nemovitostech písemně.
§ 379.
Kdo je oprávněn vykoupit věc, musí zaplatit cenu nabídnutou někým jiným, není-li ujednáno jinak. Nemůže-li věc vykoupit nebo nemůže-li splnit podmínky nabídnuté vedle ceny a nelze-li je vyrovnat ani odhadní cenou, předkupní právo zanikne.
§ 380.
(1) Předkupní právo socialistické právnické osoby předchází všechna ostatní předkupní práva.
(2) Právo předkupní nebrání nikdy, aby věc byla zcizena socialistické právnické osobě.
§ 381.
Vedlejší úmluvy mající povahu podmínek a výhrad, připouštějících zánik právního poměru založeného kupní smlouvou, nepůsobí proti socialistickým právnickým osobám ani proti dědicům; zanikají za deset let.
§ 382. Smlouva směnná.
Ustanovení o smlouvě kupní budiž přiměřeně užito také na smlouvu, kterou si strany vyměňují věc za věc, a to tak, že každá ze stran se považuje u věci, kterou výměnou dává, za stranu prodávající a u věci, kterou výměnou přijímá, za stranu kupující.
HLAVA DEVATENÁCTÁ.
SMLOUVA DAROVACÍ.
§ 383.
Darovací smlouvou dárce něco bezplatně přenechává anebo slibuje obdarovanému a ten dar nebo slib přijímá.
§ 384.
Nebude-li dar při darování odevzdán, je třeba, aby darovací smlouva byla ujednána písemné.
§ 385.
Darovací smlouva je neplatná, pokud má být podle ní plněno až po dárcově smrti. *
§ 386.
Dárce může darovací smlouvu zrušit, dopustí-li se obdarovaný úmyslného trestného činu proti dárci, jeho manželovi, dětem nebo rodičům.
HLAVA DVACÁTÁ.
SMLOUVA NÁJEMNÍ. Práva a povinnosti pronajimatele a nájemce.
§ 387.
Smlouvou nájemní přenechává pronajimatel za úplatu nájemci věc, aby jí dočasně užíval anebo z ní bral užitky.
§ 388.
Pronajimatel je povinen odevzdat pronajatou věc nájemci ve stavu způsobilém k smluvenému užívání, a nebyl-li způsob užívání smluven, k užívání obvyklému, a v tomto stavu ji svým nákladem udržovat. Drobné opravy a obyčejné náklady spojené s užíváním nese však nájemce.
§ 389.
Nájemce je oprávněn užívat najaté věci podle smlouvy, a pokud smlouva o tom neustanovuje, přiměřeně povaze a určení věci. Stejně se posuzuje, zdali nájemce má povinnost věci užívat a jakou měrou.
§ 390.
(1) Nájemce je povinen ohlásit pronajimateli bez zbytečného odkladu potřebu oprav, které má provést pronajimatel, jinak odpovídá za škodu a nemůže žádat o slevu s nájemného ani odstoupit od smlouvy.
(2) Nájemce je povinen připustit tyto i jiné nutné opravy.
§ 391.
Učiní-li nájemce na věc náklad, který náleží pronajimateli, přísluší mu náhrada podle usta novení o jednatelství bez příkazu (§§ 443 a násl. ). Nárok na náhradu musí ohlásit pronajimateli do třiceti dnů po provedené práci a domáhat se ho může jen do třiceti dnů po vrácení věci; jinak nárok zanikne.
§ 392. Podnájem.
(1) Nestanoví-li smlouva jinak, může nájemce dát najatou věc do podnájmu.
(2) Dá-li nájemce věc do podnájmu protismluvně, má pronajimatel právo od smlouvy odstoupit.
Nájemné.
§ 393.
Není-li ujednáno nebo zvláštními předpisy stanoveno jinak, platí se nájemné z pozemků zemědělských nebo lesních pololetně pozadu 1. dubna a 1. října, u ostatních nájmů měsíčně předem.
§ 394.
(1) K zajištění nájemného má pronajimatel nemovitosti zástavní právo k věcem movitým, které jsou na pronajaté věci a náležejí nájemci nebo osobám, které s ním žijí ve společné domácnosti jako členové jeho rodiny, ledaže věci jsou z exekuce vyloučeny.
(2) Zástavní právo zanikne, odstraní-li se věci dříve, než budou zájemně popsány, ledaže budou odstraněny z úředního příkazu a pronajimatel ohlásí svá práva u soudu do osmi dnů po výkonu. Stěhuje-li se nájemce nebo zavlékají-li se věci, ačkoli nájemné není zapraveno nebo zajištěno, může pronajimatel zadržet věci na vlastní nebezpečí, musí však do osmi dnů požádat o zájemné popsání nebo věci vydat.
§ 395.
Nájemce není povinen platit nájemné, pokud pro mimořádné události nebo vady věci jím nezaviněné nemohl najaté věci užívat způsobem smluveným, nebo nebyl-li způsob užívání smluven, přiměřeně povaze a určení věci anebo nemohl-li z uvedených příčin při nájmu zemědělských nebo lesních pozemků dosáhnout žádného výnosu.
§ 396.
(1) Může-li nájemce užívat najaté věci jen omezeně nebo jestliže při nájmu zemědělských a lesních pozemků užitky z věci klesly mimořádnou událostí pod polovinu obyčejného výnosu, má nájemce nárok na poměrnou slevu s nájemného.
(2) Nemůže-li nájemce užívat věci jen pro překážku, která se vyskytla na jeho straně, nemá nárok na prominutí ani na slevu s nájemného. Pronajimatel si však musí započíst náklad, který uspořil, a cenu výhod, které měl z toho, že nájemce věci neužíval, anebo z toho, že věci bylo užíváno jinak.
§ 397.
(1) Chce-li se nájemce domáhat prominutí nebo slevy s nájemného, musí bez zbytečného odkladu ohlásit pronajimateli událost, která zakládá jeho nárok; jinak jeho nárok zanikne.
(2) Nároku na prominutí nebo na slevu s nájemného nelze se předem vzdát.
Skončení nájmu.
§ 398.
(1) Nájem skončí uplynutím doby, na kterou byl ujednán.
(2) Užívá — li nájemce věci i po skončení nájmu a pronajimatel do patnácti dnů proti tomu u soudu nezakročí, obnovuje se nájemní smlouva za týchž podmínek, za kterých byla ujednána původně. Nájem ujednaný na dobu delší než rok se obnovuje vždy na rok, nájem ujednaný na dobu kratší, na tuto dobu.
§ 399.
(1) Plní — li nájemce správné své závazky ze smlouvy, má přednostní nárok na uzavření nové nájemní smlouvy.
(2) Tento nárok nemá, věděl-li při uzavření nájemní smlouvy, že věc je pro další dobu pronajata již jiné osobě, nebo má-li novým nájemcem být osoba pronajimateli blízká (§ 17 odst. 2) anebo socialistická právnická osoba.
§ 400.
(1) K zrušení nájemní smlouvy ujednané na neurčitou dobu je třeba výpovědi.
(2) Nájemní smlouvu lze vypovědět: u nájmů zemědělských nebo lesních pozemků na půl roku, a to ke dni 1. října; u nájmů jiných nemovitostí čtvrtletně, nejpozději patnáctého dne měsíce ledna, dubna, července a října, a to ke konci příslušného kalendářního čtvrtletí; u nájmů věcí movitých na měsíc kdykoli.
§ 401.
(1) Najaté místnosti nutno vyklidit a odevzdat tak, aby vlastníku nebo novému nájemci mohlo být na jeho žádost poskytnuto přiměřené místo, nejméně však polovina místností, ke složení jeho věcí movitých, a to u nájmů zemědělských nebo lesních pozemků 10. října, u nájmů jiných nemovitostí 10. ledna, 10. dubna, 10. července a 10. října.
(2) Vyklizení a odevzdání nájemního předmětu musí být skončeno u nájmů zemědělských nebo lesních pozemků do 15. října, u nájmů jiných nemovitostí do 15. ledna, 15. dubna, 15. července a 15. října.
§ 402.
Ustanovení o době výpovědi, vyklizení a odevzdání platí jen tehdy, není-li smlouvou nebo zvláštními předpisy stanoveno jinak.