Národní shromáždění republiky Československé 1950.

I. volební období. 4. zasedáni.

413.

Vládní návrh,

kterým se předkládají Národnímu shromáždění republiky Československé k projevu souhlasu Úmluva pro zlepšení osudu raněných a nemocných v polních armádách, Úmluva pro zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků námořních ozbrojených sil, Úmluva týkající se nakládání s válečnými zajatci a Úmluva

o ochraně civilních osob za války.

Návrh schvalovacího usnesení.

Národní shromážděni československé republiky souhlasí:

1. s úmluvou pro zlepšení osudu raněných a nemocných v polních armádách s touto výhradou k jejímu čl. 10: "Vláda ČSR neuzná, že je po právu žádost mocnosti, v jejíž moci jsou ranění a nemocní, aby neutrální stát nebo mezinárodní organisace nebo lidumilná organisace převzala funkce, určené touto úmluvou ochranným mocnostem vůči raněným a nemocným anebo členům zdravotnického a duchovního personálu, pokud k tomu nedá vláda, jejímiž jsou příslušníky, svůj souhlas. ";

2. s Úmluvou pro zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků námořních ozbrojených sil s touto výhradou k jejímu čl. 10: "Vláda ČSR neuzná, že je po právu žádost mocnosti, v jejíž moci jsou ranění a nemocní, aby neutrální stát nebo mezinárodní

organisace nebo lidumilná organisace převzala funkce, určené touto úmluvou ochran-

ným mocnostem vůči raněným, nemocným a trosečníkům anebo členům zdravotnického A duchovního personálu, pokud k tomu nedá vláda, jejímiž jsou příslušníky, svůj souhlas. ";

3. s Úmluvou týkající se zacházení s válečnými zajatci, s výhradami

a) k čl. 10: "Vláda ČSR neuzná, že je po právu žádost mocnosti, v jejíž moci jsou váleční zajatci, aby neutrální stát nebo mezinárodní organisace nebo lidumilná prganisace převzala funkce, určené touto úmluvou ochranným mocnostem vůči válečným zajatcům, pokud k tomu nedá vláda, jejímiž jsou příslušníky, svůj souhlas. ";

b) k čl. 12: "Vláda ČSR neuzná, že je po právu, aby mocnost, jež provádí transfer válečných zajatců, byla zproštěna své zodpovědnosti z aplikace úmluvy na ten čas, po který budou tito váleční zajatci svěřeni mocnosti, jež projevila ochotu je přijmout. ";

e) k čl. 85: "Vláda ČSR neuzná, že je po právu, aby váleční zajatci, odsouzení pro válečné zločiny a zločiny proti lidskosti ve smyslu zásad, uplatněných v norimberském procesu, užívali výhod této úmluvy, jelikož váleční zajatci, kteří byli odsouzeni pro takové zločiny, mají býti podrobeni předpisům o výkonu trestu, platným ve státě, v němž byli odsouzeni. ";

4. s Úmluvou o ochraně civilních osob za války s výhradami

a) k čl. 11: "Vláda ČSR neuzná, že je po právu žádost mocnosti, v jejíž moci jsou chráněné osoby, aby neutrální stát nebo mezinárodni organisace nebo lidumilná organisace převzala funkce, určené touto úmluvou ochranným mocnostem vůči chráněným osobám, pokud k tomu nedá vláda, jejímiž jsou příslušníky, svůj souhlas. ";

b) k čl. 45: "Vláda ČSR neuzná, že je po právu, aby mocnost, jež provádí transfer chráněných osob, byla zproštěna své zodpovědnosti z aplikace úmluvy na ten čas, po který budou tyto chráněné osoby svěřeny mocnosti, jež projevila ochotu je přijmout. "

Důvodová zpráva.

Po skončení druhé světové války podnikl Mezinárodní červený kříž kroky k tomu, aby byly novelisovány ženevské úmluvy na ochranu nemocných a raněných za války a úmluva na ochranu válečných zajatců z r. 1929 a aby byla uzavřena nová úmluva na ochranu civilního obyvatelstva za války. Příslušnými ná-

vrhy se zabývala konference vládních expertů v roce 1947, jíž se zúčastnilo československo, a stockholmská mezinárodní konference červeného kříže v roce 1948, jíž se Společnosti červeného kříže SSSR a lidově-demokratických zemí nezúčastnily. Návrhy úmluv, které byly na stockholmské konferenci schváleny, byly

předloženy k definitivnímu přezkoumáni a schválení Diplomatické konferenci v Ženevě, která zasedala od 21. dubna do 12. srpna 1949 za účasti delegací 61 vlád, mezi nimiž byly zastoupeny ČSR, SSSR, Běloruská SSR, Ukrajinská SSR, Albánie, Bulharsko, Maďarsko a Rumunsko. Polská vláda byla zastoupena pozorovatelem.

Na konferenci byly schváleny tyto čtyři mezinárodní úmluvy:

I. úmluva pro zlepšeni osudu nemocných a raněných v polních armádách (napříště úmluva I) je novelisací ženevské úmluvy z roku 1929, jež byla publikována pod č. 23 Sb. z. n. roku 1938. Proti úmluvě z rokli 1929 spočívá zlepšeni hlavně v tom, že nová úmluva přiznává ochranu i těm civilním osobám, které spontánně poskytují pomoc raněným a nemocným bez zřetele na jejich státní příslušnost a bez rozdílu, jsou-li nebo nejsou-li příslušníky zdravotnického personálu. Dalším pokrokem jest ustanovení o bezpečnostních oblastech a chráněných místech. II. Úmluva pro zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků námořních ozbrojených sil (napříště úmluva II) je novelisací úmluvy z roku 1907, k níž československo nepřistoupilo. Zlepšení jsou obdobná jako v úmluvě L

III. úmluva týkající se nakládání s válečnými zajatci (napříště úmluva III) je novelisací ženevské úmluvy z roku 1929, jež byla publikována pod č. 23 Sb. z. a n. roku 1938. Tato úmluva obsahuje četná ustanovení, jež na základě zkušeností, získaných. v druhé světové válce, doplňují mezery a nedostatky úmluvy z roku 1929. Mnohá ustanovení byla jasněji a přesněji formulována. Mezi nejdůležitějšími ustanoveními jest rozšíření okruhu osob, chráněných úmluvou, na členy organisovaných odbojových hnutí.

IV. úmluva o ochraně civilních osob za války

(napříště úmluva IV) má v době války poskytnout ochranu těm civilním osobám, jež dosud nepožívaly žádné mezinárodně zaručené ochrany. Nejdůležitější jsou opatření na ochranu civilních nemocnic a jiných civilních zdravotnických zařízení, zákaz bráti rukojmí, zákaz mučení a tělesných trestů, ustanovení o právech a povinnostech okupačních mocností vůči civilnímu obyvatelstvu a řád pro zacházení s civilními internovanými osobami. Skutečnost, že se podařilo vypracovat zcela novou úmluvu na ochranu civilního oby-

vatelstva, byť zplna nevyhovující, možno považovat za značný úspěch s hlediska mezinárodního práva.

Na všech úmluvách a zvláště na úmluvě IV lze spatřovat vliv některých delegací imperialistických států, které, vedle ochrany raněných, zajatců nebo civilního obyvatelstva, a občas na úkor této ochrany, uplatňovaly zásady, směřující spíše k ochraně zájmů okupující a válčící mocnosti. Byly to zejména delegace sovětská a delegace lidově-demokratických států, jež důsledně a důrazně hájily humanitní zásady proti snahám, jež měly za cíl co nejvíce omezit rozsah a účinek všech úmluv. Proto úmluvy jsou výsledkem určitého kompromisu, který zejména u úmluvy IV, pokud jde o kompromis mezi zájmy civilního obyvatelstva a zájmy státu okupujícího, znamená leckdy značné nebezpečí pro civilní osoby.

Novinkou u všech úmluv je, že se jejich platnost rozšiřuje i na skryté nebo maskované formy mezinárodních konfliktů, jakož i na ozbrojené konflikty, jež nemají mezinárodní charakter (články 2 a 3 všech úmluv).

Při konečném hlasování na Diplomatické konferenci byly úmluva I a II přijaty jednomyslně za absence Izraele, úmluva III jednomyslně bez absence a úmluva IV jednomyslně za absence Burmy a Izraele. Sovětské a lidovědemokratické delegace hlasovaly pro všecky úmluvy, vyslovily však před hlasováním výhrady, pokud jde o určité články úmluv, a reservovaly svým vládám tyto výhrady uplatnit při podpisu.

úmluvy jsou otevřeny k podpisu státům, jež se konference zúčastnily, do 12. února 1950. Po skončení konference podepsaly 12, srpna 1949 všechny čtyři úmluvy tyto státy: Dánsko, Ecuador, Guatemala, Chile, Kolumbie, Kuba, Liechtensteinsko, Monaco, Nicaragua, Norsko, Pákistán, Peru, Rakousko, Sýrie, švýcarsko, Turecko a Uruguay. Spojené státy americké podepsaly úmluvu I, II a III, nepodepsaly. však tehdy úmluvu IV.

Na den 8. prosince 1949 stanovila švýcarská spolková vláda slavnostní akt podpisu úmluv. Z jednání, jež vedlo ministerstvo zahraničních věcí se spojeneckými státy, vyplynulo, že je vhodné, aby československo shodně s delegaci SSSR se zúčastnilo tohoto slavnostního podpisu. Byl proto pověřen vyslanec ČSR v Bernu Arnošt Tauber, aby všechny úmluvy podepsal s výhradami, jež byly dohodnuty s SSSR. Tyto výhrady byly zapsány do zvláštního podpisového protokolu a jejich přesné znění jest uvedeno v návrhu usnesení Národního shromáždění.

Výhrada k článku 10 úmluvy l, II a III a k článku 11 úmluvy IV byla vyslovena proto, že v ustanoveních příslušných článků lze spatřovat nebezpečí, že jich může být použito k obcházení zákonné vlády státu, jehož jsou chráněné osoby příslušníky. Výhrada k článku 12 úmluvy III a k článku 45 úmluvy IV byla vyslovena proto, že nelze souhlasit s tím, aby ve znění příslušných článků byla opuštěna zásada společné odpovědností obou států v těch případech, kdy dojde k přemístění válečných zajatců nebo chráněných osob z území jednoho státu na území státu druhého. Výhrada k článku 85 úmluvy III pak byla vyslovena proto, Že ustanovení tohoto článku přiznávají ochranu i těm válečným zajatcům, kteří se provinili Válečnými zločiny a zločiny proti lidskosti. Před podpisem zdůraznil čs. vyslanec, že československo přistupuje ke všem úmluvám přesto, že si je vědomo, že jsou neúplně a že v nich nebyla přijata zásada zákazu atomových zbraní a jiných prostředků pro hromadné vyhubení lidstva Ve smyslu návrhů, podaných Diplomatické konferenci sovětskou delegací a odmítnutých delegacemi kapitalistických států.

Slavnostního aktu dne 8. prosince 1949 se sovětská, běloruská a ukrajinská delegace nezúčastnily, poněvadž byly zdrženy povětrnostními poruchami ve Vídni. Úmluvy podepsaly tyto delegace až. 12. prosince 1949. O jejich podpisu platí, že by] učiněn dne 8. prosince 1949. Vyslovily výhrady, jež jsou identické s výhradami československými. Obdobné výhrady při podpisu uplatnila Albánie, Maďarsko a Polsko.

Z ostatních států podepsaly bez výhrady Všechny čtyři úmluvy tyto státy: Afganistan, Belgie, Bolivie, Ceylon, Egypt, Habeš, Finsko, Francie, Iran, Libanon, Lucemburk, Mexiko, Paraguay, Filipíny, Portugalsko, Vatikán, Salvador a švédsko. Argentina podepsala všechny úmluvy s výhradou společného článku 3, který jedná o ochraně v případě ozbrojeného konfliktů který nemá mezinárodní charakter a

s výhradou Článku 68 úmluvy IV. Brazílie podepsala všechny čtyři úmluvy s výhradou článku 44 a 46, odst. Z úmluvy IV. Kanada podepsala rovněž všechny čtyři úmluvy s tou výhradou k článku 68 úmluvy IV, že si vyhražuje vynést rozsudek smrti ve smyslu odst. 2 uvedeného článku bez zřetele na to, zda zločiny uvedené v tomto článku byly trestné smrtí podle zákonodárství, jež bylo v platnosti před začátkem okupace. S obdobnou výhradou podepsaly úmluvu IV Spojené státy americké. Všechny čtyři úmluvy s výhradou k článku 68 úmluvy IV podepsaly Holandsko a Velká Britanie, španělsko podepsalo všechny čtyři úmluvy s těmito výhradami k úmluvě III: Pokud jde o stíhání válečných zločinců, uplatní Španělsko jedině ty zákony, jež se vztahují na příslušníky jeho vlastní armády. K článku 99 prohlásil zástupce Španělska při podpisu, že Španělsko uznává jenom ty zásady mezinárodního práva, jež byly formulovány mezinárodními úmluvami nebo mezinárodními organisacemi, na nichž bylo španělsko účastno nebo jichž je členem. Izrael podepsal úmluvu III bez výhrady a úmluvu I, II a IV s tou výhradou, že Izrael bude užívat jako ochranného znaku červené Davidovy hvězdy v bílém poli bez zřetele na ustanovení příslušných úmluv. Úmluvu IV podepsalo prozatím celkem 48 států, ostatní úmluvy 49 států. Z lidově-demokratických států nepodepsalo prozatím Bulharsko a Rumunsko.

Každá z úmluv nabude účinnosti, jakmile budou složeny u švýcarské vlády alespoň dvě ratifikační listiny. Prozatím ještě nebyla složena žádná ratifikační listina, lze však očekávat, že státy, jež úmluvy podepsaly, provedou ratifikaci během roku 1950.

Svým podpisem všech úmluv a jeho ratifikaci československo stejně jako Svaz sovětských socialistických republik a spřátelené státy dokumentuje svou snahu po účinné mezinárodní spolupráci při řešení humanitních problémů.

V Praze dne 13. ledna 1950.

Předseda vlády: Zápotocký v. r.

Užší předsednictvo Národního shromáždění upustilo z důvodů úsporných od úplného vy-

tištění textů úmluv; do úplného znění jest možno nahlédnouti ve sněmovní kanceláři.

Předseda Národního shromážděni:

Dr. Oldřich John v. r.

Státní tiskárna v Praze. — 444-50.